ECLI:CZ:NSS:2019:1.AS.10.2019:32
sp. zn. 1 As 10/2019 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera a soudců
JUDr. Petra Průchy a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobkyně: V. P., zastoupené JUDr.
Hanou Kadlecovou, advokátkou se sídlem Vršovická 927/56, Praha, proti žalovanému: Úřad
Městské části Praha 6, se sídlem Čs. Armády 601/23, Praha, o žalobě na ochranu
před nezákonným zásahem žalovaného, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2018, č. j. 10 A 178/2017 – 38,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2018, č. j. 10 A 178/2017 – 38,
se zru š u je a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před městským soudem
[1] Dne 14. 8. 2017 požádala žalobkyně písemně žalovaného o vydání oprávnění
k rezidentnímu parkování v Praze 6 pro vozidlo zn. VOLVO, DZ73CD, reg. zn. X, které je ve
společném jmění jejím a jejího manžela. Přípisem ze dne 20. 9. 2017 žalovaný žalobkyni sdělil, že
jí nemůže vyhovět, neboť žalobkyně není vlastníkem vozidla dle technického průkazu a registru
silničních vozidel, tedy nesplňuje podmínky pro získání parkovacího oprávnění. V předchozí
komunikaci s žalobkyní žalovaný odkazoval na Metodiku vydávání parkovacích oprávnění/karet
pro zóny Placeného stání v hl. m. Praze vydanou Magistrátem hl. m. Prahy (dále jen „metodika“),
která vydání parkovacího oprávnění v situaci žalobkyně neumožňuje.
[2] Žalobkyně proto podala u Městského soudu v Praze žalobu na ochranu
před nezákonným zásahem, jejímž prostřednictvím se domáhala, aby soud žalovanému zakázal
pokračovat v porušování práva žalobkyně na registraci a vydání parkovacího oprávnění
k rezidentnímu parkování pro Prahu 6 a současně, aby uložil žalovanému povinnost vydat
žalobkyni parkovací oprávnění na předmětné vozidlo.
[3] Městský soud žalobu zamítl. K povaze metodiky, verze 12/2016, dostupné
na internetových stránkách www.parkujvklidu.cz, soud s odkazem na nález Ústavního soudu
ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 14/08, uvedl, že se v materiálním slova smyslu jedná
o opatření obecné povahy závazné pro všechny jeho adresáty, a nepřisvědčil žalobkyni, že se jde
pouze o interní akt správních orgánů.
[4] Metodiku vydává Magistrát hl. m. Prahy, který je, na základě nařízení č. 7/2016 Sb.
hl. m. Prahy, oprávněn závazně upravit ve svém územním obvodu podmínky pro vydávání
parkovacích karet (oprávnění). Městský soud konstatoval, že magistrát má právo rozhodnout,
že vlastnictví k vozidlu bude prokazováno pro účely vydávání oprávnění pouze technickým
průkazem. Jde o zjevně účelné řešení pro rychlé a jednoznačné prokázání vlastnictví vozidla.
Zjišťování skutečného vlastnictví vozidla by pro účely vydávání parkovacích karet znamenalo
zvýšenou časovou náročnost a vysoké nároky na odbornost zaměstnanců žalovaného.
[5] Jestliže je tedy v metodice v rámci podmínek k prokázání právního vztahu k vozidlu
ve smyslu §23 odst. 1 písm. c) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, stanovena
povinnost dle zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu na pozemních komunikacích (§2
odst. 15) doložit osvědčení z registru silničních vozidel anebo předložit technický průkaz,
je takové vymezení naprosto v souladu se zákonnou úpravou a taktéž rozhodovací praxí soudů
(Ústavní soud v nálezu dne 23. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 1463/11 uvedl, že „otázku vlastnických práv
k vozidlu lze určit rychle a jednoduše, neboť vlastnictví k vozidlu podléhá registraci příslušnými orgány státu a je
prokazováno veřejnou listinou (technickým průkazem, osvědčením o registraci vozidla…“).
[6] Městský soud uzavřel, že pokud žalobkyně není uvedena v technickém průkazu
jako vlastník ani jako provozovatel, nesplňuje podmínku pro vydání oprávnění k rezidentnímu
parkování. Žalovaný se tak vůči žalobkyni nevydáním oprávnění k rezidentnímu parkování
z důvodu nesplnění jedné z podmínek metodiky nedopustil nezákonného zásahu.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[7] Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížnost.
[8] Stěžovatelka namítá, že městský soud založil svůj rozsudek stejně jako žalovaný na tom,
že nesplňuje podmínku metodiky. Žalobní námitky však mířily proti tomu, že správními orgány
uplatňovaný výklad metodiky neoprávněně zužuje právní vztah k vozidlu pouze na vlastnictví
vozidla prokázané technickým průkazem vozidla.
[9] Takový výklad metodiky je však dle stěžovatelky v rozporu s jejím obsahem. Metodika
podmínku, že „musí existovat právní vztah k vozidlu“, neomezuje pouze na vlastnictví vozidla,
ale zahrnuje i jiné druhy právního vztahu k vozidlu např. smlouvu o zapůjčení vozidla, užívání
vozidla zaměstnancem a jiné, jak vyplývá i ze stanoviska úřednice žalovaného ze dne 12. 9. 2016
(založeno ve spise). Dle stěžovatelky je spoluvlastnictví vozidla rovnocenné výše uvedeným.
[10] K uváděné přednosti metodiky před zákonem stěžovatelka namítá, že je-li norma nižší
právní síly v kolizi s normou vyšší právní síly, jsou její ustanovení v kolizních částech neúčinná.
[11] Stěžovatelka tedy nesouhlasí se závěrem městského soudu, že pokud není uvedena
v technickém průkazu, nesplňuje podmínku pro vydání oprávnění k rezidentnímu parkování.
[12] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že stěžovatelka svou argumentací staví
na ustanovení metodiky, že „musí existovat právní vztah k vozidlu“, nicméně zcela opomíjí další
ustanovení metodiky, které danou problematiku komplexně upravují. Městský soud
se s námitkami vypořádal a žalovaný považuje jeho rozsudek za správný.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[13] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že má požadované náležitosti, byla podána včas
a osobou oprávněnou, a je tedy projednatelná.
[14] Poté přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu kasační stížnosti
a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru,
že kasační stížnost je důvodná.
[15] Spornou otázkou v projednávané věci je existence a prokazování právního vztahu
k vozidlu, k němuž žadatel žádá o vydání parkovacího oprávnění.
[16] Stěžovatelka v žalobě namítala, že vozidlo, ke kterému žádá o vydání parkovacího
oprávnění, a jehož vlastníkem je dle technického průkazu její manžel, se nachází ve společném
jmění manželů. Městský soud však potvrdil postup žalovaného, který vyžadoval, aby byl žadatel
o vydání parkovacího oprávnění zapsán v technickém průkazu vozidla jako vlastník.
[17] Stěžovatelka pak v kasační stížnosti poukázala na skutečnost, že žalovaný jako právní
vztah k vozidlu uznává i jiné vztahy než vlastnictví, například smlouvu o zapůjčení vozidla,
či užívání vozidla zaměstnancem. Právní vztah k vozidlu na základě společného jmění manželů
považuje stěžovatelka za rovnocenný výše uvedeným.
[18] Oprávnění obce regulovat na svém území využívání parkovacích míst vychází z §23
odst. 1 zákona o pozemních komunikacích: „Pro účely organizování dopravy na území obce může obec
v nařízení obce vymezit oblasti obce, ve kterých lze místní komunikace nebo jejich určené úseky užít za cenu
sjednanou v souladu s cenovými předpisy
a) k stání silničního motorového vozidla v obci na dobu časově omezenou, nejvýše však na dobu 24 hodin,
b) k odstavení nákladního vozidla nebo jízdní soupravy v obci na dobu potřebnou k provedení celního řízení,
c) k stání silničního motorového vozidla provozovaného právnickou nebo fyzickou osobou za účelem podnikání
podle zvláštního právního předpisu, která má sídlo nebo provozovnu ve vymezené oblasti obce, nebo k stání
silničního motorového vozidla fyzické osoby, která má místo trvalého pobytu nebo je vlastníkem nemovitosti
ve vymezené oblasti obce,
nebude-li tímto užitím ohrožena bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích a jiný veřejný zájem.
V nařízení obce stanoví obec způsob placení sjednané ceny a způsob prokazování jejího zaplacení.“
[19] Ustanovení §23 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích umožňuje obci vymezit
území obce, na kterém bude regulovat stání vozidel a dále v souladu s cenovými předpisy stanovit
za stání vozidel v tomto území poplatek. Písmeno c) výše uvedeného ustanovení dává obci
pravomoc zavést tzv. rezidentní parkovaní, tedy vázat možnost stání motorového vozidla
ve vymezeném území na určitý bližší vztah k území, jakým je trvalé bydliště v dané oblasti,
vlastnictví nemovitosti či sídlo provozovny právnické či fyzické podnikající osoby. Podmínkou
pro získání parkovacího oprávnění (což vyplývá i z metodiky, kterou se žalovaný řídí) je pak výše
uvedený blízký vztah k danému území, prokázání právního vztahu k vozidlu a zaplacení částky
stanovené ceníkem.
[20] Nejvyšší správní soud již dříve vyslovil, že vydávání parkovacích oprávnění
pouze osobám s určitým blízkým vztahem k území není diskriminační vůči osobám nemajícím
tento vztah k území. Jedná se o zákonem stanovenou možnost obce organizovat na svém území
dopravu: „Zákonné ustanovení počítá s osobami, které mají k vymezeným oblastem obce určitý blízký vztah
(mají zde sídlo či provozovnu, trvalý pobyt či zde vlastní nemovitost) a u nichž se právě pro tento blízký vztah
předpokládá zvýšená potřeba pravidelného parkování v této oblasti. Takové osoby pak požívají jistého zvýhodnění
oproti jiným, kteří takto blízký vztah k vymezené oblasti nemají a u nichž také zmíněná zvýšená potřeba
pravidelného parkování není natolik intenzivní. Uvedené zvýhodnění v nynější věci spočívá v možnosti zajistit si
zpoplatněnou parkovací kartu, na základě které je možné v takto vymezené oblasti parkovat i nad dobu časově
omezenou, nejvýše 24 hodin, jsou-li k dispozici volná místa. V dané věci jde o legitimní rozlišovací kritérium,
které není projevem libovůle“ (rozsudek ze dne 30. 1. 2012, č. j. 9 Ao 8/2011 - 68).
[21] V projednávané věci město Praha zavedlo takovou regulaci nařízením č. 7/2016 Sb.
hl. m. Prahy, kterým se vymezují oblasti hlavního města Prahy, ve kterých lze místní komunikace
nebo jejich určené úseky užít za cenu sjednanou v souladu s cenovými předpisy (dále
jen „nařízení č. 7/2016 Sb. hl. m. Prahy“). Toto nařízení bylo dále novelizováno nařízením
č. 9/2017 Sb. hl. m. Prahy a nařízením č. 13/2017 Sb. hl. m. Prahy.
[22] Nařízení č. 7/2016 Sb. hl. m. Prahy v §1 stanoví: „Vymezené oblasti hlavního města Prahy,
ve kterých lze místní komunikace nebo jejich určené úseky užít za cenu sjednanou v souladu s cenovými předpisy
k stání silničního motorového vozidla v hlavním městě Praze na dobu časově omezenou, nejvýše však na dobu
24 hodin, nebo k stání silničního motorového vozidla provozovaného právnickou nebo fyzickou osobou za účelem
podnikání podle zvláštního právního předpisu, která má sídlo nebo provozovnu ve vymezené oblasti hlavního města
Prahy, nebo k stání silničního motorového vozidla fyzické osoby
1),
která má místo trvalého pobytu nebo je
vlastníkem nemovitosti ve vymezené oblasti hlavního města Prahy, jsou uvedeny v příloze č. 1 k tomuto nařízení.“
Poznámka pod čarou č. 1 odkazuje na „§4 odst. 2 písm. a) zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách
provozu vozidel na pozemních komunikacích …“
[23] Dle §4 odst. 2 písm. a) zákona o podmínkách provozu vozidel na pozemních
komunikacích: „V registru silničních vozidel se u silničního vozidla uvádí údaje o vlastníkovi a provozovateli,
není-li totožný s vlastníkem, kterými jsou
1. jméno, popřípadě jména a příjmení, adresa místa trvalého pobytu, dlouhodobého pobytu, přechodného pobytu
v délce alespoň 6 měsíců nebo jiného povoleného pobytu a rodné číslo, pokud bylo přiděleno, popřípadě datum
narození, …“
[24] V současné době je platné a účinné nařízení č. 19/2017 Sb. hl. m. Prahy, ve znění nařízení
č. 12/2018 a 10/2019 Sb. hl. m. Prahy, jehož §1 zní totožně včetně poznámky pod čarou.
[25] Využije-li obec svého oprávnění a zavede v určitých oblastech regulaci parkování
navázanou na vztah k území, musí respektovat limit zákonného zmocnění, který §23 zákona
o pozemních komunikacích vymezuje. Není na libovůli obce, co bude považovat za blízký vztah
k území, neboť v tomto směru zákon regulaci jasně stanovuje. Co se týče vztahu osoby k vozidlu,
pro jehož stání v území žádá o vydání oprávnění, zákon konkrétní pravidla nestanoví.
Ani v takovém případě však obec nemůže při regulaci postupovat svévolně. Ačkoliv v nařízení
č. 7/2016 Sb. hl. m. Prahy, Rada hlavního města Prahy u vozidla fyzické osoby odkázala na §4
odst. 2 písm. a) zákona o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích,
který vymezuje, že v registru silničních vozidel se uvádí údaje o vlastníku a provozovateli,
tento odkaz se v zákoně o pozemních komunikacích u vymezení „silničního motorového vozidla
fyzické osoby“ nenachází. Zároveň je z metodiky vydané magistrátem hlavního města Prahy
zřejmé, jak upozorňuje stěžovatelka, že žalovaný nevyžaduje vlastnictví, resp. prokazování
právního vztahu k automobilu zápisem vlastníka v technickém průkazu, jako jedinou variantu
právního vztahu k vozidlu.
[26] Na základě metodiky žalovaný jako právní vztah k vozidlu uznává například dlouhodobý
pronájem vozidla z autopůjčovny, svěření služebního automobilu zaměstnavatelem k soukromým
účelům, či užívání vozidla na základě leasingové smlouvy. Takové vztahy pak musí žadatel
prokázat nejčastěji smlouvou či potvrzením od zaměstnavatele a technickým průkazem
či osvědčením o registraci vozidla.
[27] Z výše uvedeného vyplývá, že vlastnictví vozidla není jediným právním vztahem,
na jehož základě by žalovaný vydával parkovací oprávnění pro osobu s trvalým pobytem
ve vymezeném území. V takovém případě však dle Nejvyššího správního soudu není
akceptovatelné, aby žalovaný odepřel vydat parkovací kartu osobě, která má k vozidlu právní
vztah z titulu společného jmění manželů, s odůvodněním, že pro vydání parkovací karty
nesplňuje podmínku vlastnictví vozidla, neboť není uvedena v technickém průkazu vozidla.
[28] Nejvyšší správní soud v tomto směru souhlasí se stěžovatelkou, že vztah k vozidlu
vyplývající ze společného jmění manželů je v dané situaci rovnocenným právním titulem.
[29] Jak již bylo výše uvedeno, zákon, na jehož podkladě obec může zavést regulaci stání
vozidel, neobsahuje konkrétní podmínky pro prokázání právního vztahu k vozidlu, na rozdíl
od vymezení, co se rozumí blízkým vztahem k území. V takovém případě však musí obec
postupovat tak, aby vymezením kritérií neodůvodněně neznevýhodňovala osoby ve srovnatelném
postavení, aniž by k tomu měla legitimní důvod. Při určení, co bude považovat za právní vztah
k vozidlu a co nikoliv, tedy obec nesmí postupovat svévolně.
[30] Nejvyšší správní soud rozumí snaze žalovaného, resp. hlavního města Prahy, postup
při vydávání parkovacích oprávnění co nejvíce objektivizovat a administrativně zjednodušit,
tedy navázat prokazování vlastnictví na zápis do registru silničních vozidel, neboť je povinností
vlastníka vozidla nahlašovat změny ve vlastnictví k vozidlu tak, aby zápis v registru odpovídal
skutečnému stavu. Tento přístup však nelze aplikovat bezvýhradně. A to zejména za situace,
kdy systém registru silničních vozidel neumožňuje jako vlastníky vozidla zapsat více osob,
přestože je poměrně běžnou skutečností, že jeden automobil může být ve vlastnictví více osob,
zejména na základě společného jmění manželů, které za splnění zákonných podmínek vzniká
přímo ze zákona (§709 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
[31] Žalovaný tak musí jako právní vztah k vozidlu uznat společné jmění manželů, a to tehdy,
nejedná-li se v daném případě o obcházení právních předpisů se snahou registrovat jedno vozidlo
ve více oblastech jako vozidlo první, tedy dle ceníku cenově zvýhodněné oproti druhému
a dalšímu následujícímu vozidlu. S ohledem na omezený počet parkovacích míst na místních
komunikacích, regulační charakter parkovacích zón a zejména na skutečnost, že se jedná
o zvýhodnění oproti standardní ceně za parkovací oprávnění, je legitimní takové zvýhodnění
poskytnout každému vozidlu pouze jedenkrát, bez ohledu na skutečnost, že může být vlastněno
více osobami, které mohou mít trvalé bydliště v různých částech obce. Je legitimním cílem
zamezit možné snaze opatřit si parkovací oprávnění k jednomu vozidlu ve více zónách za sazbu
stanovenou pro první vozidlo fyzické osoby s odůvodněním, že se jedná o vozidlo ve společném
jmění manželů, neboť takové počínání by bylo zjevně v rozporu s oprávněným účelem dané
regulace. S ohledem na skutečnost, že parkovací oprávnění jsou vydávána v elektronické podobě,
tedy registrací registrační značky automobilu, nemělo by ověření této skutečnosti být
v konkrétních specifických případech problematické.
[32] Ovšem i pokud by se prokázalo, že vozidlo, které je ve společném jmění manželů
a pro které je v určité vymezené oblasti požadováno parkovací oprávnění, má již vydánu
parkovací kartu pro jinou vymezenou oblast hl. m. Prahy, je žalovaný povinen v maximální
možné míře respektovat vlastnické právo manželů a možnost jeho uplatňování. Například tím,
že na takový případ bude nahlížet, jako by se jednalo o druhé či další vozidlo téhož vlastníka,
a tedy vydá parkovací oprávnění pro druhou vymezenou oblast za vyšší poplatek dle platného
ceníku. Samozřejmě se ani tento požadavek neuplatní, vyjde-li na základě konkrétních skutečností
najevo, že jde o případ zneužití práva za účelem obcházení zákonem umožněné regulace.
[33] Je na žalovaném, aby stanovil vhodný a přiměřený způsob, jakým bude žadatel (jeden
z manželů), který není zapsán v technickém průkazu, dokládat spoluvlastnictví vozidla, tak aby
nebyl nadměrně zatěžován ani správní orgán, ani žadatel. Lze si představit například doložení
skutečnosti, že v době nabytí vlastnického práva k vozidlu či v době zápisu vlastníka do registru
silničních vozidel manželství trvalo a prohlášení druhého z manželů, že vozidlo do společného
jmění manželů skutečně patří.
[34] Účelem registru silničních vozidel je evidence vozidel, neboť se jedná se o předměty
způsobilé způsobit škody na zdraví a majetku. Je proto ve veřejném zájmu, aby byly evidovány
a jejich majitelé, resp. provozovatelé byli dohledatelní. Lze rozumět požadavku na zapsání
pouze jednoho vlastníka, resp. provozovatele vozidla, neboť z tohoto postavení plynou další
práva a povinnosti a správnímu orgánu musí být zřejmé, s kým má v tomto směru jednat.
V projednávané věci však zejména s přihlédnutím k tomu, že zákonná úprava, a konečně
ani správní praxe žalovaného, nevyžaduje zápis v registru, resp. v technickém průkazu jako jediný
možný podklad k vydání parkovací karty, nelze k takové interpretaci přistoupit. Zároveň je třeba
zdůraznit, že prokázání právního vztahu k vozidlu, pro nějž osoba žádá o vydání parkovacího
oprávnění, je sice nutnou podmínkou jeho vydání, základním prvkem konstrukce rezidentního
parkování a regulačním kritériem je však právě blízký vztah osoby k vymezenému území.
I touto optikou by mělo být na daný případ nahlíženo.
[35] Proto, nejedná-li se s ohledem ke konkrétním skutkovým okolnostem o případ zneužití
práva za účelem obcházení organizace dopravy na území obce ve smyslu §23 zákona
č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, je nutno jako silniční motorové vozidlo fyzické osoby
podle odst. 1 písm. c) tohoto ustanovení chápat i vozidlo ve společném jmění manželů,
a to i ve vztahu k tomu z manželů, který není jako vlastník či provozovatel vozidla zapsán
v technickém průkazu vozidla, resp. v registru silničních vozidel.
[36] Nejvyšší správní soud má za nezbytné korigovat také závěr městského soudu o povaze
metodiky, z níž žalovaný vycházel. Obec je na základě zákona zmocněna nařízením vymezit
oblasti, ve kterých bude stání vozidel regulováno, a dále také stanovit ceny, za které bude možno
tyto oblasti ke stání vozidel užít. K povaze těchto právních aktů se vyjádřil Ústavní soud
v usnesení ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 14/08. Ústavní soud shledal, že nařízení,
kterým se vymezují oblasti obce, je v materiálním smyslu opatřením obecné povahy. Právním
předpisem, který je vydáván na základě §10 odst. 1 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách,
také formou nařízení, je ceník. „Nařízení splňuje definiční znaky opatření obecné povahy, když pro neurčitý
okruh subjektů konkretizuje prostorové vymezení, na něž se vztahuje povinnost uložená ceníkem.“
[37] Z uvedených východisek vyšel při posouzení stěžovatelčiny žaloby též městský soud,
učinil z nich však v dané věci nesprávné závěry. Městskému soudu nelze přisvědčit, posoudil-li
metodiku, podle níž je třeba u osob s trvalým pobytem ve vymezeném území prokázat vlastnictví
vozidla technickým průkazem či osvědčením o registraci, jako opatření obecné povahy.
[38] Povahu opatření obecné povahy, tedy správního aktu, který má obecnou závaznost
vůči neurčitému počtu adresátů, má podle Ústavního soudu nařízení obce, jež vymezuje oblasti,
kde bude regulováno stání vozidel. Otázku, jakým způsobem bude stání různých kategorií vozidel
zpoplatněno, pak řeší ceník vydaný nařízením obce. Metodika, jejímž zněním se žalovaný
evidentně řídil, shrnuje, jakým způsobem má být vydávání parkovacích oprávnění
administrováno. Je jistě žádoucí, aby správní orgány postupovaly vůči žadatelům v jednotlivých
městských částech jednotně a zároveň, aby žadatelé mohli předem zjistit, jaké doklady jsou
po nich vyžadovány, kam se k vyřízení věci dostavit, atd. Ze zákona o pozemních komunikacích
však nevyplývá zmocnění pro obec k vydání jakéhokoliv závazného předpisu či opatření obecné
povahy takového obsahu.
[39] Metodika vydaná magistrátem ke sjednocení postupu jednotlivých úřadů tak nemůže být
považována za opatření obecné povahy, jak dovodil městský soud, ale pouze za akt interní
povahy. Ten je závazný pro správní orgány, které jsou vůči orgánu vydávajícímu metodiku
v podřízeném postavení, nezavazuje však adresáty jejich působení. Ve vztazích služební
nadřízenosti a podřízenosti obecně platí povinnost řídit se pokyny nadřízeného orgánu.
Pokud pokyny neodporují zákonu, přezkoumává soud postup správního orgánu i ve vztahu
k dodržení interního pokynu, zejména s ohledem na potřebu ochrany legitimního očekávání
adresátů (k povaze interních předpisů srov. rozsudek ze dne 3. 10. 2019, č. j. 8 Afs 71/2018 – 38,
odst. [18] a v něm citovanou judikaturu). Je-li však interní předpis či pokyn v rozporu
se zákonnou úpravou, včetně případů překročení zákonného vymezení pravomoci správních
orgánů, nemůže skutečnost, že správní orgán postupoval v souladu s takovým předpisem
či pokynem, učinit jeho postup zákonným. V projednávané věci Magistrát hl. města Prahy
při vymezení podmínek pro získání rezidenční parkovací karty v metodice porušil zákaz libovůle,
vydaná metodika není souladná se zákonem a nemůže proto být dostatečným vodítkem
pro posouzení zákonnosti postupu žalované. Městský soud tak nemohl akceptovat postup
žalovaného s odůvodněním, že postupoval podle vydané metodiky.
[40] Městský soud se tak v dalším řízení bude v souladu s výše uvedeným názorem Nejvyššího
správního soudu zabývat otázkou, zda není stěžovatelčina žádost o vydání parkovacího oprávnění
motivována obcházením stávající regulace a případně tím, zda je stěžovatelka schopna dostatečně
prokázat vlastnictví vozidla, o jehož parkovací oprávnění se jedná, bez ohledu na znění metodiky.
Na základě posouzení těchto otázek pak znovu rozhodne o stěžovatelčině žalobě, a to v souladu
s výše uvedenými právními závěry.
IV. Závěr a náklady řízení
[41] Soud shledal kasační stížnost důvodnou. Rozsudek městského soudu podle §110 odst. 1
věty prvé s. ř. s. proto zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm bude městský soud vázán
právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.).
[42] Městský soud v novém rozhodnutí rozhodne též o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnost (§110 odst. 3 věta první s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. října 2019
JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu