ECLI:CZ:NSS:2019:1.AZS.312.2019:58
sp. zn. 1 Azs 312/2019 - 58
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Ivo Pospíšila a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce: S. K., zastoupen JUDr.
Marošem Matiaškem, LL.M., advokátem se sídlem Ovenecká 78/33, Praha 7, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 28. 2. 2018, č. j. OAM-826/ZA-ZA11-ZA20-2017, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 8. 2019, č. j. 31 Az 31/2018 - 79,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm í t á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá práv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce JUDr. Maroši Matiaškovi, LL.M. se p ři zn á v á
odměna za zastupování ve výši 6.800 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce podal dne 10. 10. 2017 žádost o udělení mezinárodní ochrany, neboť
jej na Ukrajině pronásledují lidé, kteří jej zbili, pořezali, donutili jej, aby na ně přepsal svůj dům
a zaplatil částku 3.000 USD. Žalovaný vydal dne 28. 2. 2018 napadené rozhodnutí, kterým žalobci
neudělil mezinárodní ochranu dle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
(dále jen „zákon o azylu“).
[2] Žalobce brojil proti rozhodnutí žalovaného žalobou, kterou Krajský soud v Hradci
Králové (dále jen „krajský soud“) neshledal důvodnou a zamítl ji. Jak soud uvedl, z obsahu
správního spisu vyplývá, že žalovaný se případem žalobce podrobně zabýval, posuzoval jeho
azylový příběh na základě výpovědí žalobce učiněných v řízení a na základě informací o zemi
původu, vzal v potaz žalobcem uváděné důvody a následně se s nimi v odůvodnění napadeného
rozhodnutí vypořádal. Krajský soud se ztotožnil s hodnocením žalovaného ohledně nenaplnění
žádného z azylově relevantních důvodů obsažených v §12 až §14 zákona o azylu.
[3] Krajský soud se především s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu vyjádřil
k povaze pronásledování ze strany soukromých osob. Pokud žalobce považoval jednání těchto
osob za protizákonné, měl možnost tuto událost řešit za pomoci právních prostředků ochrany
v zemi původu. Soud souhlasil se závěrem žalovaného, že je nutno použít všechny dostupné
prostředky vnitrostátní ochrany, než nastoupí nástroje ochrany mezinárodní. Z podkladů
žalovaného nijak nevyplynulo, že by právní ochrana poskytovaná státem na Ukrajině byla
nedostatečná či pro žalobce nedostupná. Navíc lze ve výpovědi žalobce shledat nesrovnalosti
ohledně jeho umístění v zaměstnání a určení osob, kterým předal určité částky peněz, rovněž
tak nesrovnalosti ohledně jeho přemístění do Polska a zpět. Krajský soud upozornil
na to, že žalobce o mezinárodní ochranu nepožádal hned po svém příjezdu do České republiky,
přičemž podle judikatury Nejvyššího správního soudu je o azyl nutno žádat bezprostředně poté,
co má k tomu žadatel příležitost, a to nejen z hlediska zeměpisného, ale i časového
[4] Krajský soud se ztotožnil s hodnocením žalovaného, dle kterého žalobci nehrozí
pro případ návratu vážná újma ve smyslu §14a odst. 2 zákona o azylu, a žalobci proto neudělil
ani doplňkovou ochranu podle §14a odst. 1 tohoto zákona. Podle soudu se žalovaný opětovně
zabýval všemi žalobcem tvrzenými skutečnostmi z pohledu doplňkové ochrany, přičemž
konstatoval, že žalobce neuvedl žádnou takovou skutečnost, z které by vyplývalo, že by se v době
svého pobytu na Ukrajině stal terčem cíleného zájmu státních orgánů své vlasti, z čehož
by se dala možnost vzniku vážného nebezpečí v případě návratu do vlasti odvozovat. Krajský
soud především konstatoval, že se žalovaný zákonným způsobem vypořádal s tvrzením žalobce
ohledně jeho problémů s neznámými osobami, které ho měly v lednu 2015 zbít, pořezat nožem
a mučit za účelem získání jeho nemovitého majetku. Žalobce k tomuto incidentu uvedl,
že vše ohlásil na policii, toto obecné konstatování však již blíže nekonkretizoval, a proto nelze
konstatovat, že by žalobci byla příslušnými ukrajinskými bezpečnostními orgány odmítnuta
pomoc.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[5] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností
z důvodů obsažených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“). Nejprve uvedl, že kasační stížnost splňuje podmínky přijatelnosti
ve smyslu §104a s. ř. s., a to v otázce pronásledování stěžovatele ze strany soukromých osob.
Krajský soud neučinil závěr o existenci rizika ve smyslu §14a odst. 2 písm. b) a d) zákona o azylu
a zásadně pochybil při hodnocení žalobních námitek. Stěžovatel v řízení před správním orgánem
i krajským soudem poukázal věrohodně na to, že byl již v minulosti vystaven mučení s cílem
vynutit převod jeho nemovitosti na jinou osobu. Závěr žalovaného, dle kterého nemohlo být bití
a řezání způsobeno v takovém rozsahu, v jakém tvrdí stěžovatel, označil za vnitřně rozporný.
Pokud měl správní orgán za to, že stěžovatelova výpověď a uváděné skutečnosti jsou
nevěrohodné, měl povinnost pokusit se rozpory ve spolupráci se stěžovatelem odstranit.
S odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu namítal, že bylo povinností žalovaného
zajistit si důkazy, které věrohodnost výpovědi vyvrátí či zpochybní, pochyboval-li o ní. Žalovaný
i krajský soud stěžovateli nesprávně přičetli k tíži, že v roce 2016 a 2017 vycestoval nejdříve
do Polska a poté do České republiky, a tuto skutečnost nesprávně vyhodnotili jako rozpor v jeho
výpovědi. Tyto cesty během řízení vysvětlil nutností splatit dluh ve výši 3.000 USD, což následně
skutečně učinil. Stěžovatel dále vyjádřil nesouhlas s tím, že by se mohl proti jednání soukromých
osob účinně bránit u státních orgánů Ukrajiny. Dodal, že je nepřípustné požadovat,
aby pronásledované osoby musely vždy zcela bez dalšího identifikovat jménem a příjmením
osoby, které jim působily újmu, ostatně jednoho z původců pronásledování jmenoval.
Dále namítal, že skutečnost, že v nemovitosti, kterou byl nucen darovat původcům
pronásledování, má stále hlášeno trvalé bydliště, nevypovídá nic o tom, zda k pronásledování
dochází či nikoliv. Stěžovatel označil za pochopitelný postup, kdy se rozhodl požádat
o mezinárodní ochranu po vypršení platnosti víza, protože se dozvěděl o tom, že jeho platnost
prodloužit nemůže a že je jeho právem požádat v České republice o mezinárodní ochranu.
[6] Žalovaný ve svém vyjádření odkázal na obsah správního spisu a na své vyjádření k žalobě.
Zdůraznil, že institut mezinárodní ochrany není jedním z prostředků legalizace pobytu cizince.
Dále uvedl, že stěžovatelem uvedené skutečnosti nelze označit jako azylově relevantní
a stěžovatel si pouze domýšlí krajní scénáře v případě návratu do země původu.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti shledal, že jsou splněny podmínky
řízení, kasační stížnost byla podána včas a je přípustná.
[8] Projednávaný případ je věcí týkající se mezinárodní ochrany. Soud se proto zabýval
otázkou, zda je kasační stížnost přijatelná ve smyslu §104a s. ř. s., tedy zda svým významem
podstatně přesahuje zájmy stěžovatele.
[9] Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud
podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006 - 39, v němž interpretoval
neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. O přijatelnou kasační stížnost
se dle tohoto rozhodnutí může jednat v následujících typových případech: 1) kasační stížnost
se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu; 2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní
judikaturou řešeny rozdílně; 3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní
odklon; 4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení,
které by mohlo mít dopad do hmotně právního postavení stěžovatele. O žádný z těchto případů
se však ve věci stěžovatele nejedná. Kasační stížnost proto soud vyhodnotil jako nepřijatelnou.
[10] Podle §104a odst. 3 s. ř. s. nemusí být usnesení o odmítnutí kasační stížnosti
pro nepřijatelnost odůvodněno. Přestože by v tomto případě bylo namístě kasační stížnost
odmítnout bez odůvodnění, soud nad rámec zákonného požadavku stručné odůvodnění svého
usnesení připojuje.
[11] Stěžovatel tvrdí, že žalovaný i krajský soud dospěli k nesprávnému závěru, že mu nemá
být udělena mezinárodní ochrana v podobě doplňkové ochrany, neboť mu nehrozí skutečné
nebezpečí vážné újmy v podobě uvedené v §14a odst. 2 písm. b) a písm. d) zákona o azylu.
Dle §14a odst. 1 tohoto zákona se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení
azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud
by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství,
do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2
a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo
svého posledního trvalého bydliště. Dle §14a odst. 2 téhož zákona se za vážnou újmu považuje a) uložení
nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní
ochranu, c) vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního
nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními
závazky České republiky.
[12] Stěžovatel tvrdí pronásledování ze strany neznámých osob, které jej fyzicky napadly
a připravily jej o dům. U soukromých osob jako původců pronásledování nebo vážné újmy musí
přistoupit k samotnému pronásledování také záměrná nečinnost státních orgánů či jejich
neschopnost poskytovat ochranu před původci pronásledování (rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 22. 12. 2005, č. j. 6 Azs 479/2004 - 41, ze dne 14. 6. 2007, č. j. 9 Azs 49/2007 - 68,
nebo ze dne 31. 10. 2008, č. j. 5 Azs 50/2008 - 62). Vyhrožování ze strany soukromých osob
nelze považovat za pronásledování nebo vážnou újmu ve smyslu zákona o azylu, jestliže ze zpráv,
které byly podkladem pro rozhodnutí správního orgánu, vyplývá, že politický systém v zemi
původu dává občanům možnost domáhat se ochrany svých práv u státních orgánů, a tyto
skutečnosti nebyly v řízení vyvráceny (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
1. 10. 2008, č. j. 4 Azs 38/2003 - 36). Ze zpráv o zemi původu, které během řízení opatřil
žalovaný, vyplývá, že stěžovatel se ochrany mohl domáhat u vnitrostátních orgánů, jak uvádí
i krajský soud. Stěžovatel sice událost nahlásil na policii v Kyjevě, ale po ztrátě oznámení
a výhružkách ze strany původců pronásledování se již neobrátil na nadřízené orgány, a nevyužil
tedy všechny prostředky ochrany, které mu vnitrostátní systém poskytuje. Sám vypověděl,
že po prvním oznámení, které se mělo ztratit, již situaci nijak neřešil. Nesprávná je i námitka
stěžovatele založená na tom, že pokud soukromí původci vážné újmy hrozí žadateli násilím právě
pro případ vyhledání pomoci u státních orgánů, je v takové situaci ochrana v zemi původu
vyloučena. Toto tvrzení pak neodpovídá ani judikatuře (rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 10. 2007, č. j. 2 Azs 66/2007 - 79), na níž stěžovatel odkazuje a která je založena
na závěru odlišném (totiž že ani příbuzenský vztah mezi soukromým původcem pronásledování
a policejním orgánem nevylučuje, aby žadatel o azyl nemohl žádat ochranu po nadřízeném
orgánu).
[13] Ve zbytku kasační stížnosti stěžovatel brojí především proti závěrům žalovaného
o nevěrohodnosti svých tvrzení. Platí, že v řízení o udělení azylu je základním a často jediným
důkazem, který žadatel o azyl může předložit, jeho vlastní výpověď o okolnostech, které ho vedly
k opuštění země původu (srov. rozsudek ze dne 6. 2. 2008, č. j. 1 Azs 18/2007 - 55). Pokud
nastanou nesrovnalosti ve výpovědi, je podstatné, zda tyto nesrovnalosti mají vliv
na nevěrohodnost výpovědi jako celku, anebo jeho jednotlivých (avšak podstatných) částí, anebo
se týkají podrobností a méně podstatných informací (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 4. 1. 2018, č. j. 10 Azs 254/2017 - 40). Zde je podle Nejvyššího správního soudu nutné
závěry žalovaného i krajského soudu částečně korigovat. Skutečnosti, že stěžovatel nezná
totožnost osob, které mu vyhrožují, nevyhledal ošetření řezných ran, trvalé bydliště má stále
hlášeno v domě, který byl nucen odevzdat, nevykazují vzájemné rozpory, a samy o sobě nejsou
natolik podstatné, aby mohly zpochybnit věrohodnost stěžovatelovy výpovědi, tj. že v minulosti
čelil fyzickému násilí a výhrůžkám ze strany těchto osob. Odlišné hodnocení dopadu těchto
tvrzení na věrohodnost stěžovatele však nepředstavuje pochybení takové intenzity, které
by mohlo mít dopad na hmotněprávní postavení stěžovatele, a nemá tedy ani vliv na závěr
o nepřijatelnosti kasační stížnosti.
[14] Při úvahách o věrohodnosti výpovědi lze samozřejmě odlišovat mezi rozpory ve výpovědi
na jedné straně a ostatními skutečnostmi ovlivňujícími věrohodnost na straně druhé,
např. nelogičnost až nesmyslnost příběhu, který nemusí žádné rozpory vykazovat. V této
souvislosti nelze přehlédnout, že stěžovatel byl vystaven tvrzenému jednání od roku 2015 a poté
v roce 2016 vycestoval za prací do Polska. Namísto toho, aby se návratu do země původu
z důvodů svých obav vyhýbal, v roce 2017 přicestoval zpět na Ukrajinu, kde dokonce
dle vlastních tvrzení odevzdal původcům svých potíží hotovost, kterou mezitím vydělal.
[15] Tyto skutečnosti jsou již zcela způsobilé vyvolat pochybnosti o věrohodnosti
stěžovatelových obav, a žalovaný i krajský soud je proto správně vzali (vedle možnosti domáhat
se ochrany v zemi původu) v úvahu. To i proto, že o azyl je zpravidla nutno žádat bezprostředně
poté, co má k tomu žadatel příležitost, a to nejen z hlediska zeměpisného, ale i časového (viz
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2015, č. j. 2 Azs 137/2005 - 51).
O mezinárodní ochranu stěžovatel požádal až dva měsíce po příjezdu do České republiky,
neboť mu propadlo vízum a na území České republiky byl nelegálně; v Polsku v roce 2016
o mezinárodní ochranu nepožádal vůbec.
[16] Napadený rozsudek tedy splňuje požadavky judikatury Nejvyššího správního soudu
na přezkoumatelnost soudních rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, nebo ze dne 13. 6. 2007, č. j. 5 Afs 115/2006 - 91),
a jeho judikatura také nabízí dostatečnou odpověď na vznesené námitky. Soud proto kasační
stížnost odmítl jako nepřijatelnou ve smyslu §104a s. ř. s.
[17] Výrok o náhradě nákladů řízení se při odmítnutí kasační stížnosti opírá o §60 odst. 3,
větu první s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost odmítnuta.
[18] Nejvyšší správní soud ustanovil stěžovateli usnesením ze dne 24. 9. 2019, č. j.
1 Azs 312/2019 - 28, zástupce, advokáta JUDr. Maroše Matiaška, LL.M. Hotové výdaje
a odměnu ustanoveného zástupce platí stát (§35 odst. 10 ve spojení s §120 s. ř. s.). Soud určil
odměnu advokáta v souladu s §7, §9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), částkou 6.200 Kč za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení
a písemné podání ve věci samé) a dále částkou 600 Kč, která představuje paušální náhradu
hotových výdajů (§13 odst. 4 advokátního tarifu). Částka v celkové výši 6.800 Kč bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2019
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu