ECLI:CZ:NSS:2017:5.AFS.57.2017:22
sp. zn. 5 Afs 57/2017 - 22
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce: ANEX
CZ s.r.o., se sídlem Veselá 199/5, Brno, zast. JUDr. Václavem Faltýnem, advokátem se sídlem
nám. Míru 143, Domažlice, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem
Budějovická 7, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 15. 2. 2017, č. j. 62 Af 32/2015 - 109,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 2. 2017, č. j. 62 Af 32/2015 - 109,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný (stěžovatel) se kasační stížností domáhá zrušení výše označeného
rozsudku krajského soudu, kterým bylo zrušeno jeho rozhodnutí ze dne 23. 1. 2015,
č. j. 3002/2015-900000-304.1 ve věci určení celní hodnoty.
[2] Žalobce podal celní prohlášení na propuštění zboží původem z Čínské lidové republiky
do celního režimu volný oběh. V rámci ověřování deklarovaných údajů v celním prohlášení
a k němu přiložených dokladů celní úřad pojal pochybnosti o pravdivosti a přesnosti deklarované
celní hodnoty zboží – perlinky, v celkovém množství 13 860 kg, které však i po předložení
dalších dokladů žalobce nevyvrátil. Tyto pochybnosti pramenily především z výsledku porovnání
jednotkové celní hodnoty předmětného dovozu – 3,30 Kč/kg, stanovené jako podíl navrhované
výše celní hodnoty a deklarované jednotky, s mediánovou jednotkovou celní hodnotou zjištěnou
z dat Eurostatu, jež činila 23,80 Kč/kg. Dle prvostupňového orgánu byla deklarovaná celní
hodnota historicky nejnižší deklarovanou jednotkovou celní hodnotou podpoložky zboží
70195900 jak v České republice, tak v Evropské unii. Z odůvodnění prvostupňového rozhodnutí
přitom v této souvislosti plyne, že v rámci porovnání byla stanovena mediánová jednotková celní
hodnota podpoložky zboží 70195900 z dat dovozů do všech členských zemí Evropské unie
z Čínské lidové republiky v období ne delším než 90 dnů předcházejících předmětnému dovozu.
Tak bylo zjištěno, že deklarantem navrhovaná celní hodnota je výrazně nižší (3,30 Kč/kg)
než celní hodnota zjištěná pro porovnání (23,80 Kč/kg). Celní úřad dospěl k závěru, že žalobce
nedokázal věrohodně obhájit svá tvrzení o celní hodnotě, a zboží tak nelze propustit do volného
oběhu s hodnotou určenou podle čl. 29 nařízení Rady (EHS) č. 2913/92, kterým se vydává celní
kodex Společenství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „celní kodex“); rozhodl o užití
náhradní metody pro její stanovení. Při určení celní hodnoty dovezeného zboží vycházel
z podkladů o realizovaných dovozech obdobného zboží v zemích EU, jež obdržel
od Generálního ředitelství cel v odpovědi na žádost o mezinárodní spolupráci, přičemž
pro určení celní hodnoty zboží aplikoval metodu použití rozumných prostředků ve smyslu čl. 31
celního kodexu. Celní hodnotu předmětného dovozu určil výpočtem tak, že údaj o deklarované
čisté váze v předmětném dovozu vynásobil jednotkovou celní hodnotou zjištěnou
z porovnávacího dovozu.
[3] Krajský soud se v zásadní otázce stran neunesení důkazného břemene žalobcem s celními
orgány ztotožnil; konstatoval, že prvostupňový orgán v celním řízení postupoval v souladu
s daňovým řádem, identifikoval konkrétní skutečnosti, na základě kterých hodnotil předložené
doklady a tvrzení žalobce jako nedostatečné a nevěrohodné. Uvedl, že ve výzvě též prvostupňový
orgán specifikoval, jaké důkazy by měl žalobce předložit, aby byla tvrzená celní hodnota
v dostatečné míře prokázána, a potvrdil, že správnost údajů v celním prohlášení je povinen
prokázat daňový subjekt (deklarant), neboť jej ve smyslu daňového řádu tíží povinnost tvrzení
a povinnost důkazní. Krajský soud poukázal na to, že žalobce v průběhu celního řízení nedoložil
objednávky, obchodní nabídky či korespondenci s dodavatelem zboží ani doklad o pojištění
zásilky; neprokázal ani, zda byla dohodnuta doložka CIF; vývozní celní prohlášení nebylo
čínskými celními orgány dohledáno a potvrzení celního úřadu Bei Lun ze dne 11. 12. 2012 nebylo
čínskou celní správou potvrzeno. Krajský soud po celkovém zhodnocení průběhu řízení dospěl
k závěru, že nelze přisvědčit námitce žalobce, že prvostupňový orgán neměl a nemohl
mít odůvodněné pochybnosti, zda deklarovaná celní hodnota odpovídá celkové částce zaplacené
či splatné. Navíc předložené důkazní prostředky důvodné pochybnosti prvostupňového orgánu
ohledně správnosti deklarované výše celní hodnoty nevyvrátily. Krajský soud rovněž konstatoval,
že celní hodnota tak s ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti nemohla být určena podle
ceny, která byla nebo má být skutečně zaplacena za zboží prodané pro vývoz na celním území
Společenství, když tato cena nebyla ze strany deklaranta (žalobce) prokázána; konstatoval,
že v tomto směru tedy nelze postupu prvostupňového orgánu a žalovaného nic vytknout.
S argumentací žalovaného, že žalobce jako deklarant nesl důkazní břemeno a byl povinen
prokázat všechny skutečnosti, které byl povinen uvádět v celním řízení, a též vysvětlit rozpory
v předložených dokladech, se krajský soud zcela ztotožnil.
[4] Krajský soud rovněž konstatoval, že celní úřad správně přistoupil k určení celní hodnoty
pomocí náhradních metod ve smyslu čl. 30 a 31 celního kodexu. Dále uvedl, že prvostupňový
orgán srozumitelně a logicky vysvětlil, proč nebylo možné využít metod dalších [metodu
převodní hodnoty stejného zboží ve smyslu čl. 30 odst. 2 písm. a) celního kodexu, metodu
převodní hodnoty podobného zboží dle čl. 30 odst. 2 písm. b) celního kodexu]. Uzavřel,
že oba správní orgány odůvodnily svůj postup, proč v rámci náhradních metod určení celní
hodnoty zboží zvolily jako pomůcku až metodu podle čl. 31 celního kodexu, aby se přiblížily
co nejvíce reálné ceně hodnoceného zboží, která odpovídá čl. 7 Dohody ke GATT, který stanoví,
že nemůže-li být celní hodnota dováženého zboží určena uplatněním ustanovení článků 1 až 6,
bude určena přiměřenými prostředky slučitelnými se zásadami a všeobecnými ustanoveními této
Dohody a článku 7 GATT 1994 a na základě údajů, dosažitelných v zemi dovozu.
[5] Krajský soud rozhodnutí žalovaného však zrušil, neboť dospěl k názoru, že z odůvodnění
rozhodnutí správních orgánů obou stupňů není vůbec zřejmé, s jakými dalšími nezpochybněnými
dovozy byl vybraný dovoz porovnáván, a že není srozumitelně odůvodněno, proč byly vyřazeny
dovozy s nižší jednotkovou hodnotou - zejména proč se podle žalovaného jedná o dovozy
s minimální celní hodnotou ve smyslu čl. 31 odst. 2 písm. f) celního kodexu; konstatoval,
že není ani zřejmé, zda bylo dodrženo pravidlo, že i v rámci metody použití vhodných prostředků
nemá být přijímána vyšší ze dvou možných hodnot v souladu s čl. 31 odst. 2 písm. b) celního
kodexu. Krajský soud považoval odůvodnění odvolacího rozhodnutí ohledně nepoužití
„minimálních“ celních hodnot jako zcela nedostatečné; konstatoval, že má-li být důvodem
pro nepoužití nižší hodnoty právě a pouze jen to, že se v daném okamžiku jednalo o dovozy
s nejnižší jednotkovou hodnotou „na seznamu“, tak takové odůvodnění z hlediska
přezkoumatelnosti nemůže obstát. Dále uvedl, že vysvětlení proč byla jako pomůcka použita
jednotková hodnota ve výši 18,574 Kč/kg a nikoli hodnoty jiné, předkládá GŘC až v rámci
vyjádření k žalobě, nejedná se tedy o skutkové a právní důvody, z nichž by ve svých rozhodnutích
správní orgány obou stupňů vycházely; konstatoval, že tyto argumenty se ani v nejhrubší podobě
nevyskytují ani v prvostupňovém ani v žalobou napadeném rozhodnutí, tedy daná tvrzení jsou
nepřezkoumatelná. V dalším řízení krajský soud zavázal žalovaného k tomu, aby podrobně
odůvodnil, proč právě dovoz s jednotkovou hodnotou ve výši 18,574 Kč/kg splňuje parametry
porovnávacího dovozu, přesvědčivě se vypořádal s námitkou žalobce, v níž požaduje použít jako
porovnávací dovoz některý z dovozů s nižší jednotkovou hodnotou, a v této souvislosti
vyložil pojem dovozu s minimální celní hodnotou ve smyslu čl. 31 odst. 2 písm. f) celního
kodexu, bude-li jej i v dalším řízení aplikovat.
[6] Stěžovatel se závěry, na základě kterých krajský soud odvolací rozhodnutí zrušil,
nesouhlasí. Tvrdí, že v projednávaném případě nebylo možné, aby byla celní hodnota
dováženého zboží určena podle ustanovení čl. 29 a čl. 30 odst. 2 celního kodexu. V takovém
případě je nutné, aby byla celní hodnota určena v souladu s čl. 31 celního kodexu, který stanoví,
že se určí na základě údajů dostupných ve Společenství s použitím vhodných prostředků
slučitelných se zásadami a obecnými ustanoveními: dohody o provádění článku VII Všeobecné
dohody o clech a obchodu, článku VII Všeobecné dohody o clech a obchodu, této kapitoly.
Zároveň se však takto určená celní hodnota v souladu s čl. 31 odst. 2 celního kodexu nesmí
zakládat na: a) prodejní ceně ve Společenství zboží produkovaného ve Společenství; b) postupu,
který stanoví přijímání vyšší ze dvou možných hodnot pro celní účely; c) ceně zboží na domácím
trhu v zemi vývozu; d) produkčních nákladech jiných než vypočtených hodnotách, které byly
určeny pro stejné nebo podobné zboží v souladu s čl. 30 odst. 2 písm. d); e) ceně zboží pro vývoz
do země, která netvoří součást celního území Společenství; f) minimálních celních hodnotách
nebo g) libovolných nebo fiktivních hodnotách. Z daného jednoznačně vyplývá, že určení celní
hodnoty dle čl. 31 celního kodexu je vymezeno jak pozitivně, tak i negativně. Pozitivní vymezení
lze označit za obecné, založené na základních zásadách a principech, a naopak negativní jasně
stanoví konkrétní mantinely, v rámci kterých je nutné celní hodnotu určit, resp. jakým způsobem
ji nelze určit. Stěžovatel tvrdí, že v projednávaném případě byla celní hodnota určena v souladu
s požadavky zakotvenými v rámci čl. 31 odst. 1 celního kodexu a zároveň nebyly překročeny
mantinely vymezené čl. 31 odst. 2 celního kodexu. Je totiž třeba na dané určení celní hodnoty
nahlížet právě v kontextu skutečnosti, že se jedná o jakousi quasi metodu, která přichází v úvahu
až v případě, kdy jasně (pozitivně) vymezené - předchozí - metody nemohou být aplikovány.
Nelze tedy na tuto metodu klást totožné požadavky jako v případě ostatních metod.
Daná metoda umožňuje určit celní hodnotu pružněji s tím, že je však nutné se při jejím
aplikování pohybovat v rámci „negativně“ vymezených mantinelů.
[7] Celní orgány pro potřeby určení celní hodnoty vycházely z osmi dovozů, které byly
vybrány na základě přesně vymezených kritérií, jakými byla blízká časová souvislost
s hodnoceným dovozem (90, resp. 120 dní), totožnost zboží, země odeslání a původu, celní
režim, do kterého bylo zboží propuštěno, a také množství zboží. Nejednalo se o žádnou
podmnožinu či výběr, ale o všechny dovozy, které daným kritériím odpovídaly. Kritéria jsou jasně
vymezená a vyčerpávajícím způsobem odpovídají účelu, pro který výběr těchto dovozů sloužil.
Jednalo se o dovozy, které byly jednoduše řečeno nejpodobnějšími s hodnoceným dovozem,
nicméně v každém jednotlivém případě existovala mírná odlišnost, která zamezila tomu,
aby některý z těchto dovozů mohl být aplikován v rámci metod zakotvených v čl. 30 celního
kodexu. Využití jiných dovozů (např. odlišného zboží, větší časové vzdálenosti) by bylo
v rozporu s pozitivním vymezením daným ustanovením čl. 31 odst. 1 celního kodexu. V rámci
těchto dovozů byly následně vyřazeny 3 dovozy, u kterých v době rozhodování probíhalo řízení
ve věci zpochybnění deklarované výše celní hodnoty. Výše uvedené vymezení eventuálních
„pomocných“ dovozů k určení celní hodnoty je jak v prvoinstančním, tak i v odvolacím
rozhodnutí dostatečně odůvodněno a popsáno. Spisový materiál obsahuje podrobné hodnocení
jednotlivých dovozů a také způsob jakým byly získány. Prvoinstanční orgán tedy mohl pro účely
metody dle čl. 31 celního kodexu využít 5 dovozů.
[8] Stěžovatel připouští, že prvoinstanční rozhodnutí neobsahuje výslovné zdůvodnění,
proč byl vybrán jako porovnávací konkrétní dovoz identifikovaný pod evidenčním číslem
0666710201591. Výslovné zdůvodnění je však obsaženo v rámci Vyjádření evidovaného
pod č. j. 122474-15/2014- 530000-21 ze dne 19. 11. 2014. S tímto vyjádřením se také následně
ztotožnil i stěžoval v rámci odvolacího rozhodnutí, kdy výslovně na str. 8 uvádí, že důvody
pro výběr konkrétního porovnávajícího dovozu byly následující: jednalo se o identickou
podpoložku zboží s hodnoceným předmětným dovozem; jednalo se o obdobně popsané zboží
s hodnoceným předmětným dovozem; země odeslání byla identická s hodnoceným předmětným
dovozem; identická s hodnoceným předmětným dovozem byla i země původu; deklarované
množství zboží bylo co nejbližší s hodnoceným předmětným dovozem. Nelze se tedy ztotožnit
se závěry krajského soudu, že by se jednalo o argumenty, které se ani v nejhrubší podobě
nevyskytují ani v prvostupňovém, ani v žalobou napadeném rozhodnutí. Nejenže tyto argumenty
tedy mají svůj původ v rámci spisového materiálu, ale i v rámci odvolacího rozhodnutí jsou
jednoznačně deklarovány. Z tohoto důvodu také nemůže obstát tvrzení, že dané argumenty
se objevily až v rámci vyjádření k žalobě. Nelze tedy konstatovat, že by se jednalo
o nepřezkoumatelné skutečnosti. Stěžovatel naopak považuje hodnocení krajského soudu
za nepřezkoumatelné. Krajský soud se mohl (a měl) meritorně zabývat důvody, které k volbě
porovnávajícího dovozu celní orgány vedly.
[9] Stěžovatel uvádí, že vybraný porovnávací dovoz byl ustanoven v souladu s čl. 31 odst. 1
celního kodexu. Před samotným využitím pro určení celní hodnoty však bylo třeba zároveň
hodnotit, zda se nejedná o údaj, jehož užití by znamenalo překročení mantinelů stanovených
čl. 31 odst. 2 celního kodexu. I tímto se podrobně celní orgány zabývaly. Bylo jednoznačně
konstatováno, že se v případě porovnávacího dovozu nejedná o minimální celní hodnotu –
neboť celní hodnoty označené ev. č. 12CZ07630017365JX8, 12CZ07630018AIUDC0
a 12CZ0763001C5393T7 byly jednoznačně nižší. Není tedy rozhodné se zabývat skutečností,
zda se v případě těchto dovozů jednalo o minimální celní hodnoty, jak se domnívá krajský soud,
ale stěžejní je skutečnost, že tyto celní hodnoty v rámci eventuálních dovozů pro stanovení celní
hodnoty byly nižší, než v případě nakonec vybraného dovozu. Je totiž třeba na omezení dle čl. 31
odst. 2 písm. f) celního kodexu nahlížet jako na stanovení pravidla, že celní hodnota,
která je stanovena na základě čl. 31 celního kodexu, se nesmí zakládat na minimálních celních
hodnotách – tedy, že pro splnění této podmínky postačuje skutečnost, že se v případě
porovnávacího dovozu nejedná o minimální celní hodnotu, a tato skutečnost byla jednoznačně
v průběhu řízení i odvolacím rozhodnutí konstatována. Závěry krajského soudu vycházejí
z nesprávného právního hodnocení, neboť nebylo potřeba určit, které celní hodnoty jsou
minimální, důležité naopak bylo, aby porovnávací dovoz touto minimální celní hodnotou nebyl.
Vybraným porovnávacím dovozem nebyl překročen ani mantinel určený čl. 31 odst. 2 písm. b)
celního kodexu, neboť se nejednalo o vyšší ze dvou možných hodnot pro celní účely. Naopak
toto omezení by bylo překročeno, kdyby byl pro stanovení celní hodnoty využit dovoz označený
pod č. 12CZ2063001GS1WTW1, jenž by jinak byl hmotnostně bližší než porovnávací dovoz,
ale právě z tohoto důvodu nemohl být použit. Toto vše je jasně, srozumitelně a podrobně
na základě podkladů uvedených ve spisovém materiálu v rámci obou rozhodnutí popsáno.
S ohledem na skutečnost, že se jednalo o reálné dovozy, nelze hovořit ani o tom, že by se snad
jednalo o fiktivní hodnotu. O libovolnou hodnotu se také nejednalo, neboť, jak bylo výše
uvedeno, jednalo se o podrobně vybraný dovoz na základě jasně deklarovaných kritérií a veškeré
souvislosti byly i zdůvodněny v kontextu ostatních eventuálních dovozů – např. byl z možných
dovozů hmotnostně nejbližší, jak bylo konstatováno v odvolacím rozhodnutí. Takže ani omezení
stanovená čl. 31 odst. 2 písm. g) celního kodexu nebyla překročena, resp. nedodržena.
Ze spisového materiálu ani nevyplývá, že by snad některé z dalších omezení bylo překročeno,
neboť bylo jednoznačně konstatováno, o jaký porovnávací dovoz se jednalo, tj., že se nejednalo
o hodnotu spočívající na prodejní ceně ve Společenství zboží produkovaného ve Společenství,
neboť se jednalo o dovoz původního zboží z Čínské lidové republiky. Nejednalo se o cenu zboží
na domácím trhu v zemi vývozu, neboť se jednalo o hodnotu transakce dovezeného zboží
pro trh Společenství, ani se tedy nejednalo o cenu za zboží pro vývoz do země, která netvoří
součást celního území Společenství. Tím, že se jednalo o dovoz, tak ani nemohlo být porušeno
omezení zakotvené pod ustanovením čl. 31 odst. 2 písm. d) celního kodexu. I těmito záležitostmi
se celní orgány zabývaly. Z výše uvedeného vyplývá, že určení porovnávacího dovozu bylo
souladné s požadavky zakotvenými v čl. 31 celního kodexu. Nelze tedy spatřovat v dané volbě
nezákonnost. Důvody, které vedly ke konkrétnímu dovozu, jsou v odvolacím rozhodnutí
uvedeny v dostatečném rozsahu a vycházejí ze spisového materiálu. Nelze tedy spatřovat v dané
volbě nepřezkoumatelnost.
[10] Stěžovatel shrnuje, že v postupu krajského soudu shledal nezákonnost
a nepřezkoumatelnost, proto uplatňuje jako důvody kasační stížnosti vymezené v §103 odst. 1
písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního; navrhuje, aby Nejvyšší
správní soud rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 62 Af 32/2015 - 109 ze dne 15. 2. 2017
zrušil a věc vrátil k novému posouzení.
[11] Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
[12] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněného
důvodu, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.); dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
[13] Nejvyšší správní soud považuje za nutné uvést, že skutkově i právně shodnou věcí
téhož žalobce se zdejší soud již zabýval. O kasační stížnosti stěžovatele, založené
na týchž důvodech, bylo rozhodnuto rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 4. 2017,
č. j. 4 Afs 40/2017 – 18. Od závěrů zde vyslovených neshledal senát ve věci nyní rozhodující
důvodu se odchýlit.
[14] Ohledně prokazování skutkového stavu v řízení před celními orgány se uplatní zásady
daňového řízení. Jak Nejvyšší správní soud vyslovil již v rozsudku ze dne 31. 1. 2005,
č. j. 4 As 1/2003 - 71, č. 542/2005 Sb. NSS: „Pokud celní orgán jako správce daně v souladu s §31
odst. 8 písm. c) zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, prokáže existenci skutečností
vyvracejících věrohodnost, průkaznost či správnost účetnictví, evidencí či záznamů vedených celním (daňovým)
subjektem, je důkazní břemeno na celním subjektu, jehož povinností podle §31 odst. 9 citovaného zákona
je navrhnout či označit důkazy, které mají potvrdit skutečnosti jím uvedené v přiznání, hlášení a vyúčtování
nebo k jejichž průkazu byl celním orgánem v průběhu celního řízení vyzván. Pokud celní subjekt toto důkazní
břemeno neunese, celní orgán podle okolností uloží povinnost zaplatit clo v jiné výši, než odpovídá údajům
uvedeným celním subjektem při propuštění dovezeného zboží do volného oběhu“ (pozn. NSS v současnosti
viz §92 daňového řádu).
[15] Žalobce podal celní prohlášení na propuštění zboží původem z Čínské lidové republiky
do celního režimu volného oběhu. V rámci ověřování deklarovaných údajů v celním prohlášení
a k němu přiložených dokladů správnímu orgánu I. stupně vznikly pochybnosti o pravdivosti
a přesnosti údajů o výši deklarované celní hodnoty zboží; celní úřad žalobce vyzval k předložení
dodatečných důkazů za účelem vyvrácení pochybností; tyto žalobce nevyvrátil, celní úřad
proto rozhodl o užití náhradní metody ve smyslu čl. 30 a 31 celního kodexu.
[16] Správní orgány odůvodnily svůj postup, proč v rámci náhradních metod zvolily metodu
použití rozumných prostředků ve smyslu čl. 31 celního kodexu. Nejvyšší správní soud
se neztotožňuje se závěry krajského soudu, že rozhodnutí žalovaného je nezpůsobilé soudního
přezkumu, neboť není srozumitelně odůvodněno, proč byly vyřazeny dovozy s nižší jednotkovou
hodnotou - zejména proč se podle žalovaného jedná o dovozy s minimální celní hodnotou
ve smyslu čl. 31 odst. 2 písm. f) celního kodexu; krajský soud konstatoval, že není ani zřejmé,
zda bylo dodrženo pravidlo, že i v rámci metody použití vhodných prostředků nemá být
přijímána vyšší ze dvou možných hodnot v souladu s čl. 31 odst. 2 písm. b) celního kodexu.
Žalovaný v bodě ad 6) na str. 8 napadeného rozhodnutí zcela zřetelně konstatuje, jak celní úřad
postupoval při užití zvolené metody, a dále popsal, z jaké databáze dovozů vycházel a k čemu
přihlížel, jaká byla zvolena kritéria, porovnávací dovoz jednoznačně identifikoval a vysvětlil,
proč byl použit. Rovněž vysvětlil, proč nemohla být použita nejnižší jednorázová celní hodnota
zjištěná z porovnávacího dovozu [viz bod ad 7) na str. 9 napadeného rozhodnutí].
[17] Nejvyšší správní soud neshledal žádný relevantní důvod, který krajský soud vedl k závěru
o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného a který by bránil meritornímu přezkumu i v otázce
dodržení pravidel při stanovení celní hodnoty. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne
25. 4. 2013, č. j. 6 Ads 17/2013 - 25 mimo jiné konstatoval: „Rozsudek je nepřezkoumatelný
pro nesrozumitelnost podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., pokud z něj nelze jednoznačně dovodit,
jakým právním názorem je správní orgán po zrušení jeho rozhodnutí vázán a jak má v dalším
řízení postupovat, nebo pokud z něj nevyplývá, podle kterých ustanovení a podle jakých právních
předpisů byla v kontextu podané správní žaloby posuzována zákonnost napadeného správního
rozhodnutí, nebo pokud je jeho odůvodnění vystavěno na rozdílných a vnitřně rozporných
právních hodnoceních téhož skutkového stavu či pokud jsou jeho výroky vnitřně rozporné
nebo z nich nelze zjistit, jak vlastně soud rozhodl, a v některých jiných speciálních případech.
S tímto kasačním důvodem je však nutno zacházet obezřetně, neboť zrušením rozhodnutí soudu
pro nepřezkoumatelnost se oddaluje okamžik, kdy základ sporu bude správními soudy uchopen
a s konečnou platností vyřešen, což není v zájmu ani účastníků řízení (v případě nositelů
veřejných subjektivních práv je ve hře též jejich základní právo na rozhodnutí věci bez
zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, resp. na projednání
věci v přiměřené lhůtě podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod;
č. 209/1992 Sb.), a koneckonců ani ve veřejném zájmu na hospodárnosti řízení před správními
soudy, nemluvě o nákladech, jež jsou se soudním přezkumem spojeny.“ Rozhodnutí žalovaného
shledal Nejvyšší správní soud ve všech otázkách rozhodných pro posouzení správnosti
a zákonnosti stanovené výše celní hodnoty dostatečně odůvodněným; odůvodnění má přitom
oporu ve správním spise, který měl krajský soud k dispozici; nebylo proto důvodu napadené
rozhodnutí stěžovatele v této části nepřezkoumat.
[18] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost stěžovatele důvodnou, proto napadený
rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm rozhodne krajský soud
rovněž o nákladech řízení o této kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. prosince 2017
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu