ECLI:CZ:NSS:2017:2.AZS.353.2017:29
sp. zn. 2 Azs 353/2017 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: nezl. C. T. B.,
jednající prostřednictvím zákonné zástupkyně – matky T. K. P., zastoupený JUDr. Radkem
Hudečkem, advokátem se sídlem Poděbradova 1243/7, Ostrava, proti žalované: Komise pro
rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4, proti
rozhodnutí žalované ze dne 22. 3. 2016, č. j. MV-183388-4/SO-2015, o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 10. 2017, č. j. 62 A 55/2016 – 40,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. 10. 2017, č. j. 62 A 55/2016 – 40,
se zru š u j e.
II. Rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 22. 3. 2016,
č. j. MV-183388-4/SO-2015, se z ru š u je a věc se v rací žalované k dalšímu
řízení.
III. Žalovaná je po v i n na zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 23 581 Kč
do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce JUDr. Radka
Hudečka, advokáta.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce je státním příslušníkem Vietnamské socialistické republiky; od roku 2007
měl na území České republiky povolen trvalý pobyt, dle sdělení paní P. T. K., babičky stěžovatele,
Zastupitelskému úřadu České republiky v Hanoji však pobýval na území České republiky
naposledy v roce 2010. Rozhodnutím ministerstva vnitra, odbor azylové a migrační politiky (dále
jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 9. 11. 2015, č. j. OAM-2682-15/ZR-2015, bylo
žalobci z důvodu dle §77 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území
České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o
pobytu cizinců“) zrušeno povolení k trvalému pobytu a stanovena lhůta k vycestování z území 30
dnů od právní moci rozhodnutí. Odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
žalovaná v záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítla.
[2] Proti napadenému rozhodnutí podal žalobce žalobu, kterou Krajský soud v Brně
v záhlaví uvedeným rozsudkem (dále jen „krajský soud“ a „napadený rozsudek“) zamítl. Krajský
soud neshledal žádný z důvodů nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí ani rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně. Závěr žalované, že se žalobce nedopustil obcházení zákona
ani závažným způsobem nenarušil veřejný pořádek, není v rozporu s tím, že žalobci byl zrušen
trvalý pobyt, neboť v řízení o zrušení trvalého pobytu dle §77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu
cizinců nejsou tyto okolnosti relevantní. Žalovaná pouze ve své úvaze nad rámec nutného
odůvodnění uvedla, že se žalobci zřejmě v budoucnu dostane ochrany prostřednictvím nižšího
stupně pobytového oprávnění. Tvrzení žalované, že z její dosavadní činnosti vyplývá,
že důvodem dlouhodobého pobytu dětí mimo území členských států Evropské unie zpravidla
není jejich vzdělání, což doplnila poukazem na častou účelovost tohoto typu jednání, je podle
krajského soudu právním názorem, který není třeba dokazovat.
[3] K věci samé krajský soud uvedl, že v případě rozhodování o zrušení povolení k trvalému
pobytu dle §77 odst. 1 zákona o pobytu cizinců (oproti §77 odst. 2 zákona o pobytu cizinců)
nemá správní orgán možnost správního uvážení a neposuzuje přiměřenost dopadu rozhodnutí
do soukromého a rodinného života. Požadavek §2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád,
ve znění pozdějších předpisů, aby rozhodnutí odpovídalo okolnostem posuzovaného případu,
byl dle krajského soudu naplněn. Žalobce pobýval mimo území států Evropské unie po dobu
delší než 12 měsíců, přičemž nebyly shledány žádné závažné důvody, které by mu v pobytu
bránily. Podmínky hypotézy §77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců tedy byly naplněny,
správní orgán prvního stupně tedy neměl jinou možnost než rozhodnout, jak rozhodl. Okolnosti
zmiňované žalobcem, zejména potřeba kontaktu s rodiči, mohou být podstatné při úvahách
o jiném pobytovém oprávnění; společného soužití rodiny lze dosáhnout pomocí povolení
k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny.
[4] Pojem „závažné důvody“ je v §77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců vymezen
demonstrativním výčtem; jde zejména o těhotenství a narození dítěte, závažné onemocnění,
studium nebo odborné školení anebo pracovní vyslání do zahraničí. Podle §64 odst. 1 písm. a)
zákona o pobytu cizinců se studiem rozumí střední a vyšší odborné vzdělání, vzdělání
na konzervatoři nebo vyšší odborné škole a studium v akreditovaných studijních programech
na vysoké škole. Základní vzdělání bylo z definice vypuštěno zákonem č. 427/2010 Sb., záměr
zákonodárce je zřetelný i z důvodové zprávy. Základní vzdělání tak nemá být pokládáno
ani za jiný závažný důvod nad rámec demonstrativního výčtu v §77 odst. 1 písm. c) zákona
o pobytu cizinců. Naopak, u cizince s trvalým pobytem na území České republiky by měla
povinná školní docházka probíhat v České republice.
[5] K údajnému dřívějšímu napadání rodiny žalobce krajský soud konstatoval, že toto tvrzení
nebylo součástí vyjádření zástupce žalobce dne 23. 5. 2015, argument byl ze strany žalobce
vznesen až později ve správním řízení, avšak bez jakýchkoli důkazů. Ačkoli povinnost zjišťování
skutkového stavu leží primárně na správním orgánu prvního stupně, jedná-li se o skutečnosti,
které mohou být známy pouze dotčenému cizinci, je na něm, aby tyto okolnosti správnímu
orgánu sdělil a prokázal. Nadto z žádného tvrzení žalobce nevyplývá, že by ke změně bydliště
rodiny byly zapotřebí tři roky. Krajský soud proto dospěl k závěru, že tvrzení žalobce je účelové
a nedoložené.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované
[6] Proti napadenému rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost
z důvodů dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Podle stěžovatele se správní orgány ani soud nezabývaly
všemi okolnostmi, které vedly rodiče stěžovatele k přenesení jeho pobytu mimo území států
Evropské unie na dobu delší než 12 měsíců. V řízení, v němž má být z moci úřední uložena
povinnost, je správní orgán povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti. Sdělení
babičky, že stěžovatel na území České republiky pobýval naposledy roku 2010, je v rozporu
s tím, že prokazatelně v roce 2010 a 2011 navštěvoval první ročník základní školy v Plzni. Správní
orgány rovněž nijak nezdůvodnily ani neprokázaly, v čem spatřují účelovost jednání,
ani nevyslechly rodiče stěžovatele. V řízení, v němž se rozhoduje o zrušení trvalého pobytu
nezletilému dítěti, musí být jeho rodiče řádným procesním způsobem vyslechnuti. Stěžovatel
nesouhlasí s názorem krajského soudu, že návrh na výslech rodičů měl učinit sám stěžovatel,
popř. jeho zákonní zástupci. Že rodina byla v místě původního pobytu napadána, bylo uvedeno
již v odvolání, nadto stěžovatel upozorňuje na to, že pokud by tomu tak nebylo, přestěhování
celé rodiny na druhý konec České republiky by postrádalo smysl. Správní orgány se však důvody
rodiny k přestěhování vůbec nezabývaly. Závažné důvody pro pobyt mimo území
České republiky ve smyslu §77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců je tak třeba spatřovat
především v ochraně dítěte ze strany rodičů a zajištění lepších materiálních podmínek
pro život, nikoli ve studiu základní školy ve Vietnamu. Správní orgány proto porušily §3, jakož
i §50 odst. 3 správního řádu.
[7] Stěžovatel rovněž poukazuje na nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, ve kterém
je uvedeno, že se stěžovatel nedopustil obcházení zákona ani nenarušil veřejný pořádek, přesto
je rozhodnutí odůvodněno veřejným zájmem, který je postaven nad zájem dítěte. Neobstojí
ani tvrzení správních orgánů, že stěžovatel může získat nižší pobytový status. Stěžovatel
byl v přestupkovém řízení sankcionován za neprodloužení průkazu povolení k pobytu
a za nenahlášení změny cestovního dokladu. Stěžovatel má proto za to, že mu z důvodu
§56 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců dlouhodobé vízum uděleno nebude. Stěžovatel
dále rozporuje závěr správních orgánů, že na území České republiky nemůže mít z důvodu
dlouhodobé nepřítomnosti žádné sociální ani kulturní vazby, neboť stěžovatel se zde narodil
a až do věku 8 let zde nepřetržitě pobýval. V průběhu správního řízení nebyl zohledněn
věk stěžovatele, jeho zdravotní stav, závažnost dotčeného veřejného zájmu, nemožnost návratu
do země původu, narození a délka pobytu na území České republiky, rodinné vazby a současné
studium na české základní škole. Závěrem stěžovatel rozporuje názor krajského soudu,
že rozhodnutí o zrušení trvalého pobytu není nepřiměřeným zásahem do jeho rodinného
a soukromého života. Krajský soud ani správní orgány neposuzovaly důsledky plynoucí
pro stěžovatele ze zrušení jeho povolení k pobytu a posuzování jeho přiměřenosti; zaměřily
se pouze na zkoumání veřejného zájmu.
[8] Žalovaná ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že se z totožňuje s napadeným
rozsudkem a poukazuje na své vyjádření k žalobě.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, neboť byl účastníkem
řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.). Kasační stížnost byla podána včas
(§106 odst. 2 s. ř. s.) a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[10] Důvodnost kasační stížnosti vážil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[11] Podle §77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců „[m]inisterstvo zruší platnost povolení
k trvalému pobytu, jestliže cizinec pobýval mimo území států Evropské unie nepřetržitě po dobu delší
než 12 měsíců, pokud nebyla odůvodněna závažnými důvody, zejména těhotenstvím a narozením dítěte, závažným
onemocněním, studiem nebo odborným školením anebo pracovním vysláním do zahraničí“.
[12] Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že p okud jde o tvrzenou nesrozumitelnost
napadeného rozhodnutí, ztotožňuje se se závěrem krajského soudu, že důvodem zrušení trvalého
pobytu dle §77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců není obcházení zákona ani závažné
narušení veřejného pořádku. Žalované nic nebránilo tyto okolnosti ve vztahu ke stěžovateli
konstatovat, ačkoli bylo rozhodnuto o zrušení jeho trvalého pobytu. Obdobně není pro zrušení
trvalého pobytu relevantní, zda cizinec bude do budoucna schopen získat jiné pobytové
oprávnění. Že stěžovatel může požádat o nižší pobytový status (např. povolení k dlouhodobému
pobytu za účelem společného soužití rodiny na území), žalovaná uvedla nad rámec nutného
odůvodnění rozhodnutí, spíše jako vstřícnost vůči stěžovateli. Žalované ani krajskému soudu
tak nelze vytýkat, že se nezabývaly řízením vedeným proti stěžovateli ve věci přestupku
spočívajícího v neprodloužení průkazu povolení k pobytu a nenahlášení změny cestovního
dokladu. Z uvedených důvodů se souvisejícími námitkami nebude blíže zabývat ani Nejvyšší
správní soud.
[13] Ohledně nedostatečného a nesprávného vypořádání otázky týkající se nutnosti
posuzování přiměřenosti rozhodnutí o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu z hlediska
dopadů do soukromého a rodinného života stěžovatele Nejvyšší správní soud uvádí, že krajský
soud se žalobní námitkou podrobně zabýval (s. 5 napadeného rozsudku) a posoudil ji v souladu
s aktuální judikaturou zdejšího soudu. Posuzování přiměřenosti zrušení trvalého pobytu
dle §77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců ve vztahu k dopadu do soukromého
a rodinného života cizince se v těchto případech neprovádí. To vyplývá jednak ze systematiky
zákona (oproti §77 odst. 2 in fine zákona o pobytu cizinců zákonodárce do posuzovaného
ustanovení příkaz k posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí nevtělil) a jednak
ze skutečnosti, že ústavněprávním a mezinárodněprávním závazkům bylo v této oblasti učiněno
zadost již zákonnou úpravou, která počítá s přihlédnutím k závažným důvodům odůvodňujícím
nepřítomnost cizince na území České republiky (k tomu blíže viz rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 4. 1. 2017, č. j. 9 Azs 288/2016 – 30, a navazující rozsudky např. ze dne 17. 8. 2017,
č. j. 2 Azs 115/2017 – 45, či ze dne 20. 7. 2017, č. j. 1 Azs 139/2017 – 30). V případě zrušení
trvalého pobytu dle §77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců správní orgán pouze zkoumá,
zda byla naplněna hypotéza daného ustanovení, tj. pobyt mimo území států Evropské unie
po dobu delší než dvanáct měsíců a neexistence závažných důvodů předpokládaných zákonem.
Správní uvážení je při aplikaci citovaného ustanovení pojmově vyloučeno (rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 3. 8. 2017, č. j. 6 Azs 181/2017 – 32).
[14] Nejvyšší správní soud se následně zabýval námitkou týkající se nedostatečného zjištění
skutkového stavu. Podle §3 správního řádu, „[n]evyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní
orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný
pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v §2“.
[15] Podle §50 odst. 3 správního řádu „[s]právní orgán je povinen zjistit všechny okolnosti důležité
pro ochranu veřejného zájmu. V řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, je správní orgán povinen
i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost
uložena.“
[16] Citované ustanovení má přednost před §82 odst. 4 správního řádu: „Má-li správní orgán
povinnost zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost
uložena i bez návrhu (z logiky věci bez návrhu toho, komu má být povinnost uložena), nemůže se správní orgán
ohledně návrhů takové osoby na provedení dalších důkazů současně dovolávat ustanovení §82 odst. 4 správního
řádu“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2011, č. j. 5 As 7/2011 – 48,
publ. pod č. 2412/2011 Sb. NSS, a na něj navazující rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 18. 5. 2017, č. j. 9 As 154/2016 – 31, či ze dne 25. 10. 2017, č. j. 8 Azs 152/2017 – 31).
[17] Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu v případě, že správní orgán ukládá
povinnost, je nad rámec obecného pravidla o zjišťování skutkového stavu věci povinen zjišťovat
i skutečnosti ve prospěch účastníka řízení. Správní orgán v tomto typu řízení nese odpovědnost
za řádné soustředění podkladů pro rozhodnutí a případně odpovědnost za nesplnění
této povinnosti (srov. rozsudky ze dne 30. 12. 2010, č. j. 4 Ads 44/2010 - 132, a ze dne
19. 6. 2014, č. j. 2 As 52/2013 – 69, či ze dne 26. 10. 2017, č. j. 5 Azs 56/2017 - 34). Vyšetřovací
povinnost správního orgánu nicméně není bezbřehá. Své meze nalézá zejména v konfrontaci
se zásadou hospodárnosti řízení. Nehospodárným, ba až absurdním, by se ostatně jevil
vůči správnímu orgánu požadavek na iniciativní vyhledávání a prokazování skutečností, o kterých
by z povahy věci měl spíše mít povědomí účastník řízení a jejichž uplatnění by jemu bylo zjevně
ku prospěchu. Na druhé straně to jistě neznamená, že v případě povědomosti o účastníku
prospěšné skutečnosti by tuto snad správní orgán byl oprávněn opomenout, zamlčet či upozadit
(již zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Azs 115/2017 – 45).
[18] V řízení o zrušení trvalého pobytu dle §77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců
je třeba zjišťovat a prokazovat nejen délku nepřítomnosti cizince na území členských států
Evropské unie, nýbrž i existenci závažných důvodů odůvodňujících nepřítomnost cizince
na území. Pokud v řízení správní orgán zjistí indicie důvodů, které by byly kontraindikací
pro zrušení trvalého pobytu, musí se s nimi vypořádat, tj. vést k těmto otázkám v potřebném
rozsahu dokazování a na základě něj uzavřít, zda takové důvody existují či nikoliv (rozsudek
Krajského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2015, č. j. 47 A 28/2013 – 52).
[19] V posuzovaném řízení není sporu o tom, že stěžovatel nejméně od roku 2012 pobýval
nepřetržitě po dobu delší než 12 měsíců mimo území Evropské unie. Stěžovatel v kasační
stížnosti sice rozporuje tvrzení paní P. T. K., že v České republice byl naposledy v roce 2010, tím,
že poukazuje na své absolvování povinné školní docházky v České republice ve školním
roce 2010 až 2011, nijak však nerozporuje zjištění správního orgánu prvního stupně, že cestovní
doklad č. N1113587 měl platný do 18. 7. 2012 a pobytový štítek č. FA0290854 do 24. 9. 2012.
Je však třeba se blíže zabývat postupem správních orgánů ve vztahu ke zjištění existence důvodů
pro nepřítomnost stěžovatele na území České republiky.
[20] Ze správního spisu vyplývá, že stěžovatel se narodil dne X v P. Dne 31. 8. 2015 se
babička stěžovatele dostavila na Zastupitelský úřad České republiky v Hanoji za účelem podání
žádosti o udělení dlouhodobého víza stěžovateli. Během pohovoru uvedla, že stěžovatel nemluví
českým jazykem, v České republice byl naposledy v roce 2010 a absolvoval zde první třídu
základní školy, ve Vietnamu chodí do páté třídy, žije u babičky a matku viděl naposledy v září
2010 ve Vietnamu. Řízení o zrušení trvalého pobytu bylo zahájeno dne 17. 9. 2015, rozhodnutí
správního orgánu vydáno dne 9. 11. 2015 a potvrzeno napadeným rozhodnutím dne 22. 3. 2016;
stěžovateli tedy bylo během správního řízení jedenáct let. Ve vyjádření se k podkladům řízení
zástupce stěžovatele uvedl, že důvodem pro pobyt mimo území členských států Evropské unie
bylo rozhodnutí rodičů poslat stěžovatele do vietnamské základní školy. V současné době chce
žít s rodiči a sourozencem na území České republiky, kde již navštěvuje Masarykovu základní
školu v L. Správní orgán prvního stupně ve svém rozhodnutí uvedl, že stěžovatel v řízení
nedoložil, že by byl vážně nemocný, studoval či byl pracovně vyslán do zahraničí. Ve svém
odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně stěžovatel primárně brojil proti
nesprávnému zjištění skutkového stavu a poukázal na to, že správní orgán prvního stupně
vycházel pouze ze sdělení babičky stěžovatele v jiném řízení a nevyslechl ani stěžovatele, ani jeho
zákonné zástupce. Dále v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně uvádí, že
matka stěžovatele vycestovala na konci roku 2011 do Vietnamu, aby mu zajistila možnost
řádného studia na základní škole, neboť v této době se rodina musela stěhovat z Plzně do jiného
regionu České republiky z důvodu opakujícího se napadání rodiny. Stěžovatel se do České
republiky vrátil teprve poté, co si rodina zajistila řádné bydlení v obci L. a stěžovateli individuální
studium na tamější základní škole. Žalovaná v napadeném rozhodnutí k důvodům pobytu
stěžovatele mimo území států Evropské unie uvedla, že studium na základní škole se za „závažný
důvod“ ve smyslu §77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců nepovažuje, a k důvodům
týkajícím se napadání rodiny se vůbec nevyjádřila. Na závěr uvedla, že „[s]e situací, kdy dítě cizinců
absolvuje některé ročníky prvního stupně základní školy ve své vlasti, se Komise setkala již v desítkách případů,
scénář je vždy stejný. Cizinec má dítě, kvůli provozování večerky či restaurace s dlouhou otevírací dobou je však
časově zaneprázdněn, a tak své dítě pošle do domovské země za příbuznými, kteří se o něj postarají. Až se dítě
stane samostatnějším, obvykle právě po ukončení prvního stupně základní školy, začnou rodiče jevit zájem o
navrácení dítěte do České republiky. Navštěvování základní školy při dlouholetém pobytu v zahraničí je tak jen
nahodilou okolností, nikoliv pravým důvodem přesídlení, a proto tuto skutečnost nelze považovat za závažný
důvod ve smyslu ust. §77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců.“
[21] S ohledem na výše uvedené má Nejvyšší správní soud za to, že žalovaná ve vztahu
k existenci důvodů pro nepřítomnost stěžovatele na území členských států Evropské unie
nedostála své povinnosti dostatečně zjistit skutkový stav věci, neboť se vůbec nezabývala
tvrzením ohledně napadání rodiny stěžovatele v původním místě pobytu a přes výslovný návrh
stěžovatele bez jakéhokoli odůvodnění neprovedla výslech jeho zákonných zástupců. Nejvyšší
správní soud upozorňuje, že řízení bylo vedeno proti účastníkovi, kterému bylo jedenáct let,
přičemž v době tvrzeného odjezdu z České republiky mu bylo okolo šesti let. V takovém případě
je výslech zákonných zástupců podstatný pro řádné objasnění důvodů cizincovy nepřítomnosti
na území České republiky. V posuzovaném případě navíc stěžovatel výslech zákonných zástupců
výslovně navrhoval. Není tedy přípustné, aby žalovaná veškerá skutková tvrzení odbyla
paušalizujícím a značně stereotypním (z vyjádření implicitně vyplývá, že všichni cizinci
vietnamského původu v České republice provozují večerky či restaurace s rychlým občerstvením)
závěrem založeným na „desítkách případů“, s nimiž se žalovaná ve své praxi setkala.
[22] Nejvyšší správní soud nevylučuje, že po řádném provedení dokazování žalovaná dospěje
k závěru o účelovosti či nedůvěryhodnosti tvrzení a provedených důkazů či uzavře, že tvrzené
důvody nepřítomnosti nespadají pod neurčitý právní pojem „závažné důvody“ pro pobyt mimo
území členských států Evropské unie ve smyslu §77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců.
Rovněž je třeba zdůraznit, že snaha správních orgánů o kontrolu plnění podmínek trvalého
pobytu cizinců na území České republiky a následné zahájení řízení při zjištění indicií pro jeho
zrušení, jsou z pohledu Nejvyššího správního soudu účelné a správné. V řízení vedeném z úřední
povinnosti, v němž je subjektu ukládána povinnost, nicméně nelze na řádné zjišťování
skutkového stavu a vypořádání námitek účastníka řízení rezignovat. V tomto ohledu je třeba
rovněž připomenout, že zrušení pobytového oprávnění představuje významný zásah
do soukromého a rodinného života (srov. např. rozsudek ze dne 18. 4. 2013,
č. j. 5 As 73/2011 - 146, publ. pod č. 2882/2013 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud proto dospěl
k závěru, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá
oporu ve spisech [§103 odst. 1 písm. b)]. Žalovaná rovněž nevypořádala veškeré námitky
stěžovatele, napadené rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
Přezkoumal-li krajský soud rozhodnutí, které nebylo přezkoumatelné, zatížil vadou
nepřezkoumatelnosti i své vlastní rozhodnutí [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
[23] Pro úplnost Nejvyšší správní soud konstatuje, že neurčitý právní pojem „závažné důvody“
dle §77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců musí mít souvztažnost k cizinci, o jehož
povolení k trvalému pobytu jde. Tuto souvztažnost však Nejvyšší správní soud chápe tak, že zde
existuje určitá skutečnost (závažný důvod), která cizinci buď objektivně brání opustit zahraničí
(např. povodeň), nebo která pro něj představuje svou povahou velmi silnou vnitřní motivaci
setrvat v zahraničí nepřetržitě i po dobu překračující 12 měsíců. Že jde ve druhém zmíněném
případě o velmi silnou motivaci, musí být objektivně pochopitelné (rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 12. 3. 2015, č. j. 9 Azs 306/2014 – 50). Žalované i krajskému soudu
je rovněž třeba přisvědčit, že studium na základní škole nelze považovat za závažný důvod
ve smyslu §77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců (srov. např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 24. 10. 2017, č. j. 8 Azs 117/2017 – 47).
[24] Nejvyšší správní soud závěrem podotýká, že v řízení před krajským soudem shledal vadu
spočívající v nevyrozumění rodičů stěžovatele o probíhajícím řízení, čímž jim bylo znemožněno
uplatňovat v řízení práva osoby zúčastněné na řízení dle §34 s. ř. s. Nicméně vzhledem k výše
uvedeným vadám napadeného rozhodnutí nemohla mít tato vada vliv na zákonnost rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud však považuje za účelné připomenout, že §34 odst. 2 s. ř. s. předpokládá
aktivní postup soudu při zjišťování okruhu možných osob zúčastněných na řízení,
a to i v případě, že žalobce tyto osoby v žalobě neoznačí. Jestliže krajský soud nevyrozumí
všechny potenciální osoby zúčastněné na řízení o probíhajícím řízení, tyto nepoučí a nevyzve,
aby oznámily, zda budou v soudním řízení práva osoby zúčastněné na řízení uplatňovat, zatíží
obvykle řízení vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé
(srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2005, č. j. 1 As 39/2004 – 75,
publ. pod č. 1479/2008 Sb. NSS, ze dne 2. 5. 2007, č. j. 5 As 3/2007 – 68, ze dne 17. 1. 2014,
č. j. 5 As 140/2012 – 22, či ze dne 9. 11. 2016, č. j. 2 As 256/2016 – 92, viz však též rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2017, č. j. 2 Azs 331/2017 - 33). K takové vadě
Nejvyšší správní soud přihlédne z úřední povinnosti (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 23. 5. 2006, č. j. 8 As 32/2005 – 81, či rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 14. 1. 2016, č. j. 7 Azs 301/2015 – 26, a ze dne 17. 1. 2014,
č. j. 5 As 140/2012 – 22).
[25] V posuzované věci bylo předmětem řízení rozhodnutí o zrušení trvalého pobytu. Podle
ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu představuje zrušení pobytového oprávnění
významný zásah do soukromého a rodinného života, zpravidla intenzivnější než v případě
zamítnutí žádosti o povolení k pobytu (srov. např. rozsudek ze dne 18. 4. 2013,
č. j. 5 As 73/2011 – 146, publ. pod č. 2882/2013 Sb. NSS). Právo na respektování rodinného
života se vztahuje na rodinné vztahy, primárně na vztahy mezi rodiči a dětmi, a předpokládá
existenci blízkých osobních vazeb. Posouzení existence blízkých rodinných vazeb je otázkou
faktickou, záležející na okolnostech každého konkrétního případu (viz např. rozsudek velkého
senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci K. T. proti Finsku ze dne 12. 7. 2001,
č. 25702/94, §150). Kromě cizince, jemuž je trvalý pobyt na území České republiky rušen,
mohou být daným rozhodnutím dotčeni na svém právu na soukromý a rodinný život i jeho
rodinní příslušníci, zejména jedná-li se o zrušení trvalého pobytu dítěte dané osoby. Nejvyšší
správní soud ustáleně judikuje, že v řízeních, jejichž předmětem je rozhodnutí o vyhoštění
cizince (rozsudky ze dne 14. 1. 2016, č. j. 7 Azs 301/2015 – 26, či ze dne 17. 1. 2014,
č. j. 5 As 74/2013 - 48), rozhodnutí o zamítnutí žádosti o povolení k pobytu (rozsudky ze dne
23. 4. 2015, č. j. 7 Azs 80/2015 – 31, či ze dne 31. 8. 2012, č. j. 5 As 104/2011 – 102,
publ. pod č. 2781/2013 Sb. NSS) či rozhodnutí o zrušení trvalého pobytu za účelem sloučení
rodiny (rozsudek ze dne 6. 12. 2017, č. j. 2 Azs 365/2017 - 26), je rodinné příslušníky cizince
třeba považovat za osoby přicházející v úvahu jako osoby zúčastněné na řízení. V posuzovaném
případě ze správního spisu neplyne, že by rodiče stěžovatele nebyli se svým dítětem v kontaktu
či že by o posuzovanou věc nejevili žádný zájem. Z předložených tvrzení a důkazních materiálů
se naopak zdá, že stěžovatel žije s rodiči ve společné domácnosti v L., kde navštěvuje základní
školu (po doplnění dokazování žalovanou v navazujícím správním řízení bude mít krajský soud o
okolnostech stěžovatelova soužití s rodiči bližší představu).
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[26] Z výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost je důvodná, a proto napadený rozsudek zrušil (§110 odst. 1 věta první s. ř. s.). Za použití
§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. současně zrušil i napadené rozhodnutí a věc vrátil žalované k dalšímu
řízení (§78 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Zruší-li Nejvyšší správní soud i rozhodnutí správního orgánu
a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je tento správní orgán vázán právním názorem vysloveným
Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. ve spojení
s §78 odst. 5 s. ř. s.]. V navazujícím řízení žalovaná vypořádá a vyhodnotí všechny relevantní
okolnosti, doplní dokazování a své závěry řádně odůvodní.
[27] Nejvyšší správní soud je posledním soudem, který o věci rozhodl, a proto musí
určit náhradu nákladů celého soudního řízení. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel
žalobou domáhal zrušení napadeného rozhodnutí, je nutno považovat ho za úspěšného
účastníka. Podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř . s. má úspěšný účastník právo
na náhradu důvodně vynaložených nákladů proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.
Stěžovateli přísluší náhrada odměny za tři úkony právní služby, a to převzetí a přípravu
zastoupení na základě smlouvy o poskytnutí právních služeb a podání žaloby a kasační stížnosti
[§11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů]. Odměna
za návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti náleží ve výši jedné poloviny
[§11 odst. 2 písm. a) ve spojení s §11 odst. 3 advokátního tarifu]. Odměna za jeden úkon činí
podle §7 ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu, 3100 Kč, odměna ve výši jedné
poloviny pak 1550 Kč. Podle §13 odst. 3 advokátního tarifu je třeba k odměně za každý úkon
přičíst 300 Kč na úhradu hotových výdajů. Celkem tak náklady řízení tvoří součet částky 9000 Kč
za soudní poplatky a 12 050 Kč za právní služby (třikrát 3400 Kč + 1850 Kč). Protože zástupce
stěžovatele je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se jeho odměna o částku 2530,50 Kč,
kterou je povinen odvést z odměny za zastupování podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani
z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Celkovou částku nákladů řízení ve výši
23 581 Kč je žalovaná povinna zaplatit stěžovateli v přiměřené lhůtě 30 dnů od právní moci
tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2017
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu