ECLI:CZ:NSS:2018:9.AS.387.2017:66
sp. zn. 9 As 387/2017 - 66
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Tomáše Rychlého a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobkyně: Městská
část Praha-Troja, se sídlem Trojská 230/96, Praha 7, zastoupená Mgr. Jiřím Nezhybou,
advokátem se sídlem Údolní 567/33, Brno, proti žalovanému: Magistrát hlavního města
Prahy, se sídlem Mariánské nám. 2/2, Praha 1, za účasti osob zúčastněných na řízení:
I) Městská část Praha 8, se sídlem Zenklova 1/35, Praha 8, a II) TROJA TROJOU, se sídlem
Povltavská 20/44, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 23. 10. 2017, č. j. 8 A 3/2015 – 61,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Osoby zúčastněné na řízení n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím ze dne 27. 1. 2014, č. j. MČ P7 2740/2014/OVT/Lub, Úřad městské části
Praha 7 (dále jen „stavební úřad“) rozhodl o umístění stavby nazvané „Administrativně technická
budova Zdravotnické záchranné služby hl. m. Prahy“ na pozemcích v katastrálním území Troja a Libeň
(dále jen „stavba“). Stavební úřad dospěl k závěru, že realizací stavby nemůže být zasaženo
do údolní nivy, neboť se v této oblasti biologické prvky charakteristické pro údolní nivu
nenachází. Tato skutečnost je patrná ze závazného stanoviska odboru životního prostředí
žalovaného. Stejně tak s odkazem na kladná stanoviska dotčených správních orgánů (odboru
krizového řízení žalovaného, odboru krizového řízení Úřadu městské části Praha 7,
vodoprávního úřadu a odboru dopravy žalovaného) nepovažoval za překážku, že se má stavba
nacházet v záplavovém území. Neztotožnil se ani s námitkou žalobkyně o nevhodnosti umístění
krytu civilní ochrany, který má být dle žalobkyně součástí stavby.
[2] Žalovaný rozhodnutím ze dne 3. 11. 2014, č. j. MHMP 1429160/2014, zamítl odvolání
žalobkyně proti rozhodnutí stavebního úřadu a toto rozhodnutí potvrdil. K námitce týkající
se možného zásahu do významného krajinného prvku - údolní nivy - si vyžádal stanovisko
Ministerstva životního prostředí. Z něj vyplývá, že s ohledem na charakter lokality nebude
umístěním stavby oslabena údolní niva, předmětné pozemky jsou silně ovlivněny antropogenní
činností, jejich případná rekultivace by měla vzhledem k charakteru okolí pouze krátkodobé
trvání. Žalovaný, stejně jako stavební úřad, nepovažoval za překážku, že stavba má být postavena
v záplavovém území, a to z důvodu možnosti využití mobilních ochranných opatření; tento závěr
učinil na základě kladných stanovisek dotčených správních orgánů. Nakonec žalovaný vyvrátil
tvrzení žalobkyně, že plánovaná stavba má být objektem civilní ochrany; vysvětlil, že stavba
má sloužit pouze jako improvizovaný úkryt v případě mimořádné situace.
[3] Žalobkyně brojila proti rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze (dále
jen „městský soud“), který ji zamítl jako nedůvodnou. Žalobkyně námitky proti rozhodnutí
žalovaného a rozhodnutí stavebního úřadu rozčlenila do tří okruhů. Nejprve tvrdila,
že v důsledku stavby dojde k zásahu do údolní nivy, dále uvedla, že ve správním řízení nebyly
vyvráceny její výtky související plánovanou stavbou jako objektem civilní ochrany. Nakonec
namítala nevhodnost umístění budovy v záplavové oblasti.
[4] Městský soud úvodem shrnul plánované umístění předmětné stavby, jak vyplývá
z přiložených správních spisů. Stavba má být postavena na pozemcích, které se nacházejí
na hranici mezi Libní a Trojou, na pravém břehu Vltavy. Tyto pozemky jsou ze severu
ohraničeny Povltavskou ulicí, z jihu pražským okruhem a výjezdem z tunelu Blanka, ze západu
ulicí Pod Lisem s tramvajovou tratí vjíždějící na nový Trojský most a z východu pozemkem,
na kterém se nachází betonárna. Pozemky jsou na tzv. Holešovickém ostrově.
[5] Poté soud přistoupil k vypořádání prvního okruhu námitek týkajících se hrozícího zásahu
do údolí říční nivy. Dal za pravdu žalovanému, že odbor životního prostředí žalovaného vycházel
z již překonané definice údolní nivy vyplývající z §3 odst. 1 písm. b) zákona č. 114/1992 Sb.,
o ochraně přírody a krajiny, podle kterého je údolní niva významným krajinným prvkem. Pozdější
stanovisko Ministerstva životního prostředí však již vycházelo z přesnější definice vyplývající
ze sdělení Ministerstva životního prostředí, odboru ekologie krajiny a lesa a odboru legislativního
k výkladu pojmu „údolní niva“, č. 16/2007 Věstníku Ministerstva životního prostředí
(dále jen „sdělení MŽP“), které ji charakterizuje jako rovinné údolní dno aktivované při povodňovém stavu
vodního toku; tvoří ji štěrkovité, písčité, hlinité nebo jílovité naplaveniny, jejichž úložné poměry často vykazují
nepravidelnosti způsobené větvením toku, vznikem ostrovů, meandrů, náplavových kuželů a delt, sutí, svahových
sesuvů apod. Podstatné však je, že obě definice vedou ke stejnému závěru, tedy že v daném území
se údolní niva nenachází, navíc namítaná vada spočívající v užití neaktuální definice údolní nivy,
byla napravena v odvolacím řízení. Městský soud dodal, že souhlasí se stanoviskem Ministerstva
životního prostředí, z něhož se podává, že hodnota této lokality je podstatně ovlivněna zástavbou
a silně frekventovanými silničními komunikacemi, přičemž na Holešovickém ostrově docházelo
ke zhoršování stavu území již desetiletí, až se z ostrova postupně stal „brownfield“. Nakonec
městský soud dodal, že podle stávajícího územního plánu není záměrem dané území revitalizovat
a přeměnit na přírodní údolní nivu, proto tento záměr nelze prosazovat v konkrétním územním
řízení, a to právě z důvodu, že takový postup by byl v rozporu s územním plánem.
[6] Městský soud nepřisvědčil ani námitce, že stavba má být nevhodně umisťována
do záplavové oblasti. Konstatoval, že je na příslušných správních orgánech v oblasti krizového
řízení a na investorovi, respektive žadateli o územní rozhodnutí, aby vyhodnotili vhodnost
umístění budovy v záplavové oblasti. Dotčené orgány s umístěním stavby souhlasily. Upozornily
na to, že daná lokalita je chráněna protipovodňovými opatřeními a maximálně hrozí, že v případě
povodní bude omezen podjezd pod mostem Barikádníků. To však nijak neomezí dostupnost
budovy po Trojském mostě, Trojské ulici, mostě Barikádníků směrem do centra a tunelem
Blanka.
[7] Nakonec městský soud uvedl, že umisťovaná stavba nemá být objektem civilní ochrany,
jak tvrdí žalobkyně. Odkázal na §7 odst. 2 písm. i) zákona č. 239/2000 Sb., o integrovaném
záchranném systému a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o integrovaném záchranném
systému“), podle něhož jsou stavbou civilní ochrany stavby určené k ochraně obyvatelstva při mimořádných
událostech, k zabezpečení záchranných prací, ke skladování materiálu civilní ochrany a k ochraně a ukrytí obsluh
důležitých provozů. Administrativně technická budova zdravotnické záchranné služby není budovou
civilní ochrany ve smyslu tohoto ustanovení, neboť je primárně určena pro provoz za běžného
stavu, nikoliv při mimořádných událostech. Jelikož stavba nemá být objektem civilní ochrany,
námitky žalobkyně o nevhodnosti umístění v dané lokalitě jsou bezpředmětné. Nakonec městský
soud dodal, že se toliko plánuje použít podzemní podlaží budovy jako improvizovaný úkryt
v případě vyhlášení mimořádné situace, což správně uvedl žalovaný a vyplývá to i ze závazných
stanovisek dotčených orgánů.
[8] Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační
stížnost z důvodů, který podřadila pod §103 odst. 1 písm. b) soudního řádu správního (dále jen
„s. ř. s.“).
[8] Stěžovatelka stejně jako v řízení před městským soudem strukturovala své kasační
námitky do tří okruhů. Jedná se o námitky týkající se a) zásahu do údolní nivy, b) umístění
budovy v záplavové oblasti a c) stanovisek dotčených orgánů na úseku ochrany obyvatelstva.
[9] Stěžovatelka je přesvědčena, že městský soud její žalobní námitky ohledně zásahu
do údolní nivy posoudil nesprávně a nedostatečně. Vytýká městskému soudu, že se ztotožnil
s žalovaným, že je nepodstatné, jestli závazné stanovisko Ministerstva životního prostředí
vycházelo z již překonané definice údolní nivy z roku 1993 namísto novější definice z roku 2007.
Podle stěžovatelky z různých definic plynou i různé důsledky, tudíž užití nesprávné definice
mohlo mít zásadní vliv na další průběh řízení. Právě způsob vymezení pojmu „údolní niva“
je určující z hlediska relevance stěžovatelkou vznesených námitek ohledně revitalizace a obnovy
nivní krajiny. Překonaný výklad pojmu „údolní niva“ z roku 1993, vymezující existenci nivy
v závislosti na zachování tzv. vegetačních znaků, umožňuje pominutí námitek stěžovatelky
s poukazem na nedostatečné zastoupení těchto vegetačních znaků. Komplexní vymezení tohoto
pojmu obsažené ve sdělení z roku 2007 ovšem na problematiku nahlíží jinak, neboť předpokládá
zohlednění možnosti revitalizace a obnovy nivní krajiny i v případě, kdy vegetační znaky nejsou
zachovány. Použití překonaného výkladu pojmu „údolní niva“ proto mohlo mít vliv
na vypořádání žalobních námitek ohledně revitalizace a obnovy nivní krajiny.
[10] Stěžovatelka nesouhlasí ani s argumentací městského soudu a žalovaného, kteří de facto
tvrdí, že jelikož je dané území značně poškozeno a jako údolní niva již dlouhodobě neslouží,
nemá smysl jej více chránit jako údolní nivu. Stěžovatelka je přesvědčena, že skutečnost,
že se významný krajinný prvek nachází v lokalitě, která se stává rok od roku průmyslovější,
nemůže mít ještě za následek naprostou rezignaci na jeho ochranu. Tím spíše to nemůže být
argumentem pro umístění záměru, což se však v daném případě stalo. Stěžovatelka souhlasí s tím,
že existence infrastrukturních staveb znesnadňuje revitalizaci nivní krajiny v ideální míře, ale stále
ji díky prostorové rezervě a charakteristikám krajiny umožňuje. Stěžovatelka také připomíná,
že i pro účely ochrany údolní nivy a možnosti její revitalizace, bylo územním plánem vyhlášeno
tzv. Velké rozvojové území Pelc-Tyrolka-Troja-Bubeneč. Tato vyhlášená stavební uzávěra
v celém prostoru říční nivy od Libně do Bubenče měla být zárukou koordinované péče, obnovy
nivní krajiny a systematického rozvoje rekreace sportovních, naučných a volnočasových aktivit.
Revitalizace této oblasti je prioritní celoměstský úkol, čemuž je třeba podřídit dílčí investice
a navzájem je koordinovat. Stěžovatelka je proto oproti městskému soudu přesvědčena, že otázka
revitalizace údolní nivy je předmětem tohoto řízení. To, zda bude stavba v daném místě
postavena, má totiž úzkou souvislost s ochranou významného krajinného prvku a jeho využitím
do budoucna.
[11] Dále stěžovatelka městskému soudu vytýká, že se nevyjádřil k její argumentaci,
ve které předkládá nejrůznější formy vyžití údolní nivy (zejména její protipovodňový a rekreační
význam).
[12] Další okruh námitek se týká nevhodnosti umístění stavby do záplavové oblasti.
Stěžovatelka připouští, že stavební úřad formálně splnil svou povinnost, když si vyžádal
potřebná stanoviska příslušných správních orgánů, jak vyžaduje zákon č. 254/2001 Sb., o vodách
a o změně některých zákonů (vodní zákon), v případě, kdy je záměr umísťován do záplavové
oblasti. Zpochybňuje však, jaký závěr z těchto stanovisek učinili žalovaný a městský soud,
tedy že v případě povodní je oblast chráněna mobilními ochrannými opatřeními. Stěžovatelka
připomíná, že v oblasti, kde má být umístěna stavba, se často opakují záplavy. Při posledních
záplavách došlo navíc k situaci, že protipovodňové hráze neplnily svou funkci, protože
prosakovaly. Je tedy patrné, že se nemusí jednat o ochranu dostatečnou.
[13] Městský soud také nijak nereagoval na další stěžovatelkou uváděné důvody,
proč je umístění stavby v dané lokalitě nevhodné. Jedná se o tvrzení, že v případě povodní může
být omezen snadný příjezd zaměstnanců zdravotnické záchranné služby. Městský soud se rovněž
nijak nevyjádřil k umístění závěsového modulu pro likvidaci následků mimořádných událostí
s nástavbou rozkládacího operačního sálu (mobilní nemocnice GOLEM), který by se zřejmě
po uzavření příjezdových cest protipovodňovými stěnami nemohl kvůli svým rozměrům dostat
náhradními příjezdovými cestami na místo určení.
[14] Dále stěžovatelka uvádí, že městský soud nevyjasnil, proč srovnání uvedené oblasti
s umístěním pražské ZOO ve vzdálenosti 1,5 km po proudu Vltavy není správná. Městský
soud pouze uvedl, že protipovodňová opatření jsou „zcela odlišná“, nicméně nespecifikoval,
v čem se odlišují.
[15] Nakonec stěžovatelka namítá, že městský soud s odkazem na závazná stanoviska
nesprávně vyhodnotil, že plánovaná stavba není objektem civilní ochrany. Jediné, co městský
soud výslovně uvedl je to, že se „plánuje pouze možnost podzemní podlaží použít jako improvizovaný úkryt
v případě vyhlášení mimořádné situace.“ K tomu stěžovatelka uvádí, že improvizovaný úkryt (přibližně
pro 300 lidí) je nesporně objektem civilní ochrany, jelikož se řídí právní úpravou pro objekty
civilní ochrany. Odkazuje na §16 odst. 2 vyhlášky Ministerstva vnitra č. 380/2002 Sb., k přípravě
a provádění úkolů ochrany obyvatelstva (dále jen „vyhláška MV“), kde se uvádí, že ukrytí
obyvatelstva se při mimořádných událostech zajišťuje v improvizovaných a ve stálých úkrytech. Kromě toho
stěžovatelka namítá, že městský soud při definici pojmu „objekt civilní ochrany“ nesprávně
vycházel z §7 odst. 2 písm. i) zákona o integrovaném záchranném systému, v němž je však
řešena pravomoc Ministerstva vnitra.
[16] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhuje její zamítnutí, odkazuje
na své vyjádření k žalobě a napadená správní rozhodnutí. Setrvává na tom, že jeho rozhodnutí
i rozhodnutí stavebního úřadu byla vydána na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu.
[17] K námitce týkající se možného zásahu do oblasti údolní nivy se vyjádřil
tak, že ani z Koncepce pražských břehů z roku 2014 nevyplývá, že se v předmětné oblasti nachází
údolní niva (Holešovický ostrov koncepce označuje jako „devastované území východní části Troji“).
Dodává, že nyní stěžovatelka odkazuje na Celkovou koncepci krajinářského řešení Císařského
ostrova a širšího okolí a navazující Akční plán, které dne 29. 8. 2017 schválila Rada hl. m. Prahy.
Akční plán však na straně 37 s uvedenou stavbou počítá.
[18] K tvrzeným obavám stěžovatelky z omezení dostupnosti objektu v případě povodňového
stavu uvedl, že oblast je chráněna trvalými protipovodňovými opatřeními a k budově bude
zajištěn přístup po čtyřech komunikacích. Odlišné závěry městského soudu ohledně
ničivosti povodní v oblasti pražské ZOO a v posuzované lokalitě jsou dány tím, že oblast
ZOO je bez trvalé protipovodňové ochrany. Nakonec dodal, že tvrzení stěžovatelky,
že v podzemním podlaží navrhované budovy se má nacházet kryt civilní obrany až pro 300 lidí,
je v rozporu s obsahem správního spisu. Rozporuje také závěr stěžovatelky, že všechny objekty,
které by v případě mimořádné události mohly být využity jako improvizované kryty (například
podzemní podlaží rodinného domu), jsou objektem civilní ochrany.
[19] Osoba zúčastněná na řízení I. se ke kasační stížnosti nevyjádřila, osoba zúčastněná
na řízení II uvedla, že se ztotožňuje se stěžovatelkou.
[20] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil otázku splnění podmínek řízení. Zjistil, že kasační
stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost
ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, stěžovatelka je v řízení zastoupena advokátem a jsou splněny
i obsahové náležitosti dle §106 s. ř. s.
[21] Následně přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4, věty
za středníkem s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[22] Poté Nejvyšší správní soud přistoupil k vypořádání námitky, ve které se stěžovatelka
dovolává pochybení Ministerstva životního prostředí, kterého se údajně dopustilo tím,
že ve svém stanovisku vycházelo z neaktuální definice pojmu „údolní niva“. To mohlo mít podle
stěžovatelky vliv na vypořádání jejích námitek ohledně revitalizace a obnovy nivní krajiny. V prvé
řadě je třeba vyvrátit tvrzení, že Ministerstvo životního prostředí vycházelo z již překonané
definice údolní nivy vyplývající z §3 odst. 1 písm. b) zákona o ochraně přírody a krajiny.
Jak správně uvedl již městský soud, takto postupoval odbor životního prostředí žalovaného,
nikoli Ministerstvo životního prostředí. To naopak ve svém stanovisku připomnělo, že by bylo
vhodnější, kdyby původní stanovisko žalovaného reflektovalo aktuálnější vymezení pojmu údolní
niva z roku 2007.
[23] Dále je třeba zmínit, že zmiňovaný §3 odst. 1 písm. b) zákona o ochraně přírody a krajiny
říká toliko to, že údolní niva se řadí mezi významné krajinné prvky, což se za dobu účinnost
tohoto zákona nezměnilo. Jedná se o jeden z významných krajinných prvků „[c]hráněných
ex lege bez nutnosti vydání správního aktu či registrace, u kterých platí nevyvratitelná domněnka jejich důležitosti
pro krajinu, bez ohledu na jejich skutečné umístění, velikost, viditelnost, složení apod.“ (VOMÁČKA,
Vojtěch a kol., Zákon o ochraně přírody a krajiny, 1. vydání, Praha: 2018, s. 15 – 40. Dostupné
z: www.beck-online.cz). Současně platí, že „údolní niva“ je tzv. neurčitým právním pojmem,
který jsou správní orgány povinny interpretovat v souladu s jejich účelem, aniž by jim byla dána
možnost absolutně volné úvahy; soudní judikatura však ponechává příslušným správním
orgánům poměrně široké uvážení při jeho výkladu (viz například rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 14. 2. 2008, č. j. 7 As 13/2007 - 56, všechna rozhodnutí tohoto soudu jsou
dostupná na www.nssoud.cz, či VOMÁČKA, Vojtěch, op. cit.).
[24] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s městským soudem, žalovaným i oběma závaznými
stanovisky, z nichž vyplývá, že dané území jako údolní niva již neslouží, neplní retenční funkci
při povodních, ani funkci rekreační, a to především z toho důvodu, že je zásadním způsobem
ovlivněno rozsáhlou dopravní výstavbou. Z tohoto důvodu nelze ani městskému soudu vytýkat,
že nereagoval na polemiku stěžovatelky ohledně možného využití údolní nivy. Navíc, jak správně
připomněl žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti, ani z Koncepce pražských břehů z roku
2014 nevyplývá, že se v předmětné oblasti údolní niva nachází.
[25] K odlišnému závěru by nedospěl ani odbor životního prostředí žalovaného,
pokud by ve svém stanovisku zohlednil přesnější charakteristiku údolní nivy obsaženou ve sdělení
MŽP (viz odstavec [5] shora). Podstatné však je, že je z něj patrné, že uvedený odbor žalovaného
zohlednil účel, který má nivní krajina mít a zkoumal, zda tyto charakteristiky naplňuje lokalita,
v níž má být stavba umístěna. Dospěl k závěru, že tato oblast jako údolní niva neslouží.
Pro úplnost lze dodat, že tento závěr je umocněn i tím, že doktrína ani judikatura nedává
jednoznačnou odpověď na otázku, zda je vůbec možné, aby se údolní niva nacházela uvnitř
města.
[26] V nynější věci není relevantní ani to, že Česká komora architektů v prohlášení
k povodňovým rizikům v České republice zdůraznila celostní význam údolní nivy.
Důležitost nivní krajiny však nezpochybnily správní orgány ani městský soud, pouze
konstatovaly, jak je uvedeno v předchozích odstavcích, že uvedená lokalita jako údolní niva
neslouží.
[27] V projednávané věci je podstatné, že předmětem tohoto řízení je umístění stavby v místě
charakterizované v odstavci [4] tohoto rozsudku. Jak správně uvedl městský soud, je proto
možné „[p]osuzovat vliv stavby na významný krajinný prvek v dané situaci a za stavu, který na daném území
s krajinným prvkem momentálně panuje. Nelze posuzovat vliv nové stavby na hypotetickou
situaci, jak by krajina mohla vypadat, kdyby se revitalizovala . Pokud podle stávajícího územního
plánu není záměrem dané území revitalizovat a přeměnit na přírodní údolní nivu, tak tento záměr nelze
prosazovat v konkrétním územním řízení. Městský soud nevidí možnost, jak tento závěr by mohl být zpochybněn
poukazem žalobkyně na výklad pojmu údolní niva z roku 2007.“ Přestože Nejvyšší správní soud dává
stěžovatelce zapravdu v tom, že skutečnost, zda bude stavba v daném místě postavena, má úzkou
souvislost s využitím oblasti do budoucna, tato otázka nemůže být řešena v řízení o umístění
stavby. Z tohoto důvodu nejsou v projednávané věci podstatné ani závěry vyplývající
z Memoranda o spolupráci, na které odkázala stěžovatelka v kasační stížnosti, svědčící
ve prospěch jejího tvrzení, že revitalizace trojské kotliny je prioritním celoměstským úkolem.
To samé platí o odkazu stěžovatelky na podnět na pořízení změny územního plánu na zřízení
zázemí pro parkoviště ZOO, který je v současné době projednáván v orgánech hl. města Prahy.
[28] Budoucí využití území je totiž předmětem územního plánu, který „[u]rčuje základní koncepci
rozvoje území obce, ochranu hodnot, jeho plošného a prostorového uspořádání, uspořádání krajiny, veřejné
infrastruktury, vymezuje zastavěné území, plochy, koridory a tak dále“ (rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 31. 8. 2011, č. j. 1 Ao 4/2011 – 42), nikoli nynějšího řízení o umístění stavby.
Kromě toho je vhodné zmínit, že i stěžovatelkou odkazovaný Akční plán s uvedenou stavbou
počítá, na což žalovaný správně upozornil ve svém vyjádření ke kasační stížnosti.
[29] Ani námitky stěžovatelky týkající se nevhodnosti umístění stavby do záplavové oblasti
nejsou důvodné. Podstatné je, že dotčené správní orgány s umístěním stavby souhlasily,
což odůvodnily tím, že daná lokalita je chráněna protipovodňovými opatřeními. Jediné omezení
dopravy, které v případě povodní hrozí, je omezení podjezdu pod mostem Barikádníků,
ze zbylých směrů však zůstane přístup ke stavbě nedotčen. Ze závazného stanoviska Ministerstva
životního prostředí se pak podává, že v některých místech jsou tato opatření provedena sypanými
zemními hrázemi, linie ochrany je doplněna hradidlovými komorami na kanalizační síti,
které v případě povodňové situace zamezí vniknutí vzdutých vod do zastavěné oblasti. Je tedy
zřejmé, že žalovaný i městský soud na podkladě závazných stanovisek správně vyvodili, že tato
oblast je v případě povodní chráněna výše zmiňovanými protipovodňovými opatřeními.
[30] Co se týče tvrzení stěžovatelky, že v oblasti, kde má být umístěna stavba, při posledních
záplavách protipovodňové hráze prosakovaly, Nejvyšší správní soud uvádí, že stěžovatelka
tato námitka je nepřípustná, neboť nemá svůj předobraz v žalobě. Z dispoziční zásady vyplývá,
že již v žalobě musí být uplatněny všechny důvody nezákonnosti napadeného rozhodnutí
nebo všechny vady řízení, které jeho vydání předcházelo. Městský soud totiž musí dostat
příležitost se řádně a v úplnosti se všemi žalobními námitkami vypořádat. Pouze tehdy,
pokud by stěžovatelka nemohla důvody v řízení před městským soudem uplatnit, může o ně opřít
svou kasační stížnost. Tak tomu ovšem v posuzované věci nebylo, uvedená námitka
je proto nepřípustná podle §104 odst. 4 s. ř. s.
[31] Stejně tak Nejvyšší správní soud nepřesvědčil námitce, že městský soud nijak nereagoval
na další stěžovatelkou uváděné důvody (související se zhoršenou přístupností objektu
pro zaměstnance zdravotnické záchranné služby a obtížemi s převozem mobilní nemocnice
GOLEM v případě zaplavení oblasti), proč je umístění stavby v dané lokalitě nevhodné.
Je pravdou, že se městský soud se k těmto tvrzením výslovně nevyjádřil. Nejvyšší správní soud
je však přesvědčen, že výše popsaný postup městského soudu nezakládá nepřezkoumatelnost
rozsudku pro nedostatek důvodů, jelikož došlo alespoň k implicitnímu vypořádání této námitky.
Z odůvodnění napadeného rozsudku je totiž zřejmé, že městský soud považoval napadená
správní rozhodnutí i stanoviska dotčených správních orgánů za věcně správná, tedy že otázka
umístění stavby v oblasti byla správními orgány posouzena dostatečně a správně.
V této souvislosti lze odkázat např. na nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2004,
sp. zn. II. ÚS 67/04, dostupný na www.nalus.usoud.cz, v němž soud zdůraznil, že z hlediska
splnění náležitostí rozhodnutí není povinností soudu se v jeho odůvodnění speciálně vyjadřovat
ke všem jednotlivým argumentům účastníka podporujícím jeho konkrétní a z hlediska sporu
pouze dílčí tvrzení, pokud stanovisko k nim jednoznačně a logicky vyplývá ze soudem učiněných
závěrů.
[32] Stěžovatelka městskému soudu vytýkala také to, že dostatečně nevysvětlil, z jakého
důvodu není možná paralela posuzované oblasti a lokality, kde se nachází pražská ZOO. Podle
ní vzdálenost 1,5 kilometrů mezi těmito dvěma místy není natolik zásadní, aby se z ní daly
vyvozovat odlišné závěry ohledně ničivosti povodní. K této otázce městský soud s odkazem
na napadené rozhodnutí žalovaného uvedl, že se nejedná o srovnatelné nebo dokonce stejné
lokality, jak tvrdí stěžovatelka v žalobě, a to právě z důvodu vzdálenosti mezi nimi a odlišnosti
v protipovodňových opatřeních. Je pravdou, že městský soud výslovně nespecifikoval, v čem jsou
tato opatření odlišná, odkázal však na rozhodnutí žalovaného, v němž se uvádí, že lokalita
pražské ZOO je (na rozdíl od nyní řešené lokality) bez povodňové ochrany. Takovému postupu
nelze nic vytýkat.
[33] Nakonec stěžovatelka tvrdila, že městský soud nesprávně posoudil otázku,
zda je plánovaná stavba objektem civilní ochrany. Nejvyšší správní soud konstatuje, že m ěstský
soud správně uvedl, že z přiloženého správního spisu ani z projektové dokumentace nevyplývá,
že by stavba měla být objektem civilní ochrany. Primární účel stavby je jiný; možnost jejího
využití v případě vyhlášení mimořádné situace je jen doplňkovou funkcí, podporující hlavní účel
stavby. Na tomto záměru tedy nemůže nic změnit ani skutečnost, že se plánuje možnost využití
podzemního podlaží budovy jako improvizovaného úkrytu v případě vyhlášení mimořádné
situace. Jak trefně poznamenal žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti, touto logikou by musely
být těmito objekty i rodinné domy se sklepními prostory, jelikož u nich se také počítá s možností
jejich využití jako improvizovaných úkrytů v případě mimořádných situací.
[34] Stejně tak není důvodná námitka, že městský soud v souvislosti s charakteristikou
tzv. objektu civilní ochrany nesprávně odkázal na §7 odst. 2 písm. i) zákona o integrovaném
záchranném systému. Zmíněné ustanovení totiž uvádí, že stavby civilní ochrany nebo stavby
dotčené požadavky civilní ochrany, jsou stavby určené k ochraně obyvatelstva při mimořádných událostech,
k zabezpečení záchranných prací, ke skladování materiálu civilní ochrany a k ochraně a ukrytí obsluh důležitých
provozů, nic na tom nemění skutečnost, že tuto charakteristiku zákon uvádí v souvislosti
s kompetencemi Ministerstva vnitra. Ani odkaz stěžovatelky na §16 odst. 2 vyhlášky MV není
způsobilý zpochybnit správnost výše uvedeného závěru městského soudu. Toto ustanovení toliko
stanoví, že ukrytí obyvatelstva se při mimořádných událostech zajišťuje v improvizovaných a ve stálých úkrytech,
nehovoří však již o tom, že tyto úkryty jsou „objekty civilní ochrany“. Nejvyšší správní soud
proto neshledává důvodnou argumentaci stěžovatelky, že pokud je improvizovaný úkryt
plánovaný až pro 300 lidí, je nesporně objektem civilní ochrany. Jak je vysvětleno výše,
toto tvrzení nemá žádnou zákonnou oporu. Městský soud proto nepochybil tím, že se ztotožnil
se závaznými stanovisky Ministerstva vnitra - generálního ředitelství hasičského záchranného
sboru České republiky a Odboru bezpečnosti a krizového řízení žalovaného, v nichž dotčené
správní orgány vyloučily, že by uvedená stavba měla být objektem civilní ochrany.
[35] V důsledku výše uvedeného je patrné, že městský soud se již nemusel vyjadřovat
k žalobním námitkám ohledně nevhodnosti umístění krytu, jeho nedostatečné kapacity,
atd. Jelikož městský soud dospěl k závěru, že se o objekt civilní ochrany nejedná, nebylo jeho
povinností vypořádat s tím související žalobní námitky.
[36] Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, zamítl
ji za podmínek vyplývajících z §110 odst. 1 in fine s. ř. s.
[37] O nákladech řízení o kasační stížnosti mezi účastníky rozhodl Nejvyšší správní soud
dle §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch,
proto jí právo na náhradu nákladů nenáleží. Toto právo by měl procesně úspěšný žalovaný,
kterému však v řízení o kasační stížnosti nevznikly náklady nad rámec jeho úřední činnosti.
Nejvyšší správní soud proto náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků. Osobám
zúčastněným na řízení Nejvyšší správní soud neuložil žádné povinnosti, pro přiznání náhrady
nákladů řízení tak v jejich případě nejsou splněny podmínky podle §60 odst. 5 s. ř. s. (za použití
§120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 6. prosince 2018
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu