ECLI:CZ:NSS:2016:7.AZS.219.2016:25
sp. zn. 7 Azs 219/2016 - 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra
a soudců JUDr. Pavla Molka a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobkyň: a) M. T., a b) A.
T., zastoupené Mgr. Ing. Vlastimilem Mlčochem, advokátem se sídlem Jugoslávských partyzánů
1603/23, Praha 6, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2016,
č. j. 1 Az 48/2015 - 55,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky (dále jen „žalovaný“) rozhodnutím
ze dne 2. 11. 2015, č. j. OAM-652/ZA-ZA02-P16-2015, neudělilo první žalobkyni a její dceři
jako druhé žalobkyni (dále jen „stěžovatelky“) mezinárodní ochranu podle §12 až §14b z ákona
č. 325/1999 Sb., o azylu.
[2] Stěžovatelky svou žádost o udělení mezinárodní ochrany odůvodnily obavami
z vyhrožování ukrajinskou vládou na základě náboženských důvodů, konkrétně své příslušnosti
k Ukrajinské pravověrné řeckokatolické církvi (dále jen „UPŘC“). Jejich obavy vyplývají
ze zásahu ukrajinských bezpečnostních složek v jednom z kostelů UPŘC, z policejního výslechu,
kterému byla první stěžovatelka podrobena v obci svého bydliště a při němž jí bylo vyhrožováno
odebráním dcery, a z toho, že se na schodech domu stěžovatelek objevily slepice bez hlav.
[3] Žalovaný na základě informací od Ministerstva zahraničních věcí (dále jen „MZV“) uvedl,
že UPŘC, jež má v současnosti desítky tisíc stoupenců, vznikla odštěpením od Ukrajinské
řeckokatolické církve a v důsledku vyhraněné věrouky bývá označována za sektu; podle informací
se může jednat o projekt ruských tajných služeb. UPŘC není na Ukrajině registrována jako církev,
nicméně v náboženské činnosti jí není nijak bráněno.
[4] K stěžovatelkami zmiňovanému zásahu bezpečnostních složek v kostele UPŘC žalovaný
uvedl, že se jednalo o zadržení a následnou deportaci vůdčích představitelů UPŘC, občanů České
republiky a Slovenské republiky, a to z administrativních a bezpečnostních důvodů. Zadržení
představitelé UPŘC totiž na území Ukrajiny pobývali bez platného povolení k pobytu, zároveň
byli otevřenými podporovateli separatistických hnutí na východě země a vyzývali k obsazení
země běloruskými a ruskými vojsky.
[5] Zásah nicméně nebyl namířen proti církvi ve věroučném smyslu, jeho cílem nebylo
zrušení církve či perzekuce jejích členů. Příslušníci UPŘC mohou nadále svobodně praktikovat
svou víru, první stěžovatelka sama nebyla ze strany bezpečnostních složek nijak dotčena
ani během zásahu, ani během následné demonstrace proti tomuto zásahu. Podle informací
žalovaného není na Ukrajině nikdo, včetně členů UPŘC, pronásledován pro náboženské
přesvědčení. Sama první stěžovatelka uvedla, že kromě uváděných skutečností v důsledku svého
vyznání nikdy problémy neměla a nikdo jí v jeho praktikování nebránil.
[6] Ve vztahu k policejnímu výslechu pak žalovaný uvedl, že první stěžovatelka nebyla
ani schopná uvést, kdo ji k výpovědím proti UPŘC nutil, a uvedla pouze, že šlo o neznámou
osobu sedící vedle místního policisty. Na policejní stanici se však dostavila dobrovolně, nebylo
s ní následně zahájeno žádné správní ani trestní řízení, situace se již neopakovala a neměla žádné
další důsledky. První stěžovatelka navíc nepodala proti jednání místního policisty žádnou stížnost
a nepřistoupila ani k jiným opatřením, která jí právní řád dával k dispozici. Podle žalovaného
k incidentu tudíž mohlo dojít, nejednalo se však o oficiální postoj ukrajinského státu, ale pouze
o individuální selhání, proti kterému se první stěžovatelka mohla a měla bránit řádnými
prostředky.
[7] Rovněž u incidentu s drůbeží první stěžovatelka nevěděla, kdo mohl být pachatelem,
a neobrátila se s žádostí o pomoc na příslušné orgány. Neopodstatněnými shledal žalovaný
také její obavy z odebrání dcery, neboť podle informací MZV na Ukrajině nedochází k odebírání
dětí z důvodu příslušnosti k církvi. První stěžovatelka nadto do České republiky přicestovala
pouze se svou dcerou, zatímco svého syna zanechala na Ukrajině, čímž učinila tvrzené obavy
z případného odebrání dětí nevěrohodnými. K nevěrohodnosti výpovědi první stěžovatelky dále
přispěla skutečnost, že si začala vízum pro vycestování do České republiky vyřizovat ještě
před tím, než došlo ke všem výše zmíněným událostem. Žalovaný tudíž uzavřel, že u stěžovatelek
nebyly naplněny důvody k udělení mezinárodní ochrany podle §12, a následně ani podle §13,
§14, §14a a §14b zákona o azylu.
II.
[8] Stěžovatelky podaly proti rozhodnutí žalovaného žalobu k Městskému soudu v Praze,
který ji v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl.
[9] Městský soud se ztotožnil s hodnocením žalovaného. Předně uvedl, že stěžovatelkami
uváděné důvody nesouvisejí s uplatňováním politických práv a svobod ve smyslu §12 písm. a)
zákona o azylu, nýbrž pouze s jejich členstvím v UPŘC, a jedná se tudíž o důvody podřaditelné
pod §12 písm. b) zákona o azylu. Odůvodněnost obav z pronásledování podle městského soudu
není pouze záležitostí subjektivního hodnocení, ale také objektivních okolností, které musí
posoudit správní orgán. Stěžovatelkami uváděné obavy přitom byly žalovaným spolehlivě
vyvráceny na základě aktuálních podkladů, neudělení mezinárodní ochrany bylo proto v souladu
se zákonem.
III.
[10] Stěžovatelky podaly proti rozsudku městského soudu kasační stížnost z důvodu
uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[11] Stěžejní otázkou podle stěžovatelek je, zda se staly oběťmi pronásledování z důvodu
své příslušnosti k UPŘC. Výhrůžky ze strany světských ukrajinských úřadů jsou podle nich reálné,
významné a opodstatněné. Žalovaný nesprávně zhodnotil UPŘC jako sektu a bez důkazů
spekuloval o financování ruskými tajnými službami. UPŘC je nicméně založena na projevu
určitého náboženského směru a hlásí se k ní několik desítek tisíc občanů Ukrajiny, jedná se tudíž
o církev. Městský soud se mýlí ve svém závěru, že stěžovatelky nebyly pronásledovány
z náboženských důvodů, neboť UPŘC nebyla státem registrována jako církev, a proto de iure
neexistuje a obavy z pronásledování nejsou opodstatněné. Stěžovatelky proti tomu zdůrazňují,
že na území bývalého Sovětského svazu byly v minulosti využívány sofistikované formy
pronásledování, přičemž nelze předpokládat, že původci současného a budoucího pronásledování
budou své záměry avizovat. Podle zpráv Amnesty International přitom dochází k porušování
lidských práv a zločinům proti civilnímu obyvatelstvu na obou stranách rusko-ukrajinského
konfliktu, který má charakter hybridní války. Z těchto důvodů navrhly zrušení rozsudku
městského soudu.
IV.
[12] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se řádně a úplně vypořádal se všemi
právními námitkami a skutečnostmi uplatněnými stěžovatelkami a svou argumentaci podložil
dostatečnými, objektivními a aktuálními informacemi z nezávislých zdrojů. Následně
zrekapituloval argumentaci obsaženou ve svém rozhodnutí, odkázal na závěry městského soudu
a navrhnul kasační stížnost zamítnout.
[13] V replice k vyjádření žalovaného stěžovatelky polemizovaly s judikaturou Nejvyššího
správního soudu, týkající se diskreční pravomoci správního orgánu při udělování mezinárodní
ochrany. Judikatura k těmto otázkám totiž pochází z doby před tzv. Lisabonskou smlouvou,
v důsledku které dochází ke sjednocování řízení o udělení mezinárodní ochrany, a Česká
republika se proto musí de lege ferenda přizpůsobit této sjednocující snaze. Dále uvedly,
že netvrdily, že na ně vyvíjela tlak ukrajinská vláda, ale světské úřady. Závěrem stěžovatelky
uvedly, že je naprosto iluzorní, aby řadový občan proti postupu policie brojil pomocí stížnosti
či jinými právními prostředky.
V.
[14] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[15] Kasační stížnost není důvodná.
[16] Vzhledem k tomu, že se v projednávané věci jedná o kasační stížnost ve věci mezinárodní
ochrany, zabýval se Nejvyšší správní soud v souladu s §104a s. ř. s. otázkou, zda podaná kasační
stížnost svým významem přesahuje vlastní zájmy stěžovatelek. Není-li tomu tak, Nejvyšší správní
soud takovou kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou.
[17] Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud
podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publ. pod č. 933/2006
Sb. NSS, v němž interpretoval neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“.
O přijatelnou kasační stížnost se dle výše citovaného rozhodnutí může jednat v následujících
typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec
nebo nebyly plně vyřešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká
právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude
přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí
krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního
postavení stěžovatele.
[18] Stěžovatelky považují za zásadní pro posouzení otázku, zda byly jako příslušnice UPŘC
na Ukrajině pronásledovány z důvodu náboženství ve smyslu §12 odst. b) zákona o azylu.
Postavením UPŘC a jejích členů na Ukrajině se přitom Nejvyšší správní soud ve své judikatuře
doposud nezabýval, podmínka přijatelnosti kasační stížnosti je tudíž v projednávaném případě
splněna.
[19] Stěžovatelky v kasační stížnosti předně uvádějí, že se žalovaný neměl, nadto bez důkazů,
pouštět do hodnocení UPŘC jako sekty, která je napojena na ruské tajné služby a jejímuž
rozpuštění brání úplatky Službě bezpečnosti Ukrajiny. Nejvyšší správní soud však konstatuje,
že tyto okolnosti nehrály při rozhodování žalovaného ani městského soudu roli, neboť
příslušnost stěžovatelek k UPŘC a jejich náboženské vyznání nebyly v řízení jakkoliv
zpochybňovány. Naopak je zjevné, že žalovaný i městský soud k UPŘC přistupovali jako k církvi
nehledě na to, zda je jako církev na Ukrajině registrována či nikoliv, přičemž obavy stěžovatelek
z pronásledování byly shledány neodůvodněnými na základě věcného posouzení skutečností
obsažených ve výpovědi první stěžovatelky, a nikoliv na základě formálního kritéria registrace
dané církve.
[20] Pojem pronásledování je vyložen v §2 odst. 8 zákona o azylu, ve znění účinném v době
rozhodování žalovaného, tak, že „[z]a pronásledování se pro účely tohoto zákona považuje závažné porušení
lidských práv, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna,
podporována nebo trpěna původci pronásledování“. Povinností stěžovatelek podle judikatury Nejvyššího
správního soudu přitom nebylo pronásledování dokazovat jinými prostředky než vlastní
věrohodnou výpovědí; naopak povinností žalovaného bylo, aby v pochybnostech shromáždil
všechny dostupné důkazy, které věrohodnost výpovědi žadatele o azyl vyvracejí či zpochybňují
(srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2005, č. j. 6 Azs 235/2004 - 57,
a ze dne 24. 2. 2004, č. j. 6 Azs 50/2003 - 89). Žalovaný podle městského soudu při posouzení,
zda byly stěžovatelky vystaveny pronásledování z důvodu náboženství, resp. zda mohly mít
stěžovatelky odůvodněný strach z takového pronásledování, postupoval v souladu se zákonem.
Nejvyšší správní soud se s tímto hodnocením ztotožňuje.
[21] Podle Nejvyššího správního soudu žalovaný vycházel z podkladů splňujících požadavky
uvedené v rozsudku ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 Azs 105/2008 - 81, publ. pod č. 1825/2009 Sb.
NSS, kde Nejvyšší správní soud uvedl, že „při používání informací o zemích původu je nutné dodržovat
následující pravidla. Informace o zemi původu musí být v maximální možné míře (1) relevantní, (2) důvěryhodné
a vyvážené, (3) aktuální a ověřené z různých zdrojů, a (4) transparentní a dohledatelné“. Žalovaný totiž
při rozhodování vycházel ze Zprávy Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva, Zprávy
o stavu lidských práv na Ukrajině za období 16. 2. 2015 až 15. 5. 2015, Informace Úřadu
Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) ze dne 15. 1. 2015, Posouzení mezinárodní
ochrany v souvislosti s vývojem na Ukrajině – aktualizace č. 2, z Výroční zprávy Human Rights
Watch 2015, Ukrajina, z 29. 1. 2015, z Výroční zprávy Amnesty International 2014/2015,
Ukrajina, z 25. 2. 2015, ze Zprávy Freedom House, Svoboda ve světě 2015 – Ukrajina,
z 28. 1. 2015, z Informace MZV ČR, č. j. 101712-2015-LPTP, z 9. 7. 2015, z Informace
MZV ČR, č. j. 98848-2015-LPTP-návraty, z 21. 5. 2015, z Infobanky ČTK, a z Informace MZV
ČR č. j. 114527-LPTP, Postavení Ukrajinské pravověrné řeckokatolické církve ze dne 15. 9. 2015.
[22] Na základě opatřeného důkazního materiálu pak bylo vyvráceno, že by byl zásah
ukrajinských bezpečnostních složek proti představitelům UPŘC motivován snahou perzekvovat
příslušníky UPŘC pro jejich náboženské vyznání. Naopak bylo bezpečně prokázáno,
že se jednalo o zásah z důvodů bezpečnostních a administrativních, přičemž byl zaměřen pouze
na ty představitele UPŘC, kteří neměli platné povolení k pobytu, a ostatních věřících se nijak
nedotkl. Tato zjištění stěžovatelky nijak nezpochybňují, žalovaný i městský soud proto správně
uzavřeli, že zmiňovaný zásah nemohl založit odůvodněnost obav z pronásledování z důvodu
náboženství.
[23] Pro posouzení odůvodněnosti obav z pronásledování je tudíž stěžejní druhý
stěžovatelkami zmiňovaný incident, tj. policejní výslech spojený s výhrůžkou odebrání dítěte
a nález bezhlavé drůbeže před domem. Žalovaný tyto události neshledal dostatečnými
pro udělení mezinárodní ochrany zejména s poukazem na to, že stěžovatelky nevyužily ochrany
poskytované ukrajinským právním řádem. K tomu Nejvyšší správní soud odkazuje zejména
na rozsudek ze dne 16. 9. 2008, č. j. 3 Azs 48/2008 - 57, ve kterém uvedl, že „lze mít kroky státních
orgánů na ochranu před vážnou újmou za přiměřené, a tudíž ochranu za poskytnutou mimo jiné tehdy, je-li
ve státě, kam má být žadatel navrácen, zaveden účinný právní systému pro odhalování, stíhání a trestání jednání
představujících pronásledování nebo způsobení vážné újmy, a žadatel má k této ochraně přístup“.
[24] Z podkladů žalovaného přitom nijak nevyplynulo, že by právní ochrana poskytovaná
státem na Ukrajině byla nedostatečná či pro stěžovatelky nedostupná. Požadavek,
aby stěžovatelky této ochrany nejdříve využily, je proto opodstatněný, neboť jak Nejvyšší správní
soud uvedl v rozsudku ze dne 22. 12. 2005, č. j. 6 Azs 479/2004 - 41, „aby bylo možné shledat absenci
ochrany ze strany státu, musel by stěžovatel vyčerpat všechny reálně dostupné prostředky ochrany“. Stěžovatelky
tak nicméně neučinily, ačkoliv právní prostředky ochrany měly k dispozici, a to toliko
s odůvodněním, že by to bylo „zbytečné“. Toto odůvodnění však nelze považovat za dostatečné
a relevantní, neboť „[n]edůvěru občana ve státní instituce, že jsou schopny jej ochránit proti kriminálním
živlům, nelze přiřadit k důvodům pro udělení azylu jak je má na mysli §12 zákona o azylu“ (rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 7/2004 - 37).
[25] Nejvyšší správní soud dále podotýká, že s ohledem na prokázanou motivaci zásahu
ukrajinských bezpečnostních složek proti představitelům UPŘC nelze z namítaného excesu
jednotlivého příslušníka policie dovozovat, že by se jednalo o cílenou státní politiku státní moci.
Žalovaný dostatečně prokázal, že žádné osoby, včetně příslušníků UPŘC, nejsou na Ukrajině
ze strany státní moci či soukromých subjektů s podporou státu cílem systematického
pronásledování z důvodu náboženství. V reakci na repliku stěžovatelek k tomu Nejvyšší správní
soud podotýká, že pokud žalovaný hovořil o ukrajinské vládě, měl tím zjevně na mysli složky
státní moci jako takové, jež jsou v řízení o mezinárodní ochraně rozlišovány od tzv. nestátních
původců pronásledování. Pojem „ukrajinská vláda“ tudíž zahrnuje rovněž stěžovatelkami
uváděné „světské úřady“.
[26] Na výše uvedeném pak nemění nic ani stěžovatelkami uváděné formy pronásledování,
jež byly na Ukrajině v minulosti využívány jinými režimy, ani skutečnost, že na východě Ukrajiny
probíhá ozbrojený konflikt, neboť stěžovatelky pocházejí ze západní části země. Nejvyšší správní
soud se konečně ztotožňuje rovněž se závěrem, že věrohodnost výpovědi první stěžovatelky
ohledně obav z odebrání dcery je značně snížena skutečností, že do České republiky vycestovala
bez svého syna a že vízum pro vycestování do České republiky si začala vyřizovat ještě před tím,
než ke zmiňovaným incidentům došlo.
[27] Lze tudíž uzavřít, že závěry žalovaného a městského soudu ve vztahu k mezinárodní
ochraně podle §12 písm. b) zákona o azylu byly založeny na dostatečných podkladech a že byly
v souladu se zákonem. Pokud jde o námitku týkající se diskrece při udělování mezinárodní
ochrany podle §14 zákona o azylu, Nejvyšší správní soud poznamenává, že jeho rozhodovací
činnost zůstala ve vztahu k této formě mezinárodní ochrany i po přijetí tzv. Lisabonské smlouvy
nezměněna a odráží současný stav zákona o azylu, jehož zněním je vázán (srov. čl. 95 odst. 1
Ústavy České republiky). Není tudíž namístě, aby soud při rozhodování přihlížel k normativním
aktům, které mohou být přijaty v budoucnu, jak stěžovatelky navrhují.
[28] Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako
nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[29] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelky nebyly v řízení o kasační stížnosti úspěšné, proto
nemají právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2016
Mgr. David Hipšr
předseda senátu