ECLI:CZ:NSS:2018:4.AS.364.2018:14
sp. zn. 4 As 364/2018 - 14
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
Mgr. Petry Weissové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: Mgr. F. Š., proti žalované:
Vězeňská služba České republiky, se sídlem Soudní 1672/1a, Praha 4, o žalobě na ochranu
proti nečinnosti žalované, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu
v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 20. 11. 2018, č. j. 59 A 99/2018 - 8,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalobce se žalobou podanou Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci
(dále jen „krajský soud“) domáhal ochrany proti nečinnosti Vězeňské služby České republiky,
Věznice Stráž pod Ralskem, při vyřizování jeho žádosti o informace podle zákona
č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „zákon o svobodném přístupu
k informacím“).
II.
[2] Krajský soud v záhlaví specifikovaným usnesením rozhodl tak, že se věc postupuje
Městskému soudu v Praze.
[3] Dospěl totiž k závěru, že správním orgánem, který měl v posuzovaném případě svou
nečinností zasáhnout do práv žalobce, podle jehož sídla se určuje místně příslušný soud
ve smyslu §7 odst. 2 s. ř. s., je Vězeňská služba České republiky, jejíž sídlo je v Praze; místně
příslušným soudem k posouzení žalobcovy žaloby je tudíž Městský soud v Praze.
III.
[4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) nyní napadá uvedené usnesení krajského soudu kasační
stížností. Navrhuje jej zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.
[5] Stěžovatel konkrétně v kasační stížnosti namítá, že: „[ž]alovaná [stěžovatelem myšlena
Vězeňská služba České republiky, Věznice Stráž pod Ralskem – pozn. Nejvyššího správního
soudu] je správní jednotkou, která podle ustanovení §4 zák. č. 555/1992 Sb. činí za Vězeňskou službu ČR
právní úkony, mezi které patří správní trestání i řízení trestných činech vězněných osob včetně postavení správního
orgánu jako povinného subjektu.“
[6] Součástí kasační stížnosti učinil stěžovatel i návrh na osvobození od soudních poplatků
a návrh na ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti.
IV.
[7] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
V.
[8] Nejvyšší správní soud na úvod poznamenává, že podáním kasační stížnosti
proti procesnímu rozhodnutí krajského soudu (s výjimkou procesního rozhodnutí, kterým
se řízení o žalobě končí) nevzniká stěžovateli poplatková povinnost (srov. usnesení rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2015, č. j. 1 As 196/2014 - 19). Napadené
usnesení nepochybně právě takovým procesním rozhodnutím je, zaplacení soudního poplatku
za kasační stížnost tudíž kasační soud nepožadoval.
[9] Z právě citovaného usnesení rozšířeného senátu současně plyne, že ač je povinné
zastoupení stěžovatele bez příslušného právnického vzdělání advokátem obecně jednou
ze základních podmínek řízení o kasační stížnosti, ustanovení §105 odst. 2 s. ř. s. se neuplatní
v případech, kdy kasační stížnost směřuje proti procesnímu rozhodnutí učiněnému v řízení
o žalobě, jež slouží toliko k zajištění podmínek řízení nebo jeho řádného průběhu. Takovým
typem rozhodnutí je i nyní napadené usnesení, jak již výše uvedeno. V daném případě
tak ani podmínka povinného zastoupení stěžovatele advokátem nemusí být splněna.
[10] Nejvyšší správní soud následně posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[11] Kasační stížnost není důvodná.
[12] Nejvyšší správní soud předesílá, že kasační stížnost je veskrze obecná a stěžovatel
ve své podstatě konkrétně nevymezuje, jakých pochybení v postupu či závěrech se krajský soud
dopustil. Právě a jen v míře odpovídající obecnosti kasační stížnosti mohl k posouzení zákonnosti
napadeného usnesení přistoupit Nejvyšší správní soud.
[13] Kasační stížností zřejmě stěžovatel zamýšlel učinit spornou otázku místní příslušnosti
krajského soudu při rozhodování o jeho žalobě, kterou se domáhal ochrany proti nečinnosti
při vyřizování jeho žádosti o informace podle zákona o svobodném přístupu k informacím.
[14] Otázkou místní příslušnosti soudů k projednání žalob ve věcech žádostí o informace
podle zákona o svobodném přístupu k informacím směřovaných na Vězeňskou službu České
republiky (dále jen „Vězeňská služba“), resp. jednotlivé věznice, se ke kasačním stížnostem
téhož stěžovatele Nejvyšší správní soud již zabýval, a to např. v rozsudcích ze dne 26. 9 . 2018,
č. j. 4 As 269/2018 – 15, nebo ze dne 4. 10. 2018, č. j. 5 As 284/2018 – 20. Nejvyšší
správní soud neshledal důvod se od závěrů uvedených v citovaných rozsudcích odchýlit,
a proto z nich vycházel rovněž v nyní posuzovaném případě.
[15] Podle §7 odst. 2 s. ř. s. „[n]estanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak, je k řízení místně příslušný
soud, v jehož obvodu je sídlo správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí v prvním stupni nebo jinak zasáhl
do práv toho, kdo se u soudu domáhá ochrany. Má-li tento správní orgán sídlo mimo obvod své působnosti, platí,
že má sídlo v obvodu své působnosti.“
[16] Jelikož se obdobnou problematikou Nejvyšší správní soud již zabýval ve výše zmíněných
rozsudcích, nyní pouze stručně uvádí, že věznicím, jakožto organizačním jednotkám Vězeňské
služby, žádný zákon nevymezuje v oblasti poskytování informací podle zákona o svobodném
přístupu k informacím samostatnou rozhodovací pravomoc. Nemají tedy v této oblasti postavení
správního orgánu ve smyslu §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a nelze je tudíž pro účely určení místně
příslušného soudu podle §7 odst. 2 s. ř. s. považovat za správní orgán, který ve věci vydal
rozhodnutí v prvním stupni. Povinným subjektem, který má podle §2 odst. 1 zákona
o svobodném přístupu k informacím povinnost poskytovat informace vztahující se k jeho
působnosti, je Vězeňská služba. Ta je tudíž v právě posuzovaném případě správním orgánem
ve smyslu §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s., podle jehož sídla se určuje místně příslušný soud
k posouzení stěžovatelovy žaloby na ochranu proti nečinnosti ve smyslu §7 odst. 2 s. ř. s.
[17] Vězeňská služba má sídlo na adrese Soudní 1672/1a, Praha 4. K projednání stěžovatelovy
žaloby na ochranu proti nečinnosti při vyřizování žádosti o informace je proto podle Přílohy č. 2
zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých
dalších zákonů, místně příslušným Městský soud v Praze. Krajský soud tedy nepochybil,
postoupil-li tomuto soudu napadaným usnesením stěžovatelovu žalobu k projednání
a rozhodnutí.
VI.
[18] Z výše uvedeného důvodu dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[19] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl
podle §60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 téhož zákona. Stěžovatel nebyl v řízení
o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované žádné
náklady nad rámec její běžné úřední činnosti nevznikly, soud jí proto náhradu nákladů řízení
nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. prosince 2018
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu