ECLI:CZ:NSS:2018:6.AS.227.2018:35
sp. zn. 6 As 227/2018 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců
JUDr. Tomáše Langáška a JUDr. Ladislava Derky v právní věci žalobce: M. V., zastoupen Mgr.
Janem Boučkem, advokátem, se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti žalovanému:
Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Jungmannova 35/29, Praha 1, o žalobě na ochranu
proti nezákonnému zásahu správního orgánu, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2018, č. j. 5 A 181/2017 – 24,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á.
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Včas podanou kasační stížností se žalobce domáhá zrušení rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 31. 5. 2018, č. j. 5 A 181/2017 – 24 (dále „napadený rozsudek“), jímž městský
soud zamítl žalobu na ochranu proti nezákonnému zásahu správního orgánu, který žalobce
spatřoval v tom, že žalovaný u něj provedl kontrolu, kterou zahájil dne 20. 10. 2017 a ukončil dne
23. 10. 2017.
[2] Žalobce se v žalobě ze dne 26. 10. 2017 domáhal určení toho, že kontrola (zahájená dne
20. 10. 2017 a ukončená dne 23. 10. 2017) vůči němu provedená žalovaným byla nezákonná.
Popsal, že formálně byla kontrola provedena Mgr. J. D. (dále také jako „kontrolující“), při výkonu
státního odborného dozoru v silniční dopravě, přičemž byly o výsledku kontroly vypracovány dva
Protokoly o kontrole ze dne 23. 10. 2017. Kontrola byla prováděná při výkonu státního
odborného dozoru v silniční dopravě podle ustanovení §34 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční
dopravě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silniční dopravě“), ve věci dodržování
tohoto zákona v návaznosti na vyhlášku č. 478/2000 Sb., při provozování taxislužby na území hl.
m. Prahy, a výkonu státního odborného dozoru ohledně dodržování cenových předpisů ve
smyslu zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o
cenách“), ve vztahu k dodržování cenových předpisů při provozování taxislužby na území hl. m.
Prahy. Žalobce vyslovil názor, že kontrola byla zahájena a provedena nezákonně, neboť došlo
k porušení zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „kontrolní řád“). Předmětnou kontrolu totiž má vykonávat pouze fyzická osoba, kterou
k tomu kontrolní orgán pověřil, o čemž má být vydáno pověření. Kontrole se mohou účasti i
další fyzické osoby, které jsou přizvány, avšak z kontrolního řádu vyplývá, že pravomoc
k provádění kontrol byla svěřena pouze kontrolním orgánům, resp. jím pověřeným fyzickým
osobám. V předmětné věci však kontrolu neprováděl kontrolující žalovaného, ale přizvané osoby
(pan L. a paní H.), které prováděly první z kontrolních úkonů bezprostředně předcházejících
předložení pověření ke kontrole kontrolované osobě. Tyto přizvané osoby byly nadto předem
úkolovány kontrolním orgánem, přičemž kontrolní orgán následně využívá rovněž i jejich
Záznam z kontrolní jízdy, čímž podle žalobce povyšuje jejich zjištění na roveň zjištění
kontrolující osoby. Došlo tedy k porušení kontrolního řádu, neboť v rozporu s tímto zákonem
bylo využito těchto přizvaných osob k vlastnímu provádění kontroly, ačkoli žalovaný musí
disponovat dostatkem osob k jejímu provedení. Účel tohoto institutu je nadto jiný – podle
stěžovatele zajistit účast odborníků na kontrolovanou problematiku. Kontrolní zjištění má
kontrolní orgán činit prostřednictvím kontrolující osoby, nikoliv prostřednictvím přizvané osoby.
V posuzované věci však i žalovaný přiznává, že kontrola byla zahájena nástupem cestujících –
přizvaných osob, které jednaly samy – aniž by měly pravomoc, která náleží kontrolnímu orgánu,
resp. kontrolující osobě. Tyto přizvané osoby se nadto žalobci při zahájení kontroly neprokázaly
žádným konkrétním pověřením k přizvání ke konkrétní kontrole žalobce.
[3] Městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že obdobnou věcí
se již zabýval, a to v rozsudku sp. zn. 11 A 169/2017 (kasační stížnost proti tomuto rozsudku
byla Nejvyšším správním soudem zamítnuta rozsudkem sp. zn. 8 As 35/2018), přičemž na tento
rozsudek městského soudu odkázal i v projednávané věci. Z obsahu správního spisu soud zjistil,
že jeho součástí je pověření přizvané osoby ze dne 2. 1. 2017 k účasti na kontrole pro pana L. a
paní H., zaměstnance žalovaného. Dle tohoto pověření je přizvaná osoba oprávněna provádět
kontrolní jízdy vozidly taxislužby, v rámci kterých bude sledovat plnění zákonných povinností
řidiče vozidla taxislužby. Ve spise jsou dále založeny záznamy z kontrolní jízdy ze dne 20. 10.
2017 sepsané oběma přizvanými osobami a protokoly o kontrole ze dne 23. 10. 2017; z těchto
protokolů je zřejmé, že kontrolující osobou byl Mgr. J. D. a kontrolní jízdu provedli pan L. a paní
H.. Za předmět žaloby soud označil názor žalobce, že kontrolu může provádět pouze kontrolující
osoba pověřená kontrolním orgánem, tudíž důležitou část kontroly nemohou provádět přizvané
osoby. Soud dospěl k závěru, že přizvané osoby byly pověřeny ke konkrétním činnostem
prováděným při kontrole, tedy k provedení kontrolní jízdy, a to s ohledem na minimalizaci rizika
manipulace s objektem kontroly. Soud totiž měl za to, že kontrolovaný řidič by neměl vědět, že
právě přepravuje kontrolní pracovníky a že probíhá kontrolní jízda. K využití osob, které nejsou
kontrolujícími osobami, se ostatně kladně vyjádřil i Nejvyšší správní soud v rozsudku sp. zn. 2
Afs 104/2005. Zajištění účasti pověřených přizvaných osob bylo podle městského soudu
v projednávané věci na místě, neboť smyslem kontroly bylo zjištění objektivního skutkového
stavu, který mohl být zjištěn pouze za účasti osob, které nebyly žalobci známy jako osoby
kontrolující. V kontrolním řádu přitom nikde není stanoveno, že by přizvaná osoba mohla
vykonávat svá práva vůči kontrolované osobě jen současně s kontrolujícím; proto mohly tyto
osoby provádět kontrolní jízdu a kontrolní nákup, při nichž činily příslušná zjištění. Vlastní
kontrola byla provedena za přítomnosti hlídky Policie České republiky a městské policie. Nebylo
rovněž nutné, aby se přizvané osoby před zahájením kontrolní jízdy prokázaly příslušným
pověřením, neboť tím by byl zmařen účel samotné kontroly. Přizvané osoby přitom rovněž
disponovaly příslušným pověřením, jak vyplývá z obsahu správního spisu. O předložení tohoto
pověření žalobce nadto nepožádal ani po provedení kontrolní jízdy. Samotné pověření bylo
městským soudem vyhodnoceno jako dostatečné, neboť nebylo nutné, aby bylo vystaveno na
konkrétní jízdu, neboť v době vyhotovení pověření nemohl kontrolní orgán vědět, které
konkrétní vozidlo a kterého konkrétního řidiče taxislužby bude v budoucnosti kontrolovat.
II. Kasační stížnost a vyjádření
[4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti napadenému rozsudku kasační stížnost ze dne
26. 6. 2018. V doplnění ze dne 9. 8. 2018 uváděl, že ji podal z důvodů dle ustanovení §103
odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“). Měl za to, že městský soud celou věc zcela nesprávně posoudil
a že se nezabýval stěžejními otázkami. Soud přehlédl, že stěžovatel brojil proti tomu,
že předmětná kontrola byla zahájena ze strany přizvané osoby, nikoli kontrolující osoby. Dále
vyslovil názor, že pokud byla kontrola zahájena nezákonně z důvodu účasti přizvané osoby,
pak je i následná kontrola v dalších částech nezákonně provedená, a to i kdyby se jí už účastnila
řádná kontrolující osoba. Setrval na argumentaci, že samotnou kontrolu měla primárně provést
kontrolující osoba, nikoli přizvaná osoba; pouze kontrolující osoba mohla kontrolu řádně zahájit,
což nebylo v projednávané věci splněno. Soud proto dle stěžovatele fakticky dezinterpretoval
jeho žalobu, která byla postavena na argumentu, že kontrolu může provádět pouze kontrolující
osoba na základě příslušného pověření, nikoli přizvaná osoba, jako tomu bylo v případě
stěžovatele, kdy kontrola byla zahájena jízdou přizvaných osob. Městský soud tedy pochybil,
pokud nerozlišil kontrolní úkony, které provádí kontrolující osoba, a účast na kontrole, která je
umožněna přizvané osobě. Není tak pravdou, že by vlastní kontrola byla provedena
za přítomnosti hlídky Policie ČR a městské policie, jelikož ta byla zahájena již prvním kontrolním
úkonem (kontrolní jízdou) přizvaných osob. Podstata právní argumentace stěžovatele
vždy spočívala v tom, že předmětná kontrola nemohla být zahájena někým, kdo k tomu není
ze zákona oprávněn – přizvanými osobami. Přizvané osoby nemají podle stěžovatele samotnou
kontrolu provádět a de facto ji zahajovat, neboť to neodpovídá smyslu jejich přítomnosti,
který spočívá podle stěžovatele v tom, že mají poskytnout odborné informace kontrolujícímu
orgánu. Nesouhlasil s názorem soudu, že účelu kontroly je možné dosáhnout prostřednictvím
osob, které kontrolující osoba nezná, neboť tento závěr není ničím podložen. Nejvyšší správní
soud rovněž nikdy nekonstatoval, že by kontrola mohla být zahájena přizvanou osobou.
V neposlední řadě stěžovatel opakoval, že i přizvaná osoba musí mít konkrétní pověření
ke kontrolní kontrole, nikoli paušální, jako tomu bylo v jeho případě, zvláště když kontrolní
orgán musí mít již dopředu vypracovaný plán v budoucnu prováděných kontrol. Výklad přijatý
městským soudem tak podle stěžovatele porušuje zásadu enumerativnosti veřejnoprávních
pretenzí.
[5] Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil v podání ze dne 21. 8. 2018, v němž vyjádřil názor,
že předmětná kontrola provedená u stěžovatele byla v souladu se zákonem. Uvedl, že ustanovení
§6 kontrolního řádu umožňuje účast přizvané osoby, a to v zájmu dosažení účelu kontroly.
Tento účel byl v projednávané věci spatřován v tom, že mělo dojít k minimalizaci rizika
manipulace ze strany řidiče (stěžovatele), který neměl vědět, že právě přepravuje kontrolní
pracovníky. Argumentaci stěžovatele vyhodnotil žalovaný jako účelovou, neboť se stěžovatel
zjevně snaží vyvinit se z odpovědnosti za protiprávní jednání. Vysvětlil, že zaměstnává pouze
několik kontrolních pracovníků, jejichž totožnost je vesměs osobám podnikajícím v osobní
přepravě známa, tudíž provádění kontroly jejich prostřednictvím by postrádalo jakéhokoli smyslu.
V předmětné věci se jednalo o službu poskytnutou prostřednictvím aplikace Uber Pop,
kdy dopředu dochází k odhalení identity poptávajícího. Přizvané osoby podle žalovaného dostaly
adekvátní instrukce, jak mají během kontroly postupovat a na co se zaměřit. Využívání
přizvaných osob při kontrole taxislužby proto žalovaný vyhodnotil jako zákonné a žádoucí.
Nedošlo tak k žádnému přenesení pravomocí kontrolního orgánu, neboť přizvané osoby toliko
osvědčí faktický průběh kontroly. Přizvané osoby protokol o kontrole nesepisují, pouze vyhotoví
písemný záznam z kontrolní jízdy, která slouží jako jeden z podkladů. Ohledně samotných
zjištění těchto přizvaných osob přitom stěžovatel ničeho neuvádí, ačkoli mu v tom nikdo a nic
nebrání. Žalovaný v neposlední řadě poukázal na to, že obdobným námitkám uplatněným
v typově stejných řízeních Nejvyšší správní soud nevyhověl.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[6] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti, přičemž zjistil,
že je podána včas, osobou oprávněnou, jež splňuje podmínku obsaženou v ustanovení §105
odst. 2 s. ř. s., a je proti napadenému rozsudku přípustná za podmínek ustanovení §102 a §104
s. ř. s.
[7] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost stěžovatele v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[8] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkami nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku. Nepřezkoumatelnost je natolik závažnou vadou rozhodnutí městského soudu, že se jí
Nejvyšší správní soud musí zabývat i tehdy, pokud by ji stěžovatel nenamítal, tedy z úřední
povinnosti (srov. §109 odst. 4 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud přitom nezjistil, že by napadený
rozsudek trpěl vadami, které podle setrvalé judikatury Nejvyššího správního soudu zakládají
důvod nepřezkoumatelnosti, přičemž na její závěry ohledně posouzení toho, jaké vady
naplňují tento kasační důvod, pro stručnost odkazuje (viz. např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75; rozsudek ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 1 Afs 135/2004 – 73; rozsudek ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 – 74; rozsudek ze dne
4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 – 130.
[9] Naplnění tohoto kasačního důvodu stěžovatel dovozuje z toho, že městský soud nesprávně
uchopil jeho argumentaci týkající se údajně nezákonného zahájení kontroly prostřednictvím
tzv. přizvaných osob a že se nevypořádal s jeho dílčími argumenty poukazující na tuto
údajnou nezákonnost. K tomu Nejvyšší správní soud musí uvést, že žádné takové pochybení
nezjistil – městský soud žalobní námitky posoudil a vypořádal se s nimi; to je ostatně Nejvyššímu
správnímu soudu zjevné i z toho, že stěžovatel proti těmto závěrům ve své kasační stížnosti
obsáhle brojí. Pokud by napadený rozsudek byl v tomto směru nepřezkoumatelný, jak naznačuje
stěžovatel, nemohl by podat kasační stížnost čítající 10 stran, v níž by s příslušnými (podle názoru
stěžovatele však nepřezkoumatelnými) závěry obsáhle a zevrubně polemizoval. To, že městský
soud dospěl k závěru, že žalovaný postupoval správně, rovněž nevede k závěru, že by jeho
rozsudek byl nepřezkoumatelný; z práva na spravedlivý proces a práva na řádné odůvodnění
rozhodnutí totiž neplyne, že soud musí žalobní argumentaci či žalobě samotné vyhovět.
[10] Nejvyšší správní soud opakovaně zdůrazňuje, že není povinností městského
soudu zodpovědět každou jednotlivou dílčí námitku, ale že musí reagovat na základní
klíčovou argumentaci (srov. odstavec 51 nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2018,
sp. zn. II. ÚS 644/18), kterou v projednávané věci bylo to, zda byla kontrola prováděna
se stěžovatelem v souladu se zákonem, přičemž na tuto základní žalobní argumentaci městský
soud dostatečně reagoval, když konstatoval, že přizvané osoby se mohly kontroly účastnit,
a to právě s ohledem na zajištění řádného průběhu a smyslu kontroly, kdy bylo na místě utajit
skutečnost, že u stěžovatele je prováděna kontrola. Závěr o přezkoumatelnosti rozhodnutí soudu
přitom neplyne z toho, jak dlouhé či obsáhlé je jeho odůvodnění; postačuje, pokud městský soud
jasně, srozumitelně či i dokonce stručně reagoval na žalobní argumentaci. Posouzení, zda závěry
městského soudu jsou zákonné a správné, však představuje naplnění kasačního důvodu
dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[11] Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že napadený rozsudek netrpí nepřezkoumatelností
ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Ve vztahu k naplnění kasačního důvodu podle
ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. uvádí Nejvyšší správní soud následující:
[12] Pokud stěžovatel nesouhlasí s městským soudem, že jím vytýkané vady nemohly nijak
zasáhnout do jeho práv, musí Nejvyšší správní soud konstatovat, že v obecné rovině
lze za nezákonný zásah považovat i kontrolu, u které kontrolní orgán vybočil ze zákonných mezí
méně excesivně a tedy zásah do právní sféry kontrolované osoby je méně intenzivní. I tehdy
totiž může dojít k porušení ústavně zaručených práv kontrolované osoby, a to přinejmenším
práva na ochranu její svobodné sféry (čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 2
odst. 3 Ústavy České republiky). Základním právům a svobodám jsou soudy povinny
poskytnout ochranu (podrobně viz usnesení rozšířeného senátu ze dne 31. 8. 2005,
č. j. 2 Afs 144/2004 - 110, č. 735/2006 Sb. NSS, a v obdobné věci též rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 12. 9. 2018, č. j. 9 As 172/2018 – 29). Bylo tedy na místě posoudit,
zda v případě stěžovatele probíhala kontrola v souladu se zákonem, což ostatně městský soud
učinil, jak bylo uvedeno výše.
[13] Nejvyšší správní soud ovšem podotýká, že stěžovatel skutečně vyvozuje zásah do svých
práv pouze z údajného nedodržení formálních pravidel pro zahájení a provádění kontroly
(objektivního práva), což dle něj samo o sobě postačuje k zásahu do práv kontrolované osoby.
Neuvádí však, jakým způsobem měla být jeho práva zasažena. Obecně totiž pouze konstatuje,
že se tak stalo, když kontrola byla zahájena v rozporu se zákonem (jde o tzv. argumentaci
kruhem) již tím, že kontrolu provedly (resp. zahájily) tzv. přizvané osoby. Zásah do práv
stěžovatele by musel být intenzivnější, přičemž v daném případě přizvané osoby nečinily žádné
excesivní úkony, které by se práv stěžovatele dotkly výrazněji, než jakákoliv jiná standardní
kontrola. Byť formálně při zpětném pohledu provedly kontrolní úkony, chovaly se při kontrolní
jízdě (při odhlédnutí od toho, že se jednalo o přizvané osoby, které prováděly kontrolu) stejně
jako kterýkoliv jiný zákazník. Proto se nejednalo o žádný exces zasahující do práv stěžovatele.
Jeho právní sféru by negativně zasáhlo až excesivní (nebo dokonce šikanózní) jednání
kontrolujících či přizvaných osob - např. činění úkonů, které nejsou nezbytné (vyžadování
předložit podklady pro věc irelevantní), či provádění kontroly nepřiměřeně dlouhou dobu (což by
stěžovatele nedůvodně dlouho zdržovalo od jiných činností). Odůvodnění napadeného rozsudku
tudíž není rozporné ani nesrozumitelné a vychází ze skutečností, které mají oporu ve správním
spise.
[14] Podle §5 odst. 2 písm. c) kontrolního řádu „kontrola je zahájena prvním kontrolním úkonem,
jímž je první z kontrolních úkonů bezprostředně předcházejících předložení pověření ke kontrole kontrolované
osobě nebo povinné osobě, jež je přítomna na místě kontroly, pokud je provedení takových kontrolních úkonů
k výkonu kontroly třeba.“ Dle §6 odst. 1 téhož zákona „kontrolní orgán může k účasti na kontrole v zájmu
dosažení jejího účelu přizvat fyzickou osobu (dále jen ‚přizvaná osoba‘).“ Podle odst. 2 téhož ustanovení
„kontrolní orgán vystaví přizvané osobě pověření a poučí přizvanou osobu o jejích právech a povinnostech při účasti
na kontrole“ a podle odst. 3 „práva a povinnosti kontrolované osoby a povinné osoby vůči přizvané osobě se řídí
přiměřeně ustanoveními tohoto zákona o právech a povinnostech kontrolované osoby a povinné osoby vůči
kontrolujícímu.“
[15] Nyní rozhodujícímu senátu je z úřední činnosti známo, že Nejvyšší správní soud
ve skutkově obdobných případech, zastupovaných totožným advokátem jako v projednávané
věci, dospěl na základě co do obsahu stejných kasačních námitek k ustálenému závěru,
že přizvaná osoba může vykonávat kontrolní úkony bez účasti kontrolujícího, je-li to potřebné
k dosažení účelu kontroly (viz rozsudky ze dne 22. 5. 2018, č. j. 8 As 35/2018 - 52, ze dne
18. 7. 2018, č. j. 10 As 162/2018 - 30, ze dne 26. 7. 2018, č. j. 10 As 25/2018 - 50, ze dne
16. 8. 2018, č. j. 1 As 175/2018 – 26, či ze dne 21. 8. 2018, č. j. 2 As 128/2018 – 36). Kontrolu
jako celek však může provádět pouze kontrolní orgán (přičemž té části kontroly vedené
samotným kontrolním orgánem se dle obsahu spisu skutečně účastnila i Policie České republiky).
V zájmu dosažení účelu kontroly (např. proto, aby prvotní úkony kontroly nebyly prozrazeny,
a tudíž byl řádně zjištěn skutkový stav) může k účasti na kontrole využít přizvanou osobu.
Ta nemůže provést celou kontrolu, je však oprávněna učinit jednotlivý kontrolní úkon. Nejvyšší
správní soud tedy připustil, že přizvané osoby mohou provádět kontrolní jízdu bez účasti
kontrolujícího a že je to potřebné k dosažení účelu kontroly. Od těchto závěrů se Nejvyšší
správní soud v nyní projednávaném případě nemá důvod odchýlit, a proto na ně zcela odkazuje.
[16] Nedůvodné jsou též výtky ohledně nedostatků pověření přizvaných osob. Kontrolní
řád vyžaduje písemnou formu pověření k jednotlivé kontrole [§4 odst. 3 písm. a)],
avšak ve vztahu ke kontrolující osobě, nikoliv ve vztahu k přizvané osobě. Dle soudu musí
mít i pověření přizvané osoby písemnou formu. Nelze však požadovat, aby každé takové
pověření přizvané osoby bylo vyhotoveno pro konkrétní kontrolu, která se koná jen na určitém
místě v určitý čas a míří na konkrétní osobu kontrolovaného a jeho vozidlo. Takto exaktně
totiž nelze předvídat parametry plánované kontroly na úseku silniční dopravy, a to zejména, jde-
li o kontrolu řidičů, kteří nabízejí a provozují přepravu přes mobilní aplikace typu Uber
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2018, č. j. 1 As 175/2018 – 26).
[17] Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že kasační stížnost je zjevně nedůvodná,
a v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. ji zamítl.
IV. Závěr a náklady řízení
[18] O nákladech řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením §60 odst. 1 a 7 ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl ve věci úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Ačkoli žalovaný měl v řízení úspěch, zdejší soud mu náhradu nákladů řízení nepřiznal s ohledem
na konstantní judikaturu, která zpravidla neumožňuje přiznat náhradu nákladů řízení správním
orgánům (například usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2015,
č. j. 7 Afs 11/2014 - 47).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2018
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu