ECLI:CZ:NSS:2018:3.AS.278.2017:39
sp. zn. 3 As 278/2017 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce M. C., zastoupeného
Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Praha 4, Na Zlatnici 301/2, proti žalovanému
Generálnímu ředitelství cel, se sídlem Praha 4, Budějovická 7, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu Brně ze dne 11. 9. 2017, č. j. 22 A 76/2014 - 69,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím Generálního ředitelství cel (dále též jen „žalovaný“) ze dne 25. 6. 2014,
č. j. 30648-2/2014-900000-304.1, bylo pro opožděnost zamítnuto odvolání žalobce proti
rozhodnutí Celního úřadu pro Jihomoravský kraj (dále též jen „správní orgán I. stupně“) ze dne
2. 12. 2013, č. j. 105832-6/2013-530000-12, a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Rozhodnutím
správního orgánu I. stupně byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle ustanovení
§42a odst. 2 písm. a) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších
předpisů, v příčinné souvislosti s porušením §21e odst. 1 písm. a) tohoto zákona, za což mu byla
uložena pokuta ve výši 2.000 Kč a současně povinnost uhradit náklady přestupkového řízení.
Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou; rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne
11. 9. 2017, č. j. 22 A 76/2014 - 69 (dále též jen „napadený rozsudek“), byla žaloba zamítnuta.
[2] V napadeném rozsudku krajský soud, po krátké rekapitulaci skutečností vyplývajících
ze správního spisu a dosavadního průběhu řízení, odkázal na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 7. 6. 2017, č. j. 3 As 188/2016 – 32, jímž byl první rozsudek krajského soudu
ze dne 18. 7. 2016, č. j. 22 A 76/2014 – 34, zrušen. Vázán právním názorem zde uvedeným,
nařídil krajský soud ve věci jednání na 11. 9. 2017, v rámci něhož provedl důkaz listinami, které
v rozhodné době (při podání žaloby) nebyly součástí předloženého spisového materiálu.
Konkrétně se jednalo o (1) formu vytištěné obrazovky z aplikace eSAT (elektronická spisovna),
z níž soud zjistil, že dne 2. 12. 2013 byl z podatelny správního orgánu I. stupně (podatelna X) pro
příjemce X odeslán dokument
č. j. 105832-6/2013-530000-12 (tj. rozhodnutí správního orgánu I. stupně), a o (2) kopii odeslané
e-mailové zprávy zobrazené prostřednictvím aplikace pro zpracování elektronické pošty Outlook.
[3] Ze správního spisu krajský soud zjistil, že si žalobce zvolil pro celé správní řízení
zmocněnce R. K., trvale bytem X, a to na základě plné moci ze dne 25. 10. 2013; tu správní orgán
I. stupně obdržel dne 29. 10. 2013, spolu s odporem proti příkazu o uložení pokuty. V odporu
pod bodem III požádal zmocněnec o doručování veškerých písemností na e-mailovou adresu X.
Dne 2. 12. 2013 správní orgán I. stupně vydal rozhodnutí o přestupku, které bylo zasláno na
uvedenou e-mailovou adresu [zjištěno dokazováním v rámci soudního jednání dne 11. 9. 2017
(viz výše)]. Vzhledem k tomu, že správní orgán I. stupně neobdržel potvrzení o převzetí
písemnosti adresátem dle §19 odst. 8, věty druhé zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen
„správní řád“) doručil ji na adresu trvalého pobytu zmocněnce žalobce v souladu s §19 odst. 8 in
fine správního řádu. Jelikož si zmocněnec písemnost nevyzvedl ve lhůtě 10 dnů, byla písemnost
doručena fikcí ve smyslu §24 odst. 1 správního řádu dne 16. 12. 2013. Následně započala běžet
odvolací lhůta 15 dnů, o níž byl žalobce v rozhodnutí poučen. Jelikož bylo odvolání podáno až
dne 3. 6. 2014, krajský soud ve shodě se žalovaným uzavřel, že bylo podáno opožděně.
[4] S ohledem na uvedené shledal krajský soud žalobní tvrzení, že správní orgán I. stupně
nedoručil správní rozhodnutí na předmětnou e-mailovou adresu, nepravdivým. Zároveň
navrhovaný důkaz svědeckou výpovědí Ing. M. J. k prokázání toho, že jako zmocněnec ve spisu
neviděl doklad o doručování rozhodnutí správního orgánu I. stupně
na předmětnou elektronickou adresu při nahlížení do spisu, považoval za nadbytečný.
Dle krajského soudu bylo liché i tvrzení žalobce o neúčinnosti doručení písemnosti na adresu
trvalého pobytu zmocněnce s odůvodněním, že se zde zmocněnec nezdržuje.
[5] Proti tomuto rozsudku brojí žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností,
v níž se explicitně neodvolává na žádný konkrétní zákonem předpokládaný stížnostní důvod.
Z obsahu kasační stížnosti je nicméně zřejmé, že je namítán kasační důvod podle
§103 odst. 1 písm. d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), neboť stěžovatel rozporuje
způsob, jakým krajský soud postupoval při zjišťování skutkového stavu věci. Právní subsumpce
kasačních důvodů pod konkrétní písmena ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. je nicméně záležitostí
právního hodnocení věci Nejvyšším správním soudem, a případné deficity kasační stížnosti
v tomto směru nepředstavují nedostatek, který by bránil věcnému projednání věci (srov. rozsudek
zdejšího soudu ze dne 8. 1. 2004, č. j. 2 Afs 7/2003 - 50, publikovaný pod č. 161/2004 Sb. NSS;
všechna citovaná rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz).
[6] Stěžovatel především nesdílí názor krajského soudu, že důkaz předložený při jednání
soudu prokazuje vypravení rozhodnutí správního orgánu I. stupně na požadovanou
elektronickou adresu (jde o listinu, z níž se podává, že dne 2. 12. 2013 v 14:17 hodin vypravil
správní orgán na elektronickou adresu X e-mail, k němuž byl přiložen soubor „X.pdf“, neopatřený
elektronickým podpisem).
[7] Dle názoru stěžovatele neměl krajský soud k výsledkům doplněného dokazování vůbec
přihlížet, a to s ohledem na ustanovení §75 odst. 1 s. ř. s. V tomto kontextu uvádí, že správním
orgánem, jehož rozhodnutí je přezkoumáváno, je žalovaný, přičemž skutkový a právní stav věci
je osvědčen správním spisem; v době rozhodování žalovaného byl přitom stav takový, že ve spise
absentoval jakýkoliv doklad o tom, že by správní orgán I. stupně vypravil rozhodnutí
na elektronickou doručovací adresu zástupce. Dle názoru stěžovatele měl tedy krajský soud právě
z tohoto stavu vycházet, neboť nemohl přihlížet k dodatečně předloženým listinám, které
stěžovateli nebyly k dispozici v době, kdy se rozhodoval, zda ve věci podá žalobu. Stěžovatel
přitom odkazuje na rozsudek tohoto soudu ze dne 2. 7. 2015, č. j. 9 As 37/2015 – 36, který měl
posuzovat obdobnou otázku, tj. zda bylo řádně doručováno rozhodnutí [v odkazované věci bylo
dokonce ve správním spise založeno potvrzení o doručování, které pouze nebylo řádně
žurnalizováno v obsahu (chaoticky vedeného) spisu; i za takového stavu přitom Nejvyšší správní
soud konstatoval, že k údajnému potvrzení o doručení nelze v důsledku daných specifických
okolností přihlížet]. V intencích citovaného judikátu stěžovatel upozorňuje, že v nyní posuzované
věci (1) spisový přehled listinu předloženou žalovaným při jednání nevypočítává, (2) rozdělovník
není ve správním rozhodnutí obsažen, a ani (3) listina údajně prokazující vypravení rozhodnutí na
e-mail se ve správním spise vůbec nenachází. Dle názoru stěžovatele je tedy způsob
vedení správního spisu v nyní posuzované věci ještě „horší“ než ve věci posuzované
pod sp. zn. 9 As 37/2015, v důsledku čehož měl krajský soud napadené rozhodnutí zrušit.
[8] Nadto, doplní-li správní orgán do spisu listiny teprve v reakci na žalobní body, jeví
se stěžovateli takový postup natolik účelovým, že vyvolává pochybnost i o samotné pravosti
takových listin. V této souvislosti stěžovatel upozorňuje, že předmětný e-mail nebyl
opatřen elektronickým podpisem (ten přitom zajišťuje jeho pravost, respektive autenticitu),
přičemž e-mail bez elektronického podpisu lze vytvořit zpětně, s elektronickým podpisem
nikoliv.
[9] Pochybnost dle stěžovatele vyvolává též příloha e-mailu, tvořená souborem „X.pdf“,
jelikož nelze nijak přezkoumat, zda obsahem toho souboru je vskutku správní rozhodnutí
(takovou skutečnost nelze z názvu souboru usuzovat).
[10] Závěrem kasační stížnosti se stěžovatel podivuje nad skutečností, že žalovaný přiložil print
screeny ze systému spisové služby i z aplikace Microsoft Outlook, respektive nad paralelou dvojího
způsobu doručování.
[11] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že m ožnost provádět dokazování
před správním soudem výslovně vyplývá z §77 s. ř. s. i z judikatury (například rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2017, č. j. 10 As 24/2015 – 84). Dle žalovaného přitom
krajský soud provedeným dokazováním zároveň respektoval závazný právní názor Nejvyššího
správního soudu vyslovený v rozsudku ze dne 7. 6. 2017, č. j. 3 As 188/2016 – 32), a proto
námitky proti provedení dokazování postrádají relevanci.
[12] K námitkám zpochybňujícím předložené důkazní prostředky (print screeny) žalovaný uvedl,
že k prokázání doručování na elektronickou adresu nelze z logiky věci jiné důkazní prostředky
předložit; pokud tedy dle stěžovatele předmětné print screeny neprokazují odeslání na elektronickou
adresu, pak žalovaný považuje samotnou žádost o doručování na elektronickou adresu
za účelovou taktiku. Žalovaný rovněž zdůrazňuje, že na požadovanou e-mailovou adresu
bylo zasláno správní rozhodnutí přílohou, která byla opatřena elektronickým podpisem (samotný
e-mail opatřen elektronickým podpisem nebyl, neboť neobsahoval žádný text). Pochybnosti,
zda příloha obsahovala rozhodnutí správního orgánu, nelze odvíjet od názvu přílohy „X.pdf“;
ostatně bylo-li by přílohou e-mailu něco jiného, mohl stěžovatel danou skutečnost prokázat
předložením takové písemnosti. Žalovaný také objasňuje, že s pisová služba e-Sat odesílá
elektronické písemnosti z adresy e-podatelny (podatelna X) prostřednictvím programu Outlook,
s nímž je propojena, a proto předložené print screeny jsou souladné a dokládají stejnou skutečnost.
Námitky ohledně „stoprocentnosti“ důkazního prostředku dle žalovaného stěžovatel mohl a měl
uplatnit při jednání u krajského soudu v rámci dokazování; jeho pasivita by tedy neměla být
účinnou obranou před Nejvyšším správním soudem.
[13] Na podporu svých tvrzení přiložil žalovaný k vyjádření ke kasační stížnosti další print
screeny od správce počítačových programů s tím, že další doplnění dokazování by pak připadalo
v úvahu při nařízeném jednání, a to počítačem žalovaného s dálkovým připojením, případně
výslechem správce počítačového programu e-Sat či znalce z oboru informatiky.
[14] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4, věta
před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících
z ustanovení §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
[15] Kasační stížnost není důvodná.
[16] Stěžovatel nejdříve krajskému soudu vytýká porušení ustanovení §75 odst. 1 s. ř. s.,
jelikož je přesvědčen, že krajský soud nezákonně přihlédl k dodatečně předloženým listinám,
jež mají prokazovat (neúspěšný) pokus správního orgánu I. stupně o doručení správního
rozhodnutí na doručovací (elektronickou) adresu ve smyslu §19 odst. 8 správního řádu.
[17] Argumentace stěžovatele svědčí o nepochopení ustanovení §75 odst. 1 s. ř. s.
Z tohoto ustanovení se podává, že při přezkoumání rozhodnutí vychází soud ze skutkového a právního
stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Správní soud tedy může při svém rozhodování
zohlednit pouze ty skutkové okolnosti věci, které existovaly v době vydání rozhodnutí správního
orgánu. Nemůže proto přihlédnout k tzv. „skutkovým novotám“, tedy ke skutečnostem,
které nastaly až poté, co bylo vydáno konečné správní rozhodnutí. Použití dodatečně doložených
listin, dokládajících pokus správního orgánu I. stupně o doručení správního rozhodnutí
na doručovací adresu zvolenou zmocněncem stěžovatele, pro potřeby dokazování tedy nic
nebránilo, jelikož tyto listiny měly prokázat skutkový stav v době rozhodování správního orgánu
I. stupně. Na tomto místě lze zmínit závěr vyslovený v rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 27. 11. 2013, č. j. 4 As 141/2013 – 28, dle kterého „[u]stanovení §75 odst. 1 s. ř. s. nebrání
tomu, aby soud při svém rozhodování vycházel z dokumentů, které vznikly až po vydání napadeného rozhodnutí,
pokud popisují stav, jenž ke dni rozhodnutí správního orgánu objektivně existoval.“ (v nyní posuzovaném
případě navíc nešlo o dokumenty vzniklé až po vydání žalobou napadeného rozhodnutí – o tom
viz dále). Přijetím kasační argumentace stěžovatele by, dovedeno ad absurdum, byla naprosto
vyloučena možnost provádění dokazování v soudním řízení správním, neboť by při ověřování
skutkového stavu věci nebylo možné zohlednit nic, co není obsaženo ve správním spisu.
Jelikož se z povahy věci dokazování správním spisem neprovádí, vedla by argumentace
stěžovatele k popření principu plné jurisdikce (který se uplatňuje i v soudním řízení
správním), k popření možnosti dokazování v řízení před soudem a k vyprázdnění ustanovení
§52 odst. 1 s. ř. s. a §77 s. ř. s. Postup krajského soudu při dokazování navíc plně korespondoval
závaznému právnímu názoru vyslovenému Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne
7. 6. 2017, č. j. 3 As 188/2016 – 32, jímž byl první rozsudek krajského soudu ze dne 18. 7. 2016,
č. j. 22 A 76/2014 – 34, zrušen. Ostatně stěžovatel sám v první kasační stížnosti výslovně
namítal, že předmětné doklady nebyly součástí správního spisu a nebyly ani provedeny jako
důkazy na nařízeném jednání. Tato kasační námitka je tak evidentně účelová a zcela nedůvodná.
[18] V další části kasační stížnosti stěžovatel vyjadřuje pochybnost o pravosti listin doplněných
správním orgánem do spisu teprve v reakci na žalobní body; v tomto ohledu zároveň stěžovatel
zdůraznil absenci elektronického podpisu e-mailu, který lze v takovém případě vytvořit i zpětně.
[19] K této argumentaci postačí uvést, že stěžovateli nic nebránilo v tom, aby relevanci
dodatečně předložených listin zpochybnil v rámci dokazování před krajským soudem. Stěžovatel
si musel být vědom toho, že na nařízeném jednání budou tyto listiny jako důkaz prováděny,
neboť k takovému postupu kasační soud krajský soud zavázal. Stěžoval i jeho zástupce byli
k jednání soudu řádně předvoláni, na toto jednání se však bez omluvy nedostavili a sami
se tak zbavili možnosti vznést proti pravosti listin, jimiž bylo dokazování prováděno, námitky.
Pokud za této situace stěžovatel zpochybňuje pravost předmětných listin až v řízení o kasační
stížnosti, aniž by navíc pro své tvrzení předestřel jakékoli argumenty, jde opět o postup ryze
účelový, který nemůže vést kasační soud k tomu, aby přistoupil na myšlenku přehodnocování
skutkových závěrů, které krajský soud z těchto listin (poté, co je provedl jako důkaz) dovodil.
V této souvislosti lze dále poznamenat, že odkaz stěžovatele na závěry plynoucí z rozsudku
tohoto soudu ve věci vedené pod sp. zn. 9 As 37/2015, není přiléhavý, neboť v odkazované věci
krajský soud vycházel pouze z obsahu správního spisu, který nesplňoval elementární požadavky
kladené na spisovou službu; ve věci nyní řešené však byl nekompletní správní spis doplněn
dokazováním provedeným soudem.
[20] Stěžovatel současně v kasační stížnosti vyjadřuje i pochybnost, zda obsahem souboru,
tvořícího přílohu sporného e-mailu, je vskutku správní rozhodnutí. Z listin předložených
žalovaným je však tato skutečnost patrná. Z print screenu spisové agendy Celní správy České
republiky, konkrétně z položky „věc“, vyplývá, že bylo zasláno rozhodnutí o přestupku. Vypravení
rozhodnutí o přestupku vyplývá rovněž i z print srceenu aplikace Microsoft Outlook, a to konkrétně
z „předmětu“ zprávy. Pojmenování přílohy odesílané zprávy (v dané věci ciompa michal.pdf), přitom
není rozhodující. Ostatně i s ohledem na časovou posloupnost správních úkonů v řízení
lze přitom usuzovat, že obsahem daného souboru je právě rozhodnutí o přestupku. Není přitom
bez významu, že stěžovatel nejdříve zaujal postoj, dle kterého mu na zvolenou elektronickou
adresu jeho zástupce nebyl doručen žádný dokument, posléze tvrdí, že obsahem souboru
tvořícího přílohu sporného e-mailu mohlo být něco jiného, než je správní rozhodnutí. Polemika
stěžovatele se i z tohoto pohledu proto jeví jako zástupná a účelová.
[21] Pokud se stěžovatel udivuje nad paralelou dvojího způsobu doručování prostřednictvím
spisové služby e-Sat a aplikace Microsoft Outlook, lze ho bez dalšího odkázat na vyjádření
žalovaného, který technicky vysvětlil propojení obou uvedených systémů.
[22] Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost
jako nedůvodnou a za podmínek vyplývajících z ustanovení §110 odst. 1, věty druhé s. ř. s.,
jí rozsudkem zamítl.
[23] O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení
§60 odst. 1, věty první s. ř. s., ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento
zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem,
které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl
v řízení o kasační stížnosti procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení
mu nenáleží. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo
prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady (přesahující běžnou úřední
činnost) vznikly. Nejvyšší správní soud mu proto náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2018
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu