ECLI:CZ:NSS:2019:1.AZS.384.2019:16
sp. zn. 1 Azs 384/2019 - 16
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců
JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: Q. M. D., zastoupen JUDr.
Irenou Slavíkovou, advokátkou se sídlem Wenzigova 1871/5, Praha 2, proti žalované: Policie
ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2176/2, Praha 3, o žalobě proti
rozhodnutí žalované ze dne 24. 7. 2019, č. j. CPR-29357-4/ČJ-2018-930310-V223, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2019, č. j.
1 A 47/2019 – 26,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Policie ČR, Krajské ředitelství policie hl. města Prahy (dále jen „správní orgán I. stupně“)
vydala dne 20. 8. 2018 rozhodnutí čj. KRPA-308855-3/ČJ-2018-000022, kterým uložila žalobci
podle §50a odst. 3 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), povinnost opustit území ČR,
a to nejpozději do 40 dnů ode dne oznámení tohoto rozhodnutí. Žalobce napadl rozhodnutí
správního orgánu I. stupně odvoláním, které žalovaná v záhlaví označeným rozhodnutím zamítla.
[2] Proti rozhodnutí žalované podal žalobce žalobu, ve které namítl, že žalovaná
nedostatečně zjistila skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a nezákonně
posoudila přiměřenost zásahu do rodinného a soukromého života žalobce. Městský soud v Praze
nepovažoval žalobu za důvodnou, a proto ji v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Uvedl,
že správní orgány se posouzení dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce
dostatečně věnovaly, a s jejich závěry se ztotožnil.
II. Důvody kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[3] Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost z důvodů
uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále
jen „s. ř. s.“), a navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc
městskému soudu k dalšímu řízení, případně aby zrušil též rozhodnutí správních orgánů a vrátil
jim věc k novému projednání.
[4] Stěžovatel uvedl, že žije na území ČR ve společné domácnosti se svou manželkou a její
nezletilou dcerou, občankou ČR, která na území ČR navštěvuje základní školu. Je zde plně
integrován, dobře ovládá český jazyk, pečuje o společnou domácnost, je nápomocen nezletilé,
která má problémy s češtinou, v přípravě do školy, obstarává úřední záležitosti rodiny, jež není
schopna jeho manželka pro jazykovou bariéru zvládnout. Správní orgán uznal, že je rodinným
příslušníkem občana EU/ČR podle §15a zákona o pobytu cizinců, ale nesprávně posoudil,
že vydáním napadeného rozhodnutí nebude nepřiměřeno zasaženo do jeho soukromého
a rodinného života (viz ochrana stanovená v §174a zákona o pobytu cizinců). Došlo k porušení
čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Správní orgány
se hlouběji nezabývaly hodnocením intenzity a povahy stěžovatelova vztahu k jeho rodinným
příslušníkům. Vztah stěžovatele a jeho nevlastní dcery je však velmi blízký, neboť stěžovatel
jí nahrazuje biologického otce, který o ní neprojevuje opravdový zájem. Stěžovatel upozornil,
že podle čl. 11 odst. 1 písm. d) Směrnice Rady č. 2003/109/ES ze dne 25. listopadu 2003
o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími
rezidenty, nelze vyvyšovat zájem státu na dodržování pobytového režimu cizince nad sociální
a rodinná práva stěžovatele a jeho rodiny.
[5] Dále stěžovatel namítl, že povinnost opustit území ČR je vlastně nepřímým vyhoštěním
cizince. Za situace, kdy jej z pracovních a rodinných důvodů nemůže následovat manželka
a dcera, tím bude narušena pevnost rodinného svazku. Nezletilou občanku ČR bude nastalá
situace nutit, aby v případě nutnosti následovala otčíma a matku do Vietnamu, kde nebude
požívat ochrany a výhod občana ČR, což není v jejím zájmu. Rodinné vazby a chod rodiny nelze
omezovat jen na posouzení finančního hospodaření rodiny, vzhledem k tomu, že stěžovatel
obstarává funkci rodiny osobně prací v domácnosti, protože pracovat mu není povoleno.
Po rodině stěžovatele nelze požadovat, aby opustila sociální a rodinné zázemí, které
si zde vybudovala.
[6] Stěžovatel rovněž navrhl, aby Nejvyšší správní soud přiznal kasační stížnosti odkladný
účinek.
[7] Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že plně souhlasí s názorem uvedeným v napadeném
rozsudku, a proto navrhla zamítnutí kasační stížnosti.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení. Dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti
a je projednatelná.
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] Předmětem sporu v posuzované věci je otázka, zda správní orgány správně posoudily
přiměřenost dopadů rozhodnutí o povinnosti stěžovatele opustit území ČR do jeho soukromého
a rodinného života.
[11] Rozhodnutí o povinnosti opustit území podle §50a odst. 3 písm. c) zákona o pobytu
cizinců policie vydá „cizinci, u kterého nebyly shledány důvody pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění,
není-li cizinec oprávněn pobývat na území“.
[12] Podle §50a odst. 6 zákona o pobytu cizinců „[j]e-li v řízení o správním vyhoštění zjištěno,
že důsledkem rozhodnutí o správním vyhoštění by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života
cizince a pobývá-li cizinec na území neoprávněně, považuje se zahájené řízení o správním vyhoštění za řízení
o povinnosti opustit území.
[13] Ustanovení §174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců uvádí: „Při posuzování přiměřenosti dopadů
rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání
cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické
poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním
občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště.“
[14] Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 28. 3. 2017, č. j. 7 Azs 24/2017 - 29,
č. 3574/2017 Sb. NSS, uvedl, že i v případě vydání rozhodnutí o ukončení pobytu cizince podle
§50a odst. 3 písm. c) zákona o pobytu cizinců je třeba posuzovat přiměřenost dopadů tohoto
rozhodnutí podle §174a téhož zákona. Zdůraznil, že smyslem uvedeného ustanovení je „posouzení
„přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona“ do soukromého a rodinného života. Jinak
řečeno, posuzuje se, zda konkrétní zásah představovaný konkrétním rozhodnutím nezasahuje nepřiměřeně
do soukromého a rodinného života cizince.“
[15] Z judikatury dále vyplývá, že správní orgány jsou povinny i po novele zákona o pobytu
cizinců provedené zákonem č. 222/2017 Sb. při vydání rozhodnutí o povinnosti opustit území
se zabývat přiměřeností dopadů takového rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince
(viz rozsudek NSS ze dne 19. 12. 2018, č. j. 8 Azs 290/2018 - 27, č. 3852/2019 Sb. NSS).
[16] Stěžovateli je tak nutno přisvědčit v tom, že rozhodnutí o povinnosti opustit území
dle §50a zákona o pobytu cizinců nelze vydat, jestliže by jím došlo k nepřiměřenému zásahu
do soukromého nebo rodinného života cizince.
[17] Městský soud ovšem správně konstatoval, že rozhodnutí o povinnosti opustit území
je v podstatě nejmírnějším opatřením pro cizince neoprávněně pobývající na území ČR. Na rozdíl
od správního vyhoštění zde totiž nejsou stanovena žádná negativní omezení do budoucna
v podobě zákazu vstupu na území ČR po určitou dobu. Dopady tohoto rozhodnutí
do soukromého a rodinného života tak budou právě s ohledem na absenci zákazu opětovného
vstupu na území po určité období méně intenzivní. Samotná skutečnost, že cizinec má na území
ČR rodinné vazby, tak automaticky nemůže znamenat, že by stanovení povinnosti opustit území
představovalo nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života. Je tedy třeba posuzovat,
zda by vycestování cizince (s ohledem na to, jak složitý je v daném případě návrat cizince do ČR)
mohlo nepřiměřeně zasáhnout jeho soukromý a rodinný život. Nepřiměřený zásah
do soukromého a rodinného života cizince v důsledku vydání rozhodnutí o opuštění území
však bude zpravidla shledán pouze ve výjimečných situacích, které by ospravedlňovaly naprostou
nezbytnost přítomnosti cizince na území ČR.
[18] Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěrem městského soudu i správních orgánů,
že zásah do soukromého a rodinného života stěžovatele v důsledku napadeného rozhodnutí není
nepřiměřený. Ze správního spisu je zřejmé, že stěžovatel žije na území ČR ve společné
domácnosti se svou manželkou, která pracuje a zajišťuje rodinu finančně, zatímco stěžovatel
pečuje o domácnost a stará se o nezletilou dceru své manželky. Povinnost opustit území
ČR sice představuje určitý zásah do soukromého a rodinného života stěžovatele, ovšem
s ohledem na to, že jde o v podstatě nejmírnější opatření pro cizince neoprávněně pobývajícího
na území ČR, které není spojeno se stanovením doby, po kterou je cizinci vstup na území
ČR zakázán, lze tento zásah považovat za přiměřený. Stěžovatel sice na území ČR pobývá
již od roku 2013, avšak od roku 2015 nedisponuje žádným pobytovým oprávněním. Městský
soud správně poznamenal, že dceře stěžovatelovy manželky je již 14 let, a nevyžaduje
tak neustálou péči svých rodičů. Po dobu, kdy bude stěžovatel muset vycestovat z ČR za účelem
vyřízení potřebného pobytového oprávnění v zemi původu, bude moci nezletilá setrvat na území
ČR se svou matkou, která by měla být schopna zajistit své dceři nezbytnou péči i při svém
pracovním vytížení. Lze předpokládat, že po tuto dobu bude manželka stěžovatele schopna
obstarat i základní chod domácnosti. Nutno dodat, že stěžovatel bude moci po tuto přechodnou
dobu udržovat kontakt se svou rodinou i ze zahraničí (např. prostřednictvím telefonu, sociálních
sítí či jiných aplikací). Vzhledem k částečné konsolidaci situace na zastupitelském úřadě v Hanoji
spojovanou s nefunkčností tzv. Visapointů by nemělo jít o nijak dlouhodobé odloučení rodiny,
ale pouze o její dočasné rozdělení z důvodu legalizace pobytu jednoho z jejích členů. Bude
tak do určité míry záviset na aktivitě stěžovatele, kdy se mu podaří jeho situaci vyřešit.
[19] Lze tak uzavřít, že k určitému zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatele
v důsledku rozhodnutí o povinnosti opustit území nepochybně dojde, nicméně tento zásah
je nutné v kontextu výše uvedeného považovat za přiměřený. Není proto možno dospět k závěru,
že by napadeným rozhodnutím byl nadřazován zájem státu na dodržování pobytového režimu
cizince nad sociální a rodinná práva stěžovatele a jeho rodiny.
[20] O návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti Nejvyšší správní
soud nerozhodoval, neboť rozhodl bez odkladu o samotné kasační stížnosti, a otázka
odkladného účinku se tak stala bezpředmětnou.
IV. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[21] Nejvyšší správní soud proto ze všech výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
námitky stěžovatele nejsou důvodné. Proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 poslední věty
s. ř. s. zamítl jako nedůvodnou.
[22] O náhradě nákladů řízení rozhodl v souladu s ustanovením §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalované v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec
běžné úřední činnosti nevznikly, proto soud rozhodl, že se jí náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2019
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu