ECLI:CZ:NSS:2018:2.AS.323.2018:13
sp. zn. 2 As 323/2018 - 13
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň
JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: Š. Č., proti žalované:
Vězeňská služba České republiky, Věznice Plzeň, se sídlem Klatovská třída 202, Plzeň, proti
rozhodnutí speciálního pedagoga Věznice Plzeň ze dne 6. 2. 2018, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 9. 2018, č. j. Na 6/2018 - 18,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 9. 2018, č. j. Na 6/2018 - 18, se z r ušuj e
a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Usnesení krajského soudu
[1] Usnesením ze dne 26. 9. 2015, č. j. 15 A 22/2014 - 94, rozhodl Krajský soud v Plzni
(dále jen „krajský soud“) „o návrhu žalobce na ustanovení právního zástupce“ tak, že „Návrh se odmítá.
Navrhovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení.“ V odůvodnění svého usnesení krajský soud uvedl,
že žalobce, nacházející se ve výkonu trestu odnětí svobody, se bránil proti uloženému
kázeňskému trestu ze dne 2. 2. 2018 žalobou, kterou krajský soud obdržel dne 20. 4. 2018,
zároveň ale také žalobou podanou k Okresnímu soudu Plzeň-město již dne 8. 2. 2018
(sp. zn. 14 C 269/2018). Krajský soud proto dospěl k závěru, že o téže věci již řízení u soudu probíhá,
a na základě §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. žalobu žalobce odmítl.
II. Kasační stížnost žalobce
[2] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) se v kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě domáhal
přezkumu rozhodnutí o uloženém kázeňském trestu ze dne 2. 2. 2018, které bylo potvrzeno
rozhodnutím speciálního pedagoga ze dne 6. 2. 2018. Stěžovateli byl trest umístění na uzavřený
oddíl na 5 dnů s výjimkou doby stanovené k plnění určených úkolů programu zacházení
uložen za kázeňský přestupek spočívající v nepovolené návštěvě cizí cely. Stěžovatel také žádal
prošetření postupu Krajského státního zastupitelství v Plzni a státního zástupce,
který byl pověřen výkonem dozoru nad Věznicí Plzeň, k němuž podal svůj podnět.
[3] Konkrétně stěžovatel namítal především rozpor v datu spáchání kázeňského přestupku
uvedeného v rozhodnutí o uložení kázeňského trestu ze dne 2. 2. 2018 a datu uvedeném
na kamerových záznamech, které byly využity jako důkaz. Nesouhlasil s vyjádřením speciálního
pedagoga, který ve svém rozhodnutí označil nesprávné datum v rozhodnutí ze dne 2. 2. 2018
za písařskou chybu. Dále uvedl, že nepopíral svou přítomnost na cizí cele, ale označil za lež
vyjádření dozorujícího státního zástupce, že jej na cele přistihl dozorce, nikoliv vychovatel,
a že byli vyslechnuti svědci. Také namítal, že nevěděl, že návštěvy na ostatních celách byly
zakázány, protože byly běžně dozorci na jeho oddělení tolerovány. V závěru své kasační stížnosti
stěžovatel uvedl, že před podáním podnětu dozorovému krajskému státnímu zástupci dne
5. 3. 2018 žádal o prošetření své věci speciálního pedagoga, zástupce ředitele věznice a následně
dne 7. 2. 2018 o celé věci informoval i Okresní soud Plzeň-město.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[4] Ze spisu krajského soudu je patrné, že stěžovatel v téže věci (ve věci rozhodnutí o uložení
kázeňského trestu stěžovateli ze dne 2. 2. 2018 a následného zamítnutí stížnosti proti tomuto
rozhodnutí speciálním pedagogem ze dne 6. 2. 2018) podal dne 7. 2. 2018 žalobu k Okresnímu
soudu Plzeň-město (č. l. 21 – 23 spisu krajského soudu). Druhou žalobu ve věci uložení výše
uvedeného kázeňského trestu podal ke krajskému soudu pravděpodobně dne 19. 4. 2018
(je datována 17. 4. 2018 a soudu došla 20. 4. 2018). Součástí žaloby ke krajskému soudu
je i žádost o ustanovení zástupce (stěžovatel to vyjádřil slovy, že žádá o poskytnutí právní
pomoci)
[5] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení krajského soudu nejdříve
z hlediska vad uvedených v §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž musí přihlížet z úřední povinnosti.
Takovou vadou může být i nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí krajského soudu
pro nesrozumitelnost [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Nejvyšší správní soud z hlediska
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí pro nesrozumitelnost posuzuje mimo jiné, zda výrok
rozhodnutí není v rozporu s jeho odůvodněním (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, publ. pod č. 244/2004 Sb. NSS, ze dne 23. 5. 2012,
č. j. 6 Azs 12/2012 - 21, ze dne 9. 4. 2015, č. j. 7 As 63/2015 – 29).
[6] Nejvyšší správní soud konstatuje, že právě takovou vadu v případě usnesení krajského
soudu shledal. Krajský soud uvedl, že rozhodl, „o návrhu žalobce na ustanovení právního zástupce“
a dále uvedl: „Návrh se odmítá. Navrhovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení.“ Z odůvodnění
pak plyne, že krajský soud nejspíše neměl v úmyslu odmítnout jen návrh na ustanovení zástupce
(který mimo jiné také stěžovatel ve své žalobě podal), ale chtěl pravděpodobně odmítnout návrh
na zahájení řízení z důvodu překážky věci zahájené (litispendence), tedy měl za to, že řízení před
ním trpělo od počátku nedostatkem podmínek řízení. Nejvyšší správní soud o pravděpodobném
úmyslu krajského soudu odmítnout návrh na zahájení řízení jako celek usuzuje mimo jiné z toho,
že ve výroku se za pasáží o odmítnutí návrhu nachází i rozhodnutí o nákladech řízení,
jež se vydává spolu s rozhodnutím, jímž se řízení o věci samé končí (§61 odst. 1 s. ř. s.). Pokud
by pak krajský soud mínil své usnesení toliko jako rozhodnutí o návrhu na ustanovení zástupce,
pak by nebylo jasné, z jakého důvodu by v bodě 9 svého odůvodnění uvedl, že řízení o návrhu
bylo skončeno procesním rozhodnutím, a soud se tak nemohl zabývat věcnými argumenty
obsaženými v návrhu. Podání navrhovatele přitom krajský soud v bodě 3 odůvodnění svého
usnesení interpretuje jako žalobu proti rozhodnutí o uložení kázeňského trestu a žádost
o ustanovení zástupce.
[7] S ohledem na uvedenou nepřezkoumatelnost usnesení krajského soudu
pro nesrozumitelnost kvůli rozporu výroku usnesení a jeho odůvodnění Nejvyšší správní soud
toto usnesení zrušil a vrátil věc zpět krajskému soudu.
[8] V dalším bude třeba, aby krajský soud zjistil osud řízení ve věci stěžovatele,
jež bylo jako časově první zahájeno před Okresním soudem Plzeň-město
(sp. zn. 14 C 269/2018). Specifikem vztahu mezi řízením ve správním soudnictví a řízením
podle občanského soudního řádu je, že v případech nedostatku pravomoci příslušné větve
soudnictví si danou věc tyto větve soudnictví mezi sebou nepředávají postoupením věci,
nýbrž zvláštní formou zastavení řízení (§104b o. s. ř.) či odmítnutí návrhu (§46 odst. 2 s. ř. s.),
na niž může navázat podání nového návrhu ve správné soudní větvi, a to se zachováním data
podání návrhu podle data původního podání, ve vztahu k němuž bylo řízení zastaveno či návrh
odmítnut (§82 odst. 3 o. s. ř., §72 odst. 3 s. ř. s.). Právě mechanismus zajišťující zachování data
podání návrhu může mít pro navrhovatele velký právní význam (zejména proto, že lhůta
k podání žaloby podle §65 s. ř. s. je relativně krátká, viz obecné pravidlo v §72 odst. 1 s. ř. s.).
Stejně tak nemusí být navrhovatelem mechanismus předání věci z jedné soudní větve do druhé
vůbec využit, neboť je na jeho vůli, zda ve lhůtě podle §82 odst. 3 o. s. ř. resp. §72 odst. 3 věty
první s. ř. s. skutečně žalobu podá.
[9] O litispendenci jakožto negativní podmínce řízení ve smyslu §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
lze v případě dvou návrhů v téže právní věci mezi týmiž účastníky podaných u různých větví
obecného soudnictví hovořit v pravém slova smyslu teprve tehdy, je-li vyjasněn právní osud
toho z nich, jenž byl podán k té větvi soudnictví, jež nemá pravomoc k jeho projednání,
a to tak, že oba návrhy se „sejdou“ ve správním soudnictví (k otázce litispendence v řízení
podle občanského soudního řádu nemá Nejvyšší správní soud důvodu se vyjadřovat). Ve věci
stěžovatele tedy je třeba, aby krajský soud zjistil, jak byl vypořádán návrh stěžovatele na zahájení
řízení podaný k Okresnímu soudu Plzeň-město ve věci sp. zn. 14 C 269/2018 a zda
po případném zastavení řízení o tomto návrhu podle §104b odst. 1 o. s. ř. stěžovatel podal nový
návrh ke krajskému soudu, a pokud ano, zda tak učinil v měsíční lhůtě podle §72 odst. 3 věty
první a druhé s. ř. s. V závislosti na tom, co krajský soud zjistí, pak vyřeší případnou otázku
litispendence.
[10] Nad uvedené je nutno poukázat na to, že k rajský soud neuvedl ve svém usnesení
žalovaný správní orgán. Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 20. 12. 2012,
č. j. 7 As 146/2012 - 66, uvedl, že z §1 odst. 3 a 4 zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské
službě a justiční stráži České republiky, ve spojení s §51 odst. 1 a §52 odst. 1 a 3 zákona
č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, „vyplývá, že ředitel věznice nebo k tomu zmocněný
zaměstnanec Vězeňské služby má zákonem výslovně stanovenou samostatnou rozhodovací pravomoc ve věcech
kázeňské odpovědnosti odsouzených, a to buď jako odvolací orgán (rozhodnutí o stížnosti dle §52 odst. 3 věta
prvá zákona o výkonu trestu odnětí svobody) nebo jako správní orgán prvého stupně (§52 odst. 3 věta třetí
zákona o výkonu trestu odnětí svobody). Je na řediteli věznice, resp. na vnitřním řádu věznice, zda o kázeňském
provinění rozhodne ředitel věznice, nebo jiný pověřený zaměstnanec věznice. Zatímco pravomoc věznice v oblasti
kázeňské odpovědnosti odsouzených je dána zákonem, věcná příslušnost správního orgánu je dána rozhodnutím
ředitele věznice nebo vnitřním řádem věznice, vydaným ředitelem věznice se souhlasem generálního ředitelství
Vězeňské služby dle §14 zákona o výkonu trestu odnětí svobody.“. Ze spisů vyplynulo, že stěžovatel
brojí proti rozhodnutí vychovatele Vězeňské služby, Věznice Plzeň, o kázeňském trestu, ze dne
2. 2. 2018, které bylo potvrzeno rozhodnutím speciálního pedagoga Vězeňské služby,
Věznice Plzeň, ze dne 6. 2. 2018. S ohledem na uvedené je žalovanou Vězeňská služba České
republiky, Věznice Plzeň.
[11] Pro úplnost Nejvyšší správní soud upozorňuje, že pokud v soudním řízení vyvstane
existence překážky věci zahájené, která představuje neodstranitelnou překážku řízení, není nutné
rozhodovat o žádosti navrhovatele o ustanovení zástupce (srov. např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Ans 6/2008 - 48, č. 1741/2009 Sb. NSS).
IV. Závěr a náklady řízení
[12] Nejvyšší správní soud v souladu s §110 odst. 1 věta první s. ř. s. usnesení krajského
soudu zrušil, jelikož kasační stížnost byla důvodná pro naplnění stížního důvodu podle
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
[13] Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k da lšímu
řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem
ve zrušovacím rozhodnutí (§110 odst. 4 s. ř. s.).
[14] Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu
řízení, rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
(§110 odst. 3 věta první s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2018
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu