ECLI:CZ:NSS:2018:NAO.164.2018:83
sp. zn. Nao 164/2018 - 83
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy, soudkyně
JUDr. Lenky Kaniové a soudce JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: D. S.,
zastoupený Mgr. Lukášem Hegnerem, advokátem se sídlem Jiráskovo nám. 816/4, Plzeň, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha, o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 26. 1. 2018, č. j. OAM-296/ZA-ZA11-HA11-2017, vedené u Krajského soudu
v Plzni pod sp. zn. 60 Az 19/18, o námitce podjatosti vznesené žalobcem vůči soudkyni Mgr.
Janě Komínkové,
takto:
Soudkyně Krajského soudu v Plzni Mgr. Jana Komínková je v yl o u čen a z projednávání
a rozhodnutí věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 60 Az 19/2018.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci, námitka podjatosti a postup soudu
[1] Žalobce se žalobou domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí žalovaného, kterým
nebylo vyhověno jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany v České republice. Během ústního
jednání o žalobě, které se konalo u Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“) dne
25. 6. 2018, vznesl žalobce námitku podjatosti soudkyně krajského soudu Mgr. Jany Komínkové.
[2] Na základě námitky podjatosti byl Nejvyššímu správnímu soudu dne 23. 7. 2018
předložen spolu s přípisem asistenta soudkyně Mgr. Bc. V. P. ze dne 19. 7. 2018 spis krajského
soudu. Asistent soudkyně v přípisu uvedl, že „ dle názoru vyřizující soudkyně se jedná o námitku proti
postupu soudu v řízení (viz záznam jednání na CD)“.
[3] Z obsahu spisu krajského soudu Nejvyšší správní soud zjistil, že z ústního jednání, které
se u krajského soudu konalo dne 25. 6. 2018, byl podle §49 odst. 13 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), pořízen zvukový záznam. Záznam je uchován
na kompaktním disku (CD), který je součástí spisu krajského soudu (č. l. 59).
[4] Nejvyšší správní soud se seznámil s obsahem zvukového záznamu z ústního jednání.
Pro účely projednání námitky podjatosti a rozhodnutí o ní nechal rovněž vyhotovit přepis
záznamu (konkrétně čtyř z pěti mp3 souborů dostupných na příslušném CD a označených jako
„Untitled002“ až „Untitled005“, které bude soud dále označovat jako „záznam č. 2 až 5“).
[5] Ze zvukového záznamu Nejvyšší správní soud zjistil následující skutečnosti o průběhu
ústního jednání před krajským soudem a vznesené námitce podjatosti:
[6] Soudkyně Mgr. Jana Komínková v úvodu jednání poučila účastníky řízení o možnosti
vznést námitku podjatosti. Žádný z účastníků námitku podjatosti v této fázi řízení neuplatnil.
Zástupce žalobce při odkazu na písemné vyhotovení žaloby současně uvedl, že žalobce si přál,
aby byl přítomný tlumočník, neboť nerozumí dobře česky. Soudkyně reagovala dotazem, zda tuto
skutečnost nemohli soudu sdělit dříve s tím, že zastoupení trvá již několik měsíců. Zástupce
žalobce uvedl, že klient hovoří částečně česky, avšak pro úřední jednání, včetně jednání před
žalovaným, vždy využívá tlumočníka. Soudkyně se dotázala žalobce, proč potřebuje tlumočníka
a co potřebuje soudu říci. Žalobce lámanou češtinou, ale pro soud srozumitelně uvedl,
že nerozumí česky dokonale a o některých věcech nemůže promluvit tak, jak by to chtěl; rovněž
se svým zástupcem se domlouvá špatně a nemůže mu vše vysvětlit. Soudkyně uvedla,
že se to žalobce může pokusit vysvětlit jí, přičemž navrhla, že to nejdřív tedy zkusí
bez tlumočníka, a když to nepůjde, soudkyně jednání přeruší a na příští část jednání přizve
tlumočníka (viz 1:23 – 4:30 min. záznamu č. 2).
[7] Jednání u krajského soudu trvalo podle obsahu zvukového záznamu dalších cca 35 minut,
během nichž se soudkyně snažila dorozumět se žalobcem. Žalobce v průběhu jednání opakovaně
a setrvale žádal o tlumočníka. Soudkyně konstatovala, že žalobce sice nerozumí česky dokonale,
avšak pokaždé uzavřela, že tlumočník není třeba. V průběhu jednání soudkyně několikrát žalobce
důrazně upozornila, že potřeba tlumočení dosud nevznikla a že nedovolí, aby náklady státu byly
zneužívány (viz 7:53 – 8:25 a 9:34 – 9:55 min. záznamu č. 2; dále 2:00 – 2:22, 2:50 – 3:15,
4:10 - 4:40, 5:45 – 6:52 a 8:20 – 8:42 min. záznamu č. 4).
[8] Ke konci jednání žalobce uvedl, že již nemá důvěru v tento soud a že nerozumí tomu,
proč se k němu soudkyně takto chová: „Tak teď to já můžu řeknout, že nemám tu důvěru do toho soudu
a sednu k nějakému druhému soudu. Protože vy už nezachovat, protože já Ukrajinec nebo nevím proč.
Já mám nedůvěru do tohoto soudu. Já nevím, proč vy se tak chovat u mě.“ (viz 6:25 – 7:35 min. záznamu
č. 4). Soudkyně tuto skutečnost výslovně odmítla. Souvislost, že je žalobce Ukrajinec nebo
imigrant, je podle jejího názoru nesmysl (viz 7:25 min. záznamu č. 4). Tvrzení o nedůvěře
k soudu žalobce zopakoval i v závěru jednání s tím, že teď jde o jeho život a rodinu
„a jim je to jedno … peníze … jak ona říkala.“ (viz 12:29 – 12:58 min. záznamu č. 4). Žalobce poté
odešel z jednací síně, což již dříve v průběhu jednání avizoval, že učiní: „[J]ako já nevidím, proč tady
budu sedět, jestli vy mě ani neposlouchat.“ (viz 0:15 – 1:20 min. záznamu č. 4). V návaznosti
na žalobcovu výpověď o nedůvěře k soudu a jeho opuštění jednací síně zástupce žalobce uvedl,
že z hlediska ochrany práv uplatňuje námitku podjatosti. K dotazu soudkyně, zda důvodem
podjatosti je neustanovení tlumočníka, zástupce soudkyni sdělil: „Tak, jak to klient vyjádřil.“
(viz 13:13 – 13:50 min. záznamu č. 4).
[9] Soudkyně poté ukončila ústní jednání slovy: „[P]odle §8 odst. 5 [s. ř. s.] je soud za dané situace
povinen předložit při jednání vznesenou námitku podjatosti Nejvyššímu správnímu soudu k posouzení. Čili
věc bude předložena Nejvyššímu správnímu soudu. Z mé strany je to v této situaci vše a soud posoudí
dle zvukového záznamu, jestli je potřeba nebo není potřeba ustanovit tlumočníka žalobci i za situace, kdy zjevně
rozuměl i tomu, že šetříme peníze státu. Názor zdejšího soudu bude tedy přezkoumán Nejvyšším správním
soudem.“ (viz 0:24 – 1:17 min. záznamu č. 5).
II. Právní posouzení Nejvyššího správního soudu
[10] Nejvyšší správní soud posoudil námitku podjatosti a dospěl k závěru, že námitka
podjatosti je důvodná.
[11] Podle §8 odst. 1 s. ř. s. jsou soudci „vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem
na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je dán důvod pochybovat o jejich nepodjatosti.
Vyloučeni jsou též soudci, kteří se podíleli na projednávání nebo rozhodování věci u správního orgánu nebo
v předchozím soudním řízení. Důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce
v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.“.
[12] Podle §8 odst. 5 s. ř. s. může účastník „namítnout podjatost soudce, soudní osoby, tlumočníka nebo
znalce. Námitku musí uplatnit do jednoho týdne ode dne, kdy se o podjatosti dozvěděl; zjistí-li důvod podjatosti
při jednání, musí ji uplatnit při tomto jednání. K později uplatněným námitkám se nepřihlíží. Námitka musí
být zdůvodněna a musí být uvedeny konkrétní skutečnosti, z nichž je dovozována. O vyloučení soudce rozhodne
usnesením po jeho vyjádření Nejvyšší správní soud, a je-li namítána podjatost soudní osoby, tlumočníka nebo
znalce, senát po jejich vyjádření.“
[13] Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v §8 odst. 1 s. ř. s. představuje
výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38
odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon, a proto
postup, kterým je věc odnímána příslušnému soudci a přikázána soudci jinému, je nutno chápat
jako postup výjimečný. Zákon jej však v případech popsaných v §8 odst. 1 s. ř. s. nejen připouští,
ale přímo vyžaduje.
[14] Součástí práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) je totiž kromě záruky
zákonného soudce rovněž požadavek na nezávislý a nestranný soud. Nestrannost a nezaujatost
soudce je neodmyslitelnou součástí spravedlivého rozhodování, a tedy jedním z hlavních
předpokladů pro důvěru občanů a jiných subjektů práva v právo a právní stát (čl. 1 odst. 1
Ústavy). Podle Evropského soudu pro lidská práva (dále též „ESLP“) požadavek nestrannosti
chrání důvěru, kterou by měly soudy v demokratické společnosti vzbuzovat jak u veřejnosti
(viz Piersack proti Belgii, rozsudek ESLP ze dne 1. 10. 1982, č. 8692/79, bod 30), tak u účastníků
řízení (viz De Cubber proti Belgii, rozsudek ESLP ze dne 26. 10. 1984, č. 9186/80, bod 26; Fey proti
Rakousku, rozsudek ESLP ze dne 24. 2. 1993, č. 14396/88, bod 30).
[15] Z předeslaného tedy vyplývá, že vyloučit soudce z projednávání a rozhodnutí přidělené
věci lze jen výjimečně a z opravdu závažných důvodů, které mu reálně brání rozhodnout
v souladu se zákonem nestranně a spravedlivě.
[16] Nejvyšší správní soud předně upozorňuje, že na rozdíl od skutečnosti, kterou uvádí
v závěru jednání soudkyně Mgr. Jana Komínková (viz citace v bodě [9] tohoto usnesení), Nejvyšší
správní soud v rámci řízení o námitce podjatosti nepřezkoumává věcnou správnost procesního
postupu soudce v řízení, tj. v podmínkách projednávané věci rozhodnutí soudkyně neustanovit
žalobci tlumočníka. Ostatně důvodem k vyloučení soudce, jak vyplývá z §8 odst. 1 věty třetí
s. ř. s., ani nemohou být okolnosti, které samy o sobě spočívají v postupu soudce v řízení o dané
věci. Například v usnesení ze dne 18. 6. 2003, č. j. Nao 25/2003-47, Nejvyšší správní soud dospěl
k závěru, že „[d]ůvodem pro vyloučení soudce z projednávání a rozhodnutí věci nejsou podle §8 odst. 1 s. ř. s.
okolnosti spočívající v postupu soudu podle §36 odst. 3 věty druhé s. ř. s., který vedl k zamítnutí žalobcovy
žádosti o osvobození od soudních poplatků s odůvodněním, že žaloba zjevně nemůže být úspěšná,
a to ani v případě, že by takové rozhodnutí nebylo věcně správné.“
[17] Soud tedy předesílá, že v projednávané věci důvody pro vyloučení jmenované soudkyně
nespočívají v jejím procesním postupu v řízení o této věci (tj. konkrétně v jejím rozhodnutí
neustanovit žalobci tlumočníka), nýbrž v jejím chování v průběhu soudního jednání (viz body
[22] až [30] tohoto usnesení). Ačkoliv Nejvyššímu správnímu soudu při rozhodování o námitce
podjatosti nepřísluší věcně přezkoumávat procesní postup soudkyně v řízení, forma jednání
a způsob vystupování této soudkyně, jakož i celkový průběh ústního jednání, jsou pro posouzení
námitky podjatosti důležité. Na základě těchto skutečností si totiž soud může učinit náhled
na vnější stránku nestrannosti, tj. posoudit, zda v projednávané věci existují objektivní okolnosti,
které by mohly vést k legitimním pochybnostem o tom, že soudkyně určitý, nikoliv nezaujatý
vztah k věci, účastníkům nebo jejich zástupcům ve smyslu §8 odst. 1 s. ř. s. má.
[18] Jak Nejvyšší správní soud shrnul v rozsudku ze dne 30. 9. 2005, č. j. 4 As 14/2004 - 70,
„[n]estrannost soudce je především subjektivní psychickou kategorií, vyjadřující vnitřní psychický stav soudce
k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním
zástupcům atd.), o nichž je schopen relativně přesně referovat toliko soudce sám. Pouze takto úzce pojímaná
kategorie nestrannosti soudce by však v praxi nalezla stěží uplatnění vzhledem k obtížné objektivní
přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení soudce. Kategorii nestrannosti je proto třeba vnímat šířeji, také v rovině
objektivní. Za objektivní ovšem nelze považovat to, jak se nestrannost soudce pouze subjektivně jeví vnějšímu
pozorovateli (účastníkovi řízení), nýbrž to, zda reálně neexistují objektivní okolnosti, které by mohly objektivně
vést k legitimním pochybnostem o tom, že soudce určitým, nikoliv nezaujatým vztahem k věci disponuje. Vyloučení
soudce z projednávání a rozhodování věci má být založeno nikoliv pouze na skutečně prokázané podjatosti,
ale je dáno již tehdy, jestliže lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti [I. ÚS 167/94, podtržení doplněno].
Na druhé straně Ústavní soud vyslovil, že subjektivní hledisko účastníků řízení o podjatosti může být podnětem
k jejímu zkoumání, rozhodování o této otázce se však musí dít výlučně na základě hlediska objektivního.
To znamená, že otázka podjatosti nemůže být postavena nikdy zcela najisto, nelze ovšem vycházet pouze
ze subjektivních pochybností osob zúčastněných na řízení, nýbrž i z právního rozboru skutečností, které k těmto
pochybnostem vedou (II. ÚS 105/01).“
[19] Rovněž judikatura Evropského soudu pro lidská práva vychází z dvojího testu
nestrannosti soudce: subjektivní test je založen na základě osobního přesvědčení soudce v dané
věci, objektivní test sleduje existenci dostatečných záruk, že je možno v tomto ohledu vyloučit
jakoukoliv legitimní pochybnost. Subjektivní nestrannost soudu je podle judikatury Evropského
soudu pro lidská práva presumována, dokud není prokázán opak (Le Compte, Van Leuven a De
Meyere proti Belgii, rozsudek pléna ESLP ze dne 23. 6. 1981, č. 6878/75 a 7238/75, bod 58).
U objektivní nestrannosti postačí, že jsou tu okolnosti, které mohou vzbuzovat pochybnosti
o nestrannosti soudu. Jak Evropský soud pro lidská práva v této souvislosti často zmiňuje,
je třeba „jít dále, než jak se věci jeví“ („looking behind appearances“/„en regardant au-dela des apparences“)
a připomíná anglické rčení „justice must not only be done, it must also be seen to be done“, tedy
„spravedlnost nemůže být pouze vykonávána, musí být také vidět, že je vykonávána“ (Delcourt proti Belgii,
rozsudek ESLP ze dne 17. 1. 1970, č. 2689/65, bod 31).
[20] Obdobně v nálezu ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. III. ÚS 4071/17, Ústavní soud uvedl,
že „[z]ískat důkaz, který by byl schopen vyvrátit domněnku nestrannosti, bude zpravidla obtížné. Naprostá
většina případů řešených ESLP se tudíž soustředí na objektivní test, který tak představuje další důležitou záruku
nestrannosti soudců […]. V tomto ohledu může mít i zdání jistou důležitost, neboť je v sázce důvěra, kterou
soudy v demokratické společnosti musí u veřejnosti vzbuzovat.“ (podtržení doplněno). Ústavní soud rovněž
dále uvedl, že navzdory uvedenému vymezení „není mezi subjektivním a objektivním testem nestrannosti
nepřekonatelná propast, a proto jejich vzájemné rozdíly nemusí být vždy zřetelné. Jednání soudce totiž může
vzbuzovat oprávněnou pochybnost o jeho nestrannosti z hlediska objektivního testu, avšak zároveň toto jednání
může vypovídat o osobním přesvědčení soudce natolik, že to povede k vyvrácení domněnky jeho nestrannosti v rámci
subjektivního testu.“. V citované věci pak Ústavní soud dospěl k závěru, že pejorativní vyjádření
na adresu obhájce stěžovatele opodstatňovalo závěr, že přinejmenším z hlediska objektivního
testu nebylo možno předsedkyni senátu považovat za nestrannou, což postačovalo ke zrušení
napadeného usnesení vrchního soudu.
[21] Nejvyšší soud ve své judikatuře například dospěl k závěru, že důvodem pro vyloučení
soudce „může u věci, která mu byla svěřena k projednání, být jeho poměr k této věci, v důsledku něhož vzniká
pochybnost, že v ní nemůže nestranně rozhodnout. Okolnosti, na jejichž základě takový poměr k věci vznikne,
nejsou definovány, a ani je není možné jakkoli konkretizovat, neboť takový poměr může vzniknout z mnoha
různých důvodů a může mít příčinu v celé škále okolností, pro něž se soudce stane k této věci neobjektivním.“
Nejvyšší soud uvedl, že vyloučení soudce „může založit pouze taková konkrétní skutečnost, která
by svědčila pro závěr, že právě pro tuto konkrétní skutečnost není soudce schopen spravedlivě a nestranně
rozhodovat. Je třeba konstatovat, že při rozhodování posuzované věci nemůže být nestranný soudce, který v rámci
hlavního líčení při čtení výpovědi obviněného pronáší takové výroky a komentáře, ze kterých vyplývá,
že se ztotožňuje s podanou obžalobou či je dokonce přesvědčen o vině obviněného před tím, než provedl potřebné
důkazy a ty hodnotil dle §2 odst. 6 tr. ř. (…“že teda samozřejmě není vinna“…, …“takže přestože to nebude
valné, tak se radši domluvila“…, …“no tak tím spíš“…, …“no to je teda taky prohlášení“…, …“to je teda
komik“…, …“jak to, dyť říkala, že to ztratila, tak proč ji to zajímá“…, …“teda to je…mně se to nechce
číst“…, …“to snad není možný“…)“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, č. j.
4 Tdo 100/2015 - 40).
[22] Závěry shora citované judikatury Nejvyšší správní soud vztáhl na projednávanou
věc a shledal, že zde existují legitimní pochybnosti o nepodjatosti soudkyně. Ze stručné
rekapitulace průběhu jednání u krajského soudu (viz body [5] až [9] tohoto usnesení) je zřejmé,
že klíčovou otázkou, kterou se soudkyně Mgr. Jana Komínková v průběhu ústního jednání
zabývala, byla otázka ustanovení tlumočníka. Soud opětovně zdůrazňuje, že objektivní
pochybnosti o nepodjatosti nespatřuje ve věcném posouzení této procesní otázky (ostatně
jak již soud uvedl v bodech [16] a [17] tohoto usnesení, tuto otázku mu v řízení o námitce
podjatosti ani přezkoumávat nepřísluší). Pochybnosti o nepodjatosti však vyvěrají z celkového
průběhu jednání a způsobu, jakým ho jmenovaná soudkyně vedla, jakož i z konkrétního
vystupování a chování soudkyně během něj. Nejde toliko o jediný konkrétní moment, nýbrž
o zhodnocení souboru postupných projevů soudkyně vůči žalobci, jejích reakcí na projevy
žalobce i (ne)reakce na projevy zástupkyně žalovaného vůči žalobci, kterými soudkyně v souhrnu
založila v průběhu jednání legitimní pochybnosti o své nepodjatosti.
[23] Nejvyšší správní soud současně podotýká, že z dosavadního průběhu řízení je přitom
zřejmé, že k obtížnosti vedení jednání v projednávané věci nepochybně přispěl i sám žalobce
a jeho zástupce, neboť požadavek na ustanovení tlumočníka byl ze strany žalobce vznesen teprve
na začátku jednání dne 25. 6. 2018, ačkoliv žalobci byl zástupce, advokát Mgr. Lukáš Hegner,
ustanoven již usnesením ze dne 12. 4. 2018. Žalobce sám pak v průběhu jednání opakovaně
vznášel návrh na ustanovení tlumočníka, ačkoliv o tomto jeho návrhu soudkyně již rozhodla.
Tyto okolnosti však nic nemění na tom, že soudkyně měla v průběhu jednání zvolit jinou formu
reakcí a způsob vystupování vůči účastníkům řízení. Jinými slovy, soudkyně se měla chovat
takovým způsobem, aby svými reakcemi a vystupováním nezavdala příčinu odůvodněně
pochybovat o vlastní nepodjatosti. Konkrétně se kumulativně jedná o níže uvedené okolnosti
a skutečnosti, kterými podle názoru Nejvyššího správního soudu soudkyně objektivně založila
legitimní pochybnosti o své nepodjatosti.
[24] Z celkového průběhu jednání je zjevné, že soudkyně měla o průběhu ústního jednání
předem určitou obsahovou i časovou představu. Na tom samo o sobě není nic špatného, neboť
bez této úvahy by žádný soudce nemohl procesně efektivně plánovat a nařizovat jednání ve věci.
Žalobce svou žádostí o ustanovení tlumočníka soudkyni tuto obsahovou a časovou představu
očividně narušil. Soudkyně se však i za těchto nových okolností a navzdory zjevně omezeným
možnostem se s žalobcem dorozumět nadále snažila řízení za každou cenu rychle ukončit,
a to až do té míry, že se průběh jednání v určitých momentech stával absurdním.
[25] Jakkoli soudkyně opakovaně v průběhu jednání konstatovala, že žalobce mluví česky
dobře a se soudem komunikuje dostatečně na to, aby mu porozuměla (a to navzdory skutečnosti,
že žalobce po celou dobu zjevně mluvil pouze lámanou češtinou), současně v jiném okamžiku
jednání sama nelogicky uvedla, že žalobci nerozumí (viz 8:58 – 9:30 min. záznamu č. 2), nebo
že žalobce česky nemluví dokonale a sama se podivovala nad skutečností, že jí žalobce není
schopen bez tlumočníka sdělit, k čemu tlumočníka potřebuje, přičemž ho okřikla vlastní parafrází
jeho vyjádření: „Potřebuji tlumočníka a až ho budu mít, řeknu Vám proč?“ (viz 2:45 – 3:15 min.
záznamu č. 4).
[26] V souvislosti s pořizováním zvukového záznamu soudkyně na několika místech shrnula
pro záznam skutečnosti, které byly ve zjevném rozporu s objektivní realitou a průběhem jednání.
Žalobce navrhl jako důkazy videozáznamy z Ukrajiny a snažil se vysvětlit, proč jsou relevantní
pro jeho věc. Ačkoliv je ze zvukového záznamu z jednání zjevné, že žalobce není schopen
v podrobnostech v češtině popsat, co je obsahem příslušných videozáznamů a jak se ho týkají,
na což soudkyni upozornil, soudkyně pro záznam v rozporu s tím shrnuje, že žalobce řekl
vše, co chtěl a nic nového soudu nepřekládá (viz 12:10 – 27:35 min. záznamu č. 2). V rámci
urychlení průběhu jednání, během něhož se žalobce pokoušel popsat obsah navrhovaných
videozáznamů, soudkyně žalobce rovněž netrpělivě vybízela: „Stačí jedna věta k tomu, co ty videa jsou
všechny, jenom ke každému větu jednu.“ (viz konkrétně 18:30 – 18:50 min. záznamu č. 2). Skutečnost,
že žalobce řekl soudu vše, co potřeboval, soudkyně v rozporu s realitou a průběhem jednání
konstatovala rovněž v jiných okamžicích jednání (viz 2:25 – 2:45 min. záznamu č. 4,
kdy soudkyně říká: „Řekl jste, co jste soudu potřeboval.“ nebo 9:50 – 10:19 min. záznamu č. 4,
kdy soudkyně opětovně konstatuje: „Ale vy už jste vypovídal, říkal jste to dříve, co potřebujete říci. A teď
jste měl další možnost.“).
[27] Ve chvíli, kdy soudkyně dala slovo zástupkyni žalovaného, současně jí sdělila: „Na základě
předložených návrhů, můžete se k tomuto důkaznímu návrhu vyjádřit, k těm videím. Já se domnívám,
že již víte…“. Na toto vybídnutí zástupkyně žalovaného reagovala: „Paní předsedkyně, vzhledem
k tomu, že jak tady teď proběhla konverzace, se netýkají osobně žalobce, tak je považuji za nadbytečné.“
Soudkyně tedy ještě před tím, než se k důkazním návrhům vyjádřila sama zástupkyně žalovaného,
předjímala její odpověď slovy: „Já se domnívám, že již víte…“ (viz 22:45 – 24:10 min. záznamu č. 2).
[28] V kontextu celkového průběhu jednání Nejvyšší správní soud nemohl odhlédnout
ani od skutečnosti, že soudkyně na žalobce v průběhu jednání opakovaně zvyšovala hlas,
v určitém momentu též křičela (viz např. 2:50 – 3:00 min. záznamu č. 4), případně směrem
k němu nedůstojně slabikovala v domnění, že jí žalobce tímto způsobem snáze porozumí
(viz např. 9:35 – 9:55 a 12:13 – 12:28 min. záznamu č. 2). Soud na tomto místě podotýká,
že nepochybně nikoliv každé zvýšení hlasu či okřiknutí účastníků řízení, kterým se soudce snaží
zjednat pořádek v jednací síni a zajistit řádný průběh jednání, je způsobilé založit pochybnosti
o nepodjatosti soudce. V projednávané věci však vyostřené reakce a vystupování soudkyně ještě
více násobily již jinak založené pochybnosti o její nepodjatosti.
[29] Ve chvíli, kdy se zástupkyně žalovaného obrátila na žalobce s výtkou, že stát, tj. žalovaný,
vede řízení nenákladově a jako takové je hrazeno z daní všech poplatníků České republiky,
soudkyně směrem k žalobci podotkla: „Už Vám platíme zástupce na Vaši žádost.“ (viz 3:38 – 4:40
min. záznamu č. 4). Na skutečnost, že je nezbytné šetřit peníze státu, soudkyně přitom v průběhu
jednání upozorňovala žalobce opakovaně (viz 9:34 – 9:55 min. záznamu č. 2; dále 2:00 – 2:22,
4:10 – 4:40 a 8:20 – 8:42 min. záznamu č. 4).
[30] Na základě všech shora popsaných skutečností, tj. celkového průběhu jednání, jakož
i konkrétního vystupování a chování soudkyně k účastníkům řízení během tohoto jednání,
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že o nepodjatosti soudkyně v projednávané věci
objektivně existují legitimní pochybnosti ve smyslu §8 odst. 1 s. ř. s . Nelze samozřejmě říci,
že by soudkyně byla podjatá předem. Ani žalobce ostatně svou námitku podjatosti nevznesl
na začátku jednání. Jeho nedůvěra v nestrannost soudu vznikla a projevila se až v průběhu
soudního jednání, kdy soudkyně opakovaně projevila již nikoliv neutrální postoj k účastníkům
řízení a zavdala tak důvod legitimně pochybovat o své nepodjatosti. Žalobcovo prohlášení, které
učinil v závěru jednání, o tom, že v soud ztratil důvěru, bylo v kontextu celkového průběhu
jednání a způsobu jeho vedení jmenovanou soudkyní lidsky pochopitelné a legitimně
odůvodněné shora popsanými objektivními okolnostmi.
[31] Nejvyšší správní soud v neposlední řadě zdůrazňuje že, nepodjatost soudce nejen musí
být dána, ale musí se jako dána rovněž objektivně jevit, což se v projednávané věci zjevně nestalo.
Být nestranným je přitom jednou z prvořadých povinností soudce stanovených zákonem
[viz zejména §80 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů
a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích)]. Nejvyšší správní soud
k tomu podotýká, že mezi těmito povinnostmi se výslovně nenachází to, aby soudci především
šetřili peníze státu, jak v průběhu jednání jmenovaná soudkyně opakovaně vyzdvihovala a žalobci
spolu se zástupkyní žalovaného předestírala s nepřeslechnutelnou výtkou, že řízení zdržuje
a zvyšuje jeho náklady.
[32] Hlavním úkolem a posláním soudců je rozhodovat o věcech nestranně a spravedlivě,
jak ostatně vyplývá ze zaručeného práva jednotlivců na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).
Na jednání soudce jsou proto kladeny značné nároky. Je to především soudce, který má dbát
o to, aby jednání soudu probíhalo důstojně a nerušeně. Přestože nepochybně i soudce je člověk
z „masa a kostí“, se svými radostmi i starostmi, rozumem i citem, musí vždy usilovat
o to, aby jeho chování a vystupování bylo v rovnováze, aby obsah a formu svých projevů,
a zejména své emoce, zvládal a neprojevoval je způsobem, který objektivně nejen účastníkům
řízení, ale jakémukoliv vnějšímu pozorovateli přinese pochybnosti o jeho nepodjatosti, a tedy
o nestrannosti soudu.
[33] Nejvyšší správní soud uzavírá, že ačkoliv k citovaným výrokům a popsanému vystupování
jmenované soudkyně došlo v prokazatelně napjaté atmosféře, nelze takové jednání považovat
za profesionální tím spíše, že tuto napjatou atmosféru soudkyně sama vytvořila právě způsobem,
jakým řízení vedla. Z vnějšího hlediska pak soudkyně svým chováním a vystupováním
k účastníkům řízení založila pochybnosti o své nepodjatosti ve smyslu §8 odst. 1 s. ř. s.
III. Závěr
[34] Nejvyšší správní soud s ohledem na všechy shora předeslané okolnosti shledal, že námitka
podjatosti je důvodná, a proto rozhodl podle §8 odst. 5 s. ř. s. o vyloučení soudkyně Krajského
soudu v Plzni Mgr. Jany Komínkové z projednávání a rozhodnutí věci vedené u jmenovaného
soudu pod sp. zn. 60 Az 19/18.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2018
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu