ECLI:CZ:NSS:2018:10.AS.290.2018:12
sp. zn. 10 As 290/2018 - 12
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Michaely
Bejčkové a soudce Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce: Mgr. F. Š., proti žalované: Vězeňská
služba České republiky, se sídlem Soudní 1672/1a, Praha 4, ve věci ochrany proti nečinnosti
žalované, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne
15. 11. 2018, čj. 22 A 69/2018-6,
takto:
I. Žalobci se ne ust a no v uj e zástupce pro řízení o kasační stížnosti.
II. Kasační stížnost se zamí t á .
III. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Žalobce se u Krajského soudu v Ostravě domáhal toho, aby byla Vězeňské službě České
republiky, Věznici Heřmanice, uložena povinnost vyřídit jeho žádost podle zákona
č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, o poskytnutí informací ohledně péče
o vězněné, zejména o tělesně postižené osoby. Krajský soud v Ostravě dospěl k závěru,
že povinným subjektem, a tedy správním orgánem, který zasáhl do žalobcových práv,
je Vězeňská služba České republiky se sídlem v Praze. Podle §7 odst. 2 s. ř. s. shledal, že místně
příslušným soudem k projednání žalobcovy věci je Městský soud v Praze, a proto mu věc
postoupil.
[2] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti usnesení krajského soudu kasační stížnost.
Nesouhlasí s postoupením věci Městskému soudu v Praze, protože za povinný subjekt považuje
Věznici Heřmanice, jejíž sídlo se nachází v obvodu Krajského soudu v Ostravě. Postavení
povinného subjektu stěžovatel přisuzuje věznici na základě §4 zákona č. 555/1992 Sb.,
o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky (dále jen „zákon o vězeňské službě“),
podle něhož je ředitel věznice oprávněn činit za vězeňskou službu právní úkony.
[3] Stěžovatel dále požádal o ustanovení zástupce z řad advokátů a o osvobození
od soudních poplatků. K této žádosti NSS sděluje, že podáním kasační stížnosti proti procesnímu
rozhodnutí krajského soudu (s výjimkou procesního rozhodnutí, kterým se řízení o žalobě končí)
nevzniká stěžovateli poplatková povinnost (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 9. 6. 2015, čj. 1 As 196/2014-19, č. 3271/2015 Sb. NSS). Usnesení
o postoupení věci nepochybně je takovým procesním rozhodnutím. Stěžovatele tedy netíží
poplatková povinnost. Obdobné závěry dovodil rozšířený senát v citovaném rozhodnutí
i ve vztahu k povinnosti být v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem. Jinými slovy,
v případě stěžovatele není potřeba trvat ani na doložení zastoupení advokátem, jelikož je zřejmé,
čeho se kasační stížností domáhá.
[4] Kasační stížnost není důvodná.
[5] Otázkou místní příslušnosti soudů k projednání žalob týkajících se žádostí o informace
podle zákona o svobodném přístupu k informacím, které byly směřovány na Vězeňskou službu
České republiky, resp. jednotlivé věznice, se soud již zabýval, a to mj. v řízeních zahájených
z podnětu stěžovatele (např. ve věcech sp. zn. 4 As 269/2018 a sp. zn. 9 As 400/2018).
Stěžovateli jsou tedy závěry NSS k této otázce známy, proto je soud nyní jen stručně shrne.
[6] Podle §7 odst. 2 s. ř. s. je k řízení místně příslušný zpravidla ten soud, v jehož obvodu
je sídlo správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí v prvním stupni nebo jinak zasáhl
do práv toho, kdo se u soudu domáhá ochrany. Podstatou této věci je určit správní orgán,
který je povinen zabývat se stěžovatelovou žádostí o informace, a je tedy tzv. povinným
subjektem.
[7] Za správní orgán ve smyslu §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze považovat orgán moci výkonné,
orgán územního samosprávného celku, jakož i fyzickou nebo právnickou osobu nebo jiný orgán,
pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob
v oblasti veřejné správy. Organizační složka správního orgánu může být správním orgánem
rozhodujícím v prvním stupni pouze tehdy, pokud jí právní předpis svěří určité samostatné
rozhodovací pravomoci (srov. rozsudek NSS ze dne 16. 7. 2008, čj. 3 Ans 8/2008-84).
[8] Pokud však zákon nevymezuje organizačním složkám správního orgánu, který je nadán
celostátní působností, tedy vnitřním organizačním jednotkám, samostatnou rozhodovací
pravomoc, nemohou takové organizační jednotky získat postavení správního orgánu podle
§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Místní příslušnost soudu se v takových případech bude řídit sídlem
správního orgánu s celostátní působností, nikoli sídlem jeho vnitřní organizační jednotky
(srov. např. rozsudek NSS ze dne 15. 2. 2012, čj. 6 Ads 15/2011-143, nebo také usnesení NSS
ze dne 28. 11. 2012, čj. Nad 81/2012-71, č. 2803/2013 Sb. NSS).
[9] Věznice jsou podle §1 odst. 4 zákona o vězeňské službě organizačními jednotkami
vězeňské služby jakožto orgánu státní správy s celostátní působností. Jelikož jim žádný zákon
nevymezuje v oblasti poskytování informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím
samostatnou rozhodovací pravomoc, nelze je pro účely určení místní příslušnosti soudu
považovat za správní orgán. Krajský soud proto správně dospěl k závěru, že správním orgánem
povinným projednat stěžovatelovu žádost o informace není Věznice Heřmanice, ale Vězeňská
služba České republiky se sídlem v Praze. K projednání stěžovatelovy žaloby je proto podle
přílohy č. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů
a o změně některých dalších zákonů, místně příslušný Městský soud v Praze.
[10] NSS proto zamítl kasační stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s.
[11] Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.); žalované nevznikly v tomto řízení náklady
nad rámec jeho běžné činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2018
Zdeněk Kühn
předseda senátu