ECLI:CZ:NSS:2018:6.AS.48.2018:35
sp. zn. 6 As 48/2018 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Tomáše Langáška
a soudců JUDr. Petra Průchy a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce: L. B., zastoupen
Mgr. Michalem Chuchútem, LL.M., advokátem se sídlem nám. Junkových 2772/1, 155 00 Praha,
proti žalovanému: Zastupitelstvo města Ústí nad Labem, sídlem Velká Hradební 2336/8, 400
01 Ústí nad Labem, týkající se žaloby na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, v řízení
o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 1.
2018, č. j. 15 A 180/2016 – 78,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 1. 2018, č. j. 15 A 180/2016 – 78,
se r uší a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Žalobou na ochranu před nezákonným zásahem se žalobce domáhal proti statutárnímu
městu Ústí nad Labem ochrany před nezákonným zásahem, který měl spočívat v tom,
že při zasedání zastupitelstva města dne 21. 9. 2016 předsedající neudělila žalobci slovo
při projednávání programu zasedání, přestože si žalobce stoupl k mikrofonu, který je určen
pro účast veřejnosti v rozpravě. Žalobce se zároveň domáhal toho, aby soud žalovanému uložil
zákaz pokračovat v takovém jednání.
[2] Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“) nejprve dospěl k závěru,
že správním orgánem, který se dopustil jednání, v němž žalobce spatřuje nezákonný zásah, je
nikoliv statutární město Ústí nad Labem, nýbrž zastupitelstvo města Ústí nad Labem. Žalobci
bylo umožněno změnit v žalobě označení žalovaného, což žalobce učinil. Krajský soud poté
rozsudkem ze dne 17. 1. 2018, č. j. 15 A 180/2016 – 78 (dále jen „napadený rozsudek“),
deklaroval nezákonnost zásahu, spočívajícího v tom, že žalovaný neumožnil žalobci dne
21. 9. 2016 na zasedání zastupitelstva vystoupit v rozpravě k programu zasedání, a současně
zakázal žalovanému pokračovat v tomto zásahu. Odkázal přitom na setrvalou judikaturu
správních soudů, z níž vyplývá, že žalovaným v obdobných případech je zastupitelstvo obce,
kterému je případně ukládána povinnost, aby při svých zasedáních do práv občanů
již nezasahovalo (např. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 5. 2006,
č. j. 15 Ca 164/2005 – 41, rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 7. 2007,
č. j. 3 Aps 6/2006 – 76, nebo ze dne 5. 9. 2007, č. j. 3 Aps 7/2006 – 35).
[3] Krajský soud dospěl k závěru, že občan má dle §16 odst. 2 písm. c) zákona
č. 128/2000 Sb., o obcích (dále jen „zákon o obcích“), právo vyjádřit své stanovisko k programu
zasedání zastupitelstva, tedy sdělit svůj názor na to, čím by se mělo zastupitelstvo při svém
jednání zabývat, třebaže toto stanovisko není pro zastupitele závazné a nelze je ztotožňovat
s návrhem na zařazení bodu programu, k čemuž jsou oprávněni toliko přítomní zastupitelé.
Pakliže se tedy občané v souladu s jednacím řádem přihlásí o slovo se svým stanoviskem, mají
právo se ke schvalované náplni jednání vyslovit. Jednací řád žalovaného uvedenou problematiku
konkrétně neupravuje, z videozáznamu z jednání zastupitelstva ze dne 21. 9. 2016 však vyplývá,
že respektovaným pravidlem je umožnění vystoupení občanů vždy na základě výzvy předsedající.
[4] Primátorka jako předsedající při projednávání programu zasedání zastupitelstva nedala
prostor k vyjádření stanovisek občanů, ačkoliv v průběhu jednání tak k jednotlivým bodům
programu učinila. Předsedající vyzvala k podávání návrhů na zařazení dalších bodů programu
toliko přítomné zastupitele. Svědeckou výpovědí K. K. bylo prokázáno, že žalobce
se předmětného zasedání zastupitelstva od počátku účastnil a dokonce měl v úmyslu se i vyjádřit
k jeho programu a učinil tak přistoupením k mikrofonu, což odpovídá i videozáznamu jednání.
Polemika stran o tom, zda žalobce dostatečně projevoval svůj zájem vyjádřit se k programu
zasedání, nemá v daném případě relevanci, neboť odpovědnost za poskytnutí prostoru
k vyjádření stanoviska občanů nese zastupitelstvo, jehož jednání řídí předsedající, kterým byla
primátorka, jež byla povinna tento prostor poskytnout.
II.
Kasační stížnost
[5] Žalovaný / stěžovatel / napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností. Uvádí,
že žalobce se účastnil jednání zastupitelstva dne 21. 9. 2016 a v jeho rámci i mnohokrát
diskutoval a prezentoval své politické názory. Nebylo však jakkoliv prokázáno, že by se žalobce
domáhal udělení slova ke schvalovanému programu jednání a že by mu toto bylo znemožněno.
Tato skutečnost nevyplývá ani z výpovědi vyslechnutých svědků, kteří jsou nadto členy stejného
politického hnutí jako žalobce (PRO!Ústí) a mají na výsledku řízení evidentní zájem.
Ani z videozáznamu není průkazné, že by se žalobce nacházel u mikrofonu a že by mu
primátorka aktivně nepřidělila slovo nebo jinak bránila vystoupit. Primátorka toliko vyzvala,
zda má někdo návrh na doplnění programu. Krajský soud zcela bez znalosti místních poměrů
dovodil, že primátorka při této výzvě hleděla pouze do míst, kde zasedají zastupitelé. Krajský
soud pochybil i tím, že neprovedl jediný důkaz navržený stěžovatelem, a sice důkaz výslechem
předsedající primátorky.
[6] Krajský soud dovodil, že respektovaným pravidlem je umožnit vystoupení občanů
vždy na základě výzvy předsedajícího schůze. Zákon však nijak neupravuje, jak má předsedající
vést zasedání a zda a jak se má přítomných tázat, zda hodlají využít své právo na zasedání
vystoupit. Krajský soud tak dovodil porušení povinnosti, která nicméně není nikde stanovena.
[7] Žalobce v rámci daného zasedání vystoupil celkem k 11 projednávaným bodům
a ani v rámci jednoho z nich nenamítl, že hodlal vystoupit v rámci schvalování programu a nebylo
mu to umožněno.
[8] Stěžovatel nesouhlasí ani s tím, že by hrozilo opakování tvrzeného zásahu. Od zasedání
zastupitelstva dne 21. 9. 2016 proběhlo dalších osm zasedání zastupitelstva, přičemž žalobce
netvrdil, že by mu bylo jakkoliv bráněno při těchto zasedáních vystupovat. Ani krajský soud
se touto otázkou nezabýval a napadený rozsudek je nepřezkoumatelný, neboť není jasné,
proč krajský soud vynesl výrok II, kterým zakázal stěžovateli v nezákonném jednání pokračovat.
[9] Stěžovatel poukazuje i na nedostatek své pasivní legitimace, když řízení mělo být správně
vedeno proti primátorce města, neboť ustanovení §5 odst. 1 zákona o obcích uvádí coby orgán
města i starostu, resp. primátora.
[10] Krajský soud se dále nevypořádal s tím, jak byl žalobce nezákonným zásahem zkrácen
na svých právech. Žalobci bylo umožněno vystoupit celkem k 11 bodům programu jednání,
nebylo tedy jakkoliv prokázáno, že by žalobci vznikla nezákonným zásahem újma a že by tvrzený
zásah byl směřován přímo k osobě žalobce.
[11] Závěrem stěžovatel uvádí, že osoby zákonem oprávněné vystupovat na zasedání
zastupitelstva mohou toto právo využít až v okamžiku zahájení zasedání. K zahájení zasedání
dochází přitom až schválením programu jednání, do té doby se mohou k programu jednání
vyjadřovat toliko osoby, které mohou programem jednání disponovat. Žalobce se tak domáhá
práva, které mu nepřísluší. Uvedený právní názor stěžovatele je však pro celou věc spíše okrajový,
neboť předmětem žaloby bylo faktické konání či nekonání stěžovatele, nikoliv spor o této otázce.
III.
Vyjádření žalobce
[12] Žalobce v úvodu svého vyjádření navrhuje kasační stížnost odmítnout, neboť byla
podána osobou zjevně neoprávněnou. Mgr. Miloš Studenovský v řízení vystupoval jako právní
zástupce statutárního města Ústí nad Labem, které bylo původně v pozici žalovaného. Po změně
provedené před krajským soudem je žalovaným zastupitelstvo města Ústí nad Labem,
tímto subjektem však Mgr. Studenovský nebyl k podání kasační stížnosti zmocněn.
[13] K věci žalobce uvádí, že nezákonný zásah spočíval již v tom, že předsedající nevyzvala
občany k přihlášení do diskuse k programu jednání, nikoliv až v tom, že nedala slovo žalobci,
který se i přes absenci výzvy o slovo hlásil. Mikrofony v části určené pro veřejnost jsou spouštěny
až na základě udělení slova, žalobce tudíž bez aktivní výzvy předsedající nemá žádnou možnost,
jak v diskusi vystoupit.
[14] Zákon neupravuje vedení zasedání, je tedy na žalovaném, jakým způsobem vystoupení
veřejnosti umožní. V současné době je veřejnosti umožněno vystoupit k bodu zasedání
na základě výzvy předsedající, která nebyla při projednávání programu učiněna. Došlo
tedy k nezákonnému zásahu. Do budoucna žalovanému nic nebrání změnit způsob,
kterým realizuje právo veřejnosti na účast na zasedání zastupitelstva.
[15] Výslech primátorky považuje žalobce za nadbytečný, neboť nezákonný zásah byl
prokázán již videozáznamem. Žalobce zároveň odmítá i zájem vyslechnutých svědků na výsledku
řízení.
[16] Žalobce připouští, že pokud by byl proveden důkaz pouze promítnutím prvních deseti
minut jednání, nebylo by možno určit, kam předsedající hledí. Důkaz byl však proveden
i promítnutím dalších tří částí videozáznamu, ve kterých předsedající vyzývá veřejnost
k vystoupení a případně poté veřejnosti slovo uděluje. Porovnáním těchto tří částí videozáznamu
s částí první je nutno ve shodě s krajským soudem dojít k jednoznačnému závěru, že předsedající
při úvodní výzvě do prostoru pro veřejnost vůbec nepohlédla.
[17] V kasační stížnosti je žalobci vytýkáno, že na nezákonný zásah neupozornil v některém
ze svých dalších vystoupení v rámci jednání zastupitelstva. V případě odchýlení
od projednávaných bodů je však veřejnosti pravidelně okamžitě odebíráno slovo. K uvedené
námitce by však Nejvyšší správní soud neměl v souladu s §109 odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), přihlédnout, neboť byla poprvé vznesena až v kasační
stížnosti.
[18] Dle žalobce hrozí pokračování v zásahu, jelikož zásah stěžovatele vychází z přesvědčení,
že veřejnost nemá právo vystoupit k projednávanému programu, a toto přesvědčení stále trvá.
Totožná situace se opakovala při každém zasedání zastupitelstva a ani stěžovatel tuto skutečnost
v řízení před krajským soudem nezpochybnil, provádění důkazů se tedy jevilo v tomto ohledu
nadbytečným.
[19] K pasivní legitimaci stěžovatele žalobce odkazuje na své vyjádření před krajským soudem,
kde argumentoval tím, že zákon nespojuje řízení jednání výlučně s funkcí primátora, resp. starosty
(§92 odst. 1 zákona o obcích), a je na zastupitelstvu, koho řízením své schůze pověří. Primátorka
by tak nemusela být schopna dosáhnout toho, aby bylo žalobci umožněno vystoupit v rozpravě.
Analogicky poukazuje žalobce na přezkum rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské
soutěže, kde je žalovaným rovněž úřad a nikoliv jeho předseda (rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 29. 10. 2007, č. j. 8 Afs 75/2007 – 115).
IV.
Posouzení kasační stížnosti
[20] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále
jen „s. ř. s.“), přípustná. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti
v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
[21] Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost je důvodná.
[22] Nejvyšší správní soud nesdílí přesvědčení žalobce, že kasační stížnost je třeba odmítnout
jako podanou neoprávněnou osobou z důvodu, že Mgr. Studenovský byl k podání kasační
stížnosti pověřen městem Ústí nad Labem a nikoliv zastupitelstvem města Ústí nad Labem. Nelze
totiž odhlédnout od úzkého propojení mezi obcí a jejím zastupitelstvem. Zastupitelstvo je jedním
z orgánů obce (srov. hlavu IV zákona o obcích) a zásadně rozhoduje ve věcech patřících
do samostatné působnosti obce. Zastupitelstvo může v jednotlivých případech naplnit definici
správního orgánu dle §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a být tak pasivně legitimovaným v řízení o správní
žalobě. Zároveň ovšem zastupitelstvo nemá právní subjektivitu a samostatnou adresu
pro doručování a soud tudíž se zastupitelstvem musí komunikovat prostřednictvím příslušné
obce. V nyní souzené věci byl Mgr. Studenovský pověřen k podání kasační stížnosti jménem
města Ústí nad Labem přímo primátorkou města, která je zároveň členem zastupitelstva,
který zpravidla řídí jednání zastupitelstva (srov. též §91 zákona o obcích).
[23] Za této situace se jeví jako bezúčelný formalismus vyžadovat po změně žalovaného
v žalobě doložení nového pověření přímo od zastupitelstva města Ústí nad Labem, které by
nadto muselo být vyžádáno opět prostřednictvím města Ústí nad Labem. Nedává ani žádný
rozumný smysl, pokud obec disponuje odborným zázemím pro právní zastupování v řízení
před soudy (zaměstnanci města, kteří však logicky nejsou zaměstnanci zastupitelstva), zatěžovat
výkonem této činnosti přímo zastupitele nebo obecní rozpočet prostřednictvím smluvního
zastoupení advokátem.
[24] Poté se Nejvyšší správní soud zabýval pasivní legitimací žalovaného. Ztotožnil se přitom
se závěrem krajského soudu, že v souzené věci je pasivně legitimovaným obecní zastupitelstvo
a nikoliv jiný subjekt. Je pravda, že orgánem obce je i starosta, resp. primátor, a není
tedy vyloučeno, aby v některých případech vystupoval v řízení před správními soudy
jako žalovaný správní orgán. V nyní souzené věci je však napadán postup zastupitelstva
v průběhu zasedání zastupitelstva, kde starosta (resp. primátorka) vystupuje jako člen
zastupitelstva pověřený vedením zasedání. Nastíněný výklad podporuje i argumentace žalobce
ve vyjádření ke kasační stížnosti. Osoba, která předsedá zasedání zastupitelstva, se totiž může
pro jednotlivá zasedání měnit. Pokud by bylo třeba uložit zákaz v pokračování v nezákonném
jednání, takový zákaz by nemusel být v případě uložení konkrétní osobě předsedajícího efektivně
vymahatelný.
[25] V neposlední řadě je třeba upozornit, že žalobce namítal v žalobě nezákonný zásah,
k němuž mělo dojít porušením ustanovení §16 odst. 2 písm. c) zákona o obcích tím, že žalobci
nebylo umožněno vystoupit v rozpravě k programu zasedání. Výkladem stejného ustanovení
v souvislosti s tvrzeným nezákonným zásahem zastupitelstva obce se již Nejvyšší správní
soud zabýval v rozsudcích ze dne 30. 4. 2008, č. j. 3 Aps 1/2008 – 151, ze dne 19. 7. 2007,
č. j. 3 Aps 6/2006 – 76, a ze dne ze dne 5. 9. 2007, č. j. 3 Aps7/2006 – 103. Pasivně
legitimovaným v těchto věcech bylo vždy zastupitelstvo obce, a nikoliv jeho předsedající.
[26] Stěžovatel se mýlí v tom, že až do schválení programu jednání zastupitelstva
se k programu jednání mohou vyjadřovat toliko osoby, které mohou programem jednání
disponovat. Podle §94 odst. 1 zákona o obcích právo předkládat návrhy k zařazení na pořad jednání
připravovaného zasedání zastupitelstva obce mají jeho členové, rada obce a výbory. Podle §16 odst. 2 písm. c)
zákona o obcích má občan obce, který dosáhl věku 18 let, právo vyjadřovat na zasedání zastupitelstva obce
v souladu s jednacím řádem svá stanoviska k projednávaným věcem. Nejvyšší správní soud
již v odkazovaném rozsudku ze dne 30. 4. 2008, č. j. 3 Aps 1/2008 – 151, dospěl k závěru,
že ač občané nemohou dle §94 odst. 1 zákona o obcích předkládat návrhy k zařazení určitého
bodu na pořad jednání zasedání zastupitelstva, mohou mimo jiné v souladu s ustanovením §16
odst. 2 písm. c) zákona o obcích vystoupit a přednést svůj návrh v rámci rozpravy
před hlasováním o programu zasedání zastupitelstva. O takto předneseném návrhu by zastupitelé
hlasovali pouze tehdy, pokud by si jej osvojil některý ze subjektů s právem návrh předkládat,
tedy členové zastupitelstva, rada obce nebo výbory. Tyto závěry byly potvrzeny i v rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2016, č. j. 10 As 197/2016 – 25, a úvahy krajského
soudu jsou potud odpovídající.
[27] Podstatné však je, zda se žalovaný dopustil nezákonného zásahu ve smyslu §82 s. ř. s.
již tím, že předsedající v rámci projednávání programu zasedání nevyzvala veřejnost k vystoupení
k programu jednání. Nejvyšší správní soud má přitom za bezpečně zjištěné, že předsedající
se výslovně na veřejnost neobrátila. Tomu odpovídá dle videozáznamu nejen skutečnost,
že předsedající hleděla do řad přítomných zastupitelů (jak poznamenal krajský soud),
ale též výslovné vyjádření předsedající („Má někdo návrh na doplnění programu?“), kde je užit
pojem „návrh“ odpovídající oprávnění zastupitelů dle §94 odst. 1 zákona o obcích. Konečně
sám žalovaný od počátku řízení stojí za názorem, že občané nemají právo před schválením
programu jednání v diskusi vystupovat. Pokud tedy nyní zároveň tvrdí, že předsedající
se uvedenou výzvou obracela i na přítomnou veřejnost, působí takové tvrzení pro vnitřní
rozpornost značně nevěrohodně.
[28] Z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu týkající se poskytnutí ochrany
před nezákonným zásahem vyplývá, že ve smyslu §82 a násl. s. ř. s. musí být kumulativně splněny
tyto podmínky: žalobce musí být přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka)
nezákonným (3. podmínka) zásahem správního orgánu v širším smyslu, který není rozhodnutím
(4. podmínka) a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo
zasaženo (5. podmínka), srov. např. rozsudky ze dne 17. 3. 2005, č. j. 2 Aps 1/2005 – 65, ze dne
20. 3. 2013, č. j. 6 Aps 11/2012 – 32, nebo ze dne 28. 5. 2014, č. j. 1 Afs 60/2014 – 48.
[29] Zásahová žaloba chrání proti aktům či úkonům veřejné správy jiným než rozhodnutí,
směřujícím proti jednotlivci, které jsou způsobilé zasáhnout sféru jeho práv a povinností
a které nejsou pouhými procesními úkony technicky zajišťujícími průběh řízení. Nemusí jít nutně
o akty neformální povahy či jen o faktické úkony, nýbrž i o jakékoli jiné konání či opomenutí
konat, nelze-li je podřadit pod pojem rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. Zásahem
proto může být i nezákonná nečinnost spočívající v neučinění nějakého úkonu jiného
než rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
16. 11. 2010, sp. zn. 7 Aps 3/2008 – 98). V každém případě je však třeba posoudit, zda se jedná
o úkon správního orgánu závazné povahy, zasahující do sféry práv a povinností jednotlivce.
[30] Jak uvedl krajský soud, zákon ani jednací řád stěžovatele konkrétně neupravuje účast
veřejnosti při projednávání programu zasedání zastupitelstva (jednací řád pouze v §4 odst. 13
uvádí, že před udělením závěrečného slova předkladateli udělí předsedající slovo občanům,
kteří chtějí k projednávanému bodu vyjádřit svá stanoviska). Ani stěžovatel přitom v kasační
stížnosti nezpochybňuje, že předsedající pravidelně k jednotlivým bodům programu jednání
vyzývá přítomné občany k vyjádření stanoviska (což ostatně vyplývá i z videozáznamu)
a tito občané své právo realizují přistoupením k mikrofonu na galerii. Pokud předsedající
za této situace nevyzvala veřejnost k vyjádření k programu jednání, jedná se o nevstřícný postup,
který jde proti legitimnímu očekávání veřejnosti a znesnadňuje její účast na jednání zastupitelstva.
[31] Tato nevstřícnost spočívající v nedůsledném naplnění pokynu jednacího řádu
však dle Nejvyššího správního soudu sama o sobě nedosahuje intenzity nezákonného zásahu,
který by přímo a závazně zasáhl do práv a povinností žalobce. Samotná absence vyzvání
veřejnosti k vyjádření stanoviska k programu zasedání zastupitelstva není jednáním adresným,
tedy jednáním zaměřeným na osobu žalobce. Není ani jednáním dostatečně intenzivním
a závazným, jehož účinky by nebylo možné odstranit prostou komunikací s předsedající.
[32] Postup, kdy předsedající při zasedání zastupitelstva neumožní konkrétnímu jednotlivci
realizovat právo dle §16 odst. 2 písm. c) zákona o obcích vyjádřit na zasedání zastupitelstva obce
v souladu s jednacím řádem své stanovisko k projednávané věci, může být dle okolností
nezákonným zásahem. Půjde o situace, kdy konkrétní občan požádá o slovo ke konkrétnímu
bodu programu nebo v rámci rozpravy před hlasováním o programu (srov. obdobně §93 odst. 4
zákona o obcích) a předsedající (či zastupitelstvo) mu neumožní vystoupit výslovným sdělením,
uplatněním síly, technickým opatřením (vypnutí mikrofonu apod.), případně jiným obdobným
způsobem, a podle okolností též přehlížením.
[33] Takové okolnosti však v případě žalobce nebyly v řízení před krajským soudem
prokázány. Bylo prokázáno pouze to, že žalobce se dne 21. 9. 2016 jednání zastupitelstva účastnil
a vystoupil v diskuzi k několika bodům schváleného programu zasedání. Z provedeného
dokazování však nelze určit, zda se žalobce při projednávání programu zasedání hlásil o slovo
a pokud ano, jakým způsobem tak činil. Tato skutečnost není patrná z videozáznamu,
který galerii pro veřejnost vůbec nezabírá a ani ze zvukové stopy není jasné, zda byl žalobce
při projednávání programu zasedání nějakým způsobem aktivní. Rovněž svědecké výpovědi
neposkytují pro tato zjištění dostatečnou oporu. Svědek K. uvedl, že na předmětné zasedání si
pamatuje pouze matně. Na začátku jednání stál žalobce u mikrofonu, svědek ovšem nevěděl proč.
Nepamatoval si ani, zda se žalobce na tomto zasedání účastnil diskuze k některému
z projednávaných bodů. Svědkyně F. si nepamatovala ani to, zda se předmětného jednání
zastupitelstva účastnila.
[34] Přestože tedy stěžovatel měl vyzvat přítomnou veřejnost též k diskusi k projednávanému
programu zasedání zastupitelstva, pouhá absence výzvy předsedající nepředstavuje nezákonný
zásah ve smyslu §82 s. ř. s. Důkazy, které byly provedeny v řízení před krajským soudem,
neprokazují, zda se žalobce hodlal zapojit do diskuze k projednávanému programu zasedání
a zda mu v tomto bylo ze strany stěžovatele nějakým způsobem zabráněno.
V.
Závěr a náklady řízení
[35] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu
podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm bude krajský
soud vázán právním názorem vyjádřeným výše.
[36] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. září 2018
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu