ECLI:CZ:NSS:2018:7.AS.93.2018:78
sp. zn. 7 As 93/2018 - 78
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
Mgr. Lenky Krupičkové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: Oborová zdravotní
pojišťovna zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, se sídlem Roškotova 1225/1,
Praha 4, zastoupen Mgr. Ondřejem Čerychem, advokátem se sídlem Elišky Peškové 735/15,
Praha 5, proti žalovanému: Úřad průmyslového vlastnictví, se sídlem Antonína Čermáka 2a,
Praha 6, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Společnost pro eHealth databáze, a. s., se sídlem
Českomoravská 2408/1a, Praha 9, zastoupena JUDr. Michalem Růžičkou, advokátem se sídlem
Vinohradská 938/37, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2017, č. j. 9 A 322/2014 - 70,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2017, č. j. 9 A 322/2014 - 70,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 4. 7. 2014, č. j. PV 2002-2460/D53650/2013/ÚPV, předseda
žalovaného zamítl rozklad žalobce a potvrdil rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 7. 2013,
č. j. PV 2002-2460/D082840/2012/ÚPV, kterým byl podle §23 odst. 1 písm. a) zákona
č. 527/1990 Sb., o vynálezech a zlepšovacích návrzích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„patentový zákon“), zamítnut návrh žalobce ze dne 13. 12. 2012 na zrušení patentu č. 297879
na vynález s názvem „Způsob shromažďování, evidence a zpřístupnění informací o zdravotní péči a jejích
výsledcích a jeho použití“ s právem přednosti ode dne 16. 7. 2002.
II.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí předsedy žalovaného žalobu k Městskému soudu v Praze
(dále jen „městský soud“), který rozsudkem ze dne 21. 12. 2017, č. j. 9 A 322/2014 - 70,
rozhodnutí předsedy žalovaného i rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[3] Městský soud obě rozhodnutí zrušil pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku
důvodů rozhodnutí. Rozhodnou otázkou v dané věci bylo to, zda napadený patent nebyl udělen
pro předmět (resp. činnost), která je z patentovatelnosti vyloučena. Jelikož charakter předmětu
napadeného patentu přinejmenším zčásti spadá do předmětů a činností netechnické povahy,
jež za vynálezy považovat nelze, byly správní orgány povinny nejprve jednoznačně objasnit,
zda nebyla vyloučena jeho patentovatelnost. Správní orgány se však v rozhodnutích v podstatě
omezily pouze na konstatování, že přítomnost technického znaku v napadeném patentu jeho
patentovatelnost umožňuje. Akceptací takového postupu by bylo možné patentovat čistě
netechnické předměty či činnosti pouze za pomoci toho, že by přihlašovatel připojil k takovému
předmětu či činnosti nějaký technický znak, ať již jakkoli primitivní. Jelikož správní orgány
nepředestřely žádná obecná ucelená východiska, z nichž vycházely při posuzování podmínek
patentovatelnosti předmětů či činností majících částečně netechnickou povahu, zatížily svá
rozhodnutí nepřezkoumatelností. Správní orgány dále nevysvětlily, v čem přesně napadený patent
představoval přínos k dosavadnímu stavu techniky. Příslušný technický problém žalovaný
v rozhodnutí nijak neidentifikoval. Tím byla ztížena procesní pozice žalobce, pro něhož bylo
obtížné technický problém identifikovat a předložit odpovídající důkazy ohledně nedostatku
podmínek patentovatelnosti. Správní orgány přitom založily svá rozhodnutí právě na tom,
že žalobce neprokázal, že tyto podmínky nebyly dány. Řízení o zrušení patentu však není striktně
návrhovým řízením. Správním orgánům nic nebránilo v tom, aby přihlédly k obecně známým
skutečnostem, na které žalobce poukazoval (fungování obecně známých komunikačních systémů,
jako je např. e-mail, internetové bankovnictví, facebook apod.). Požadavek, aby tyto skutečnosti
žalobce prokazoval, je nepřijatelně formalistický. Stejně formalisticky vyhodnotily správní orgány
i listiny předložené žalobcem týkající se používání komunikačních systémů ve zdravotnictví.
Městský soud poukázal závěrem na to, že stav techniky nebyl přesvědčivě popsán ani v přihlášce
patentu. Negativní jevy, na něž měl předmět patentu reagovat (tj. nedostatečně optimalizovaný
způsob předávání informací mezi subjekty systému poskytování zdravotní péče) totiž prima facie
neměly příčinu v neuspokojivém či v nedostatečném stavu techniky, ale spíše v administrativním
(organizačním) zabezpečení českého zdravotnictví. Jelikož vytýkané vady vykazovalo nejen
rozhodnutí žalovaného, ale i orgánu prvního stupně, přistoupil městský soud i k jeho zrušení.
III.
[4] Osoba zúčastněná na řízení (dále jen „stěžovatelka“) podala proti rozsudku městského
soudu kasační stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), a navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí
zrušil a věc vrátil městskému soudu k novému rozhodnutí.
[5] Stěžovatelka považuje rozhodnutí žalovaného za srozumitelné a přezkoumatelné.
Poukazuje na to, že městský soud s jeho důvody obsáhle polemizuje. Zrušil-li proto dané
rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost, je jeho rozsudek vnitřně rozporný, tj. nepřezkoumatelný.
[6] Není správný závěr městského soudu, že řízení o zrušení patentu není striktně návrhovým
řízením a správní orgán mohl zrušit patent z úřední povinnosti. Soud pochybil, když přezkoumal
rozhodnutí vydané ve sporném řízení, jako by se jednalo o řízení nesporné. Dle §141 odst. 4
zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“),
tížilo žalobce břemeno tvrzení i důkazní. Pokud by důkazy obstarával žalovaný, porušil by princip
rovnosti stran. Žalobce neprokázal, že by chráněné řešení spadalo do výluk patentovatelnosti
nebo bylo součástí stavu techniky. Za této situace nelze žalovanému vytýkat, že nedostatečně
zjistil skutkový stav. Nebylo jeho povinností vyhledávat důkazy namísto žalobce.
[7] Posouzení technické či netechnické povahy vynálezu, jeho patentovatelnosti a stavu
techniky je skutková a odborná otázka patřící do výlučné pravomoci žalovaného. Správní soud
není povolán k věcnému přezkumu těchto skutečností. Městský soud postupoval nesprávně
a dospěl v těchto skutkových otázkách ke zcela chybným závěrům. Tato otázka je totiž zcela
závislá na provedených důkazech, přičemž žalovaný byl vázán důkazy navrženými žalobcem.
Řízení o zrušení patentu neslouží k opakování registračního řízení, ale ke kontrole, zda námitky
navrhovatele nejsou v rozporu s jeho závěry. Žalovaný není povinen sám aktivně vyhledávat
námitky a důkazy proti svému registračnímu rozhodnutí. Závěr městského soudu, že žalovaný je
povinen v jakémkoliv řízení přezkoumávat, zda byl patent zapsán důvodně bez ohledu
na vznesené námitky, je značně extenzivní. Ve své podstatě po žalovaném požaduje provedení
řízení o negativním důkazu, tj. že nikde a nikdy nebylo publikováno a využíváno technické řešení,
které je předmětem přihlášky patentu. To je objektivně nesplnitelné.
[8] Závěr o nepatentovatelnosti předmětného řešení nelze dovodit z názvu patentu ani
z diagramu znázorňujícího blokové schéma jakožto zobecnění podstaty vynálezu ani z toho,
že se předmětný patent týká využívání technického řešení činností, které jsou samy
nepatentovatelné. Soud navíc závěr o nepatentovatelnosti dovodil přesto, že konstatoval
nedostatečně zjištěný skutkový stav. I pokud by obstál jeho závěr, že patentové řešení částečně
spadalo pod výluky z patentovatelnosti, není to dostatečné pro zrušení rozhodnutí žalovaného.
K tomu by bylo nezbytné prokázat, že patentové řešení spadá do dané výluky celé. Městský soud
nesprávně interpretuje podstatu vynálezu, když zcela opomíjí předvýznakovou část nároku 1.
Ze znaků význakové a předvýznakové části nároku 1 je zřejmé, že předmětem vynálezu je způsob
zpracování informací na specializovaném počítačovém, resp. síťovém hardware. Nelze souhlasit
ani se závěrem, že nebyl vysvětlen technický přínos. Identifikace technického problému je
uvedena v patentové listině a v popisu vynálezu. Soud rovněž nesprávně uložil žalovanému,
aby přihlédl k obecně známým skutečnostem. Tyto námitky žalobce byly zcela nekonkrétní, navíc
je bylo nutné posuzovat optikou roku 2002. Je irelevantní, že v současné době jsou některá
technická řešení obecně známá. Bylo třeba prokázat, že tato řešení byla obecně známá
v okamžiku podání přihlášky patentu. Důkazní břemeno v tomto směru nesl žalobce. V rozhodné
době byly ambulantní systémy izolované, s minimální komunikací s okolím. Výměna dat
o zdravotním stavu pacientů prostřednictvím veřejné datové sítě byla tehdy nerealizovatelná.
Patentové řešení tedy přineslo v té době nové řešení výměny informací o zdravotním stavu
kombinující technické a netechnické prvky. Žalovaný pak správně poukázal na to, že např.
facebook byl založen až v roce 2004, a nemohl být tedy v roce 2002 obecně známou skutečností.
IV.
[9] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti shoduje se stěžovatelkou, že rozsudek
městského soudu je nepřezkoumatelný. Považuje závěr městského soudu, že řízení o zrušení
patentu není striktně návrhové, za nepřesný. V daném případě šlo o sporné řízení, v němž
žalovaný musí vycházet z navržených důkazů. Jakkoliv může žalovaný zrušit patent i ex officio,
jedná se o jiné, samostatné, řízení. Předmětem soudního přezkumu proto neměla být skutečnost,
zda existují důvody pro zrušení patentu z úřední povinnosti, ale zda žalovaný řádně přezkoumal
předložené důkazy. Pokud by žalovaný sám vyhledával důkazy, odporovalo by to principu
rovnosti stran. Dále žalovaný souhlasí s tím, že přezkoumání patentovatelnosti technického
řešení je v jeho výlučné pravomoci a nepřísluší soudu. Soud je oprávněn posoudit pouze to,
zda žalovaný své závěry dostatečně a logicky zdůvodnil. Dodává, že v řízení o zrušení patentu je
třeba vycházet ze stavu při podání přihlášky, i obecně známé skutečnosti je třeba hodnotit
k tomuto datu, nikoli zohledňovat ty, co vznikly později. Navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
rozsudek městského soudu v celém rozsahu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání.
[10] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že stěžovatelka směšuje důvody kasační
stížnosti podle §103 s. ř. s., protože nezákonnost napadeného rozsudku nemůže spočívat v jeho
nepřezkoumatelnosti. Městský soud dle jeho názoru správně označil rozhodnou právní otázku,
tj. zda nebyl patent udělen na předmět (resp. činnost), který je z patentovatelnosti vyloučen
a dospěl ke správnému závěru, že správní orgány neměly vyjasněny základní otázky (existence
technického znaku, novost řešení, podstata vynálezecké činnosti), a nemohly tedy řádně posoudit
splnění podmínek pro zrušení patentu. Ze skutečnosti, že se městský soud zabýval detailně
rozhodnutími správních orgánů, nelze dovodit, že jsou tato srozumitelná a přezkoumatelná.
Nelze souhlasit ani s výkladem sporného řízení předestřeným stěžovatelkou. Správní orgán musí
v souladu s principy legality, přiměřenosti a předvídatelnosti řádně zjišťovat skutkový stav
bez ohledu na to, zda rozhoduje v řízení sporném či nesporném. Správním orgánům tedy nic
nebránilo, aby přihlédly k obecně známým skutečnostem. Řízení o návrhu na zrušení patentu je
fakticky i formálně řízením, v němž žalovaný přezkoumává zákonnost a správnost svého
rozhodnutí o udělení napadeného patentu. Je přitom zřejmé, že v tomto řízení žalovaný
nepostupoval s odpovídající odbornou péčí, neboť není patrné, z jakých důvodů přihlášce
vyhověl a patent udělil. V takové situaci nelze návrh na zrušení patentu zamítnout
s formalistickým odůvodněním, že navrhovatel neunesl důkazní břemeno. Žalobce návrh
na zrušení patentu formuloval tak široce, že vyžadoval přezkoumat všechny závěry zápisného
řízení. Správní orgány se však s jeho námitkami řádně nevypořádaly, což městský soud potvrdil.
Navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
V.
[11] Stěžovatelka v replice k vyjádření žalobce setrvává na obou důvodech kasační stížnosti.
Zdůrazňuje, že městský soud i žalobce směšují řízení o zrušení patentu ex officio, které je
nesporné a spojené se zásadou inkviziční, s řízením o zrušení patentu na návrh, které je sporné
a spojené se zásadou projednací. V řízení nevyšlo najevo, že by patent nesplňoval podmínky
patentovatelnosti, a soud neshledal, že by žalobce takové důkazy předložil. Požadavek,
aby žalovaný aktivně vyhledával další dosud neprověřené okolnosti odůvodňující zrušení patentu,
je zcela unikátní. Otvírá nepřijatelný prostor pro zpochybnění jakéhokoliv správního rozhodnutí
blanketní námitkou, že toto rozhodnutí nebylo dosud prověřeno ze všech hledisek. S ohledem
na právní jistotu účastníků i třetích stran by proto v rámci sporného řízení měly být zkoumány
pouze konkrétní námitky. Městský soud klade na žalovaného požadavky, které překračují rámec
samotného zápisného řízení. V rámci registračního řízení nelze z podstaty věci provést absolutně
dokonalý průzkum, který by posoudil všechny dostupné informace ve všech jazycích a ze všech
informačních zdrojů. Žalovaný nemůže být činěn odpovědným za to, že proti zapsanému patentu
objektivně neexistuje žádná relevantní námitka.
VI.
[12] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[13] Kasační stížnost je důvodná.
[14] Nejvyšší správní soud se předně zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
městského soudu. Tu stěžovatelka spatřuje ve vnitřní rozpornosti rozsudku. Městský soud totiž
na jednu stranu vytýká rozhodnutí žalovaného, že trpí nedostatkem důvodů, na druhou stranu
s jeho závěry obsáhle polemizuje. Z napadeného rozsudku lze nicméně jednoznačně seznat,
že nosným důvodem pro zrušení rozhodnutí správních orgánů byla absence právních úvah
vysvětlujících, z jakých důvodů byly v případě napadeného patentu splněny podmínky jeho
patentovatelnosti. Dle městského soudu žalobce v návrhu na zrušení patentu uvedl dostatečně
silné argumenty, které u napadeného patentu zpochybňovaly splnění podmínek §3 odst. 1 a 2
patentového zákona a správní orgány se s nimi po věcné stránce řádně nevypořádaly. Úvahy,
které soud vyřkl ve vztahu k patentovatelnosti, již samy o sobě nebyly důvodem pro zrušení
rozhodnutí správních orgánů, ale měly jim sloužit jako vodítko pro jejich další rozhodnutí ve věci,
tj. vymezit, na jaké otázky se mají správní orgány zaměřit (přínos k dosavadnímu stavu techniky,
odlišení od obecně známých komunikačních systémů) a z jakých hledisek je mají posuzovat
(znaky technické povahy).
[15] Další námitky nepřezkoumatelnosti rozsudku fakticky směřují k nesprávnému posouzení
nastolených právních otázek. Sama stěžovatelka označuje závěry městského soudu u jednotlivých
námitek za nesprávné, resp. nepřezkoumatelné. To, že stěžovatelka nepovažuje vypořádání žalobních
námitek za věcně správné, však nelze považovat za důvod nepřezkoumatelnosti rozsudku, neboť
nesprávné posouzení právní otázky je samostatným kasačním důvodem. Nejvyšší správní soud
tedy uzavírá, že napadený rozsudek splňuje kritéria přezkoumatelnosti definovaná konstantní
judikaturou (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne
26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97 a ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, a rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, ze dne 29. 7. 2004,
č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 - 62, a ze dne 21. 8. 2008,
č. j. 7 As 28/2008 - 76), neboť je z jeho odůvodnění zřejmé, jakými úvahami byl městský soud
při posouzení věci v rozsahu žalobních bodů veden a k jakému závěru na jejich základě dospěl.
Námitka nepřezkoumatelnosti je proto nedůvodná.
[16] Předmětem sporu mezi žalobcem na straně jedné a stěžovatelkou a žalovaným na straně
druhé je především rozsah důkazního břemene žalobce a žalovaného v řízení o zrušení patentu
zahájeném na návrh.
[17] Dle §23 patentového zákona žalovaný zruší již udělený patent, zjistí-li se dodatečně,
a) že vynález nesplňuje podmínky patentovatelnosti;
b) že vynález není v patentu popsán tak jasně a úplně, aby jej mohl odborník uskutečnit;
c) že předmět patentu přesahuje obsah původního podání přihlášky vynálezu nebo že předměty patentů udělených
na základě rozdělení přihlášky přesahují obsah jejího původního podání nebo byl-li rozsah ochrany vyplývající
z patentu rozšířen;
d) že majitel patentu na něj nemá právo podle §8; zrušení v tomto případě Úřad provede na návrh oprávněné
osoby (§29).
[18] Citované ustanovení patentového zákona výslovně neupravuje způsob zahájení a průběh
řízení, ve kterém jsou skutečnosti vedoucí ke zrušení patentu zjišťovány, s výjimkou uvedenou
v písm. d) [na návrh oprávněné osoby]. Z jeho systematiky však vyplývá, že toto řízení může být
iniciováno na návrh. Tato možnost je sice výslovně uvedena pouze v písm. d) citovaného
ustanovení, avšak důvodem je v tomto případě zjevně skutečnost, že možnost navrhovat zrušení
patentu z důvodu uvedeného pod písm. d) je na rozdíl od důvodů pro zrušení patentu uvedených
v písm. a) až c) omezena na zvláštní skupinu podatelů, kterými mohou být pouze oprávněné
osoby vymezené v §29 patentového zákona. V případě důvodů pro zrušení patentů upravených
pod písm. a) až c) citovaného ustanovení tedy může iniciovat řízení o zrušení patentu jakákoliv
třetí osoba. S tímto závěrem koresponduje skutečnost, že vyhláška č. 550/1990 Sb., o řízení
ve věcech vynálezů a průmyslových vzorů, ve znění vyhlášky č. 21/2002 Sb. (dále jen „vyhláška
o patentovém řízení“), upravuje v §21 konkrétní náležitosti návrhu na zrušení patentu
(mj. povinnost jej věcně odůvodnit a doložit nebo navrhnout důkazní prostředky).
[19] Ačkoliv právní úprava předpokládá, že řízení o zrušení patentu může být zahájeno
na návrh, nelze ze znění §23 patentového zákona na druhou stranu dovodit, že by žalovaný
nemohl zahájit a vést toto řízení rovněž z moci úřední, jakkoliv jde o situaci v praxi spíše
výjimečnou. Má-li žalovaný povinnost zrušit patent, prokáží-li se dodatečně skutečnosti, které by
bránily jeho udělení v původním řízení, je povinen takto postupovat i pokud on sám (bez návrhu)
dodatečně zjistí, že je dán některý ze zákonem stanovených důvodů pro zrušení patentu.
Lze souhlasit s dílčím závěrem městského soudu, že řízení o zrušení patentu není striktně
návrhovým řízením. To však současně neznamená, že by možnost vést řízení z úřední povinnosti
sňala z navrhovatele povinnost tvrdit a prokazovat důvody, pro které se domáhá zrušení patentu
(viz dále).
[20] Nelze přisvědčit názoru stěžovatelky, že řízení o zrušení patentu je správním řízením
sporným. Dle §141 odst. 1 správního řádu [v]e sporném řízení správní orgán řeší spory z veřejnoprávních
smluv (část pátá) a v případech stanovených zvláštními zákony spory vyplývající z občanskoprávních, pracovních,
rodinných nebo obchodních vztahů. O takový typ sporu se zde nejedná. Před žalovaným se neřeší ani
spory z veřejnoprávních smluv, ani spory rodinné či pracovní. Toto řízení nemůže upravovat ani
soukromoprávní vztahy (ať již občanské či obchodní), přestože v něm třetí osoba (navrhovatel)
rozporuje existenci práva svědčícího jiné osobě (tj. majiteli patentu). Nejedná se totiž o spor
navrhovatele s majitelem, který by žalovaný rozhodoval. Podstatou řízení o zrušení patentu je
posouzení, zda žalovaný udělil patent na vynález splňující zákonem stanovené podmínky.
Navrhovatel v řízení tvrdí, že žalovaný udělil veřejné subjektivní právo (patent) jiné osobě
na nepatentovatelný vynález, s cílem zpochybnit původní rozhodnutí o udělení patentu. Bude-li
zpochybnění účinné, povede ke zrušení uděleného patentu se zpětnou účinnost ode dne počátku
jeho platnosti (§23 odst. 3 patentového zákona). V opačném případě zůstane patent platným.
Žalovaný nerozhoduje tak, že by ve smyslu §141 odst. 7 správního řádu návrhu zcela, popřípadě
zčásti vyhověl, anebo jej zamítl, popřípadě ve zbylé části zamítl. Rovněž tak není představitelný
eventuálně smír uzavřený mezi účastníky. Vždy půjde o řízení, kde žalovaný vystupuje jako orgán
veřejné moci s pravomocí udělovat patenty či je rušit. Případné zrušení patentu je výsledkem
autoritativního rozhodnutí žalovaného jako správního aktu. Řízení pak probíhá za účasti osoby,
jež tvrdí, že patent nemá být udělen nebo má být zrušen. Proto řízení, které k vydání příslušného
správního aktu vede, není a ani nemůže být řízením mezi soukromými osobami (ve smyslu
občanskoprávního či obchodního vztahu).
[21] Závěr, že řízení o zrušení patentu před žalovaným nepředstavuje spor, v němž by byly
rozhodovány soukromoprávní vztahy, potvrzuje i usnesení zvláštního senátu ze dne 19. 5. 2005,
č. j. Konf 9/2004: „udělením patentu (nebo jeho zrušením) se naprosto neupravují vztahy soukromoprávní,
protože nic takového předmětem řízení o udělení (zrušení) není a nemůže být. Jediný vztah, který se tu udělením
upravuje, je vztah mezi tím, kdo o patent žádá (resp. tím, komu byl patent udělen), a Úřadem, který o udělení
(zrušení) rozhoduje. Předmětem řízení je vyřešení otázky, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky, a zda
tedy má nebo nemá vzniknout nehmotný statek (patent), resp. zda má tento status zaniknout (zrušení).
Výsledkem řízení je pak vznik (udělení) patentu nebo jeho zrušení; zda vůbec vzniknou majetkové vztahy
soukromoprávní (a kdy a jaké), je naprosto nejisté (u některých typů patentů lze dokonce předpokládat, že takové
vztahy záměrně ani vzniknout nemají), a akt udělení patentu se o tom nijak nevyjadřuje (a při zrušení patentu
nijak do té doby vzniklé soukromoprávní vztahy neupravuje). Samo udělení (zrušení) patentu tedy není
soukromoprávní věcí a je nerozhodné, že udělením (zrušením) vznikají nebo zanikají soukromoprávní nároky.“
[22] Stěžovatelka rozporuje závěr městského soudu, že žalovaný je povinen zjišťovat skutečný
stav věci, nikoli pouze rozhodovat na základě návrhů účastníků bez vlastní ingerence
do důkazního procesu.
[23] Dle §63 patentového zákona platí pro řízení před žalovaným správní řád. Jelikož se
nejedná o sporné řízení, uplatní se v řízení o zrušení patentu z hlediska dokazování pravidla
upravená v hlavě VI. Podle §52 správního řádu je žalovaný povinen činit úkony ke zjištění
skutečného stavu věci. Nad rámec důkazů, které byly účastníky navrženy, proto může žalovaný
provést i další důkazy podle svého uvážení. Měl by zejména doplnit ty důkazy, které jsou potřeba
k ochraně průmyslového vlastnictví jakožto jím chráněného veřejného zájmu (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 11. 2012, č. j. 1 As 114/2012 - 27) a důkazy nutné
k prokázání skutečností vyšlých najevo v průběhu správního řízení.
[24] Závěr městského soudu, že žalovaný není vázán námitkami a důkazními návrhy
navrhovatele, ale má povinnost zjišťovat skutkový stav a provádět důkazy k jeho prokázání,
je tedy v obecné rovině správný. Při posuzování důkazního břemene žalovaného je však třeba
vzít v potaz rovněž předmět řízení a zohlednit specifický proces, jímž se prokazuje stav techniky
k určitému datu. V řízení o udělení patentu provádí žalovaný tzv. úplný průzkum přihlašovaného
řešení, při němž dochází ke kompletní rešerši v dostupných patentových databázích, kde zjišťuje
stav techniky pomocí vyhledávání relevantních dokumentů k přihlašovanému řešení. Zjistí-li,
že existují totožná technická řešení, je popřen znak novosti, a na řešení nelze udělit patent. Pokud
nenajde žádný relevantní dokument se shodným obsahem, může udělit patent. Byť by byl
žalovaný při provádění průzkumu sebedůkladnější a vynaložil maximální možnou pečlivost,
skutečnost, že relevantní dokument nenajde, nutně nemusí znamenat, že takový dokument
objektivně neexistuje.
[25] Touto optikou je pak třeba nazírat na povinnost navrhovatele předkládat důkazy v řízení
o zrušení patentu. Jestliže žalovaný v řízení o udělení patentu konstatoval, že mu není znám
dokument, který by odpovídal přihlašovanému řešení, a v návrhu na zrušení patentu nebudou
uvedeny důkazní prostředky vedoucí k jeho zpochybnění (jejich návrh či jasné a srozumitelné
indicie k jejich nalezení), nastane situace, kdy se žalovaný nutně ocitne v důkazní nouzi a nezbývá
mu, než návrh zamítnout. Opačný přístup by se fakticky blížil úplnému přezkumu původního
rozhodnutí žalovaného, což ovšem není účelem řízení o zrušení patentu. To potvrzuje rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 7. 2006, č. j. 7 A 127/2001 - 91, který uvádí, že: „[ř]ízení
o zrušení patentu totiž není další možností úplného přezkumu původního řízení, nesupluje opravné (rozkladové
řízení). (…). Nelze jistě vyloučit, že důvody pro zrušení patentu jsou důsledkem toho, že řízení o jeho udělení
neproběhlo řádně, ovšem není-li zde následku, pro který lze patent zrušit, jsou procesní vady původního řízení
a dodržení formálních náležitostí rozhodnutí o udělení patentu nerozhodné.“ Žalovaný není povinen
(ani oprávněn) v řízení o zrušení patentu ověřovat správnost svého rozhodnutí o jeho udělení,
pakliže nejsou jednotlivé patentové nároky nebo patent jako celek kvalifikovaně zpochybněny.
Nelze po něm požadovat, aby zkoumal každé obecné tvrzení navrhovatele, které není podloženo
důkazy nebo alespoň odkazem na relevantní dokumentaci, učinil si úvahu, jak by bylo možné tato
tvrzení prokázat a následně si sám obstaral příslušné důkazy.
[26] Dle vyhlášky o patentovém řízení je náležitostí návrhu věcné odůvodnění a předložení
důkazních prostředků či alespoň jejich návrhů; shodnou povinnost (označit důkazy) stanoví
účastníkovi správní řád. Usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
12. 5. 2015, č. j. 7 As 69/2014 - 50, uvádí, že: „[k]líčovou otázkou dokazování před žalovaným a následně
i soudem je, jakým způsobem provedl porovnání nároků podle podané přihlášky s nároky v (namítaných)
dokumentech. Zda je z nich zřejmá totožnost technického řešení na základě srovnání obsahu nároků těchto
dokumentů, které vymezují předmět ochrany, případně za zohlednění dalšího popisu obsaženého v dokumentu
(jakkoliv nelze jít při tomto zohlednění nad rámec vymezený zněním nároku na ochranu.). V druhém kroku
pak, zda rozdíl v technickém řešení přihlášeném oproti řešení, které vyplývá ze stavu techniky a které mohl
odborník využít, je pro takového odborníka zřejmé, nebo naopak představuje onen tvůrčí proces. Jde o zjištění
skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, jehož výsledkem je závěr o splnění podmínek
patentovatelnosti přihlášeného řešení. (…) Otázka, zda určité řešení pro odborníka vyplývá zřejmým způsobem
ze stavu techniky, je otázkou výkladu právních pojmů v právní normě a aplikace normy na skutkový stav.“
[27] Návrh na zrušení patentu tedy musí identifikovat či dostatečně jasně popsat namítané
dokumenty tak, aby byl žalovaný schopen provést porovnání patentových nároků napadaného
patentu. V posuzovaném případě se tak nestalo a žalovaný nepochybil, pokud tento deficit
neodstraňoval svou vlastní procesní aktivitou, jak je mu vytýkáno ze strany městského soudu.
[28] Žalobce ve svém návrhu na zrušení patentu uvedl, že patentové nároky daného vynálezu
obsahují obecně známé systémy, postupy, pravidla a možnosti, tj. že se v podstatě jedná „pouze
o agregát obecně známých a veřejně užívaných technických prostředků a operací“. Předmětné řešení proto
dle jeho názoru nesplňuje podmínku novosti, ani vynálezeckého kroku, protože v dané době bylo
množství obdobných systémů běžně využívaných koncovými uživateli. Tím je ve své podstatě
vyloučeno z patentování. Jako příklady systémů, které fungují na stejných principech, uvedl
v obecné rovině emailové schránky, internetbanking a sociální sítě typu facebook. Žalobce
se snažil dovodit, že jednotlivé kroky patentových nároků jsou obecně známé a tak je tomu
i „v součtu“, čímž je celý vynález obecně známou skutečností.
[29] Již citované usnesení rozšířeného senátu uvádí, že: „[z]jištění o obsahu stavu techniky vychází
zpravidla z listin, vypovídajících o jiných technických řešeních daného problému, která jsou pod formální ochranou
(ať již v podobě patentu, či užitného vzoru aj.).“ Obdobně viz rozsudek ze dne 18. 6. 2015,
č. j. 9 As 12/2014 - 89, kde Nejvyšší správní soud uvedl, že: „[s]tav techniky lze zjišťovat různými
prostředky. Typicky půjde o starší patentované spisy nebo o odborné publikace. (…) Musí být navíc jednoznačné,
jaký stav techniky vyplývá z jakého pramene, protože tato otázka je podstatná i pro posuzování kritéria
vynálezecké činnosti, jak bude popsáno dále.“
[30] Stav techniky pro účely patentového řízení je tedy třeba prokazovat především
příslušnými patentovými nároky nebo odbornou technickou literaturou, nikoliv vágními odkazy
na to, že se jedná o obecně známý systém či řešení, navíc bez časového ukotvení této „obecné
známosti“. Pokud žalobce tvrdí, že tyto postupy jsou, respektive v roce podání přihlášky patentu
byly, skutečně všeobecně známé, bylo na něm, aby nejprve jasně uvedl, v jakých dokumentech
jsou tato obecně známá řešení popsána, potažmo jaké podklady jsou relevantní pro zjištění stavu
techniky. Předložené podklady musí obsahovat popis konkrétního existujícího technického
řešení, které měl žalobce na mysli, včetně jeho fungování, které bylo zpřístupněno veřejnosti ústní
formou, užíváním nebo jinak, se kterým je možno nároky napadeného patentu porovnat a určit,
zda se jedná o řešení nové či nikoliv.
[31] Argumentace žalobce dovozující nepatentovatelnost předmětného řešení ze skutečnosti,
že se jedná o souhrn v dané době známých postupů, je nepřípustně zjednodušující. Na technické
řešení totiž nelze hledět izolovaně pouze srovnáním částí jednotlivých patentových nároků
s obecně známými postupy typu přístup do systému za pomoci hesla, ověření registrace klienta,
atp. Předmět ochrany je popsán v patentových nárocích, je vymezen všemi uvedenými znaky a je
třeba jej posuzovat jako jeden celek. I použití známých věcí k novému účelu může být za určitých
okolností patentovatelným vynálezem.
[32] Návrh žalobce neobsahoval žádnou technickou dokumentaci, ze které by bylo lze vyčíst
stav techniky v době udělení patentu, a tedy odůvodnit návrh na jeho zrušení, resp. zpochybnit
patentovatelnost vynálezu. Tvrzení o obecně známých postupech nepředstavuje důkaz, na nějž
může žalovaný v řízení o zrušení patentu adekvátně reagovat, resp. důkaz relevantní z pohledu
patentového práva, který by prokazoval zákonem stanovené důvody pro zrušení patentu. Závěr
městského soudu o formalistickém přístupu žalovaného k argumentům žalobce odkazujícím
na obecnou známost postupů uvedených v patentových nárocích stěžovatelky nepovažuje
Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů za správný.
[33] Žalobce k návrhu na zrušení patentu předložil dokumenty D2 až D8 (převážně obchodní
smlouvy a jejich přílohy), jež obsahují doložku o obchodním tajemství či povinnost mlčenlivosti.
V rozkladu upřesnil, že dané dokumenty předložil pro dokreslení všeobecného povědomí
o možnosti obdobných postupů a současně nepatentovatelnosti takových obecných postupů
s tím, že je připraven je využít k omezení účinků patentu ve vztahu ke své osobě. Žalovaný učinil
závěr, že tyto dokumenty nemohly být stavem techniky, protože nedošlo k jejich zveřejnění,
což je požadavek vyplývající z §5 odst. 2 patentového zákona. Dle městského soudu tyto
dokumenty dokládají využívání obdobných systémů subjekty ve zdravotnictví, čímž došlo
v podstatě ke zveřejnění příslušných technických postupů.
[34] Ve smyslu §5 odst. 2 patentového zákona se stavem techniky stává řešení, k němuž byl
umožněn přístup veřejnosti písemně, ústně, využíváním nebo jiným způsobem. To znamená,
že takové řešení je přístupné neomezenému okruhu osob. Současně veřejnost zná každý
jednotlivý krok fungování daného řešení, nestačí jen veřejné využívání výsledku řešení určitou
skupinou koncových uživatelů. Obsahem předložených smluv byla obchodní ujednání,
která technickou dokumentaci projektů, kterých se týkala, nepopisovala. Současně lze stěží
předpokládat, že koncoví uživatelé daných projektů principy jejich fungování znali. Navíc zde
nebyla splněna podmínka přístupnosti „neomezenému okruhu osob“. Těmito dokumenty nebylo
možné stav techniky prokázat, a proto také nemohly být jako důkaz žalovaným přijaty.
[35] S ohledem na výše uvedené lze proto souhlasit se stěžovatelkou a žalovaným, že žalobce
nepředložil žádný dokument, který by prokazoval stav techniky k datu podání přihlášky patentu.
Bez odpovídajících důkazních prostředků, které by prokazovaly rozhodný stav techniky, ovšem
nelze provést úvahu o existenci či neexistenci vynálezecké činnosti, přítomnosti technického
znaku ve vynálezu a jeho přínosu k dosavadnímu stavu techniky. Tímto důkazním prostředkem
nemůže být bez dalšího přihláška vynálezu, z níž městský soud vycházel. K posouzení
patentovatelnosti je nezbytné porovnávat zapsané patentové nároky s nároky v (namítaných)
dokumentech technické povahy, které prokazují stav techniky k rozhodnému datu. Za situace,
kdy žalobcem předložené argumenty a důkazy nebyly dostatečně konkrétní proto, aby byl
žalovaný na jejich podkladě sám ze své iniciativy schopen namísto žalobce vyhledat technickou
dokumentaci za účelem jejího porovnání s patentovými nároky stěžovatelky, nelze předjímat,
zda mohlo být dané řešení skutečně patentovatelné.
[36] Nejvyšší správní soud se neztotožňuje se závěrem městského soudu, že rozhodnutí
žalovaného je nepřezkoumatelné, neboť pouze konstatuje existenci technického prvku
ve vynálezu, aniž by jej blíže ozřejmilo či objasnilo východiska patentovatelnosti činností majících
částečně netechnickou povahu. V posuzovaném případě realizuje stěžovatelkou definované řešení
podávání informací, které samo o sobě není považováno za vynález [§3 odst. 2 písm. d)
patentového zákona], na konkrétních, navzájem propojených zařízeních za pomoci technických
opatření pro zajištění bezpečnosti v rámci podávání těchto informací. Jedná se o shromažďování
a zpřístupňování informací o zdravotní péči od klientů, zdravotnických pracovníků a zařízení
pomocí technických opatření, která zajistí konkrétní naplnění tohoto cíle, včetně specifických
podmínek, zejm. požadavků na bezpečnost přístupu k informacím a jejich přenosu (registrace,
autorizace, přihlašování, apod.). Nejedná se tedy o počítačový program nebo podávání informací
„as such“, které by bylo ze zákona vyloučeno z patentovatelnosti, ale o řešení kombinované, jehož
patentování zákon i aplikační praxe připouštějí. Žalovaný ve svém rozhodnutí vycházel z toho,
že z podstaty vynálezu vyplývá určitá potřeba technických úvah vedoucích k implementaci
daného řešení do výsledného výstupu. Jakkoliv stručné bylo jeho zdůvodnění přítomnosti
technického prvku, nelze souhlasit s tím, že jej redukoval pouze na skutečnost, že v popisu
vynálezu figuruje využití počítače či počítačové sítě. Žalovaný upozornil na nevyhnutelnost
technických úvah a existenci technického problému, k jehož vyřešení vynález směřuje, byť je
ke škodě věci zmiňuje jen okrajově.
[37] Přestože je odůvodnění rozhodnutí žalovaného ve věci novosti a stavu techniky, potažmo
vynálezeckého kroku, relativně stručné, zejména s ohledem na skutečnost, že tyto tvoří podstatu
patentu, s přihlédnutím k nedostatečné argumentaci žalobce ve správním řízení je třeba
konstatovat, že žalovaný se zabýval všemi jeho námitkami, posoudil jejich obsah a vypořádal je
s ohledem na jejich důkazní relevanci v souladu se zákonnými požadavky. V situaci, kdy žalobce
nepředložil relevantní dokumenty prokazující stav techniky k rozhodnému datu, by se úplné
přenesení důkazního břemene na žalovaného míjelo s podstatou řízení o zrušení patentu.
[38] Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že žalobce pro podporu své argumentace v žalobě
odkazoval na odbornou publikaci Handbook of Telemedicine z roku 1998 a v replice k vyjádření
stěžovatelky doložil USA patent č. US5924074A ze dne 13. 6. 1999. Žalobce však svou pasivitu
ve správním řízení nemohl napravit tím, že možné důkazní prostředky naznačil v žalobě. Důkazy
tohoto typu měly směřovat k žalovanému již v průběhu správního řízení. Správní soudy musí
vycházet ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů
(§75 odst. 1 s. ř. s.). Je-li předmětem sporu neunesení důkazního břemene, nelze před soudem
provádět důkazy nové. Soudní přezkum není pokračováním správního řízení, je proto logické,
že případné důkazní deficity nemůže žalobce zhojit předkládáním nových důkazů soudu (srov.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 9. 2015, č. j. 4 As 133/2015 - 57). Důkazní
pasivita v průběhu správního řízení, která byla žalobci vytýkána, nemohla mít jiný následek
než zamítavé rozhodnutí žalovaného. Dle §23 patentového zákona žalovaný patent zruší, zjistí-li
se dodatečně, že nesplňuje podmínky patentovatelnosti. Lze konstatovat, že tato skutečnost
v průběhu správního řízení zjištěna nebyla.
[39] Námitce stěžovatelky, že městskému soudu nepřísluší přezkoumávat patentovatelnost
technického řešení, neboť tato činnost je ve výlučné pravomoci žalovaného, přisvědčit naopak
nelze. K šíři soudního přezkumu se jednoznačně vyjádřil rozšířený senát v již citovaném usnesení
tak, že: „[p]osouzení, zda je vynález nový a zda je výsledkem vynálezecké činnosti, je otázkou právní a vychází
ze skutkového stavu věci zjištěného na základě hodnocení důkazů. Správní uvážení se zde neuplatní. Skutkový
i právní závěr správního orgánu o těchto otázkách soud přezkoumává v rámci námitek uplatněných v žalobě
v plném rozsahu; vyjde-li v řízení najevo potřeba posouzení odborných otázek, může soud vyžádat odborné
vyjádření nebo znalecký posudek.“
[40] Nejvyšší správní soud na základě výše uvedeného shledal kasační stížnost důvodnou,
a proto mu nezbylo, než zrušit rozsudek městského soudu a věc mu vrátit zpět k dalšímu řízení.
[41] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. října 2018
Mgr. David Hipšr
předseda senátu