ECLI:CZ:NSS:2019:10.AZS.316.2018:60
sp. zn. 10 Azs 316/2018 - 60
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudce Ondřeje
Mrákoty a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobců: a) S. H. A. I., nezl. b) F. H. A. I.,
oba zast. JUDr. Marošem Matiaškem, LL.M., advokátem se sídlem U Klavírky 1351/8,
Praha 5 - Smíchov, proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie
Ústeckého kraje, se sídlem Masarykova 930/27, Ústí nad Labem, proti rozhodnutí žalované
ze dne 6. 10. 2018, čj. KRPU-196798-27/ČJ-2018-040022-SV-CV, v řízení o kasační stížnosti
žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 11. 2018,
čj. 41 A 16/2018-23,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobců JUDr. Maroši Matiaškovi, LL.M., advokátovi,
se p ři zn áv á odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 10 520 Kč, která mu
bude proplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobci jsou bratři, oba státní příslušníci Iráku. Na podzim 2018 opustili Irák a s pomocí
převaděčů se přes Turecko dostali do Evropy. Přesnou trasu cesty neznají. Dne 4. 10. 2018
byli oba žalobci zadrženi německou policií na území Německa, protože neměli platný cestovní
doklad ani vízum. Dne 5. 10. 2018 německá strana předala oba žalobce Policii České republiky
podle readmisní dohody mezi vládou České republiky a Spolkové republiky Německo.
[2] České policii žalobci uvedli, že cílem jejich cesty bylo Německo, kam jeli za příbuznými.
Jejich matka stále žije v Iráku, stejně jako nejstarší bratr, který platil převaděčům za cestu. Irák
opustili kvůli bezpečnosti, jsou totiž Jezídi a hrozí jim nebezpečí ze strany tzv. Islámského státu.
Žalobce a) přiznal, že si je vědom, že pro vstup do schengenského prostoru potřebuje vízum.
Ví, že pobytem bez dokladů totožnosti porušuje zákony ČR. Na otázku, zda chce, aby byl jeho
nezletilý bratr, žalobce b), umístěn do zařízení pro nezletilé nebo spolu s ním do záchytného
zařízení pro cizince, žalobce a) odpověděl, že chce, aby byl jeho bratr umístěn spolu s ním
v záchytném zařízení pro cizince. K tomuto požadavku se připojil i nezl. žalobce b). Žalobce a)
konstatoval, že v ČR nemá žádné vazby, je tu poprvé, nemá se na koho obrátit, aby mu poskytl
ubytování nebo finanční výpomoc. Žalobce a) závěrem zopakoval, že mu v Iráku hrozí nebezpečí
kvůli jeho náboženství, je ohrožen na životě.
[3] Následně žalovaná vydala rozhodnutí o zajištění žalobce a) na devadesát dnů,
a to pro účely správního vyhoštění, podle §124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon
o pobytu cizinců“), ve spojení s §124 odst. 2 téhož zákona. Na základě tohoto rozhodnutí
byli žalobci umístěni do Zařízení pro zajištění cizinců Bělá – Jezová. Současně byli poučeni
o možnosti požádat o mezinárodní ochranu, tu však nevyužili.
[4] Proti tomuto rozhodnutí podali žalobci žalobu u krajského soudu, který žalobu zamítl
a ztotožnil se s argumentací žalované.
II. Shrnutí argumentů kasační stížnosti a vyjádření žalované
[5] Žalobci (dále společně též jen „stěžovatelé“) podali proti rozsudku krajského soudu
včasnou kasační stížnost. Tu za ně doplnil soudem ustanovený advokát. Stěžovatelé především
kritizují zajištění stěžovatele b) jako nezletilého dítěte v zařízení pro zajištění cizinců. Žalovaná
prý nevzala v potaz nejlepší zájem dítěte. Dále zpochybňují, že by bylo možné dosáhnout účelu
zajištění, tedy jejich vyhoštění do Iráku. Polemizují i se zvolenou dobou zajištění, kterou žalovaná
určila na maximální dobu devadesáti dnů. Vůči zajištění navíc existovaly alternativy. Kritizují soud
za to, že překročil dobu pro vyhotovení písemného znění rozsudku, čímž soud oddálil dobu
pro podání kasační stížnosti.
[6] Žalovaná ve vyjádření vyslovila souhlas se závěry krajského soudu a navrhla kasační
stížnost zamítnout.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[7] Kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas a osobami oprávněnými.
Stěžovatelé vyzývali NSS k tomu, aby dovodil přijatelnost jejich kasační stížnosti.
Otázka tzv. přijatelnosti kasační stížnosti se však vztahuje jen na věci mezinárodní ochrany.
Nynější věc se týká zajištění podle zákona o pobytu cizinců, nejde o věc mezinárodní ochrany.
Proto NSS důvody přijatelnosti kasační stížnosti, které mu předložili stěžovatelé,
nijak nehodnotil.
[8] Důvodnost kasační stížnosti posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů
[§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.]; neshledal přitom vady, jimiž by se musel zabývat bez návrhu.
NSS se nejprve zabýval komplexem námitek souvisejících se zajištěním obou stěžovatelů
a zejména pak se zajištěním stěžovatele b) jako nezletilého dítěte [III.A., kasační důvody podle
§103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.], dále zvážil soubor námitek zpochybňujících závěr krajského
soudu, že vůbec mohlo dojít k naplnění účelu zajištění [III.B., §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
Konečně pak posoudil, zda se krajský soud nedopustil procesního pochybení s vyhotovením
písemného znění rozsudku, jak upozorňuje kasační stížnost [III.C., §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] NSS úvodem poznamenává, že napadený rozsudek není nepřezkoumatelný,
byť stěžovatelé na několika místech kasační stížnosti dovozují opak. Krajský soud detailně
vypořádal veškeré žalobní body, jakkoliv se třebas nevyjádřil ke všem úvahám obsaženým v rámci
jednotlivých žalobních bodů. Skutečnost, že se krajský soud nezabýval detailně každou dílčí
námitkou uvnitř jednoho žalobního bodu, ještě nezakládá nepřezkoumatelnost rozsudku.
To platí zejména u rozsáhlých žalob, jakou ostatně byla i žaloba stěžovatelů. Krajský soud nemusí
nutně volit cestu vypořádání se s každou dílčí žalobní námitkou, ale naopak proti žalobě postaví
právní názor, v jehož konkurenci žalobní body jako celek neobstojí. Případně svůj názor podpoří
i odkazem na napadené rozhodnutí žalovaného. Pokud si tedy stěžovatelé myslí, že na jejich
košatou a obsáhlou žalobu musel reagovat krajský soud ještě košatějším rozsudkem, mýlí se.
Opačný závěr by směřoval k tomu, že u podání rozsáhlých, jako je i podání stěžovatelů,
by bylo velmi obtížné sepsat „přezkoumatelný“ rozsudek. Takovéto pojetí nepřezkoumatelnosti
by pak směřovalo k nekonečnému „ping pongu“ mezi NSS a soudy krajskými [srov. rozsudek
ze dne 11. 6. 2014, čj. 10 Afs 18/2015-48, body 34 a 35, s odkazem na nález ze dne 12. 2. 2009,
sp. zn. III. ÚS 989/08 (N 26/52 SbNU 247), věc M. CAMBELL & SONS LIMITED, bod 68].
III.A. Zákonnost zajištění, jeho délka, neexistence mírnějšího zásahu a ochrana nejlepšího zájmu dítěte
[11] Stěžovatelé především kritizují, že stěžovatel b) byl jako nezletilé dítě zajištěn v zařízení
pro zajištění cizinců Bělá – Jezová. Detence dětí je dle nich nezákonná a vždy odporuje
nejlepšímu zájmu dítěte ve smyslu čl. 37 Úmluvy o právech dítěte (č. 104/1991 Sb.). Zvážit zájem
dítěte zavazuje členské státy EU též směrnice 2008/115/ES (v bodu 22 preambule).
Tato východiska prý správní orgány pominuly. Nadto je prý nepřijatelná délka zajištění, žalovaná
ani nezvážila v úvahu připadající alternativy k zajištění.
Obecná východiska
[12] Podle §124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců je policie oprávněna zajistit cizince
staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění a nepostačuje
uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat
výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, zejména tím, že v řízení uvedl nepravdivé údaje o totožnosti, místě pobytu,
odmítl tyto údaje uvést anebo vyjádřil úmysl území neopustit nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání.
[13] Podle §125 odst. 1 zákona o pobytu cizinců doba zajištění nesmí překročit 180 dnů
a počítá se od okamžiku omezení osobní svobody. V případě cizince mladšího 18 let nebo rodiny
s nezletilými dětmi nesmí doba zajištění překročit 90 dnů.
[14] NSS nejprve rozebere obecné principy, na kterých musí být založen výklad zákona
o pobytu cizinců.
[15] Směrnice 2008/115/ES (tzv. návratová směrnice)
1
je unijním předobrazem na věc
aplikovatelného §124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Podle čl. 17 odst. 1 návratové směrnice,
který upravuje zajištění nezletilých osob a rodin, jsou nezletilé osoby bez doprovodu a rodiny
s nezletilými dětmi zadržovány pouze v případě, že neexistuje jiná možnost, a na co nejkratší přiměřenou
1
Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. prosince 2008 o společných normách
a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí. Úř. věst.
L 348, 24.12.2008, s. 98-107.
dobu. Přitom musí rodinám s nezletilými osobami státní orgány zajistit přiměřené podmínky
(čl. 17 odst. 2 a 3 návratové směrnice).
[16] Zajištění dítěte tedy není vyloučeno, je však podřízeno přísnějším podmínkám
než zajištění zletilých cizinců. Právní předpisy v této souvislosti opakovaně zdůrazňují nejlepší
zájem dítěte. Již citovaná návratová směrnice to zdůrazňuje v čl. 17 odst. 5: V souvislosti
se zajištěním nezletilých osob, které mají být vyhoštěny, je v první řadě zvažován nejvlastnější zájem dítěte.
Toto ustanovení tak dále promítá bod 22 odůvodnění návratové směrnice, který odkazuje
na Úmluvu o právech dítěte a zdůrazňuje, že při provádění této směrnice by členské státy měly
v první řadě zvážit „zájem dítěte“ (obdobně čl. 5 návratové směrnice, podle něhož při provádění
této směrnice členské státy náležitě zohlední mj. nejvlastnější zájem dítěte).
[17] Podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte zájem dítěte musí být předním hlediskem
při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními
sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Podle čl. 37 Úmluvy o právech
dítěte státy zabezpečí aby:
a) žádné dítě nebylo podrobeno mučení nebo jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu
zacházení nebo trestání. Za trestné činy spáchané osobami mladšími osmnácti let
nebude ukládán trest smrti a trest odnětí svobody na doživotí bez možnosti propuštění
na svobodu;
b) žádné dítě nebylo nezákonně nebo svévolně zbaveno svobody. Zatčení, zadržení
nebo uvěznění dítěte se provádí v souladu se zákonem a používá se pouze jako krajní opatření
a na nejkratší nutnou dobu;
c) s každým dítětem zbaveným svobody bylo zacházeno s lidskostí a s úctou k vrozené
důstojnosti lidské bytosti a způsobem, který bere ohled na potřeby daného věku. Především musí
být každé takové dítě umístěno odděleně od dospělých, leda že by se uvážilo, že neoddělovat je
od dospělých je v jeho vlastním zájmu, a s výjimkou závažných okolností musí mít právo
udržovat písemný a přímý styk se svou rodinou;
d) každé dítě zbavené svobody mělo právo okamžitého přístupu k právní nebo jiné odpovídající
pomoci, jakož i právo odvolávat se k soudu nebo jinému pravomocnému, nezávislému
a nestrannému orgánu proti rozhodnutí o odnětí svobody a v každém takovém případě na přijetí
neodkladného rozhodnutí.
[18] Ani judikatura Evropského soudu pro lidská práva (ESLP), vykládající Úmluvu o ochraně
lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále též jen „Úmluva“), obecně nevylučuje
zajištění nezletilých cizinců. Například v rozsudku ze dne 12. 7. 2016 ve věci A. M. a ostatní
proti Francii, č. 24587/12, ESLP zdůraznil, že „[p]řítomnost dětí doprovázejících své rodiče v zařízení
pro zajištění cizinců bude v souladu s čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy jen tehdy, pokud vnitrostátní orgány prokáží,
že k tomuto krajnímu řešení přistoupily až poté, co s ohledem na konkrétní individuální okolnosti případu ověřily,
že jiné opatření, které méně zasahuje do osobní svobody, není možné přijmout“.
[19] V daném případě ESLP neshledal porušení čl. 5 Úmluvy (právo na svobodu a osobní
bezpečnost), protože vnitrostátní orgány účinně zkoumaly, zda je zajištění rodiny skutečně
nejzazším opatřením, které nelze nahradit jiným opatřením, jež by bylo méně omezující
(svá rozhodnutí opřely o tři důvody – odmítnutí stěžovatelky kontaktovat cizineckou policii
za účelem zorganizování odjezdu, absence dokladu totožnosti stěžovatelky a nejistý a dočasný
charakter ubytování rodiny). Zajištění proběhlo v souladu se zákonem a sledovalo legitimní cíl
boje proti nelegální imigraci a kontroly vstupu a pobytu cizinců na území státu.
Ohledně přiměřenosti zajištění ESLP zdůraznil, že při hledání rovnováhy mezi zajištěním
ochrany veřejného zájmu a individuálních práv je nutné zohlednit též další mezinárodní smlouvy,
zejména Úmluvu o právech dítěte. Státy proto musí sladit imigrační politiku s ochranou
základních práv. Při rozhodování o zajištění musí vnitrostátní orgány přihlížet k nejlepšímu zájmu
dítěte; tento princip musí být při jakémkoli rozhodování týkajícím se dětí rozhodujícím faktorem.
Nejlepší zájem dítěte přitom vyžaduje, aby byla v největší možné míře zachována jednota rodiny
a k zajištění bylo přistoupeno až k jako poslednímu možnému opatření poté, co byly prověřeny
všechny jeho možné alternativy. V případech zajištění rodin s dětmi je třeba zkoumat,
zda u stěžovatelů existuje zvláštní riziko útěku, které činí zajištění nezbytným, zda byly zvažovány
alternativy k zajištění a zda příslušné orgány vyvinuly veškeré úsilí k urychlené realizaci vyhoštění,
které by zkrátilo dobu zajištění na minimum (§§63-68 rozsudku A. M. a ostatní proti Francii).
[20] ESLP však v téže věci dovodil porušení čl. 3 Úmluvy (zákaz nelidského či ponižujícího
zacházení), ovšem s ohledem na charakter zařízení, kde se děti nacházely. NSS podotýká,
že v této věci řešil ESLP umístění dětí ve věku 4 měsíců a 2,5 roku do zařízení pro zajištění
cizinců spolu s jejich matkou. ESLP připomněl, že v minulosti opakovaně shledal porušení
článku 3 Úmluvy ve vztahu k zajištění dětí doprovázejících své rodiče (Kanagaratnam a ostatní proti
Belgii, č. 15297/09, rozsudek ze dne 13. 12. 2011; Muskhadzhiyeva a ostatní proti Belgii, č. 41442/07,
rozsudek ze dne 19. 1. 2010; a Popov proti Francii, č. 39472/07 a 39474/07, rozsudek ze dne
19. 1. 2012) z důvodu společného působení tří faktorů: „nízkého věku dětí, délky zajištění
a neuzpůsobeného typu zařízení“ (§46 rozsudku A. M. a ostatní proti Francii). Dále ESLP uvedl,
že z článku 3 Úmluvy pro státy vyplývá povinnost poskytnout dětem ochranu přijetím
adekvátních opatření. Navíc je třeba mít na paměti extrémní zranitelnost dětí, která převáží
nad jejich právním postavením osob, které vstoupily na území státu nelegálně. Směrnice
Evropské unie ostatně též děti řadí mezi zranitelné skupiny osob, které vyžadují zvláštní
pozornost ze strany příslušných orgánů (ibid. §47, obdobně též Abdullahi Elmi a Aweys Abubakar
proti Maltě, č. 25794/13 a 28151/13, §103, rozsudek ze dne 22. 11. 2016). Zvýšená ochrana
se však vztahuje i na osoby blížící se osmnáctému roku věku. Klíčové je, že i sedmnáctiletý
je dítětem ve smyslu mezinárodních standardů, a tedy i ve vztahu k takovéto osobě musí být
zajištění poslední možnost, která musí být časově omezená (Abdullahi Elmi a Aweys Abubakar
proti Maltě, §111).
[21] Porušení povinností ze strany členských států Rady Evropy se zpravidla dělo ve vztahu
k velmi malým dětem. Zajištění dětí však ani tady neporušuje čl. 3 Úmluvy automaticky,
jak se snad domnívají stěžovatelé, ale vždy se zřetelem na konkrétní okolnosti případu
(srov. k tomu nedávno též např. S. F. a ostatní proti Bulharsku, č. 8138/16, rozsudek ze 7. 12. 2017,
§§78-83). Např. v případě Muskhadzhiyeva a ostatní proti Belgii bylo stěžovatelům sedm měsíců,
tři a půl roku, pět let a sedm let; zadrženi byli po dobu jednoho měsíce. ESLP vzal v potaz jejich
věk, délku zadržení, skutečnost, že detenční zařízení nebylo vhodné pro děti, a též lékařskou
zprávu, že děti měly v důsledku pobytu v detenčním centru závažné psychologické problémy.
Právě tyto okolnosti odůvodnily porušení čl. 3 Úmluvy (ibid., §§57-63).
[22] Stěžovatelé ve věci Kanagaratnam a ostatní proti Belgii byli naproti tomu podstatně starší:
bylo jim třináct, jedenáct a osm let, a doba detence byla čtyři měsíce. ESLP zde vzal v potaz vyšší
věk dětí, jakož i to, že zde nebyl žádný důkaz o stresu či jiné psychické újmě v zajišťovacím
centru. Přesto ESLP dovodil porušení čl. 3, a to s ohledem na (a) nevhodnost detenčního centra
pro děti, (b) děti byly zcela odděleny od otce, který byl zatčen na Srí Lance, (c) jejich matka,
která s nimi byla zajištěna v centru, nebyla s to o děti náležitě pečovat, (d) délku detence (ibid.,
§§64-69).
[23] Instruktážní rovněž je, jak ESLP shrnul svou judikaturu proti Francii z roku 2016 – R. M.
a další proti Francii (č. 33201/11, rozsudek ze dne 12. 7. 2016), A. B. a další proti Francii
(č. 11593/12, rozsudek ze dne 12. 7. 2016), shora cit. A. M. a ostatní proti Francii, R. K. a další
proti Francii (č. 68264/14, 12. 7. 2016) a R.C. a V.C. proti Francii (č. 76491/14, rozsudek ze dne
12. 7. 2016). V této pětici rozsudků proti Francii řešil ESLP stížnosti dětí mezi čtyřmi měsíci
a čtyřmi roky, které byly zajištěny na dobu mezi sedmi a osmnácti dny. ESLP v těchto věcech
upozornil na individuální okolnosti každého případu. Jedno zařízení bylo umístěno hned vedle
přistávací dráhy letiště, takže byli stěžovatelé vystaveni vysokému hluku; v jiném zařízení nebyli
děti dostatečně odděleni od části zařízení pro dospělé, byli vystaveni celodenním hlasitým
hlášením z reproduktorů atd. (viz shrnutí ve věci S. F. a další proti Bulharsku, č. 8138/16, rozsudek
ze dne 7. 12. 2017, §83).
[24] Rozsudek ve věci S. F. a další proti Bulharsku se týkal zajištění v době vrcholící evropské
migrační krize v roce 2015, šlo o zajištění pěti občanů Iráku, manželů a jejich tří synů, šestnáct let,
jedenáct let a jeden a půl roku. ESLP jako porušení čl. 3 Úmluvy dovodil zajištění v detenčním
centru ve Vidinu, kde po příjezdu byli stěžovatelé prohledáni a následně zbaveni všech svých
osobních věcí včetně plen, dětské lahve a mléka pro jejich roční dítě. Po umístění do cely
nedostali žádné jídlo ani pití a nebylo jim dovoleno jít na toaletu. Protože v cele nebyla ani žádná
nádoba, museli konat potřebu na podlahu. Podmínky panující v zajišťovacím zařízení byly
celkově velmi špatné a nelze je považovat za vyhovující ani pro krátký pobyt pro děti ve věku rok
a půl, jedenáct let a šestnáct let (ibid., §§84-90).
[25] ESLP rovněž zdůraznil, že ani masivní příliv migrantů nemůže stát zbavit povinnosti
zajistit migrantům podmínky respektující jejich lidskou důstojnost. Situace extrémní složitosti,
v níž se vnitrostátní orgány v těchto případech nacházejí, je jedním z faktorů, které je nutné
zohlednit při posouzení, zda podmínky zajištění porušily článek 3 Úmluvy (ibid., §92).
[26] Z této judikatury vychází ve své praxi též Ústavní soud. Podle něj na „zajištění dětí
v imigračním kontextu jsou kladeny ještě přísnější požadavky s ohledem na vůdčí princip nejlepšího zájmu dítěte
podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. Ta nad rámec výše řečeného požaduje, aby ke zbavení osobní svobody
bylo přistoupeno jako ke krajnímu opatření na nejkratší nutnou dobu. Přítomnost dětí doprovázejících své rodiče
v zařízení pro zajištění cizinců bude v souladu s čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy jen tehdy, pokud vnitrostátní
orgány prokáží, že k tomuto krajnímu řešení přistoupily až poté, co s ohledem na konkrétní individuální
okolnosti případu ověřily, že jiné opatření, které méně zasahuje do osobní svobody, není možné přijmout“
[nález ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. III. ÚS 3289/14 (N 72/85 SbNU 277), bod 40,
s citací judikatury ESLP].
Aplikace na nynější věc
[27] Předně nutno upozornit, že v obecné rovině NSS nepovažuje zajištění nezletilých
za optimální řešení jejich situace. Zajištění dětí však není vyloučeno. Pokud stěžovatelé
argumentují opačně, mýlí se. Plyne to nejen ze shora cit. čl. 17 odst. 1 návratové směrnice,
ale především z dlouhodobé judikatury ESLP, jak ji NSS shora analyzoval.
[28] Ustanovení §124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců umožňuje policii zajistit
cizince staršího 15 let. NSS si je vědom, že žalovaná formálně zajistila pouze stěžovatele a),
jeho nezletilý bratr, stěžovatel b), s ním byl v zařízení jen „ubytován“. Přesto lze konstatovat,
že jakkoliv napadeným rozhodnutím žalované byl výslovně zajištěn pouze stěžovatel a),
stejné účinky mělo toto rozhodnutí i na nezletilého stěžovatele b), neboť v jeho důsledku byl
umístěn do detenčního centra. Nezletilý stěžovatel b) byl tedy za této situace více méně nucen
sdílet stejný režim jako jeho zajištěný starší bratr. De facto tím byli zbavení svobody
oba stěžovatelé (srov. přiměřeně též rozsudky ESLP ve shora cit. věcech A. B. a ostatní proti
Francii, §122, R. K. a ostatní proti Francii, §84, podobně též nález III. ÚS 3289/14, bod 41).
Žalovaná stěžovatele b) po celé řízení považovala za účastníka řízení, vyslechla jej a také jej
v záhlaví žalobou napadeného rozhodnutí označila za účastníka řízení a toto rozhodnutí mu
doručila. Postupovala tedy i procesně perfektně.
[29] Stěžovatelé nezpochybňují, že zde formálně byly důvody pro zajištění dle §124 odst. 1
písm. b) zákona o pobytu cizinců. S ohledem na všechny okolnosti případu totiž žalovaná zcela
rozumně dovodila ve smyslu právě citovaného ustanovení nebezpečí, že by oba stěžovatelé mohli
mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, neboť jejich úmysl území EU
neopustit byl zjevný z jejich jednání (pohyb po EU bez jakýchkoliv dokladů, zjevná snaha dostat
se za příbuznými do Německa, žádné větší finanční prostředky apod.).
[30] Stěžovatelé namítají protiústavnost svého zajištění, které prý bylo v tomto případě
v rozporu s nejlepším zájmem dítěte. Ze shora uvedené judikatury ESLP plyne, že do úvahy
nutno vzít především čl. 3 Úmluvy zakazující nelidské či ponižující zacházení, event. čl. 8
(právo na respektování soukromého a rodinného života). Jak říká s odvoláním na judikaturu
ESLP Ústavní soud, aby „bylo vůbec možné se zabývat špatným zacházením ve smyslu čl. 3 Úmluvy,
musí napadené zacházení překročit minimální úroveň závažnosti. Její posouzení je relativní a závisí na všech
okolnostech případu, jako je délka zacházení, jeho fyzické a psychické dopady na oběti, a v některých případech
také na pohlaví, věk či zdravotní stav oběti. Se zbavením osobní svobody je nevyhnutelně spojena jistá míra utrpení
či ponížení, stát proto musí zajistit, aby podmínky zbavení osobní svobody respektovaly lidskou důstojnost
a aby osoby zbavené svobody nebyly vystaveny tísni nebo strádání o intenzitě přesahující nevyhnutelný stupeň
utrpení, který je s detencí spojen a je jí vlastní“ (nález III. ÚS 3289/14, bod 54).
[31] NSS připomíná, že s ohledem na rozhodovací praxi ESLP je při rozhodování o legalitě
detence třeba zvážit zejména nízký věk dětí, délku zajištění a nevhodný typ zařízení. Správní
orgán musí vzít vždy do úvahy i nejlepší zájem dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte).
Stěžovatelé bohužel neuvádí žádné konkrétní okolnosti, proč by jejich zajištění, zejména
s ohledem na nezl. stěžovatele b), bylo protiprávní. Neupozorňují na žádné negativní průvodní
okolnosti zajištění, na negativní projevy na nezl. stěžovatele b) nebo na cokoliv jiného,
např. na konkrétní důvody, proč by zařízení bylo nevhodné pro stěžovatele b).
Věk dítěte
[32] Stěžovateli b) bylo v době zajištění bezmála sedmnáct let, tedy o nízkém věku hovořit
nelze. Český zákon ho dokonce připouští zajistit i samostatně. Jakkoliv i na něj je samozřejmě
třeba hledět jako na dítě (byť ve věku blízkém dospělosti), rozhodně nelze na tuto věc
mechanicky přenášet závěry ESLP, které se týkaly zpravidla velmi malých dětí (viz shora).
Jak krajský soud správně uvádí, jinak je třeba vnímat přípustnou dobu zajištění a nutnost pobývat
v zajišťovacím zařízení v případě malých dětí na straně jedné, jinak v případě bezmála
sedmnáctiletého stěžovatele b) na straně druhé.
[33] NSS by očekával přece jen konkrétnější skutkovou argumentaci v žalobě či kasační
stížnosti o negativních dopadech zajištění. NSS v této souvislosti nevidí důvod zpochybnit závěry
krajského soudu, který s odkazem na žalovanou popsal podmínky panující v Zařízení
pro zajištění cizinců Bělá – Jezová tak, že je tam pro nezletilého připraveno nejlepší možné
zázemí, působí tam řada profesionálně vyškolených a vzdělaných sociálních pracovníků,
kteří mají bohaté zkušenosti s prací s nezletilými, pomáhají jim překonávat traumata, podporují
schopnost adaptace na nové prostředí, jejich rozvoj a integraci. Vychovatelé směřují své činnosti
k všestrannému rozvoji dětí, vše je přizpůsobeno věku dítěte, důraz je kladen na bezpečí klientů
a je zajištěna i péče psychologa (viz s. 4 napadeného rozhodnutí).
[34] NSS tedy souhlasí i s tím, že žalovaná mimo jakoukoli pochybnost zohlednila při umístění
žalobců do Zařízení pro zajištění cizinců Bělá – Jezová i skutečnost, že stěžovatel b) je nezletilý,
brala v potaz jeho nejlepší zájem spočívající v tom, aby zůstal se svým bratrem – stěžovatelem a)
a neopomněla se vyjádřit ani k otázce způsobilosti tohoto zařízení pro pobyt dětí. Stěžovatelé
nebyli od sebe podle svého přání odděleni, žalovaná jim umožnila pobývat společně v zařízení
určeném pro rodiny s dětmi a nezletilé cizince bez doprovodu, tj. v zařízení vyšší kvality oproti
běžným zařízením pro zajištění cizinců.
[35] Žalovaná tak vyhověla i doktrinálním požadavkům na nejlepší zájem dítěte, plynoucím
z Úmluvy o právech dítěte, jak je stěžovatelé formulují v žalobě i kasační stížnosti.
Při rozhodování o zajištění žalovaná zjistila názor stěžovatele b) jako bezmála sedmnáctiletého
dítěte a zjistila jeho identitu (plynoucí zejména z jeho tvrzení). Rozhodnutím zachovala rodinné
vztahy umístěním obou sourozenců do téhož zařízení. Žalovaná popsala, jaké služby
jsou z hlediska péče o dítě a jeho ochranu a právo na dosažení nejlepší zdravotní péče
pro stěžovatele b) v zařízení poskytovány a jaké možnosti v tomto zařízení bude mít.
Délka zajištění
[36] V podstatě jedinou konkrétní okolností, která z celé kauzy plyne, je délka zajištění,
která činila devadesát dní. Protože k této otázce stěžovatelé do kasační stížnosti nic nového
nepřinášejí, lze jen stručně odkázat na závěry krajského soudu. Podle §125 odst. 1 věty druhé
zákona o pobytu cizinců v případě rodiny s nezletilými dětmi nesmí doba zajištění překročit
devadesát dnů. Toto pravidlo žalovaná dodržela a srozumitelně vysvětlila, proč bylo třeba volit
právě tuto lhůtu (popisem jednotlivých úkonů, které bude třeba v souvislosti s návratem
stěžovatelů do jejich země učinit).
[37] NSS si je vědom zranitelnosti stěžovatele b) jako nezletilého dítěte, byť ve věku blízkém
zletilosti. Stejně tak si je NSS vědom i toho, že oba stěžovatelé jsou dle svého tvrzení Jezídi.
Tedy mají být členy komunity, která v posledních letech obzvláště trpěla brutalitou režimu
tzv. Islámského státu. Nutno však upozornit, že stěžovatelé v tomto směru nic dalšího netvrdili,
neupozornili ani, že by oni sami či jejich blízcí byli postiženi zločiny tzv. Islámského státu.
Stěžovatelé ani nepožádali o mezinárodní ochranu, čímž opět jasně naznačili, že jejich putování
do Evropy není spojeno s osobní tragédií a legitimní snahou o získání azylu, ale spíše s cestou
za příbuznými do Německa a snahou si ekonomicky polepšit. Žalovaná nevěděla o žádných
psychických problémech stěžovatelů ani o ničem jiném, pro co by delší zajištění mohlo mít
na stěžovatele závažnější negativní dopady. Proto stanovila dobu zajištění na plných devadesát
dnů (nutno s odkazem na shora analyzovanou judikaturu ESLP poznamenat, že u rodiny
s malými dětmi by detence v takové délce byla obvykle nepřijatelná).
[38] NSS zdůrazňuje, že nynějším rozsudkem nedává žalované žádný bianco šek
na automatické stanovení doby zajištění na maximální možnou délku, jak se obávají stěžovatelé.
Doba zajištění musí být vždy co nejkratší, odpovídat efektivní práci žalované s transferem
zajištěných, věku dětí, jejich individuální situaci apod. Co platí obecně, platí tím spíše u zajištění
cizinců mladších osmnácti let a zejména u malých dětí. U návratu do různých států by se tato
doba měla lišit v závislosti na administrativní náročnosti úkonů spojených s návratem cizinců.
NSS ale akceptuje, že realizace vyhoštění do Iráku může být vskutku komplikovanější než třebas
do některých balkánských zemí, na Ukrajinu či do Běloruska. Tato komplikovanost může
odůvodnit delší dobu zajištění.
Povaha zařízení, kde byli stěžovatelé zajištěni
[39] Žalovaná poctivě zvážila i varianty k zajištění, tedy přistoupila k zajištění jako k poslední
možnosti poté, co se jakákoliv jiná možnost ukázala jako pro tento případ nepoužitelná.
Stěžovatelé ostatně ani netvrdí, že v jejich případě přicházela do úvahy některá z alternativ
k zajištění stanovených zákonem o pobytu cizinců, jako je finanční záruka či jiné povinnosti
cizinců (zvláštní opatření za účelem vycestování dle §123b zákona o pobytu cizinců). Stěžovatelé
namísto toho tvrdí, že s ohledem na nejlepší zájem stěžovatele b) jako dítěte, jeho věk
a zranitelnost se žalovaná měla zabývat umístěním do Přijímacího střediska v Zastávce u Brna
jako alternativy k zajištění.
[40] NSS konstatuje, že v této námitce stěžovatelé v podstatě jen reprodukují svou žalobní
argumentaci, aniž snáší nějaké nové argumenty proti rozhodnutí krajského soudu. Proto možno
jen stručně odkázat na bod 21 rozsudku krajského soudu. Umístění žalobců do přijímacího
střediska pro žadatele o mezinárodní ochranu nebylo v tomto případě relevantní alternativou
k umístění do zařízení pro zajištění cizinců, ostatně stěžovatelé nebyli žadateli o mezinárodní
ochranu. Protože nešlo o žádnou alternativu, nemusela se touto otázkou ani žalovaná ve svém
rozhodnutí zabývat (NSS připomíná, že ve správním řízení tímto pochopitelně
nikdo neargumentoval a celá otázka vyvstala až v řízení před správními soudy). Dobová
judikatura krajských soudů, na niž stěžovatelé upozornili, se týkala skutkově odlišných situací,
totiž rodin s velmi malými dětmi, pro které bylo třeba vytvořit zvláštní podmínky.
Nadto umístění malých dětí do zařízení pro zajištění cizinců před několika lety, v době vrcholící
migrační krize, zjevně naráželo na tehdejší limity těchto zařízení. Žalovaná i krajský soud
vysvětlily, proč Zařízení pro zajištění cizinců Bělá – Jezová bylo pro bezmála sedmnáctiletého
stěžovatele b) vhodné z hlediska ochrany nejlepšího zájmu dítěte (srov. bod [33] shora).
[41] Co se týče odkazů na stanovisko veřejné ochránkyně práv ze dne 8. 6. 2017,
NSS takovéto odkazy respektuje jako relevantní popis faktických poměrů panujících v Zařízení
pro zajištění cizinců Bělá – Jezová v první polovině roku 2017. Nynější věc se však týká situace
v témže zařízení o více než jeden a čtvrt roku později, na podzim 2018. Nadto i citované
stanovisko připouští dramatické zlepšování poměrů v zařízení (veřejná ochránkyně práv říká
ve stanovisku z června 2017 řediteli správy uprchlických zařízení mj. toto: „Opatření, která jste
dosud v ZZC Bělá-Jezová realizoval, považuji za obdivuhodná, zejména ve srovnání se situací, která v zařízení
panovala před třemi lety.“). Přesto podmínky v zařízení v červnu 2017 stále ještě nesplňovaly
(dle názoru veřejné ochránkyně práv) všechny požadavky ESLP kladené na zařízení pro zajištění
rodin s dětmi v migrační situaci, a proto v té době zařízení nebylo vhodné pro umísťování rodin
s dětmi. Veřejná ochránkyně práv zejména vytýkala nedostatek svobody pohybu uvnitř areálu,
neustálé monitorování cizinců kamerovým systémem (tedy nedostatek soukromí) a trvající
instalaci ostnatých a žiletkových drátů (byť ty byly postupně v roce 2016 a 2017 nahrazovány
vyhovujícím oplocením kombinovaným s živým plotem).
[42] Je tedy evidentní, že podmínky v Zařízení pro zajištění cizinců Bělá – Jezová
se kontinuálně vyvíjejí a stanovisko popisující situaci na počátku června 2017 může říkat jen velmi
málo o situaci na počátku října 2018, tedy o šestnáct měsíců později. Prostý odkaz na staré
stanovisko veřejné ochránkyně práv tedy nemůže nahradit skutková tvrzení stěžovatelů,
kteří by vysvětlili, co v daném zařízení vskutku porušilo jejich práva. Ostatně ne všechna
pochybení rozvedená ve stanovisku veřejné ochránkyně práv by nutně měla za důsledek
protiprávnost zajištění bezmála sedmnáctiletého stěžovatele b) (jinak by tomu mohlo být
u detence rodin s malými dětmi).
[43] V každém případě není úkolem správních soudů, aby v situaci, kdy stěžovatelé neuplatní
ani žádné konkrétní skutková tvrzení, za stěžovatele vyhledávaly údajná negativa těchto zařízení.
Stěžovatelé jen obecně hovoří o „silné přítomnosti bezpečnostních prvků“, aniž vysvětlují,
co tím přesně míní. Ostatně obdobná zařízení jistými bezpečnostními prvky disponovat z povahy
věci musí, i veřejná ochránkyně práv spíše akcentuje to, aby tyto prvky nebyly příliš zjevné
(např. požaduje jinou podobu plotů, civilní oblečení pracovníků bezpečnostního aparátu apod.).
NSS tedy v nynější situaci nezbývá než vycházet z tvrzení žalované, že podmínky v Zařízení
pro zajištění cizinců Bělá – Jezová se oproti situaci v první půli roku 2017 dále zlepšily
a odpovídají zařízení vhodnému pro krátkodobé zajištění rodin s dětmi.
III.B. Otázka, zda mohl být naplněn účel zajištění
[44] Stěžovatelé dále vysvětlují, že v nynější věci nemohl být naplněn účel zajištění, tedy jejich
vrácení do Iráku. V této zemi jim prý nadále hrozí nebezpečí vážné újmy, proto mezinárodní
závazky ČR vyhoštění do této země neumožňují.
[45] NSS k tomu uvádí, že správní orgán má povinnost zabývat se v řízení o zajištění cizince
podle §124 zákona o pobytu cizinců možnými překážkami správního vyhoštění, vycestování
nebo předání tohoto cizince podle mezinárodní smlouvy v případech, kdy jsou mu tyto překážky
v době rozhodování o zajištění známy nebo v řízení vyšly najevo. V takové situaci je povinen
možné překážky před rozhodnutím o zajištění cizince předběžně posoudit a učinit si úsudek
o tom, zda je správní vyhoštění, vycestování nebo předání cizince alespoň potenciálně možné.
O zajištění cizince nelze rozhodnout, pokud zákonný účel omezení osobní svobody cizince
nebude pravděpodobně možné uskutečnit. Správní orgán je naopak povinen v takovém případě
cizince neprodleně propustit na svobodu (viz takto závěry usnesení rozšířeného senátu ze dne
23. 11. 2011, čj. 7 As 79/2010-150, č. 2524/2012 Sb. NSS, jak je ostatně správně citoval i krajský
soud).
[46] Právě uvedené plyne z toho, že zajištění cizince není žádnou sankcí, ale opatřením
zaručujícím realizaci vyhoštění. Je-li pravděpodobné, že vyhoštění nebude možné uskutečnit,
ztrácí omezení svobody svůj smysl a cizinec má právo na okamžité propuštění.
[47] Smyslem řízení o zajištění cizince není konečné posouzení otázky, zda má být tomuto
cizinci uděleno správní vyhoštění nebo zda má být předán na základě mezinárodní smlouvy
či má jinak nuceně vycestovat z území ČR. Smyslem je pouze vytvoření podmínek pro to,
aby tento hlavní účel mohl být realizován a nebyl předem zmařen tím, že se cizinec bude skrývat
či se jinak vyhýbat realizaci případného správního vyhoštění, předání či vycestování z území ČR
(viz cit. usnesení rozšířeného senátu č. 2524/2012 Sb. NSS, bod 25). Rovněž s ohledem na čas,
který má žalovaná k vydání rozhodnutí, proto nelze klást na finalitu a zevrubnost zjištění
žalované přehnané nároky.
[48] V nynějším případě NSS kvituje, že žalovaná věnovala pravděpodobnosti vyhoštění obou
stěžovatelů zejména s ohledem na situaci v Iráku velkou pozornost. Na s. 6 sice žalovaná
vyslovila pochybnosti, zda jsou oba stěžovatelé skutečně Jezídi, dále však vysvětlila zlepšení
bezpečnostní situace v Iráku v průběhu roku 2018 a zdůraznila porážku tzv. Islámského státu
iráckými ozbrojenými silami. Právě tzv. Islámského státu se přitom stěžovatelé obávali nejvíce.
Žalovaná rovněž zdůraznila, že v Iráku zůstala matka stěžovatelů a další příbuzní, což dále
ukazuje na šanci na úspěšnou realizaci návratu.
[49] NSS nebude nijak zkoumat důkazy, kterými stěžovatelé v řízení před NSS nově
argumentují (vesměs odkazem na internetové stránky ohledně přetrvávající komplikované
bezpečnostní situace v Iráku). Nelze samozřejmě zpochybnit, že situace v Iráku i v druhé půlce
roku 2018 zůstávala vážná. Nijak nezpochybněnou vojenskou porážkou teroristické organizace
„Islámský stát“, která ztratila kontrolu nad jakýmkoliv iráckým územím, však padl základní
argument proti vyhoštění obou stěžovatelů. Předběžnou domněnku o reálné možnosti realizovat
návrat stěžovatelů do Iráku tedy žalovaná odůvodnila zcela dostatečně. Zda je vyhoštění skutečně
právně možné, je úkolem pro další rozhodování žalované.
III.C. Tvrzené procesní pochybení krajského soudu
[50] Stěžovatelé konečně upozorňují, že krajský soud překročil maximální možnou dobu
pro vyhotovení písemného znění rozsudku podle §54 odst. 3 s. ř. s. Průtahy s vyhotovením
písemné verze rozsudku krajský soud fakticky znemožnil efektivní obranu proti svému rozsudku.
[51] Podle §54 odst. 3 s. ř. s. soud vyhotoví rozsudek nejpozději do jednoho měsíce
od vyhlášení a učiní potřebná opatření k doručení stejnopisu rozsudku účastníkům do vlastních
rukou. Tuto lhůtu může předseda soudu ze závažných důvodů prodloužit, nejvýše však o dva
měsíce. V řízeních, v nichž je soud povinen rozhodnout ve lhůtách počítaných na dny, provede úkony podle věty
první bez zbytečného odkladu. Posledně zmíněně pravidlo se týká i nynější věci, neboť i v řízení
o žalobě proti zajištění cizince je soud povinen rozhodnout ve lhůtě počítané na dny (viz dále
cit. §172 odst. 5 zákona o pobytu cizinců).
[52] Podle §172 odst. 5 zákona o pobytu cizinců o žalobě proti rozhodnutí o zajištění cizince
krajský soud rozhodne do 7 pracovních dní ode dne doručení správního spisu soudu. Zákon tím
promítá ústavní požadavek ochrany svobody zajištěných cizinců a realizuje ústavněprávní
požadavky na efektivní a rychlou soudní ochranu ve věcech omezení osobní svobody.
[53] NSS ze soudního spisu ověřil, že soud o žalobě rozhodl rozsudkem dne 13. 11. 2018.
Písemné znění rozsudku zaslal krajský soud do datové schránky účastníkům, resp. jejich
zástupcům až 17. 12. 2018 (pondělí), tedy více než jeden měsíc po vyhlášení rozsudku. Lhůta
k vyhotovení rozsudku nebyla postupem dle §54 odst. 3 s. ř. s. prodlužována.
[54] Krajský soud tedy porušil zákon hned dvakrát. S ohledem na urgentnost věci a jasné
pravidlo v §54 odst. 3 věty třetí s. ř. s. měl povinnost vyhotovit písemné znění rozsudku
bez zbytečného odkladu. Soud tedy neměl čerpat celou jednoměsíční lhůtu pro vyhotovení
písemného znění rozsudku, ale sepsat rozsudek ve lhůtě podstatně kratší (jeden či maximálně dva
týdny). Výjimkou by byla jen mimořádná složitost věci, což ovšem nebyl případ této žaloby.
Krajský soud však dokonce překročil i jednoměsíční lhůtu, aniž předseda soudu tuto lhůtu
prodloužil způsobem dle §54 odst. 3 věty druhé s. ř. s. (NSS má však za to, že tento postup
by v těchto věcech zásadně neměl mít místo, snad krom výjimečných situací, neboť zákon jasně
stanoví povinnost vyhotovit písemné znění rozsudku bez zbytečného odkladu).
[55] Stěžovatelé mají tedy pravdu, krajský soud se vskutku dopustil procesního pochybení.
Je však třeba doplnit, že toto pochybení nemůže mít vliv na zákonnost rozhodnutí krajského
soudu ve věci samé. Zrušením rozsudku jen z tohoto důvodu samozřejmě nelze odklidit
negativní důsledky, které s tímto průtahem stěžovatelům vznikly (oddálení možnosti bránit
se proti rozhodnutí krajského soudu u NSS).
IV. Závěr a náklady řízení
[56] S ohledem na vše výše uvedené proto NSS zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou
(§110 odst. 1 věta poslední s. ř. s.).
[57] O náhradě nákladů řízení rozhodl podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelé
nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměli úspěch;
žalované náklady řízení nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
[58] Ustanovenému zástupci se dle §35 odst. 9 s. ř. s. s přihlédnutím k §7 bodu 5, §9 odst. 4
písm. d), §11 odst. 1 písm. b) a d), §12 odst. 4 a §13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
přiznává odměna za zastupování za dva úkony právní služby (převzetí věci a podání kasační
stížnosti) za každého ze stěžovatelů, snížená o 20 %, tj. {2x[2x3100-(2x3100x0,2)]} = 2x[6200-
1240] = 2x4960 Kč = 9 920 Kč, a paušální náhrada hotových výdajů (2x300 Kč), celkem částka
9 920+600 = 10 520 Kč, která bude proplacena z účtu NSS do 30 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. března 2019
Zdeněk Kühn
předseda senátu