ECLI:CZ:NSS:2019:1.AZS.146.2019:23
sp. zn. 1 Azs 146/2019 - 23
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců
JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: X. D. N., zastoupen Mgr.
Ladislavem Bártou, advokátem se sídlem Purkyňova 6, Ostrava, proti žalované: Policie České
republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, Přijímací středisko cizinců Zastávka, se
sídlem Havířská 514, Zastávka, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 28. 1. 2019, č. j.
CPR-4665-7/ČJ-2019-931200-ZZC, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 12. 3. 2019, č. j. 32 A 17/2019 – 14,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 3. 2019, č. j. 32 A 17/2019 – 14,
se z r ušuj e .
II. Rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, Přijímací
středisko cizinců Zastávka ze dne 28. 1. 2019, č. j. CPR-4665-7/ČJ-2019-931200-ZZC,
se zru š u je a věc se v rac í žalované k dalšímu řízení.
III. Žalovaná je po v i nn a uhradit žalobci k rukám jeho zástupce, Mgr. Ladislava Bárty,
advokáta, na náhradě nákladů soudního řízení 6.800 Kč do 30 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
IV. Žalovaná n emá právo na náhradu nákladů soudního řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem
[1] Žalovaná v záhlaví popsaným rozhodnutím zajistila žalobce podle §124a zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále
jen „zákon o pobytu cizinců“) za účelem správního vyhoštění z území členských států Evropské
unie. Dobu zajištění podle §124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců stanovila na 90 dnů od omezení
jeho osobní svobody.
[2] Žalobce napadl rozhodnutí žalované žalobou u Krajského soudu v Brně, který ji zamítl.
[3] Konstatoval, že napadené rozhodnutí není nepřezkoumatelné. Směrnice Evropského
parlamentu a Rady 2013/33/EU ze dne 26. 6. 2013, kterou se stanoví normy pro přijímání
žadatelů o mezinárodní ochranu (dále jen „přijímací směrnice“), obsahuje taxativně vyjmenované
situace, za kterých může dojít k zajištění žadatele o azyl. Mezi tyto případy přijímací směrnice
[čl. 8 odst. 3 písm. d)] řadí též případy žadatelů, kteří jsou zajištěni na základě směrnice
Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. prosince 2008 o společných normách
a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků
třetích zemí (návratová směrnice), „za účelem přípravy navrácení nebo výkonu vyhoštění a mohou-li členské
státy na základě objektivních kritérií, včetně skutečnosti, že daný žadatel již měl možnost přístupu k azylovému
řízení, řádně doložit, že existují oprávněné důvody se domnívat, že žadatel činí žádost o mezinárodní ochranu
pouze proto, aby pozdržel nebo zmařil výkon rozhodnutí o navrácení… Důvody zajištění se stanoví
ve vnitrostátním právu.“
[4] Žalovaná v rozhodnutí sice výslovně nestanovila, že byly splněny podmínky čl. 8 odst. 3
přijímací směrnice. Podle krajského soudu však lze tuto skutečnost dovodit z posuzované věci,
a nebylo proto nutné rozhodnutí žalované zrušit. Mezi účastníky není sporné, že žalobci bylo
již v roce 2011 uloženo správní vyhoštění v délce trvání 5 let. Žalobce ani nezpochybňoval,
že toto rozhodnutí nerespektoval. Další správní vyhoštění v délce trvání 5 let bylo žalobci
uloženo rozhodnutím ze dne 6. 1. 2019. Doba k vycestování byla stanovena na 20 dnů od nabytí
právní moci rozhodnutí (rozhodnutí nabylo právní moci dne 6. 1. 2019). Současně byla žalobci
tímto rozhodnutím stanovena povinnost podle §123b odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců
hlásit se každou středu v 9:00 hod na Policii České republiky, Krajském ředitelství hl. m. Prahy,
a to až do dne odjezdu. Žalobce stanovenou povinnost neplnil. Do přijímacího střediska
se dostavil dne 28. 1. 2019, tedy až po vypršení stanovené lhůty k vycestování (která uplynula dne
26. 1. 2019). Dne 28. 1. 2019 také požádal o udělení mezinárodní ochrany.
[5] Žalobce do ČR přijel již v roce 2007 a pobýval zde až do roku 2011, kdy se odstěhoval
do Německa, kde pobýval po dobu 3 let a poté se vrátil do ČR zpět na tři roky. Následně
opětovně vycestoval do Německa a v roce 2017 se pak vrátil do ČR. Podle krajského soudu
měl žalobce nepochybně možnost přístupu k azylovému řízení. Ani při pohovoru konaném
v řízení o správním vyhoštění, žalobce neuváděl žádné azylově relevantní důvody. Toliko uvedl,
že v zemi původu měl dluh, který nezaplatil. Podle krajského soudu je zřejmé, že žádost
o mezinárodní ochranu podaná po více než 10 letech od příjezdu žalobce do ČR a poté,
co mu bylo již po druhé uloženo správní vyhoštění, nerespektoval uloženou povinnost hlásit
se a neuváděl ani azylově relevantní důvody, splňuje kritéria čl. 8 odst. 3 písm. d) přijímací
směrnice, tj. se jedná o žádost o mezinárodní ochranu podanou pouze proto, aby byl pozdržen
nebo přímo zmařen výkon rozhodnutí o správním vyhoštění.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalované
[6] Proti rozsudku krajského soudu brojí žalobce (stěžovatel) kasační stížností.
[7] Stěžovatel nesouhlasí s názorem krajského soudu, podle kterého je možno absenci úvah
o naplnění podmínek čl. 8 odst. 3 přijímací směrnice v rozhodnutí žalovaného překlenout
přezkumnou činností soudu. Stěžovatel poukazuje na to, že podmínky pro užití §124a zákona
o pobytu cizinců je třeba s ohledem na nedostatečné znění tohoto ustanovení vyhodnocovat
právě ve spojení s čl. 8 směrnice. Stěžovatel připomíná, že zajištění podle §124a zákona o pobytu
cizinců lze uplatnit pouze za přesně stanovených podmínek, především tedy za podmínky,
že žádost o mezinárodní ochranu žadatel podal za účelem zdržení nebo zmaření výkonu
rozhodnutí o správním vyhoštění. Žalované nelze „odpustit“, že se v napadeném rozhodnutí
nezabývala naplněním podmínek dle čl. 8 odst. 3 přijímací směrnice, neboť s ohledem na zcela
nedostatečnou úpravu zajištění žadatele o mezinárodní ochranu podle §124a zákona o pobytu
cizinců je citovaný článek nedostatečně implementované směrnice nutným korektivem
posuzování zákonnosti zajištění.
[8] Stěžovatel požaduje zrušit jak napadený rozsudek, tak rozhodnutí žalované.
[9] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti shrnula skutkové okolnosti případu.
Konstatuje, že byly splněny podmínky zajištění podle §124a zákona o pobytu cizinců, především
podmínka, že žádost o mezinárodní ochranu stěžovatel podal za účelem zdržení a zmaření
výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění, tedy účelově. Žalovaná navrhuje zamítnutí kasační
stížnosti.
III. Posouzení kasační stížnosti
[10] Kasační stížnost splňuje formální náležitosti požadované soudním řádem správním,
je přípustná a projednatelná. Důvodnost kasační stížnosti soud posoudil v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž
je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[11] Kasační stížnost je důvodná.
[12] Podle §124a zákona o pobytu cizinců nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření za účelem
vycestování, policie je oprávněna za účelem správního vyhoštění zajistit cizince, který podal žádost o mezinárodní
ochranu, jestliže již bylo o jeho vyhoštění pravomocně rozhodnuto nebo je řízení o správním vyhoštění zahájeno
z důvodů podle §119 odst. 1 písm. a), anebo §119 odst. 1 písm. b) bodu 6 nebo 7.
[13] Soud se v prvé řadě zabýval otázkou, zda bylo možno stěžovatele zajistit na základě
§124a zákona o pobytu cizinců, případně za jakých podmínek.
[14] Zajištění cizince je omezením výkonu základního práva na svobodu zakotveného v čl. 6
Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina EU“). Z čl. 52 odst. 1 Listiny EU
vyplývá, že každé omezení výkonu tohoto práva musí být stanoveno zákonem a musí respektovat
podstatu tohoto práva a zásadu proporcionality. Zároveň s ohledem na čl. 52 odst. 3 Listiny EU
je třeba pro účely výkladu čl. 6 Listiny EU zohlednit čl. 5 Úmluvy jakožto minimální úroveň
ochrany. Podle ESLP přitom musí být veškeré zbavení svobody zákonné nejen v tom smyslu,
že musí mít právní základ ve vnitrostátním právu, ale tato zákonnost se týká také kvalitativní
stránky zákona a znamená, že vnitrostátní zákon dovolující zbavení svobody musí být při svém
uplatňování dostatečně dostupný, přesný a předvídatelný, aby se zabránilo veškerému riziku
svévole (viz rozsudek ESLP ze dne 21. 10. 2013, Del Río Prada proti Španělsku, stížnost
č. 42750/09, bod 125).
[15] Unijní právo je postaveno na zásadě, podle které se žadatelé o azyl mohou volně
pohybovat na území hostitelského členského státu, nebo na území, které jim tento stát vymezí
(srov. §7 odst. 1 přijímací směrnice). Podle čl. 8 odst. 1 přijímací směrnice pak členské státy
nesmějí nikoho zadržet pouze proto, že je žadatelem o mezinárodní ochranu. Shora uvedené však
neznamená, že by nebylo možno žadatele o mezinárodní ochranu zajistit za žádných okolností.
[16] Otázkou zajišťování žadatelů o mezinárodní ochranu se Soudní dvůr podrobně zabýval
v rozsudku ze dne 30. 5. 2013, Arslan, C-534/11. Soudní dvůr zde potvrdil, že návratová
směrnice upravující zajištění cizinců se vztahuje pouze na neoprávněně pobývající cizince, nikoliv
na žadatele o mezinárodní ochranu. Zároveň však připustil, že členské státy mohou ponechat
cizince v zajištění i po podání žádosti o mezinárodní ochranu na základě ustanovení vnitrostátního
práva, pokud se po individuálním posouzení všech relevantních okolností ukáže, že tato žádost byla podána pouze
s cílem pozdržet nebo zmařit výkon rozhodnutí o navrácení a že je pokračování zajištění objektivně nutné k tomu,
aby se dotyčný nemohl definitivně vyhnout svému navrácení.
[17] Dále Soudní dvůr podotkl, že byť se návratová směrnice v průběhu řízení o posouzení
žádosti o mezinárodní ochranu nepoužije, neznamená to, že by se tím definitivně ukončilo řízení
o navrácení, které tak může pokračovat v případě, že bude žádost o mezinárodní ochranu
zamítnuta. Pokud by členské státy nemohly za výše popsaných podmínek zabránit tomu,
aby dotyčný podáním žádosti o mezinárodní ochranu automaticky dosáhl propuštění,
byl by tím narušen smysl návratové směrnice, kterým je účinné navracení neoprávněně
pobývajících státních příslušníků třetích zemí. Tento závěr respektuje podle Soudního dvora
požadavek unijního práva, podle kterého členské státy nesmějí nikoho zajistit pouze proto,
že je žadatelem o mezinárodní ochranu. Ponechání žadatele v zajištění (resp. jeho zajištění) totiž
nevyplývá z podání žádosti o mezinárodní ochranu, ale z okolností, jež charakterizují individuální
chování tohoto žadatele před podáním této žádosti a při něm.
[18] Shora uvedené závěry Soudní dvůr učinil za situace, kdy evropské právo (tehdy účinné
směrnice Rady 2003/9/ES ze dne 27. 1. 2003, kterou se stanoví minimální normy pro přijímání
žadatelů o azyl, a směrnice Rady 2005/85/ES ze dne 1. 12. 2005, o minimálních normách
pro řízení v členských státech o přiznávání a odnímání postavení uprchlíka) neobsahovalo
harmonizovanou úpravu důvodů, pro něž lze nařídit zajištění žadatele o azyl (bod 55 rozsudku).
Konstatoval, že je proto prozatím na členských státech, aby za plného respektování závazků
vyplývajících z mezinárodního práva i z práva unijního stanovily ve vnitrostátním právu důvody,
pro něž smí být žadatel o azyl zajištěn nebo ponechán v zajištění. Jinak řečeno, při neexistenci
harmonizované úpravy byly podle názoru Soudního dvora členské státy oprávněny zajistit
žadatele o mezinárodní ochranu, a to na základě ustanovení vnitrostátního práva, ze kterého
vyplývají důvody pro zajištění, a po posouzení individuálních okolností případu, ze kterých
muselo vyplynout, žádost byla podána s cílem pozdržet nebo zmařit navrácení.
[19] K souladnosti §124a zákona o pobytu cizinců se závěry vyslovenými v rozsudku Arslan
se Nejvyšší správní soud vyjádřil již v rozsudku ze dne 2. 4. 2014, č. j. 6 As 146/2013 – 44,
č. 3055/2014 Sb. NSS. Zde dospěl k následujícím závěrům (důraz přidán):
Ustanovení §124a zákona o pobytu cizinců výslovně pouze v obecné rovině předpokládá zajištění
cizince za účelem správního vyhoštění v situaci, kdy o vyhoštění cizince bylo již pravomocně
rozhodnuto (resp. ve stanovených případech zahájeno) a cizinec podal žádost o mezinárodní
ochranu. Dle názoru Nejvyššího správního soudu se dané ustanovení ve své obecnosti dostává
do kolize s pravidlem, že žadatel o mezinárodní ochranu nemá být zásadně zajištěn v režimu
návratové směrnice (srov. odst. 62 rozsudku Soudního dvora ve věci C-534/11 Arslan),
jež je prolomitelné jen výjimečně a pouze na základě výslovných důvodů stanovených
vnitrostátním právem. Dané ustanovení proto musí být interpretováno eurokonformně s ohledem
na závěry obsažené v rozsudku Soudního dvora Arslan, podobně jako Nejvyšší
správní soud interpretoval ustanovení §124 zákona o pobytu cizinců v rozsudku
č. j. 1 As 90/2011 - 124. Obdobně je proto nutno dospět k závěru, že pravomoc stěžovatelky
k zajištění žadatele o mezinárodní ochranu by bylo možno založit též novým rozhodnutím
dle §124a zákona o pobytu cizinců, avšak jen pokud by žádost o mezinárodní ochranu byla
podána účelově, s cílem pozdržet nebo zmařit výkon rozhodnutí o navrácení, a pokud
by pokračování zajištění bylo objektivně nutné k tomu, aby se dotyčný nemohl definitivně
vyhnout svému navrácení. To vše však pouze a jenom pouze za předpokladu, že nedojde (a tedy
ani nedošlo) k zajištění dle §46a zákona o azylu.
Uvedený zužující výklad ustanovení §124a zákona o pobytu cizinců plyne nejenom z povinnosti
eurokonformního výkladu, ale též či spíše především z povinnosti šetřit v maximální možné míře
podstatu a smysl základního práva na osobní svobodu, jež může být omezeno pouze na základě
zákona, přičemž taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla
stanovena (čl. 8 odst. 2 ve spojení s čl. 4 odst. 4 Listiny). Ostatně i podle Soudního dvora musí
být výjimky pro ponechání cizince, jenž požádal o mezinárodní ochranu, v zajištění výslovně
stanoveny vnitrostátním právem za plného „respektování závazků vyplývajících z mezinárodního práva
i z práva unijního“ (srov. odst. 56 rozsudku Soudního dvora ve věci
C-534/11 Arslan). V situaci, kdy zákonodárce dostatečně dostupným, přesným a předvídatelným
způsobem nestanovil meze, jež by zásah do práva na osobní svobodu ohraničily a zabránily
libovolnému opakování či prodlužování zajištění, nepřísluší Nejvyššímu správnímu soudu tuto
jeho činnost nahrazovat extenzívním výkladem v neprospěch základního práva na osobní
svobodu. Právě naopak, v takovém případě má Nejvyšší správní soud povinnost zvolit výklad
in favorem libertatis; váže jej tedy povinnost volby výkladu, který zasahuje do sféry jednotlivcova
základního práva na osobní svobodu co nejméně. Jak vyplývá ze shora uvedeného, vnitrostátní
úprava neobsahovala žádné zákonné ustanovení, ze kterého by vyplývalo, že cizince
lze po ukončení jeho zajištění dle §127 odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců a po uplynutí
maximální lhůty zajištění dle §46a zákona o azylu opětovně „přezajistit“ v režimu zákona
o pobytu cizinců (§124a), nadto v situaci, kdy jeho postavení žadatele o mezinárodní ochranu
nedoznalo změn, protože o jeho žádosti nebylo dosud rozhodnuto. Vnitrostátní zákonná úprava,
o kterou stěžovatelka opřela napadené správní rozhodnutí, proto požadavkům na kvalitu právní
úpravy umožňující zásahem veřejné moci omezit osobní svobodu nedostojí.
[20] Soud si je vědom skutečnosti, že věc řešená pod sp. zn. 6 As 146/2013 se od nyní
souzené věci skutkově odlišuje. Ve shora citovaném rozsudku totiž soud řešil otázku,
zda lze žadatele znovu zajistit podle §124a zákona o pobytu cizinců za situace, kdy jeho
předcházející zajištění podle §46a zákona o azylu skončilo uplynutím maximální lhůty zajištění.
Nicméně obecné závěry stran kvality zákonné úpravy ve vztahu k požadavkům na zajišťování
žadatelů o mezinárodních ochranu vyslovených v rozsudku Arslan lze podle soudu plně aplikovat
i v nyní souzené věci.
[21] Nejvyšší správní soud též připomíná, že právní stav (z hlediska unijního práva) je v nyní
posuzované věci odlišný od stavu, který panoval v době vydání rozsudku ve věci Arslan i v době
vydání rozsudku č. j. 6 As 146/2013 – 44.
[22] Částečně právě v reakci na rozsudek ve věci Arslan byla totiž s účinností od 19. 7. 2013
přijata přijímací směrnice, která poprvé na úrovni unijního práva upravila možnost zajištění
žadatelů o mezinárodní ochranu. Závěry vyslovené Soudním dvorem v citovaném rozsudku byly
promítnuty do čl. 8 odst. 3 písm. d) přijímací směrnice, podle kterého žadatel může být zajištěn,
„ je-li zajištěn v rámci řízení o navrácení podle [návratové směrnice] za účelem přípravy navrácení nebo výkonu
vyhoštění a mohou-li členské státy na základě objektivních kritérií, včetně skutečnosti, že daný žadatel
již měl možnost přístupu k azylovému řízení, řádně doložit, že existují oprávněné důvody se domnívat, že žadatel
činí žádost o mezinárodní ochranu pouze proto, aby pozdržel nebo zmařil výkon rozhodnutí o navrácení . (…)
Důvody zajištění se stanoví ve vnitrostátním právu.“ Členské státy měly povinnost transponovat
přijímací směrnici do svých právních řádů do 20. 7. 2015. I harmonizovaná právní úprava tedy
jednoznačně předpokládá zakotvení důvodů zajištění žadatelů ve vnitrostátním právu.
[23] Je nutno zmínit, že důvod zajištění obsažený v čl. 8 odst. 3 písm. d) přijímací směrnice
byl transponován do §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, podle kterého „[m]inisterstvo může
v případě nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo
v zařízení pro zajištění cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže …e) byla žádost o udělení
mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost
o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání
podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo
je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve“.
[24] Ustanovení §124a, které bylo do zákona o pobytu cizinců včleněno s účinností
od 1. 9. 2006 a v nezměněném znění v něm přetrvává dosud, se změny prováděné v souvislosti
s transpozicí přijímací směrnice nijak nedotkly. Ani po uplynutí transpoziční lhůty tedy stále
neobsahuje dostatečně konkrétní důvody (vyplývající z čl. 8 přijímací směrnice), pro které by bylo
možno na jeho základě žadatele o mezinárodní ochranu zajistit.
[25] Pro nyní posuzovaný případ nelze zvažovat ani případný přímý účinek přijímací směrnice
vůči stěžovateli. Soudní dvůr v rozsudku ze dne 26. 2. 1986 ve věci č. 152/84 M. H. Marshall proti
Southampton and South-West Hampshire Area Health Authority (Teaching) na základě (současného)
čl. 288 Smlouvy o fungování Evropské unie judikoval, že směrnice sama o sobě nemůže
jednotlivcům ukládat povinnosti (přímý účinek vertikální sestupný). Přímý účinek směrnice proto
může uplatnit pouze jednotlivec vůči státu, nikoli stát vůči jednotlivci. Z tohoto důvodu nelze
žadatele omezit na osobní svobodě toliko na základě čl. 8 odst. 2 přijímací směrnice („V případě
nutnosti a na základě individuálního posouzení každého případu mohou členské státy zajistit žadatele, nelze-li
účinně uplatnit jiná, mírnější donucovací opatření.“), resp. vnitrostátního ustanovení, které jej promítá
stanovením pravomoci státních orgánů zajistit žadatele o mezinárodní ochranu, není-li současně
ve vnitrostátním právu toto zajištění navázáno na některý z taxativně vymezených důvodů
zajištění uvedených v čl. 8 odst. 3 téže směrnice. Odstavce 2 a 3 článku 8 přijímací směrnice
je nutno vnímat jako jeden neoddělitelný celek. Není tedy možno použít čl. 8 odst. 2 ukládající
povinnost, nejsou-li současně jednoznačně stanoveny podmínky pro uložení povinnosti obsažené
v čl. 8 odst. 3 přijímací směrnice. V této souvislosti soud opětovně zdůrazňuje, že zajištění
žadatelů o mezinárodní ochranu musí být podmíněno dodržováním striktních záruk, jimiž jsou
existence právního základu, srozumitelnost, předvídatelnost, dostupnost a ochrana před svévolí.
Je proto třeba stanovit předem známým způsobem rozhodovací prostor státních orgánů
při posuzování okolností zajištění každého konkrétního případu (srov. rozsudek Soudního dvora
ze dne 15. 3. 2017, Al Chodor, C-528/15, body 40 a 44).
[26] S ohledem na to, že do §124a zákona o pobytu cizinců nebyly žádným způsobem
transponovány důvody pro zajištění žadatelů o mezinárodní ochranu vyjmenované v čl. 8 odst. 3
přijímací směrnice a toto vnitrostátní ustanovení tak nadále pro jeho nekonkrétnost nelze
při zajištění žadatelů aplikovat, nebyl správný postup krajského soudu, který nedostatečnou
aktivitu českého zákonodárce sám nahradil a za použití přímého vertikálního sestupného účinku
směrnice posuzoval, zda v dané věci byly důvody zajištění obsažené ve směrnici dány, či nikoli.
Tím nepřípustně uplatnil účinek nedostatečně transponované směrnice vůči jednotlivci.
[27] Nejvyšší správní soud vzhledem ke shora uvedenému shrnuje, že §124a zákona o pobytu
cizinců neposkytuje dostatečnou zákonnou oporu pro zajištění cizince, který požádal
o mezinárodní ochranu. Toto ustanovení je rozporné s požadavky unijního práva, neboť
neobsahuje dostatečně konkrétní důvody, za nichž může k zajištění žadatele dojít. Tyto důvody
zakotvené v čl. 8 odst. 3 přijímací směrnice, jejichž výslovné stanovení ve vnitrostátním právu
směrnice předpokládá, pak nebylo možno v souzené věci vůči stěžovateli použít za pomoci přímé
aplikace směrnice. Podmínky pro zajištění stěžovatele tedy nebyly dány.
IV. Závěr a náklady řízení
[28] Soud shledal kasační stížnost důvodnou, proto napadený rozsudek krajského soudu
zrušil. Vzhledem k tomu že vytýkané vady nejsou odstranitelné v řízení před krajským soudem,
ale lze je odstranit toliko v řízení před správním orgánem, zrušil soud v části týkající
se stěžovatele současně i rozhodnutí žalované, který je vázán v dalším řízení právním názorem
vysloveným výše [§110 odst. 2 písm. a) a odst. 4 s. ř. s.]. S ohledem na nemožnost zajistit
stěžovatele na základě §124a zákona o pobytu cizinců proto bude na žalované, aby řízení
zastavila.
[29] Za této situace je soud povinen rozhodnout kromě nákladů řízení o kasační stížnosti
i o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí krajského soudu (§110 odst. 3 věta
druhá s. ř. s.). Žalovaná ve věci úspěch neměla, náhrada nákladů řízení jí proto nenáleží.
Stěžovatel měl ve věci plný úspěch, proto mu soud přiznal dle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. náhradu nákladů řízení proti žalované.
[30] Stěžovatel byl v řízení zastoupen advokátem, pro určení výše nákladů na zastoupení
se užije vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif). Stěžovatelův zástupce učinil celkem dva úkony právní služby,
kterými jsou podání žaloby a kasační stížnosti [§11 písm. d) advokátního tarifu]. Stěžovatelův
zástupce nárokuje též náklady na úkon spočívající v převzetí a přípravě zastoupení stěžovatele.
S ohledem na skutečnost, že zástupce stěžovatele zastupoval již ve správním řízení, však nelze
o přiznání náhrady nákladů za tento úkon uvažovat.
[31] Za každý úkon právní služby náleží zástupci mimosmluvní odměna ve výši 3.100 Kč [§9
odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bodem 5. advokátního tarifu] a paušální náhrada hotových výdajů
ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu), celkem tedy 6.800 Kč (2 x 3.100 + 2 x 300).
Uvedenou částku je žalovaná povinna zaplatit stěžovateli k rukám jeho zástupce Mgr. Ladislava
Bárty, advokáta ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2019
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu