ECLI:CZ:NSS:2018:14.KSE.1.2018:114
sp. zn. 14 Kse 1/2018 - 114
ROZHODNUTÍ
Nejvyšší správní soud jako soud kárný rozhodl v senátu složeném z předsedy
JUDr. Zdeňka Kühna a členů JUDr. Miroslavy Jirmanové, JUDr. Petry Janouškové,
Mgr. Vojtěcha Jaroše, JUDr. Ireny Schejbalové a JUDr. Hany Šajnerové, o návrhu
předsedy Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. 3. 2018 na zahájení kárného řízení proti kárně
obviněnému JUDr. M. U., soudnímu exekutorovi, Exekutorský úřad Praha 9, se sídlem
Bryksova 763/46, Praha 9 - Černý Most, zast. Mgr. Janem Válkem, advokátem se sídlem Vítkova
247/7, Praha 8, při ústním jednání konaném dne 30. října 2018,
takto:
JUDr. M. U.,
soudní exekutor,
Exekutorský úřad Praha 9, se sídlem Bryksova 763/46, Praha 9 - Černý Most
I. návrh, že
jako soudní exekutor je od zahájení výkonu svého exekutorského úřadu zároveň předsedou
představenstva obchodní společnosti PARAÍSO, a.s. v likvidaci, a od 28. 6. 2006 do dnešního
dne je zároveň likvidátorem této společnosti; dále od zahájení výkonu svého exekutorského úřadu
je zároveň odpovědným zástupcem odštěpného závodu Vydavatelstvo OSVETA, š. p. – organ.
složka PRAHA, a dále od zahájení výkonu svého exekutorského úřadu je držitelem platného
a nepřerušeného živnostenského oprávnění pro předmět podnikání: výroba a služby neuvedené
v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona, obory činnosti: poskytování služeb pro zemědělství,
zahradnictví, rybníkářství, lesnictví a myslivost a ubytovací služby;
s e podle §188 odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád)
per analogiam, v rací z p ě t k ár n é mu n a v r h o v at e l i .
II. podle §19 odst. 2 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců
a soudních exekutorů, se z p r oš ť u je návrhu, jímž mu bylo kladeno za vinu,
že v exekučních věcech 098 EX 00431/11, 098 EX 06644/11, 098 EX 06976/10,
098 EX 00154/11, 098 EX 03353/11, 098 EX 01669/11, 098 EX 00926/11, 098 EX 01862/13,
098 EX 06884/10, 098 EX 06329/10, 098 EX 02049/10, 098 EX 02703/09 nedostatečně
odůvodnil příkaz k úhradě nákladů exekuce,
a že jako soudní exekutor vydal dne 19. 5. 2016 příkaz k úhradě nákladů exekuce v exekuční věci
098 EX 00431/11, a to přesto, že insolvenční soud po splnění oddlužení rozhodl v rámci
insolvenčních řízení o osvobození dlužníků (povinných) od placení pohledávek podle §414
zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon);
neboť uvedené skutky nejsou kárným proviněním;
III. je v i ne n, ž e jako soudní exekutor vydal příkaz k úhradě nákladů exekuce
v exekučních věcech sp. zn. 098 EX 06644/11 (dne 15. 12. 2016), 098 EX 06976/10 (dne
7. 2. 2017), 098 EX 00154/11 (dne 14. 2. 2017), 098 EX 03353/11 (dne 14. 2. 2017),
098 EX 01669/11 (dne 8. 3. 2017), 098 EX 00926/11 (dne 24. 5. 2017), 098 EX 01862/13
(dne 25. 5. 2017), 098 EX 06884/10 (dne 22. 2. 2017), 098 EX 06329/10 (dne 2. 3. 2017),
098 EX 02049/10 (dne 27. 9. 2017), 098 EX 02703/09 (dne 4. 10. 2017), a to přesto,
že insolvenční soud po splnění oddlužení rozhodl v rámci insolvenčních řízení o osvobození
dlužníků (povinných) od placení pohledávek podle §414 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku
a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon);
t e dy
porušil povinnosti exekutora stanovené v §414 odst. 2 insolvenčního zákona ve spojení
s §2 odst. 1 a 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční
řád),
t í m s p ách al
kárný delikt exekutora podle §116 odst. 2 písm. b) exekučního řádu;
IV. Za uvedený delikt uložil kárný senát podle §116 odst. 6 exekučního řádu
p í s emn é n ap o men u t í .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Dne 13. 3. 2018 došla Nejvyššímu správnímu soudu kárná žaloba podaná kárným
žalobcem, předsedou Okresního soudu v Ostravě. Kárný žalobce podal žalobu proti soudnímu
exekutorovi JUDr. M. U. (dále též jen „kárně obviněný“, „exekutor“ nebo „soudní exekutor“).
Kárný žalobce viní soudního exekutora z toho, že v celkem dvanácti věcech, ve kterých byl
pověřen provedením exekuce Okresním soudem v Ostravě, vydal rozhodnutí o úhradě nákladů
exekuce, přestože předtím insolvenční soud rozhodl v rámci insolvenčního řízení po splnění
oddlužení o osvobození povinných jako dlužníků od placení pohledávek podle §414
insolvenčního zákona. V některých z těchto dvanácti věcí dále náklady exekuce vymáhal, a to
prostřednictvím dalšího soudního exekutora, Mgr. Jana Vedrala, Exekutorský úřad Praha 3.
Kárný žalobce dále exekutorovi klade za vinu, že rozhodnutí nedostatečně odůvodnil. Konečně
soudnímu exekutorovi vyčítá údajné podnikání v rozporu se zákonem – exekutor je předsedou
představenstva a též likvidátorem obchodní společnosti PARAÍSO, a.s. v likvidaci,
a odpovědným zástupcem odštěpného závodu Vydavatelstvo OSVETA, š. p. – organ. složka
PRAHA, taktéž je držitelem platného a nepřerušeného živnostenského oprávnění.
[2] Kárně obviněný exekutor ve svém vyjádření popřel, že by se dopustil kárného provinění.
Krom toho upozorňuje, že ve vztahu k údajnému nezákonnému podnikání kárný žalobce zcela
zjevně vykročil z limitů, které mu klade zákon. Detaily jednotlivých žalovaných skutků a vyjádření
kárně obviněného jsou uvedeny níže.
II. Splnění předpokladů pro věcné projednání
[3] Kárný soud nejprve zkoumal, zda kárná žaloba splňuje předpoklady pro věcné
projednání. Dospěl k závěru, že byla podána osobou k tomu oprávněnou (kromě skutku
rozebraného dále pod bodem III.A.), obsahuje stanovené náležitosti a byla podána ve lhůtě
stanovené v §117 odst. 3 exekučního řádu.
[4] Ve věci proběhlo ústní jednání dne 30. 10. 2018.
III. Posouzení věci kárným soudem
III.A. Vrácení skutku spočívajícího v údajně nezákonném podnikání zpět žalobci
[5] Kárný žalobce podal žalobu též pro údajné nezákonné podnikání exekutora: kárně
obviněný exekutor je předsedou představenstva a likvidátorem jedné obchodní společnosti
a odpovědným zástupcem odštěpného závodu Vydavatelstvo OSVETA, š. p. – organ. složka
PRAHA; dále je držitelem platného a nepřerušeného živnostenského oprávnění.
[6] Kárný soud nejprve zvážil, zda má kárný žalobce k podání tohoto návrhu pravomoc.
[7] Podle §117 odst. 1 exekučního řádu, ve znění od 1. 1. 2013, je kárnou žalobu oprávněn
podat též předseda okresního soudu proti exekutorovi, který má sídlo v obvodu tohoto soudu [písm. d)],
respektive předseda exekučního soudu proti exekutorovi, který tuto exekuci vede [písm. e)]. Exekučním
soudem je ve smyslu §45 exekučního řádu okresní soud, v jehož obvodu má povinný, je-li
fyzickou osobou, místo svého trvalého pobytu, popřípadě místo pobytu na území České
republiky podle druhu pobytu cizince. Je-li povinný právnickou osobou, je místně příslušným
soud, v jehož obvodu má povinný sídlo. Nemá-li povinný, který je fyzickou osobou, v České
republice místo trvalého pobytu nebo místo pobytu podle věty první, nebo nemá-li povinný,
který je právnickou osobou, sídlo v České republice, je místně příslušným soud, v jehož obvodu
má povinný majetek.
[8] Ustanovení §117 odst. 1 písm. d) a písm. e) exekučního řádu, zakládající pravomoc
předsedy okresního soudu podat kárnou žalobu, nutno číst ve spojení s §7 odst. 6 exekučního
řádu, podle něhož státní dohled nad exekuční činností a nad další činností exekutora vykonává
rovněž předseda okresního soudu, do jehož obvodu je exekutor jmenován; jde-li o státní dohled
v jednotlivé věci, též předseda soudu příslušného podle §45 (dále jen „exekuční soud“).
[9] Zákon tedy rozlišuje státní dohled nad exekutory vykonávaný předsedou okresního
soudu, do jehož obvodu je exekutor jmenován, a státní dohled vykonávaný předsedou
exekučního soudu. Předseda okresního soudu, do jehož obvodu je exekutor jmenován,
má obecnou dohledovou kompetenci nad exekutorem v jeho obvodu. Naproti tomu předsedu
exekučního soudu zákon v jeho dohledové pravomoci limituje, dohlížet může jen nad zákonností
otázek, které přímo souvisí s provedením sporné exekuce nebo exekucí. Předseda exekučního
soudu, který mj. nařídil provedení exekuce, tedy nemá univerzální dohledovou pravomoc,
srovnatelnou s pravomocí předsedy soudu, do jehož obvodu je exekutor jmenován.
[10] Kárný žalobce shora uvedené skutečnosti nezpochybňuje. Upozorňuje ale, že poznatky
o (údajném) nezákonném podnikání získal při kontrole úřadu kárně obviněného exekutora
v souvislosti s prošetřováním nezákonností v exekučních věcech, ve vztahu ke kterým má
předseda exekučního soudu nesporně dohledovou pravomoc (viz dále části III.B. a III.C.).
Podle kárného soudu však ani to nezakládá pravomoc předsedy exekučního soudu podat kárnou
žalobu. Jistě nelze akceptovat, že pokud začne v rozsahu své kompetence předseda exekučního
soudu vykonávat kontrolu exekučního úřadu (tedy ve vztahu k jednotlivým věcem, ve kterých má
soud působnost soudu exekučního), může podat kárnou žalobu k jakékoliv nezákonnosti, na kterou
během kontroly natrefí. Takováto nezákonnost musí totiž bezprostředně souviset s předmětem
a rozsahem kontroly, ovšem právě zde je předseda exekučního soudu zákonem významně
limitován (viz shora). Údajné nezákonné podnikání exekutora nemá žádný přímý vztah
k exekučním věcem, ve vztahu k nimž kárný žalobce pravomoc podat žalobu má.
[11] Kárný soud dále zdůrazňuje, že pravomoc předsedy exekučního soudu podat ve vztahu
k těmto skutečnostem kárnou žalobu nezaloží ani skutečnost, že osoby, které by pravomoc podat
žalobu měly, s podáním žaloby souhlasí nebo jej dokonce k podání žaloby vyzvou (zde takovýto
souhlas či výzvu dal jak ministr spravedlnosti, tak předseda Obvodního soudu pro Prahu 9, který
má – na rozdíl od předsedy exekučního soudu – univerzální pravomoc dohledovou i žalobní).
[12] Kárný soud závěrem této části odmítá argumentaci kárně obviněného, že podání žaloby
ve vztahu k (údajnému) nezákonnému podnikání exekutora bylo projevem šikanózního nátlaku
ze strany kárného žalobce. Nelze pochybovat, že kárný žalobce podal i v tomto rozsahu žalobu
v dobré víře, poté, co jej o jeho pravomoci ujistil jak ministr spravedlnosti, tak i předseda
Obvodního soudu pro Prahu 9. Navíc jde o otázku precedentní, neboť doposavad se k rozsahu
žalobní kompetence předsedy exekučního soudu kárný soud nevyslovil.
[13] Protože kárný žalobce neměl pravomoc podat v rozsahu, který se přímo netýkal sporných
exekucí, kárnou žalobu, je nutno pohlížet na návrh v této části jako na pouhý podnět, kterým
se samozřejmě nemůže kárný soud nijak zabývat. Soud především nemá pravomoc zahájit řízení
sám, bez návrhu podaného oprávněným navrhovatelem. Kárný soud tedy vrátil v tomto rozsahu
věc zpět kárnému žalobci. Použil přitom §188 odst. 1 písm. e) trestního řádu, který aplikoval
přiměřeně s ohledem na specifika kárného řízení (§25 zákona o řízení ve věcech soudců, státních
zástupců a soudních exekutorů).
[14] Bude nyní na kárném žalobci, jak s informacemi tam uvedenými naloží, tedy zda
dá podnět osobě nadané pravomocí i v této věci kárnou žalobu podat. Kárný soud se k obsahu
kárným žalobcem uváděných skutečností nijak nevyjadřuje. Jen pro pořádek lze doplnit, že výrok
I. tohoto rozhodnutí pochopitelně nezakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté.
III.B. Zproštění ve vztahu k nedostatkům odůvodňování rozhodnutí
[15] Kárný žalobce předložil celkem dvanáct rozhodnutí o nákladech exekuce, které dle něj
neobsahovala řádné odůvodnění. Jde o stejná rozhodnutí, které jsou předmětem posouzení
i v následující části III.C. Byla vydána od května 2016 až do října 2017.
[16] Kárný soud k otázce nedostatků v odůvodňování příkazů k úhradě nákladů exekuce jako
kárného deliktu uvádí obecně následující (srov. k tomu naposledy rozhodnutí kárného soudu
ze dne 11. 4. 2017, čj. 14 Kse 3/2016-65, body 8 násl., nebo ze dne 10. 10. 2017,
čj. 14 Kse 3/2017-39, body 5 a 6 ). Rozhodovací praxe rozlišuje ojedinělé nesprávnosti
v odůvodnění rozhodnutí soudních exekutorů a vady systémové. Ojedinělá chyba či nesprávnost
odůvodnění může vést maximálně k výtce ze strany dohledových orgánů, nikdy však nemůže
být úspěšně žalována před kárným soudem (srov. ve vztahu k těmto ojedinělým chybám
rozhodnutí ze dne 14. 2. 2011, čj. 14 Kse 6/2010-181, ze dne 19. 11. 2013,
čj. 14 Kse 5/2012-248, ze dne 9. 4. 2013, čj. 15 Kse 8/2012-118, nebo již cit. rozhodnutí
čj. 14 Kse 3/2017-39).
[17] Zcela odlišnou situací je systémový problém na straně exekutora, spočívající
v dlouhotrvajících a systematických nedostatcích v odůvodňování. Takováto situace může kárnou
odpovědnost exekutora založit, tím spíše pokud byl exekutor k odstranění těchto vad opakovaně
vyzýván. Systémovost problému bude vidět především z velmi početné sady vadných rozhodnutí,
což se prokazuje typicky alespoň v několika desítkách případů za delší časové období
(srov. rozhodnutí ze dne 12. 12. 2016, čj. 14 Kse 2/2016-78, body 42-45).
[18] Dvanáct tvrzených pochybení za více než jeden rok činnosti soudního exekutora bez
dalšího nenasvědčuje, že by na straně kárně obviněného vznikl nějaký systémový problém
s odůvodňováním. Podstatné rovněž je, že kárně obviněný nebyl na nedostatečnost odůvodnění
nijak upozorněn, ať již výtkou ze strany dohledového orgánu, anebo civilními soudy, které
by k podání účastníků opakovaně rušily rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost apod. Kárný soud
proto kvalitu argumentace v předložených dvanácti rozhodnutích nehodnotil. Byl-li totiž
žalovaný skutek postaven tak, že nemohl být kárným proviněním, bylo by zhola zbytečné a mimo
roli kárného soudu zabývat se dostatečností odůvodnění.
[19] Právě uvedenému odpovídá výrok II., kterým byl exekutor zproštěn viny za nedostatečné
odůvodnění v dvanácti rozhodnutích, neboť nejde o kárné provinění. Ve vztahu ke zproštění
za to, že exekutor vydal dne 19. 5. 2016 rozhodnutí ukládající úhradu nákladů exekuce v exekuční
věci 098 EX 00431/11, a to přesto, že insolvenční soud po splnění oddlužení osvobodil dlužníka
od placení pohledávek podle §414 insolvenčního zákona, viz dále část III.C., bod [35].
III.C. Shledání viny za vydání rozhodnutí přikazující úhradu nákladů exekuce přesto, že insolvenční soud
po splnění oddlužení osvobodil dlužníka od placení pohledávek podle §414 insolvenčního zákona
[20] Kárný žalobce konečně žaluje exekutora za to, že ve dvanácti věcech vydal rozhodnutí,
kterými si mj. přiznal náklady exekuce, přestože předtím insolvenční soud pravomocným
rozhodnutím po splnění oddlužení osvobodil dlužníka od placení pohledávek podle
§414 insolvenčního zákona. Stalo se tak na základě rozhodnutí vydaných v době mezi květnem
2016 a říjnem 2017. Kárný žalobce vysvětluje, že přiznáním si nákladů exekuce exekutor
jednoznačně porušil §414 insolvenčního zákona. Navíc v několika případech byly náklady
exekuce vymáhány v dalším exekučním řízení vedeném JUDr. Vedralem, v několika případech
byly náklady exekuce dokonce úspěšně vymoženy.
[21] Kárně obviněný exekutor se brání s tím, že sporná rozhodnutí vydával jeho kandidát
Mgr. Z., nikoliv sám exekutor. Proto měla být kárná žaloba podána na kandidáta, nikoliv
na exekutora. Exekutor nechápe, za co je vlastně žalován, vždyť vydávat rozhodnutí je jeho
zákonná povinnost. Kárný žalobce má na otázku vztahu exekučního a insolvenčního řízení
evidentně jiný právní názor než exekutor, proto prý tlačí svůj názor cestou kárné žaloby. Zákon
přímo neřeší dopady osvobození dlužníka od plnění jeho závazků v insolvenčním řízení
na exekuční řízení. K této otázce neexistuje ani judikatura nebo přesvědčivější závěry právní
doktríny. Skutkový stav tak, jak ho prezentuje kárný žalobce, ovšem exekutor potvrzuje.
„V několika desítkách věcí náklady exekuce přiznal příslušným procesním rozhodnutím, s tím, že sám aktivně
upozorňuje povinné, aby se případně odvolali. Snaží se tak získat judikaturu, která by se problémem zabývala
v této fázi řízení, neboť výslovná právní úprava absentuje,“ uvádí ve vyjádření k žalobě. Aktuálně prý
připravuje jednu ústavní stížnost a jeho kandidát připravuje k publikaci článek. Současně
upozorňuje, že rozhodnutí nesměřovala k potvrzení neexistujícího dluhu, šlo o pohledávku, která
byla jen nevynutitelná (pokud se ovšem povinný včas a řádně bránil).
[22] Během jednání soud zjistil, že exekutor vedl
a) ve věci oprávněné FREEDOM Investment s.r.o. proti povinnému J. S. exekuci pod sp. zn.
098 EX 00431/11. Dne 19. 5. 2016 vydal usnesení o zastavení exekuce, ve kterém uložil
povinnému povinnost zaplatit náklady exekuce ve výši 7 865 Kč, jakkoliv Krajský soud v
Ostravě jako soud insolvenční vydal dne 10. 11. 2015 usnesení o splnění oddlužení a
osvobození od placení pohledávek;
b) exekuci ve věci téže oprávněné proti povinné D. B. (sp. zn. 098 EX 06644/11), kde dne 15.
12. 2016 vydal usnesení o zastavení exekuce a uložení povinnosti zaplatit náklady exekuce
ve výši 7 865 Kč, jakkoliv 18. 10. 2016 vydal insolvenční soud usnesení o splnění oddlužení
a osvobození od placení pohledávek; náklady exekuce byly následně vymoženy v plné výši
exekutorem JUDr. Vedralem;
c) exekuci ve věci oprávněné Grato, spol. s r.o. proti povinné V. V. (sp. zn. 098 EX
06976/10), kde vydal 7. 2. 2017 usnesení o zastavení exekuce a uložení povinnosti zaplatit
náklady exekuce ve výši 4 235 Kč, jakkoliv 13. 1. 2017 insolvenční soud rozhodl o splnění
oddlužení a osvobození od placení pohledávek; exekuce na pohledávku exekutora vedená
JUDr. Vedralem byla posléze exekučním soudem zastavena, neboť byla vedena na
pohledávku, od jejíhož placení byl dlužník rozhodnutím insolvenčního soudu osvobozen;
d) exekuci ve věci téže oprávněné proti povinnému M. L. (sp. zn. 098 EX 00154/11). Dne 14.
2. 2017 vydal usnesení o zastavení exekuce a uložení povinnosti zaplatit náklady exekuce ve
výši 7 865 Kč, třebaže dne 19. 9. 2016 rozhodl insolvenční soud o splnění oddlužení a
osvobození od placení pohledávek; tuto věc exekutor do další exekuce nepředal;
e) exekuci ve věci téže oprávněné proti stejnému povinnému M. L. (sp. zn. 098 EX
03353/11). Dne 14. 2. 2017 vydal usnesení o zastavení exekuce a uložení povinnosti
zaplatit náklady exekuce ve výši 7 865 Kč, třebaže 19. 9. 2016 rozhodl insolvenční soud o
splnění oddlužení a osvobození od placení pohledávek; tuto věc exekutor do další exekuce
nepředal;
f) exekuci ve věci oprávněné FREEDOM Investment s.r.o. proti povinnému J. V. (sp. zn.
098 EX 01669/11). Dne 8. 3. 2017 vydal usnesení o zastavení exekuce a uložení povinnosti
zaplatit náklady exekuce ve výši 7 865 Kč, třebaže 22. 2. 2017 vydal insolvenční soud
usnesení o splnění oddlužení a osvobození od placení pohledávek; tuto věc exekutor do
další exekuce nepředal;
g) exekuci ve věci oprávněné Grato, spol. s r.o. proti povinnému R. T. (sp. zn. 098 EX
00926/11). Dne 24. 5. 2017 vydal usnesení o zastavení exekuce a uložení povinnosti
zaplatit náklady exekuce ve výši 2 228 Kč, třebaže 5. 5. 2017 vydal insolvenční soud
usnesení o splnění oddlužení a osvobození od placení pohledávek; exekuci na tuto
pohledávku vede exekutor JUDr. Vedral;
h) exekuci ve věci oprávněné FREEDOM Investment s.r.o. proti povinnému T. G.(sp. zn.
098 EX 01862/13). Dne 25. 5. 2017 vydal usnesení o zastavení exekuce a uložení
povinnosti zaplatit náklady exekuce ve výši 7 865 Kč, třebaže 10. 5. 2017 vydal insolvenční
soud usnesení o splnění oddlužení a osvobození od placení pohledávek; exekuce na
pohledávku exekutora vedená JUDr. Vedralem byla posléze exekučním soudem zastavena,
neboť byla vedena na pohledávku, od jejíhož placení byl dlužník rozhodnutím
insolvenčního soudu osvobozen (proti rozhodnutí exekučního soudu podal exekutor
odvolání);
i) exekuci ve věci oprávněné Grato, spol. s r.o. proti povinnému A. R. (sp. zn. 098 EX
06884/10). Dne 22. 2. 2017 vydal usnesení o zastavení exekuce a uložení povinnosti
zaplatit náklady exekuce ve výši 7 865 Kč, třebaže 27. 1. 2017 vydal insolvenční soud
usnesení o splnění oddlužení a osvobození od placení pohledávek; tuto věc exekutor do
další exekuce nepředal;
j) exekuci ve věci oprávněné FREEDOM Investment s.r.o. proti povinnému A. R. (sp. zn.
098 EX 06329/10). Dne 2. 3. 2017 vydal usnesení o zastavení exekuce a uložení povinnosti
zaplatit náklady exekuce ve výši 4 235 Kč, třebaže 27. 1. 2017 rozhodl insolvenční soud o
splnění oddlužení a osvobození od placení pohledávek; exekuci na tuto pohledávku vede
exekutor JUDr. Vedral;
k) exekuci ve věci téže oprávněné proti povinnému R. B. (sp. zn. 098 EX 02049/10). Dne 27.
9. 2017 vydal usnesení o zastavení exekuce a uložení povinnosti zaplatit náklady exekuce ve
výši 6 665 Kč, třebaže 12. 9. 2017 rozhodl insolvenční soud o splnění oddlužení a
osvobození od placení pohledávek; tuto věc exekutor do další exekuce nepředal;
l) exekuci ve věci oprávněné Grato spol. s r.o. proti povinnému M. S.(sp. zn. 098 EX
02703/09). Dne 4. 10. 2017 vydal usnesení o zastavení exekuce a uložení povinnosti
zaplatit náklady exekuce ve výši 2 093 Kč, třebaže dne 8. 9. 2017 rozhodl insolvenční soud
o splnění oddlužení a osvobození od placení pohledávek; tuto věc exekutor do další
exekuce nepředal.
[23] Kárný soud na tomto místě shrnuje, že skutkový stav v nynější věci je nesporný,
což plyne též z dokazování provedeného během dnešního jednání. Spornou je otázka právního
hodnocení jednání exekutora. Jakkoliv se sám exekutor přiznal, že stejným způsobem postupoval
též v jiných věcech (hovoří doslova o několika desítkách věcí), soud posuzoval otázku viny
jen k dvanácti věcem vyjmenovaným v kárné žalobě (ostatně je vysoce pravděpodobné,
že mnoho z oněch zmíněných dalších desítek věcí bylo vydáno mimo působnost exekučního
soudu, jehož je kárný žalobce předsedou, a proto by tyto věci vůbec žalovat nemohl, a tedy
ani soud by nemohl o těchto věcech na základě návrhu kárného žalobce rozhodovat – viz k tomu
část III.A.).
[24] Kárný soud dále analyzuje relevantní právní předpisy a jejich výklad tak, jak se v průběhu
doby měnil. Podle §414 odst. 1 insolvenčního zákona jestliže dlužník splní řádně a včas všechny
povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, vydá insolvenční soud usnesení, jímž dlužníka osvobodí
od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny. Podle
§414 odst. 2 insolvenčního zákona se osvobození vztahuje také na věřitele, k jejichž pohledávkám
se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, a na věřitele, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili,
ač tak měli učinit.
[25] Až do 1. 7. 2016 nebyla judikatura jednotná v otázce, kdy a za jakých podmínek vzniká
právo exekutora na úhradu nákladů exekuce, probíhá-li vůči povinnému insolvenční řízení,
respektive jaký má dopad osvobození od placení pohledávek podle §414 insolvenčního zákona
na náklady exekuce. Klíčovým předělem ve vývoji judikatury byl nález ze dne 1. 7. 2016,
sp. zn. IV. ÚS 3250/14 (N 123/82 SbNU 25). Dle webové stránky Ústavního soudu NALUS byl
tento nález zpřístupněn on-line 3. 8. 2016.
[26] Ústavní soud v nálezu IV. ÚS 3250/14 upozornil, že judikatura je v této otázce „velmi
nejednotná“ (bod 29), což byl ostatně i důvod, proč se touto otázkou Ústavní soud zabýval
(k rozpornosti judikatury před létem 2016 srov. také KUBIZŇÁK, J. Uplatňování nákladů
exekuce v insolvenčním řízení, jestliže nebylo v exekuci nic vymoženo. Komorní listy č. III/2014,
s. 10 násl.). Ústavní soud zdůraznil, že soudní exekutor má nárok na úhradu nákladů exekuce
již od okamžiku nařízení exekuce (resp. okamžiku, kdy byl jejím provedením exekučním soudem
pověřen). Příkaz k úhradě nákladů exekuce ve smyslu §88 odst. 1 exekučního řádu je třeba
považovat pouze za rozhodnutí, jímž je s ohledem na průběh exekučního řízení autoritativně
určena konkrétní výše nákladů exekuce. Nejde tedy o rozhodnutí, které by teprve zakládalo
povinnost povinného k úhradě nákladů exekuce, neboť tato povinnost povinnému vznikla
již nařízením exekuce (bod 21). To platí i tehdy, pokud po nařízení exekuce bylo proti povinnému
zahájeno insolvenční řízení, v důsledku čehož ze zákona došlo k přerušení exekučního řízení,
a to aniž by soudní exekutor stihl vymoci jakékoli plnění, přestože již v řízení učinil úkony
směřující k provedení exekuce (tak tomu bylo i ve věci řešené Ústavním soudem). Skutečnost,
že proti povinnému bylo zahájeno insolvenční řízení, totiž nelze přičítat k tíži oprávněného (bod
22). S ohledem na deklaratorní charakter povinnosti uhradit náklady exekuce ani nevadí,
že do doby zahájení insolvenčního řízení nebyl vydán příkaz k úhradě nákladů exekuce.
[27] Druhou důležitou otázkou, kterou Ústavní soud v cit. nálezu vyřešil, je problém,
kdy má exekutor uplatnit nárok na úhradu nákladů exekuce, tedy zda ho má přihlásit
v probíhajícím insolvenčním řízení či až po jeho skončení, vydáním rozhodnutí stanovící
mj. povinnost úhrady nákladů exekuce. Ústavní soud zde dospěl k důležitému závěru, totiž
že exekutor musí přihlásit svou pohledávku odpovídající nákladům exekuce do insolvenčního
řízení. Osvobození oddluženého dlužníka od placení pohledávek se totiž musí vztahovat
též na náklady exekuce, které vznikly před právní mocí rozhodnutí o oddlužení. Zde je vhodné
odcitovat celé relevantní pasáže nálezu IV. ÚS 3250/14, který k otázce přihlášení nároku uvedl:
„26. V této souvislosti totiž nelze odhlédnout od smyslu a účelu institutu oddlužení, jenž
je sanačním způsobem řešení úpadku a který umožňuje, aby dlužník byl po jeho úspěšném
provedení skutečně "oddlužen". Děje se tak cestou osvobození dlužníka od placení pohledávek,
zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, jakož i pohledávek, které
nebyly věřiteli vůbec uplatněny přihláškou pohledávky, ačkoli takto uplatněny být mohly (srov.
§414 insolvenčního zákona). Insolvenční zákon (ani exekuční řád) přitom z tohoto pravidla
nestanoví pro případ pohledávky soudního exekutora, který bude usilovat o úhradu nákladů
exekuce, žádnou výjimku. Za této situace je dle názoru Ústavního soudu jediným možným
výkladem, který by nestál v rozporu se smyslem a účelem zákona, a tedy jediným výkladem, který
lze považovat za ústavně konformní, takový výklad, že osvobození dle §414 odst. 1
insolvenčního zákona se vztahuje i na tuto pohledávku, kterou tedy nelze uspokojit jinak
než její přihláškou do insolvenčního řízení. Opačný závěr by totiž zcela popíral smysl
oddlužení, neboť si lze snadno představit situaci, kdy by se dlužník, který splnil
podmínky pro oddlužení, znovu ocitl v dluhové pasti, tentokráte proto, že by nebyl
schopen dostát povinnosti k úhradě nákladů exekucí, které vůči němu byly nařízeny
ještě v době před zahájením insolvenčního řízení. Takový výklad však zjevně připustit nelze.
27. […] je-li soudní exekutor […] povinen v případě souběhu insolvenčního a exekučního
řízení svou pohledávku spočívající v nákladech exekuce uplatnit toliko cestou její
přihlášky do insolvenčního řízení (v jehož rámci se může domoci pouze jejího
poměrného uspokojení v řadě s ostatními věřiteli) i tehdy, pokud jím v rámci exekučního
řízení již byla vymožena část vymáhané pohledávky oprávněného, je povinen tímto
způsobem dle názoru Ústavního soudu postupovat tím spíše i v situaci, kdy jím nebude
na vymáhanou pohledávku oprávněného do zahájení insolvenčního řízení vymoženo
ničeho, přestože již za tímto účelem učinil příslušné procesní kroky. V opačném případě
by se totiž soudní exekutor, který již pro oprávněného vymohl část vymáhaného plnění,
z hlediska uspokojení své pohledávky spočívající v nákladech exekuce, ocitl v horším postavení
než soudní exekutor, kterým do zahájení insolvenčního řízení nebylo vymoženo ničeho,
neboť prvně uvedený by se (v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu) mohl domoci pouze
poměrného uspokojení své pohledávky v rámci insolvenčního řízení (přičemž dlužník by byl
ve zbývající části od povinnosti k úhradě této pohledávky soudem osvobozen), zatímco posléze
uvedený soudní exekutor by byl uspokojen plně (i přes existenci osvobození dlužníka od placení
pohledávek) po skončení insolvenčního řízení. Takový výklad však dle názoru Ústavního soudu
postrádá jakékoli rozumné zdůvodnění.“
(zvýraznění doplnil kárný soud)
[28] Závěry Ústavního soudu tak definitivně sjednotily do té doby nejednotnou judikaturu
civilních soudů. Až do léta 2016 totiž nebylo jasné, zda je v souladu se zákonem postup, jaký volil
kárně obviněný exekutor, totiž stanovení povinnosti uhradit náklady exekuce až po skončení
insolvenčního řízení. Ústavní soud také jasně zaujal názor, že exekutor má náklady exekuce
přihlásit do insolvenčního řízení, třebaže v exekuci nic nevymohl. Kárný soud podotýká, že nález
Ústavního soudu navázal na probíhající diskuse v právní praxi i literatuře (srov. např.
KUBIZŇÁK, J. op. cit., kde autor v době ještě před vydáním nálezu na s. 14 mj. argumentuje,
že soudní exekutor může přihlásit svoji pohledávku na nákladech exekuce do insolvenčního
řízení: „Byl-li by totiž přijat názor, že náklady exekuce se v insolvenčním řízení nemohou uspokojovat, jednalo
by se vskutku o pověstný danajský dar dlužníkům, kteří úspěšně splnili oddlužení. Pak by totiž skutečně
docházelo k rozhodování o nákladech exekuce až v rámci zastavovacích usnesení exekučních soudů. A s ohledem
na argument nemožnosti uspokojení nákladů exekuce v rámci insolvenčního řízení by nezbylo, než zavázat
povinného k hrazení nákladů exekuce. I proto je spravedlivější umožnit soudním exekutorům přihlašovat náklady
exekuce do insolvenčního řízení. Dlužník se tak se všemi dluhy skutečně vypořádá v rámci insolvenčního řízení
a nebude následně sankcionován za svůj proaktivní přístup k řešení svých finančních problémů. Nárok soudního
exekutora vzniká již vydáním pověření k provedení exekuce, ačkoli dosud nebyly explicitně stanoveny. Pokud tedy
soudní exekutor nepřihlásí pohledávku na nákladech exekuce do insolvenčního řízení a dlužník bude úspěšně
oddlužen, nebude mít již v důsledku osvobození dlužníka nárok na jejich pozdější zaplacení“).
[29] Ústavní soud shora cit. nález IV. ÚS 3250/14 opakovaně potvrdil [srov. např. nález
ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 378/16 (N 166/82 SbNU 609) nebo nověji nález ze dne
10. 1. 2018, sp. zn. II. ÚS 502/17 – k tomuto nálezu srov. též níže]. Souhlasně se k judikatuře
Ústavního soudu staví též právní doktrína (např. Kasíková uvádí, že po oddlužení a osvobození
od placení pohledávek exekuce bude zastavena, ale „náhrada nákladů exekuce a nákladů oprávněného
nemůže být povinnému uložena“ – viz KASÍKOVÁ, M. in: KASÍKOVÁ, M. a kol. Exekuční řád:
komentář. 4. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, komentář k §89).
[30] Zatímco otázka, kdy a jak mohl exekutor uspokojit své nároky z exekuce, dostaly-li se
do kolize s insolvenčním řízením, byla až do léta 2016 řešena nejednotně, povaha nároku věřitelů
proti dlužníkovi, od jejichž placení byl dlužník po oddlužení osvobozen podle §414
insolvenčního zákona, nebyla sporná. Již v roce 2010 k tomu Nejvyšší soud uvedl,
že insolvenčním zákonem použitá terminologie („osvobození od placení pohledávek“) vybízí
k závěru, že pohledávka sice v neuhrazeném rozsahu nadále existuje, dlužník však je rozhodnutím
insolvenčního soudu zbaven povinnosti ji věřiteli zaplatit. „Pohledávka v neuhrazeném rozsahu
nezanikla, leč věřitel ji nemůže úspěšně vymáhat; v soudním či jiném řízení již nelze takovou pohledávku věřiteli
přiznat (pohledávka má povahu naturální obligace - srov. obdobně režim promlčených pohledávek ve smyslu
§100 odst. 1 věty třetí obč. zák. a režim pohledávek ze sázek a her ve smyslu §845 odst. 1 obč. zák.).
Ve vykonávacím řízení má taková pohledávka stejný režim jako promlčená pohledávka“ (rozsudek NS
ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 29 Cdo 3509/2010, č. 63/2011 Sb. rozh. civ.; shodně např. usnesení
NS ze dne 31. 8. 2016, sen. zn. 29 NSCR 62/2016, č. 135/2017 Sb. rozh. civ.). K tomu lze jen
dodat, že v režimu naturální obligace se octnou jak pohledávky, které byly přihlášeny
do insolvenčního řízení a v oddlužení byly uspokojeny jen částečně, tak i pohledávky, které
(ač měly být) nebyly z jakéhokoliv důvodů do insolvenčního řízení přihlášeny. Je evidentní,
že důvody nepřihlášení jsou tu bez významu (usnesení NS ze dne 29. 10. 2015,
sp. zn. 29 Cdo 2756/2013).
[31] Pokud tedy na náklady exekuce nutno nahlížet jako na pohledávky, od jejichž placení byl
dlužník osvobozen, je evidentní, že i takovéto pohledávky mají režim naturální obligace. Pro věc
však není bez významu, v jaké fázi musel dlužník nevymahatelnost pohledávek namítat. Kárně
obviněný exekutor zjevně stojí na stanovisku, že tak mohl dlužník učinit jen ve lhůtě pro podání
opravného prostředku proti rozhodnutí přikazujícímu uhradit náklady exekuce, nikoliv později.
Ostatně z toho vycházela jeho veškerá strategie s vydáváním rozhodnutí – exekutor zjevně
spekuloval, že dlužník opravný prostředek včas nepodá. Vydávání rozhodnutí je pak
chladnokrevný kalkul, že sice jde o pohledávku nevymahatelnou, pokud se však nebude dlužník
včas bránit, stane se i tato naturální obligace formálně vymahatelnou.
[32] Kárný soud tedy nevidí v počínání exekutora jiný smysl, než cynickou úvahu,
že si dlužníci neuvědomí právní dosah výroku rozhodnutí a skutečnost, že bylo vydáno v rozporu
s rozhodnutím insolvenčního soudu o osvobození od placení pohledávek. Ostatně ani v jedné
věci se dlužníci „včas“ nebránili, a v okamžiku, kdy uplynula lhůta k podání opravného
prostředku, již exekutor další obranu dlužníků v navazujícím exekučním řízení ignoroval.
[33] Je evidentní, že do této exekutorovy strategie zásadně vstoupil nález ze dne 10. 1. 2018,
sp. zn. II. ÚS 502/17. Nález přikazuje přihlédnout k tomu, že byl dlužník od placení pohledávky
osvobozen v jakékoliv fázi řízení, a to včetně řízení exekučního na tuto pohledávku, jakkoliv byly
náklady exekuce přiznány rozhodnutím, které již nabylo právní moci. K tomu během jednání
vysvětlil kárný žalobce, že až do ledna 2018 Okresní soud v Ostravě sice věděl, že bylo-li
rozhodnuto o nákladech exekuce zastavené po skončení insolvenčního řízení a po oddlužení
povinného, jde sice o rozhodnutí věcně nesprávné, ovšem nabylo-li rozhodnutí právní moci,
nemohl již soud přezkoumávat jeho správnost. Po 10. 1. 2018 k tomu Okresní soud v Ostravě
jako soud exekuční přihlíží i kdykoliv později, třebaže rozhodnutí stanovící povinnost uhradit
náklady exekuce nabylo právní moci.
[34] Kárný soud zdůrazňuje, že polemika kárně obviněného s judikaturou Ústavního soudu
ve vyjádření ke kárné žalobě a také během dnešního jednání je nemístná. Soudní exekutoři nejsou
ustanovováni do funkce proto, aby plamenně polemizovali s judikaturou Ústavního soudu,
ale aby jednotnou judikaturu všech soudů, včetně soudu ústavního, důsledně respektovali.
[35] Kárný soud bere na zřetel skutečnost, že exekutor vydal rozhodnutí ve věci
sp. zn. 098 EX 00431/11 dne 19. 5. 2016, tedy ještě předtím, než padl shora obsažně citovaný
nález IV. ÚS 3250/14. V květnu 2016 tak mohl být exekutor z pohledu kárného práva ještě
v dobré víře ve správnost právního názoru, že takovýto postup je v souladu se zákonem, tedy
že vskutku může ukládat povinnost k úhradě nákladů exekuce po úspěšném oddlužení
a že osvobození dlužníka od placení pohledávek se nevztahuje na náklady exekuce exekutora,
který v průběhu insolvenčního řízení nic nevymohl. Proto kárný soud v této věci exekutora
obvinění zprostil.
[36] Veškerým dalším rozhodnutím však již tato ochrana nesvědčí, neboť je exekutor vydal
dlouho po publikaci nálezu Pl. ÚS 3250/14 dne 3. 8. 2016 (časově druhé rozhodnutí ve věci
sp. zn. 098 EX 06644/11 exekutor vydal dne 15. 12. 2016). Kárný soud zde upozorňuje na
vyjádření kárného žalobce během jednání, podle něhož před červencem 2016 nebylo vydávání
rozhodnutí o povinnosti uhradit náklady exekuce po oddlužení nijak výjimečné. Po červenci 2016
však v této praxi pokračoval, alespoň před Okresním soudem v Ostravě jako soudem exekučním,
jen kárně obviněný.
[37] Kárný soud chápe nelehké postavení exekutora, který až do srpna 2016 mohl být
v domnění, že nevymohl-li v exekuci nic, nemůže přihlášku své pohledávky do insolvenčního
řízení podat. Současně je zřejmé, že po srpnu 2016 již nemohl přihlášku podat, neboť ve všech
žalovaných věcech uběhly lhůty k podání přihlášek (kárně obviněný dokonce při jednání ukázal tři
příklady, kdy mu v jiných než žalovaných exekučních věcech přihlášku nákladů exekuce popřel
insolvenční správce ještě v září 2017, v dubnu 2018 a červnu 2018, a to na základě překonaného
právního názoru, podle něhož exekutor nemůže náklady exekuce přihlásit, pokud sám ještě
v exekuci nic nevymohl).
[38] Ani to však neospravedlňuje exekutora v tom, aby své existující nároky uspokojoval
cestou „nejlehčího odporu“, totiž vydáváním rozhodnutí o nákladech exekuce s předpokladem,
že povinní se nebudou včas bránit. Jak vysvětluje Ústavní soud v nálezu IV. ÚS 3250/14,
takovýto postup je naprosto nepřijatelný. V rozporu se smyslem insolvenčního řízení a oddlužení
přivádí dlužníky zpět do dluhové spirály. Rozhodně nelze akceptovat ani exekutorovu obranu,
že šlo o existující, byť k námitce dlužníka nevymahatelný dluh. Zákon jistě nesvěřuje exekutorům
pravomoc vydávat rozhodnutí jen proto, aby se mohli díky této pravomoci dostat do lepší pozice
než ostatní věřitelé v insolvenčním řízení.
[39] Nelze přijmout ani exekutorův argument, že si vydáváním rozhodnutí připravoval půdu
pro tvorbu judikatury, respektive že tím budoval podklady pro odborné články svého kandidáta.
Smysl rozhodovací pravomoci exekutora netkví v tvorbě kontroverzních rozhodnutí, které
budou podkladem pro tvorbu nové judikatury. Smyslem pravomoci exekutora není ani ignorovat
judikaturu, která se mu zdá „nedostatečně“ odůvodněná. Ostatně v okamžiku vydávání
rozhodnutí existovaly přinejmenším dva nálezy Ústavního soudu (srov. bod [29] shora), které
dospěly k závěru přesně opačnému, než má kárně obviněný exekutor. Exekutor nemůže
ani polemizovat s nálezy Ústavního soudu, které jsou – jak dobře známo, závazné nejen
pro exekutora, ale pro všechny orgány a osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy). A již vůbec není smyslem
pravomoci exekutora to, aby svými problematickými rozhodnutími vytvářel podklady
pro právnické články, ať již články své, nebo kohokoliv jiného.
[40] Konečně k argumentu, že sporná rozhodnutí vydal exekutorský kandidát, nikoliv sám
kárně obviněný exekutor, uvádí kárný soud následující. Je nepochybné, že formálně všechna
sporná rozhodnutí vydal vlastním jménem kárně obviněný. Nikde není uvedeno,
že by rozhodnutí vydával exekutorský kandidát. Jakkoliv kárný soud připouští, že je obvyklé,
že podklady pro rozhodnutí připravují zaměstnanci exekutora (stejně jako třebas podklady
pro soudce někdy připravují asistenti či soudcovští čekatelé, podklady pro advokáta jeho
koncipienti), je rozhodující, že v nynější kauze je formálně na všech rozhodnutích uveden jako
jejich autor sám kárně obviněný exekutor. Na žádném rozhodnutí není uveden jako autor
exekutorský kandidát (srov. naproti tomu jinou skutkovou situaci v kauze řešené rozhodnutím
čj. 14 Kse 2/2016-78, kde kárný soud rozlišil příkazy k úhradě nákladů exekuce, jejichž autorem
byla formálně obviněná exekutorka, a kde byl formálně jejich autorem exekutorský koncipient).
Proto nemusel kárný soud ani řešit otázku odpovědnosti exekutora za své zaměstnance a věc
posoudil jako delikt dle §116 odst. 2 exekučního řádu.
[41] Ze stejného důvodu kárný soud neprovedl výslech exekutorského kandidáta Mgr. Z., což
opakovaně navrhoval kárně obviněný exekutor. Výslech svědka neslouží k objasnění otázek
právních. Kárný soud zdůrazňuje, že právě proto exekutor navrhovaný výslech směřoval, neboť
exekutorský kandidát je prý v otázce vztahu nákladů exekuce a oddlužení v insolvenčním řízení
„erudovanější“ než sám exekutor, exekutor mu platí nejrůznější kurzy a školení apod. Takto
pojatý výslech by však byl zhola zbytečný, neboť soud o právních otázkách dokazování
neprovádí. Jen na okraj se kárný soud pozastavuje nad tím, že během výslechu nebyl exekutor
schopen svůj právní názor ani své postupy sám vysvětlit. Namísto toho jen alibisticky odkazoval
na toho, kdo „zpracovává“ spisy, tedy na exekutorského kandidáta.
[42] Exekutor vydával rozhodnutí, kterými si přiznával náklady exekuce, jakkoliv dobře věděl,
že dlužníci byli od placení těchto závazků rozhodnutím insolvenčního soudu osvobozeni.
Vydával tedy rozhodnutí, která zakládala vykonatelný titul pro další exekuci, s alibistickou
argumentací, že se přece dlužníci mohli proti rozhodnutím bránit. V takovémto případě však
postup exekutora narážel na shora cit. §414 odst. 2 insolvenčního zákona (viz bod [24] shora).
Exekutor dlouhodobě vydával rozhodnutí, která zakládala nároky exekutora na pohledávky,
od jejichž placení byli dlužníci osvobozeni. Nelze se bránit s tím, že se přece dlužníci bývali mohli
snadno proti rozhodnutím bránit, a soud by býval rozhodnutí zrušil. Exekutor dle kárného soudu
zjevně počítal s tím, že se včas bránit nebudou (a kárný soud se původní pasivitě dlužníků
ani příliš nediví, neboť rozhodnutí byla vydána krátce po rozhodnutí insolvenčního soudu
o oddlužení a osvobození dlužníků od placení zbytku pohledávek, proto lze mít za to,
že si dlužníci bezprostředně ani neuvědomili, co pro ně vlastně sporný výrok rozhodnutí
znamená).
[43] Exekutor svým jednáním tudíž obcházel §414 odst. 2 insolvenčního zákona, neboť
si přiznával náklady exekuce, jakkoliv věděl, že za daných podmínek jde o naturální obligaci,
vynutitelnou jen tehdy, nebude-li se povinný řádně bránit. Současně porušil §2 odst. 2
exekučního řádu, dle něhož exekutor je mj. povinen při výkonu svého povolání zdržet se všeho,
co by mohlo ohrozit důvěru v nezávislý, nestranný a spravedlivý výkon exekuční činnosti.
[44] Kárný soud dále zvážil právní kvalifikaci deliktu, tedy zda jde o prostý či závažný kárný
delikt. Se zřetelem na všechny specifické okolnosti případu se přiklonil k závěru, že jde o delikt
prostý (jakkoliv je takovýto závěr hraniční – kárný soud rozhodně nepodceňuje závažnost
deliktu). Prokázalo se totiž, že exekutor od prosince 2016 do října 2017, tedy v průběhu jedenácti
měsíců, vydal jedenáct rozhodnutí, jejichž výrok přiznávající exekutorovi náklady exekuce byl
v rozporu se zákonem. Přestože je pravděpodobné, že jich ve skutečnosti vydal mnohem více,
nelze mu tuto skutečnost přičítat k tíži. Nebyla jednak prokázána, jednak by zřejmě asi další
skutky byly mimo kárnou kompetenci kárného žalobce jako předsedy exekučního soudu. Soud
proto přihlížel jen k jedenácti prokázaným případům vydání sporného výroku rozhodnutí a celý
pokračující delikt ohodnotil jako prostý kárný delikt.
[45] Jednání exekutora tak bylo jednáním, jímž exekutor ohrozil důvěru v nestranný, odborný
a spravedlivý výkon exekuční činnosti [§116 odst. 2 písm. b) exekučního řádu].
III.D. Sankce
[46] Exekutor tedy spáchal kárný delikt. Při úvaze o výši sankce dle §116 odst. 6 exekučního
řádu vycházel kárný soud především z toho, že exekutor nebyl v posledních pěti letech kárným
soudem potrestán. Polehčující okolností je též skutečnost, že exekutor páchal svůj delikt v době
proměny judikatury, která byla až do léta 2016 ve zkoumané otázce nejednotná a nejasná (ovšem
to nic nemění na protiprávnosti jeho počínání nejpozději počínaje prosincem 2016, tedy datem
vydání časově prvního rozhodnutí). Přitěžující okolností byla naopak tvrdošíjnost, se kterou stál
exekutor na tezi o oprávněnosti svého počínání, přestože relevantní soudní rozhodovací praxe
směřuje k jednoznačnému opaku. Přitěžující okolnost je i to, že exekutor v několika případech
nechal náklady exekuce proti oddluženým dlužníkům vymáhat.
[47] S ohledem na veškerý kontext případu proto kárný senát jako dostačující sankci
považoval písemné napomenutí. Lze vyslovit přesvědčení, že samotné kárné řízení
a ta nejmírnější, symbolická sankce budou kárně obviněnému dostatečným varováním
do budoucna, aby se jednání, kterým zneužil postavení exekutora pro vlastní finanční zájmy,
již nikdy více nedopustil.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí ne j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. října 2018
JUDr. Zdeněk Kühn
předseda kárného senátu