ECLI:CZ:NSS:2018:7.AS.264.2018:36
sp. zn. 7 As 264/2018 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
JUDr. Pavla Molka a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: M. L., zastoupen Mgr. Monikou
Zatloukalovou, advokátkou se sídlem Veleslavínova 133/7, Olomouc, proti žalovanému:
Ministerstvo dopravy, se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 12/1222, Praha 1, v řízení o kasační
stížnosti žalovaného proti výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2018,
č. j. 9 A 187/2015 - 36,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2018, č. j. 9 A 187/2015 - 36,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy (dále jen „magistrát“) ze dne 23. 2. 2015,
č. j. MHMP 98730/2015, byla žalobci uložena pokuta 10 000 Kč a povinnost nahradit náklady
správního řízení paušální částkou 1 000 Kč, a to za správní delikty podle §35 odst. 2 písm. r),
písm. s) a písm. t) zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě. Těch se měl dopustit dne 1. 5. 2014
tím, že jako dopravce provozující taxislužbu nezajistil, aby záznam o přepravě a také doklad
o zaplacení jízdného poskytnutý cestujícímu obsahoval veškeré náležitosti stanovené prováděcí
vyhláškou. Nebylo v něm totiž dostatečně konkrétně uvedeno výchozí místo přepravy, neboť
jako výchozí místo bylo uvedeno pouze nejednoznačné označení „Výstaviště“, doplněné ručně,
postupem dle §12 odst. 1 písm. h) vyhlášky Ministerstva dopravy a spojů č. 478/2000 Sb., kterou
se provádí zákon o silniční dopravě. Navíc žalobce nezajistil zaznamenání skutečného průběhu
přepravy, neboť na ujeté trase byla do taxametru zaznamenána jako délka přepravy hodnota
14,2 km namísto 13,6 km skutečně ujetých po dané trase, jak bylo prokázáno na základě stížnosti
cestujícího, jeho následné výpovědi a zjištění z portálu maps.google.com. Magistrát přitom ve výši
pokuty zohlednil, že rozdíl skutečné a zaznamenané vzdálenosti byl pouze 600 metrů, takže došlo
jen k minimálnímu navýšení skutečné ceny oproti ceně, kterou dopravce cestujícímu garantoval.
Při stanovení výše pokuty aplikoval magistrát absorpční zásadu, přičemž za každý z trojice
správních deliktů bylo možno uložit pokutu do výše 500 000 Kč. Za nejzávažnější správní delikt
označil magistrát delikt spočívající v nezaznamenání skutečného průběhu přepravy podle §35
odst. 2 písm. r) zákona o silniční dopravě, k ostatním deliktům bylo přihlédnuto jako k okolnosti
zvyšující závažnost protiprávního jednání.
[2] Rozhodnutím ze dne 25. 6. 2015, č. j. 36/2015-190-TAXI/3, žalovaný zamítl žalobcovo
odvolání. Sankci uloženou žalobci označil za mírnou, ovšem vzhledem k zákazu reformationis
in peius nemohl žalobci uložit pokutu vyšší.
II.
[3] Proti tomuto rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu k Městskému soudu v Praze
(dále jen „městský soud“), v níž jednak namítal, že se uváděného pochybení nedopustil a že mu
nebylo dostatečně prokázáno, jednak brojil proti tomu, že uložená sankce je nepřiměřeně
a neodůvodněně přísná, navíc nebyl během správního řízení vyzván k doložení dokladů
o osobních a majetkových poměrech, takže nemohly být zohledněny jeho osobní, rodinné
a majetkové poměry.
[4] Městský soud výrokem I. svého rozsudku žalobu zamítl, neboť skutkový stav označil
za celkově dostatečně zjištěný; využití mapových podkladů z internetu označil za přípustné;
za přípustné označil i využití výslechu dotčeného žalobcova klienta F. C. jako svědka a uložení
sankce za jednání spočívající v nedostatečně konkrétním určení výchozího místa přepravy nebylo
podle něj formalismem.
[5] Výrokem II. rozhodl o tom, že se pokuta uložená žalobci snižuje na částku 7 000 Kč.
Neshledal sice důvodnými žalobní námitky, jimiž žalobce brojil proti výši uložené pokuty,
zejména nešlo podle městského soudu o uložení likvidační pokuty bez zkoumání žalobcových
majetkových poměrů; žalobce ostatně ani netvrdil, v čem by byla pokuta vůči němu likvidační.
Přikročil ovšem k moderaci podle §78 odst. 2 s. ř. s. z důvodu zjevné nepřiměřenosti pokuty.
Tu však shledal nikoliv v uvážení žalovaného, ale v objektivních okolnostech, vycházejících
z nové právní úpravy. Dne 4. 10. 2017 totiž nabyl účinnosti zákon č. 304/2017 Sb., kterým
se mění zákon č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů, a další
související zákony (dále jen „zákon č. 304/2017 Sb.“). I dle nové právní úpravy v §35 odst. 2
písm. r), s) a t) ve spojení s §21 odst. 3 písm. g), h) a i) zákona č. 111/1994 Sb. zůstávají obdobně
zachovány znaky skutkových podstat správních deliktů (nyní přestupků), avšak v souladu s §35
odst. 6 písm. b) tohoto zákona lze nyní za přestupky podle §35 odst. 2 zákona uložit pokutu
s horní hranicí sazby ve výši 350 000 Kč. Z toho, že zákonodárce přistoupil ke snížení maximální
výše pokuty, kterou je možné pachateli uložit za daný přestupek podle §35 odst. 2 zákona
o silniční dopravě ve znění účinném od 4. 10. 2017, podle městského soudu vyplývá,
že protiprávní jednání naplňující skutkovou podstatu tohoto přestupku nadále shledává typově
méně závažným, než tomu bylo dříve, a proto s ním spojuje pokutu toliko do výše 350 000 Kč.
Pokud by tedy městský soud nepřistoupil k moderaci uložené sankce, byla by pokuta uložená
žalobci, měřeno optikou nové právní úpravy, zjevně nepřiměřená. K této změně je přitom třeba
přihlédnout, jak plyne z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
16. 11. 2016, č. j. 5 As 104/2013 - 46, publ. pod č. 3528/2017 Sb. NSS. Podle něj musel městský
soud přihlédnout ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod ke změně právní
úpravy, a to i bez odpovídající žalobní námitky. Vzhledem ke snížení maximální výše sankce,
kterou lze žalobci za jeho protiprávní jednání uložit, z původních 500 000 Kč na částku
350 000 Kč, vyhověl městský soud jeho obecnému návrhu na moderaci uložené pokuty. Vyšel
z toho, že správní orgány obou stupňů považovaly při rozhodování v dané věci za přiměřenou
pokutu ve výši odpovídající 2 % maximální zákonné sazby, s čímž se městský soud ztotožnil
a podle §78 odst. 2 s. ř. s. ve druhém výroku svého rozsudku rozhodl o snížení uložené pokuty
z částky 10 000 Kč na částku 7 000 Kč tak, aby stejný poměr výše uložené sankce k maximální
zákonem stanovené sazbě zůstal zachován i po změně právní úpravy, k níž v mezidobí došlo.
III.
[6] Žalovaný (dále „stěžovatel“) podal proti výroku II. rozsudku městského soudu kasační
stížnost z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[7] Stěžovatel v kasační stížnosti nejprve vyjádřil nesouhlas s právním názorem obsaženým
v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2016,
č. j. 5 As 104/2013 - 46, naopak se ztotožnil s názorem vyjádřeným v odlišném stanovisku trojice
soudců. I pokud by ovšem Nejvyšší správní soud na právním názoru vyjádřeném v tomto
usnesení setrval, upozornil stěžovatel na dva důvody pro zrušení napadeného výroku.
[8] Institut moderace míří na situace, kdy je pokuta uložena ve výši zjevně nepřiměřené
skutkové situaci nebo poměrům pachatele. V rozsudku ze dne 21. 8. 2003, č. j. 6 A 96/2000 - 62,
publ. pod č. 225/2004 Sb. NSS, ovšem Nejvyšší správní soud vyjádřil názor, že o zjevně
nepřiměřenou výši sankce nejde v případě, kdy byla pokuta uložena těsně nad spodní hranicí
zákonného rozmezí. Právě tak tomu bylo i v nyní posuzovaném případě, a to i pokud by měla být
brána v potaz nová nižší zákonná horní hranice. K moderaci by přitom soudy neměly přistupovat
jen proto, že se zákonodárce rozhodl snížit horní hranici zákonné sazby.
[9] Městský soud navíc pochybil také při porovnání výhodnosti nového a starého znění
zákona o silniční dopravě. Prvostupňové i druhostupňové rozhodnutí bylo vydáno za účinnosti
toho znění, které bylo účinné v den spáchání správních deliktů. Před vydáním rozsudku
městského soudu ovšem došlo ke dvěma podstatným změnám právního řádu. Dne 1. 7. 2017
nabyl účinnosti zákon č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen
„nový zákon o přestupcích“). Ten v §41 odst. 2 výslovně zavedl asperační zásadu, když stanovil,
že jsou-li společně projednávány dva nebo více přestupků, může správní orgán uložit pokutu
ve vyšší sazbě, a to tak, že horní hranice sazby pokuty za přestupek nejpřísněji trestný se zvyšuje
až o polovinu. V praxi to znamenalo, že od 1. 7. 2017 bylo možné za žalobcem spáchané správní
delikty uložit pokutu až do výše 750 000 Kč. Vzhledem k tomu, že při porušení zákona o silniční
dopravě dochází velmi často k souběžnému trestání za více deliktů, přikročil zákonodárce
ke snížení stanovených hranic pokut tak, aby přibližně odpovídaly původní výši pokut
před nabytím účinnosti nového zákona o přestupcích, jak plyne i z důvodové zprávy k zákonu
č. 304/2017 Sb., účinného od 4. 10. 2017. Zákonodárcovým úmyslem tak nebylo snížení
závažnosti správních deliktů spáchaných žalobcem, ale nezvýšení závažnosti spáchání více
deliktů, které je v těchto řízeních zcela běžné. Po změně horní hranice zákonné sazby je možné
za tři správní delikty spáchané žalobcem uložit pokutu ve výši 525 000 Kč, tedy více, než v době
spáchání deliktů, což ovšem městský soud zcela opomněl. Stěžovatel doplnil, že pokud naopak
prvostupňový správní orgán rozhoduje o spáchání jediného deliktu, stěžovatel právě s ohledem
na čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod přistupuje k poměrnému snížení uložené
sankce. V tomto případě by však pro takový postup nebyl žádný důvod, neboť nejprve došlo
k významnému zpřísnění právní úpravy, na které následně zákonodárce zareagoval uvedenou
novelou zákona o silniční dopravě, která však ponechává horní hranici zákonných sazeb fakticky
výše, než tomu bylo v době spáchání správních deliktů žalobcem. Přitom trestnost činu je třeba
posuzovat pohledem celého souhrnu relevantních právních norem, jak plyne i z nálezu Ústavního
soudu ze dne 22. 1. 2001, sp. zn. IV. ÚS 158/2000. Při posouzení právní úpravy jako celku je
třeba shledat, že pro žalobce byla příznivější úprava účinná v okamžiku spáchání deliktů, nikoli
právní úprava účinná dnes.
[10] Nadto stěžovatel upozornil na vnitřní rozpornost výroků napadeného rozsudku, neboť
ve výroku I. městský soud žalobu zamítl, ovšem v odůvodnění výroku II. uvedl, že vyhověl
návrhu na moderaci, což by ovšem znamenalo, že jí částečně vyhověl.
[11] Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený výrok II.
rozsudku městského soudu zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
IV.
[12] Žalobce se ke kasační stížnosti ve lhůtě nevyjádřil.
V.
[13] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[14] Pro posouzení kasační stížnosti je rozhodné, zda byly dány podmínky pro uplatnění
moderační pravomoci městského soudu. Ta je zakotvena v §78 odst. 2 s. ř. s.: „Rozhoduje-li soud
o žalobě proti rozhodnutí, jímž správní orgán uložil trest za správní delikt, může soud, nejsou-li důvody
pro zrušení rozhodnutí podle odstavce 1, ale trest byl uložen ve zjevně nepřiměřené výši, upustit od něj nebo jej
snížit v mezích zákonem dovolených, lze-li takové rozhodnutí učinit na základě skutkového stavu, z něhož vyšel
správní orgán, a který soud případně vlastním dokazováním v nikoli zásadních směrech doplnil, a navrhl-li
takový postup žalobce v žalobě.“ Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že v daném případě nebyla
splněna podmínka zjevné nepřiměřenosti výše trestu. Takovou nepřiměřenost nemůže založit
pouhý fakt, že v mezidobí mezi rozhodováním správních orgánů a rozhodováním městského
soudu došlo ke snížení horní hranice sazby pro pokutu podle §35 odst. 2 zákona o silniční
dopravě, a to z částky 500 000 Kč na částku 350 000 Kč, k níž došlo ode dne 4. 10. 2017,
kdy nabyl účinnosti zákon č. 304/2017 Sb. S tímto stěžovatelovým názorem se Nejvyšší správní
soud ztotožňuje.
[15] Městský soud dovozoval svůj názor, že samotné snížení horní hranice sazby pokuty
za tento přestupek (v době jeho spáchání šlo o jiný správní delikt) činí pokutu zjevně
nepřiměřenou, z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2016,
č. j. 5 As 104/2013 - 46. Pro posouzení věci není podstatný stěžovatelův nesouhlas s tímto
usnesením jako takovým, neboť ten nemůže nic změnit na závaznosti zde vyjádřeného právního
názoru, kterým rozšířený senát postupem podle §17 s. ř. s. sjednotil judikaturu k dopadům čl. 40
odst. 6 Listiny základních práv a svobod na soudní přezkum rozhodnutí v oblasti správního
trestání (k závaznosti právních názorů vyjádřených v rozhodnutí rozšířeného senátu viz zejména
rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 9. 2010, č. j. 1 As 77/2010 - 95, a ze dne
8. 1. 2009, č. j. 1 Afs 140/2008 - 77, publ. pod č. 1792/2009 Sb. NSS).
[16] Podstatné je, že z citovaného usnesení rozšířeného senátu právní názor městského soudu
nevyplývá. Rozšířený senát se totiž zabýval situací, kdy skutková podstata, zakotvená v zákoně
v době spáchání správního deliktu a v době rozhodování správních orgánů, byla před
rozhodnutím krajského soudu o žalobě proti takovému rozhodnutí dekriminalizována, takže
ustanovení, které ji zakotvovalo, bylo zrušeno. V takovém případě má podle rozšířeného senátu
krajský soud aplikovat zásadu retroaktivity ve prospěch pachatele vyjádřenou v čl. 40 odst. 6
Listiny základních práv a svobod, podle něhož platí: „Trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle
zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele
příznivější.“ Rozšířený senát v bodě 43 svého usnesení zdůraznil, že krajský soud se při přezkumu
takového rozhodnutí dostává v některých ohledech do postavení odpovídajícího postavení
samotného správního orgánu: „Tam, kde správní soud posuzuje právní stránku věci, proto musí mít podle
rozšířeného senátu stejný právní prostor či rámec, jaký (by) měl správní orgán. Nelze přece připustit, aby existoval
významný rozdíl mezi kognicí správního orgánu v běžícím řízení, soudu přezkoumávajícího jeho výsledek
(meritorní rozhodnutí o vině a trestu) a posléze zase správního orgánu, který pokračuje v řízení poté, co mu soud
jeho rozhodnutí (z jiných důvodů) zrušil. Je-li soud nadán úplnou kasační pravomocí nejen z hlediska
nezákonnosti správního rozhodnutí, vadného řízení, ale i nedostatečnosti skutkových zjištění, je zřejmé,
že i hmotněprávní posouzení věci musí odpovídat aktuálnímu právnímu stavu v době jeho rozhodování. Plná
jurisdikce se tedy uplatní jak co do jejího obsahu, tak co do času. Na tom nic nemění fakt, že by soud
nenahrazoval svým výrokem správní rozhodnutí (s výjimkou moderace), ale na příznivější změnu zákona by
reagoval prostým kasačním výrokem bez stopy výtky vůči správnímu orgánu I. a II. stupně, ovšem se závazným
právním názorem k aplikaci a interpretaci hmotného práva na skutkový stav správně zjištěný správním orgánem
(či doplněný soudem). Důležité ovšem je, aby soud měl povinnost zkoumat, zda nedošlo ke změně zákona,
bez ohledu, jestli to žalobce učiní předmětem svých žalobních námitek.“
[17] Rozšířený senát zde tedy zmiňoval i otázku moderace, je však třeba zdůraznit, že možnost
moderace zmínil pouze jako další příklad toho, kdy správní soud může prolomit zásadu
vyjádřenou v §75 odst. 1 s. ř. s., podle nějž soud vychází ze skutkového a právního stavu, který
tu byl v době rozhodování správního orgánu. Jak moderace podle §78 odst. 2 s. ř. s., tak aplikace
retroaktivity ve prospěch pachatele podle čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod však
byly uvedeny pouze vedle sebe jako obdobné příklady prolomení této zásady. Ani z tohoto
usnesení rozšířeného senátu nicméně nelze dovodit, že by se tyto dvě výjimky měly i navzájem
znásobit do ještě vyhrocenější podoby, v jaké je nyní vykládá městský soud. Ten totiž odůvodnil
svou moderaci tím, že pokuta byla žalobci uložena ve výši odpovídající 2 % tehdejší maximální
zákonné sazby, a proto ji on sám za pomoci moderace uložil ve výši 2 % nynější maximální
zákonné sazby. Takový postup se však již nesnaží napravit uložení pokuty „ve zjevně nepřiměřené
výši“ (k významu tohoto spojení viz zejména rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
3. 4. 2012, č. j. 1 Afs 1/2012 - 36, publ. pod č. 2671/2012 Sb. NSS), nýbrž uložit ideální sankci,
přesně odpovídající procentu měnící se maximální zákonné sazby. K tomu však musí Nejvyšší
správní soud připomenout, že již v rozsudku ze dne 19. 4. 2012, č. j. 7 As 22/2012 - 23, publ.
pod č. 2672/2012 Sb. NSS, který mimochodem souhlasně citoval i rozšířený senát v bodě 25
svého usnesení, zdejší soud takový postup jasně vyloučil: „Smyslem a účelem moderace totiž není hledání
‚ideální ‘ výše sankce soudem místo správního orgánu, ale její korekce v případech, že by sankce, pohybující se nejen
v zákonném rozmezí a odpovídající i všem zásadám pro její ukládání a zohledňující kritéria potřebná pro její
individualizaci, zjevně neodpovídala zobecnitelné představě o adekvátnosti a spravedlnosti sankce. V případech
sankcí z obecných hledisek méně závažných, tedy i v případě pokuty ve výši 10 000 Kč, proto moderace sankce
bude zpravidla vzácnější než v případě sankcí výrazných.“
[18] Nejvyšší správní soud proto shrnuje, že pokud dojde před rozhodnutím krajského soudu
přezkoumávajícího rozhodnutí o uložení správního trestu ke změně zákona v tom smyslu,
že určité jednání již není přestupkem či správním deliktem, či pokud je zrušen určitý druh trestu
za takové jednání (k takové situaci viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2008,
č. j. 9 As 7/2008 - 55), pak z čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod plyne, že k takové
změně má přezkoumávající krajský soud přihlédnout. Neplyne z něj však, že pokud dojde
k mírnému snížení horní hranice sazby, pak má být za zjevně nepřiměřenou označena pokuta,
která byla uložena při samé spodní hranici sazby. Již z rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 21. 8. 2003, č. j. 6 A 96/2000 - 62, publ. pod č. 225/2004 Sb. NSS, navíc plyne, že pokutu
uloženou těsně nad spodní hranicí zákonného rozmezí lze jen stěží označit za zjevně
nepřiměřenou. Stěžovateli je tudíž třeba přitakat, že v případě pokuty uložené žalobci nemohla
vést pouhá změna horní hranice sazby z 500 000 Kč na 350 000 Kč k tomu, aby pokuta ve výši
10 000 Kč mohla být označena za zjevně nepřiměřenou a aby byla aktivována moderační
pravomoc městského soudu.
[19] Stěžovateli je navíc třeba přitakat i v jeho druhé kasační námitce, tedy v tvrzení, že takové
snížení horní hranice sazby k aktivaci moderačního oprávnění soudu nejen nevede,
ale že k takovému snížení v žalobcově případě ani nedošlo.
[20] Od 1. 7. 2017 je totiž účinný nový zákon o přestupcích, jehož §41 odst. 2 stanoví: „Jsou-li
společně projednávány dva nebo více přestupků, správní orgán může uložit pokutu ve vyšší sazbě, a to tak,
že horní hranice sazby pokuty za přestupek nejpřísněji trestný se zvyšuje až o polovinu, nejvýše však do částky,
která je součtem horních hranic sazeb pokut za jednotlivé společně projednávané přestupky.“ Stěžovatel byl
postihován za tři správní delikty, a to podle §35 odst. 2 písm. r), písm. s) a písm. t) zákona
o silniční dopravě. V době rozhodování městského soudu už byla účinná opakovaně zmiňovaná
novela, která snížila horní hranici sazby za každý z těchto deliktů na částku 350 000 Kč.
Při aplikaci asperační zásady vyjádřené v §41 odst. 2 nového zákona o přestupcích to znamená,
že žalobci by v době rozhodování městského soudu mohla být za trojici jím spáchaných
přestupků uložena pokuta až do výše 525 000 Kč. Stěžovatel má tedy pravdu, že ve skutečnosti
nedošlo oproti době rozhodování správních orgánů ke snížení, nýbrž – pokud by byla asperační
zásada využita – ke zvýšení této faktické horní hranice. Městský soud se však tímto aspektem
nijak nezabýval a spokojil se s pouhým zjištěním, že v §35 odst. 6 písm. b) ve vazbě na §35
odst. 2 zákona o silniční dopravě se horní hranice základní sazby snížila na 350 000 Kč. Takový
postup nezohledňující změny právní úpravy v jejich komplexnosti je rozporný i s judikaturou
Ústavního soudu, jak byla vyjádřena v právní větě nálezu ze dne 22. 1. 2001, sp. zn. IV. ÚS
158/2000: „Rozhodujícím kritériem pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího zákona by bylo pro pachatele
příznivější, je celkový výsledek z hlediska trestnosti, jehož by bylo při aplikaci toho či onoho zákona dosaženo,
s přihlédnutím ke všem právně rozhodným okolnostem konkrétního případu. Použití nového práva je tedy
pro pachatele příznivější tehdy, jestliže jeho ustanovení posuzována jako celek skýtají výsledek příznivější,
než právo dřívější.“
[21] Nejvyšší správní soud proto na základě těchto důvodů dospěl k závěru, že kasační
stížnost je důvodná a rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§110
odst. 1 s. ř. s.). Stěžovatel sice kasační stížností napadl pouze II. výrok rozsudku městského
soudu, nicméně podle §109 odst. 3 s. ř. s. platí, že Nejvyšší správní soud není rozsahem kasační
stížnosti vázán tehdy, je-li na napadeném výroku závislý výrok, který napaden nebyl. V daném
případě jsou úzce provázány všechny výroky rozsudku městského soudu. Výrokem I. byla totiž
sice žaloba zamítnuta, výrokem II. jí však bylo fakticky částečně vyhověno, když městský soud
vyhověl návrhu na moderaci. Přesnější by tedy bylo konstatovat, že pouze ve zbytku byla žaloba
zamítnuta, přičemž na tuto rozpornost mezi výroky upozornil i stěžovatel. Výrok III. se týkal
náhrady nákladů řízení, a je tedy závislý na výrocích I. a II. Za této situace vzájemné provázanosti
výroků pokládal Nejvyšší správní soud za jedině možné zrušit rozsudek městského soudu jako
celek. Městský soud bude v souladu se závazným právním názorem zdejšího soudu (§110 odst. 4
s. ř. s.) povinen o žalobě rozhodnout znovu.
[22] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2018
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu