ECLI:CZ:NSS:2016:6.AS.47.2016:28
sp. zn. 6 As 47/2016 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: Českomoravská
olejářská komanditní společnost, IČO: 25176145, se sídlem Horní Vltavice 116,
PSČ 384 91, zastoupen JUDr. Jitkou Třeštíkovou, advokátkou, se sídlem Velké náměstí 45,
386 01 Strakonice, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 1387/7,
140 96 Praha 4, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 6. 2014,
č. j. 9701-8/2014-900000-304.2, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu
v Českých Budějovicích ze dne 9. 2. 2016, č. j. 10 Af 56/2014 - 53,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 2. 2016,
č. j. 10 Af 56/2014 – 53, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím ze dne 31. 12. 2013 Celní úřad pro Jihočeský kraj (dále jen „správní orgán
I. stupně“ či „celní úřad“) zrušil z moci úřední registraci žalobce jako distributora pohonných
hmot (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Registrace byla vydána dne 7. 11. 2013. Ke zrušení
registrace došlo podle §6m odst. 2 písm. b) a c) zákona č. 311/2006 Sb., o pohonných hmotách
a čerpacích stanicích pohonných hmot a o změně některých souvisejících zákonů (zákon
o pohonných hmotách), v rozhodném znění (dále jen „zákon o pohonných hmotách“), z důvodu
nesplnění podmínky bezdlužnosti a spolehlivosti dle citovaného zákona.
[2] Žalovaný rozhodnutím ze dne ze dne 17. 6. 2014, č. j. 9701-8/2014-900000-304.2, změnil
rozhodnutí celního úřadu tak, že registrace byla zrušena pouze podle §6m odst. 2 písm. b)
zákona o pohonných hmotách, nikoliv i podle písm. c) téhož ustanovení. Žalovaný po doplnění
dokazování považoval za prokázané, že žalobce nesplňuje podmínku bezdlužnosti [dle sdělení
Finančního úřadu pro Jihočeský kraj k 30. 4. 2014 tento eviduje u žalobce nedoplatky na zajištění
daně v částce 169.382.028,25 Kč (dle pravomocného a vykonatelného zajišťovacího příkazu
k zajištění úhrady na dosud nestanovenou daň z přidané hodnoty v částce 169.640.330 Kč,
jejíž stanovení se předpokládalo v důsledku neoprávněného uplatnění nadměrného odpočtu),
dále na dani z příjmů právnických osob ve výši 257.373 Kč a na dani z přidané hodnoty ve výši
2.861 Kč; celní úřad eviduje též nedoplatek v souvislosti s vymáháním v rámci dělené správy,
a to na základě hromadného výkazu nedoplatků vzniklých poskytnutím kompenzace
za nevyplacené odstupné konkrétně označených zaměstnanců žalobce dle rozhodnutí příslušného
úřadu práce – celková výše nedoplatků činí 604.280 Kč], proto již nebylo nutné provádět
dokazování za účelem splnění podmínky spolehlivosti. Prokázaná existence nedoplatků ve smyslu
§6h zákona o pohonných hmotách představuje dle žalovaného dostatečný důvod pro zrušení
registrace distributora pohonných hmot z moci úřední.
[3] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Českých
Budějovicích (dále jen „krajský soud“), který napadené rozhodnutí rozsudkem ze dne 9. 2. 2016,
č. j. 10 Af 56/2014 - 53, zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Své závěry opíral
o požadavky vyplývající ze zákona o pohonných hmotách, konkrétně o úpravu bezdlužnosti
v ustanovení §6h odst. 1, které stanoví, že za bezdlužný se považuje takový subjekt, který nemá
evidované nedoplatky u orgánů finanční správy, celní správy, na pojistném a na penále
na všeobecné zdravotní pojištění a na pojistném a na penále na sociální zabezpečení a příspěvku
na státní politiku zaměstnanosti. Úsudek správních orgánů o nesplnění podmínky bezdlužnosti
se v dané věci opírá o existenci nedoplatků podle zajišťovacího příkazu finančního úřadu,
dále o nedoplatky na daních z příjmů právnických osob a na dani z přidané hodnoty a nedoplatek
vzniklý vyplacením kompenzace za nevyplacené odstupné Úřadem práce České republiky.
Jelikož zajišťovací příkaz na částku 169.382.028,25 Kč byl zrušen rozsudkem Nejvyššího
správního soudu ze dne 7. 1. 2016, č. j. 4 Afs 22/2015 – 104, pro nedostatek důvodů k jeho
vydání, nastala situace, že nedoplatek vzniklý z titulu nezaplacení částky stanovené předmětným
zajišťovacím příkazem tu není. Zejména o něj se napadené rozhodnutí opírá. Jsou tu však další
dva nedoplatky u orgánů uvedených v §6h zákona o pohonných hmotách. Nicméně o nich
se „uvádí pouze to, že žalobcem nebyly zpochybněny, přestože ten trval v odvolání na tom, že žádné nedoplatky
neexistují“. Krajský soud proto uzavřel, že napadené rozhodnutí nemůže obstát a je třeba,
aby žalovaný na odvolací námitku o neexistenci dalších nedoplatků reagoval, uvedenými
dalšími nedoplatky se zabýval a následně učinil právní zjištění o tom, je-li žalobce bezdlužný
ve smyslu §6h odst. 1 zákona o pohonných hmotách.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalobce
[4] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost,
kterou opírá o důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[5] Stěžovatel spatřuje nesprávné posouzení právní otázky soudem ve skutečnosti, že krajský
soud nerespektoval §75 odst. 1 s. ř. s., když při přezkumu rozhodnutí ze dne 17. 6. 2014
zohlednil rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 1. 2016, kterým byl zrušen zajišťovací
příkaz. Předmětný rozsudek je však konstitutivní a teprve od data právní moci zrušujícího
rozsudku (20. 1. 2016) byl zajišťovací příkaz odstraněn a nedoplatek přestal existovat ex nunc.
Nelze mít za to, že nedoplatek plynoucí ze zajišťovacího příkazu nikdy neexistoval. Krajský soud
neoprávněně vycházel ze skutkového a právního stavu v době svého rozhodování a pasoval se
tak do role třetí správní instance, a to v rozporu s §75 s. ř. s. (k tomu stěžovatel odkazuje
na závěry vyjádřené v komentářích k uvedenému ustanovení - L. Jemelka, M. Podhrázký,
P. Vetešník, J. Zavřelová, D. Bohadlo, P. Šuránek.: Soudní řád správní. Komentář. 1. vydání. Praha:
C. H. Beck, 2013, str. 612; dále T. Blažek, J. Jirásek, P. Molek, P. Pospíšil, V. Sochorová,
P. Šebek: Soudní řád správní – online komentář. 3. aktualizace. Praha: C. H. Beck, 2014; či v publikaci
M. Mazanec: Správní soudnictví, 1. vydání. Praha: Linde, 1996, str. 200). Paradoxně tak stěžovateli,
který správně rozhodoval podle skutkového a právního stavu existujícího v době
svého rozhodování, krajský soud vytýká, že do svých úvah zahrnul evidovaný nedoplatek
ze zajišťovacího příkazu. V důsledku vydání „nezákonného“ rozhodnutí soud stěžovateli uložil
povinnost uhradit žalobci náklady soudního řízení. Stejně tak by mohl žalobce po podání žaloby
uhradit nedoplatek a navrhovat provedení důkazu evidencí, v níž už nedoplatek nebude
evidován.
[6] Stěžovatel coby žalovaný správní orgán byl povinen vycházet v řízení o zrušení registrace
žalobce z moci úřední dle §6m odst. 2 písm. b) zákona o pohonných hmotách ze skutkového
a právního stavu ke dni vydání napadeného rozhodnutí. Při ověření podmínky bezdlužnosti
podle §6g odst. 1 písm. a) zákona o pohonných hmotách musel vycházet z rozhodného
skutkového stavu ke dni 17. 6. 2014, k němuž zkoumal ne/evidenci zvláštního nedoplatku
dle §6h odst. 1 téhož zákona. Mohl by proto zohlednit případný zánik nedoplatku jeho
uhrazením žalobcem po vydání prvostupňového rozhodnutí. Musel tedy ověřit stav evidovaných
nedoplatků v odvolacím řízení a za tímto účelem doplnit dokazování, s nově evidovanými
nedoplatky seznámit žalobce v souladu s §115 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád,
v rozhodném znění (dále jen „daňový řád“), a z takto zjištěného skutkového stavu následně
vycházet při vydání napadeného rozhodnutí (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
28. 7. 2010, č. j. 5 Afs 104/2009 – 80).
[7] Uvedená východiska stěžovatel respektoval, když ověřil trvající evidenci nedoplatku
finančním úřadem včetně právní moci zajišťovacího příkazu, na základě něhož je veden
nedoplatek. Dále u finančního úřadu zjistil evidenci nedoplatku na dani z příjmu právnických
osob a na dani z přidané hodnoty, u celního úřadu evidenci nedoplatku na základě rozhodnutí
Úřadu práce ČR o poskytnutí kompenzace za nevyplacené odstupné. S těmito zjištěními seznámil
žalobce postupem dle §115 daňového řádu, žalobce se vyjádřil, přičemž evidenci dotčených
nedoplatků ničím relevantním nerozporoval, a teprve poté stěžovatel vydal napadené rozhodnutí.
[8] Krajský soud dle stěžovatele popírá uvedené premisy a relativizuje skutkový stav,
z nějž má stěžovatel jako žalovaný správní orgán vycházet. Rozhodující je pouze evidence
nedoplatku příslušným orgánem, který je často odlišný od rozhodujícího celního orgánu.
Nemůže tedy zkoumat právní titul zjištěného nedoplatku. Krajský soud měl vyjít ze skutkového
stavu zjištěného stěžovatelem k době vydání napadeného rozhodnutí. Opačným názorem rovněž
popřel smysl úpravy zrušení registrace ex offo dle zákona o pohonných hmotách. Ad absurdum
nemohou být v tomto řízení posuzovány právní tituly zjištěných nedoplatků, jejich možné
napadení správní žalobou ani odhadována šance žaloby na úspěch. Předmětné řízení je založeno
na zásadách rychlosti a jednoduchosti, které chrání důležité společenské hodnoty. Distributor
pohonných hmot může nedoplatek uhradit, přestože se domnívá, že jeho titul je neoprávněný,
a zachovat si tak registraci. V případě úspěchu se pak může domáhat náhrady škody vůči orgánu,
jenž neoprávněný titul vydal (např. uplatnění úroku z neoprávněného jednání správce daně).
[9] Pokud by krajský soud nerozhodoval v rozporu s §75 s. ř. s., nemohl by zrušit napadené
rozhodnutí ani z důvodu nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů ve vztahu k ostatním
nedoplatkům, neboť by obstálo již na základě stěžejní evidence nedoplatku ze zajišťovacího
příkazu. Ani tuto druhou otázku (nepřezkoumatelnosti) však dle stěžovatele krajský soud
neposoudil správně. I když je napadené rozhodnutí hodnoceno bez ohledu na nedoplatek
ze zajišťovacího příkazu, posouzení a vypořádání zbylých evidovaných nedoplatků není
nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. V odvolání žalobce popřel všechny pravomocně
stanovené nedoplatky. Stěžovatel však doplnil dokazování o aktuální stav evidovaných
nedoplatků, s výsledky žalobce seznámil a umožnil mu, se vyjádřit. Žalobce však v reakci
zopakoval argumentaci z odvolání a navrhl důkazy jen ve vztahu k nedoplatku za zajišťovací
příkaz. Proto stěžovatel na základě doplněného dokazování konstatoval, že existenci ostatních
nedoplatků žalobce nijak nezpochybnil. To krajský soud nepochopitelně vztáhl na vypořádání
původní odvolací námitky o neexistenci nedoplatků. Dokonce tvrdil, že se stěžovatel ostatními
nedoplatky nezabýval, nehodnotil je a neučinil právní zjištění ve vztahu k bezdlužnosti žalobce.
Stěžovatel poukazuje na str. 6 a 7 napadeného rozhodnutí, kde popsal způsob doplnění podkladů
v odvolacím řízení a výslovně uvedl, že tak učinil s ohledem na odvolací námitky stran plnění
podmínek bezdlužnosti a spolehlivosti. Dále v rozhodnutí uvedl, co plyne z odpovědi Finančního
úřadu pro Jihočeský kraj, a upozornil na spisový materiál svědčící o evidenci dalších nedoplatků.
V rozhodnutí je rovněž popsáno, že žalobce byl seznámen s podklady pro vydání rozhodnutí
a bylo mu umožněno se k nim vyjádřit, i obsah jeho vyjádření. Následně se na str. 11 a 12
vypořádal s odvolacími námitkami, kde výslovně odkázal na zjištění učiněná v odvolacím řízení
a zhodnotil, že se žalobci ani v posledním vyjádření nepodařilo zpochybnit existenci uvedených
nedoplatků (evidovaných finančním i celním úřadem). Na základě všech zjištěných nedoplatků
pak žalovaný dospěl k závěru o nesplnění podmínky bezdlužnosti žalobcem. Stěžovatel
upozorňuje, že v rozhodnutí výslovně uvedl, že s ohledem na evidenci nedoplatků i z jiných titulů
než jen ze zajišťovacího příkazu není pro celní orgány podstatný výsledek soudního řízení
o žalobě proti zajišťovacímu příkazu, ani výsledek daňové kontroly, z níž zajišťovací příkaz
vzešel. Dle stěžovatele je z odkazovaného zcela zřejmá nesprávnost právního hodnocení
předmětné věci krajským soudem. Původní odvolací námitka neexistence nedoplatků
byla v odvolacím řízení vyvrácena doplněním dokazování, což bylo v napadeném rozhodnutí
jasně shrnuto včetně dopadu do posouzení bezdlužnosti. Stěžovatel nemohl v napadeném
rozhodnutí věc vypořádat více, než uvedl, a požadavky krajského soudu považuje za absurdní.
[10] Žalobce se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s rozsudkem krajského soudu.
Dle žalobce bylo napadené rozhodnutí založeno na existenci zajišťovacího příkazu, přičemž
žalobce od počátku upozorňoval na jeho nezákonnost. Nejvyšší správní soud jej následně zrušil.
Za této situace proto nemohlo obstát rozhodnutí žalovaného. Další rozhodnutí vycházející
či navazující na rozhodnutí, které je následně zrušeno, nemohou v právním státě obstát. Žalobce
proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl a přiznal žalobci náhradu
nákladů řízení.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[12] Kasační stížnost je důvodná.
[13] Stěžovatel uplatnil dvě základní námitky, kterými se v nyní projednávané věci Nejvyšší
správní soud zabýval. Jedná se o nezákonnost postupu krajského soudu spočívající v prolomení
pravidla zakotveného v §75 odst. 1 s. ř. s. a v nesprávném právním hodnocení přezkoumatelnosti
napadeného rozhodnutí. Oběma takto vymezeným námitkám Nejvyšší správní soud přisvědčil.
[14] Dle §75 odst. 1 s. ř. s. [p]ři přezkoumání rozhodnutí vychází soud ze skutkového a právního stavu,
který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Jde o jednu ze základních zásad soudního přezkumu
ve správním soudnictví, která vychází z jeho funkce a účelu. Jak upozornil i stěžovatel, správní
soudnictví není další instancí ve správním řízení, nýbrž stojí mimo soustavu správních orgánů.
Proto je přezkum správního rozhodnutí fixován do minulosti (srov. T. Blažek, J. Jirásek,
P. Molek, P. Pospíšil, V. Sochorová, P. Šebek: Soudní řád správní – online komentář. 3. aktualizace.
Praha: C. H. Beck, 2016. K §75) . Časové ohraničení skutkových a právních okolností
při posuzování žalobou napadeného správního rozhodnutí vychází z požadavku subsidiarity
správního soudnictví. Správní soudy tak zásadně nepřihlíží ke změně právní úpravy
či skutečnostem, které nastaly po vydání přezkoumávaného rozhodnutí.
[15] Nejvyšší správní soud si je vědom, že jeho judikatura, jakož i judikatura Ústavního soudu,
předmětnou zásadu poměrně relativizovala. Praxe v některých případech umožňuje přihlédnout
ke změně právního či skutkového stavu, která nastala až po vydání rozhodnutí správního orgánu.
Ústavní soud dovodil možnost přihlížet ke skutkovým či právním novotám ve výjimečných
případech, kdy by s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu nebylo možné důslednou
aplikaci §75 odst. 1 s. ř. s. z ústavně právního hlediska akceptovat (srov. kupř. nález ze dne
2. 6. 2005, sp. zn. I. ÚS 605/03, http://nalus.usoud.cz). Soud nemůže vycházet z právního stavu,
který tu byl v době jeho vydání, jestliže tato úprava byla v mezidobí zrušena Ústavním soudem
pro neústavnost (srov. kupř. rozsudek ze dne 30. 6. 2004, č. j. 7 A 48/2002 - 98, publikovaný
pod č. 1041/2007 Sb. NSS).
[16] Na uvedené závěry Ústavního soudu navázal Nejvyšší správní soud, když několikrát
přihlédl ke skutkovým či právním „novotám“. Vždy však důkladně zkoumal, zda v projednávané
věci byly dány závažné důvody pro prolomení zásady obsažené v §75 odst. 1 s. ř. s.
Takovou úvahu však napadený rozsudek zcela postrádá a krajský soud bez dalšího vycházel
ze skutkového stavu, který nastal až po vydání napadeného rozhodnutí. Nejvyšší správní soud
po zvážení všech okolností dospěl k závěru, že jsou dány spíše důvody pro zachování podmínek
stanovených v §75 odst. 1 s. ř. s. a nejedná se o závažnou situaci, která by umožnila
nerespektovat výslovné znění zákona.
[17] Lze dokonce nalézt i případy, kdy Nejvyšší správní soud zohlednil následnou změnu
způsobenou zrušením správního rozhodnutí, které představovalo v konkrétní věci podklad
či zákonný předpoklad pro přezkoumávané rozhodnutí. Nicméně v nyní souzené věci se jedná
o situaci, která prolomení uvedené zásady neumožňuje.
[18] Předně je třeba si uvědomit, že registrace distributora pohonných hmot je podmínkou
pro obchodování s pohonnými hmotami a svou povahou se blíží spíše povolení k určité činnosti.
Nutnost registrace pro vznik oprávnění k zahájení a výkonu činnosti distributora pohonných
hmot byla stanovena novelou zákona o pohonných hmotách, kterou provedl zákon č. 234/2013 Sb., změna zákona o pohonných hmotách a živnostenský zákon (dále jen „novela č. 234/2013“).
Důvodová zpráva k této novele uvádí, že změna právní úpravy má sloužit k omezení vzniku
a zneužívání účelově založených společností, které hrají zásadní roli ve všech známých
kriminálních deliktech na trhu s pohonnými hmotami v České republice. Dále se uvádí,
že činnost distributora pohonných hmot bude moci vykonávat jen osoba splňující zákonem
stanovené podmínky, jejichž dodržení bude sledováno i průběžně po dobu účinnosti registrace.
[19] Z uvedeného vyplývá, že smyslem a účelem právní úpravy registrace distributora
pohonných hmot je snaha zajistit účinný dohled veřejné moci nad trhem pohonných hmot,
který je obzvláště náchylný k trestné činnosti, a zabránit tak krácení příjmů státu na daních
souvisejících s obchodováním s pohonnými hmotami. Proto může mít oprávnění k této činnosti
pouze osoba splňující poměrně přísné zákonné podmínky. Celní orgány pak průběžně sledují,
zda tyto podmínky plní distributor pohonných hmot i nadále. Dle §6m odst. 2 zákona
o pohonných hmotách [c]elní úřad zruší registraci, pokud b) nejsou splněny podmínky registrace,
k jejichž splnění celní úřad distributora pohonných hmot nevyzývá. Jak vyplývá z citace příslušného
ustanovení, při zjištění nesplnění podmínek registrace, nemá správní orgán žádné uvážení dalšího
postupu, nýbrž registraci distributora pohonných hmot z moci úřední zruší (tzn. má povinnost
registraci zrušit).
[20] Podle §6g odst. 1 zákona o pohonných hmotách je jednou z podmínek registrace
distributora pohonných hmot rovněž bezdlužnost [písm. a)], přičemž bezdlužnou se dle §6h
odst. 1 téhož zákona rozumí osoba, která nemá evidován nedoplatek a) u orgánů Finanční správy České
republiky, b) u orgánů Celní správy České republiky, c) na pojistném a na penále na všeobecné zdravotní pojištění
a d) na pojistném a na penále na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti. Ustanovení
§6h odst. 2 dále stanoví, že [p]odmínky registrace musí být splňovány po celou dobu registrace. Z důvodové
zprávy k novele č. 234/2013 plyne, že za „bezdlužného se považuje ten distributor pohonných hmot,
který nemá evidován nedoplatek“ u orgánů uvedených v §6h odst. 1 zákona o pohonných hmotách.
Důvodová zpráva rovněž uvádí, že „se za nedoplatek bude považovat i ten nedoplatek, u nějž bude povoleno
posečkání nebo rozložení úpravy na splátky“.
[21] Jak je zřejmé z citované právní úpravy i z úmyslu zákonodárce, vyplývajícího z důvodové
zprávy, podmínky pro možnost registrace, a tedy i k působení distributora na trhu pohonných
hmot, mají být relativně přísné a mohou je splnit jen ty osoby, které skutečně včas a řádně plní
povinnosti, které jim stanoví zákon či rozhodnutí orgánu veřejné moci. Jakmile příslušné orgány
evidují nedoplatek (na daních či na pojistném za zdravotní a sociální pojištění),
musí být registrace takového subjektu zrušena pro nesplnění podmínky bezdlužnosti
(to samozřejmě za předpokladu, že evidovaný nedoplatek je veden na základě existujícího
podkladu). Důvodnost titulu, z něhož nedoplatek vznikl, nemá být v registračním řízení jakkoliv
zkoumána. Zákon o pohonných hmotách obsahuje vlastní úpravu bezdlužnosti,
která (zcela legitimně) klade na registrované subjekty zvýšené požadavky. Jestliže i nedoplatek,
u něhož je povoleno posečkání či rozložení na splátky, představuje překážku pro distribuci
pohonných hmot, pak musí být stejně přísným měřítkem nahlíženo i na další případy vzniku
nedoplatků. Obchodovat s pohonnými hmotami může jen osoba, která respektuje rozhodnutí
správního orgánu a splní stanovenou povinnost, byť s tím nesouhlasí. Jestliže tedy existoval
pravomocný zajišťovací příkaz, který žalobce neuhradil, vnikl mu nedoplatek, na základě
něhož byl příslušný celní úřad povinen zrušit registraci žalobce jako distributora pohonných
hmot. Na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že tento zajišťovací příkaz byl následně zrušen
jako nezákonný. Žalobce si musel být vědom, že v případě vzniku nedoplatku u orgánu finanční
správy bude jeho registrace zrušena, avšak rozhodl se zajišťovací příkaz nerespektovat.
Musí proto nést důsledky svého jednání. Jestliže chtěl nadále disponovat oprávněním k distribuci
pohonných hmot, měl vyhovět zajišťovacímu příkazu (byť jej považoval za nezákonný)
a v případě následného úspěchu v soudním sporu mohl požadovat úrok z neoprávněného jednání
správce daně, případně náhradu škody, která mu v důsledku nezákonného rozhodnutí vznikla.
[22] S ohledem na vše shora uvedené lze uzavřít, že se v daném případě nejedná o situaci,
která by odůvodňovala prolomení zásady zakotvené v §75 s. ř. s. Napadené rozhodnutí není
přímo vázáno na rozhodnutí, kterým byla stanovena povinnost uhradit částku na zajištění daně,
nýbrž je vázáno na evidenci nedoplatku, který vznikl teprve tehdy, když jmenovanému
rozhodnutí nebylo vyhověno. Jak upozornil stěžovatel, orgán celní správy musí reagovat rychle
a nemůže zkoumat důvody vzniku nedoplatku, ale pouze jeho existenci. Pokud by v tomto
případě nebyl respektován rámec kogentního ustanovení §75 odst. 1 s. ř. s., byl by tím zcela
popřen smysl a účel právní úpravy registrace distributora pohonných hmot a jejího zrušení z moci
úřední. Krajský soud se proto dopustil nezákonnosti, pro kterou Nejvyšší správní soud musel
napadený rozsudek zrušit.
[23] Nejvyšší správní soud by však přistoupil ke zrušení napadeného rozsudku i v případě,
že by první námitku stěžovatele neshledal důvodnou, neboť ani druhou shora vymezenou otázku
neposoudil krajský soud správně a toto pochybení by samo o sobě založilo důvodnost kasační
stížnosti. Napadené rozhodnutí stěžovatele obstojí jako přezkoumatelné a zákonné i za situace,
kdy předmětný zajišťovací příkaz již neexistuje.
[24] Nejvyšší správní soud ze spisu ověřil, že tvrzení uvedená v kasační stížnosti (viz bod [9]
tohoto rozsudku) odpovídají skutkovému stavu. Z okolností popsaných stěžovatelem v kasační
stížnosti je jasně zřejmé, že krajský soud neposoudil otázku přezkoumatelnosti napadeného
rozhodnutí správně.
[25] Žalobce v odvolání pouze konstatoval, že žádné nedoplatky ve smyslu §6h
odst. 1 zákona o pohonných hmotách nemá. Následně stěžovatel v odvolacím řízení shromáždil
podklady, z nichž vyplývá opak (ověřil existenci zajišťovacího příkazu, který byl pravomocný;
dále zjistil existenci nedoplatků na dani z příjmů právnických osob ve výši 257.373,- Kč a na dani
z přidané hodnoty ve výši 2.861 Kč, a nedoplatek vedený příslušným celním úřadem v souvislosti
s rozhodnutími Úřadu práce České republiky – krajské pobočky v českých Budějovicích,
o poskytnutí kompenzace za nevyplacené odstupné v celkové výši 604.208 Kč), a žalobce vyzval,
aby se k nim vyjádřil, přičemž žalobce zpochybnil pouze nedoplatek ze zajišťovacího příkazu.
Proto nezbývá než stěžovateli přisvědčit, že se s námitkami žalobce vypořádal dostatečně. Navíc
všechny uvedené skutečnosti jsou v rozhodnutí stěžovatele podrobně popsány (str. 11-12).
I tvrzení, že žalobce ostatní nedoplatky (vyjma nedoplatku z titulu vykonatelného zajišťovacího
příkazu, v odvolacím řízení již pravomocného) nikterak nezpochybnil, lze aprobovat,
neboť reaguje na zjištění učiněná v rámci odvolacího řízení, nikoliv jen na obsah odvolání.
Naopak krajský soud postupoval příliš formalisticky, když tvrdil, že závěry stěžovatele
jsou nepřezkoumatelné.
[26] Samotný závěr o nesplnění podmínky bezdlužnosti stěžovatel opřel výslovně i o ostatní
zjištěné nedoplatky, nikoliv jen o nedoplatek ze zajišťovacího příkazu (byť jej považoval
za zásadní), což v napadeném rozhodnutí uvedl. Stěžovatel totiž konstatoval, že výsledek řízení
o žalobě proti zajišťovacímu příkazu není pro celní orgány podstatný, neboť zde existují
nedoplatky i z jiných titulů. Stěžovatel tedy, v návaznosti na zjištění učiněná v odvolacím řízení
a popsaná v napadeném rozhodnutí, hodnotil splnění podmínky bezdlužnosti žalobcem
i bez ohledu na (nadto až následně zrušený) zajišťovací příkaz a dospěl k závěru, že i ostatní
evidované (a žalobcem v odvolacím řízení nijak nezpochybněné) nedoplatky vylučují splnění
podmínky bezdlužnosti žalobcem. To považuje Nejvyšší správní soud za dostatečné a zákonné
hodnocení věci. Proto musel přisvědčit stěžovateli, že posouzení obsažené v napadeném
rozsudku není správné.
IV. Závěr a náklady řízení
[27] Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost proti rozsudku krajského
soudu v souladu s ustanovením §110 odst. 1 věta druhá s. ř. s. shledal důvodnou a rozhodnutí
krajského soudu zrušil. Krajský soud, vázán vysloveným právním názorem Nejvyššího správního
soudu, v intencích shora uvedených závěrů následně ve věci rozhodne podle skutkového
a právního stavu existujícího v době rozhodování žalovaného.
[28] V novém řízení rozhodne krajský soud i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. prosince 2016
Mgr. Jana Brothánková
předsedkyně senátu