ECLI:CZ:NSS:2017:1.AZS.398.2017:25
sp. zn. 1 Azs 398/2017 - 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců
JUDr. Filipa Dienstbiera a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobce: O. A M. A.,
zastoupeného Mgr. Faridem Alizeyem, advokátem se sídlem Stodolní 834/7, Ostrava,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 6. 2017, č. j. OAM-245/ZA-ZA11-ZA15-2017, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 10. 2017,
č. j. 61 Az 12/2017 – 46,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobce n emá p rá v o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím rozhodl, že žádost žalobce o mezinárodní
ochranu je nepřípustná podle §10a odst. 1 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, a řízení
o této žádosti zastavil podle §25 písm. i) téhož zákona. Současně rozhodl, že státem příslušným
pro posouzení žádosti žalobce je Spolková republika Německo (dále jen „SRN“). Žalobce
byl držitelem víza za účelem strpění vydaného dne 15. 6. 2016 SRN s platností do 14. 12. 2016.
S ohledem na skutečnost, že platnost víza vydaného SRN skončila před méně než šesti měsíci,
k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu byl příslušný stát, který toto vízum udělil, na základě
čl. 12 odst. 2 a 4 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví
kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní
ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém
z členských států (dále jen „nařízení Dublin III“).
[2] Žalovaný neshledal důvody pro postup podle tzv. „diskrečního ustanovení “ čl. 17 nařízení
Dublin III, neboť žalobce nezpochybnil kvalitu a systém azylového řízení v SRN, ale naopak
sdělil, že zná lidi, kteří v důsledku obdobných zdravotních problémů, jimiž žalobce trpí, obdrželi
v SRN mezinárodní ochranu. Žalobce uvedl jako jediný důvod pro setrvání v České republice
svou léčbu. Již před příjezdem do ČR však strávil v SRN dva a půl roku a do ČR přijel až poté,
kdy zjistil, že náklady na léčbu a ubytování jsou podstatně nižší. Podle lékařských zpráv
je žalobce schopen přemístění do SRN a jeho zdravotní stav není kritický. Do nemocnice
dochází na léčbu a následně je propouštěn do domácí léčby. S odkazem na rozsudek Soudního
dvora ze dne 16. 2. 2017, C. K., C-578/16 PPU, žalovaný uzavřel, že ČR podnikne veškeré kroky,
aby zajistila bezpečný a klidný převoz na hranice, doprovod zdravotního personálu a sanitního
vozu. SRN obdrží také v dostatečném předstihu všechny lékařské zprávy, které má žalovaný
k dispozici.
[3] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Ostravě, který
ji v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. Důvody, na základě nichž žalovaný určil příslušnost
SRN, byly podle krajského soudu dostatečně srozumitelné, neboť odkázal na čl. 12 odst. 4
nařízení Dublin III, který se vztahuje na situaci, kdy je žadatel držitelem jednoho či více víz,
jejichž platnost skončila před méně než šesti měsíci. V takovém případě se pak na žadatele
vztahuje odstavec 2 téhož ustanovení, podle kterého je k posouzení žádosti o mezinárodní
ochranu příslušný členský stát, který toto vízum udělil.
[4] Podmínky pro postup podle čl. 17 nařízení Dublin III jsou dány pouze tehdy, je-li
prokázán humanitární důvod spočívající v tom, že by přemístění žadatele mohlo v důsledku jeho
zdravotního stavu vést k natolik závažnému zhoršení či dalšímu poškození zdravotního stavu,
že by mohlo být považováno za nelidské a ponižující zacházení ve smyslu čl. 4 Listiny základních
práv EU. Podle lékařských zpráv se u žalobce jedná o stav po střelném poranění L páteře
s následkem paraparézy dolních končetin a onkologické onemocnění (tumor testis I dx, stádium
IIA), které bylo zjištěno v průběhu jeho pobytu v ČR. Krajský soud si opakovaně vyžádal
vyjádření onkologické kliniky Fakultní nemocnice Ostrava, podle nichž jsou další přesuny
žalobce „nevhodné “. Z těchto vyjádření však nelze dovodit, že by žalobcův návrat do SRN
byl nereálný nebo zvlášť ohrožující jeho život a zdraví nebo že by měl následky představující
porušení 4 Listiny základních práv EU.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[5] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojil proti rozsudku krajského soudu kasační stížností
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s“).
[6] Stěžovatel vytkl krajskému soudu, že se řádně nevypořádal se všemi skutečnostmi, které
jsou součástí správního spisu a které vyšly najevo během řízení před soudem. Soud vystavěl
své závěry na ryze subjektivním názoru bez opory v odborném posouzení osobní situace
stěžovatele a rozhodl na základě nepřípustné libovůle. Krajský soud „nesprávně posoudil právní
otázky související s přípustností žádosti o udělení mezinárodní ochrany v ČR, čímž učinil své rozhodnutí
nepřezkoumatelným“.
[7] Nepřezkoumatelnost rozsudku stěžovatel spatřoval v části týkající se posouzení
podmínek pro určení příslušnosti podle čl. 12 nařízení Dublin III. Pokud soud dovodil naplnění
kritéria stanoveného v odstavci 2 tohoto ustanovení, jednalo se o jeho subjektivní názor, který
nebyl dostatečně odůvodněn. Stěžovatel totiž v době žádosti o mezinárodní ochranu nebyl
držitelem platného víza. S ohledem na skutečnost, že u stěžovatele nebylo naplněno žádné
z kritérií kapitoly III nařízení Dublin III, příslušnost členského státu k projednání žádosti
o mezinárodní ochranu měla být určena na základě čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III, podle
kterého je příslušný první členský stát, ve kterém byla žádost podána, což je ČR.
[8] I přes spornou otázku použití čl. 12 nařízení Dublin III byl stěžovatel přesvědčen,
že v posuzované věci byl jednoznačně dán humanitární důvod pro použití diskrečního
ustanovení čl. 17 téhož nařízení, a to s ohledem na komplexní osobní situaci stěžovatele
a zejména jeho zdravotní stav. Stěžovatel podstoupil v ČR pravostrannou orchiectomii
k odstranění tumoru, poté 3 cykly chemoterapie a v červenci 2017 další operační zákrok
pro retroperitoneální lymfadenopatii, přičemž lékaři v ČR jsou světoznámí specialisté v léčbě
onkologického onemocnění právě touto metodou. Krajský soud se podobně jako správní orgán
těmito humanitárními důvody zabýval a zcela správně si opatřil stanovisko ošetřujících lékařů.
I přes srozumitelné a určité závěry však krajský soud dospěl k nesprávnému závěru o možnosti
přemístění stěžovatele do SRN. Posouzení zdravotního stavu stěžovatele krajským soudem
je zjevnou libovůlí při výkladu odborného lékařského posouzení, čímž soud porušil právo
stěžovatele na spravedlivý proces. Z těchto skutečností jednoznačně vyplývá, že „nebyl zjištěn stav
bez důvodných pochybností, správní orgán nedostatečně zjistil skutkový stav a překročením odborného vyjádření
porušuje správní orgán princip legitimního očekávání, neboť soudu nepřísluší překračovat hodnocení odborného
stanoviska lékařů “.
[9] Závěr krajského soudu vystavěný na subjektivním posouzení nemůže „sanovat “ rozpor
s čl. 4 Listiny základních práv EU, protože přemístění stěžovatele do Hamburku na vzdálenost
větší než 1000 km by prokazatelně neslo riziko značného a nevratného zhoršení jeho
zdravotního stavu, neboť vývoj daného onkologického onemocnění je ovlivňován volnými
radikály, mj. stresem. Tento závěr byl lékaři Fakultní nemocnice Ostrava potvrzen. Závěr soudu
stěžovatel považoval za lichý a nesprávný. Soud dostatečně nezjistil všechny dopady přesunu
do SRN na progresi zdravotního stavu stěžovatele, ale omezil se na pouhá souhrnná zjištění,
která byla v extrémním rozporu se skutkovým stavem. Závěrem stěžovatel podotkl, že náklady
spojené s pobytem na území ČR nese od počátku sám a bude tomu tak i do budoucna.
[10] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti plně ztotožnil s napadeným rozsudkem
a odkázal na své rozhodnutí a vyjádření k žalobě.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[11] Kasační stížnost je přípustná. Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti
ve věcech mezinárodní ochrany je ovšem také její přijatelnost. Kasační stížnost je v souladu
s §104a s. ř. s. přijatelná, pokud svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Výkladem institutu přijatelnosti a demonstrativním výčtem jejích typických kritérií se Nejvyšší
správní soud zabýval např. v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, č. 933/2006
Sb. NSS, na jehož odůvodnění na tomto místě pro stručnost odkazuje.
[12] Jedním z důvodů přijatelnosti kasační stížnosti je situace, kdy se kasační stížnost dotýká
právních otázek, které dosud nebyly vůbec nebo nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího
správního soudu. Tak je tomu i v nyní posuzované věci. Nejvyšší správní soud se dosud vyjádřil
k podmínkám pro použití diskrečního ustanovení čl. 17 nařízení Dublin III v návaznosti na jeho
výklad podaný Soudním dvorem v rozsudku C. K. ve vztahu k namítanému nepříznivému
psychickému stavu (rozsudek ze dne 25. 5. 2017, č. j. 7 Azs 38/2017 – 73). Nyní posuzovaná
kasační stížnost přináší otázku podmínek pro použití daného ustanovení v případě závažného
fyzického onemocnění (onkologického onemocnění v kombinaci s upoutáním na invalidní vozík
v důsledku poranění páteře). Vzhledem ke skutkovým okolnostem je také třeba upřesnit záruky,
za kterých může být žadatel trpící závažným onemocněním předán do příslušného státu.
S ohledem na tyto skutečnosti soud přijal kasační stížnost k věcnému projednání.
[13] Důvodnost kasační stížnosti soud posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[14] Kasační stížnost není důvodná.
[15] Dříve než se však soud bude zabývat otázkou podmínek pro použití čl. 17 nařízení
Dublin III, je třeba odpovědět na námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, neboť
v případě důvodnosti této námitky by Nejvyšší správní soud musel rozsudek krajského soudu
zrušit a vrátit mu věc k dalšímu řízení.
[16] Podle stěžovatele krajský soud nedostatečně odůvodnil určení příslušnosti SRN
na základě čl. 12 odst. 2 nařízení Dublin III, neboť stěžovatel nebyl v době podání žádosti
držitelem platného víza. Stěžovatel ovšem ve své argumentaci pomíjí, že krajský soud (a před
ním i žalovaný) dovodil použití čl. 12 odst. 2 nařízení Dublin III (podle kterého „[p]okud je žadatel
držitelem platného víza, je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný členský stát, který toto vízum
udělil […]“) na základě čl. 12 odst. 4 nařízení Dublin III, podle kterého „[p]okud je žadatel držitelem
[…] jednoho či více víz, jejichž platnost skončila před méně než šesti měsíci a na základě nichž mohl vstoupit
na území členského státu, použijí se odstavce 1, 2 a 3, dokud žadatel neopustil území členských států “.
Z citovaného ustanovení je nepochybné, že pokud žadatel naplňuje podmínky odstavce 4, tedy
byl držitelem víza, jehož platnost skončila před méně než šesti měsíci, a na základě tohoto víza
mohl vstoupit na území členského státu, uplatní se pro určení příslušnosti odstavec 2
a příslušným státem je členský stát, který takové vízum udělil. Tvrzené nedostatečné odůvodnění
napadeného rozsudku je tedy pouze důsledkem skutečnosti, že stěžovatel vytrhl část
argumentace krajského soudu z kontextu. Naplnění podmínek čl. 12 odst. 4 nařízení Dublin III
stěžovatel nijak nezpochybnil, soud proto neshledal důvod se touto otázkou dále zabývat.
[17] K námitce, že příslušný členský stát měl být určen na základě čl. 3 odst. 2 věty první
nařízení Dublin III, podle které je příslušný první členský stát, ve kterém byla žádost podána,
postačí s ohledem na výše uvedené odkázat na samotný text daného ustanovení, z něhož
je zřejmé, že k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu je příslušný první členský stát,
ve kterém byla žádost podána, „[p]okud nemůže být na základě kritérií vyjmenovaných v tomto nařízení
určen příslušný členský stát “. Vzhledem ke skutečnosti, že příslušnost členského státu byla určena
na základě kritéria výslovně předvídaného nařízením Dublin III (čl. 12 odst. 2 ve spojení s odst.
4 nařízení Dublin III), nebyla založena příslušnost ČR podle čl. 3 odst. 2 věty první tohoto
nařízení.
[18] V posuzované věci je stěžejní kasační námitkou otázka naplnění podmínek pro použití
diskrečního ustanovení podle čl. 17 nařízení Dublin III, podle kterého „[o]dchylně od čl. 3 odst. 1
se může každý členský stát rozhodnout posoudit žádost o mezinárodní ochranu, kterou podal státní příslušník
třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti, i když podle kritérií stanovených tímto nařízením není příslušný “.
[19] Podrobný výklad tohoto ustanovení ve vztahu k tzv. „zdravotním případům“ poskytl Soudní
dvůr v rozsudku C. K.. Zasadil jej přitom do kontextu Společného evropského azylového
systému jako celku, který je založen na zásadě vzájemné důvěry mezi členskými státy a zároveň
zabezpečuje ochranu základních práv žadatelů o mezinárodní ochranu. Soudní dvůr zdůraznil,
že přemístění žadatele v rámci nařízení Dublin III lze provést pouze za podmínek, které vylučují,
že toto přemístění s sebou pro dotčenou osobu ponese skutečné riziko, že bude vystavena
nelidskému či ponižujícímu zacházení ve smyslu čl. 4 Listiny základních práv EU.
[20] Při určení intenzity, kdy by důsledky přemístění žadatele s ohledem na jeho zdravotní
stav, dosáhly porušení čl. 4 Listiny základních práv EU, vyšel Soudní dvůr z judikatury
Evropského soudu pro lidská práva k čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
(dále jen „Úmluva“), a to včetně rozsudku ze dne 13. 12. 2016, Paposhvili proti Belgii, stížnost
č. 41738/10, který do určité míry zmírnil dříve vyžadovaný práh pro aktivaci čl. 3 Úmluvy
v případě tzv. „zdravotních případů “ (srov. rozsudky ze dne 2. 5. 1997, D. proti Spojenému království,
stížnost č. 30240/96, a ze dne 27. 5. 2008, N. proti Spojenému království, stížnost č. 26565/05).
V této souvislosti Soudní dvůr zdůraznil, že členské státy jsou na základě přijímací směrnice
(směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/33/EU, kterou se stanoví normy pro přijímání
žadatelů o mezinárodní ochranu) povinny i v rámci řízení na základě nařízení Dublin III
poskytnout žadatelům o azyl zejména nezbytnou lékařskou péči a lékařskou pomoc, které
zahrnují alespoň neodkladnou péči a základní léčbu onemocnění a závažných duševních chorob.
Za těchto podmínek a v souladu se vzájemnou důvěrou, která panuje mezi členskými státy,
existuje silná domněnka, že lékařská péče poskytovaná žadatelům o azyl v členských státech
je odpovídající (odst. 70 rozsudku C. K.).
[21] Obdobně jako ve věci C. K. (srov. odst. 71 daného rozsudku) ani v nyní posuzované věci
stěžovatel netvrdil, že by v SRN docházelo k systémovým nedostatkům v přístupu žadatelů
o mezinárodní ochranu ke zdravotní péči. Takové skutečnosti neplynou ani ze spisu.
[22] Soudní dvůr ovšem nevyloučil, že mohou existovat výjimečné situace, kdy i bez ohledu
na kvalitu přijetí a péči dostupnou v členském státě příslušném pro posouzení žádosti, nebude
možné vyloučit, že přemístění žadatele o azyl, jehož zdravotní stav je obzvláště závažný, může
pro něj samo o sobě s sebou nést skutečné riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu
článku 4 Listiny základních práv EU (odst. 73 rozsudku C. K.). Pokud žadatel předloží,
zejm. v rámci řízení o opravném prostředku, objektivní skutečnosti (zejm. lékařská osvědčení),
která mohou prokazovat obzvláštní závažnost jeho zdravotní stavu a značné a nevratné následky,
které by pro něj mohlo přemístění představovat, nemohou orgány dotčeného členského státu,
včetně jeho soudů, nepřihlédnout k těmto skutečnostem (odst. 75 rozsudku C. K.).
[23] I pokud by ovšem taková situace nastala, nevzniká členskému státu povinnost převzít
příslušnost na základě čl. 17 nařízení Dublin III (odst. 88 rozsudku C. K.). Soudní dvůr ponechal
uplatnění čl. 17 nařízení Dublin III v diskreci členských států. Pokud by zdravotní stav žadatele
byl natolik závažný, že by samotné jeho přemístění představovalo skutečné riziko nelidského
a ponižujícího zacházení a toto riziko by nebylo možné vyloučit ani přijetím opatření podle
čl. 29 až 32 nařízení Dublin III (zejm. doprovod lékařského personálu, vybavení prostředky
a nezbytnými léčivými přípravky během přemístění, včasné poskytnutí veškerých potřebných
informací o zdravotním stavu příslušnému státu) a kapitoly III prováděcího nařízení Komise
(ES) č. 1560/2003, bylo by povinností orgánů členského státu, aby odložily výkon rozhodnutí
o přemístění do doby, než zdravotní stav žadatele jeho přemístění umožní. Teprve pokud
by zdravotní stav žadatele neumožnil přemístění během šestiměsíční lhůty stanovené
v čl. 29 odst. 1 nařízení Dublin III, zanikla by povinnost příslušného státu k převzetí žadatele
a příslušným státem by se v důsledku uplynutí této lhůty (nikoliv na základě čl. 17 nařízení
Dublin III) stal dožadující členský stát, tedy stát, v němž se žadatel fyzicky nachází
(odst. 76 až 90 rozsudku C. K.).
[24] V nyní posuzované věci Nejvyšší správní soud přisvědčil krajskému soudu,
že přemístěním žadatele do SRN pro něj nevznikne skutečné riziko nelidského či ponižujícího
zacházení ve smyslu článku 4 Listiny základních práv EU. V souladu s požadavky Soudního
dvora krajský soud ověřil aktuální zdravotní stav stěžovatele prostřednictvím dvou dotazů
na Fakultní nemocnici v Ostravě. Z odpovědi ze dne 23. 8. 2017 vyplynulo, že stěžovatel
byl v péči onkologické kliniky od dubna do června 2017, byl léčen chemoterapií s dobrým
efektem, v červenci byl operován na urologii (retroperitoneální lymfadenectomie), vedlejší
diagnózou je u stěžovatele stav po střelném poranění L páteře (paraparesa DKK), stěžovatel
je po rehabilitaci v lázních Darkov. Z odpovědi ze dne 20. 9. 2017 plyne, že stěžovateli
byl uložen klidový režim bez fyzické zátěže a delší přesuny jsou nevhodné.
[25] Byť je zdravotní stav stěžovatele nepochybně závažný, krajský soud nepochybil, pokud
uzavřel, že z předložených lékařských zpráv nelze dovodit skutečné riziko nelidského
či ponižujícího zacházení způsobené přemístěním stěžovatele. Takové riziko by v souladu s výše
citovanými kritérii stanovými Soudním dvorem v rozsudku C. K. nastalo v případě,
že by přemístění mělo pro zdravotní stav stěžovatele značné a nevratné následky. Byť podle
zprávy onkologické kliniky je přemístění stěžovatele „nevhodné “, toto hodnocení důsledků
pro zdravotní stav stěžovatele provedené onkologickou klinikou, nedosahuje závažnosti, která
by představovala skutečné riziko porušení čl. 4 Listiny základních práv EU. Z lékařských zpráv
nevyplývá, že by přemístění mohlo mít značné a nevratné následky pro zdravotní stav
stěžovatele.
[26] V této souvislosti však Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že žalovaný bude před
případným přemístěním povinen znovu aktuálně a pečlivě posoudit zdravotní stav stěžovatele,
neboť zdravotní stav je stavem dynamickým, který se v průběhu i krátké doby může značně
změnit (srov. odst. 84 rozsudku C. K. poslední větu). Žalovaný bude také povinen dodržet
všechny záruky pro kontrolovaný přesun požadované nařízením Dublin III a prováděcím
nařízením, zejm. bude povinen přijmout nutná a vhodná opatření pro přepravu stěžovatele
uzpůsobená jeho aktuálnímu zdravotnímu stavu, včetně zdravotnického personálu a nezbytných
léků. Žalovaný bude povinen také v dostatečném předstihu informovat SRN o aktuálním
zdravotním stavu stěžovatele tak, aby mohlo být jeho přijetí řádně připraveno a byla mu
poskytnuta nezbytná zdravotní péče od jeho příjezdu do příslušného členského státu.
[27] Pokud by se v době po vydání nynějšího rozhodnutí do fyzického přemístění stěžovatele
jeho zdravotní stav zhoršil natolik, že by nebylo možné vyloučit porušení čl. 4 Listiny základních
práv EU, bude žalovaný povinen výkon rozhodnutí o příslušnosti SRN a přemístění stěžovatele
odložit (viz výše odst. [23]).
IV. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[28] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, proto ji zamítl (§110 odst. 1
s. ř. s.).
[29] Pro úplnost soud uvádí, že nerozhodoval o odkladném účinku, neboť rozhodl ve věci
samé bezprostředně po provedení nezbytných procesních úkonů.
[30] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle
§60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti
úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
protože mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2017
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu