ECLI:CZ:NSS:2018:6.AZS.209.2018:23
sp. zn. 6 Azs 209/2018 - 23
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců
JUDr. Tomáše Langáška a JUDr. Ladislava Derky v právní věci žalobkyně: T. L. H., zastoupena
JUDr. Lukášem Polákem, advokátem, se sídlem třída Míru 450, Pardubice, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného č. j. OAM-754/ZA-ZA11-HA11-2016 ze dne 12. 12. 2016, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 32 Az 2/2017 - 45 ze
dne 17. 5. 2018,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm ít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalobkyně, státní příslušnice Vietnamské socialistické republiky, přicestovala do České
republiky v roce 2007. V České republice žije s manželem a třemi dětmi. Její manžel a děti,
všichni státní příslušnosti Vietnamské socialistické republiky, mají na území trvalý pobyt.
Podle vyjádření žalobkyně byla její žádost o povolení k pobytu za účelem sloučení s rodinou
zamítnuta z důvodu nedoložení potřebných dokumentů. Dne 3. 8. 2016 byl žalobkyni vydán
výjezdní příkaz. Dne 1. 9. 2016 podala žádost o udělení mezinárodní ochrany. Důvodem žádosti
o mezinárodní ochranu je snaha legalizovat si pobyt. Po návratu do své vlasti se obává,
že její rodina nebude mít prostředky k zajištění svého živobytí.
[2] Rozhodnutím žalovaného ze dne 12. 12. 2016, č. j. OAM-754/ZA-ZA11-HA11-2016,
(dále „napadené rozhodnutí“), bylo rozhodnuto o žádosti žalobkyně o udělení mezinárodní
ochrany tak, že mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o azylu“), se neuděluje.
Krajský soud v Hradci Králové (dále „krajský soud“) rozsudkem ze dne 17. 5. 2018,
č. j. 32 Az 2/2017 – 45, (dále „napadený rozsudek“), zamítl žalobu proti napadenému
rozhodnutí.
[3] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala proti napadenému rozsudku kasační
stížnost. Stěžovatelka je přesvědčena, že žalovaný ani krajský soud dostatečně neposoudily
veškeré okolnosti rozhodné pro udělení humanitárního azylu ve smyslu §14 zákona o azylu,
přestože v daném případě existují podmínky pro jeho udělení. Stěžovatelka má na území České
republiky trvalé rodinné vazby, do zdejší společnosti je plně integrována, je vdaná a má zde tři
nezletilé děti ve věku 1, 4 a 5 roků, z nichž pětiletý syn a čtyřletá dcera navštěvují mateřskou školu
a byl jim také udělen trvalý pobyt. Nucený návrat do země původu bude mít v daném případě
za následek úplný rozpad rodiny, navíc nezletilé děti žalované nehovoří vietnamsky, a proto je
jejich případný návrat do vlasti a integrace do tamní společnosti velmi problematická, ne-li
nemožná. Žalovaný v tomto směru dostatečně nezjistil skutkový stav věci, čímž zatížil rozhodnutí
vadou nepřezkoumatelnosti a současně překročil meze správního uvážení.
[4] Dále uvedla, že nezákonnost napadeného rozhodnutí spočívá v překročení mezí
a zneužití správního uvážení. Napadené rozhodnutí je v rozporu s mezinárodními závazky
(závazek chránit právo na respektování rodinného a soukromého života, založený Úmluvou
o ochraně lidských práv a svobod a závazek týkající se práv dítěte, který je založen Úmluvou
o právech dítěte). Důvody týkající se osobní situace stěžovatelky lze podřadit pod případ hodný
zvláštního zřetele pro udělení azylu z humanitárního důvodu. Naplněním obsahu neurčitého
právního pojmu vzniká i přes „nenárokovost“ humanitárního azylu jakýsi právní nárok žadatele
na jeho udělení, který je vytvářen legitimním očekáváním. Soud i žalovaný nepřípustně zasáhly
do legitimního očekávání stěžovatelky.
[5] Důvody neudělení humanitárního azylu považuje za velmi stručné a okrajové, naprosto
ignorující skutkové okolnosti. Z odůvodnění nelze zjistit, jakými skutkovými a právními úvahami
se žalovaný řídil, jaké konkrétní důvody jej vedly k danému rozhodnutí a jak vyhodnotil
jednotlivé jmenované důvody, které mohly být z hlediska §14 zákona o azylu relevantní.
Napadené rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
[6] Stěžovatelka setrvává také na své argumentaci ohledně nepřezkoumatelnosti
a nezákonnosti rozhodnutí žalovaného ve vztahu k údajným zjištěním, že žalobkyně: a) není
pronásledována za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) nemá odůvodněný strach
z pronásledování ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu. Z napadeného rozhodnutí není patrné,
co žalovaný z dokumentů, které tvoří podklady řízení, zjistil, a jakými úvahami se při posuzování
jejich obsahu řídil, nehledě na skutečnost, že žalobkyně žádnou z obav ad a) a b) nikdy
nevyslovila. Stěžovatelka navrhuje napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu
k dalšímu řízení.
[7] Žalovaný ve vyjádření uvedl, že napadené rozhodnutí i napadený rozsudek byly vydány
v souladu s právními předpisy. Stěžovatelka pouze opakuje důvody, uváděné již v žalobě
a žalovaný z tohoto důvodu odkazuje na své vyjádření k žalobě. V průběhu řízení stěžovatelka
neuváděla žádné důvody, pro které lze udělit některou z forem mezinárodní ochrany a bylo
objasněno, že stěžejním důvodem žádosti o mezinárodní ochranu je snaha stěžovatelky
legalizovat svůj pobyt v České republice. Žalovaný navrhuje kasační stížnost odmítnout
pro nepřijatelnost, případně zamítnout pro nedůvodnost.
[8] Protože Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost je podána včas
a je proti napadenému rozsudku přípustná, zabýval se otázkou, zda kasační stížnost podstatně
přesahuje svým významem vlastní zájmy stěžovatelky ve smyslu §104a zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení kasační stížnost
odmítnuta jako nepřijatelná. K tomu, kdy je kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany
přijatelná, existuje početná a ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu (viz zejm. usnesení
ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS, všechna zde citovaná
judikatura dostupná na www.nssoud.cz). Stěžovatelka k otázce přijatelnosti své kasační stížnosti,
respektive podstatnému přesahu vlastních zájmů, neuvedla žádné argumenty. Nejvyšší správní
soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je nepřijatelná.
[9] Dle konstantní judikatury zjišťuje správní orgán skutkový stav věci v rozsahu možných
důvodů udělení mezinárodní ochrany, které vycházejí v prvé řadě ze žadatelovy výpovědi
v průběhu řízení o mezinárodní ochraně. Správní orgán nemá povinnost sám domýšlet důvody
pro udělení azylu žadatelem neuplatněné (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 22/2003 – 41, nebo ze dne 26. 2. 2004, č. j. 5 Azs 50/2003 - 47).
Pokud stěžovatelka žádnou z obav podle §12 zákona o azylu nikdy nevyslovila, nebyl dán
azylově relevantní důvod podle §12 zákona o azylu, k němuž by měl správní orgán povinnost
činit příslušná skutková zjištění ze zpráv o zemi původu. Proto za dané situace nelze žalovanému
vytýkat nezákonnost resp. nepřezkoumatelnost zjištění, že stěžovatelka nebyla pronásledována
ve smyslu §12 zákona o azylu, stěžovatelka v tomto směru nic relevantního netvrdila.
[10] Podle §14 zákona o azylu, [j]estliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude zjištěn důvod
pro udělení mezinárodní ochrany podle §12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního
důvodu. Zhodnocení důvodů neudělení humanitárního azylu v napadeném rozhodnutí je sice
stručné, není však nepřezkoumatelné. Z kontextu napadeného rozhodnutí je zřejmé, že žalovaný
vzal v úvahu rodinnou situaci stěžovatelky, která byla hlavním důvodem, proč stěžovatelka
požádala o mezinárodní ochranu, a to ve snaze legalizovat si svůj pobyt, aby na území České
republiky mohla nadále pobývat se svojí rodinou. Krajský soud se v bodech 22-26 s odkazy
na relevantní judikaturu velmi podrobně vypořádal s otázkou možnosti udělení humanitárního
azylu. Nejvyšší správní soud k tomu pouze stručně konstatuje, že potřeba další legalizace pobytu
není zákonným důvodem pro udělení azylu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 30. 6. 2004, č. j. 7 Azs 138/2004 - 44, ze dne 18. 11. 2004, č. j. 7 Azs 117/2004 - 43
nebo ze dne 16. 2. 2005, č. j. 4 Azs 333/2004 - 69). Ustanovení §14 zákona o azylu, je kombinací
neurčitého právního pojmu a správního uvážení, kdy neurčitým právním pojmem je „případ
zvláštního zřetele hodný“ a vlastní rozhodnutí správního orgánu vyjádřené slovy „lze udělit
humanitární azyl“ přestavuje správní uvážení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
19. 7. 2004, č. j. 5 Azs 105/2004 - 72). Nejvyšší správní soud se neztotožňuje se stěžovatelkou
v tom, že by naplněním obsahu neurčitého právního pojmu vznikl právní nárok žadatele
na jeho udělení, a to na základě legitimního očekávání. Ani v případě hodném zvláštního zřetele
není žalovaný povinen humanitární azyl udělit, bude-li respektovat příslušné mantinely
pro svou diskreci. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2018,
č. j. 6 Azs 6/2018 – 33). Žalovaný v případě stěžovatelky přitom ani neshledal skutečnosti hodné
zvláštního zřetele.
[11] Stěžovatelka dále tvrdí, že jejímu vycestování brání mezinárodní závazky České republiky.
Tato námitka se váže k otázce posouzení možnosti udělení doplňkové ochrany,
neboť podle §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu, se udělí doplňková ochrana,
pokud by vycestování cizince do země původu bylo v rozporu s mezinárodními závazky České
republiky. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008 – 71,
judikoval, že je třeba rozlišovat důvody, pro něž by v rozporu s mezinárodními závazky bylo
samotné vycestování cizince, od důvodů, pro něž by v rozporu s mezinárodními závazky bylo
až případné vyhoštění tohoto cizince. Obvykle právě jen dlouhodobý zákaz pobytu na území
České republiky může v některých případech dosáhnout intenzity nepřiměřeného zásahu
do soukromého a rodinného života, který si cizinec za dobu svého pobytu na území České
republiky vytvořil. Nejvyšší správní soud ve své judikatuře týkající se mezinárodní ochrany
dlouhodobě připomíná, že rodinné poměry žadatele o mezinárodní ochranu mohou být důvodem
pro udělení některého z pobytových oprávnění podle zákona o pobytu cizinců, mimo zcela
výjimečné případy však nepostačují pro udělení doplňkové ochrany (rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 7. 2007, č. j. 2 Azs 30/2007 - 69). Mezinárodní ochrana nemůže
sloužit jako náhrada institutů upravených v zákoně o pobytu cizinců (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 8. 2004, č. j. 5 Azs 170/2004 - 72).
[12] Nejvyšší správní soud k tomu dodává, že stěžovatelce byl udělen výjezdní příkaz, nicméně
z ničeho neplyne, že by stěžovatelce bylo uděleno správní vyhoštění nebo že by v jejím případě
existovaly překážky, které by jí bránily v řešení své pobytové situace v režimu zákona o pobytu
cizinců. Stěžovatelka ve správním řízení nejprve uvedla, že žádost o pobyt z důvodu sloučení
s manželem jí byla zamítnuta proto, že nedoložila dokumenty, později však uvedla,
že si nepamatuje, jak to bylo. Dlouho čekala a nic se nedělo, proto změnila účel pobytu
na pracovní pobyt. Poté, co dostala do pasu výjezdní příkaz, situaci řešila podáním žádosti
o mezinárodní ochranu. Z výpisu z evidence cizinců s povoleným pobytem vyplývá,
že stěžovatelka měla poslední pobyt za účelem zaměstnání, důvodem ukončení byl zánik účelu
pobytu a k ukončení došlo 7. 6. 2016. Je odpovědností žadatele o povolení k pobytu
podle zákona o pobytu cizinců, aby v řízeních zahájených na jeho žádost dokládal všechny
požadované náležitosti tak, aby nedošlo k zamítnutí jeho žádosti, ale taktéž aby žádal
o takové pobytové oprávnění, jehož účel plní nebo má v úmyslu plnit. Stěžovatelka neobjasnila,
z jakého důvodu by nemohla být úspěšná v případě žádosti o pobyt za účelem společného soužití
s rodinou a v řízení proto nebylo prokázáno, že by řešení za pomoci institutů upravených
v zákoně o pobytu cizinců nebylo v jejím případě možné.
[13] Judikatura Nejvyššího správního soudu tak poskytuje dostatečnou odpověď na námitky
uvedené v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že žádný důvod přijatelnosti
z kasační stížnosti a napadeného rozsudku nezjistil, pročež kasační stížnost odmítl podle §104a
odst. 1 s. ř. s.
[14] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 3 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle něhož nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2018
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu