ECLI:CZ:NSS:2017:3.AS.43.2016:36
sp. zn. 3 As 43/2016 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobkyně L. D., zastoupené
JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem Brno, Těsnohlídkova 9, proti žalovanému
policejnímu prezidentovi Policie České republiky, se sídlem Praha 7, Strojnická 27, v řízení o
kasační stížnosti žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2016, č. j. 3 A
83/2015 – 75,
takto:
I. Kasační stížnost proti výroku I. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2016,
č. j. 3 A 83/2015 – 75, se zamítá .
II. Výrok II. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2016, č. j. 3 A 83/2015 – 75,
se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací uvedenému soudu k dalšímu
řízení.
III. Kasační stížnost proti výroku III. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2016,
č. j. 3 A 83/2015 – 75, se odmítá .
IV. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalobkyně se žalobou dle §79 a násl. soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“)
podanou u Městského soudu v Praze domáhala ochrany proti nečinnosti žalovaného. Té se měl
žalovaný dopustit tím, že doposud nerozhodl o odvolání žalobkyně proti rozhodnutí
ředitele Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje ze dne 12. 7. 2011,
č. j. RŘKŘPMSK-OP-123/2011, ve věci propuštění žalobkyně ze služebního poměru. Městský
soud v záhlaví označeným usnesením řízení o žalobě zastavil (výrok I.), žalobkyni přiznal náhradu
nákladů řízení (II.) a vrátil jí alikvotní část zaplaceného soudního poplatku (výrok III.).
[2] Z odůvodnění tohoto usnesení vyplývá, že městský soud řízení o žalobě zastavil
postupem dle §47 písm. a) s. ř. s., neboť dříve, než o ní rozhodl, ji žalobkyně podáním ze dne
1. 2. 2016 vzala v celém rozsahu zpět, a to s odkazem na pozdější chování žalovaného,
který vydal dne 1. 12. 2015 rozhodnutí o odvolání, č. j. PP R-15518-51/ČJ-2011-990131,
jímž změnil rozhodnutí ředitele Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje ze dne
12. 7. 2011, č. j. RŘKŘPMSK-OP-123/2011. S ohledem na pozdější chování žalovaného, ve smyslu
§60 odst. 3 s. ř. s., s odkazem na §60 odst. 1 a 7 s. ř. s., městský soud žalobkyni přiznal náhradu
nákladů řízení. Protože řízení o žalobě bylo zastaveno, městský soud dle §10 odst. 3, věty první
zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, žalobkyni rovněž
vrátil snížený zaplacený soudní poplatek ve výši 1.000 Kč.
[3] Usnesení městského soudu napadl žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností,
kterou explicitně opírá o důvody vyplývající z ustanovení §103 odst. 1 písm. a), d) a e) s. ř. s.
Z obsahu kasační stížnosti i samotné povahy napadeného soudního rozhodnutí je nicméně
zřejmé, že stěžovatelem může být tvrzen toliko kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.,
který jako jediný dopadá právě na tvrzenou nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí žaloby.
Jak vyplývá z judikatury, pod tímto důvodem kasační stížnosti v podobě nezákonnosti
rozhodnutí o odmítnutí návrhu se fakticky skrývají i případné další důvody
uvedené v §103 odst. 1 písm. a), c) a d) s. ř. s.; z povahy věci je vyloučen jen důvod podle
§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Právní subsumpce kasačních důvodů pod konkrétní písmena
§103 odst. 1 s. ř. s. je věcí právního hodnocení věci Nejvyšším správním soudem a nezakládá
proto nedostatek návrhu (srov. například rozsudek ze dne 8. 1. 2004, č. j. 2 Afs 7/2003 - 50,
publikovaný pod č. 161/2004 Sb. NSS; všechna rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná
z www.nssoud.cz).
[4] Stěžovatel v kasační stížnosti nejprve namítá nepřípustnost žaloby, neboť před jejím
podáním žalobkyně bezvýsledně nevyčerpala prostředky, které procesní předpis platný pro řízení
u správního orgánu stanoví k její ochraně proti nečinnosti správního orgánu [zde §80 zákona
500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád)],
jak to předpokládá §79 odst. 1 s. ř. s. Stěžovatel podotýká, že se žalobkyně sice obrátila
na městský soud s žalobou ze dne 12. 7. 2015 s tím, že vyčerpala veškeré zákonem stanovené
prostředky ochrany před nečinností správního orgánu, když se podáním ze dne 28. 6. 2015
obrátila na ministra vnitra s žádostí o zahájení řízení na ochranu před nečinností, nicméně žalobu
podala již jedenáctý den poté, tedy nevyčkala uplynutí zákonné lhůty 30 dní pro vydání
rozhodnutí. Žádost žalobkyně o odstranění nečinnosti proto stěžovatel vnímá jako úkon učiněný
pouze formálně. Soudní ochrana by však měla být poskytována až jako subsidiární prostředek,
pokud již není možné pochybení či nezákonnost postupu správního orgánu napravit na úrovni
správních orgánů. Žaloba proto byla podána předčasně, respektive je nepřípustná, a tudíž měla
být odmítnuta. Rovněž neměla být žalobkyni přiznána náhrada nákladů řízení a ani jí neměl být
vrácen snížený zaplacený soudní poplatek (zde stěžovatel odkazuje na usnesení rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2014, č. j. 8 Ans 2/2012 – 278).
[5] V dalším stěžovatel namítá, že se městský soud nezabýval důvodností podané žaloby
z pohledu nákladů řízení, neboť nezohlednil konkrétní okolnosti případu a nereagoval
na argumenty stěžovatele. Dle stěžovatele v napadeném usnesení zcela absentují důvody,
na jejichž základě byla žalobkyni přiznána náhrada nákladů řízení, která by měla být spojena
s důvodnosti podané žaloby. Stěžovatel má za to, že žalobkyně nemohla být se svou žalobou
úspěšná, a proto (s ohledem na zásadu ex iniuria ius non oritur) nemá nárok na náhradu nákladů
řízení. Náklady vynaložené na právní zastoupení nepředstavovaly v době podání žaloby náklady
účelně vynaložené (§60 odst. 1 s. ř. s.). Na okraj stěžovatel podotýká, že posuzovaný postup
soudu může vést k nežádoucí praxi účelového podávání žalob na ochranu proti nečinnosti
správního orgánu i v případech, kdy správní orgány nečinné nebudou. Následně budou žaloby
vzaty zpět a vyplaceny nemalé částky na nákladech soudního řízení, které však bylo od počátku
nepřípustné a nedůvodné.
[6] Stěžovatel v kasační stížnosti také namítá nesprávné označení žalovaného účastníka řízení.
Ačkoliv bylo dne 22. 10. 2015 městskému soudu stěžovatelem sděleno, že správním orgánem,
respektive služebním funkcionářem povinným vydat rozhodnutí o odvolání je první náměstek
policejního prezidenta, a nikoli policejní prezident (s ohledem na jeho podjatost), tuto skutečnost
městský soud nereflektoval a vydal napadené usnesení vztahující se k nečinnosti policejního
prezidenta. Policejní prezident však v době vydání napadeného usnesení nemohl být nečinný,
neboť nebyl správním orgánem příslušným vést předmětné řízení, a nebyl tedy nadán pasivní
legitimací. Tímto postupem městský soud porušil §81 s. ř. s. V kontextu této námitky stěžovatel
nesouhlasí ani s tím, že žalobkyně vzala svou žalobu zpět pro pozdější chování žalovaného,
neboť o odvolání rozhodl první náměstek policejního prezidenta, nikoli žalovaný.
[7] Dále stěžovatel namítá, že v řízení nebyl nečinný. Zdůrazňuje, že předmětné řízení bylo
složité na provádění dokazování i na odborné posouzení, tudíž bylo časově velmi náročné.
Připouští, že služební funkcionář v řízení o odvolání nevydal v rámci pořádkové lhůty 90 dnů
rozhodnutí, má ale za to, že je třeba dát přednost náležitému objasnění věci před slepým
dodržováním lhůt. Podotýká, že ze spisového materiálu vyplývá množství procesních úkonů
a rovněž vyřizování četných podání zmocněnce žalobkyně (leckdy obstrukčního charakteru).
[8] Závěrem kasační stížnosti stěžovatel namítá porušení zásady „rovnosti zbraní“ ve smyslu
§36 odst. 1 s. ř. s., neboť mu městský soud nedal možnost vyjádřit se k podání žalobkyně,
jímž navrhla, aby soud řízení zastavil a přiznal jí náhradu nákladů řízení. S odkazem na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 6. 2008, č. j. 1 Ans 4/2008 – 62, uvedl, že pokud jsou
určitá procesní práva garantovaná žalobci, měla by být taková práva zaručena rovněž žalovanému,
s ohledem na zásadu rovnosti účastníků řízení v procesních právech v řízení před soudem.
[9] Žalobkyně se k podané kasační stížnosti nevyjádřila.
[10] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4, věta
před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících
z §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
[11] K námitkám stěžovatele ve vztahu k výroku o zastavení řízení (I.) lze konstatovat,
že řízení o žalobě ve správním soudnictví je ovládáno dispoziční zásadou; žalobce je pánem
sporu (dominus litis) a záleží výhradně na něm, zda bude spor vůbec zahájen, jaké námitky budou
v řízení uplatněny, vydání jakého rozhodnutí se bude domáhat, případně zda bude spor
předčasně ukončen (srov. rozsudek tohoto soudu ze dne 27. 7. 2017, č. j. 3 As 166/2016 – 36).
Žalobce proto může disponovat řízením a může tedy i vzít svůj návrh kdykoli zcela nebo zčásti
zpět (§37 odst. 4 s. ř. s.). Zpětvzetí žaloby je jednostranným procesním úkonem účastníka vůči
soudu, jehož účinky nastávají okamžikem, kdy je adresátu – soudu doručeno. Tímto okamžikem
dochází ke konzumaci žaloby (návrhu na zahájení řízení), coby esenciální podmínky řízení před
soudem. Soud je proto v důsledku tohoto procesního úkonu povinen bez dalšího rozhodnout,
že se řízení zastavuje [§47 písm. a) věta před středníkem s. ř. s.]. Argumentace stěžovatele,
že žaloba byla nepřípustná, a proto ji měl soud odmítnout, je tedy lichá, neboť jakmile soudu
došlo zpětvzetí žaloby, nezbývalo mu nic jiného, než řízení zastavit. Ostatně obdobnou
otázkou se Nejvyšší správní soud již dříve opakovaně zabýval například v rozsudku ze dne
8. 2. 2007, č. j. 8 As 24/2005 – 69, v němž konstatoval, že „[n]avrhovatel může disponovat řízením
nebo jeho předmětem a může tedy i vzít svůj návrh zcela nebo zčásti zpět, dokud o něm soud nerozhodl. Vzal-li
navrhovatel svůj návrh dříve, než soud ve věci učinil jakýkoliv úkon, soud řízení bez dalšího zastaví,
tj. nezkoumá, zda byly či nebyly dány podmínky pro jeho případné odmítnutí.“ Rovněž v rozsudku ze dne
24. 10. 2012, č. j. 6 Ads 116/2012 – zdejší soud judikoval, že „[ř]ízení o správní žalobě je ovládáno
dispoziční zásadou, která znamená tolik, že navrhovatel (zde žalobkyně) může disponovat řízením nebo jeho
předmětem a může tedy i vzít svůj návrh zcela nebo zčásti zpět, dokud o něm soud nerozhodl (ustanovení
§37 odst. 4 s. ř. s.); je-li na vůli a iniciativě žalobkyně, zda se žalobou bude v řízení před správními soudy
domáhat ochrany svých veřejných subjektivních práv, pak uvedená zásada znamená rovněž právo svým procesním
úkonem vzdát se takové ochrany. Vezme-li žalobkyně zpět svůj návrh, soudu nezbývá, než řízení podle
§47 písm. a) s. ř. s. zastavit. Zpětvzetím již u soudu není návrh, o kterém by soud měl jakkoliv rozhodnout,
proto již není rozhodné, zda se jednalo o návrh přípustný či nepřípustný. Lze tedy shrnout, že zpětvzetí návrhu
a následné zastavení řízení, které je vyjádřením zmíněné dispoziční zásady, konzumuje podaný návrh jako celek
a jakékoli další okolnosti, které by mohly znamenat nepřípustnost návrhu a vést k jeho následnému odmítnutí,
jsou irelevantní“ (zvýraznění je doplněno). Kasační stížnost je proto co do výroku I. napadeného
usnesení o zastavení řízení nedůvodná.
[12] Posouzení přípustnosti podané žaloby, respektive posléze i její důvodnosti má
však v těchto případech své opodstatnění pro potřeby rozhodnutí o nákladech řízení ve smyslu
§60 odst. 3 s. ř. s. (výrok II. napadeného usnesení). Pokud se totiž žalobce výslovně nevzdá
svého práva na náhradu nákladů řízení, je povinností soudu posoudit, zda není důvod
rozhodnout o nákladech řízení ve smyslu ustanovení §60 odst. 3 věty druhé s. ř. s., podle kterého
„vzal-li (…) navrhovatel podaný návrh zpět pro pozdější chování odpůrce nebo bylo-li řízení zastaveno
pro uspokojení navrhovatele, má navrhovatel proti odpůrci právo na náhradu nákladů řízení“ (to ostatně
městský soud učinil). Při rozhodování, zda v řízení o ochraně před nečinností správního orgánu
mají být žalobci z popsaného důvodu přiznány náklady řízení, je nutno vycházet z obecné
premisy, že odpadne-li po podání žaloby důvod jejího podání tím, že žalovaný ukončí svou
nečinnost vydáním rozhodnutí či osvědčení (v důsledku čehož je žaloba vzata zpět a řízení
zastaveno), má žalobce právo na náhradu nákladů řízení. K otázce výkladu §60 odst. 3, věty
druhé s. ř. s., se ostatně vyjádřil shodně i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 1. 11. 2007,
sp. zn. III. ÚS 677/07 (dostupný na http://nalus.usoud.cz), v němž uvedl, že pokud žalobce
opodstatněně (tzn. přípustně a důvodně) brojí proti nečinnosti správního orgánu,
který ji následně ukončí vydáním rozhodnutí, pročež vezme žalobce svoji žalobu zpět, náleží
mu právo na náhradu nákladů soudního řízení. Stejný názor vyjádřil zdejší soud například
v rozsudku ze dne 25. 10. 2007, č. j. 9 Ans 7/2007 - 76.
[13] Při posuzování, zda v konkrétním případě byla v době podání žaloby žaloba (ne)přípustná
ve smyslu §79 odst. 1 s. ř. s., je třeba zkoumat, zda ze strany žalobkyně došlo k bezvýslednému
vyčerpání prostředků, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k její
ochraně proti nečinnosti správního orgánu. Stran kasační námitky, že žalobkyně uplatnila
prostředek ochrany před nečinností správního orgánu (žádost o odstranění nečinnosti žalovaného
ze dne 28. 6. 2015) pouze formálně, neboť nevyčkala uplynutí zákonné lhůty 30 dní pro vydání
rozhodnutí, lze odkázat na usnesení rozšířeného senátu tohoto soudu ze dne 25. 5. 2016,
č. j. 5 As 9/2015 - 59, dle kterého by v takovém případě „podání žádosti mělo pouhý formální význam
a k bezvýslednému vyčerpání tohoto procesního prostředku by de facto docházelo jeho podáním, což by zcela
popíralo smysl institutu ochrany proti nečinnosti v rámci správního řádu. Navíc by takové pojetí bylo zcela
v rozporu se subsidiární povahou správního soudnictví, jak je zakotvena v §5 s. ř. s. a jak je reflektována
v ustálené judikatuře Nejvyššího správního soudu“. Pokud by tedy skutečně nedošlo k bezvýslednému
vyčerpání prostředků k ochraně proti nečinnosti správního orgánu (jak byl vymezen výše), byla
by taková žaloba nepřípustná a musela by být (nedošlo-li by dříve k jejímu zpětvzetí) odmítnuta
podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.; k případnému splnění této podmínky až v průběhu soudního
řízení by nebylo možné přihlédnout. Za uvedené situace by proto nebylo na místě žalobkyni
náhradu nákladů přiznat, neboť by v případě absence zpětvzetí žaloby v řízení nemohla být
úspěšná (žaloba by vůbec nebyla věcně projednána) a právo na náhradu nákladů řízení
by jí nenáleželo.
[14] Pokud by byla konstatována přípustnost žaloby, bylo by nutno dále posoudit, zda byl
v daném případě v době podání žaloby žalovaný správní orgán skutečně nečinný (tedy zda žaloba
byla také opodstatněná). V dané věci tedy jde primárně o posouzení, zda v době podání žaloby
již marně uplynuly zákonem stanovené lhůty pro vydání rozhodnutí [se zohledněním možného
prodloužení lhůty postupem dle §80 odst. 3 písm. d) správního řádu]. Sekundárně je třeba
zabývat se tím, zda v této době byl nečinným skutečně žalovaný správní orgán (tedy zda tento
orgán stíhala v době žaloby povinnost vydat rozhodnutí). Pokud by bylo zjištěno, že tyto premisy
nejsou naplněny, byla by podaná žaloba nedůvodná a žalobkyni by nebylo možné náhradu
nákladů řízení přiznat.
[15] Z pohledu shora uvedených úvah je třeba přisvědčit stěžovateli v tom, že městský soud
rezignoval na svou povinnost posoudit přípustnost podané žaloby, případně následně zjistit
skutkový stav věci tak, aby měl postaveno na jisto, zda byl stěžovatel v době podání žaloby
nečinný, tj. zda žaloba na ochranu proti nečinnosti správního orgánu byla podána přípustně,
potažmo i důvodně a k jejímu zpětvzetí skutečně došlo jen pro pozdější chování stěžovatele
(respektive jiného správního orgánu, na kterého v době po podání žaloby přešla povinnost
ve věci rozhodnout – o tom viz dále). Městský soud evidentně vycházel pouze z toho, co uvedla
žalobkyně ve zpětvzetí, a to také zopakoval v napadeném usnesení, přičemž svou úvahu,
proč žalobkyni přiznal právo na náhradu nákladů řízení proti stěžovateli, blíže neodůvodnil.
Odůvodnění:
napadeného usnesení vůbec nezmiňuje konkrétní okolnosti dané věci,
tedy neobsahuje konkrétní úvahy o tom, zda byla žaloba přípustná a zda byl stěžovatel vskutku
nečinný. V tomto smyslu je napadené usnesení nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů,
neboť pouhé konstatování, že se žalobkyně domohla odstranění nečinnosti ve správním řízení
ve své věci, jako odůvodnění výroku o nákladech řízení nemůže postačovat. Kasační stížnost
je proto co do výroku II. napadeného rozhodnutí důvodná. Zde pouze pro úplnost Nejvyšší
správní soud poznamenává, že mu nic nebránilo zabývat se věcně i otázkou zákonnosti
nákladového výroku usnesení městského soudu, neboť kasační stížností byly napadeny i ostatní
výroky tohoto usnesení (viz §104 odst. 2 s. ř. s.).
[16] Současně je v kasační stížnosti stěžovatelem poukazováno na nesprávné označení
žalovaného účastníka řízení, kdy správním orgánem, respektive služebním funkcionářem
povinným vydat rozhodnutí o odvolání v dané věci byl první náměstek policejního prezidenta,
a nikoliv policejní prezident (pro jeho podjatost); v důsledku této skutečnosti stěžovatel
nesouhlasí s tím, že žalobkyně vzala svou žalobu zpět pro (údajné) pozdější chování žalovaného
(policejního prezidenta), rozhodl-li o odvolání (a odstranil tak namítanou nečinnost) jeho první
náměstek. V dané věci není sporu o tom, že s odkazem na vnitřní předpis - čl. 6 odst. 4 rozkazu
policejního prezidenta č. 135/2014, kterým se vydává organizační řád policejního prezidia České
republiky, byl žalovaný při rozhodování o odvolání nahrazen jiným služebním funkcionářem
(prvním náměstkem policejního prezidenta), neboť dle zmiňovaného ustanovení policejního
prezidenta v době jeho nepřítomnosti zastupuje v plném rozsahu práv, povinností
a odpovědnosti policejního prezidenta první náměstek policejního prezidenta s výjimkou věcí,
které si policejní prezident vyhradí. Formálně byl tento postup naplněn oznámením Policejního
prezidia Českého republiky, policejního prezidenta, o vyřízení námitky podjatosti žalobkyně
ze dne 10. 9. 2015, č. j. PPR-15518-42/ČJ-2011-990131. Otázka, zda tento postup odpovídal
požadavkům zákona, není z pohledu nyní řešené problematiky podstatná.
[17] Pokud jde o zodpovězení stěžovatelem nastolené otázky, je zaprvé nutné upozornit,
že žalobkyně podala nečinnostní žalobu proti policejnímu prezidentovi (stěžovateli),
přičemž v průběhu řízení nepožádala o záměnu v osobě žalovaného. Je tedy pojmově vyloučeno,
aby byl k náhradě nákladů řízení zavázán správní orgán, který nebyl účastníkem soudního řízení
(pochopitelně, nedošlo-li k zániku původního správního orgánu s určením jiného správního
orgánu, na který jeho působnost přešla; o takový případ se v dané věci nejedná). Městský soud
tedy nepochybil, pokud o nákladech řízení rozhodoval ve vztahu mezi účastníky řízení, jak byli
vymezeni v době jeho rozhodování. Zadruhé, byl-li by žalovaný (předtím, než bylo rozhodnuto
o jeho vyloučení) nečinný v době podání žaloby (tedy uplynuly-li marně lhůty stanovené zákonem
pro vydání rozhodnutí a žalobkyně využila prostředků nápravy uvnitř probíhajícího správního
řízení), byla by žaloba proti žalovanému podána důvodně; tento fakt by se pak konsekventně
promítl i do rozhodování o nákladech soudního řízení. Zatřetí, smyslem řízení o nečinnostní
žalobě je přimět nečinný správní orgán k vydání rozhodnutí ve věci samé či osvědčení. Je-li tedy
podána žaloba proti (údajně) nečinnému monokratickému správnímu orgánu, který je v průběhu
soudního řízení vyloučen a nahrazen jiným (zastupujícím) orgánem, jenž posléze rozhodne,
je fakticky dosaženo cíle soudního řízení, v souladu s žalobním návrhem; takový úkon (vydání
rozhodnutí) je z pohledu aplikace §60 odst. 3 věty druhé s. ř. s. nutně přičitatelný vyloučenému
správnímu orgánu. Smyslem zmiňovaného ustanovení je přiznat náhradu nákladů řízení žalobci,
který podal žalobu důvodně a žalobu bere zpět, neboť v mezidobí došlo mimo soudní řízení
ke změně situace, která fakticky odpovídá tomu, co žalobou požadoval, přičemž v případě,
že by tento procesní úkon neučinil, vedlo by to k zamítnutí jeho žaloby. Jestliže orgánem,
který po podání žaloby takový stav nastolí, není původní žalovaný, ale jiný orgán, na kterého
pravomoc vést řízení a rozhodnout přešla, bylo by proti smyslu předmětné právní normy
(obecnému pravidlu chování), aby žalobci náhrada nákladů řízení jen pro tuto skutečnost
(za jejíž vznik jej nelze činit odpovědným) nebyla náhrada nákladů řízení přiznána.
[18] Pokud jde o kasační námitku, dle které došlo pochybením městského soudu k porušení
zásady „rovnosti zbraní“ ve smyslu §36 odst. 1 s. ř. s., stěžovatel konkrétně soudu vytýká,
že mu nebyla dána možnost vyjádřit se k podání žalobkyně, jímž navrhla, aby soud řízení zastavil
a přiznal jí náhradu nákladů řízení. Zde je nutno zopakovat, že procesním vyústěním zpětvzetí
návrhu (ať už z jakéhokoli důvodu či bez jeho uvedení) je vždy zastavení řízení, bez ohledu
na stanovisko žalovaného (stěžovatele). Tím, že stěžovateli nebyla dána možnost vyjádřit
se k tomuto procesnímu návrhu žalobkyně, tedy nemohlo dojít k zásahu do jeho procesních práv.
Konsekvence týkající se rozhodnutí o nákladech řízení byly rozebrány výše, a to s výsledkem,
kdy bylo stěžovateli vyhověno, a odpovídající výrok napadeného usnesení byl zrušen.
[19] S ohledem na skutečnosti shora uvedené, byla kasační stížnost ve vztahu k výroku
I. napadeného usnesení zamítnuta, neboť nebyla shledána důvodnou (§110 odst. 1 in fine s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud dále zrušil výrok II. usnesení městského soudu a věc mu v odpovídajícím
rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§110 odst. 1, věta první před středníkem s. ř. s.), neboť v tomto
rozsahu byla kasační stížnost důvodná. Pokud jde o výrok III. napadeného usnesení, zde nelze
přehlédnout, že jde fakticky o výrok, jehož adresátem je výlučně žalobkyně a práv a povinností
stěžovatele se nikterak nedotýká. Stěžovatel v kasační stížnosti nejen proti tomuto výroku
nikterak argumentačně nebrojí, ale fakticky tak ani činit nemůže, neboť v tomto směru nemůže
kasační argumentaci naplnit kterýmkoliv z důvodů uvedených v §103 s. ř. s. V tomto rozsahu
je tedy kasační stížnost nepřípustná (viz §104 odst. 4 s. ř. s.).
[20] Městský soud bude v dalším řízení povinen při rozhodování o náhradě nákladů řízení
posoudit a odůvodnit, zda ze strany žalobkyně došlo k bezvýslednému vyčerpání prostředků,
které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k její ochraně proti nečinnosti
správního orgánu (tedy zda byla žaloba přípustná); v případě kladné odpovědi pak posoudí
a odůvodní, zda byl v době podání žaloby stěžovatel skutečně nečinný (tedy zda byla žaloba
podána důvodně). Náklady řízení vyhodnotí v kontextu právního názoru výše vysloveného
a znovu o nich rozhodne. Tento právní názor je pro městský soud závazný (§110 odst. 4 s. ř. s.).
[21] Co se týče nákladů řízení před zdejším soudem, při zamítnutí kasační stížnosti proti
výroku v meritu věci, za současného zrušení výroku o nákladech žalobního řízení, rozhoduje
o nákladech řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud (viz usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 6. 2010, č. j. 7 Afs 1/2007 - 64, publikované pod
č. 2116/2010 Sb. NSS). Jelikož byl stěžovatel v řízení o kasační stížnosti úspěšný pouze ve vztahu
k výroku II. napadeného usnesení, kdežto ohledně (vzájemně propojených) výroků
I. a III. byla fakticky úspěšná žalobkyně, nelze hovořit o větší procesní úspěšnosti některé
ze stran sporu. Nejvyšší správní soud proto podle §60 odst. 1, věty druhé s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s., rozhodl tak, že žádnému z účastníků náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti
nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. prosince 2017
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu