ECLI:CZ:NSS:2018:6.AZS.220.2018:30
sp. zn. 6 Azs 220/2018 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Langáška (soudce
zpravodaj) a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobkyně: T. M.,
zastoupená Mgr. Pavlem Čižinským, advokátem, sídlem Ječná 7/548, Praha 2, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, týkající se
žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. února 2018, č. j. MV-104555/OAM-2017, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. května 2018,
č. j. 13 A 25/2018 - 32,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. května 2018, č. j. 13 A 25/2018 - 32
a rozhodnutí žalovaného ze dne 22. února 2018, č. j. MV-104555/OAM-2017
se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o žalobě
a o kasační stížnosti ve výši 17 000 Kč k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Pavla
Čižinského, advokáta, sídlem Ječná 7/548, Praha 2, do jednoho měsíce od právní moci
tohoto rozsudku.
III. Žalovaný n emá právo na náhradu nákladu řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Žalobkyně měla dne 20. července 2017 v úmyslu odletět z Letiště Václava Havla Praha
do Hurghady. Při hraniční kontrole se prokázala cestovním pasem, u něhož vzniklo Policii České
republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, Inspektorátu cizinecké policie Praha Ruzyně
(dále jen „správní orgán prvního stupně“), podezření na neoprávněné pozměnění vízového štítku
vydaného Litvou na období od 1. června 2016 do 30. listopadu 2018, typ C, počet vstupů
MULTI, počet dnů 90. Odborným vyjádřením bylo potvrzeno, že uvedené schengenské vízum
i cestovní pas jsou pravé, ale bylo neoprávněně pozměněno datum konce platnosti víza
z 30. listopadu 2016 na 30. listopad 2018 (číslice 6 byla částečně vyškrábaná a dotištěna číslicí 8).
[2] Z tohoto důvodu zahájil správní orgán prvního stupně se žalobkyní řízení o správním
vyhoštění. Žalobkyně v rámci vyjádření uvedla, že nevěděla, že je její vízum platné pouze
do roku 2016, od člověka jménem A., který jí vízum zařizoval, obdržela cestovní pas již s údajem
platnosti do 30. listopadu 2018. Ačkoli to původně neplánovala, požádala žalobkyně o azyl.
V Egyptě si chtěla s kamarádkou odpočinout a po návratu si v České republice najít práci.
Doufala, že během jejích cest po Evropě se situace na Ukrajině zlepší a bude se tam moci vrátit,
ale tamní situace je pořád stejná. V České republice je poprvé, nemá k ní žádné vazby. Matka
a dcera žalobkyně žijí na Ukrajině. Do země původu se žalobkyně vrátit nechce,
neboť se tam stále válčí a žalobkyně se o sebe bojí.
[3] Rozhodnutím ze dne 21. července 2017, č. j. CPR-20350-24/PŘ-2017-930504, uložil
správní orgán prvního stupně žalobkyni správní vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. b) bodu 2
a písm. c) bodu 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně
některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“),
neboť se žalobkyně při hraniční kontrole při vycestování z území České republiky prokázala
neplatným (neoprávněně pozměněným) cestovním dokladem a pobývala na území České
republiky bez víza, ač k tomu nebyla oprávněna. Dobu, po niž nebude žalobkyni umožněn vstup
na území členských států Evropské unie, stanovil správní orgán prvního stupně na čtyři roky.
[4] Odvolání žalobkyně proti tomuto rozhodnutí zamítl žalovaný rozhodnutím označeným
v záhlaví. Zdůraznil, že neplatnost cestovního dokladu způsobuje neoprávněná změna
jakýchkoli údajů v něm uvedených, tedy i změna v datu platnosti víza. Není relevantní,
zda žalobkyně o provedené změně věděla. Stěžovatelka zároveň nepředložila žádný doklad,
který by ji opravňoval k pobytu na území České republiky, a nebylo zjištěno, že by jí v minulosti
bylo uděleno jakékoli pobytové oprávnění. Vzhledem k tomu, že žalobkyně původně plánovala
cestovat po Evropě jako turistka a že její rodina žije na Ukrajině, nepovažoval žalovaný uložené
správní vyhoštění za nepřiměřený zásah do jejího soukromého a rodinného života. Tvrzení
žalobkyně o obavách z návratu do země původu vyhodnotil žalovaný jako účelové, neboť sama
přiznala, že původně neměla v úmyslu žádat o mezinárodní ochranu v žádné ze zemí,
jimiž projížděla. Žalobkyně neprokázala, že by jí osobně v případě návratu na Ukrajinu hrozila
vážná újma v důsledku tamní bezpečnostní a politické situace, která není tak závažná, aby byly
ohroženy všechny osoby nacházející se na území tohoto státu. Vzhledem k závažnosti jednání
žalobkyně vyhodnotil žalovaný jako přiměřenou i dobu, po niž jí nebude umožněn vstup
na území Evropské unie.
[5] Žalobu proti rozhodnutí žalovaného Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“)
zamítl v záhlaví označeným rozsudkem.
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[6] Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) podala proti rozsudku městského soudu včas kasační
stížnost. Namítala, že městský soud nesprávně vyložil §116 písm. d) zákona o pobytu cizinců,
neboť taková změna údajů v cestovním dokladu, jaká byla provedena v jejím případě, nemůže
způsobit jeho neplatnost. Takový následek vyvolávají pouze změny v samotném cestovním
dokladu (na „datové stránce“), nikoli úpravy dokladů, které jsou do cestovního dokladu
vlepovány. Tvrzení městského soudu, že stěžovatelka měla a mohla vědět o neoprávněné změně
ve svém cestovním dokladu, je nové, nepřípustně doplňuje odůvodnění napadených správních
rozhodnutí a nemá oporu ve spise. Městský soud se nijak nevypořádal s námitkou, že zavinění
stěžovatelky hraje roli při posuzování přiměřenosti délky a vůbec podmínek pro uložení
správního vyhoštění. V tomto směru by mohlo být podstatné, zda se jednalo o nepřímý úmysl či
vědomou nedbalost, avšak městský soud nastínil obě tyto varianty, aniž by se k jedné
z nich přiklonil.
[7] Stěžovatelka považuje za jasně nepřezkoumatelnou tu část odůvodnění napadeného
rozsudku, v níž se městský soud vyjadřoval k závaznému stanovisku ohledně překážek
vycestování stěžovatelky. Městský soud nijak nereagoval na žalobní námitky zpochybňující obsah
zpráv, z nichž závazné stanovisko čerpalo, a na upozornění, že zprávu Vysokého komisaře OSN
pro uprchlíky ze dne 13. června 2017 nelze dohledat. Ani k návrhu stěžovatelky, aby bylo
provedeno dokazování spisem vedeným v řízení o její žádosti o mezinárodní ochranu, se městský
soud nijak nevyjádřil. Závěr městského soudu o účelovosti tvrzení stěžovatelky o obavách
z návratu na Ukrajinu se opírá pouze o vysvětlení podané v rámci správního řízení, nezohledňuje
však, že správní orgán prvního stupně se stěžovatelky na tuto okolnost zvlášť nedotazoval.
Skutečnost, že stěžovatelka nepožádala o mezinárodní ochranu hned při první příležitosti,
nemůže vést k paušálnímu odmítnutí jejích obav. Citaci z usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 25. května 2017 č. j. 10 Azs 85/2017-37 o situaci v Dněpropetrovské oblasti považuje
stěžovatelka za vytrženou z kontextu a sama odkazuje na dle jejího názoru mnohem
přiléhavější judikaturu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. května 2017,
č. j. 5 Azs 62/2016 - 87 a rozhodnutí sp. zn. 4 Azs 197/2016).
[8] Žalovaný označil námitky stěžovatelky za neopodstatněné. S ohledem na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 29. května 2014, č. j. 9 Azs 107/2014 - 43, považuje dobu,
po niž nebude stěžovatelce umožněn vstup na území členských států Evropské unie,
za přiměřenou. Stěžovatelka byla zjevně připravena cestovní doklad s pozměněnými údaji
používat i nadále, což dokládá její záměr odjet na dovolenou do Egypta a zase se vrátit. Městský
soud se žalobními námitkami zabýval dostatečně a zohlednil individuální okolnosti stěžovatelčina
případu.
[9] Nejvyšší správní soud zaslal vyjádření žalovaného na vědomí stěžovatelce, která nevyužila
svého práva podat k němu repliku.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že je důvodná.
[11] Pokud jde o námitku, že se městský soud nijak nevypořádal s návrhem stěžovatelky
na doplnění dokazování spisem o její žádosti o mezinárodní ochranu, zjistil Nejvyšší správní soud
ze zvukového záznamu pořízeného na jednání dne 3. května 2018, že samosoudkyně městského
soudu vyhlásila na tomto jednání usnesení, jímž tento návrh zamítla s odůvodněním, že podklady
shromážděné žalovaným ve správním řízení považuje za dostatečné a pro doplnění dokazování
není důvod. Ačkoli by bylo zajisté vhodné, aby byla tato okolnost zmíněna i v konečném
rozhodnutí, vzhledem k tomu, že při jednání byl přítomen zástupce stěžovatelky, nepovažuje
Nejvyšší správní soud toto pochybení za tak závažné, aby bylo samo o sobě důvodem pro zrušení
napadeného rozhodnutí. Totéž lze říci o způsobu, jakým městský soud vypořádal výtky
stěžovatelky vůči závaznému stanovisku o možnosti jejího vycestování. Odůvodnění napadeného
rozsudku je v tomto směru sice velmi strohé, lze z něj však dovodit, že městský soud tvrzené
obavy stěžovatelky nepovažoval s ohledem na dosavadní judikaturu k bezpečnostní situaci
na Ukrajině za překážku jejího správního vyhoštění, nadto její tvrzení vyhodnotil z velké části
jako účelová, přičemž tento závěr odůvodnil ve zcela dostatečném rozsahu. Nejvyšší správní soud
jen doplňuje, že zpráva Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky byla založena ve správním spise
v době, kdy do něj zástupce stěžovatelky nahlížel, a mohl se s ní tedy seznámit,
stejně jako se všemi ostatními podklady pro rozhodnutí žalovaného.
[12] Podle §119 odst. 1 písm. b) bodu 2 zákona o pobytu cizinců policie vydá rozhodnutí
o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup
na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, prokáže-li se
cizinec při pobytové nebo hraniční kontrole při vycestování z území cestovním dokladem, jenž je neplatný z důvodů
uvedených v §116 písm. a), b), c) nebo d). Podle §116 písm. d) zákona o pobytu cizinců se cestovní
doklad pro účely tohoto zákona považuje za neplatný, jestliže obsahuje nesprávné údaje nebo neoprávněně
provedené změny.
[13] Stěžovatelce bylo uděleno tzv. schengenské vízum typu C, což je oprávnění udělené
členským státem Evropské unie pro průjezd přes území členských států nebo předpokládaný pobyt
na tomto území, který nepřesáhne tři měsíce během jakéhokoli šestiměsíčního období ode dne prvního vstupu
na území dotyčných členských států [článek 2 odst. 2 písm. a) ve spojení s přílohou VII nařízení
Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 810/2009 ze dne 13. července 2009 o kodexu
Společenství o vízech (vízový kodex)]. Podle článku 29 odst. 1 vízového kodexu se vytištěný
vízový štítek s potřebnými údaji připojí do cestovního dokladu, a to na první stranu,
na níž nejsou žádné záznamy nebo otisky razítek, přičemž je třeba štítek přesně srovnat s okraji
stránky cestovního dokladu a vlepit jej pokud možno co nejblíže k jeho okrajům (příloha VIII
vízového kodexu).
[14] Z citovaných ustanovení vízového kodexu však nevyplývá, že by se vízový štítek stával
součástí cestovního dokladu. Nic podobného nelze dovodit ani z ustanovení zákona o pobytu
cizinců týkajících se dlouhodobých víz (srov. především §58 citovaného zákona).
[15] Podle §108 odst. 1 písm. b) ve spojení s odst. 2 zákona o pobytu cizinců se za cestovní
doklad pro účely tohoto zákona považuje veřejná listina vydaná cizím státem za účelem
cestování do zahraničí, pokud z hlediska jejího provedení a jazyka, v němž jsou uvedeny údaje, odpovídá
mezinárodním zvyklostem, její územní platnost zahrnuje území [České republiky] a lze z ní zjistit a) údaje
o státním občanství cizince, b) údaje o jeho totožnosti, c) fotografii držitele, d) údaj o době platnosti (zvýraznil
Nejvyšší správní soud). Cestovní doklad je tedy listina opravňující svého držitele opustit území
státu, jehož je občanem (srov. shodně §2 odst. 1 zákona č. 329/1999 Sb., o cestovních
dokladech, ve znění pozdějších předpisů), nikoli ke vstupu a pobytu na území jiného státu
(i když opuštění jednoho státu většinou znamená zároveň vstup do jiného státu). Takovou funkci
naopak má vízum, jehož existenci je osvědčena vlepením vízového štítku do cestovního dokladu
(k povaze vízového štítku jako osvědčení viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
31. května 2010, č. j. 2 Ans 1/2009 - 71, č. 2114/2010 Sb. NSS ze dne 18. srpna 2015,
č. j. 2 Azs 12/2015 - 64, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2016,
č. j. 48 A 78/2016 - 20).
[16] Ačkoli jsou vízové štítky fakticky součástí cestovních dokladů, neboť jsou
do nich zpravidla vlepovány, jedná se o samostatný doklad s odlišným účelem. O tom,
že jde o souřadné pojmy, svědčí např. ustanovení §9 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců
(„Policie odepře cizinci vstup na území, jestliže ... b) předloží padělaný nebo pozměněný cestovní doklad, vízum
nebo povolení k pobytu“; zvýrazněno Nejvyšším správním soudem). Nejvyšší správní soud
proto nemůže přijmout konstrukci žalovaného (kterou bez hlubší analýzy převzal městský soud),
že vízový štítek je součástí cestovního dokladu, resp. že pojem cestovní doklad zahrnuje i vízové
štítky, jež jsou do něj vlepeny. Správný je naopak výklad stěžovatelky, že smyslem a účelem §119
odst. 2 písm. b) bodu 2 ve spojení s §116 písm. d) zákona o pobytu cizinců je ukončit pobyt
těch cizinců, v jejichž cestovních dokladech jsou nesprávné nebo neoprávněně změněné
takové údaje, které tvoří definiční znaky cestovního dokladu a které způsobují jeho neplatnost.
Půjde především o údaje vyčtené ve výše citovaném §108 odst. 2 zákona o pobytu cizinců,
tedy údaje o státním občanství a totožnosti držitele a údaj o době platnosti cestovního dokladu.
Nelze sem však zahrnout fotografii držitele cestovního dokladu, na niž pamatuje samostatně
§116 písm. e) zákona o pobytu cizinců [na který však neodkazuje §119 odst. 2 písm. b) bod 2
tohoto zákona; nesrovnalosti ohledně fotografie tudíž nebudou důvodem pro uložení správního
vyhoštění podle tohoto ustanovení].
[17] Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že žalovaný správní orgán i městský soud
aplikovaly na posuzovaný případ nesprávné zákonné ustanovení, neboť v této věci nebylo možné
uzavřít, že stěžovatelka při hraniční kontrole předložila neplatný cestovní doklad. Na druhou
stranu stěžovatelka nezpochybňovala, že byla naplněna hypotéza §119 odst. 2 písm. c) bodu 2
zákona o pobytu cizinců, tedy že pobývala na území České republiky neoprávněně bez platného
víza. Podmínky pro uložení správního vyhoštění stěžovatelce jsou tak sice splněny i nadále,
napadený rozsudek a správní rozhodnutí však nemohl Nejvyšší správní soud ponechat v platnosti
proto, že stěžovatelka naplnila skutkovou podstatu méně přísného zákonného ustanovení. Horní
hranice doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie,
se totiž snížila z původních pěti let na tři roky. Stěžovatelce byla přitom stanovena doba čtyř let,
tedy více, než umožňovala maximální sazba podle správné zákonné kvalifikace.
[18] Vzhledem k tomu, že se žalovaný, popř. soud budou věcí zabývat znovu na základě
správné zákonné kvalifikace, Nejvyšší správní soud, ctě zásadu procesní ekonomie, přezkoumá
i úvahy městského soudu týkající se přiměřenosti správního vyhoštění a překážek vycestování
stěžovatelky.
[19] Námitky stěžovatelky ohledně překážek vycestování (§179 zákona o pobytu cizinců)
se soustředily především na bezpečnostní situaci na Ukrajině. Nejvyšší správní soud
v tomto směru nepřehlédl, že stěžovatelka postupně upravovala svá tvrzení ohledně nebezpečí,
jehož se v případě návratu do země původu obává. Zatímco správnímu orgánu prvního stupně
sdělila pouze, že se na Ukrajině stále válčí, pořád tam probíhají nějaké vojenské akce
a stěžovatelka se o sebe bojí (přičemž výslovně uvedla, že je to jediný důvod, proč se nemůže
vrátit), v odvolacím řízení začala tvrdit, že se obává „násilí ze strany orgánů ukrajinské veřejné moci,
zejména ze strany příslušníků ukrajinské armády, popřípadě ze strany paramilitárních skupin
s touto ukrajinskou armádou propojených (které působí za frontou), a to z důvodu mé ruskojazyčnosti, popřípadě
příslušnosti k východní části Ukrajiny (což může v očích ukrajinských nacionalistů zakládat podezření
ze separatismu.“ V tomto směru nelze městskému soudu vyčítat, že tvrzení stěžovatelky vyhodnotil
– vzhledem k jejich proměnlivosti – jako účelová.
[20] Nejvyšší správní soud připomíná, že bezpečnostní situaci na Ukrajině nelze považovat
za případ tzv. „totálního konfliktu“, „neboť probíhající ozbrojený konflikt nedosahuje takové intenzity,
že by každý civilista z důvodu své přítomnosti na území Ukrajiny byl vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy.
Nutno upozornit, že se jedná o konflikt izolovaný pouze na východní části Ukrajiny, přičemž jeho intenzita
i v dotčených oblastech výrazně kolísá“ (usnesení ze dne 15. ledna 2015, č. j. 7 Azs 265/2014 - 17;
srov. též například rozsudek ze dne 22. listopadu 2017, č. j. 6 Azs 348/2017 - 26, či usnesení
ze dne 25. července 2018, č. j. 2 Azs 41/2018 - 39). V případě konfliktu, který nemá charakter
totálního konfliktu, musí cizinec „prokázat dostatečnou míru individualizace, a to např. tím, že prokáže,
(1) že již utrpěl vážnou újmu nebo byl vystaven přímým hrozbám způsobení vážné újmy; (2) že ozbrojený
konflikt probíhá právě v tom regionu jeho země původu, ve kterém skutečně pobýval, a že nemůže nalézt účinnou
ochranu v jiné části země; či (3) že jsou u něj dány jiné faktory (ať už osobní, rodinné či jiné), které zvyšují
riziko, že terčem svévolného (nerozlišujícího) násilí bude právě on“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 13. března 2009, č. j. 5 Azs 28/2008 - 68). Stěžovatelka pochází z města Nikopol
v Dněpropetrovské oblasti, které je od Doněcku a Luhansku, kde leží ohnisko střetů, dostatečně
vzdálené a stěžovatelce tak žádné bezprostřední nebezpeční spojené s tímto konfliktem nehrozí
(srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 25. května 2017, č. j. 10 Azs 85/2017 - 37,
či ze dne 24. května 2017, č. j. 2 Azs 59/2017 - 27).
[21] Co se týče stěžovatelčiných – velice obecně vyjádřených – obav z postihu ze strany
paramilitárních skupin propojených s ukrajinskou armádou, nepovažuje Nejvyšší správní soud
za přiléhavý svůj rozsudek ze dne 31. května 2017, č. j. 5 Azs 62/2016 - 87, na který stěžovatelka
odkazovala; v tehdejším případě stěžovatelé tvrdili, že již byli vystaveni špatnému zacházení
ze strany neoznačených ozbrojenců. V rozsudku ze dne 25. ledna 2017, č. j. 4 Azs 197/2016 - 94,
zase Nejvyšší správní soud posuzoval situaci, kdy stěžovatelky (osamělé ženy bez mužské
ochrany) vyjádřily poměrně konkrétní obavu ze sexuálního násilí ze strany vojáků navrátivších
se z fronty. Stěžovatelka oproti tomu neuvedla žádnou (svou či cizí) konkrétní zkušenost,
na jejímž základě by bylo možné její obavy považovat za opodstatněné. Z podkladů,
na jejichž základě potvrdil ministr vnitra závazné stanovisko o možnosti vycestování stěžovatelky,
rovněž nevyplývá žádné konkrétní nebezpečí pro rusky mluvící osoby v Dněpropetrovské oblasti.
V závazném stanovisku je naopak uvedeno, že „podle dostupných informací na Ukrajině existuje dostatek
právních norem a prostředků, aby se jmenovaná mohla před takovým případným negativním jednáním ochránit.“
Možnost vyhledat na Ukrajině ochranu před trestnou činností či porušováním práv a svobod,
potvrdil i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 23. května 2018, č. j. 6 Azs 67/2018 - 29).
Opět je třeba zdůraznit, že stěžovatelka netvrdila, že by pro ni ochrana před trestnou činností
poskytovaná ukrajinskými státními orgány nebyla dostupná. Žalovanému tedy nelze vyčítat,
že poměrně obecná tvrzení stěžovatelky vypořádal v podobně obecné rovině zaměřené na situaci
na Ukrajině (v Dněpropetrovské oblasti) jako celku. Jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 27. června 2005, č. j. 4 Azs 377/2004 - 75, obecná tvrzení o pronásledování
v domovské zemi z důvodu odlišné národnosti (či příslušnosti k určité jazykové skupině),
nemohou stačit pro závěr o nemožnosti návratu cizince do země původu. Žalovaný též zcela
správně vyzdvihl okolnost, že stěžovatelka neměla původně v úmyslu požádat v České republice
o mezinárodní ochranu, což tvrzení o nebezpečí, které by jí mělo na Ukrajině hrozit, značně
zpochybňuje (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. května 2014,
č. j. 9 Azs 107/2014 - 43).
[22] Lze tedy uzavřít, že bezpečnostní situace na Ukrajině nebrání správnímu vyhoštění
stěžovatelky.
[23] Nejvyšší správní soud nicméně shledal důvodnou námitku, že žalovaný se měl zabývat
otázkou, zda stěžovatelka věděla o pozměněném datu platnosti svého víza, respektive zda
takto pozměněné vízum užívala zaviněně. (Ne)existence zavinění na straně stěžovatelky
a jeho konkrétní forma by sice nemohla zvrátit závěr o tom, že jsou splněny podmínky
pro uložení správního vyhoštění podle §119 odst. 2 písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců,
mohla by se však promítnout do délky doby, po niž nebude stěžovatelce umožněn vstup
na území členských států Evropské unie, respektive do úvahy, jak dlouhý zákaz vstupu
je přiměřený v kontextu všech okolností stěžovatelčina případu. V tomto směru by mohlo být
relevantní především to, zda se stěžovatelka mohla oprávněně domnívat, že její vízum je platné
dva a půl roku (od 1. června 2016 do 30. listopadu 2016). Na straně druhé je třeba poznamenat,
že zákon sice na padělání nebo pozměnění údaje ve vízu samostatnou skutkovou podstatou
ve výčtu důvodů pro udělení správního vyhoštění nepamatuje, správní orgány
by však tuto okolnost mohly hodnotit jako přitěžující.
IV. Závěr a náklady řízení
[24] Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že ve věci stěžovatelky nebyly splněny
podmínky pro uložení správního vyhoštění podle §119 odst. 2 písm. b) bodu 2 zákona o pobytu
cizinců, neboť neoprávněně pozměněný údaj o době platnosti víza nezakládá neplatnost
cestovního dokladu. Jelikož tuto otázku posoudil chybně jak městský soud tak žalovaný, zrušil
Nejvyšší správní soud nejen rozsudek městského soudu [§110 odst. 1 věta první zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)],
ale i rozhodnutí žalovaného [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.] a zároveň vrátil věc žalovanému
k dalšímu řízení (§78 odst. 4 s. ř. s.). V něm žalovaný opětovně rozhodne o správním vyhoštění
stěžovatelky – tentokrát však jen podle §119 odst. 2 písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců –
a zároveň odůvodní délku doby, po niž nebude stěžovatelce umožněn vstup na území členských
států Evropské unie i s ohledem na to, zda stěžovatelka pobývala v České republice neoprávněně
bez víza vědomě, popřípadě úmyslně.
[25] Podle §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. rozhodne Nejvyšší správní soud v případě, že zruší
podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. rozhodnutí žalovaného, o nákladech řízení o kasační stížnosti
i o nákladech řízení před krajským soudem. Podle §60 odst. 1 s. ř. s., aplikovaného na základě
§120 s. ř. s., má úspěšný stěžovatel právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.
[26] Procesně úspěšná stěžovatelka byla v řízení před krajským soudem a Nejvyšším správním
soudem zastoupena advokátem. Ze spisů vyplývá, že v řízení před krajským soudem učinil právní
zástupce stěžovatelky čtyři úkony právní služby: převzetí a příprava právního zastoupení [§11
odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif)], sepis a podání žaloby a repliky k vyjádření
žalovaného [§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu] a účast na jednání dne 3. května 2018 [§11
odst. 1 písm. g) advokátního tarifu]. V řízení před Nejvyšším správním soudem učinil zástupce
stěžovatelky jeden úkon právní služby, a to sepis a podání kasační stížnosti [§11
odst. 1 písm. d) advokátního tarifu], celkem tedy učinila pět úkonů právní služby
podle advokátního tarifu. Odměna za jeden úkon právní služby činí podle §7 bodu 5,
aplikovaného na základě §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu, 3 100 Kč, k níž je podle §13
odst. 3 advokátního tarifu je třeba přičíst 300 Kč na úhradu hotových výdajů, celkem
tedy 17 000 Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce stěžovatelky není plátcem daně z přidané
hodnoty, jedná se o konečnou výši jeho odměny. K jejímu uhrazení byla stanovena přiměřená
lhůta jednoho měsíce.
[27] Žalovaný ve věci neměl úspěch, náhrada nákladů řízení mu tudíž nenáleží.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. září 2018
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu