ECLI:CZ:NSS:2018:4.AZS.117.2018:38
sp. zn. 4 Azs 117/2018 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: M. M., zast. Mgr. Jindřichem
Lechovským, advokátem, se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 1. 2018,
č. j. OAM-192/LE-LE05-LE05-PS-2017, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 2. 2018, č. j. 17 A 7/2018 - 39,
takto:
I. V řízení se p okr a č u je .
II. Kasační stížnost se zamí t á .
III. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Jindřichu Lechovskému, advokátovi, se sídlem
Šlejnická 1547/13, Praha 6, se p ři zn áv á odměna a náhrada hotových výdajů
za zastupování žalobce v řízení o kasační stížnosti ve výši celkem 4.114 Kč. Tato částka
bude zástupci žalobce vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní
moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Žalobce byl dne 24. 12. 2017 kontrolován hlídkou Policie ČR. Přitom bylo zjištěno,
že žalobci bylo pravomocným rozhodnutím Policie ČR, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy,
ze dne 2. 2. 2017 uloženo správní vyhoštění a zakázán pobyt na území EU na dobu dvou let.
Toto rozhodnutí nabylo vykonatelnosti dne 22. 12. 2017 poté, co odpadla překážka vycestování
a žalobci byla novým rozhodnutím stanovena lhůta k vycestování do 22. 12. 2017. Rozhodnutím
Policie ČR, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, ze dne 25. 12. 2017 byl žalobce zajištěn
podle §124 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně
některých zákonů, za účelem realizace správního vyhoštění. Dne 31. 12. 2017 žalobce požádal
o udělení mezinárodní ochrany. Žalovaný následně v záhlaví uvedeným rozhodnutím žalobce
zajistil dle §46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, a dobu zajištění stanovil
do 20. 4. 2018.
[2] Žalobce v žalobě namítal, že žalovaný dostatečně a správně nevyhodnotil možnost uložení
zvláštních opatření podle §47 zákona o azylu. Žalovaný se opomenul vypořádat se všemi
klíčovými prvky žalobcovy pobytové historie a nezabýval se specifickými okolnostmi
žalobcova případu. Rozhodnutí žalovaného je z tohoto důvodu nepřezkoumatelné. Žalobce
se přitom domníval, že se na území zdržoval legálně, neboť mu nebylo rozhodnutí o stanovení
lhůty k vycestování řádně doručeno. Žalobce upozornil, že NSS rozsudkem ve věci
sp. zn. 5 Azs 20/2016 odmítl praxi správních orgánů, podle níž nerespektování rozhodnutí
o správním vyhoštění je automaticky důvodem k zajištění cizince a nevyužití zvláštních opatření.
[3] Krajský soud žalobu označeným rozsudkem zamítl. Soud zdůraznil, že sám žalobce
v žádosti o mezinárodní ochranu uvedl pouze to, že potřebuje oddálit realizaci správního
vyhoštění s ohledem na své obchodní aktivity v Česku. Nelegálnosti pobytu na území
si byl žalobce vědom, jak sám uvedl do protokolu ze dne 25. 12. 2017. Na tom nemůže
nic změnit, že žalobci (blíže nekonkretizovaný) advokát měl slíbit, že mu zařídí nové vízum.
Na vyřízení osobních záležitostí měl žalobce dostatečnou lhůtu jednoho měsíce od zrušení
předchozího víza za účelem strpění. Žalovaný tedy v napadeném rozhodnutí zohlednil
individuální situaci žalobce a dospěl k závěru, že za popsaných okolností nepovažuje
uložení zvláštního opatření dle §47 zákona o azylu za dostatečné. Jeho rozhodnutí
proto není nepřezkoumatelné. S posouzením věci se krajský soud i věcně ztotožnil a považoval
je za souladné se zákonem o azylu i se směrnicí 2013/33/EU. Posouzení věci žalovaným
rovněž není v rozporu s judikaturou NSS, které se žalobce dovolával, a to proto, že v posuzované
věci žalovaný své rozhodnutí dostatečně individualizoval a vyložil důvody nemožnosti
použití zvláštních opatření v případě žalobce.
II. Kasační stížnost žalobce a další postup v řízení
[4] Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností. Namítl,
že žalovaný v napadeném rozhodnutí nemožnost uplatnění zvláštních opatření odůvodnil
fakticky shodně jako vlastní důvod pro zajištění stěžovatele dle §46 odst. 1 písm. e) zákona
o azylu, krajský soud tento postup nesprávně aproboval. Stěžovateli měly být přičteny k dobru
klíčové okolnosti jeho pobytové minulosti, zejména to, že se nikdy neskrýval a s českými státními
orgány vždy spolupracoval. Podle preambule návratové směrnice 2013/33/EU je zajištění cizince
přípustné pouze ve výjimečných případech. Přitom jediným důvodem pro neuplatnění zvláštních
opatření v případě stěžovatele bylo pouze to, že stěžovatel nevycestoval ve stanovené lhůtě
z území ČR. Žalovaný dezinterpretoval dobrou víru stěžovatele v to, že se nachází na území ČR
legálně a spoléhal se v tomto na ujištění jeho právního zástupce. Stěžovatel dále poukázal na účel
čl. 15 návratové směrnice, jak byl shrnut např. v rozsudcích NSS č. j. 1 As 132/2011 - 51
nebo č. j. 3 As 30/2011 - 57. Zopakoval i svou argumentaci rozsudkem NSS ve věci
sp. zn. 5 Azs 20/2016 a setrval na názoru, že v jeho věci žalovaný posoudil důvody neuplatnění
zvláštních opatření paušálně a nedostatečně se vypořádal se specifiky stěžovatelovy pobytové
historie.
[5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že žalobce si musel být vědom
neoprávněnosti svého pobytu na území, což vyplývá i z jeho výpovědi, že své podnikatelské
aktivity musel vykonávat na jméno třetích osob, vzhledem k tomu, že nedisponoval pobytovým
oprávněním. Své rozhodnutí i napadený rozsudek považuje žalovaný za zcela zákonné.
Dále upozornil, že zajištění stěžovatele bylo dne 20. 4. 2018 ukončeno a navrhl, aby Nejvyšší
správní soud zastavil řízení o kasační stížnosti dle §46 odst. 9 zákona o azylu.
[6] Usnesením ze dne 21. 6. 2018, č. j. 4 Azs 117/2018 - 35, Nejvyšší správní soud řízení
přerušil, jelikož usnesením ze dne 23. 11. 2017, č. j. 10 Azs 252/2017 - 43, byla zdejším soudem
předložena Soudnímu dvoru Evropské unie předběžná otázka, zda „[b]rání výklad čl. 9 směrnice
Evropského parlamentu a Rady 2013/33/EU (Úř. věst. L 180, 29. 6. 2013, s. 96) ve spojení s čl. 6 a 47
Listiny základních práv Evropské unie takové vnitrostátní právní úpravě, která znemožňuje Nejvyššímu
správnímu soudu přezkoumat soudní rozhodnutí ve věcech zajištění cizince poté, co je cizinec ze zajištění
propuštěn?“, přičemž tato předběžná otázka byla rozhodující pro další postup ve věci. Nadto soud
upozornil na to, že u Ústavního soudu je vedeno řízení o návrhu na zrušení ustanovení §46a
odst. 9 zákona o azylu pod sp. zn. Pl. ÚS 41/17.
[7] Ústavní soud nálezem ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 41/17, §46a odst. 9 zákona
o azylu zrušil pro jeho rozpor s ústavním pořádkem. Překážka řízení proto odpadla,
ačkoliv dosud nebylo rozhodnuto o předběžné otázce, pro kterou bylo řízení rovněž přerušeno.
Soud proto podle §48 odst. 6 s. ř. s. rozhodl, že v řízení se pokračuje.
III. Posouzení kasační stížnosti
[8] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval,
že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační
stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] Podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu ministerstvo může v případě nutnosti rozhodnout
o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců,
nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže (...) byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána
v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany
byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího
rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet,
ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve.
[11] Podle usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 28. 2. 2017, č. j. 5 Azs 20/2016 – 38,
č. 3559/2017 Sb. NSS: „Důvody zajištění podle §124 odst. 1 písm. c) a d) zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky, paušálně nevylučují možnost použití zvláštního opatření (§123b
téhož zákona). Vždy je povinností správního orgánu zvážit zejména osobní, majetkové a rodinné poměry cizince,
charakter porušení povinností souvisejících s vyhošťovacím řízením, jeho dosavadní chování a respektování
veřejnoprávních povinností stanovených Českou republikou nebo jinými státy EU (včetně charakteru porušení
těchto povinností ze strany cizince).“
[12] K otázce omezení na svobodě cizinců zajištěných v režimu návratové směrnice, kteří podají
účelovou žádost o mezinárodní ochranu, se vyjádřil Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne
30. 5. 2013, ve věci C-534/11, Mehmet Arslan, ECLI:EU:C:2013:343. Soudní dvůr uvedl: „Směrnice
2003/9 a 2005/85 nebrání tomu, aby byl státní příslušník třetí země, který po svém zajištění na základě
článku 15 směrnice 2008/115 podal žádost o mezinárodní ochranu ve smyslu směrnice 2005/85, ponechán
v zajištění na základě ustanovení vnitrostátního práva, jestliže se po individuálním posouzení všech relevantních
okolností ukáže, že tato žádost byla podána pouze s cílem pozdržet nebo zmařit výkon rozhodnutí o navrácení
a že je pokračování zajištění objektivně nutné k tomu, aby se dotyčný nemohl definitivně vyhnout svému
navrácení.“
[13] Nejvyššímu správnímu soudu je z úřední činnosti známo, že stěžovatel napadl žalobou
(a poté kasační stížností) i rozhodnutí Policie ČR ze dne 25. 12. 2017, kterým byl zajištěn
podle zákona o pobytu cizinců a které předcházelo nyní přezkoumávanému rozhodnutí
žalovaného. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele zamítl rozsudkem ze dne
20. 4. 2018, č. j. 7 Azs 82/2018-22. V citované věci stěžovatel rovněž namítal nesprávné
posouzení možnosti nahrazení zajištění zvláštními opatřeními (zde podle zákona o pobytu
cizinců). NSS v uvedeném rozsudku k situaci stěžovatele uvedl: „Žalovaný zcela správně přihlédl
k tomu, že stěžovatel pobýval na území České republiky neoprávněně, neuvedl žádnou vazbu k aktuálnímu
bydlišti, nerespektoval rozhodnutí správního orgánu ve věci správního vyhoštění, nepřebíral si vědomě (dle svého
vyjádření v protokolu o podání vysvětlení ze dne 25. 12. 2017) poštu, pročež mu musel být pro účely doručování
ustanoven opatrovník, nedisponoval dostatečnými prostředky pro složení finanční záruky a vyjádřil úmysl
nevycestovat zpět do Uzbekistánu. Lze tedy plně souhlasit s tím, že by uložení zvláštních opatření za účelem
vyhoštění bylo v posuzovaném případě s ohledem na dosavadní chování stěžovatele neúčelné. Podle Nejvyššího
správního soudu je z odůvodnění rozhodnutí zřejmé, že žalovaný posoudil případ stěžovatele dle individuálních
skutečností pro případ rozhodných. Postup žalovaného tak koresponduje usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2017, č. j. 5 Azs 20/2016 - 38, na které poukázal městský soud
a dle kterého je i v případech zajištění z důvodu podle §124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců
nutno zvážit osobní, majetkové, a rodinné poměry cizince, charakter porušení povinností souvisejících
s vyhošťovacím řízením, dosavadní chování cizince a jeho respektování veřejnoprávních povinností stanovených
Českou republikou či jinými státy Evropské unie“.
[14] V nyní posuzované věci lze konstatovat, že ve vztahu k možnému uplatnění zvláštních
opatření žalovaný v napadeném rozsudku uvedl obdobné důvody jako Policie ČR v rozhodnutí
z 25. 12. 2017, které bylo posuzováno v citovaném rozsudku č. j. 7 Azs 82/2018 - 22.
Závěry tohoto rozsudku lze tedy vztáhnout přiměřeně i na nyní projednávanou věc.
[15] Je třeba též zdůraznit, že situace stěžovatele se v mezidobí od zajištění v režimu zákona
o pobytu cizinců dne 25. 12. 2017 do vydání napadeného rozhodnutí žalovaného nijak podstatně
nezměnila. Novou skutečností bylo pouze podání žádosti o mezinárodní ochranu stěžovatelem,
přičemž stěžovatel v rámci pohovoru k žádosti o mezinárodní ochranu bezelstně uvedl,
že v Uzbekistánu žádné problémy nikdy neměl, do České republiky přicestoval
proto, aby vydělával peníze pro své dvě manželky a čtyři děti, které zůstaly v Uzbekistánu. Žádost
o mezinárodní ochranu pak podal pouze z toho důvodu, aby pozdržel realizaci správního
vyhoštění, neboť podniká v oblasti taxislužby.
[16] Pokud stěžovatel uvádí, že měla být zohledněna jeho dobrá víra, že mu legálnost pobytu
na území ČR zajistí nespecifikovaný právní zástupce, který mu to slíbil, pak Nejvyšší správní soud
konstatuje, že toto je prosté tvrzení stěžovatele, které není opřeno nejen o žádné důkazy,
ale především je zcela nekonkrétní a nevěrohodné. Naopak ze spisu vyplývá, že stěžovatel
v předchozím řízení vedeném Policií ČR žádného právního zástupce neměl, vyhýbal
se doručování písemností a měnil (dne 18. 12. 2017, zřejmě za účelem zmaření výkonu
rozhodnutí o správním vyhoštění) místo svého pobytu, přičemž nebyl schopen správním
orgánům sdělit přesnou adresu svého současného pobytu. Rovněž o legálnosti jeho „podnikání“
lze mít jisté pochybnosti, již jen vzhledem k tomu, že přiznává, že čtyři automobily,
které zakoupil za účelem provozování taxislužby, musely být „napsány“ na třetí osobu,
neboť neměl povolení k pobytu na území ČR.
[17] Nejvyšší správní soud uzavírá, že žalovaný dostatečně zohlednil individuální situaci
stěžovatele, včetně zjevně účelového podání žádosti o mezinárodní ochranu a jeho předchozího
vyhýbání se spolupráci s českými správními orgány, a dospěl ke správnému závěru, že uplatnění
zvláštních opatření v případě stěžovatele není dostatečné. Řídil se tedy požadavky vyplývajícími
z citovaného rozhodnutí rozšířeného senátu č. j. 5 Azs 20/2016 – 38.
[18] Ve shodě s již citovaným rozsudkem NSS č. j. 7 Azs 82/2018 - 22 lze konstatovat,
že žalovaný nijak neporušil ani právo EU, včetně návratové směrnice a judikatury Soudního
dvora EU (viz citovaný rozsudek ve věci Arslan), pokud stěžovatele zajistil.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[19] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů kasační stížnost podle §110 odst. 1 věty
druhé s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
[20] Zároveň Nejvyšší správní soud rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení úspěch, a právo na náhradu
nákladů řízení proto nemá. Procesně úspěšnému žalovanému pak nevznikly v řízení
náklady přesahující rámec nákladů jeho běžné úřední činnosti. Náhrada nákladů řízení
se mu proto nepřiznává.
[21] Zástupci stěžovatele, který byl stěžovateli ustanoven usnesením krajského soudu ze dne
18. 1. 2018, č. j. 17 A 7/2018 - 16, se podle §35 odst. 9 s. ř. s. s přihlédnutím k §7 bodu 5,
§9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. d) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
přiznává odměna za zastupování ve výši 3.100 Kč za jeden úkon právní služby (sepsání kasační
stížnosti). Zástupci se dále za tento úkon přiznává paušální náhrada hotových výdajů ve výši
300 Kč. Celkem tady náleží zástupci stěžovatel odměna 3.400 Kč. Jelikož ustanovený
zástupce je plátcem DPH, jeho odměna se zvyšuje o tuto daň na částku 4.114 Kč,
která mu bude proplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci
tohoto rozsudku. Náklady právního zastoupení stěžovatele nese stát.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. prosince 2018
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu