ECLI:CZ:NSS:2019:1.AS.190.2018:35
sp. zn. 1 As 190/2018 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera, soudce
JUDr. Josefa Baxy a soudkyně Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: Ministerstvo vnitra,
se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti žalovanému: město Kravaře, se sídlem
úřadu Náměstí 405/43, Kravaře, zastoupenému JUDr. Radimem Kubicou, MBA, advokátem
se sídlem Ó. Lysohorského 702, Frýdek-Místek, za účasti: I) Mgr. Monika Brzesková, II) Ing.
Andreas Hahn, zastoupen Mgr. Tomášem Palou, advokátem se sídlem Veleslavínova 240/8,
Opava, III) Ing. Petr Muczka, o žalobě ve věcech samosprávy proti usnesení zastupitelstva
města Kravaře ze dne 16. 12. 2015, č. 9.77/2015, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 3. 2018, č. j. 22 A 120/2016 – 66,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobci se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ne př i z ná v á .
IV. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem
[1] Žalobce podal ke Krajskému soudu v Ostravě žalobu podle §67 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), ve které navrhoval, aby krajský
soud zrušil usnesení zastupitelstva žalovaného ze dne 16. 12. 2015, číslo 9.77/2015 a) – c),
kterými zastupitelstvo rozhodlo o poskytnutí peněžitého daru podle §85 písm. b) zákona
č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení) (dále jen „zákon o obcích“ – ve znění účinném
do 30. 6. 2016 pozn. NSS), ve výši 100.000 Kč paní Mgr. Monice Brzeskové, ve výši 65.000 Kč
panu Ing. Andreasi Hahnovi. a ve výši 65.000 Kč panu Ing. Petru Muczkovi (dále též „napadená
usnesení“). Žalobce uvedl, že je orgánem příslušným k výkonu dozoru nad usneseními,
rozhodnutími a jinými opatřeními orgánů obcí v samostatné působnosti podle §124 zákona
o obcích a při výkonu dozorové činnosti dospěl k závěru, že předmětná usnesení, kterými
zastupitelstvo žalovaného schválilo starostce a dvěma místostarostům žalovaného peněžité dary,
jsou v rozporu s právními předpisy, protože členům zastupitelstva lze poskytnout pouze měsíční
odměnu za výkon funkce, při skončení výkonu funkce a v některých případech při skončení
funkce v průběhu volebního období. Žádné jiné peněžité dary či mimořádné odměny nelze
zastupitelům obce za výkon funkce přiznat.
[2] Po zhodnocení, že žaloba je přípustná, ji krajský soud shledal důvodnou a napadená
usnesení zrušil. Uvedl, že pro účely posouzení zákonnosti napadených usnesení je nutno
posoudit, zda peněžité částky byly v přezkoumávané věci schváleny ve prospěch konkrétních
fyzických osob bez ohledu na jejich funkce a pouze náhodou se jednalo právě o starostku a dva
místostarosty, nebo zda byly sporné „dary“ poskytnuty „obdarovaným“ vzhledem k jejich funkci,
a ve druhém případě, zda a jakým způsobem bylo poskytnutí peněžitých částek odůvodněno.
[3] K první otázce soud neměl pochybnosti o tom, že peněžité „dary“ byly schváleny
ve prospěch starostky a dvou místostarostů s ohledem na jejich funkci. Jak na zasedání rady,
tak zastupitelstva byly v samostatném bodě navrženy „dary“ pouze těmto zastupitelům,
což prakticky vylučuje jakákoliv jiná kritéria výběru příjemců peněžitých částek.
S tím koresponduje také způsob rozdělení peněžních částek, kdy starostka obdržela nejvyšší
plnění a dva místostarostové totožné nižší částky. Jak navíc vyplývá z pozvánek na zasedání
zastupitelstva a rady, poskytnutí „darů“ bylo odůvodněno shodným způsobem pro všechny
tři představitele samosprávy, aniž by byly zvlášť (speciálně) zdůrazněny některé činnosti, které
např. starostka vykonala navíc nad rámec dvou zbývajících obdarovaných a které
by odůvodňovaly poskytnutí vyšší částky.
[4] K odůvodnění poskytnutých částek soud předně uvedl, že při posuzování faktické vůle
členů zastupitelstva jsou významné pouze důvody uvedené v písemných pozvánkách, neboť
ty byly podkladem pro rozhodování rady a zastupitelstva. Proto neprováděl navržené důkazy
výslechem osob zúčastněných na řízení, fotodokumentací k akcím a podklady, které měly
prokázat, že osoby zúčastněné na řízení fakticky vykonaly i další činnosti v pozvánkách
neuvedené.
[5] Soud konstatoval, že do samostatné působnosti obce lze zasáhnout jen tehdy, vyžaduje-li
to ochrana zákona, a jen způsobem stanoveným zákonem. Jedním z takových důvodů
je nakládání s veřejnými prostředky, zejména pokud se jedná o poskytování veřejných prostředků
ve prospěch starostky a dvou místostarostů, kteří jsou nejvyššími představiteli samosprávy v obci
a jejichž odměňování je kogentně upraveno zákonem. Krajský soud měl za to, že v souladu
s veřejným zájmem a ochranou zákona je takový výklad zákona, podle kterého peněžitá plnění
ve prospěch starosty a místostarostů nad rámec ustanovení §71 až §75 zákona o obcích mohou
být souladná s právními předpisy pouze tehdy, pokud jsou odůvodněna výkonem činností, které
jdou nad rámec výkonu funkce starosty či místostarosty.
[6] Napadená usnesení zastupitelstva proto dle soudu nemohou obstát z hlediska jejich
zákonnosti, obzvlášť pokud by se mělo vskutku jednat po právní stránce o finanční dary
(tj. bezúplatná plnění), jak konstantně tvrdil žalovaný. Připuštění takového postupu, kdy by obec
mohla členům svých samosprávných orgánů poskytovat neodůvodněné peněžité dary,
by v konečném důsledku vedlo k nekontrolovanému rozdělování veřejných prostředků
ve prospěch těchto osob vykonávajících veřejnou funkci, jež není možné akceptovat.
[7] Jedinou možností, při které by bylo možné napadená usnesení považovat za souladná
se zákonem, by bylo, kdyby žalovaný tvrdil a prokázal, že se přes označení finančních částek
jako dary jednalo fakticky o odměny za výkon konkrétních činností vykonávaných nad rámec
funkce starosty či místostarostů. Jak totiž správně poukázal žalobce, jakákoliv odměna může být
členům obecního zastupitelstva přiznána pouze v případě, že s tím počítá zákon o obcích. Pokud
určitý druh odměny zákon nezná, je nepřípustné, aby takovou odměnu zastupitelstvo obce
přiznalo, neboť k tomu nemá pravomoc. Uvedený závěr vyplývá jak z již uvedených zákonných
ustanovení, tak ze soudní judikatury (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012,
č. j. 28 Cdo 2126/2011 – 149).
[8] Nebylo tvrzeno, natož prokázáno, že by mezi žalovaným městem a jeho starostkou
(místostarosty) byla uzavřena jakákoliv pracovní či jiná smlouva na výkon takových činností, která
by odůvodňovala jejich honorování nad rámec zákona. U některých z činností, které soud vzal
za relevantní z hlediska posuzování zákonnosti přijatých usnesení, navíc nemůže být pochybnost,
že s výkonem funkce starosty (místostarostů) přímo souvisí (reprezentace města
při společenských a kulturních akcích, spolupráce se zájmovými celky a organizacemi ve městě,
spolupráce s ostatními družebními obcemi, činnost ve sdružení obcí Hlučínska, které
lze nepochybně podřadit pod zastupování obce navenek podle §103 odst. 1 zákona o obcích),
ale také ostatní činnosti (podíl na investičních akcích obce, příprava a realizace cyklostezky
z obce, zapojení města do kotlíkové dotace, podíl na knižní publikaci), které nelze bez dalšího
podřadit pod konkrétní zákonné ustanovení §103 zákona o obcích či organizačního řádu
žalovaného města, patří mezi běžné záležitosti, jež jsou v zájmu obce a občanů, které obec
prostřednictvím svých orgánů v samostatné působnosti zabezpečuje a za které členům orgánů
obce náleží zákonná odměna. Poskytnutí jiných peněžitých odměn nad rámec zákona
však neodůvodňují.
[9] Nedůvodným shledal krajský soud taktéž odkaz na metodické doporučení Ministerstva
vnitra, neboť v citaci z tohoto metodického doporučení použité žalovaným se výslovně uvádí,
že vlastní výkon funkce je honorován odměnou za výkon funkce a jiné než peněžité odměny
za jeho výkon poskytnout nelze. Skutečnost, že si zastupitelstvo obce nesprávně vyložilo
příslušné metodické doporučení, nemůže být důvodem pro zamítnutí žaloby.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalobce
[10] Proti rozsudku krajského soudu brojí žalovaný (stěžovatel) kasační stížností.
[11] Stěžovatel v kasační stížnosti rekapituluje dosavadní průběh řízení, ve kterém opakovaně
poukazoval na to, že ve všech případech se jednalo o dary, které nesouvisí s výkonem funkce,
což vyplývá z předmětných usnesení zastupitelstva. Stěžovatel opakovaně argumentoval,
že k poskytnutí daru jej opravňuje §85 písm. b) zákona o obcích, přičemž takové dary jsou
rovněž standardně poskytovány fyzickým i právnickým osobám (např. spolkům, handicapovaným
osobám apod.). Poukazoval též na řadu činností, které obdarovaní vykonávali bez nároku
na honorář, a to nad rámec svých povinností plynoucích z výkonu funkce starostky,
resp. místostarostů města (předčítání dětem v mateřské škole, přednášky na univerzitě třetího
věku, účast na charitativních akcích apod.).
[12] Stěžovatel namítá, že krajský soud nesprávně posoudil rozhodnou právní otázku. Předně
konstatuje, že problematika poskytování darů členům zastupitelstva nebyla v době přijetí
napadených usnesení zákonem o obcích vůbec řešena, judikaturou pak jen okrajově. Zároveň
dle stěžovatele nelze přehlížet, že udělování darů starostům, místostarostům či jiným členům
zastupitelstva je v poměrech municipalit běžnou praxí a nejde o žádný exces.
[13] Stěžovatel odkazuje na čl. 95 odst. 1 Ústavy a uvádí, že pouze rozpor se zákonem
by mohl odůvodňovat zrušení usnesení zastupitelstva soudem, žádné jiné právní předpisy
nemohou být pro soud relevantní. Z §85 písm. b) zákona o obcích neplyne jakékoliv omezení,
pokud jde o osobu obdarovaného. Ani systematickým výkladem zákona o obcích v tehdy
platném a účinném znění nelze dojít k závěru, že by poskytnutí peněžitého daru starostovi,
resp. místostarostům obce, bylo zakázáno nebo jakýmkoliv způsobem limitováno.
[14] Stěžovatel namítá, že rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2126/2011 - 149
na projednávanou věc nedopadá, neboť v daném případě rozhodlo zastupitelstvo obce
o poskytnutí jakési kompenzace (mimořádné odměny), kterou však zákon neznal a zastupitelstvo
nemělo pravomoc o takové mimořádné odměně rozhodnout. V nyní posuzovaném případě byla
ovšem pravomoc zastupitelstva stěžovatele výslovně založena §85 písm. b) zákona o obcích.
[15] Stěžovatel dále namítá, že žádné ustanovení zákona o obcích explicitně nevyžadovalo,
aby usnesení zastupitelstva obce o poskytnutí daru bylo odůvodněno. Tento požadavek plyne
jen z metodik Ministerstva vnitra (srov. Metodika ministerstva vnitra ČR, odboru veřejné správy,
dozoru a kontroly č. 5. 2. podle právního stavu k 30. 6. 2014), která však nemá a nemůže
mít závazný charakter. Ačkoli krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku na metodiku
Ministerstva vnitra přímo neodkazuje a zmiňuje ji jen v souvislosti s tím, že si ji stěžovatel údajně
chybně vyložil, stěžovatel nemá pochybnosti, že z ní při konstrukci svého odůvodnění vycházel.
Pokud by totiž krajský soud vycházel ze zákona o obcích platného a účinného v době přijetí
usnesení, nemohl by k takovému závěru vůbec dospět.
[16] Ani závěr krajského soudu, že peněžitá plnění by byla poskytnuta v souladu se zákonem,
pokud by se jednalo o odměnu za činnosti nesouvisející s výkonem funkce, nemá oporu
v zákoně.
[17] Stěžovatel dále uvádí, že metodiky vydané Ministerstvem vnitra k řádnému poskytnutí
daru jsou vágní a nejasné, cituje části jejich znění a uzavírá, že se v čase vyvíjely a nejsou
konzistentní. Tyto dokumenty mohou do jisté míry sloužit jako vodítko pro soud, nemohou
však tvořit základ nebo podstatnou část jeho argumentace. Přesně to však krajský soud učinil,
byť se to snaží v napadeném rozsudku zastřít.
[18] Závěrem stěžovatel konstatuje, že v důsledku nesprávného posouzení právní otázky
je odůvodnění rozsudku krajského soudu nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů
a nepřesvědčivé.
[19] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že po posouzení obsahu a skutečné
povahy peněžitých plnění dospěl k závěru, že se jedná o druh odměny pro členy zastupitelstva
města, který zákon nepřipouští – bez ohledu na to, jak je stěžovatelem nazýván. Skutečnost,
že v dané věci nešlo o dary fyzickým osobám v jejich pravém slova smyslu, a již vůbec
ne o případy srovnatelné s poskytováním darů např. handicapovaným osobám [naopak – jednalo
se svým způsobem jen o kompenzaci absence kategorie další (mimořádné) odměny, kterou zákon
o obcích po předchozí právní úpravě nepřevzal], naprosto dostatečně vyplývá z vyjádření města
Kravaře a podkladových materiálů („pozvánek“).
[20] Stěžovatelem dodatečně jmenované činnosti (předčítání dětem v mateřské škole,
přednášky na charitativních akcích apod.) nebyly podkladem pro příslušný orgán města, který byl
jako jediný oprávněn k rozhodnutí o poskytnutí finančních prostředků – tudíž jsou zcela
bezpředmětné. Ani jednu z činností uvedených v podkladech dle žalobce nemohla z povahy věci
učinit „pouze“ fyzická osoba [tj. možný příjemce daru podle §85 písm. b) zákona o obcích],
aniž by tak činila na základě určité smlouvy či zmocnění, příp. z titulu funkce. Členové
zastupitelstev jsou také fyzickými osobami, bez hodnocení důvodů pro poskytnutí peněžitých
darů by však konstrukce celého systému odměňování členů zastupitelstev, včetně zákonných
limitů výše odměn, a celá řada zákonných ustanovení upravujících povinnosti při hospodaření
s veřejnými prostředky, postrádala smysl. K metodikám žalobce uvádí, že ačkoliv se jeho
stanovisko v průběhu času vyvíjelo, podstata zůstala stejná, a to že peněžité dary nelze poskytovat
za výkon funkce a v souvislosti s funkcí.
[21] Osoby zúčastněné na řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřily.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[22] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že má požadované náležitosti, byla podána včas
a osobou oprávněnou, a je tedy projednatelná.
[23] Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti
a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
[24] Nejvyšší správní soud se předně zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu, kterou stěžovatel v závěru své kasační stížnosti vznesl. Nepřezkoumatelným
pro nedostatek důvodů je zejména takové rozhodnutí, u nějž není z odůvodnění zřejmé, jakými
úvahami se soud řídil při hodnocení skutkových i právních otázek a jakým způsobem se vyrovnal
s argumenty účastníků řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52). V nyní projednávané věci se však o takovou situaci nejedná.
Krajský soud jasně uvedl, z jakých úvah vycházel a proč nevyslyšel argumentaci stěžovatele.
Sám stěžovatel uvádí, že rozhodnutí považuje za nepřezkoumatelné z důvodu jeho
nepřesvědčivosti způsobené nesprávným právním hodnocením věci. Nesouhlas stěžovatele
s právním názorem krajského soudu však nezpůsobuje jeho nepřezkoumatelnost. Samotná věcná
správnost rozsudku bude předmětem dalšího přezkumu.
[25] Stěžovatel v kasační stížnosti uvádí, že soud je oprávněn zrušit usnesení zastupitelstva
pouze pro rozpor se zákonem. Ten však neshledává, neboť zákon o obcích nezapovídá
poskytnutí daru zastupitelům. Dále se stěžovatel domnívá, že krajský soud nepřípustně vycházel
z metodiky Ministerstva vnitra, která není závazná.
[26] Se stěžovatelem lze souhlasit, že metodické doporučení vydávané Ministerstvem vnitra
není právním předpisem, není tedy závazné pro obce, ani pro soud. Cílem takového doporučení
je usnadnění orientace v právních předpisech a sjednocení praxe ve veřejné správě. Pokud
má však soud za to, že právní názor vyjádřený v metodice je správný, nic nebrání tomu,
aby z metodiky v rámci své argumentace vycházel. Nikoliv však proto, že se jedná o metodiku,
ovšem z důvodu správnosti metodickým doporučením podávaného výkladu.
[27] Stěžovateli lze též přisvědčit, že zákon o obcích mu dává možnost udílet dary a okruh
příjemců nijak neomezuje. Krajský soud však správně vysvětlil, že je-li dar poskytnut bez rozlišení
starostce a místostarostům s totožným odůvodněním, které odkazuje na značnou osobní
angažovanost při plnění úkolů, které však lze podřadit pod kategorii úkolů vyplývajících z jejich
funkce, nejedná se ve skutečnosti o dar, ale o odměnu zastupitelům. Odměňování zastupitelů
je upraveno v §71 a násl. zákona o obcích.
[28] Dle §71 zákona o obcích:
(1) Členům zastupitelstva obce, kteří jsou pro výkon funkce dlouhodobě uvolněni, (…) poskytuje obec za výkon
funkce uvolněného člena zastupitelstva obce odměnu podle tohoto zákona. Odměna se vyplácí z rozpočtových
prostředků obce.
(2) Odměnou se rozumí peněžitá plnění poskytovaná obcí uvolněným členům zastupitelstva obce za výkon jejich
funkce; za odměnu se nepovažují plnění poskytovaná v souvislosti s výkonem jejich funkce podle zvláštních
právních předpisů, zejména cestovní náhrady.
(3) Odměnou podle odstavce 1 je
a) měsíční odměna,
b) odměna při skončení funkčního období.
[29] Z uvedené citace je zřejmé, že za výkon funkce uvolněným členům zastupitelstva náleží
odměna, nikoliv jiné finanční ohodnocení, například prostřednictvím daru. Odměnou je měsíční
odměna či odměna při skončení funkčního období. S jiným typem odměny zákon o obcích
ve znění účinném ke dni rozhodování zastupitelstva stěžovatele o napadených usneseních
nepočítal.
[30] Proto není možné fakticky takovou odměnu udělit, ani pokud je formálně označena
jako dar. Dle §555 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku se právní jednání
posuzuje podle svého obsahu. Jsou-li tedy důvodem pro udělení „daru“ úkony spojené
s výkonem funkce v místní samosprávě, nejedná se o dar, ale odměnu za výkon funkce.
[31] Z výše uvedeného důvodu je pak zcela přiléhavý i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
16. 5. 2012, č. j. 28 Cdo 2126/2011 - 149, na nějž odkázal krajský soud. V dané věci
zastupitelstvo schválilo odměnu zastupiteli ve výši trojnásobku měsíční odměny jako kompenzaci
za nemožnost vyplacení odstupného v situaci, kdy se vzdal funkce člena rady města. Zákon
o obcích však počítal pouze s odměnou v případě zániku mandátu člena zastupitelstva, nikoliv
vzdání se funkce člena rady. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že „jakákoliv odměna může být členu
zastupitelstva přiznána pouze v případě, že s tím počítá zákon o obcích. Pokud určitý druh odměny zákon nezná,
je nepřípustné, aby takovou odměnu zastupitelstvo obce přiznalo, neboť k tomu nemá pravomoc. V opačném
případě by docházelo k nekontrolovanému rozdělování veřejných prostředků, jež není možné akceptovat“.
[32] Ačkoliv skutková situace v dané věci nebyla zcela totožná s nyní projednávanou, právně
je třeba tyto případy posoudit obdobně.
[33] Ani skutečnost, že zákon o obcích nevyžaduje, aby bylo udělení daru zastupitelstvem
odůvodněno, není relevantní. Vzhledem ke skutečnosti, že zastupitelstvo hospodaří s veřejnými
prostředky z rozpočtu obce, je žádoucí, aby jejich rozdělení a použití bylo dostatečně
odůvodněno a umožnilo tak v souladu se zásadou transparentnosti, jež je jedním ze základních
kamenů dobré správy, efektivní kontrolu, ať už ze strany občanů či orgánů pověřených
k dohledu. Nadto v nyní projednávané věci, kdy napadená usnesení obsahovala odůvodnění, není
na místě krajskému soudu vytýkat, že z těchto odůvodnění vycházel.
[34] Krajskému soudu je třeba přisvědčit i v tom, že za rozhodné skutečnosti pro posouzení
důvodů darů označil ty, které byly uvedeny v materiálu předkládaném tajemníkem městského
úřadu a doporučeném Radou města Kravaře, neboť z těchto skutečností vycházeli při svém
hlasování o poskytnutí „darů“ i členové zastupitelstva. Z tohoto materiálu vyplynulo, že peněžité
dary byly navrženy s ohledem na osobní angažovanost jmenovaných (starostky a místostarostů)
při zajištění a realizaci investičních akcí města Kravaře, přípravách realizace cyklostezky, prodeji
pozemků pro výstavbu rodinných domů, zapojení města do spolufinancování tzv. „kotlíkových
dotací“, činnosti ve Sdružení obcí Hlučínska, reprezentaci města při kulturních a společenských
akcích, spolupráci se zájmovými spolky a družebními organizacemi a vydání knižní publikace
„Kravařští ve víru staletí II“. Další aktivity, kterými žalovaný až následně odůvodňoval poskytnutí
daru, jako například čtení dětem ve školce, přednášky na univerzitě třetího věku či účast
na charitativních akcích, nejsou pro posouzení povahy darů rozhodné, neboť tyto informace
nebyly podkladem pro hlasování zastupitelů.
[35] Nejvyšší správní soud si je vědom, že k 1. 1. 2018 byl zákon o obcích změněn zákonem
č. 99/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění
pozdějších předpisů, zákon č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů, a další
související zákony tak, že v §71 odst. 4 přímo zakotvil zákaz poskytnutí daru členovi
zastupitelstva v souvislosti s výkonem funkce. V nyní projednávané věci však tato skutečnost
nemá žádný vliv.
IV. Závěr a náklady řízení
[36] Stěžovatel se svými námitkami neuspěl. Jelikož Nejvyšší správní soud neshledal důvod
pro zrušení napadeného rozhodnutí ani z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), zamítl kasační
stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[37] O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci neměl úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti. Žalobci, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníkovi právo
na náhradu nákladů řízení příslušelo, pak v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec
jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
[38] Osoby zúčastněné na řízení mají v řízení o kasační stížnosti právo jen na náhradu
nákladů, které jim vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jim soud uložil. Osobám
zúčastněným na řízení žádné takové náklady nevznikly, proto nemají právo na jejich náhradu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. června 2019
JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu