ECLI:CZ:NSS:2017:6.AS.317.2017:38
sp. zn. 6 As 317/2017 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: R. E., zastoupen
JUDr. Alenou Jirovcovou, advokátkou se sídlem Krátká 233, 506 01 Jičín, proti žalované:
Vězeňská služba České republiky, Věznice Valdice, se sídlem nám. Míru 55, 507 11 Valdice,
týkající se žaloby na ochranu proti nezákonnému zásahu žalované, o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 8. 2017, č. j. 31 A 20/2015 - 144,
takto:
I. Výroky III. a IV. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 8. 2017,
č. j. 31 A 20/2015 - 144, se r uší a věc se v tomto rozsahu v rac í
uvedenému soudu k dalšímu řízení.
II. Ustanovené zástupkyni žalobce, advokátce JUDr. Aleně Jirovcové, se p ři zn áv á
odměna za zastupování žalobce v řízení o kasační stížnosti v částce 3 400 Kč, která bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě do 60 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce se u Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“) domáhal
(poté co civilní soud vyslovil svoji věcnou nepříslušnost a věc postoupil příslušnému správnímu
soudu) vyslovení nezákonnosti zásahu, který spatřoval v postupu žalované v rozporu s §25
odst. 1 a 4 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně
některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon o výkonu trestu odnětí svobody“).
V upřesněném žalobním petitu navrhl: „1. Určuje se nezákonnost zásahu ze strany žalovaného
prováděného od 17. 3. 2015 spočívajícího v zablokování finančních prostředků žalobce uložených na jeho účtu
peněz v úschově u žalovaného zaúčtovaných na jeho osobním kontě „O“ a neumožnění žalobci jejich čerpání
a následném vyplácení sociálního kapesného ve výši 100,-Kč měsíčně žalobci z tohoto jeho konta „O“. 2.
Zakazuje se žalovanému, aby v porušování práva žalobce čerpat finanční prostředky zaúčtované na jeho osobním
kontu „O“ účtu peněz v úschově u žalovaného pokračoval. 3. Přikazuje se žalovanému v dané věci obnovit
předešlý stav finančních prostředků žalobce na jeho osobním kontu „O“ účtu peněz v úschově u žalovaného,
jaký byl k termínu 16. 3. 2015, tj. vrátit žalobci částku do výše 5.000,-Kč zaúčtovaných na jeho účet peněz
v úschově u žalovaného na jeho osobním kontu „O“, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.“
[2] Žalobce tvrdil, že žalovaná blokuje finanční částku na kontě „O“ účtu vedeného
k žalobcově osobě ve výkonu trestu odnětí svobody a neumožňuje žalobci jejich čerpání
a následně mu vyplácí sociální kapesné ve výši 100 Kč měsíčně z tohoto jeho konta „O“ Žalobce
přijal částku 10 000 Kč zaslanou na jeho jméno do Věznice Valdice dne 17. 3. 2015. Žalovaná
rozúčtovala tuto částku na žalobcovo konto tak, že 50 % částky rezervovala pro úhradu
nákladů výkonu trestu a dalších pohledávek (účet „R“, resp. exekuční „E“) a 50 % uložila
na konto „O“ – úschova. Následně odmítla uvolnit čerpání peněžních prostředků obdržených
žalobcem a provedla jejich celkovou blokaci, neumožňuje mu disponovat ani s polovinou částky
na kontě „O“, a to s odvoláním na exekuční příkaz vydaný Exekutorským úřadem Praha 7 dne
21. 1. 2015, pod č. j. 101 EX 04846/14-041, na provedení exekuce přikázáním jiné pohledávky
než pohledávky z účtu u peněžního ústavu, kterým je vymáhána pohledávka Všeobecné zdravotní
pojišťovny pocházející z trestního řízení. Při jednání před soudem žalobce uvedl, že žalovaná
neměla postupovat v souladu s uvedeným exekučním příkazem, její postup je v rozporu
s nálezem Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1351/16.
[3] Přípisem ze dne 24. 4. 2017 žalobce sdělil krajskému soudu, že byl trvale přemístěn
k výkonu trestu z Věznice Valdice do Věznice Plzeň. Zároveň „doplnil“ označení žalovaného
o Vězeňskou službu České republiky, Věznici Plzeň. Usnesením ze dne 10. 8. 2017,
č. j. 31 A 20/2015 – 138, krajský soud vyloučil k samostatnému projednání žalobu na ochranu
před nezákonným zásahem Vězeňské služby České republiky, Věznice Plzeň, neboť nepovažoval
za vhodné vést společné řízení o žalobě proti tvrzeným nezákonným zásahům, jichž se měly
v různé době dopouštět různé správní orgány (nejprve Věznice Valdice, následně Věznice Plzeň).
[4] Krajský soud rozsudkem ze dne 16. 8. 2017, č. j. 31 A 20/2015 – 144 (dále jen „napadený
rozsudek“), vyhověl žalobě v části týkající se neoprávněného vyplácení sociálního kapesného
z účtu žalobce (výrok I. a II.), ve vztahu k blokaci finančních prostředků na žalobcově osobním
kontě „O“ krajský soud žalobu zamítl (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.).
[5] V řízení bylo prokázáno, že žalovaná skutečně blokovala finanční prostředky nacházející
se na osobním kontě „O“ žalobce v době od 17. 3. 2015 do 12. 2. 2016 (tohoto dne byly
vyplaceny na účet stanovený exekučním příkazem). Činila tak ale na základě exekučního příkazu
vydaného Exekutorským úřadem Praha 7 dne 21. 1. 2015, pod č. j. 101 EX 04846/14 - 041.
Exekuční příkaz byl vydán na provedení exekuce přikázáním jiné pohledávky
než pohledávky z účtu u peněžního ústavu. Soudní exekutor dlužníku povinného (tj. žalované)
zakázal, aby povinnému (tj. žalobci) „pohledávky vyplatil, provedl na ně započtení
nebo s nimi jinak nakládal“. Žalobce se měl bránit primárně proti postupu exekutora, který vydal
exekuční příkaz, domníval-li se, že exekucí nelze postihnout finanční prostředky uložené na
jeho kontu „O“. To však neučinil, jak sám při jednání soudu uvedl. Za těchto okolností nebyla
žalovaná oprávněna sama posoudit zákonnost daného exekučního příkazu a případně
podle něj nepostupovat, ale byla povinna jej respektovat.
[6] Ustanovení §23 a 25 zákona o výkonu trestu odnětí svobody nebrání tomu,
aby finanční prostředky uložené na kontu odsouzeného vedeného dle §25 odst. 4 byly postihnuty
exekucí, je-li na ně řádně vydán exekuční příkaz. Z uvedené právní úpravy neplyne,
že by poskytovala povinným osobám z řad odsouzených obdobnou ochranu, jako je poskytována
povinným osobám v civilním životě, tedy že by těmto osobám v případě nařízení exekuce
přikázáním pohledávky z účtu nebylo možné odebrat částku odpovídající dvojnásobku životního
minima. Z §25 odst. 4 uvedeného zákona plyne toliko, že pokud odsouzený obdrží ve věznici
peníze a má neuhrazené pohledávky vyjmenované v daném ustanovení, může Vězeňská služba
použít na úhradu daných pohledávek pouze polovinu z takto obdržených finančních prostředků.
Žalobcem odkazovaný nález Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1351/16,
podle krajského soudu na danou věc nedopadá, „neboť ve věci posuzované Ústavním soudem Vězeňská
služba strhávala z účtu stěžovatele peněžní prostředky nad hranicí jedné poloviny stanovené v §25 odst. 4 zákona
o výkonu trestu odnětí svobody (dle exekučního příkazu na přikázání jiné peněžité pohledávky, na jehož základě
byla prováděna daňová exekuce dle §191 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu), které pocházely
z jeho invalidního důchodu. Ústavní soud konstatoval, že dávky důchodového zabezpečení představují z hlediska
daňové exekuce příjem postavený naroveň mzdě, přičemž ve vztahu k oběma těmto zdrojům příjmu je
třeba uplatnit ochranu (v podobě tzv. nezabavitelné částky) obsaženou v ustanovení §278 o. s. ř., jež se uplatní
i ve vztahu k úpravě provádění daňové exekuce srážkami ze mzdy. Ústavní soud tedy shledal, že daným
exekučním příkazem bylo porušeno základní právo stěžovatele na ochranu vlastnictví, zrušil předmětný exekuční
příkaz a zakázal vězeňské službě, aby pokračovala v porušování tohoto práva stěžovatele spočívajícím v provádění
srážek z účtu stěžovatele v rozsahu jdoucím nad rámec stanovený v §25 odst. 4 zákona o výkonu trestu odnětí
svobody. V nyní posuzované věci nic nesvědčí tomu, že by zdrojem prostředků, které žalobce obdržel dne
17. 3. 2015 ve Věznici Valdice, byly dávky důchodového zabezpečení (žalobce nic takové ani netvrdí). Žalobce
se zároveň nijak nebránil proti samotnému exekučnímu příkazu, na jehož základě mu tyto finanční prostředky
byly zablokovány.“ Krajský soud uzavřel, že žalovaná byla exekučním příkazem vázána, její postup
nepředstavoval nezákonný zásah.
[7] Krajský soud souhlasil s žalobcem, že za dané situace nebylo možné, aby mu žalovaná
vyplácela tzv. sociální kapesné ve výši 100 Kč měsíčně dle §16 odst. 8 zákona o výkonu trestu
odnětí svobody a zároveň danou částku v době od 17. 3. 2015 do 12. 2. 2016 strhávala
z žalobcova osobního konta „O“.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[8] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl výroky III. a IV. v záhlaví označeného rozsudku
krajského soudu kasační stížností, kterou opírá o důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“), a navrhuje zdejšímu
soudu, aby napadený rozsudek zrušil.
[9] Stěžovatel uvádí, že napadeným rozsudkem došlo k zásahu do jeho práva vlastnit majetek
podle čl. 11 odst. 1 listiny základních práv a svobod, když aproboval postup žalované spočívající
v zablokování jeho finančních prostředků na osobním kontu „O“ a jejich vyplacení na základě
exekučního příkazu. Byť je žalovaná povinna postupovat podle exekučního příkazu, musí
zároveň provádět srážky na účtu stěžovatele s respektováním §25 odst. 4 zákona o výkonu trestu
odnětí svobody. Srážku peněžních prostředků lze provést jen do výše jejich jedné poloviny.
Citovaný zákon umožňuje omezit vlastnické právo osob ve výkonu trestu odnětí svobody,
zároveň však stanoví, že taková osoba může disponovat s polovinou peněžních prostředků
zaslaných do věznice.
[10] Stěžovatel považuje za mylný závěr soudu, podle kterého na daný případ nedopadá nález
Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1351/16. Jeho aplikaci nelze zúžit
jen na daňové exekuce. Ústavní soud totiž zakázal Vězeňské službě ČR provádět srážky
v rozsahu jdoucím nad rámec §25 odst. 4 zákona o výkonu trestu odnětí svobody a přikázal
jí umožnit odsouzenému disponovat s jednou polovinou peněžních prostředků zaslaných
na jeho účet. Ústavní soud jednoznačně vyslovil, že exekuční příkaz nerespektující ustanovení
zákona o výkonu trestu odnětí svobody nezbavuje věznici povinnosti postupovat v souladu
s tímto zákonem. Jestliže soud uvádí, že žádné relevantní předpisy nebrání exekučnímu postihu
finančních prostředků uložených na kontě odsouzeného, pak stěžovatel tvrdí, že je to předmětné
ustanovení §25 odst. 4 zákona o výkonu trestu odnětí svobody. Stěžovatel má za to, že provádět
srážku na základě exekučního příkazu lze jen do výše jedné poloviny prostředků na účtu,
tedy z prostředků zaúčtovaných na exekučním kontě „E“.
[11] Stěžovatel dále nesouhlasí s výší náhrady nákladů řízení, která mu byla přiznána.
Dožaduje se přiznání paušální částky 300 Kč, byť do určité míry souhlasí s názorem vyjádřeným
v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2015, č. j. 6 As 135/2015 – 79.
Avšak v soudním řízení správním dochází k porušování zásady rovnosti účastníků, neboť někteří
úspěšní účastníci jsou povinni prokazovat, jaké hotové výdaje jim v řízení vznikly, a jiní jsou
naopak tohoto břemene zbaveni a náklady uplatní paušálně na základě normativního
předpokladu, že s procesním úkonem jsou pravidelně spojeny náklady ve výši 300 Kč. Navrhuje
Nejvyššímu správnímu soudu, aby podal Ústavnímu soudu návrh na zrušení §57 odst. 1 s. ř. s.
či slova „hotové“ v tomto ustanovení, případně aby interpretativním výrokem stanovil zásady
a limity pro určení náhrady a drobných výdajů a režijních výdajů, které pravidelně vznikají
účastníkům soudního řízení správního, kteří nejsou zastoupeni advokátem.
[12] Z opatrnosti navrhuje stěžovatel i přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu soudu
k rozhodnutí, pokud by měl Nejvyšší správní soud za sporné, zda se shora citovaný nález
vztahuje na tuto a obdobné kauzy.
[13] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že kasační stížnost neobsahuje žádné
nové skutečnosti, které by nebyly známé krajskému soudu. Žalovaná již splnila povinnosti
uložené jí napadeným rozsudkem, který považuje za správný a plně se ztotožňuje s jeho závěry.
Navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[14] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla
podána včas a osobou oprávněnou. Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud
v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí
netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[15] Kasační stížnost žalobce je důvodná.
[16] Nejvyšší správní soud předně uvádí, že neshledal důvod pro přerušení řízení a předložení
návrhu na zrušení §57 odst. 1 s. ř. s. či slova „hotové“ v tomto ustanovení Ústavnímu soudu,
jak se domáhá stěžovatel. Zrušení uvedeného ustanovení či jeho části by v žádném případě
nemohlo vést k cíli, který stěžovatel sleduje. Stěžovatel požaduje, aby mu hotové výdaje byly
uhrazeny paušálně stejně jako advokátovi, a nikoliv ve výši, v jaké mu prokazatelně vznikly,
resp. se chce zbavit povinnosti prokázat výši svých hotových výdajů, pokud uplatňuje právo
na jejich náhradu. Zrušení navrhovaného ustanovení či jeho části ve slově „hotové“
ovšem nemůže vést k odpadnutí povinnosti účastníka řízení prokázat výši hotových výdajů,
které mu vznikly v souvislosti s daným řízením. Nejvyšší správní soud nespatřuje v soudním
řízení správním žádnou nerovnost mezi zastoupenými a nezastoupenými účastníky řízení, jak byla
popsána v nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 39/13. Zásadní rozdíl
popsal Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 25. 8. 2015, č. j. 6 As 135/2015 – 79,
v němž uvedl, že přiznat nelze „procesně nezastoupenému navrhovateli (potažmo v jiných případech žalobci)
náhradu nákladů řízení stanovené paušální částkou podle advokátního tarifu, nýbrž musí i nadále vycházet
z nákladů, jejichž vynaložení navrhovatel (potažmo žalobce) soudu prokáže“. Stěžovatel nepředložil žádné
argumenty, na základě nichž by nyní Nejvyšší správní soud shledal důvod se jakkoliv odchýlit
od závěrů dříve vyslovených. Situace v soudním řízení správním je totiž odlišná než v občanském
soudním řízení. Kromě toho stěžovatel byl v řízení před krajským soudem zastoupen
advokátkou, která mu byla ustanovena soudem. Této advokátce soud určil odměnu a zároveň
paušálně hotové výdaje v souladu s vyhláškou č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), nadto ještě stěžovateli
přiznal náhradu hotových výdajů, které mu v řízení vznikly. Činí-li úkony v řízení advokát
jako zástupce účastníka, pak zákonodárce považoval za vhodné určit hotové výdaje advokáta
paušálně bez dalšího dokazování. To ovšem neznamená, že by tím v soudním řízení správním
vznikla nerovnost mezi nezastoupenými a zastoupenými účastníky řízení. Těm budou
vždy nahrazeny výdaje, které jim skutečně vznikly (vztaženo na účastníky na straně žalující),
na čemž Nejvyšší správní soud neshledává nic nezákonného či dokonce protiústavního.
Zcela legitimním limitem pro určení náhrady drobných režijních výdajů účastníka je
jejich skutečná prokázaná výše.
[17] Vyhovět nelze ani návrhu na předložení věci Ústavnímu soudu k interpretaci závěrů
vyslovených ve věci sp. zn. IV. ÚS 1351/16 v kontextu daného případu. Přerušit řízení
a předložit věc Ústavnímu soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy lze pouze v případě, že by měl
Nejvyšší správní soud aplikovat na věc zákonné ustanovení, které odporuje ústavnímu pořádku
ČR. Bez návrhu na zrušení určitého ustanovení zákona ovšem nelze přerušit řízení a obrátit
se na Ústavní soud pouze za účelem výkladu, zda má Nejvyšší správní soud na věc použít závěry
rozhodnutí Ústavního soudu v jiné věci. Takový výklad musí Nejvyšší správní soud provést
samostatně. Pokud by měl stěžovatel za to, že provedená interpretace je v rozporu s názorem
Ústavního soudu a že tím došlo k nezákonnému zásahu do jeho ústavně zaručených práv, mohl
by následně podat ústavní stížnost a obrátit se s žádostí o rozhodnutí sporované otázky
na Ústavní soud sám.
[18] Jádrem nyní posuzovaného sporu je otázka, zda žalovaná nezákonně zasáhla do práv
stěžovatele, splnila-li bez dalšího exekuční příkaz, zadržela prostředky stěžovatele
na jeho osobním kontu „O“ a následně je zaslala na účet určený exekutorem.
[19] Podle §25 odst. 4 zákona o výkonu trestu odnětí svobody [n]euhradí-li odsouzený rozsudkem
stanovenou škodu nebo nemajetkovou újmu způsobenou trestným činem, pro který se nachází ve výkonu trestu,
pohledávky spojené s trestním řízením, pohledávky vzniklé v souvislosti s poskytnutím nebo zajištěním zdravotních
služeb a úhrady regulačních poplatků a doplatků nad rámec veřejného zdravotního pojištění, soudní a správní
poplatky a škodu nebo nemajetkovou újmu, kterou způsobil Vězeňské službě během výkonu trestu, může
k úhradě za poskytnuté zdravotní služby nehrazené z veřejného zdravotního pojištění a nákupu podle §23 použít
pouze polovinu peněžních prostředků podle odstavce 1 věty první a zbývající část peněžních prostředků může
použít jen na úhradu těchto pohledávek; to neplatí pro peníze výslovně zaslané na úhradu nákladů uvedených
v odstavci 1 větě třetí. Dle §23 odst. 1 téhož zákona [o]dsouzený má právo nakupovat nejméně jedenkrát
týdně v prodejně věznice potraviny a věci osobní potřeby, případně věci pro zájmovou a vzdělávací činnost nebo
k realizaci programu zacházení. Nákup se uskutečňuje formou bezhotovostní platby z té části peněžních
prostředků, s níž může volně disponovat. Ředitel věznice může upřednostnit před nákupem úhradu nákladů
na nezbytné léčivé přípravky, potraviny pro zvláštní lékařské účely, zdravotnické prostředky a doplatky za ně,
na zdravotní výkony nehrazené nebo částečně hrazené z veřejného zdravotního pojištění a na regulační poplatky
nebo spojených s pořízením nezbytných osobních dokladů.
[20] Nejvyšší správní soud nesouhlasí s názorem krajského soudu, který kategoricky
odmítl vycházet ze závěrů Ústavního soudu vyslovených v nálezu ze dne 6. 4. 2017,
sp. zn. IV. ÚS 1351/16, s tím, že stěžovatel se měl bránit proti postupu exekutora,
neboť žalovaná musela exekuční příkaz splnit, aniž by se zabývala zákonností takového postupu.
Byť lze spatřovat odlišnost v tom, že v případě posuzovaném Ústavním soudem šlo o přikázání
pohledávky, které ve skutečnosti postihovalo důchod odsouzeného, na nějž se vztahuje ochrana
nezabavitelné částky při provádění srážek ze mzdy či jiného podobného příjmu,
přičemž stěžovatel se zároveň bránil i proti postupu správce daně vykonávajícího daňovou
exekuci, nelze odhlédnout od druhé roviny řešené Ústavním soudem, která na danou věc dopadá.
Ústavní soud totiž považoval za problematický jak postih důchodu odsouzeného
(za takový postup byl zodpovědný správce daně, neboť vězeňská služba nemohla prověřovat
původ přijatých peněž a postarat se, aby nebyla postihována nezabavitelná část příjmu
odsouzeného), tak porušení ustanovení §25 odst. 4 zákona o výkonu trestu odnětí svobody,
jehož dodržování je povinna střežit primárně daná věznice, která spravuje finanční prostředky
na účtu odsouzeného. To dal jasně najevo, když uvedl, že věznice je „povinna při výkonu trestu odnětí
svobody postupovat v souladu se zákonem o výkonu trestu odnětí svobody a toliko v jeho mezích (článek 2 odst. 2
Listiny ve spojení s článkem 4 odst. 4 Listiny). Sama skutečnost, že vykonatelný exekuční příkaz nezohledňuje
specifická ustanovení upravující výkon trestu odnětí svobody, věznici takové povinnosti nezbavuje“.
[21] Pokud tedy podle Ústavního soudu nemůže věznice plně vyhovět exekučnímu příkazu,
který nerespektuje pravidla stanovená zákonem o výkonu trestu odnětí svobody, je třeba
zcela odmítnout argumentaci krajského soudu, podle níž žalovaná blokovala finanční prostředky
nacházející se na osobním kontě „O“ stěžovatele na základě exekučního příkazu, který musela
respektovat a nebyla oprávněna sama posoudit jeho zákonnost. Žalovaná naopak byla povinna
vyhovět exekučnímu příkazu pouze v rozsahu, který bude respektovat zákonem stanovené
podmínky a kterým nedojde k porušení zákona o výkonu trestu odnětí svobody. Ochranu
stěžovatele proti blokaci a výplatě finančních prostředků na osobním kontě „O“ v rozporu
s tímto zákonem nelze odepřít s odkazem, že se měl bránit proti postupu exekutora.
Jak totiž plyne ze shora citovaného nálezu Ústavního soudu, soudní exekutor (či správce daně
vykonávající daňovou exekuci) je odpovědný za dodržování pravidel stanovených pro výkon
rozhodnutí, resp. pro exekuci a nemůže obcházet ustanovení zákona určená na ochranu
povinného, zatímco věznice je zodpovědná za dodržování pravidel určených v zákoně o výkonu
trestu odnětí svobody. Bránit se v nyní posuzovaném případě proti postupu exekutora,
jestliže stěžovatel namítal výlučně porušení tohoto zákona, by tudíž nebylo na místě.
[22] Podle názoru Nejvyššího správního soudu ovšem odkazovaný nález Ústavního soudu
nelze vykládat tak, že polovinu finančních prostředků zaslaných na účet odsouzeného je možné
použít pouze na úhradu zdravotních služeb nehrazených z veřejného zdravotního pojištění
a na nákup potravin a věcí osobní potřeby dle §23 zákona o výkonu trestu odnětí svobody,
a nelze je tudíž vůbec exekučně postihnout, přestože odsouzený má i jiné neuhrazené dluhy,
které se neumořují z poloviny finančních prostředků podle §25 odst. 4 zákona o výkonu trestu
odnětí svobody. Ústavní soud vyslovil nezákonnost postupu věznice za situace, kdy pohledávky
vymáhané exekučním příkazem spadaly pod posledně jmenované ustanovení, neboť se jednalo
o pohledávky spojené s trestním řízením (náklady trestního řízení a odměna a hotové výdaje
přiznané ustanovené obhájkyni). Za této situace věznice porušila zákon o výkonu trestu odnětí
svobody, když odsouzenému srážela z účtu prostředky na tyto pohledávky nad zákonem
stanovenou hranici jedné poloviny.
[23] Pokud má odsouzený neuhrazené dluhy vyjmenované v §25 odst. 4 zákona o výkonu
trestu odnětí svobody, potom mu věznice polovinu zablokuje k úhradě těchto dluhů,
které pak nelze uspokojovat nad rámec takto blokované poloviny finančních prostředků. Říká-li
ovšem citované ustanovení, že odsouzený může k nákupům podle §23 odst. 1 téhož zákona
a úhradě zdravotních služeb v takovém případě použít pouze polovinu finančních prostředků
přijatých na svůj účet, reflektuje tím toliko skutečnost, že má-li odsouzený k dispozici
nějaké prostředky, zákon jej omezuje v tom, na co je může použít. Neznamená to ovšem, že celá
tato polovina prostředků musí být nutně dostupná a vyčerpaná k uvedeným úhradám. V případě
exekučního postihu pohledávek osob nenacházejících se ve výkonu trestu odnětí svobody může
dojít k jejich plnému zabavení a ochrana těchto osob spočívá v ponechání nezabavitelné části
příjmu za účelem uspokojování základních životních potřeb povinného a jeho rodiny.
Jiné pohledávky pak nemusí povinnému zůstat k dispozici na nákupy a zdravotní služby
nehrazené z veřejného zdravotního pojištění. Odsouzenému ve výkonu trestu odnětí svobody
jsou jeho základní životní potřeby zajišťovány ve věznici, aniž by musel disponovat nějakými
finančními prostředky. Není tedy rozumného důvodu vykládat ustanovení §25 odst. 4 zákona
o výkonu trestu odnětí svobody tak, že polovina přijatých finančních prostředků musí zůstat
odsouzenému plně k dispozici. Polovinu lze použít na úhradu pohledávek stanovených v §25
odst. 4 zákona o výkonu trestu odnětí svobody a polovinu, pokud je mu volně k dispozici, může
použít jen takovým způsobem, jaký zákon stanoví. Jestliže má však odsouzený další neuhrazené
splatné dluhy, které nespadají pod §25 odst. 4 zákona o výkonu trestu odnětí svobody,
a jeho finanční prostředky podléhají exekuci nařízené v souladu se zákonem, nemohou být
odsouzenému k dispozici.
[24] Jestliže tedy pohledávka vymáhaná na základě exekučního příkazu nespadá
pod pohledávky jmenované v §25 odst. 4 zákona o výkonu trestu odnětí svobody, lze zbylou
polovinu finančních prostředků na účtu odsouzeného vyplatit v souladu s exekučním příkazem.
Krajský soud se ovšem charakterem vymáhané pohledávky vůbec nezabýval, byť stěžovatel
již v žalobě ze dne 9. 6. 2015 uváděl, že vymáhaná pohledávka Všeobecné zdravotní pojišťovny
pochází z trestního řízení a v podání ze dne 17. 6. 2015 zopakoval, že pohledávka vymáhaná
exekučním příkazem spočívá v úhradě nákladů léčby poškozeného. Stěžovatel sice nepřesně
uvedl, že pohledávka pochází z trestního řízení, přestože z exekučního příkazu vyplývá,
že exekučním titulem je rozhodnutí soudu v civilním řízení (rozsudek Obvodního soudu
pro Prahu 3 ze dne 8. 4. 2008, č. j. 19 C 105/2005 – 208), nicméně tím není vyloučeno,
že se může jednat o pohledávku podle §25 odst. 4 zákona o výkonu trestu odnětí svobody.
O „rozsudkem stanovené škodě nebo nemajetkové újmě způsobené trestným činem“ nemusí
rozhodovat pouze soud v trestním řízení, nýbrž o její náhradě může být z různých důvodů
rozhodováno v rámci řízení civilního. Půjde ovšem stále o škodu způsobenou trestným činem,
o které rozhodl soud, proto se na tento titul rovněž vztahuje §25 odst. 4 zákona o výkonu trestu
odnětí svobody. Správní ani soudní spis neobsahuje rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3
ze dne 8. 4. 2008, č. j. 19 C 105/2005 – 208, z něhož by bylo zřejmé, zda se skutečně jedná
o náhradu škody způsobenou trestným činem, pro který se stěžovatel nachází ve výkonu trestu
odnětí svobody (dle tvrzení stěžovatele jde o náhradu nákladů na léčbu poškozeného).
Tato skutečnost je ovšem pro posouzení žaloby zásadní. Pokud se jí krajský soud vůbec
nezabýval, a věc založil na argumentaci shora uvedené, nezbylo Nejvyššímu správnímu soudu,
než jeho rozsudek v napadeném rozsahu zrušit.
IV. Závěr a náklady řízení
[25] Z výše uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil
ve výrocích III. a IV. a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§110 odst. 1 věta první, část věty
před středníkem s. ř. s.); v něm je krajský soud vázán právním názorem vysloveným v rozsudku
Nejvyššího správního soudu (§110 odst. 4 s. ř. s.). Krajský soud v dalším řízení provede důkaz
rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 8. 4. 2008, č. j. 19 C 105/2005 – 208,
a v souladu se shora vyslovenými závěry posoudí, zda se jedná o exekuční titul, na jehož základě
lze provést exekuci na polovinu finančních prostředků, které stěžovateli zbyly na jeho osobním
kontě „O“ po zablokování prostředků na úhradu pohledávek podle §25 odst. 4 zákona o výkonu
trestu odnětí svobody jejich převedením na konto „E“. Podle tohoto zjištění následně rozhodne
o důvodnosti stěžovatelovy žaloby.
[26] Krajský soud posléze v novém rozhodnutí o návrhu ve věci samé rozhodne
také o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 3 s. ř. s.).
[27] Zástupcem stěžovatele byla usnesením krajského soudu ze dne 26. 1. 2016,
č. j. 31 A 20/2015 - 87, ustanovena advokátka JUDr. Alena Jirovcová, jejíž odměnu a hotové
výdaje podle §35 odst. 9 s. ř. s. hradí stát. Ustanovené zástupkyni stěžovatele Nejvyšší správní
soud přiznal odměnu za jeden úkon právní služby (podání kasační stížnosti) a dále 300 Kč
jako paušální náhradu hotových výdajů v souladu v souladu s §7, §9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1
písm. d) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), celkem tedy 3 400 Kč. Tato částka bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě šedesáti dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2017
Mgr. Jana Brothánková
předsedkyně senátu