ECLI:CZ:NSS:2019:10.AS.69.2019:48
sp. zn. 10 As 69/2019 - 48
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna,
soudce Ondřeje Mrákoty a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobců: a) Ing. J. Š.,
b) Ing. J. Š., MBA, c) Ing. K. Š., všichni zast. Mgr. Martinem Štuksou, advokátem se sídlem
Kaplická 1037/12, Praha 4, proti žalovanému: Magistrát hl. m. Prahy, se sídlem Mariánské
náměstí 2/2, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 5. 2016, čj. MHMP 729808/2016,
sp. zn. S-MHMP 126335/2016/STR, v řízení o kasační stížnosti žalobců a), b) a c) proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2019, čj. 6 A 85/2016-72,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] V tomto sporu jde o dodatečné povolení stavebních úprav domu poblíž centra Prahy,
jež spočívaly mj. v realizaci dvou oken ve štítové zdi bytového domu, které nyní znemožňují
nástavbu bezprostředně sousedícího bytového domu.
[2] Žalobci jsou vlastníci bytového domu v P. – V. (č. p. X; na adrese K. 18, P. 2). Vlastníci
sousedního domu zamýšleli v rámci vestavby bytů v 6. a 7. nadzemním podlaží zvýšit hřeben
střechy svého domu o cca 2 m. V souvislosti se stavebním řízením ohledně tohoto záměru
stavební úřad zjistil, že v 7. nadzemním podlaží bytového domu žalobců byla realizována
vestavba bytu mj. se střešními okny do ulice a okny v štítové stěně směrem k sousednímu
bytovému domu na adrese Korunní 16. Nemovitost, kterou vlastní žalobci, byla změněna bez
povolení stavebního úřadu, který proto dle §129 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním
plánování a stavebním řádu (stavební zákon), zahájil řízení o odstranění stavby. V rámci tohoto
řízení žalobci podali žádost o dodatečné povolení stavby (8. 4. 2013) „stavební úpravy 7. NP a 8.
NP domu č. p. X V. v souvislosti se změnou užívání půdy na byt (mezonetový v úrovni 7. NP a 8. NP), včetně
realizace 4 střešních oken do ulice a dvou oken ve štítové stěně směrem k domu č. p. X V., P. 2, K. 18“. Po
spletitém vývoji (2 × bylo toto řízení zastaveno a žalovaný 2 × usnesení o zastavení zrušil a věc
vrátil k novému projednání) stavební úřad toto řízení potřetí zastavil (§66 odst. 1 správního
řádu), a to usnesením ze dne 18. 12. 2015. Žalobci totiž v řízení neprokázali soulad stavby
(rekonstrukce) s §23 odst. 2 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání
území. Žalobci se odvolali, žalovaný však tentokráte rozhodnutím označeným v záhlaví odvolání
zamítl.
[3] Proti tomuto rozhodnutí se žalobci bránili žalobou, kterou městský soud napadeným
rozsudkem zamítl. Souhlasil přitom se správními orgány, že umístění dvou oken do štítové stěny
domu brání vydání dodatečného stavebního povolení, neboť okna znemožňují další výstavbu
sousedního domu. Připomněl, že v případě vydání rozhodnutí o dodatečném povolení stavby
by vlastníkům sousední nemovitosti bylo znemožněno nakládat s jejich věcí ve smyslu
stavebněprávních předpisů – sousedé by nemohli realizovat zamýšlenou nástavbu na svém domě.
[4] Žalobci (stěžovatelé) podali proti rozsudku městského soudu včasnou kasační stížnost
z důvodů dle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Domnívají se, že §23 odst. 2 vyhlášky
č. 501/2006 Sb. se vztahuje jen na zástavbu, nikoli na nástavbu. Správní úřady (a ani městský
soud) údajně nešetřily práva stěžovatelů nabytá v dobré víře, neboť odmítly vycházet ze zápisů
tužkou v stavební dokumentaci z roku 1946, kterou měl uloženou v archivu sám stavební úřad.
Jeden okenní otvor v místě stávajícího okna ve štítové zdi domu existoval nejméně od roku 1947;
dle stěžovatelů bylo toto okno schváleno a povoleno výkresem potvrzeným dne 29. 9. 1947
(dokumentace z roku 1946). Stěžovatelé neodpovídají za to, v jakém stavu se nachází
dokumentace u stavebního úřadu. Zákresy do výkresu provedla Městská komise V. pro obnovu
Prahy zřízená zákonem č. 86/1946 Sb., o stavební obnově, a to ještě před schválením stavební
dokumentace. Zákresy odpovídají stavu dlouze existujícímu, což lze ověřit z výkresů skutečného
stavu, který v roce 1993 vyhotovil podnik OMEGA. Stěžovatelé poukazují na údajnou praxi
stavebních úřadů před druhou světovou válkou, kdy docházelo k vyhotovení stavební
dokumentace, pak do této dokumentace byly ručně provedeny zákresy a připojeno vyjádření
stavebního úřadu, zda dokumentaci schvaluje, či nikoliv (na rubu výkresu). Ostatně
i v dokumentaci jiných pater sporného bytového domu bylo ručně dopisováno, škrtáno apod.
Stavební úřad tyto škrty akceptoval co do dokumentace 6. nadzemního podlaží, jelikož
postupoval podle §125 stavebního zákona. Stěžovatelé prý nikdy netvrdili, že okna vybudovaná
v roce 1993 jsou totožná s oknem na stavebním výkresu z roku 1946. Pokud však bylo okno
na výkresu z 1946 povoleno, pak nelze tvrdit, že současný stav, kdy se ve štítové zdi nacházejí
dvě okna, je nepovolen, a brání tak nástavbě sousední stavby. Souhlas tehdejších vlastníků
sousední stavby s vybudováním oken v štítové zdi nemusí mít povahu věcného práva. Postačí
smluvní souhlas, třebas ústně. O tom svědčí i to, že dělníci, kteří v roce 1993 prováděli úpravu
štítové zdi domu stěžovatelů, měli přístup k této zdi právě ze střechy sousedního domu.
[5] Žalovaný navrhuje zamítnutí kasační stížnosti. Nesouhlasí se stěžovateli, že k povolení
současných okenních otvorů postačí, že v roce 1946, resp. v roce 1993, byl v dokumentaci
načrtnut jiný (původní) okenní otvor. V řízení o dodatečném povolení stavby je třeba prokázat
právě soulad dvou oken zjištěných při kontrolních prohlídce v roce 2012 s právními předpisy.
Toto stěžovatelé neučinili, tedy neodstranili podstatné vady žádosti o dodatečné povolení stavby,
pročež stavební úřad řízení správně zastavil.
[6] Kasační stížnost není důvodná.
[7] Hned v úvodu NSS konstatuje, že dílčí námitky nepřezkoumatelnosti rozsudku
městského soudu nejsou důvodné. Odůvodnění napadeného rozsudku je vystavěno na jasném,
srozumitelném a uceleném argumentačním systému, z něhož rozumně plynou právní závěry.
Proto není na závadu, pokud se městský soud podrobně nevypořádal s každou dílčí výtkou,
kterou stěžovatelé vznesli v rámci řízení o žalobě. Není pravda, že by snad některé závěry
městského soudu byly ve vzájemném rozporu, jak tvrdí stěžovatelé.
[8] Ze správního spisu vyplynulo, že stavební úřad při kontrolní prohlídce dne 29. 11. 2012
zjistil, že v bytovém domě byly realizovány nepovolené stavební úpravy (mj. vybourání části
vnitřní nosné zdi, realizace čtyř střešních oken, dvou oken v štítové zdi). Opatřením
ze dne 5. 12. 2012 bylo zahájeno řízení o odstranění stavby. Podáním ze dne 8. 4. 2013
stěžovatelé požádali o dodatečné povolení stavby. Stěžovatelé v tomto řízení prokazovali
mj. původní povolený stav. Z výkresu kolaudačního plánu bytového domu z roku 1931 nelze
vyčíst, že by v štítové zdi bylo plánováno nebo vysekáno okno. Dle výkresu stavební
dokumentace ze září 1946, schválené Městskou komisí V. pro obnovu Prahy dne 29. 9. 1947,
není v podkroví bytového domu zakreslen okenní otvor; sporné místo je značeno jako plná
zděná stěna štítové zdi domu. V tomto výkresu je na mnoha místech ručně tužkou škrtáno,
dopsáno či dokresleno mnoho dalších údajů (zakreslení, jak se otevírají dveře; to, že v místnosti
budou parkety, zakreslení střešních oken). Ručně zaznačen je i pravděpodobný okenní otvor
na sporném místě štítové zdi, a to bez další specifikace, nezbytného okótování apod.
Dne 30. 9. 1991 bytový dům získaly v mimosoudní rehabilitaci nové majitelky. Vzhledem
k špatnému stavu objektu majitelky domu ohlásily dne 22. 3. 1993 stavební úpravy a udržovací
práce. Dle dokumentace, konkrétně výkresu, který zaznamenává stávající stav v lednu 1993,
byl ve štítové zdi bytového domu jeden okenní otvor o šířce 0,5 m a výšce 1 m. Dle výkresu,
který značí bourací práce provedené v roce 1993, pak tento původní okenní otvor měl být
rozšířen na 2 m a vedle něj mělo vzniknout další atypické (zkosené) okno o šířce 1 m. Stav štítové
zdi a vzhled provedených okenních otvorů je patrný i z přiložené fotodokumentace. Stavební
úřad vyhodnotil jako poslední povolený stav nemovitosti situaci, která odpovídala výkresu z roku
1946, a který byl schválen dne 29. 9. 1947, a to bez ručně dopsaných doplňujících náčrtů, škrtů
a poznámek.
[9] Podle §129 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu
(stavební zákon), stavební úřad zahájí řízení o odstranění stavby. Pokud stavebník nebo vlastník
stavby požádá ve stanovené lhůtě o její dodatečné povolení, stavební úřad přeruší řízení
o odstranění stavby a vede řízení o podané žádosti. Jde-li o stavbu vyžadující stavební povolení,
žadatel předloží podklady předepsané k žádosti o stavební povolení. Podle §129 odst. 3 stavebního zákona
lze stavbu dodatečně povolit, pokud stavebník nebo její vlastník prokáže, že není v rozporu s obecnými
požadavky na výstavbu nebo s veřejným zájmem chráněným zvláštním právním předpisem. Dle §115 odst. 1
stavebního zákona stavební úřad ve stavebním povolení stanoví podmínky pro provedení stavby.
Podmínkami zabezpečí ochranu veřejných zájmů a stanoví zejména návaznost na jiné podmiňující stavby
a zařízení, dodržení obecných požadavků na výstavbu. Dle §169 odst. 1 stavebního zákona
je při povolování, provádění, užívání a odstraňování staveb třeba respektovat záměry územního
plánování a obecné požadavky na výstavbu stanovené prováděcími právními předpisy. Podle §23 odst. 2
vyhlášky Ministerstva pro místní rozvoj č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání
území, umístěním stavby nebo změnou stavby na hranici pozemků nebo v její bezprostřední blízkosti nesmí
být znemožněna zástavba sousedního pozemku.
[10] Řízení o žádosti správní orgán usnesením zastaví, jestliže žadatel v určené lhůtě
neodstranil podstatné vady žádosti, které brání pokračování v řízení [§66 odst. 1 písm. c)
správního řádu].
[11] Klíčovou otázkou tohoto sporu je, zda stavební úřad správně zastavil řízení
o dodatečném povolení stavby pro nedoložení podkladů nutných k vydání dodatečného
stavebního povolení (prokázání souladu realizované stavby s §23 odst. 2 vyhlášky
č. 501/2006 Sb.).
[12] NSS předesílá, že v tomto případě měl stavebník povinnost požádat stavební úřad
o vydání stavebního povolení k realizaci okenních otvorů v štítové zdi domu. V řízení
o dodatečném povolení stavby, které stěžovatelé iniciovali po zahájení řízení k odstranění stavby,
je třeba zohlednit specifickou (a z hlediska stavebního práva abnormální) situaci, kdy předmětem
povolovacího procesu je již dokončená stavba, resp. stavební úpravy, které byly provedeny
tzv. „načerno“. Stavební úřad rozhodně nemůže aplikovat na dodatečné povolení stavby,
resp. její změny, mírnější kritéria, než jaká jsou kladena na řádné stavební povolení
(srov. rozsudek ze dne 8. 2. 2007, čj. 1 As 46/2006-75, č. 1202/2007 Sb. NSS). Stavebnímu úřadu
nepřísluší, aby z hlediska dodržení požadavků zvláštních právních předpisů nebo z hlediska
obecných požadavků na výstavbu sám z vlastní iniciativy zkoumal v řízení o dodatečném povolení,
zda jsou případně naplněny podmínky pro udělení výjimky z pravidla (dodatečného povolení
stavby), neboť je povinností osoby žádající o dodatečné povolení tento soulad prokázat. V řízení
o dodatečném povolení stavby je tedy výlučnou povinností stavebníka tvrdit a prokázat, že stavební
úpravy, o jejichž legalizaci usiluje, nejsou v rozporu s obecnými požadavky na výstavbu,
s veřejným zájmem chráněným zvláštním právním předpisem a odpovídají požadavkům
stavebního zákona. Stavební úřad může stavbu, resp. stavební úpravy, dodatečně povolit
jen v případě, že stavebník unese toto důkazní břemeno (srov. rozsudek ze dne 11. 11. 2014,
čj. 6 As 207/2014-36, bod 10).
[13] Stěžovatelé prvně namítají, že dikci §23 odst. 2 vyhlášky č. 501/2006 Sb. nelze na jejich
situaci vztáhnout, jelikož se v tomto ustanovení mluví o zástavbě sousedního pozemku, nikoliv
o nástavbě, což je jejich případ. Proto prý nemůže být rozpor mezi provedením (nepovolených)
okenních otvorů v štítové zdi domu s obecnými požadavky na výstavbu.
[14] Tato námitka není důvodná. Smyslem a účelem §23 odst. 2 vyhlášky č. 501/2006 Sb.
je omezit stavebníka při stavbě či rozšiřování nemovitostí takovým způsobem, který
by nepřiměřeně zatěžoval vlastníky sousední nemovitosti. Stěžovatelé mylně vykládají §23 odst. 2
tak, že reguluje jen zástavby, tj. dle nich stavby vymezené ve vztahu k určité ploše pozemku,
nikoliv však nástavby, tj. zvýšení stávajících staveb. Zástavba je dle NSS širším pojmem,
než je nástavba. Jako zástavbu je třeba chápat jakékoliv stavby či jejich soubory v jejich celku,
a to včetně půdorysu a řešení vertikálních stavebnětechnických prvků (pláště budov, střechy,
okna, apod.) a to v kontextu území, v němž jsou stavby realizovány (srov. např. §8 odst. 1
cit. vyhlášky, dle něhož se přihlíží k charakteru zástavby, její urbanistické struktuře a způsobu
jejího využití; stavební zákon termín zástavba nedefinuje, používá jej pouze k označení stávající
zástavby).
[15] Proto pod relativně široký pojem zástavba spadá i užší pojem nástavby, tj. stavby
či stavebních úprav, k nimž nedochází ke změně půdorysu původní stavby, ale pouze k rozšíření
stávající stavby ve vertikálním směru [§2 odst. 5 písm. a) stavebního zákona].
Ustanovení §23 odst. 2 jednoznačně reguluje také nástavby; nelze na něj hledět tak zužujícím
pohledem, jak činí stěžovatelé. Pro tento závěr svědčí i formulace věty druhé tohoto ustanovení,
kde zákon vedle umístění stavby na hranici pozemku, resp. v její bezprostřední blízkosti, upravuje
ve stejných „hraničních“ podmínkách také změny (dokončené) stavby, pod které patří také
nástavba, jež se zpravidla řeší v rámci stavebního řízení [§2 odst. 5 písm. a) stavebního zákona].
Na tom nic nemění ani skutečnost, že vyhláška č. 501/2006 Sb. pro specifické situace samostatně
používá termín zástavba (např. §23 odst. 2, 3 a 4; §25 odst. 6 a 7) i nástavba (např. §23 odst. 3).
[16] Dále stěžovatelé mají za to, že stavební úřad nesprávně zjistil skutkový stav a v návaznosti
na to špatně vyhodnotil otázku povolenosti okenních otvorů. Brání se zejména tomu,
že správní orgány vyhodnotily poslední povolený stav stavby dle výkresu schváleného
Městskou komisí V. pro obnovu Prahy dne 29. 9. 1947, a to bez ručně zakreslených škrtů a úprav.
NSS uvádí, že by k tomuto stížnímu bodu jistě bylo možno vést rozsáhlou historicko-právní
debatu, která by však na věci samé nic změnit nemohla. Ze spisové dokumentace plyne,
že ani jedno ze současných oken není zbudováno ve stejném místě, jako jim (pravděpodobně)
předcházející okenní otvor. Současná okna jsou navíc co do rozměrů zcela odlišná a stejně jako
u místností, do nichž poskytují průhled, mají i odlišný účel co do větrání, prosvětlení prostor
či výhledu (v prostoru štítové zdi byl původně umístěn sklad o rozměru 6,5 m
2
; nyní tam
stěžovatelé na základě stavebních úprav mají halu o rozměru přes 25 m
2
; nynější případ přitom
nelze srovnávat se zcela odlišnými skutkovými okolnostmi v rozsudku ze dne 8. 3. 2016,
čj. 7 As 222/2015-36). Dvě sporná okna je třeba považovat za nový a svébytný stavební záměr,
který s původním okenním otvorem pojí jen a pouze jejich realizace na stejné štítové zdi. Nikoliv
jejich povolenost, resp. přípustnost dle §23 odst. 2 vyhlášky č. 501/2006 Sb. I proto původní
okenní otvor (byť by snad byl povolený, což však ze spisu nevyplývá) nemohl stěžovatelům
založit legitimní očekávání, že i nově realizovaná okna jsou v souladu s požadavky
stavebněprávních předpisů.
[17] Lichá je i výtka, že městský soud nesprávně vyhodnotil otázku formy údajného souhlasu
tehdejších vlastníků sousední stavby s vybudováním oken ve štítové zdi domu stěžovatelů.
Soud uvedl, že případný souhlas vlastníků sousední stavby v roce 1993 s vybudováním sporných
oken v štítové zdi by správně měl mít povahu věcného práva, které se váže k nemovitosti
stěžovatelů. Taková forma se standardně v obdobných situacích využívá. Nevyloučil však zcela,
že by za jistých podmínek mohl souhlas vlastníků sousední stavby mít i obligační (smluvní)
povahu. Toto ovšem není rozhodující otázkou, jelikož se stěžovatelům nepodařilo řádně prokázat
(viz bod [12] shora), že by vlastníci sousední stavby v roce 1993 s vybudováním dvou oken
v štítové zdi jakkoliv souhlasili. To, že v roce 1993 vlastníci sousední stavby (údajně) povolili
přístup na střechu svého domu za účelem opravy sporné štítové zdi, ještě neznamená,
že souhlasili i s vybudováním okenních otvorů. Není totiž ničím neobvyklým, že se záměr,
který je navenek prezentován (třeba oprava štítové zdi domu), liší od reality, tzn. od skutečných
úprav v štítové zdi (vybudování oken). Pouhým tvrzením o faktickém povolení opravovat zeď
ze střechy sousedního domu tedy bez dalšího nelze prokázat, že tehdejší vlastníci souhlasili
s vybudováním sporných oken v štítové zdi.
[18] V obecné rovině lze souhlasit, že postup správních orgánů by měl být předvídatelný.
V průběhu řízení by neměly (zásadně) měnit názor a požadovat prokázání dalších skutečností.
Na druhou stranu lze říci, že postup správních orgánů se odvíjí od argumentace a povahy
podkladů, které účastníci v průběhu řízení předkládají. Proto je třeba správní řízení – obzvlášť to,
které není triviální a probíhá ve dvou stupních a opakovaně (zde celkem třikrát) – vnímat jako
funkční dialog mezi správními orgány. V zájmu zásady zákonnosti pak správní orgány nemohou
akceptovat pouze původně předložené (avšak nedostatečné) podklady, ale naopak musí původní
požadavky na účastníky, případně výzvy k prokázání některých skutečností upravit dle závazného
názoru nadřízeného správního orgánu. Městský soud v této souvislosti správně poukázal,
že rozhodujícím důvodem k zastavení řízení bylo, že stěžovatelé neprokázali povolenost dvou
oken v štítové zdi, což bylo spornou otázkou od počátku řízení (viz již rozhodnutí žalovaného
o prvním odvolání v této věci ze dne 26. 2. 2014, s. 4). Stěžovatelé v kasační stížnosti nenamítají
nic konkrétního, co po nich měl stavební úřad (údajně překvapivě) požadovat. Proto je i zde
namístě odkázat na shora uvedené závěry ohledně břemena tvrzení a důkazního břemena
(viz bod [12]).
[19] Stěžovatelé mají také za to, že zastavením řízení o dodatečném povolení stavby kvůli
nepovolenosti okenních otvorů v štítové zdi jim stavební úřad odepřel možnost legalizace
zbylých stavebních úprav v 7. a 8. nadzemním patře domu, které byly v rámci téhož řízení
posuzovány. NSS k tomu upozorňuje, že v jakémkoliv řízení na žádost je předmět řízení zásadně
vymezen žádostí. Bezvýhradně to platí o řádném územním a stavebním řízení, respektovat
žadatelovu vůli musí stavební úřad i v řízení o dodatečném povolení stavby. Předmět řízení
o odstranění stavby vymezuje stavební úřad, neboť jde o řízení zahajované z úřední povinnosti.
Žadatel o dodatečné stavební povolení nemůže svou žádostí takto vymezený předmět řízení
překročit (nemůže úspěšně žádat o dodatečné povolení stavby nebo její části, která není
předmětem řízení o odstranění stavby), avšak může jej zúžit. Záleží jen na jeho rozhodnutí,
zda požádá o dodatečné povolení celé odstraňované stavby (příp. souboru staveb), či zda
se žádost bude týkat pouze některé její části. Předmětem řízení o odstranění stavby může být
učiněna buď stavba jako celek, nebo alternativně pouze jedna její část, za předpokladu, že taková
část je dostatečně identifikována (srov. rozsudek ze dne 4. 5. 2005, čj. 3 As 45/2004-121,
č. 621/2005 Sb. NSS).
[20] To, zda stavební úřad formálně vymezí předmět řízení jako celou stavbu nebo naopak
část stavby, nemůže samo o sobě zapříčinit nezákonnost rozhodnutí. Nezákonné však je, pokud
stavební úřad z věcného hlediska posuzuje odděleně nepovolené stavby nebo části stavby,
které spolu funkčně či jinak souvisejí. I proto je praktické řízení o souvisejících nepovolených
stavbách spojovat, spíše než je rozdělovat do samostatných řízení. Tím se pouze znepřehlední
procesní situace; stavební úřad pak musí věcně posoudit soubor vzájemně souvisejících staveb
či stavebních změn jako jeden celek (srov. praktické příklady např. v rozsudcích
ze dne 29. 5. 2014, čj. 4 As 162/2013-53, bod 21; ze dne 29. 11. 2012, čj. 7 As 120/2012-40,
č. 2829/2013 Sb. NSS; či ze dne 16. 1. 2014, čj. 3 As 69/2013-29). V této kauze stavební úřad
svým povinnostem dostál, jelikož funkčně související prvky rekonstrukce v 7. a 8. nadzemním
podlaží domu neposuzoval (z vlastní iniciativy) odděleně. Byli to naopak stěžovatelé,
kteří si nejpozději v průběhu řízení o dodatečném povolení stavby měli uvědomit,
že část stavebních úprav (změny stropní konstrukce, příčky, změna schodiště, střešní okna
směrem do ulice apod.) nejsou až tak problematické jako jiné (dvě okna v štítové zdi, která brání
nástavbě sousedního domu). Bylo na stěžovatelích, aby nejpozději v průběhu řízení využili práva
nově vymezit předmět řízení, příp. požádat o rozdělení sporných a nesporných stavebních úprav
do dvou řízení o dodatečném povolení stavby, a to tak, aby alespoň část „černých“ stavebních
úprav mohla být dodatečně legalizována.
[21] Konečně stěžovatelé nemají pravdu, domnívají-li se, že v jejich případě veřejný zájem
na odstranění nepovolené stavby (okenních otvorů ve štítové zdi) již netrvá. NSS připomíná,
že pro dodatečné povolení stavby musí být splněna jak podmínka, že stavba není v rozporu
s obecnými požadavky na výstavbu, tak podmínka, že stavba není v rozporu s veřejným zájmem
(rozsudek ze dne 31. 7. 2013, čj. 7 As 58/2013-35, obec Střítež). Přiznání převahy soukromého
zájmu na dodatečném povolení stavby nad zájmem veřejným (resp. nad soukromým zájmem
souseda) jen z důvodu uplynutí určité doby od realizace nepovolené stavby není akceptovatelné.
Navíc by bylo absurdní vyslovit, že sporná černá stavba již neodporuje veřejnému zájmu,
navzdory tomu, že razantním způsobem omezuje vlastnické právo majitelů sousedního domu,
kteří stejně jako stěžovatelé plánovali bytový dům rekonstruovat a realizovat na něm nástavbu.
[22] S ohledem na vše výše uvedené proto NSS zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou
(§110 odst. 1 věta poslední s. ř. s.).
[23] O náhradě nákladů řízení rozhodl podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelé
nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměli úspěch;
žalovanému náklady řízení nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. září 2019
Zdeněk Kühn
předseda senátu