ECLI:CZ:NSS:2018:6.AS.120.2018:36
sp. zn. 6 As 120/2018 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Langáška a soudců
JUDr. Ivo Pospíšila (soudce zpravodaj) a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: JUDr. J. K.,
zastoupen JUDr. Vladimírem Procházkou, advokátem se sídlem Rooseveltova 16, 301 00 Plzeň,
proti žalované: Česká advokátní komora, se sídlem Národní třída 6, 110 00 Praha 1, zastoupena
JUDr. Janem Sykou, advokátem se sídlem Školská 12, 110 00 Praha 1, týkající se žaloby
proti rozhodnutí odvolacího kárného senátu žalované ze dne 22. 4. 2013, č. j. K 76/2012,
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2018, č. j. 5 Ad
1/2014 – 39,
takto:
I. Kasační stížnost se zam ít á .
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Předcházející řízení
[1] Rozhodnutím kárného senátu žalované ze dne 9. 11. 2012 (dále jen „prvostupňové
rozhodnutí“), byl žalobce coby kárně obviněný uznán vinným, že ačkoliv jako soudce Okresního
soudu Plzeň – město rozhodoval v exekuční věci manželů Č. jako oprávněných proti manželům
P. jako povinným vedené u tohoto soudu pod č. j. 73 Nc 7267/2008, poté co dne 31. 12. 2009
přestal vykonávat funkci soudce a od 1. 6. 2010 začal vykonávat advokacii, v téže věci v době
nejméně od 25. 8. 2011 do 28. 2. 2012 poskytoval právní služby manželům P. proti manželům Č.,
tedy při výkonu advokacie nepostupoval tak, aby nesnižoval důstojnost advokátního stavu, když
za tím účelem nedodržoval pravidla profesionální etiky ukládající mu povinnost poctivým,
čestným a slušným chováním přispívat k důstojnosti a vážnosti advokátního stavu, čímž porušil
ustanovení §17 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii (dále jen „zákon o advokacii“), ve spojení
s čl. 4 odst. 1 Usnesení představenstva České advokátní komory č. 1/1997, kterým se stanoví
pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů České republiky (etický kodex), ve znění
pozdějších změn (dále jen „etický kodex“). Za to mu bylo podle ustanovení §32 odst. 3 písm. a)
zákona o advokacii uloženo kárné opatření napomenutí.
[2] Rozhodnutím ze dne 22. 4. 2013, č. j. K 76/2012 (dále jen „napadené rozhodnutí“),
odvolací kárný senát žalované zamítl odvolání kárného žalobce i odvolání kárně obviněného
(žalobce) proti prvostupňovému rozhodnutí.
[3] Žalobce se domáhal zrušení napadeného rozhodnutí u Městského soudu v Praze (dále jen
„městský soud“), který rozsudkem ze dne 14. 2. 2018, č. j. 5 Ad 1/2014 – 39 (dále jen „napadený
rozsudek“), žalobu zamítl. Měl za jednoznačně prokázané, že soudní řízení o nařízení exekuce
k vymožení povinnosti odstranit nepovolené drobné stavby, kde žalobce vystupoval jako soudce,
má stejný základ jako přezkumné správní řízení vedené Ministerstvem pro místní rozvoj a soudní
řízení o uspořádání vlastnických poměrů mezi vlastníky domu č. X a spoluvlastníky pozemku v
obci H., kde žalobce vystupoval jako advokát jedné ze stran sporu. Tento spor spočívá v tom, zda
předmětné drobné stavby mají charakter staveb nepovolených a je na místě je odstranit, nebo zda
jde o stavby neoprávněné, kdy je třeba, aby soud rozhodl o jejich vypořádání. Jde tedy o
dlouhodobě probíhající spory mezi manžely Č. a manžely P. Na rozhodování určité části těchto
sporů se žalobce v minulosti podílel v postavení soudce.
[4] Městský soud nepřisvědčil žalobci, že měl-li odmítnout poskytování služeb manželům P.,
bylo třeba označit, které ustanovení §19 zákona o advokacii nebylo respektováno. Žalovaná své
rozhodnutí opřela o jiné ustanovení, přičemž advokát může odmítnout převzetí právního
zastoupení i v řadě dalších situací, např. právě proto, aby se nedostal do rozporu s pravidly
profesionální etiky. Žalobce nedodržel povinnost všeobecně poctivým, čestným a slušným
chováním přispívat k důstojnosti a vážnosti advokátního stavu a tím porušil §17 zákona o
advokacii ve spojení s čl. 4 odst. 1 etického kodexu. Městský soud se ztotožnil s žalovanou, že
žalobce závažným způsobem porušil své povinnosti advokáta a ohrozil pověst advokátního stavu
možným vyvoláním dojmu u manželů Č., že zde existuje jakési propojení v uvedených věcech a
možné zneužití informací získaných žalobcem jako soudcem při rozhodování v řízení o návrhu
na nařízení exekuce a v řízení o návrhu na odklad exekuce. Nemuselo ani dojít ke konkrétnímu
zneužití informací, neboť jde o ohrožovací delikt. Je třeba se zabývat i působením takové
informace na druhou stranu sporu. Tyto důvody považoval soud za natolik konkrétní,
individualizované a závažné, že napadené rozhodnutí obstojí. Měřítkem etiky jednání advokáta
jsou zde obecně uznávaná pravidla slušnosti a poctivého jednání, vnímaná širokou veřejností,
nikoliv veřejností odbornou. Proto jsou nepodstatné námitky žalobce, že v soudním řízení
neexistují žádné tajné informace či skryté důkazy, které by při výkonu funkce soudce mohl získat.
II. Obsah kasační stížnosti a další podání účastníků řízení
[5] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl v záhlaví označený rozsudek městského soudu
kasační stížností, kterou dle svých slov opírá o důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a) a b)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[6] Stěžovatel nesouhlasí s názorem soudu, že řízení o nařízení a odložení exekuce,
v nichž vystupoval jako soudce, jsou řízeními „v téže věci“ či mají „stejný základ“ jako a) dopis,
v němž coby advokát informoval Obecní úřad ve Všerubech o zastavení předmětného
exekučního řízení a žádal o nečinění dalších úkonů až do skončení přezkumného řízení,
nebo jako b) řízení o uspořádání vzájemných vztahů vlastníka domu a vlastníka pozemku.
Pokud mezi vlastníky dochází k mnohačetným sporům, neznamená to, že věc má stejný základ.
Závěry žalované a městského soudu odporují judikatornímu i doktrinálnímu vymezení pojmu
„totožnost věci“. Soud spojil exekuční řízení, kde manželé Č. ani neměli postavení účastníků
řízení, s naprosto nesourodými případy advokátního zastoupení. Stěžovatel má však za to, že
předmětné věci se od sebe liší svým předmětem, skutkovým tvrzením i nárokem. Podstatné
přitom je, že exekuční řízení bylo zastaveno pro neexistenci legitimace manželů Č., což je
primární předpoklad zakládající totožnost věci. Městský soud překročil limity uznávané teorií i
praxí a mechanicky převzal názor žalované. Neuvedl, jaké jsou znaky „totožné věci“ a proč se
odchýlil od obecně uznávaného výkladu. Jelikož neuvedl ani výčet skutkových zjištění či
skutkovou větu, je napadený rozsudek nepřezkoumatelný. Takový extenzivní výklad umožňuje
svévoli při kárném postihu. Žalovaná účelově zneužila požadavky na mravní chování k postihu
stěžovatele. Oproti žalované má stěžovatel za to, že etické normy dodržuje a očekává to i od
ostatních osob působících v právnických profesích, zejména od orgánu nadaného kárnou
pravomocí. Pokud mají manželé Č. laickou představu o činnosti soudce, měl by je především
jejich právní zástupce poučit a vysvětlit rozdíl v činnosti soudce a advokáta.
[7] Ustanovení §19 zákona o advokacii taxativně stanoví, kdy je advokát povinen odmítnout
poskytnutí právní služby. Nad rámec toho se však po něm požaduje službu odmítnout na základě
povinnosti „eticky cítit“. Soud se nevypořádal s tím, že písm. a) uvedeného ustanovení rovněž
užívá pojem „v téže věci“ nebo „ve věci související“, a není tedy zřejmé, proč napadené
rozhodnutí nezmiňuje porušení tohoto pravidla. Městský soud svým výkladem svévolně
(s využitím korektivu etiky a morálky a novým výkladem pojmu tatáž věc) rozšířil povinnost
advokáta odmítnout zastoupení nad rámec §19 zákona o advokacii. Tím dovodil zákaz
soukromého jednání v rozporu ústavními mantinely a zásadou dělby moci. Stěžovatel podotýká,
že jako exekuční soudce vydal ročně tisíce rozhodnutí, která se za dobu výkonu funkce týkala
značného počtu osob, s nimiž se nikdy osobně nesetkal. Výklad soudu jej tudíž nutí u každého
žadatele o právní zastoupení zjišťovat, zda nebyl účastníkem v jeho předchozí rozhodovací praxi.
Nadto by nemohl poskytovat služby desítkám tisíc potenciálních klientů.
[8] Dle stěžovatele městský soud pominul, že žalovaná porušila zásadu legitimního
očekávání. Odkazuje na kárnou věc jiného advokáta, jenž měl jako obhájce ustanovený ex offo
zdravotně postiženému klientovi pronášet v budově soudu nevhodné výroky. Od uložení
kárného opatření bylo upuštěno, byť podle stěžovatele jde evidentně o neslušné chování
a nevhodné vyjadřování provázené vědomou profesní nepřístojností. Naproti tomu skutek
stěžovatele, který se stal pouze na základě svévolného výkladu, sankcionován byl.
[9] Žalovaná se ve svém vyjádření ztotožnila s argumentací městského soudu. V otázce
výkladu „téže věci“ odkazuje zejména na bod 23 napadeného rozsudku, s nímž stěžovatel nijak
věcně nepolemizuje. Za podstatné nepovažuje pouze formalistické porovnání dvou řízení, ale to,
jak působí na účastníky řízení jednání stěžovatele, který v záležitosti týchž účastníků a téže stavby
působil nejdříve jako soudce a poté jako advokát. Způsobilé snížit důstojnost a vážnost
advokátního stavu je působení advokáta v dané situaci, jak je vnímáno účastníky. Bylo
tedy přesvědčivě zdůvodněno, proč jde o tutéž věc. Trvání stěžovatele na svém stanovisku
ukazuje dle žalované na nedostatek sebereflexe. Taxativní výčet obsažený v §19 zákona
o advokacii neuzavírá další možný výčet případů, kdy by advokát neměl službu poskytnout.
V napadeném rozsudku je přesvědčivě vyloženo, proč nebylo dané jednání kvalifikováno
dle tohoto ustanovení. Stěžovatelovo porovnání s jiným kárným rozhodnutím považuje žalovaná
za nepřípadné.
[10] Stěžovatel reagoval na vyjádření žalované replikou, v níž považuje za zcela „zhoubný“
názor, podle kterého je důležité, jak je působení advokáta vnímáno účastníky. Jakákoliv stížnost
by pak musela být libovolně posouzena jako oprávněná. Každý účastník má určité představy
a cíle, proto i stěžovatel může tvrdit, že advokát protistrany na něj působí nevhodně a vyvolává
u něj pocity neetického jednání. I výklad pojmu tatáž věc nemá být dle stěžovatele hodnocen
podle subjektivních pocitů účastníků sporu. Ty jsou naprosto odlišné u klientů stěžovatele,
manželů P.
[11] Dále stěžovatel opakovaně poukazuje na důvod zastavení exekučního řízení. Domnívá se,
že na základě stejných úvah, jako činí soud a žalovaná, by mohl usuzovat, že napadený rozsudek
je výsledkem společné domluvy soudu a žalované. Nadto soudem zastávaný výklad by vedl
k tomu, že např. bývalý soudce specializovaný na opatrovnickou agendu by nemohl zastupovat
žádného účastníka ve věcech péče o nezletilé, jež dříve projednal a rozhodl, což by výrazně
omezilo jeho advokátní profesi.
[12] Konečně nesouhlasí stěžovatel ani s názorem žalované o nepřípadnosti odkazu na jinou
kárnou věc, neboť každé porovnání ve své podstatě předpokládá existenci dvou obdobných
případů. Stěžovatel očekává, že hlediska etiky jednání advokáta budou hodnoceny na základě
stejného požadavku důstojnosti a vážnosti advokátního stavu.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[13] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla
podána včas a osobou oprávněnou. Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud
v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí
netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[14] Kasační stížnost není důvodná.
[15] Podle §17 zákona o advokacii [a]dvokát postupuje při výkonu advokacie tak, aby nesnižoval
důstojnost advokátního stavu; za tím účelem je zejména povinen dodržovat pravidla profesionální etiky a pravidla
soutěže. Pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže stanoví stavovský předpis. Ustanovení čl. 4 odst. 1
etického kodexu stanoví, že [a]dvokát je všeobecně povinen poctivým, čestným a slušným chováním přispívat
k důstojnosti a vážnosti advokátního stavu.
[16] Stěžovateli je napadeným rozhodnutím (ve spojení s prvostupňovým rozhodnutím)
kladeno za vinu, že porušil shora citovaná ustanovení zákona o advokacii a etického kodexu.
K posouzení vytýkaného jednání jsou významné následující skutečnosti.
[17] Na stěžovatele byla podána kárná žaloba poté, co žalovaná obdržela stížnost manželů Č.
ze dne 16. 2. 2012. V ní uvedli, že dlouhou dobu vedou exekuční řízení na základě
pravomocného nalézacího titulu proti manželům P., který se týká odstranění nepovolených
staveb z jejich pozemku. Exekuční řízení bylo vedeno před Okresním soudem Plzeň – město. V
této věci rozhodoval v prvém stupni JUDr. J. K., který v současné době zastupuje povinné
manžele P. jako advokát. Požádali proto o sdělení, zda je toto jednání advokáta v souladu s
advokátní etikou a otázkou střetu zájmů.
[18] V kárném řízení bylo zjištěno, že stěžovatel vydal jako soudce rozhodnutí o nařízení
exekuce, která se týkala výkonu rozhodnutí o odstranění nepovolených staveb (terasy, kolny
na uhlí a suchého WC na pozemku st. p. č. X v k. ú. H. u Z.). Manželé Č. zde vystupovali jako
oprávnění a manželé P. jako povinní. Stěžovatel dále z pozice soudce rozhodl o odložení
provedení této exekuce, a to do rozhodnutí Ministerstva pro místní rozvoj o přezkoumání
rozhodnutí Obecního úřadu ve Všerubech ve spojení s rozhodnutím Krajského úřadu
Plzeňského kraje. Usnesením ze dne 4. 6. 2010 byla exekuce zastavena z důvodu nedostatku
aktivní legitimace manželů Č. k podání návrhu na nařízení exekuce. Dopisem ze dne 25. 8. 2011
sdělil stěžovatel v zastoupení manželů P. Obecnímu úřadu Všeruby, stavebnímu úřadu, že bylo
zastaveno exekuční řízení nařízené k odstranění terasy, kolny a suchého WC, jehož se dožadovali
J. a V. Č. Upozornil na skutečnost, že byly dohledány listinné důkazy vyvracející neoprávněnost
označených drobných staveb a že tato záležitost je předmětem přezkumného řízení, a požádal,
aby správní orgán do ukončení přezkumného řízení nečinil úřední úkony, jež by mohly mít
hluboké, vážné, popřípadě nevratné důsledky a vedly by ke vzniku soudních sporů o náhradu
škody. Dále stěžovatel převzal zastoupení manželů P. proti manželům Č. ve věci vedené u
Okresního soudu Plzeň-sever o uspořádání vlastnických poměrů mezi vlastníky domu č. X a
spoluvlastníky pozemku v obci H.
[19] Takto zjištěný skutkový stav stěžovatel nikterak nezpochybňuje. Rozporuje však,
zda popsaný postup ospravedlňuje jeho kárný postih za jednání proti stavovské etice,
tedy subsumpci skutkového stavu pod příslušnou právní normu.
[20] Předně Nejvyšší správní soud konstatuje, že městský soud se žalobou řádně zabýval
a reagoval na všechny námitky stěžovatele. Napadený rozsudek proto není nepřezkoumatelný,
a to ani pro nedostatek skutkových důvodů. Na str. 3 a 4 jsou podrobně popsány skutečnosti
vyplývající ze správního spisu, z nichž městský soud vycházel. Následně pak v odst. 23.
napadeného rozsudku rozebral, která zjištění ho vedla k závěru, že stěžovatel převzal zastoupení
v téže věci, v níž dříve rozhodoval jako soudce. Vystihl zde i podstatu souvisejících sporů mezi
manžely P. a Č. Byť se převážně ztotožnil se závěry žalované, nejedná se o vadu
nepřezkoumatelnosti, neboť vlastní námitky stěžovatele vypořádal dostatečně. Stěžovatel spatřuje
nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku též v absenci tzv. skutkové věty, která je typickou
součástí rozhodnutí civilního soudu, jenž je soudem nalézacím a před nímž se odehrává stěžejní
část dokazování. Tento formální požadavek je však zcela nedůvodný ve správním soudnictví, kde
stěžejní část nalézacího řízení a dokazování probíhá před správním orgánem. Správní soud je
soudem provádějícím toliko přezkum napadeného rozhodnutí, sám však o vině stěžovatele
nerozhodoval a není tedy důvodu, aby do svého rozhodnutí formuloval tzv. skutkovou větu, tedy
komplexní a obsahově sevřené vylíčení zjištěného skutkového stavu, jak rozsudku městského
soudu vytýká stěžovatel. Nadto má Nejvyšší správní soud za to, že skutkové závěry městského
soudu jsou zcela dostatečné, jak bylo již uvedeno.
[21] Stěžovatelova argumentace spočívá v polemice s tím, zda shora popsané věci (exekuce,
dopis stavebnímu úřadu a spor o vypořádání vlastnických poměrů) mají stejný základ, a zda je
tedy žalovaná správně kvalifikovala jako „totožné“. Stěžovatel však nijak nebrojí proti závěru
městského soudu, že všechny tři případy se zakládají na dlouhodobých sporech mezi manžely Č.
a manžely P. (tedy mezi týmiž osobami), které se týkají týchž staveb (zda předmětné drobné
stavby mají charakter staveb nepovolených a je na místě je odstranit, nebo zda jde o stavby
neoprávněné, kdy je třeba, aby soud rozhodl o jejich vypořádání) – mají tedy i věcnou souvislost.
Ačkoliv jde formálně o různá řízení, a stricto sensu lze přisvědčit stěžovateli, že nejde o „tutéž věc“,
stěžovatel založil svou kasační stížnost pouze na formalistickém výkladu tohoto pojmu, aniž by se
jakkoliv vymezil proti podstatě dané věci – že všechna tři relativně samostatná řízení spolu úzce
souvisí a jsou vedena jedním cílem, kterého chtějí účastníci dosáhnout – manželé P. se snaží o
zachování předmětných drobných staveb a manželé Č. usilují o jejich odstranění. Na tom nic
nemění ani skutečnost, že exekuce byla zastavena pro nedostatek aktivní legitimace manželů Č.,
neboť v řízení vystupovali jako účastníci a jeho iniciací sledovali uvedený cíl. Stěžovatel v tomto
řízení působil jako soudce a následně jako advokát zastupoval druhou stranu sporu, přičemž
v dopise ze dne 25. 8. 2011 se výslovně dovolával výsledku tohoto řízení. Námitka, že nejde o věc
se stejným základem, je proto nepřípadná.
[22] Stěžovatelem uvedené důsledky, které vyvozuje v kasační stížnosti a replice, jsou skutečně
absurdní. Nicméně k takovým důsledkům výklad žalované ani městského soudu nevede.
Stěžovatel není povinen odmítnout zastoupení všech osob, které vystupovaly jako účastníci řízení
v jakékoliv exekuční věci, v níž rozhodoval jako soudce. Problematické je jejich zastupování
pouze ve věcech, které s rozhodovanými případy přímo souvisí. Související věc je pak dána nejen
dotčenými osobami (účastníky řízení), ale i předmětem. Stěžovatel tak nemusí odmítnout
zastupování všech dřívějších účastníků exekučních řízení, v nichž rozhodoval, ale nesmí je
zastupovat proti druhé straně exekučního sporu ve věcech, které s exekučním sporem souvisí
tak úzce, jako v nyní projednávaném případě.
[23] Pokud stěžovatel namítá, že výklad městského soudu výrazně omezuje všechny advokáty,
kteří dříve působili jako soudci, pak Nejvyšší správní soud konstatuje, že s ohledem na uvedenou
věcnou souvislost nelze považovat důsledky napadeného rozhodnutí za tak fatální, jak popisuje
stěžovatel. Nadto svou profesní dráhu si každý volí svobodně, a je tedy věcí soudce, pokud
se rozhoduje „svléci talár“ a vstoupit do advokacie, aby zodpovědně uvážil, jaké důsledky s sebou
taková změna přináší a zda je připraven je akceptovat. Musí přitom rozumně počítat s určitými
omezeními, která mu může přinést jeho profesní minulost. Logicky jich bude více než
u advokáta, který jako soudce nikdy nepůsobil. Ani tato námitka tak není důvodná.
[24] Nejvyšší správní soud má s ohledem na shora uvedené za to, že souvislost jednotlivých
věcí byla v posuzovaném případě dána. Zabýval se tedy dalším okruhem námitek,
podle kterého popsané jednání stěžovatele nelze považovat za rozporné s požadavky stavovské
etiky, přičemž žalovaná nepřípustně rozšířila důvody odmítnutí advokátní služby nad rámec §19
zákona o advokacii.
[25] Jestliže žalovaná (a následně i městský soud) označila jednání stěžovatele za porušující
stavovskou etiku zejména proto, že takové jednání působí nevhodně na druhou stranu sporu
(právního laika, který neví, zda mohl stěžovatel reálně zneužít nějaké informace získané z pozice
soudce), nejde pouze o subjektivní hodnocení ze strany jedné (či dvou) konkrétní osoby.
Tuto argumentaci je nutné chápat tak, že jednání stěžovatele musí být hodnoceno nikoliv
z pohledu právníka, ale z pohledu jakékoliv jiné osoby, která by se nacházela v postavení manželů
Č. Nejedná se o ničím nepodložené subjektivní přesvědčení, jak naznačuje stěžovatel svými
přirovnáními (viz body [10] a [11] tohoto rozsudku). Rozhodující zde tedy není, jaký je názor
manželů Č. na jednání stěžovatele, nýbrž jak by objektivně vnímala danou situaci většina právně
nevzdělané společnosti. Právě v tom spočívá požadavek etického jednání advokáta, který se musí
chovat tak, aby nesnižoval důstojnost a vážnost advokátního stavu v očích veřejnosti. Nejde tedy
vůbec o to, jak se subjektivně jevilo a jeví jednání stěžovatele zainteresovaným stranám sporu,
tedy jeho klientům a protistraně, ale jak se může jevit jakémukoliv třetímu pozorovateli, který
není právně vzdělán, a že je objektivně způsobilé v jeho očích snížit důstojnost a vážnost
advokátního stavu. Nejvyšší správní soud nemá pochyb o tom, že situace, kdy stěžovatel
zastupoval jednu stranu sporu ve věcech, které úzce souvisely s dřívějším rozhodováním
stěžovatele coby soudce, tedy osoby, která jakožto orgán veřejné moci autoritativně rozhodovala
o právech a povinnostech obou stran sporu, byla objektivně způsobilá otřást důvěrou
v důstojnost a vážnost nejen advokátního stavu, nýbrž i celého justičního systému (viz níže
judikaturu Evropského soudu pro lidská práva).
[26] Podle Evropského soudu pro lidská práva je třeba advokátní etiku posuzovat i s ohledem
na to, že její požadavek vyplývá ze zvláštní pozice advokátů, která je jakožto prostředníky mezi
veřejností a soudy staví do ústředního postavení v rámci výkonu spravedlnosti, a vzhledem
k této jejich klíčové roli lze od nich legitimně očekávat, aby přispívali k hladkému chodu justice
a zachovávali důvěru veřejnosti v justici (rozsudek velkého senátu ze dne 15. 12. 2005 ve věci
Kyprianou proti Kypru, stížnost č. 73797/01). Z toho již opakovaně vycházel i Nejvyšší správní
soud (např. v rozsudku ze dne 7. 10. 2009, č. j. 6 Ads 41/2008 – 67). Jak bylo již uvedeno,
stěžovatelovo jednání, kdy nejdříve jednal ve sporech mezi manžely P. a manžely Č. jako soudce a
poté jako advokát, je způsobilé ohrozit nejen důstojnost a vážnost advokátního stavu, ale též
důvěru ve fungování justice.
[27] Jakkoliv jsou důstojnost a vážnost advokátního stavu, jakož i čestné, poctivé a slušné
chování advokáta, pojmy neurčitými, u nichž není nikde konkrétně vymezen jejich obsah,
i Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že pro advokáta, který je činný v právním státě,
nemůže být obtížné nebo neobvyklé zjistit, které způsoby chování a jednání a které hodnoty
mravnosti a lidské důstojnosti je třeba respektovat, aniž by byly výslovně vypočteny
v jednotlivých ustanoveních, což ostatně není vůbec možné (srov. usnesení Ústavního soudu
ze dne 5. 11. 1998, sp. zn. I. ÚS 393/98).
[28] Nejvyšší správní soud má tudíž za to, že žalovaná svým výkladem nijak nezneužila
prostor, který má při posuzování etiky jednání advokáta. Své závěry jasně odůvodnila skutkovými
okolnostmi daného případu, které hodnotila objektivně. Stejně tak jako např. podjatost soudce je
kategorií subjektivní, lze ji hodnotit (resp. nelze ji hodnotit jinak než) objektivními hledisky –
okolnostmi, které by v typově stejných případech zavdávaly příčinu pochybovat o nezávislosti
a nestrannosti soudce. Při tomto náhledu jsou v daném případě okolnostmi, které mohou v očích
veřejnosti narušit důvěru v důstojnost a vážnost advokátního stavu, jakož i důvěru v celý justiční
systém, postupy bývalého soudce, který rozhodoval o nařízení a odložení exekuce a poté jako
advokát v související věci mezi týmiž účastníky zastupoval jednu ze stran sporu. V každém typově
obdobném případě se pak jedná o objektivní skutečnosti, o něž lze opírat závěr o nedodržení
stavovské morálky. S ohledem na to není důvodná ani námitka stěžovatele o porušení zásady
legitimního očekávání, neboť stěžovatel porovnává nesrovnatelné. Byť v odkazovaném případě
byla otázka případného porušení advokátní etiky rovněž relevantní, jednalo se o typově zcela
odlišné jednání, kdy se advokát nevhodně vyjadřoval k osobě svého klienta před soudní síní.
Pokud by žalovaná nepostihla jiného advokáta, který by byl stejně jako stěžovatel bývalým
soudcem a zastupoval v souvisejících věcech některou ze stran sporu, v němž vystupoval coby
soudce, pak by se mohlo jednat o nepřípustně rozdílnou správní praxi, byť i tak je třeba mít
na zřeteli, že výsledky rozhodování nelze srovnávat zcela mechanicky a „šablonovitě“ a bude
vždy záviset na celém kontextu věci. Nicméně na takový případ stěžovatel nepoukazuje.
Pro posouzení rozdílné správní praxe a dodržení principu předvídatelnosti je podstatné to,
zda se jedná o skutkově a posléze právně srovnatelné případy. Stěžovatel naopak předestřel
případ, který není vůbec s jeho věcí skutkově srovnatelný, a jeho argument, že dané jednání
advokáta nebylo vyhodnoceno jako porušení profesní etiky advokáta, proto není pro danou věc
relevantní.
[29] Nejvyšší správní soud nesdílí názor stěžovatele, že žalovaná a městský soud nepřípustně
rozšířily povinnost advokáta odmítnout právní službu nad rámec §19 zákona o advokacii.
Citované ustanovení obsahuje výčet situací, kdy je třeba služby odmítnout vždy a bez dalšího.
Jedná se o typové případy, které se často vyskytují, a u nichž proto již zákonodárce provedl
úvahu, že poskytování právních služeb by bylo nemorální či jinak nevhodné. Nicméně nelze
vyloučit, že v některých speciálních případech bude převzetí zastoupení v rozporu s advokátní
etikou, a bude tedy nutné právní služby odmítnout, i když s takovou variantou zákonodárce
přímo nepočítal, resp. ji nezahrnul do výčtu v §19 zákona o advokacii. Pokud by veškeré
nedovolené jednání advokáta muselo být v zákoně upraveno zcela kazuisticky, pak by obecný
korektiv v podobě požadavku na zachování důstojnosti a vážnosti advokátního stavu zcela
postrádal smysl. Použití tohoto neurčitého pojmu otevírá prostor orgánům, které jsou právními
předpisy povolány k jeho aplikaci, aby prostřednictvím výkladu konkretizovaly jeho obsah.
Nejvyšší správní soud neshledal, že by výklad a aplikace těchto pojmů na případ stěžovatele
nepřípustně vybočily z mezí, které lze po advokátovi, jenž není pouze reprezentantem určitého
právního stavu, ale též ve smyslu vymezeném shora citovaným rozsudkem Evropského soudu
pro lidská práva i celého systému justice, rozumně a přiměřeně požadovat. Městský soud
pak zcela jasně vysvětlil, proč žalovaná nepodřadila jednání stěžovatele pod §19 zákona
o advokacii (neboť žalovaná vytýkala stěžovateli porušení jiného ustanovení zákona), a stěžovatel
s tímto odůvodněním ani nijak nepolemizuje. Ani tato námitka tak není důvodná.
IV. Závěr a náklady řízení
[30] S ohledem na vše výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[31] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a nemá
proto právo na náhradu nákladů řízení; žalované v řízení o kasační stížnosti žádné náklady
nad rámec běžné činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2018
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu