ECLI:CZ:NSS:2018:9.AZS.182.2018:21
sp. zn. 9 Azs 182/2018 - 21
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
JUDr. Tomáše Rychlého a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: V. P., zastoupený Mgr.
Jindřichem Lechovským, advokátem se sídlem Praha 6, Šlejnická 1547/13, proti žalovanému:
Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, se sídlem Praha 4,
Kaplanova 2055/4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 10. 5. 2018, č. j. 13 A 32/2018 – 36,
takto:
I. Výroky I. a II. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2018, č. j. 13 A 32/2018 – 36,
se z r ušuj í a věc se v tomto rozsahu v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Jindřichu Lechovskému, advokátovi se sídlem
Šlejnická 1547/13, Praha 6, se p ři zn áv á odměna za zastupování v řízení
o kasační stížnosti ve výši 4 114 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Náklady právního zastoupení nese stát.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 2. 3. 2018, č. j. KRPA-82267-18/ČJ-2018-000022 (dále
také jen „napadené správní rozhodnutí“), rozhodl o zajištění žalobce podle §129 odst. 1 zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů,
ve znění rozhodném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), za účelem
předání podle přímo použitelného předpisu Evropské unie [nařízení Evropského parlamentu
a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. 6. 2013]. Doba zajištění byla stanovena na 30 dnů ode
dne omezení osobní svobody. Rozhodnutím ze dne 28. 3. 2018, č. j. KRPA-82267-34/ČJ-
2018-000022, žalovaný prodloužil dobu zajištění žalobce o dalších 27 dnů podle
§129 odst. 6 zákona o pobytu cizinců. Dne 11. 4. 2018 vydal žalovaný rozhodnutí
č. j. KRPA-82267-38/ČJ-2018-000022 (dále jen „nové rozhodnutí o zajištění“), kterým žalobce
zajistil za účelem správního vyhoštění dle §124 odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců
(doba zajištění stanovena na 50 dnů).
[2] Proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 3. 2018 brojil žalobce u Městského soudu
v Praze (dále jen „městský soud“) žalobou, který ji usnesením ze dne 10. 5. 2018,
č. j. 13 A 32/2018 – 36, dle §46 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního (dále jen „ s. ř. s.“)
odmítl.
[3] Městský soud s odkazem na §125 odst. 6 zákona o pobytu cizinců uvedl,
že v důsledku nového rozhodnutí o zajištění zanikla platnost napadeného správního
rozhodnutí. Dovodil, že v takové situaci odpadl předmět řízení. Tím vznikl neodstranitelný
nedostatek podmínek řízení, v řízení nelze pokračovat a žalobu je nutno odmítnout. Poukázal
na usnesení ze dne 26. 9. 2012, č. j. 8 Ao 6/2010 – 98, kde Nejvyšší správní soud dospěl
k závěru, že pokud po podání návrhu na zrušení územního plánu velkého územního celku
pozbyl tento plán platnosti v důsledku nabytí účinnosti zásad územního rozvoje pro totéž
území, odpadl předmět řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy. Takový návrh
soud odmítne podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Městský soud konstatoval, že není důvod
pohlížet odlišně na právní instituty zániku platnosti rozhodnutí o zajištění cizince ve smyslu
§125 odst. 6 zákona o pobytu cizinců a pozbytí platnosti územního plánu velkého územního
celku. V obou případech se jedná o odpadnutí předmětu řízení. Na podporu svého závěru
citoval rovněž rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 9. 2016,
č. j. 6 As 192/2016 – 23, ve kterém se mj. uvádí, že „…ve správním soudnictví vskutku může
docházet k situacím, kdy v průběhu řízení dojde ke ztrátě jeho předmětu nebo k takové změně okolností,
která vylučuje pokračování v řízení, a přestože se navrhovatel (resp. žalobce) může subjektivně cítit být
takovým výsledkem uspokojen, nedochází k zastavení řízení podle §62 odst. 4, resp. §47 písm. b) s. ř. s.,
nýbrž k odmítnutí návrhu podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., jako se stalo i v tomto případě.“
[4] Závěrem městský soud odkázal na svoje rozhodnutí ze dne 20. 11. 2017,
č. j. 4 A 130/2017 – 29, kde v obdobné situaci (novým rozhodnutím o zajištění zanikla
platnost žalobou napadeného rozhodnutí) taktéž žalobu z důvodu odpadnutí předmětu řízení
odmítl.
[5] Proti výroku I. usnesení městského soudu, jímž byla žaloba odmítnuta, brojí žalobce
(dále jen „stěžovatel“) kasační stížností z důvodu podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Navrhuje
zrušení napadeného usnesení a vrácení věci městskému soudu k dalšímu řízení.
[6] Stěžovatel považuje postup městského soudu za nezákonný, neboť nereflektuje
specifika rozhodnutí o zajištění cizince, především potřebu ústavněkonformního
a eurokonformního výkladu právní úpravy zabezpečující právo stěžovatele na přezkum
rozhodnutí, které omezuje jeho osobní svobodu. Právo na osobní svobodu je chráněno
článkem 8 Listiny základních práv a svobod, rozhodnutí o zásahu do tohoto práva tedy
nemůže být vyloučeno ze soudního přezkumu. Podle §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.,
o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb.,
o notářích a jejich činnosti (notářský řád), je jednou z podmínek úspěšného uplatnění nároku
na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím zrušení nebo změna tohoto
rozhodnutí.
[7] Stěžovatel je toho názoru, že v situaci, kdy jsou soudní řízení o žalobách proti
rozhodnutím o zajištění cizince za podmínek v §172 odst. 6 zákona o pobytu cizinců
zastavována, dochází k odnětí ústavního práva na náhradu škody dle článku 36 odst. 3 Listiny
základních práv a svobod. Nedochází tak k meritornímu projednání žaloby a podmínka
úspěšného uplatnění nároku na náhradu škody, spočívající ve zrušení či změně nezákonného
rozhodnutí, je pro stěžovatele nesplnitelná. K totožnému závěru dospěl i Nejvyšší správní
soud v usnesení ze dne 25. 9. 2017, č. j. 3 Azs 243/2017 – 24. Právo na přezkum rozhodnutí
o zajištění náleží pouze cizincům, jejichž zajištění v době rozhodování soudu o žalobě stále
trvá. Je otázkou, zda není předmětná zákonná úprava v rozporu s ústavním pořádkem, jestliže
toto omezení práva na náhradu škody nesleduje žádný legitimní cíl.
[8] Stěžovatel dále cituje článek 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod (č. 209/1992 Sb.; dále jen „Úmluva“), dle něhož každý, kdo byl obětí zatčení nebo zadržení
v rozporu s ustanoveními tohoto článku, má nárok na odškodnění . Postup městského soudu
je v rozporu s Úmluvou. Novým rozhodnutím o zajištění nedošlo k nahrazení napadeného
správního rozhodnutí, nýbrž k novému rozhodnutí o omezení osobní svobody stěžovatele.
Městský soud tedy nesprávně uzavřel možnost přezkumu zákonnosti napadeného správního
rozhodnutí.
[9] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
[10] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu
s §105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal
důvodnost kasační stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů.
[11] Kasační stížnost je důvodná.
[12] Nejvyšší správní soud předně zdůrazňuje, že kasační stížnost míří proti usnesení
městského soudu, jímž byla žaloba v předmětné věci odmítnuta pro nedostatek podmínek
řízení. Žaloba tedy nebyla městským soudem meritorně posuzována. V souladu se svou
ustálenou judikaturou (např. rozsudky ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 43/2003 – 38, ze dne
21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 – 98, či ze dne 5. 1. 2006, č. j. 2 As 45/2005 – 65, dostupné
na www.nssoud.cz) se tak soud mohl v návaznosti na kasační argumentaci zabývat pouze tím,
zda je rozhodnutí městského soudu o odmítnutí žaloby v souladu se zákonem
[viz §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.].
[13] Úvodem je nutné podotknout, že stěžovatel v části kasační stížnosti nepřiléhavě
poukazuje na §172 odst. 6 zákona o pobytu cizinců a argumentuje tím, že zastavení soudního
řízení o žalobě proti rozhodnutí o zajištění cizince dle tohoto ustanovení je protiústavní.
Jak je ovšem uvedeno již výše, v dané věci nedošlo k zastavení řízení o žalobě z důvodu
ukončení zajištění, ale k odmítnutí žaloby pro odpadnutí předmětu řízení.
[14] Podle §125 odst. 6 zákona o pobytu cizinců jsou-li v průběhu zajištění zjištěny nové
skutečnosti odůvodňující zajištění z jiného důvodu, vydá policie nové rozhodnutí o zajištění. Vydáním nového
rozhodnutí o zajištění dosavadní platnost rozhodnutí o zajištění zaniká; doba zajištění se počítá
od okamžiku omezení osobní svobody. Městský soud s odkazem na citované ustanovení dovodil, že
pokud vydáním nového rozhodnutí o zajištění stěžovatele zanikla platnost napadeného
správního rozhodnutí, odpadl tím i předmět soudního řízení a žaloba musí být odmítnuta.
S tímto postupem Nejvyšší správní soud nesouhlasí.
[15] Zánik platnosti dosavadního rozhodnutí o zajištění cizince ve smyslu výše citovaného
ustanovení neznamená, že by bylo toto rozhodnutí odstraněno či zrušeno. Cizinec je novým
rozhodnutím pouze zajištěn z jiného právního důvodu. Nic to ovšem nemění na okolnosti,
že doposud byl zajištěn – a tedy i omezen na osobní svobodě – na základě předchozího
rozhodnutí, které reflektovalo dosavadní stav věci a též muselo být opřeno o některý
ze zákonných důvodů zajištění. Smyslem §125 odst. 6 zákona o pobytu cizinců je postihnout
ty situace, kdy dojde ke zjištění nových okolností, které zakládají důvod pro zajištění cizince
na základě jiného právního ustanovení. Zajištění cizince musí mít vždy oporu v zákoně a je
zároveň nezbytné, aby důvod zajištění odpovídal všem doposud zjištěným okolnostem
a aktuálnímu stavu věci. Dosavadní rozhodnutí o zajištění pozbývá účinků, neboť původní
důvod pro jeho vydání odpadl, přičemž je nahrazeno novým rozhodnutím, které odpovídá
důvodu nově aplikovanému.
[16] Výše uvedený názor je v souladu s důvodovou zprávou k zákonu č. 314/2015 Sb.,
který §125 odst. 6 do zákona o pobytu cizinců zavedl. Z ní se toliko podává, že „[n]ový
odstavec 6 pouze reflektuje standardní praxi a doplňuje transpozici návratové směrnice a stanovuje se, jak
se postupuje, je-li třeba změnit důvod zajištění.“
[17] Judikatura, o kterou opřel svoje rozhodnutí městský soud, je ve vztahu
k projednávané věci nepřiléhavá. V usnesení č. j. 8 Ao 6/2010 – 98 se Nejvyšší správní soud
zabýval návrhem na zrušení opatření obecné povahy, konkrétně na zrušení Územního plánu
velkého územního celku okresu Benešov. V průběhu řízení došlo k vydání Zásad územního
rozvoje Středočeského kraje. To mělo za následek odpadnutí předmětu řízení, neboť podle
tehdejší právní úpravy územní plán velkého územního celku a právní předpis, kterým byla
vyhlášena jeho závazná část, pozbyl platnosti dnem nabytí ú činnosti zásad územního rozvoje
pro území těmito zásadami řešené. Soud v této souvislosti také uvedl, že „[p]řestože (…) v době
podání návrhu na zrušení předmětného opatření obecné povahy byla splněna podmínka řízení spočívající
v existenci jeho předmětu, předmět řízení v jeho průběhu odpadl. Nejvyšší správní soud přitom nemůže zrušit
napadené opatření obecné povahy, které v mezidobí přijetím ZÚR Středočeského kraje (zde patrně
nedopatřením chybí formulace „zaniklo“ či „bylo zrušeno“ – pozn. soudu) ze zákona. Zároveň
zákon neumožňuje soudu, aby o takovém opatření obecné povahy rozhodl deklaratorně v tom smyslu,
zda jeho napadená část byla v souladu se zákonem.“ Jednalo se tedy o situaci značně odlišnou
od nyní projednávaného případu stěžovatele (k tomu dále viz níže).
[18] Městský soud dále poukázal na rozsudek tohoto soudu č. j. 6 As 192/2016 – 23.
Ten byl rovněž vydán na podkladě významně odlišného právního i skutkového stavu věci.
I zde se Nejvyšší správní soud zabýval návrhem na zrušení opatření obecné povahy .
V průběhu soudního řízení vydal odpůrce nové opatření obecné povahy, které nahradilo
opatření obecné povahy napadené návrhem. Jádrem sporu přitom bylo zodpovězení otázky,
zda měl soud řízení o návrhu zastavit podle §62 s. ř. s. (a rozhodnout v této souvislosti
o přiznání náhrady nákladů řízení navrhovatelce), anebo návrh odmítnout
dle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. (s tím by bylo spojeno nepřiznání náhrady nákladů žádnému
z účastníků). Navrhovatelka se v dané věci cítila postupem odpůrce uspokojena, neboť
opatření obecné povahy, proti němuž brojila, bylo v mezidobí odpůrcem zrušeno (vydáním
nového opatření). Soud se však s argumenty navrhovatelky neztotožnil a konstatoval,
že proces nahrazení napadeného opatření obecné povahy dvěma novými opatřeními obecné
povahy byl motivován jinými důvody, než soudním sporem vyvolaným navrhovatelkou.
Aproboval tak odmítnutí návrhu městským soudem z důvodu nesplnění podmínek řízení.
[19] Nejvyšší správní soud v uvedeném rozsudku též odkázal na tento názor z odborné
literatury: „Nutno dodat, že k faktickému „uspokojení“ navrhovatele správním orgánem v průběhu
soudního řízení může dojít i mimo režim §62 SŘS. Paralelně se soudním řízením totiž mohou ve věci
probíhat různá správní řízení, ať již opravného či dozorčího charakteru [obnova ř ízení (§100 a 102 SpŘ,
§117 a násl. DŘ), přezkumné řízení (§94 a násl. SpŘ, §121 a násl. DŘ), nové rozhodnutí
(§101, 102 SpŘ)]. V takovém případě soud může řízení přerušit dle §48 odst. 3 písm. a) SŘS. Pokud
pak následkem těchto správních řízení nast ane situace, že dosud probíhající soudní
řízení přijde o svůj předmět (typicky bude -li správními orgány pravomocně zrušeno
žalobou napadené rozhodnutí) , soud návrh odmítne dle §46 odst. 1 písm. a) SŘS, popř. řízení
o něm zastaví dle §47 písm. a) SŘS, vezme-li jej žalobce zpět“ (BLAŽEK, T. a kol. Soudní řád
správní. 3. vyd. Praha: C. H. Beck, 2016; zvýraznění přidáno).
[20] S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že případ stěžovatele je odlišný. Napadené
správní rozhodnutí nebylo pravomocně zrušeno. Toto rozhodnutí z hlediska práva i nadále
existuje, v důsledku následně vydaného rozhodnutí o zajištění však již nepůsobí
do budoucnosti, fakticky došlo k jeho „vyhasnutí“. Vydáním nového rozhodnutí o zajištění
ve smyslu §125 odst. 6 zákona o pobytu cizinců nedošlo k uspokojení stěžovatele (ani z jeho
subjektivního pohledu), který žalobou brojil proti předešlému (původnímu) rozhodnutí
o zajištění. V dané věci nemá nové rozhodnutí o zajištění vliv na posouzení zákonnosti
napadeného správního rozhodnutí. Nové rozhodnutí o zajištění žalovaný vydal, neboť zjistil
jiný důvod pro zajištění stěžovatele. Zajištění stěžovatele, a tedy i omezení na osobní
svobodě, nadále trvalo, pouze byl změněn jeho právní důvod. To ale neznamená,
že napadené správní rozhodnutí, které stále existuje, nemohlo být vydáno v rozporu
se zákonem. Tuto otázku byl městský soud povinen posoudit.
[21] Na podporu tohoto závěru lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 24. 3. 2016, č. j. 3 As 66/2015 – 30, ve kterém se uvádí, že „nedostatek podmínek řízení
podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. zahrnuje nedostatek ´klasických´ podmínek, jakými jsou podmínky
na straně soudu (pravomoc, příslušnost), na straně účastníků (způsobilost k právům a procesní způsobilost)
a věcné podmínky (existence návrhu a existence napadeného správního rozhodnutí) a dále některé překážky
postupu řízení (překážka věci zahájené a věci rozhodnuté). Za takový nedostatek či překážku však
nelze považovat skutečnost, že účinky napadeného správního rozhodnutí již vůči
žalobci nepůsobí, neboť mu stěžovatel po odpadnutí důvodu pro odmítnutí žádosti informace poskytl.
V tomto případě by se dalo uvažovat spíše o tom, zda rozhodnutí poté, co jeho právní účinky pominuly,
splňuje stále ještě definiční znaky rozhodnutí uvedené v §65 odst. 1 s. ř. s. Nedostatek v tomto směru
by však byl spíše důvodem pro nepřípustnost žaloby s ohledem na ustanovení §70 písm. a) s. ř. s. Jak bylo
ovšem uvedeno již výše, judikatura Nejvyššího správního soudu šla v tomto bodu jiným směrem a dovodila,
že akceptace názoru stěžovatele by vedla k odepření práva zakotveného v čl. 36 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod. Správní soudy tedy v současné době přezkoumávají i taková rozhodnutí,
která splňovala zákonem předepsané požadavky v době, kdy nabyla právní moci,
ale která v době rozhodování soudu již žádné právní účinky nemají a do ničích práv
nezasahují (viz též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2015, č. j. 10 As 229/2014 – 41).
Lze tak přisvědčit názoru stěžovatele v tom, že rozhodnutí soudu má v takovémto případě
pouze deklaratorní charakter bez přímého vlivu na práva účastníků,
avšak (podle soudu) s teoreticky možnými dopady pro jiná řízení, pro něž může být
rozsudek správního soudu podkladem “ (zvýraznění přidáno).
[22] Výše uvedené lze vztáhnout i na nyní posuzovanou věc. Stěžovatel má právo domáhat
se vyslovení nezákonnosti napadeného správního rozhodnutí a jeho zrušení (správně
poukazuje např. na vliv této okolnosti na případný nárok k náhradě škody způsobené
při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím). Je zřejmé, že v době rozhodování
městského soudu byl již stěžovatel zajištěn z jiného právního důvodu na základě nového
rozhodnutí o zajištění, takže potenciální zrušení napadeného správního rozhodnutí
by z hlediska samotného zajištění mělo jen deklaratorní charakter (i kdyby jej městský soud
zrušil, bezprostředně by to nevedlo k ukončení zajištění stěžovatele). To však neznemožňuje
meritorní přezkum napadeného správního rozhodnutí, jak dokládá citovaná judikatura.
[23] Soud pro úplnost závěrem dodává, že nepřehlédl, že stěžovatel již není v současné
době zajištěn a došlo k realizaci jeho správního vyhoštění do země původu. Tato skutečnost
vyplývá ze spisového materiálu (viz listiny založené na č. l. 46 správního spisu).
Dle §172 odst. 6 zákona o pobytu cizinců platí, že v případě, že je zajištění cizince ukončeno
před vydáním rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí o zajištění cizince, o žalobě proti rozhodnutí
o prodloužení doby trvání zajištění cizince nebo proti rozhodnutí o nepropuštění ze zařízení, soud řízení
o žalobě zastaví. O ukončení zajištění cizince policie neprodleně informuje příslušný soud, který žalobu
projednává. Věty první a druhá se pro řízení o kasační stížnosti použijí obdobně.
[24] Výkladem a aplikací citovaného ustanovení se Nejvyšší správní soud opakovaně
zabýval. Jeho judikaturou se vine důraz na to, aby minimálně v řízení o žalobě došlo
k meritornímu přezkumu rozhodnutí o zajištění cizince či žadatele o mezinárodní ochranu
(srov. např. rozsudek ze dne 26. 4. 2018, č. j. 9 Azs 246/2017 – 48). Důvodem je závažnost
zásahu, který toto rozhodnutí představuje (omezení na osobní svobodě). V nynějším případě
dosud nebyla věc městským soudem meritorně projednána. Z toho důvodu nemohl
ani Nejvyšší správní soud přistoupit k zastavení řízení.
[25] Vzhledem k tomu, že městský soud nesprávně přistoupil k odmítnutí žaloby
stěžovatele, jak je v podrobnostech vyloženo výše, Nejvyššímu správnímu soudu nezbylo,
než napadené usnesení zrušit podle §110 odst. 1 věty první s. ř. s. Nejvyšší správní soud
zrušil výrok I. napadeného usnesení a dle §109 odst. 3 s. ř. s. i na něm závislý výrok II.
o náhradě nákladů řízení. Stěžovatel ostatně formálně napadl právě jen výrok I. usnesení
městského soudu. Proti výroku III., který se týká odměny ustanoveného zástupce, stěžovatel
nebrojil. Ustanovený advokát má nárok na odměnu za zastupování a úhradu hotových výdajů
bez ohledu na výsledek věci, a nejde proto o závislý výrok ve smyslu §109 odst. 3 s. ř. s.
[26] Městský soud je v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu
(§110 odst. 4 s. ř. s.). V dalším řízení rozhodne městský soud i o nákladech řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 3 s. ř. s.).
[27] Byť Nejvyšší správní soud rozhodnutí městského soudu částečně ruší a věc mu vrací
k dalšímu řízení, je povinen zároveň rozhodnout o odměně a úhradě hotových výdajů
ustanoveného zástupce, které dle §35 odst. 9 s. ř. s. hradí stát. Stěžovateli byl městským
soudem ustanoven zástupce Mgr. Jindřich Lechovský, a to usnesením ze dne 10. 4. 2018,
č. j. 13 A 32/2018 – 20. Odměna a hotové výdaje ustanoveného zástupce sice patří mezi
náklady řízení ve smyslu §57 s. ř. s., nejde však o náhradu nákladů řízení mezi jeho účastníky
ve smyslu §60 s. ř. s., o níž má dle §110 odst. 3 s. ř. s. v případě náhrady nákladů řízení
o kasační stížnosti po zrušení napadeného rozhodnutí městského soudu rozhodovat v dalším
řízení městský soud.
[28] Ze spisu vyplývá, že ustanovený zástupce ve věci učinil jeden úkon právní služby,
a to sepsání kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“)].
Za něj mu náleží odměna podle §9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 advokátního tarifu
ve výši 3 100 Kč. K tomuto úkonu se přiznává náhrada hotových výdajů podle §13 odst. 4
advokátního tarifu ve výši 300 Kč. Ustanovený zástupce doložil, že je plátcem DPH, proto
mu výše odměny byla navýšena o 714 Kč. Zástupci stěžovatele se tedy přiznává odměna
za zastupování v řízení o kasační stížnosti a náhrada hotových výdajů v celkové výši 4 114 Kč.
Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dní od právní moci
tohoto rozsudku. Náklady zastoupení stěžovatele nese stát (§60 odst. 4 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. října 2018
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu