ECLI:CZ:NSS:2018:8.AS.9.2018:43
sp. zn. 8 As 9/2018-43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného
a soudců JUDr. Michala Mazance a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce: V. B., zast.
Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Ledčická 649/15, Praha 8, proti žalovanému:
Krajský úřad kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 57, Jihlava, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
16. 5. 2017, čj. KUJI 36208/2017, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 12. 2017, čj. 54 A 7/2017-64,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Rozhodnutím Městského úřadu Pelhřimov ze dne 9. 1. 2017, čj. OVV/364/2016 D-243/16,
byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle ustanovení §125c odst. 1 písm. f) zákona
č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále jen „zákon o silničním provozu“),
kterého se dopustil tím, že „dne 24. 1. 2016 v 14:56:39 hod. řídil na pozemní komunikaci I. třídy, č. 34
v obci Kamenice nad Lipou, místní část Pravíkov, osobní automobil tovární značky Ford Mondeo B5Y,
registrační značky X, ve směru jízdy od Kamenice nad Lipou na Božejov, přičemž mu byla v úseku autobusové
zastávky, souřadnice postavení měřícího zařízení GPS Y 705325.00, X 1132653.00, kde je nejvyšší dovolená
rychlost 50 km/hod., silničním laserovým rychloměrem MicroDigiCam LTI naměřena rychlost 65 km/hod., kdy
po odečtení možné odchylky měřícího zařízení ve výši ± 3 km/hod. mu tedy byla jako nejnižší skutečná rychlost
naměřena rychlost jízdy 62 km/hod., tedy v provozu na pozemních komunikacích při řízení vozidla překročil
nejvyšší dovolenou rychlost v obci o méně než 20 km/hod. a tímto jednáním porušil ust. §18, odst. 4, zákona o
silničním provozu“ Žalobci byla za uvedený přestupek uložena pokuta ve výši 1 700 Kč a povinnost
nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Odvolání proti tomuto rozhodnutí v záhlaví citovaným
rozhodnutím žalovaný zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil.
[2] Žalobu proti rozhodnutí žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích zamítl.
[3] Opakovat důvody, pro něž krajský soud shledal žalobní argumentaci za lichou, netřeba,
neboť odůvodnění naříkaného rozsudku je Nejvyššímu správnímu soudu a nepochybně
i stěžovateli známo; postačí proto na stěžovaný rozsudek odkázat.
II.
Argumenty kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[4] Ani opakování kasačních námitek není nezbytné. Nejvyšší správní soud nepovažuje
za přínosné znovu opakovat, co sám stěžovatel ku své obraně použil; jím uplatněné kasační
námitky vypořádává v další části tohoto rozsudku. Nyní dostačuje stručně připomenout klíčové
stěžovatelem uplatněné výhrady.
[5] Argumentace stěžovatele nejprve opakovala jím již dříve vyjádřený názor, podle něhož,
z důvodů jím podrobně vyložených, pro věc relevantní ustanovení §20 zákona č. 200/1990 Sb.
nabylo účinnosti až 1. 10. 2016, takže k přerušení běhu prekluzivní lhůty v jeho případě nedošlo;
přestupek spáchal 24. 1. 2016 a on proto „s ohledem na jasné znění čl. II odst. 3 zák. č. 204/2015 Sb.
vycházel z toho, že k preklusi údajného přestupku dojde rok od spáchání údajného přestupku“. Stěžovatel
namítl nepřezkoumatelnost i nesprávnost opačných úvah krajského soudu.
[6] Stěžovatel dále zopakoval (s odkazy i na jím připomenutou judikaturu) své námitky vůči
způsobu měření rychlosti jím řízeného vozidla a vůči způsobu, jímž bylo již ve správním
a následně i v soudním řízení naloženo s jeho důkazními návrhy.
III.
Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[7] Nejvyšší správní soud nenalezl žádné formální vady či překážky projednatelnosti kasační
stížnosti, a proto přezkoumal jí napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu a v rámci kasační
stížností uplatněných důvodů, zkoumaje přitom, zda napadené rozhodnutí či jemu předcházející
řízení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti [§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.].
[8] Kasační stížnost není důvodná.
[9] Žádnou z vad zakládající nepřezkoumatelnost ve smyslu judikaturou Nejvyššího
správního soudu vytýčených požadavků (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Azs 47/2003-130, publikováno ve Sb. NSS č. 7/2004, ze dne 4. 12. 2003,
čj. 2 Ads 58/2003-75, publikováno ve Sb. NSS č. 3/2004, ze dne 18. 10. 2005,
čj. 1 Afs 135/2004-73, publikováno ve Sb. NSS č. 3/2006, či rozsudek ze dne 8. 4. 2004,
čj. 4 Azs 27/2004-74) naříkaný rozsudek netrpí. Krajský soud srozumitelným a přezkoumatelným
způsobem uvedl, proč nesouhlasil se názorem stěžovatele, podle něhož nebylo citované znění
zákona o přestupcích v době spáchání přestupku účinné. Při hodnocení stěžovatelovy námitky
vycházel krajský soud ze zákona č. 204/2015 Sb. (nesprávně uvedeno č. 205/2015 Sb.); poukázal
přitom na Čl. I bod 6. tohoto zákona (krajským soudem nesprávně uvedeno čl. II). Dle Čl. XXVI
je přitom podle něj zřejmé, že účinnost citovaného článku I nastává dnem 1. 10. 2015. Dle
krajského soudu úvahy stěžovatele odporovaly úmyslu zákonodárce. Nejvyšší správní soud může
sice souhlasit s tím, že krajský soud své úvahy nerozvedl příliš podrobně, avšak stručnost
odůvodnění nečinila argumentaci krajského soudu nesrozumitelnou či jinak nepřezkoumatelnou.
[10] V posouzení samotné otázky účinnosti jednotlivých článků souhlasí Nejvyšší správní soud
s krajským soudem. Touto problematikou se ostatně zabýval také v nedávném rozsudku ze dne
6. 9. 2018, čj. 7 As 86/2018-38. Zde judikoval, že není pochyb o tom, že „samotné novelizované znění
§20 nabylo účinnosti již dne 1. 10. 2015. Údajný rozpor dle stěžovatele způsobuje čl. II bod 3 novely upravující
přechodné ustanovení k §20. Stěžovatel však přehlíží, že samotný čl. II bod 3 novely není zahrnut mezi
ustanoveními, na která dopadá výjimka z obecné účinnosti novely. To znamená, že zatímco novelizované znění
§20 nabylo účinnosti již dne 1. 10. 2015, samotné přechodné ustanovení k §20 nabylo účinnosti o rok později.
Jazykový výklad tedy nepotvrzuje názor stěžovatele o rozporu citovaných ustanovení, neboť vede k závěru,
že od 1. 10. 2015 byla účinná změna §20 zákona o přestupcích, avšak pro tuto změnu nebyla v právním řádu
v období od 1. 10. 2015 do 30. 9. 2016 upravena přechodná ustanovení“. Nejvyšší správní soud dále
uvedl, že [n]ezahrnutí přechodného ustanovení do výjimek uvedených v čl. XXVI je třeba s ohledem na povahu
přechodných ustanovení považovat za nedůslednost zákonodárce, který nemohl zamýšlet, aby v období
od 1. 10. 2015 do 30. 9. 2016 neplatilo přechodné pravidlo mající toliko akcesorický charakter. Obdobnou
nedůsledností je rovněž použití formulace »ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona« v přechodném ustanovení
za situace, kdy je účinnost novely dělená. Stěžovatel dovozuje, že je tímto obratem myšlena účinnost novely jako
celku, tj. 1. 10. 2016. Takový závěr ovšem nemá žádné opodstatnění. Novela žádnou »celkovou« účinnost
neobsahuje. Není tedy důvod, aby muselo být citovaným obratem myšleno právě a pouze pozdější datum účinnosti.
Upravuje-li novela dvě data účinnosti, je nutné obrat »ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona« vnímat dvojitě,
a to vždy v závislosti na tom, zda daná norma souvisí s ustanovením, které nabylo účinnosti dne 1. 10. 2015
nebo s ustanovením, které nabylo účinnosti dne 1. 10. 2016. Jak již bylo uvedeno výše, přechodná ustanovení mají
akcesorický charakter. Z toho plyne, že daný obrat je v jejich případě nutné vztahovat na účinnost konkrétní
normy, k níž se přechodné ustanovení vztahuje. V nyní posuzovaném případě tedy na účinnost změny §20
zákona o přestupcích, která nastala dne 1. 10. 2015. Opačný výklad by vedl pouze k tomu, že by přechodné
ustanovení v podstatě ještě nahrazovalo legisvakanční lhůtu, což však není jeho účelem. Tento účel naplnila
ustanovení upravující účinnost, která stanovila, po jaké době od vyhlášení novely ve Sbírce zákonů byla změna
§20 účinná. Sedmý senát zdejšího soudu pak uzavřel, že „[v]ýše uvedené vede k jednoznačnému závěru,
že §20 ve znění novely je možné aplikovat na činy spáchané po jeho účinnosti, tj. po 1. 10. 2015. Nelze proto
než konstatovat, že zákon neumožňuje více rovnocenných způsobů výkladu, a nelze tak na věc aplikovat zásadu
in dubio mitius (při pochybnostech postupovat mírněji).“ Námitku uplynutí prekluzivní lhůty k projednání
přestupku proto Nejvyšší správní soud ani v nyní projednávané věci důvodnou neshledal.
[11] V nynější věci Nejvyšší správní soud nesouhlasil ani s další námitkou stěžovatele, podle
níž měl být proveden návod k obsluze jako důkaz a podle níž nepostačil pouhý výslech svědka
(policisty) k prokázání správného postupu měření.
[12] Překročení nejvyšší povolené rychlosti o 15 km/h (resp. 12 km/h) bylo stěžovateli
prokázáno automatickým záznamem z rychloměru, který obsluhovali vyškolení dopravní
policisté. Na snímku z rychloměru je zaznamenáno vozidlo včetně jeho registrační značky, která
je čitelná. Z úředního záznamu policistů ze dne 27. 1. 2016 založeném ve správním spise vyplývá,
že zasahující policisté jednali přímo se stěžovatelem jakožto řidičem vozidla. Ten v daný okamžik
nevznesl žádnou pochybnost o umístění měřícího zařízení a záznam odmítl podepsat.
[13] Jak plyne z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 11. 2016, čj. 1 As 300/2015- 35,
„[p]rokazovat stav věci (nebo místa činu) v minulosti je obecně problematické. Je tomu proto, že v průběhu času
se mění stav věci, její vlastnosti, vzezření, funkčnost, apod., ať už v důsledku jejího užívání, vnějších objektivních
zejména přírodních jevů (např. počasí) nebo i vědomými dodatečnými zásahy do věci prováděné člověkem. Proto,
je-li stav určité věci (místa) důležitý pro objasnění zjišťovaného skutkového stavu, patří její ohledání mezi prvotní
úkony v konkrétním řízení. Není ovšem úkonem povinným, zejména za situace, kdy o stavu věci s ohledem
na další skutečnosti zjištěné dosud provedenými jinými důkazy, nejsou pochybnosti.“
[14] Jestliže sám stěžovatel namítal, že bylo na místě provést důkaz návodem k obsluze
měřícího zařízení a zjišťovat, jak bylo měřící zařízení ustaveno a zda bylo měření provedeno
v souladu s návodem k obsluze, měl tuto pochybnost vznést již na místě spáchání přestupku.
Za situace, kdy je z fotografie zřejmé, o jaké vozidlo se jedná, a je jednoznačně čitelná jeho
registrační značka, přičemž současně při jeho zachycení snímku na obrazový záznam nebyla mezi
rychloměrem a vozidlem žádná překážka, neměly správní orgány důvod mít jakékoliv
pochybnosti o kvalitě a objektivitě měření - a to ani tehdy, pokud nezařadily mezi podklady pro
rozhodnutí návod k obsluze měřicího zařízení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 19. 6. 2015, čj. 2 As 202/2014-50). Z listin nacházejících se ve spise, z úředních záznamů
Policie České republiky a z výslechu policistů jako svědků plyne, že měření proběhlo v souladu
s návodem k obsluze měřícího zařízení, tedy i stav vozidla odpovídal požadavkům, jež jsou na něj
kladeny (srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 1. 2016,
čj. 10 As 121/2015-40). Ačkoliv je nutné přesné zjištění naměřené rychlosti z důvodu právní
kvalifikace, na případné limity rychloměru či drobné změny měřícího vozidla dopadá odchylka,
která poskytuje dostatek prostoru pro eliminaci případných negativních vlivů na průběh řízení.
Nejvyšší správní soud pro uvedené souhlasí s krajským soudem v tom, že provedení důkazu
návodem k obsluze rychloměru nebylo v dané věci třeba a žalovaný resp. před ním již správní
orgán prvního stupně proto nepochybily, pokud jej jako důkaz neprovedly. Žalovaný postupoval
správně, neboť žalobou napadené rozhodnutí řádně a přezkoumatelně odůvodnil; konstatoval,
že správní orgán prvního stupně postupoval v souladu s §3 s. ř. a zjistil v přestupkovém řízení
stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad
napadeného rozhodnutí se zákonnými požadavky; spáchání přestupku stěžovatelem bylo
na základě shromážděných podkladů spolehlivě zjištěno a prokázáno. Přiléhavá v této věci není
ani stěžovatelem citovaná judikatura, neboť jím citované pasáže vyňaté z této judikatury jsou
vytrženy z kontextu a na danou věc se pro již výše uvedené neuplatní.
[15] Nedůvodná je také námitka stěžovatele, podle níž žalovaný nijak nerozhodl o jeho
důkazních návrzích. Nejvyšší správní soud i zde souhlasí s krajským soudem; žalovaný se sice
explicitně nevyjádřil k samotnému provedení důkazu ohledáním rychloměru, avšak srozumitelně
a přezkoumatelně uvedl, proč považoval argumentaci stěžovatele za nevěrohodnou a proč
by provedení takového důkazu bylo ve věci nadbytečné. Napadené rozhodnutí žalovaného tak
dostálo zákonným požadavkům. Stěžovatelovu argumentaci pro uvedené nelze přijmout.
[16] Nejvyšší správní soud pak nesouhlasí ani s poslední námitkou stěžovatele, podle které měl
žalovaný povinnost vyhovět žádosti žalobce dle §11a odst. 1 zákona o metrologii. Podle
citovaného ustanovení je uživatel stanoveného měřidla povinen na žádost osoby, která může být
dotčena jeho nesprávným měřením, požádat o přezkoušení stanoveného měřidla. Dle důvodové
zprávy bylo citované ustanovení vloženo do zákona jako reakce na požadavky praxe a přijatá
změna znamená, že namísto dosavadního ověření, zda žádost dotčené osoby podle §11 odst. 4
zákona o metrologii ve znění do 31. 3. 2015 bude napříště prováděno pouze přezkoušení dle
pravidel přijatých Českým metrologickým institutem v opatření obecné povahy.
[17] Pro posouzení nyní projednávané věci je též důležité, že přezkoušení rychloměru dle
§11a odst. 1 zákona o metrologii navrhl stěžovatel až v rámci odvolacího správního řízení.
Nejvyšší správní soud k této otázce již judikoval (srov. rozsudek ze dne 8. 11. 2018,
čj. 9 As 242/2017-50) tak, že „[z] textu §11a zákona o metrologii je zřejmé, kdo má koho o přezkoušení
žádat“. Podobně jako v tehdy projednávané věci připomíná Nejvyšší správní soud, že takovou
žádost mohl uplatnit pouze stěžovatel, a to pouze vůči Policii České republiky. Již proto nelze
spatřovat žádné pochybení v tom, že žalovaný podle citovaného ustanovení zákona o metrologii
nepostupoval. Shodně jako v citovaném rozsudku 9 As 242/2017, konstatuje Nejvyšší správní
soud, že je nadbytečné zabývat se tím, zda pro přezkoušení podle ustanovení §11a zákona
o metrologii byly nebo nebyly splněny předpoklady, neboť stěžovatel o přezkoušení k tomu
povinný subjekt vůbec nepožádal.
IV.
Závěr a náklady řízení
[18] Nejvyšší správní soud dospěl proto k závěru, že kasační stížnost je nedůvodná, a podle
§110 odst. 1 s. ř. s. ji zamítl. O věci přitom rozhodl bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s.
[19] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1, ve spojení
s §120, s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení.
Žalovanému v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti
nevznikly, a proto mu soud náhradu nákladů nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 20. prosince 2018
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu