ECLI:CZ:NSS:2019:10.ADS.284.2017:42
sp. zn. 10 Ads 284/2017 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudce Ondřeje
Mrákoty a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobkyně: Adaptech s.r.o., se sídlem
Smetáčkova 1484/2, Praha 5, zast. JUDr. Jaroslavem Srbem, advokátem se sídlem Korunní
1302/88, Praha 10, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem
Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 5. 2016,
čj. MPSV-2016/9360-421/1, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 24. 8. 2017, čj. 11 Ad 11/2016-47,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2017, čj. 11 Ad 11/2016-47,
se r uší .
II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 5. 2016, čj. MPSV-2016/9360-421/1, se ruší
a věc se v rací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je p ov in e n zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení o žalobě a řízení
o kasační stížnosti částku 20 342 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku
k rukám JUDr. Jaroslava Srba, advokáta.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Spornou v této věci je otázka, zda lze jediného společníka a jednatele žalobkyně
považovat za zaměstnance v pracovním poměru pro účely čerpání příspěvku na podporu
zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném pracovním místě podle §78 zákona
č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti. NSS se v této kauze zabývá konkrétně tím, zda je pracovní
smlouva (která se nekryje s výkonem funkce jednatele) neplatná z důvodu střetu zájmů, pokud
ji za zaměstnance i zaměstnavatele uzavřela stejná osoba (jediný společník a jednatel).
[2] Žalobkyně požádala dne 30. 7. 2015 o příspěvek za II. čtvrtletí roku 2015 na podporu
zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném pracovním místě podle §78 zákona
o zaměstnanosti. Úřad práce ČR jako správní orgán I. stupně v rozhodnutí ze dne 11. 12. 2015
přiznal žalobkyni příspěvek v celkové výši 508 315 Kč (výrok I.). Současně však rozhodl,
že žalobkyni nenáleží příspěvek na pana F. Ž. (výrok II.). Celková výše příspěvku proto byla o
30 000 Kč nižší, než žalobkyně žádala. Podle úřadu práce pan Ž. není zaměstnancem
v pracovním poměru ve smyslu §78 odst. 2 zákona o zaměstnanosti, jelikož pracovní smlouva
uzavřená 20. 12. 2012 mezi žalobkyní a panem Ž. je neplatná. Smlouvu uzavřela na straně
zaměstnavatele (žalobkyně) i zaměstnance totožná osoba – pan Ž., který byl v té době jediným
jednatelem a společníkem žalobkyně jako společnosti s ručením omezeným. Neplatnost pracovní
smlouvy nemohla zvrátit ani skutečnost, že ji za zaměstnavatele podepsala jiná k tomu zmocněná
osoba. Zmocněná osoba toto jednání učinila jménem jednatele, a důsledky jsou proto stejné,
jakoby smlouvu za zaměstnavatele podepsal sám pan Ž. jako jediný jednatel žalobkyně.
[3] Žalobkyně podala proti II. výroku rozhodnutí úřadu práce odvolání, ve kterém uvádí,
že závěry o neplatnosti pracovní smlouvy s panem Ž. jsou nesprávné. Žalovaný rozhodnutím ze
dne 3. 5. 2016 odvolání zamítl. Argumentaci úřadu práce o neplatnosti pracovní smlouvy
podepřel judikaturou, podle které rozdílnost zájmů smluvních stran vylučuje,
aby za zaměstnavatele a budoucího zaměstnance sjednala a podepsala pracovní smlouvu
táž osoba. Rozdílnost zájmů přitom plyne již ze samotné podstaty vztahu zaměstnance
a zaměstnavatele a není třeba ji dovozovat z konkrétních okolností, za kterých smluvní strany
smlouvu uzavřely. Žalovaný konstatoval, že podle rozhodného znění §19 písm. d) zákona
č. 262/2006 Sb., zákoník práce, je takové právní jednání absolutně neplatné, jelikož pracovní
smlouva odporuje zákonu a současně je v rozporu se základními zásadami pracovněprávních
vztahů.
[4] Proti zamítavému rozhodnutí žalovaného se žalobkyně bránila žalobou u městského
soudu, který se ztotožnil s argumentací správních orgánů a žalobu pro nedůvodnost zamítl.
Městský soud souhlasil se správními orgány, že pracovní smlouva pana Ž. je neplatná. Zákoník
práce v různých obdobích upravoval odlišně, zda se jedná o neplatnost absolutní nebo relativní.
Ve znění rozhodném v době uzavření pracovní smlouvy (20. 12. 2012) zákoník práce
v §19 písm. d) stanovil pro tyto případy neplatnost absolutní. Podle městského soudu nelze
zohlednit ani tzv. faktický pracovní poměr. Nárok na příspěvek podle §78 zákona
o zaměstnanosti vzniká pouze v případě, že smluvní strany uzavřely pracovněprávní vztah řádně
v souladu se zákoníkem práce. V dané kauze nelze podle soudu aplikovat judikaturu z oblasti
veřejného zdravotního pojištění, která fakticitu vztahu majícího povahu vztahu pracovněprávního
zohledňuje. Tyto případy totiž vychází z odlišné právní úpravy, která sleduje jiné cíle.
II. Shrnutí argumentů kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[5] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala proti rozsudku městského soudu včasnou
kasační stížnost z důvodů dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Trvá na tom, že pracovní smlouvu
uzavřely za každou smluvní stranu rozdílné osoby. Je rovněž přesvědčena, že střet zájmů
zástupce a zastupovaného je nutné vždy dovodit z konkrétních okolností a nelze ho automaticky
předpokládat u každé pracovní smlouvy uzavřené mezi společností a jejím jediným jednatelem.
Konflikt zájmů musí reálně existovat a být postaven najisto. Výklad přijatý správními orgány
i městským soudem zcela zbavuje obchodní společnosti s jediným jednatelem možnosti
tyto jednatele zaměstnat, byť by se pracovní poměr týkal jiné činnosti, než je obchodní vedení
společnosti. Jedná se o protiústavní diskriminaci společností s jediným jednatelem oproti
společnostem, ve kterých vystupuje jednatelů více. Takové rozlišování je nedůvodné
a v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
[6] I kdyby byl hypoteticky správný závěr o nepřípustném střetu zájmů, pracovní smlouva
by byla neplatná jen relativně. Zákoník práce v rozhodném znění vycházel zásadně z relativní
neplatnosti s výjimkami absolutní neplatnosti zakotvenými v §19. Právní jednání spočívající
v uzavření pracovní smlouvy za obě smluvní strany stejnou osobou však žádnou z těchto výjimek
nenaplňuje. Stěžovatelka je nadto přesvědčena, že by měla nárok na příspěvek i tehdy,
pokud by pracovněprávní vztah formálně nevznikl pro domnělý konflikt zájmů. Poukazuje na to,
že je třeba přihlédnout k faktickému naplňování pracovního poměru.
[7] Stěžovatelka shrnuje, že postup správních orgánů v posuzované věci je diskriminační
a zasahuje do jejího práva vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
Správní orgány rovněž narušily její legitimní očekávání, jelikož bez zjevné příčiny náhle změnily
dosavadní praxi.
[8] Žalovaný se ve vyjádření ztotožňuje s rozsudkem městského soudu a navrhuje kasační
stížnost zamítnout. Podle ustálené judikatury je smlouva absolutně neplatná. Člen statutárního
orgánu může s právnickou osobou platně uzavřít pracovněprávní vztah, nikoliv však za situace,
kdy je statutární orgán pouze jednočlenný. Nic na tom nemění ani skutečnost, že pracovní
smlouvu za stěžovatelku uzavřela zplnomocněná zástupkyně. Žádost stěžovatelky rovněž
vykazuje znaky zneužití práva, jelikož z důvodu absence zákonných znaků závislé práce vztah
mezi stěžovatelkou a panem Ž. nelze považovat za pracovněprávní. Mezi stěžovatelkou a panem
Ž. totiž chybí vztah nadřízenosti a podřízenosti - pan Ž. si sám přiděluje a kontroluje práci a jako
jednatel za ni také sám nese zodpovědnost. Pan Ž. v pozici jediného společníka a jednatele celou
společnost fakticky ovládá, zároveň však chce být také vlastním zaměstnancem. Taková situace
není souladná se zákonem. Příspěvek podle §78 zákona o zaměstnanosti není možné přiznat ani
na základě tzv. faktického právního vztahu, jelikož nejsou naplněny jeho základní znaky.
Zohlednění fakticity vztahu by nechránilo zaměstnance, ale vedlo by ke zvýhodnění
zaměstnavatelů snažících se získat příspěvek také na osoby, které v souladu se zákonem nemohou
vůbec zaměstnávat.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[9] Kasační stížnost je důvodná.
[10] NSS předesílá, že podle obecných intertemporálních pravidel platnost právního úkonu
(jednání) je třeba posuzovat podle zákona platného v době, kdy byl právní úkon učiněn.
V posuzované kauze je tedy pro určení platnosti smlouvy rozhodná právní úprava účinná
k 20. 12. 2012, tj. ke dni uzavření pracovní smlouvy mezi stěžovatelkou a panem Ž..
[11] Podle §78 odst. 1 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění do 31. 12. 2017,
[z]aměstnavateli zaměstnávajícímu na chráněných pracovních místech (§75) více než 50 % osob se zdravotním
postižením z celkového počtu svých zaměstnanců se poskytuje příspěvek na podporu zaměstnávání těchto osob
formou částečné úhrady vynaložených prostředků na mzdy nebo platy a dalších nákladů. Podle odst. 2 téhož
ustanovení současně platí, že [p]říspěvkem jsou nahrazovány skutečně vynaložené prostředky na mzdy
nebo platy v měsíční výši 75 % skutečně vynaložených prostředků na mzdy nebo platy na zaměstnance
v pracovním poměru, který je osobou se zdravotním postižením, včetně pojistného na sociální zabezpečení
a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného na veřejné zdravotní pojištění, které zaměstnavatel
za sebe odvedl z vyměřovacího základu tohoto zaměstnance.
[12] Z cit. ustanovení vyplývá, že poskytování příspěvku na podporu zaměstnávání osob
se zdravotním postižením zákonodárce omezil pouze na případy, ve kterých zdravotně postižené
osoby vykonávají pro zaměstnavatele práci v pracovním poměru. Na jiné druhy
pracovněprávního vztahu se tento příspěvek nevztahuje. Zaměstnavateli se tedy neposkytne
příspěvek na osoby se zdravotním postižením, které zaměstnává na základě některé z dohod
o pracích konaných mimo pracovní poměr (srov. §3 zákoníku práce). Podle důvodové zprávy
je „[h]lavním smyslem poskytování příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením jejich
skutečné trvalé uplatnění na trhu práce. Poskytování příspěvku je proto vázáno pouze na zaměstnávání osob
se zdravotním postižením v pracovním poměru“ (důvodová zpráva k zákonu č. 382/2008 Sb.,
který s účinností od 1. 1. 2009 vložil do §78 odst. 2 zákona o zaměstnanosti podmínku
zaměstnávání zdravotně postižených osob v pracovním poměru; tisk č. 486, V. volební období,
rozeslán dne 10. 4. 2008, dostupný na www.psp.cz).
[13] NSS ze spisu zjistil, že dne 20. 12. 2012 uzavřela stěžovatelka a pan F. Ž. pracovní
smlouvu na výkon práce na pozici betatester. Smlouvu podepsal na jedné straně jako zaměstnanec
pan F. Ž., na druhé straně za zaměstnavatele paní K. H., a to v zastoupení jednatele stěžovatelky
pana F. Ž.. Podrobný popis náplně práce zaměstnance v pozici betatester stanovil dokument
Pracovní náplň rovněž z 20. 12. 2012. Náplní práce pana Ž. pro stěžovatelku na základě uvedené
pracovní smlouvy bylo testování nově vydaných verzí a aktualizací software pro zrakově
postižené, ověřování funkčnosti právě uvolněných aktualizací speciálního software, předávání
zpráv o zjištěných chybách a nedostatcích výrobci software, srovnávání aktuálně dostupných
softwarových řešení pro zrakově postižené, aktivní práce na zlepšování kvality software apod.
(blíže viz dokument Pracovní náplň z 20. 12. 2012).
[14] Žalovaný ani městský soud nepovažují pana Ž. za zaměstnance v pracovním poměru, na
kterého by bylo možné čerpat příspěvek podle §78 zákona o zaměstnanosti. Pracovní poměr
totiž nebyl podle jejich přesvědčení platně založen. Podle §33 odst. 1 zákoníku práce se pracovní
poměr zakládá pracovní smlouvou mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Pracovní smlouva,
kterou stěžovatelka uzavřela s panem Ž. dne 20. 12. 2012, je prý neplatná pro střet zájmů,
protože ji za zaměstnavatelku (stěžovatelku) i zaměstnance uzavřela stejná osoba - pan Ž..
Zákoník práce v rozhodném znění nezakotvoval v tomto směru výslovnou úpravu, zákaz střetu
zájmů však obsahoval §22 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný
do 31. 12. 2013, podle kterého zastupovat jiného nemůže ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy
zastoupeného. Toto ustanovení se v souladu s §4 zákoníku práce vztahuje také na pracovněprávní
vztahy. Střet zájmů při zastupování přímo vylučoval také §14 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb.,
zákoník práce, účinný do 31. 12. 2006, ke kterému se vztahují některé dále citované judikáty.
[15] Stěžovatelka s těmito závěry nesouhlasí.
[16] Předně namítá, že pracovní smlouvu neuzavřela stejná osoba. Stěžovatelka je právnická
osoba s vlastní právní subjektivitou a právní jednání, které pan Ž. učinil v pozici jednatele,
je přičitatelné přímo stěžovatelce. Poukazuje rovněž na to, že pracovní smlouvu za stěžovatelku
nepodepsal přímo pan Ž., ale odlišná osoba, která ji zastupovala na základě plné moci.
[17] Co se týče teze, že obě strany pracovní smlouvy jsou dvě odlišné osoby, to je jistě pravda.
Fyzickou osobu nelze směšovat s právnickou osobou. V tom nicméně jádro pudla není.
Základ argumentace správních orgánů i městského soudu leží ve střetu zájmů osoby,
která za právnickou osobu jednala.
[18] NSS připouští, že podle dříve platné konstrukce právnická osoba právně jednala sama
(jako právně uznaná entita nadaná právní osobností) prostřednictvím statutárních orgánů
(§18, §20 odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., ve spojení s §13 odst. 1 zákona
č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, účinný do 31. 12. 2013). To však nic nemění na tom,
že fakticky její vůli projevovala fyzická osoba, která se mohla ocitnout v nepřípustném střetu
zájmů. Pokud proto jednatel uzavíral smlouvu se společností s ručením omezeným, je třeba
připustit, že je shoda v osobě, která vůli obou účastníků právního vztahu projevuje.
[19] NSS se proto ztotožnil s judikaturou NS, která v případě střetu zájmů statutárního orgánu
a obchodní společnosti připustila podpůrnou aplikaci §22 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.,
a to v situacích, na které nedopadala příslušná ustanovení obchodního zákoníku, zejm. §196a
obchodního zákoníku (srov. rozsudky NS ze dne 20. 5. 2010, sp. zn. 29 Cdo 910/2009,
ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2314/2010, či usnesení ze dne 6. 9. 2016,
sp. zn. 23 Cdo 3794/2015).
[20] Použití ustanovení o střetu zájmů nebrání ani skutečnost, že se pan Ž . nechal zastoupit a
zmocnil k uzavření pracovní smlouvy za společnost jinou osobu. Podle judikatury NS
„[z]aměstnavatele sice může v konkrétním případě při uzavření smlouvy se členem statutárního orgánu zastupovat
jiná osoba než statutární orgán, […] ale nemůže být pochybností o tom, že tu nejsou dvě odlišné strany,
které uzavírají smlouvu, ale že ve skutečnosti jde o předem dané právní jednání „ve shodě“, při němž nikdo
plnohodnotně nezastupuje obchodní společnost“ (rozsudek ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1876/2017).
[21] Tyto námitky proto NSS nepovažuje za důvodné.
[22] Stěžovatelka dále nesouhlasí ani se závěry o existenci střetu zájmů. Střet zájmů
má dle správních orgánů vyplývat již ze samotné podstaty vztahu zaměstnance a zaměstnavatele.
Stěžovatelka poukazuje na to, že tento přístup společnostem znemožňuje zaměstnávat
své jednatele, byť by se pracovní poměr týkal jiné činnosti než obchodního vedení společnosti.
Kritizuje paušální závěry žalovaného a městského soudu, kteří se specifiky nynějšího případu
vůbec nezabývali a i judikaturu aplikovali selektivně. Stěžovatelka je přesvědčena, že střet zájmů
musí reálně existovat a být postaven najisto.
[23] NSS si všímá, že správní orgány i městský soud při posouzení platnosti pracovní smlouvy
vycházely z ustálené judikatury NS, podle které „[s]kutečnost, že žalovaný byl jmenován jednatelem
žalobce, tedy sama o sobě nebránila tomu, aby s ním žalobce jako zaměstnavatel uzavřel pracovní smlouvu
nebo jinou smlouvu (dohodu) podle pracovněprávních předpisů. Není ani vyloučeno (a zákon s takovou skutečností
i výslovně počítá - srov. například §132 odst. 3 obch. zák.), aby jednatel uzavřel jménem společnosti s ručením
omezeným smlouvu (dohodu), při níž druhou smluvní stranou je sám tento jednatel jako fyzická osoba.
V každém jednotlivém případě je však třeba zkoumat, zda při právním úkonu nedochází ke střetu
zájmů mezi společností s ručením omezeným jako zaměstnavatelem na straně jedné a jejím statutárním orgánem
jako zaměstnancem na straně druhé […]“ (rozsudek ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1634/2004,
zvýraznění doplnil NSS). Právě zvýrazněnou pasáž, podle níž střet zájmů je třeba zkoumat
„v každém jednotlivém případě“, však správní orgány i městský soud přehlédly.
[24] V dřívějších rozhodnutích NS dospěl k závěru, že „rozdílnost zájmů smluvních stran
při sjednávání pracovní smlouvy zpravidla vylučuje, aby za organizaci (zaměstnavatele) sjednala a podepsala
pracovní smlouvu tatáž osoba - budoucí pracovník (zaměstnanec), která je druhým účastníkem takové pracovní
smlouvy. Zda tomu tak skutečně bylo, nutno vždy dovodit z konkrétních okolností, za nichž
k uzavření pracovní smlouvy došlo […]. Vyšel-li odvolací soud z předpokladu, že smlouva mezi žalobcem
a žalovanou ze dne 1. 6. 1993 je neplatná, aniž se při tom zabýval skutečnostmi, jež jsou pro posouzení
její platnosti ze shora uvedených důvodů rozhodné, je jeho závěr o neplatnosti pracovní smlouvy ze dne 1. 6. 1993
nesprávný“ (rozsudek NS ze dne 17. 11. 1998, sp. zn. 21 Cdo 11/98, č. 63/1999 Sb. rozh. civ.,
zvýraznění doplnil NSS).
[25] Správní orgány i městský soud čtou judikaturu NS tak, že střet zájmů v případě uzavření
pracovní smlouvy stejnou osobou jako zaměstnancem a jednající za zaměstnavatele existuje
bez dalšího. Zde však správní orgány i městský soud zcela opomínají specifika daných kauz,
kterým se přitom civilní soudy zpravidla pečlivě věnovaly (srov. např. rozsudek
21 Cdo 1634/2004, cit. výše, kde došlo dle skutkového příběhu k reálnému střetu zájmů
mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem – žalovaný v oné kauze plnil funkci jednatele a současně
se zaměstnal jako ředitel společnosti na základě pracovní smlouvy, po odvolání z funkce jednatele
navíc „sám se sebou“ uzavřel ukončení pracovního poměru a následně se s bývalým
„zaměstnavatelem“ dostal do soudního sporu).
[26] NSS připouští, že některé judikáty by snad bylo možno číst i tak, že n eplatnost pracovní
smlouvy z důvodu střetu zájmů lze automaticky dovodit, pokud za zaměstnance i zaměstnavatele
uzavřel pracovní smlouvu jediný společník a současně jednatel společnosti. Takovýto výklad
judikatury by však byl rozporný s argumentací Ústavního soudu v nálezu ze dne 21. 8. 2018,
sp. zn. III. ÚS 669/17, věc J. G. Přestože jádrem sporu byla především otázka souběhu funkcí
předsedy představenstva a generálního ředitele obchodní společnosti, Ústavní soud se vyjádřil
také k otázce platnosti pracovní smlouvy uzavřené členem statutárního orgánu na straně
zaměstnavatele i zaměstnance. Podle jeho názoru
„Nejvyšší soud popírá svou vlastní rozhodovací praxi, na niž ve svém rozhodnutí sám odkazuje
a dle které okolnost, že fyzická osoba je jmenována statutárním orgánem (členem statutárního
orgánu) obchodní korporace, sama o sobě nebrání tomu, aby s ní byla uzavřena pracovní
smlouva nebo jiná smlouva (dohoda) podle pracovněprávních předpisů (pro výkon jiné práce),
přičemž v každém jednotlivém případě je třeba zkoumat, zda při právním úkonu nedochází
ke střetu zájmů mezi společností (korporací) jako zaměstnavatelem na straně jedné a jejím
statutárním orgánem jako zaměstnancem na straně druhé. K takovému střetu dle Nejvyššího
soudu v nyní souzené věci došlo, neboť "rozdílnost zájmů zaměstnavatele a zaměstnance je dána už tím,
že - objektivně vzato, za běžných okolností - chtějí sjednat smlouvu pro sebe co nejvýhodnější (druh práce,
místo výkonu práce, pracovní dobu, odměnu za práci apod.) " [...] Ústavní soud má přitom za to,
že pokud by přistoupil na právě uvedenou argumentaci dovolacího soudu, pak by nebylo možné
než uzavřít, že neplatné jsou všechny pracovní smlouvy, které jsou uzavřeny mezi obchodní
korporací a statutárním orgánem (jeho členem), bez ohledu na to, jaká činnost
má být statutárním orgánem či jeho členem pro společnost vykonávána. To proto, že i v případě,
že člen statutárního orgánu uzavře s obchodní korporací pracovní smlouvu, jejímž předmětem
bude výkon jakékoli činnosti odlišné od činnosti příslušející statutárnímu orgánu,
bude nepochybné, že člen statutárního orgánu si pro sebe bude chtít v pracovní smlouvě
vyjednat co nejvýhodnější podmínky, a to na úkor obchodní korporace; dojde tedy ke střetu
zájmů“ (bod 34 nálezu).
[27] Z nálezu III. ÚS 669/17 tedy jasně plyne, že střet zájmů v těchto případech nenastává
automaticky, paušálně. Neplatné pro střet zájmů rozhodně nejsou všechny pracovní smlouvy,
které jsou uzavřeny mezi obchodní korporací a statutárním orgánem (jeho členem). Soudy musí
dle Ústavního soudu vždy zvážit, zda lze střet zájmů dovodit z konkrétních okolností, za nichž
k uzavření pracovní smlouvy došlo, jaká činnost má být statutárním orgánem či jeho členem
pro společnost vykonávána, apod.
[28] NSS poznamenává, že v dřívějších rozsudcích dospěl k odlišnému závěru (srov. rozsudky
NSS ze dne 14. 1. 2016, čj. 4 Ads 246/2015-37, ze dne 30. 3. 2016, čj. 2 Ads 303/2015-27,
či ze dne 26. 1. 2017, čj. 5 Ads 88/2015-20; posledně cit. judikát se vztahuje k pracovní smlouvě
uzavřené v roce 2012 a dovozuje za stejných okolností absolutní neplatnost s odkazem
na §19 zákoníku práce, ve znění účinném od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2013). NSS ve všech těchto
rozhodnutích vycházel z premisy o automatické neplatnosti pracovní smlouvy uzavřené
za zaměstnavatele i zaměstnance stejnou osobou (statutárním orgánem), premisy opřené
o nesprávný a neústavní výklad judikatury NS. Všechna tato rozhodnutí však NSS vydal v době
před vydáním nálezu III. ÚS 669/17 (cit. v předchozím bodě), který paušalizující výklad
judikatury NS jasně odmítl. Jelikož je NSS při posouzení nynější kauzy vázán závěry vyslovenými
v nálezu III. ÚS 669/17, neměl povinnost předkládat věc rozšířenému senátu podle §17 s. ř. s.
(viz usnesení rozšířeného senátu ze dne 28. 7. 2009, čj. 2 As 35/2008-56, č. 1948/2009 Sb. NSS).
[29] NSS nepopírá, že zájmy zaměstnance a zaměstnavatele jsou obvykle rozporné. Z tohoto
předpokladu ovšem nelze vycházet bezvýjimečně bez zohlednění individuálních skutkových
okolností. Lze souhlasit se stěžovatelkou, že přístup správních orgánů i městského soudu
v této věci vede k nedůvodnému závěru, že obchodní společnosti s jednočlennými či kolektivními
statutárními orgány za žádných okolností nemohou uzavřít se statutárním orgánem pracovní
smlouvu, protože se bude vždy automaticky jednat o střet zájmů. Představitelé statutárních
orgánů v takových společnostech nebudou moci vykonávat žádnou činnost v pracovněprávním
vztahu, byť jejich zaměstnání na určité pozici ve společnosti zajisté není vždy v rozporu se zájmy
společnosti, a může být naopak pro společnost výhodné z nejrůznějších důvodů (například jejich
specifické odborné znalosti atd.).
[30] NSS je přesvědčen, že k neplatnosti pro střet zájmů podle §22 odst. 2 občanského
zákoníku č. 40/1964 Sb. nelze přistupovat paušálně. Nadto neplatnost smlouvy má být výjimkou,
nikoli zásadou. Proto je třeba dát přednost takovému výkladu, který nezakládá neplatnost
smlouvy, před výkladem, který neplatnost zakládá [srov. pro oblast pracovněprávní nález
ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 190/15 (N 171/82 SbNU 657), bod 29, nebo obecně nález
ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03 (N 84/37 SbNU 157)].
[31] NSS připomíná též doktrinální názory k §22 odst. 2 občanského zákoníku
č. 40/1964 Sb., že „[s]ama možnost existence rozporu se zájmy zastoupeného k zákazu zastupovat nestačí.
Rozpor zájmů musí reálně existovat. Při posuzování rozporu mezi zájmy zástupce a zastoupeného je třeba
vždy vycházet z povahy konkrétního právního úkonu, jakož i ze všech okolností případu tak, aby bylo možno
náležitě zabezpečit ochranu zájmů zastoupeného“ (ŠVESTKA, J. - ELIÁŠ, K., In: ŠVESTKA, J. a kol.
Občanský zákoník I, II, 2. vydání [online]. Praha: C. H. Beck, 2009, komentář k §22).
[32] Závěry o střetu zájmů proto nelze automaticky aplikovat v každém případě, ve kterém
statutární orgán uzavřel pracovní smlouvu za obě smluvní strany, a to pouze s obecným
poukazem na rozdílné zájmy stran při uzavírání pracovní smlouvy. K obdobným závěrům dospěl
také Ústavní soud v nálezu ze dne 12. 9. 2016, sp. zn. II. ÚS 565/16 (N 169/82 SbNU 639),
věc I. K. Podobně jako v nynější kauze obecné soudy dospěly k závěru o neplatnosti nájemní
smlouvy pro střet zájmů, jelikož nájemní smlouvu podepsala za obě smluvní strany stejná osoba.
Ústavní soud označil závěry obecných soudů za formalistické, jelikož vycházely pouze z toho, že
strany nájemní smlouvy mají protikladné postavení a každá z nich sleduje svůj prospěch, aniž
zohlednily smysl a účelu kontraktu ve spojení s konkrétními skutkovými okolnostmi.
[33] Podpůrně lze přihlédnout i k obchodněprávní judikatuře NS, která pracuje s konstrukcí
tzv. samokontrahování statutárních orgánů podle obchodního zákoníku. V těchto případech
judikatura uváděla, že na úkony, které
„společnost učinila svými jednateli, ať už žalobci nebo žalovaným, není zásadně možné ani
přiměřeně aplikovat ustanovení §22 odst. 2 obč. zák. (podle něhož zastupovat jiného nemůže
ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného) už proto, že platnost zásady zákazu
střetu zájmů pro výkon působnosti statutárního orgánu obchodní společnosti lze
( od 1. července 1996, kdy nabyla účinnosti novela obchodního zákoníku provedená zákonem
č. 142/1996 Sb.) spolehlivě dovodit přímo z úpravy obchodního zákoníku, zejména z ustanovení
§194 odst. 5 a §196a obch. zák.
Za střet zájmů však není možné považovat automaticky každou situaci, kdy statutární orgán
(společník) uzavírá smlouvu se "svou" obchodní společností. Je tomu tak i proto, že obchodní
zákoník výslovně připouští, aby smlouvu uzavíranou mezi společností, jejímž jménem
jako jednatel jedná jediný společník, a tímto společníkem, podepsal tento jednatel jednak
jako statutární orgán jedné smluvní strany, jednak jako druhá smluvní strana (§132 odst. 3
obch. zák.).“ (viz rozsudek NS ze dne 24. 2. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3864/2008,
dále viz např. usnesení NS ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2982/2016).
[34] Podle NSS proto bylo nezbytné při posuzování existence střetu zájmů přihlédnout
ke konkrétním okolnostem nynější kauzy. Na to správní orgány rezignovaly. NSS přitom
za stávajícího stavu dokazování žádný rozpor zájmů mezi stěžovatelkou a panem Ž. nevidí.
Náplň práce pana Ž. se nekryje s výkonem funkce jednatele, jde tedy o tzv. „nepravý souběh“.
Jedná se o pozici betatester, konkrétně o testování nově vydaných verzí a aktualizací
pro specifickou oblast software pro zrakově postižené (viz blíže bod [13] shora). Podmínky
pracovní smlouvy s panem Ž., včetně rozvržení pracovní doby či počtu týdnů dovolené,
jsou zcela standardní a stejné jako u jiných zaměstnanců stěžovatelky (obdobná ujednání obsahuje
pracovní smlouva uzavřená s panem J. B. ze dne 1. 8. 2013). Stejně tak mzdové náklady
vynaložené na pana Ž. se výrazně neliší od mzdových nákladů na jiné zaměstnance.
[35] NSS shrnuje, že případná neplatnost pracovní smlouvy pro střet zájmů se má posuzovat
individuálně. Správní orgány ani městský soud konkrétně nevysvětlily, proč si myslí, že smlouva
stěžovatelky s panem Ž. naplňuje podmínky střetu zájmů. Paušální závěry, ze kterých vycházely
správní orgány a městský soud, vycházejí z nesprávné premisy, že jakákoliv pracovní smlouva
mezi jednočlennou společností s ručením omezeným jako zaměstnavatelem a jediným jednatelem
jako zaměstnancem naplní střet zájmů. Tato premisa však neobstojí, čímž padá veškerá
argumentace žalovaného v žalobou napadeném rozhodnutí. Také městský soud pochybil, neboť
tento nesprávný postup potvrdil ve svém rozhodnutí.
[36] Vzhledem k tomu, že soud shledal tuto kasační námitku důvodnou,
bylo již bezpředmětné zabývat se dalšími námitkami stěžovatelky. NSS proto již neposuzoval,
zda měly správní orgány zohlednit (v případě neplatnosti smlouvy) vznik tzv. faktického
pracovního poměru. Protože rozsah kasační stížnosti vymezuje stěžovatelka, nezabýval se NSS
ani argumenty vznesenými žalovaným v jeho vyjádření (které nota bene z valné většiny nejsou
obsaženy ani v napadeném rozhodnutí).
IV. Závěr a náklady řízení
[37] NSS shledal kasační stížnost v části napadající závěry městského soudu o neplatnosti
pracovní smlouvy pro střet zájmů důvodnou, proto napadený rozsudek městského soudu zrušil.
Vzhledem k tomu, že vytýkané vady nejsou odstranitelné v řízení před městským soudem,
ale lze je odstranit pouze v řízení před správním orgánem, současně zrušil také žalobou napadené
rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. ve spojení
s §78 odst. 1 a 4 s. ř. s.]. V něm bude žalovaný postupovat podle závazného právního názoru
vysloveného v tomto rozsudku a důsledně zváží, zda v daném případě s ohledem na všechny
významné skutkové okolnosti byl střet zájmů skutečně dán [§110 odst. 2 písm. a) ve spojení
s §78 odst. 5 s. ř. s.].
[38] Podle §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. rozhodne NSS v případě, že zruší podle
§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. rozhodnutí žalovaného, o nákladech řízení o kasační stížnosti
i o nákladech řízení před krajským (městským) soudem. Stěžovatelka měla ve věci úspěch,
podle §60 odst. 1 s. ř. s. jí tedy přísluší právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný, který ve věci
úspěch neměl, toto právo nemá.
[39] V řízení o žalobě představovaly náklady řízení zaplacený soudní poplatek
ve výši 3 000 Kč, odměna a náhrada hotových výdajů advokáta. Podle §35 odst. 2 s. ř. s.
se pro určení výše odměny užije vyhláška č. 177/1996 Sb., advokátní tarif. Odměna náleží celkem
za dva úkony právní služby (podání žaloby, replika), tedy částku 6 200 Kč. Náhrada hotových
výdajů sestává z paušální částky 600 Kč (2 x 300 Kč dle §13 odst. 3 advokátního tarifu).
Protože je zástupce stěžovatelky plátcem DPH, zvyšují se náklady řízení o částku 1428 Kč
odpovídající DPH ve výši 21 % z částky 6 800 Kč. Celkem tedy činí náklady řízení
před městským soudem částku 8 228 Kč plus 3 000 Kč jako úhrada za zaplacený soudní poplatek.
[40] V řízení o kasační stížnosti představovaly náklady řízení zaplacený soudní poplatek
ve výši 5 000 Kč, odměna a náhrada hotových výdajů advokáta. Odměna náleží celkem za jeden
úkon právní služby (podání kasační stížnosti), tedy 3 100 Kč. Náhrada hotových výdajů sestává
z paušální částky 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Protože je advokát plátcem DPH,
zvyšují se náklady řízení o částku 714 Kč odpovídající DPH ve výši 21 % z částky 3 400 Kč.
Celkem tedy činí náklady stěžovatelky v řízení před NSS částku 4 114 Kč plus 5 000 Kč
jako úhrada za zaplacený soudní poplatek.
[41] Žalovaný je tedy povinen stěžovatelce k rukám jejího zástupce uhradit do 30 dnů
od právní moci tohoto rozsudku náhradu nákladů soudních řízení ve výši (8 228 + 3 000
+ 4 114 + 5000 =) 20 342 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2019
Zdeněk Kühn
předseda senátu