ECLI:CZ:NSS:2018:2.AS.68.2017:42
sp. zn. 2 As 68/2017 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň
JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: pplk. Ing. I. H., zastoupený
Mgr. Filipem Jakovidisem, advokátem se sídlem Bohumínská 1553, Rychvald, proti žalovanému:
Náčelník Generálního štábu Armády České republiky, se sídlem Vítězné náměstí 5, Praha 6,
ve věci žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 12. 2013, č. j. MOCR 43711/2013, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2016,
č. j. 9Ad 4/2014 – 39,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á.
Odůvodnění:
I. Rozsudek krajského soudu a jemu předcházející rozhodnutí
[1] Rozsudkem ze dne 16. 12. 2016, č. j. 9Ad 4/2014 – 39 Městský soud v Praze (dále
jen „krajský soud“) zamítl žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 12. 2013,
č. j. MOCR 43711/2013, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí
ředitele Agentury personalistiky AČR (dále jen „správní orgán I. stupně“) o propuštění
ze služebního poměru ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 5627/2013.
[2] Rozhodnutím správního orgánu I. stupně byl žalobce propuštěn ze služebního poměru
podle §19 odst. 1 písm. e) zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění účinném
do 30. 6. 2015 (dále jen „zákon o vojácích z povolání“), neboť pro něj v důsledku organizačních
změn nebylo jiné služební zařazení. Správní orgán I. stupně zároveň rozhodl o povolení žalobce
nosit vojenský stejnokroj při slavnostních příležitostech a o zařazení žalobce do zálohy, kde měl
být připraven zastávat systemizované místo zástupce ředitele – vedoucího oddělení, ČVO 11.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které však žalovaný zamítl výše uvedeným
rozhodnutím a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil v plném rozsahu.
[3] Žalobce proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobou ke krajskému soudu a domáhal
se jeho zrušení a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení, a zároveň uložení povinnosti
žalovanému nahradit žalobci náklady za právní zastupování. Krajský soud se však ztotožnil
s názorem žalovaného a žalobu zamítl jako nedůvodnou. V odůvodnění mimo jiné uvedl,
že prokazatelně došlo k organizační změně, a protože v jejím důsledku nebylo možné stěžovatele
zařadit na jiné služební místo, byly splněny zákonné podmínky pro jeho propuštění ze služebního
poměru. Dále konstatoval, že propuštění žalobce ze služebního poměru nebránilo ani procesní
pochybení při vydání personálního rozkazu o určení do dispozice, neboť se nejedná o podmínku
řízení o propuštění ze služebního poměru. Na závěr krajský soud dodal, že mu nepřísluší
hodnotit správnost výběru konkrétního vojáka na konkrétní systemizované místo v organizační
struktuře AČR, neboť toto náleží do pravomoci Agentury personalistiky AČR.
II. Kasační stížnost žalobce a vyjádření žalovaného
[4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti výše zmíněnému rozsudku kasační stížnost,
a to z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
[5] V rámci zákonných důvodů kasační stížnosti stěžovatel namítl, že krajský soud pochybil
při posouzení splnění zákonných podmínek propuštění ze služebního poměru, především
existence organizační změny, jejímž následkem bylo zrušení systematizovaného místa, na kterém
byl do té doby stěžovatel zařazen. Podle názoru stěžovatele k organizační změně nedošlo, neboť
jím do té doby zastávané systematizované místo nebylo zrušeno, ale pouze se stalo součástí
nového oddělení, o čemž svědčila i skutečnost, že i po uskutečnění reorganizace vykonával
svou funkci v nezměněném pracovním režimu.
[6] Dále namítl, že nedošlo-li k řádnému vyhlášení personálního rozkazu o určení
do dispozice, bylo třeba jej stále považovat za vojáka zařazeného na původním systematizovaném
místě, a nemohlo tak být zahájeno řízení o propuštění ze služebního poměru.
[7] Další pochybení krajského soudu stěžovatel spatřoval v nedostatečném zabývání
se srovnáním struktur ostatních krajských vojenských velitelství. Navíc nesouhlasil s názorem
krajského soudu, že rozhodování o služebním zařazení vojáka nepodléhá soudnímu přezkumu,
pokud toto není upraveno zákonem. Naopak se domníval, že i tento proces soudnímu přezkumu
podléhá, pokud vykazuje znaky libovůle, účelovosti a diskriminace, jak tomu bylo i v tomto
případě, a krajský soud tak podle názoru stěžovatele postupoval chybně, když neprovedl
stěžovatelem navržené důkazy prokazující právě tyto prvky postupu při obsazování nového
systematizovaného místa. Na základě těchto námitek žádal stěžovatel zrušení rozsudku krajského
soudu, vrácení věci k dalšímu řízení a přiznání náhrady nákladů, případně zrušení nejen rozsudku
krajského soudu, ale i rozhodnutí správního orgánu I. stupně a rozhodnutí žalovaného.
[8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na svá předchozí podání, neboť podle
jeho názoru stěžovatel netvrdil žádné nové skutečnosti a žalovaný se ztotožnil s rozhodnutím
krajského soudu.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a stěžovatelem
uplatněných důvodů. Zároveň zkoumal, zda kasační stížností napadený rozsudek krajského
soudu netrpí vadami, k nimž by měl v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. přihlédnout z úřední
povinnosti a dospěl k závěru, že takovými vadami netrpí.
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] Stěžovatel především namítal, že nebyly naplněny zákonné podmínky umožňující
propuštění ze služebního poměru podle §19 odst. 1 písm. e) zákona o vojácích, neboť nebyla
provedena organizační změna, která by to odůvodňovala. Výkladem pojmu „organizační změna“
se již Nejvyšší správní soud zabýval (viz rozsudky ze dne 2. 7. 2014, č. j. 3 Ads 107/2013 - 36,
č. 3112/2014 Sb. NSS, a ze dne 18. 9. 2014, č. j. 9 As 111/2014 - 69). Rozumí se jí situace,
kdy se stane „zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu
o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce
nebo o jiných organizačních změnách“. Rozhodnutí o organizační změně musí sledovat zákonem
předvídané cíle a být skutečné, nikoli „umělé“. Nesmí být v rozporu se zákazem diskriminace
a nesmí být prostředkem k obcházení či ke zneužívání pravidel, jimiž se řídí služební poměry.
[12] Není pochyb o tom, že se o organizační změnu jednalo i v tomto projednávaném případě,
neboť na základě Nařízení k realizaci organizačních, mobilizačních a dislokačních změn v rezortu
Ministerstva obrany v roce 2013 ze dne 27. 11. 2012, č. j. D 33/2012-1203, jehož cílem bylo
mimo jiné i snížení počtu osob u Krajského vojenského velitelství Ostrava, došlo s účinností
od 1. 7. 2013 ke sloučení oddělení podpory a operačního oddělení do oddělení řízení a podpory
a ke zrušení oddělení náboru. Systematizované místo „zástupce ředitele – vedoucí operačního
oddělení“, do té doby zastávané žalobcem, tedy zaniklo spolu s operačním oddělením
a po 1. 7. 2013 neexistovalo a nebylo ani možné, aby je žalobce zastával v nezměněném režimu,
jak tvrdil v kasační stížnosti. Ke stejnému závěru správně došel i krajský soud (viz str. 17
napadeného rozsudku krajského soudu). K tomu stěžovatel namítal, že jím zastávané
systematizované místo nebylo zrušeno, ale pouze se stalo součástí nového oddělení. Porovnáním
původního systematizovaného místa, na kterém byl zařazen žalobce, a nově vzniklého
systematizovaného místa se již dostatečně zabýval krajský soud (viz str. 15 a 16 napadeného
rozsudku krajského soudu) a Nejvyšší správní soud nepovažuje za nutné jeho závěry opakovat,
neboť nemá pochybnost o zrušení původního systematizovaného místa a vzniku nového
systematizovaného místa.
[13] V otázce námitky nemožnosti zahájení řízení o propuštění ze služebního poměru
z důvodu nezákonného doručení personálního rozkazu o určení do dispozice se Nejvyšší správní
soud opět ztotožňuje se závěry krajského soudu (viz str. 17 napadeného rozsudku krajského
soudu). Personální rozkaz je dle §145a odst. 4 zákona o vojácích z povolání třeba vojákovi
vyhlásit ústně a není-li to možné, podle odst. 5 stejného ustanovení mu má být doručen stejnopis
písemného vyhotovení do vlastních rukou. Žalobci byl personální rozkaz o určení do dispozice
doručen v rozporu s tímto ustanovením dne 20. 6. 2013 formou SMS zprávy, avšak dne
28. 5. 2013 mu byl ústně sdělen záměr o určení do dispozice, dne 28. 6. 2013 komunikován
rozkazem ředitele KVV Ostrava a konečně dne 11. 7. 2013 žalobce převzal dokument s názvem
„Určení podmínek do dispozice“, č. j. 261/2013-7084. Není tedy pochyb, že si byl žalobce určení
do dispozice vědom. Zde navíc považuje Nejvyšší správní soud za důležité zdůraznit, že vydání
personálního rozkazu o určení do dispozice není podmínkou pro zahájení řízení o propuštění
ze služebního poměru a procesní pochybení ve formě jeho vydání nemá žádný vliv na toto řízení.
[14] Co se týče námitky nedostatečného porovnání organizačních struktur ostatních krajských
vojenských ředitelství, nebylo důvodu se jí zabývat. Veřejná správa, a tedy i ozbrojený sbor
jako její specifická součást, má v mezích zákona široký prostor pro uspořádání své organizační
struktury dle aktuálních potřeb. V mezích, v jakých to zákon umožňuje, je konkrétní podoba
této organizační struktury věcí manažerského a velitelského rozhodnutí k tomu příslušných
funkcionářů. Správní soudy by zkoumaly důvody, účelnost, vhodnost a další věcné parametry
zvolené organizační struktury jen ve výjimečných případech, například v souvislosti s konkrétními
a vážné pochybnosti vyvolávajícími podezřeními, že zvolená organizační struktura či její změna
má sloužit k šikaně či diskriminaci a ve skutečnosti nemá žádný rozumný důvod. Žádná taková
podezření ani jiné důvody pro uvedené zkoumání však v daném případě nevyšly najevo.
[15] Stěžovatel nesouhlasil ani s postupem rozhodování o služebním zařazení vojáka na nové
systematizované místo. I při výběru vhodného kandidáta na nové systemizované místo
má příslušný orgán AČR široký prostor pro nastavení kritérií výběru. Pravidla výběru mají
mít racionální a nediskriminační povahu, avšak jejich konkrétní podoba je opět v mezích zákona
věcí manažerského a velitelského rozhodnutí příslušných funkcionářů. Jestliže měl stěžovatel
za to, že v rámci výběru vhodného kandidáta na nově systematizované místo došlo
k nezákonným postupům, mohl dát podnět k příslušnému samostatnému řízení. Tato otázka není
předmětem projednávaného propuštění ze služebního poměru a Nejvyšší správní soud se jí proto
taktéž nezabýval.
[16] Co se týče námitky, že měly být krajským soudem důkladněji zkoumány otázky týkající
se organizační struktury jiných krajských vojenských velitelství a jejich srovnání s Krajským
vojenským velitelstvím Ostrava, není důvodná. Krajský soud se konkrétními okolnostmi věci
zabýval velmi důkladně na str. 14-16 a 18, přičemž na str. 18 nahoře vysvětlil, proč nepovažoval
za nutné hlouběji zkoumat další detaily věci, jak navrhoval stěžovatel. V tomto ohledu proto
ani nelze souhlasit, že by krajský soud pominul důkazní návrhy stěžovatele – přezkoumatelně
vysvětlil, že nepovažuje detailnější zkoumání za potřebné. I v tom se s ním Nejvyšší správní soud
ztotožňuje. Jak již bylo shora naznačeno, není úkolem správních soudů hledat nejvhodnější
uspořádání organizační struktury ozbrojených sborů, nýbrž – spíše výjimečně – zasahovat
v případech, kdy pod záminkou organizačních změn jsou šikanováni konkrétní lidé. Nic takového
nebylo v případě stěžovatele ani náznakem zjištěno. Není jistě vyloučeno, že Armáda ČR mohla
namísto těch organizačních změn, jež provedla, zvolit jiné, jež by se stěžovatele osobně méně
dotkly v jeho profesní pozici. V rámci širokého prostoru manažerského uvážení, který je jí dán
zákonem, však k žádnému náznaku excesu nedošlo, a proto nebylo důvodu, aby správní soudy
v dané věci provedly hlubší skutková zkoumání. To samozřejmě neznamená, že v jiných
případech, v nichž by existovaly konkrétní důvody k vážným podezřením ze šikanózních
postupů, by nebylo na místě důkladná skutková zkoumání provádět.
IV. Závěr a náklady řízení
[17] Nedůvodnou kasační stížnost Nejvyšší správní soud podle §110 odst. 1 in fine s. ř. s.
zamítl.
[18] Náhradu nákladů řízení upravuje §60 odst. 1 věta první ve spojení s §120 s. ř. s., podle
kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci
úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl, proto mu právo na náhradu nákladů nenáleží.
Žalovanému žádné náklady s tímto řízením nad rámec běžné činnosti nevznikly a Nejvyšší
správní soud proto rozhodl, že žalovanému, který by jako procesně úspěšný účastník řízení
o kasační stížnosti nárok na náhradu nákladů tohoto řízení zásadně měl, se tato náhrada
nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2018
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu