ECLI:CZ:NSS:2019:11.KSS.3.2019:77
sp. zn. 11 Kss 3/2019 - 77
ROZHODNUTÍ
Kárný senát Nejvyššího správního soudu jakožto soudu kárného složený z předsedy senátu
JUDr. Tomáše Langáška, LL.M., členů JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Michaela Květa a přísedících
JUDr. Jana Jakovce, Mgr. Olgy Rosenkranzové, Ph.D. a JUDr. Moniky Novotné projednal
v ústním jednání dne 23. 9. 2019 kárný návrh ze dne 27. 6. 2019, došlý kárnému soudu dne
2. 7. 2019, kárného navrhovatele: předseda Krajského soudu v Ústí nad Labem Mgr. Luboš
Dörfl, Ph.D., sídlem Národního odboje 1274, Ústí nad Labem, proti kárně obviněnému:
Mgr. Petr Neumann, soudce Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci,
nar. X, bytem S. L., a rozhodl
takto:
I.
Podle §19 odst. 2 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních
exekutorů, ve znění pozdějších předpisů,
s e
Mgr. Petr Neumann,
soudce Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci,
z p r oš ť u j e
kárného návrhu pro skutek spočívající v tom,
že
jako soudce trestního úseku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci v řízení
vedeném pod sp. zn. 56 T 6/2018 dne 15. 11. 2018 vydal příkaz k zatčení na obžalovaného D.
K., narozeného X, na jehož základě byl dne 4. 1. 2019 v 15.15 hodin obžalovaný zatčen a omezen
na osobní svobodě, přičemž následně v rozporu s §69 odst. 5, odst. 6 tr. řádu dal telefonický
pokyn vrchní inspektorce 1. oddělení obecné kriminality Územního odboru policie Liberec
nprap. Bc. M. J., aby tato zatčeného obžalovaného vyslechla a po provedení úkonů
požadovaných soudcem jej propustila ze zatčení, v důsledku čehož nebyl obžalovaný D. K. v
zákonné lhůtě 24 hodin od zatčení policejním orgánem dodán soudu a následně nebyl soudem
vůbec vyslechnut a nebylo rozhodnuto o jeho vazbě,
čí mž m ěl spá c ha t k árn é pr o v i ně ní
podle §87 odst. 1, §88 odst. 1 písm. b) in fine zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích,
přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech
a soudcích), ve znění pozdějších předpisů,
p ro t o že sk ut e k ne ní k á r ný m pr o v i ně ní m .
II.
Mgr. Petr Neumann,
soudce Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci,
s e uz ná v á v i nn ým
podle §19 odst. 1 zákona č. 7/2002 Sb.
že
1) jako předseda senátu trestního úseku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci
v řízení vedeném pod sp. zn. 56 T 1/2013 a ve vyhotovení rozsudku č. j. 56 T 1/2013-5041
ze dne 1. 11. 2017 v rozporu s §264 odst. 1 trestního řádu nerespektoval právní názor a pokyny
Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího vyjádřené v usnesení Vrchního soudu v Praze
sp. zn. 5 To 61/2014 ze dne 17. 4. 2015, jímž byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Ústí nad
Labem – pobočky v Liberci č. j. 56 T 1/2013-4711 ze dne 2. 7. 2014, v důsledku čehož byl
rozsudek č. j. 56 T 1/2013-5041 ze dne 1. 11. 2017 usnesením Vrchního soudu v Praze
sp. zn. 6 To 12/2018-5097 ze dne 3. 12. 2018 podle §258 odst. 1 písm. b), c), d) trestního řádu
zrušen, věc vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí a bylo nařízeno, aby soud
prvního stupně věc sp. zn. 56 T 1/2013 projednal a rozhodl v jiném složení senátu,
že
2) jako předseda senátu trestního úseku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci
v řízení vedeném pod sp. zn. 56 T 1/2014 a v jím vyhotoveném rozsudku č. j. 56 T 1/2014-2868
ze dne 25. 10. 2016 v rozporu s §264 odst. 1 trestního řádu nerespektoval právní názor a pokyny
Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího vyjádřené v usnesení Vrchního soudu v Praze
sp. zn. 9 To 67/2015 ze dne 26. 8. 2015, kterým byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Ústí nad
Labem – pobočky v Liberci č. j. 56 T 1/2014-2746 ze dne 24. 4. 2015, a v podstatné části opsal
odůvodnění zrušeného rozsudku č. j. 56 T 1/2014-2746, v důsledku čehož byl rovněž rozsudek
č. j. 56 T 1/2014-2868 zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze sp. zn. 9 To 15/2017 ze dne
1. 6. 2017 podle §258 odst. 1 písm. b), c), d) trestního řádu a věc byla vrácena soudu prvního
stupně k novému rozhodnutí; následně v citovaném řízení a v jím vyhotoveném rozsudku
č. j. 56 T 1/2014-3107 ze dne 16. 2. 2018 v rozporu s §264 odst. 1 trestního řádu opakovaně
nerespektoval právní názor a pokyny Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího vyjádřené
v jeho předchozích usneseních, v důsledku čehož byl rozsudek č. j. 56 T 1/2014-3107 zrušen
usnesením Vrchního soudu v Praze sp. zn. 9 To 56/2018 ze dne 9. 10. 2018 podle §258 odst. 1
písm. b), c) trestního řádu, věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí a bylo
nařízeno, aby soud prvního stupně věc sp. zn. 56 T 1/2014 projednal a rozhodl v jiném složení
senátu,
a
že
3) jako předseda senátu trestního úseku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci,
v řízení vedeném pod sp. zn. 56 T 3/2015, v rozporu s §79 odst. 1 zákona o soudech a soudcích,
který mu ukládá rozhodovat v přiměřených lhůtách bez průtahů, a v rozporu s §2 odst. 4
trestního řádu, dle něhož je nutno trestní věci projednávat urychleně a bez zbytečných průtahů,
neučinil žádný úkon potřebný k rozhodnutí o návrhu státního zástupce ze dne 2. 11. 2017
na zabrání věci na č. l. 116 uvedeného trestního spisu, a to od 10. 2. 2018, kdy uplynula jím
stanovená lhůta pro vyjádření k návrhu státního zástupce (referát na č. l. 119), až do 24. 6. 2019,
kdy nařídil veřejné zasedání na den 9. 7. 2019 (referát č. l. 120),
přičemž rozhodnutím kárného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2014
č. j. 11 Kss 3/2014-58 byl shledán vinným ze spáchání kárného provinění podle §87 odst. 1
zákona o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, a byla mu uložena důtka,
t e dy
v době před zahlazením kárného opatření zaviněně porušil povinnosti soudce a ohrozil důvěru
v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudů.
T í m s p ách al k árn á pr o v i ně ní
podle §87 odst. 1, §88 odst. 1 písm. b) in fine zákona o soudech a soudcích
a za ně se mu uk l á dá
kárné opatření
sní ž e ní p l at u o 20 % n a d o b u 1 2 měs í ců
podle §88 odst. 1 písm. b) in fine zákona o soudech a soudcích.
Odůvodnění:
I. Průběh kárného řízení
[1] Předseda Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále též „navrhovatel“) podal dne
2. 7. 2019 podle §8 odst. 2 písm. f) zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních
zástupců a soudních exekutorů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „kárný zákon“),
k Nejvyššímu správnímu soudu jakožto soudu kárnému návrh na zahájení kárného řízení,
datovaný dnem 27. 6. 2019, proti soudci liberecké pobočky tohoto soudu Mgr. Petru
Neumannovi (dále též „kárně obviněný“ nebo „soudce“). Obvinil ho ve smyslu §86 a 87 zákona
č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších
zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, z toho, že v trestních
řízeních vedených u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod
sp. zn. 56 T 1/2013 a sp. zn. 56 T 1/2014 opakovaně nerespektoval závazný právní názor
odvolacího soudu ohledně rozsahu dokazování, v důsledku čehož odvolací soud musel nařídit
projednání věci v jiném složení senátu a v řízení vedeném pod sp. zn. 56 T 1/2014 došlo
k promlčení trestního stíhání obžalované. Kárný navrhovatel soudce dále obvinil z toho,
že v řízení vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod
sp. zn. 56 T 3/2015 neučinil žádný úkon směřující k rozhodnutí o návrhu státního zástupce
na zabrání věci a že v řízení vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 56 T 6/2018 vydal příkaz
k zatčení obžalovaného, následně však nařídil policejnímu orgánu obžalovaného pouze
vyslechnout a po provedení nezbytných úkonů propustit, obžalovaný tedy nebyl v zákonné lhůtě
24 hodin od zatčení dodán soudu, nebyl soudem vyslechnut a nebylo rozhodnuto o vazbě.
[2] V odůvodnění kárného návrhu navrhovatel uvedl, že popsaná pochybení byla zjištěna
při prověrce spisů referovaných kárně obviněným provedené místopředsedou Krajského soudu
v Ústí nad Labem pro pobočku v Liberci Mgr. Romanem Buchalem, jejíž výsledky byly s kárně
obviněným projednány dne 30. 4. 2019. Ve vztahu ke skutkům spočívajícím v nerespektování
závazného právního názoru odvolacího soudu kárný navrhovatel odkázal na odůvodnění
příslušných usnesení Vrchního soudu v Praze, v nichž jsou popsány chyby v hodnocení důkazů
ze strany kárně obviněného, nelogičnost jeho závěrů, opomenutí některých významných
okolností a ignorování důkazů (řízení sp. zn. 56 T 1/2013), respektive nejasná skutková zjištění,
nevyčerpání důkazů významných pro rozhodnutí, absence srozumitelných a ucelených
hodnotících úvah a absence řádného hodnocení důkazů (řízení sp. zn. 56 T 1/2014). Navrhovatel
v tom spatřuje opakované porušení povinností kárně obviněného soudce, který svá rozhodnutí
odůvodňoval v rozporu s §125 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád),
ve znění pozdějších předpisů] a hodnotil důkazy v rozporu s §2 odst. 6 trestního řádu, a to přes
konkrétní výhrady odvolacího soudu, zároveň tedy nerespektoval v rozporu s §264 odst. 1
trestního řádu závazný právní názor a pokyny odvolacího soudu, který v konečném důsledku
přikázal projednat věci v jiném složení senátu. Dle navrhovatele jde o zcela zásadní exces
a pochybní kárně proviněného, které negativně ovlivňují délku trestního řízení a ohrožují důvěru
v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudů. Ve věci sp. zn. 56 T 1/2014 přitom
došlo k promlčení trestního stíhání obžalované. Kárný navrhovatel dodal, že se nejedná
o ojedinělé pochybení kárně obviněného soudce, k situaci, kdy byla věc nakonec odvolacím
soudem přikázána k projednání a rozhodnutí v jiném složení senátu došlo i v řízení vedeném
u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 56 T 3/2011; tento skutek
však není s ohledem na promlčení předmětem kárného návrhu, navrhovatel jej uvádí pouze
pro dokreslení situace.
[3] Navrhovatel konstatoval, že ze spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky
v Liberci sp. zn. 56 T 3/2015 je zcela evidentní, že kárně obviněný neučinil žádný úkon
(především nenařídil veřejné zasedání), který by efektivně směřoval k rozhodnutí o návrhu
státního zástupce ze dne 2. 11. 2017 na zabrání věci obžalované, jejíž trestní stíhání bylo
zastaveno, zavinil tedy průtah při vyřizování věci, který ke dni podání kárného návrhu trval.
[4] V posledním skutku spočívajícímu v tom, že kárně obviněný v trestním řízení vedeném
u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 56 T 6/2018 vydal příkaz
k zatčení obžalovaného, následně však v rozporu s §69 odst. 5 a 6 trestního řádu pouze nařídil
policejnímu orgánu obžalovaného vyslechnout a propustit ze zatčení, aniž by byl obžalovaný
do 24 hodin dodán soudu, soudem vyslechnut a bylo rozhodnuto o jeho vazbě, navrhovatel
též spatřuje ohrožení důvěru v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudů. Odkázal
na výsledky prověrky a na zprávu Generální inspekce bezpečnostních sborů, dle níž policejní
orgán jednal na základě pokynu kárně obviněného.
[5] Navrhovatel dále uvedl, že v roce 2016 napadly do soudního oddělení kárně obviněného
celkem 4 věci / 15 osob (z celkového nápadu liberecké pobočky Krajského soud v Ústí nad
Labem 30 věcí / 65 osob), v roce 2017 to byly 3 věci / 21 osob (z celkových 27 věcí / 76 osob)
a obživlo 10 věcí / 31 osob, v roce 2018 pak napadlo 9 věcí / 34 osob (z celkových 34 věcí / 75
osob) a obživlo 6 věcí / 8 osob.
[6] K osobě kárně obviněného soudce navrhovatel uvedl, že působil od 17. 12. 1980
do 10. 7. 1991 jako soudce trestního úseku Okresního soudu v Liberci (od 1. 1. 1981 byl
předsedou senátu), následně vykonával advokátní praxi a od 8. 10. 2001 vykonává funkci
předsedy senátu na trestním úseku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky
v Liberci. Rozhodnutím kárného senátu Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 12. 2005
sp. zn. 1 Ds 9/05 ve spojení s rozhodnutím kárného senátu Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006
sp. zn. 1 Skno 2/2006 byla kárně obviněnému za průtahy ve čtyřech trestních věcech uložena
důtka. Rozhodnutím kárného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2014
č. j. 11 Kss 3/2014-58 byl kárně obviněný shledán vinným ze zaviněného porušení povinností
soudce ve věci 56 T 3/2012, za což mu byla rovněž uložena důtka.
[7] S ohledem na všechny uvedené skutečnosti navrhuje kárný navrhovatel uložit soudci
kárné opatření v podobě snížení platu o 10 % na dobu 6 měsíců.
[8] Dne 25. 7. 2019 obdržel kárný senát sdělení navrhovatele, že se mu podařilo s kárně
obviněným po podání kárného návrhu uzavřít dohodu o vině a kárném opatření, a žádá proto
kárný senát o projednání jejího schválení. K tomuto sdělení navrhovatel přiložil kopii dohody
o vině a kárném opatření (nazvané „dohoda o vině a trestu“) uzavřené dne 24. 7. 2019
na liberecké pobočce Krajského soudu v Ústí nad Labem, v níž kárně obviněný prohlásil,
že se dopustil skutků vymezených v kárném návrhu. Navrhovatel v dohodě prohlásil, že jím
zjištěné skutečnosti dostatečně dokládají závěr, že se kárně obviněný dopustil vymezeného
jednání, čímž zaviněně porušil povinnosti soudce a ohrozil důvěru ve spravedlivé rozhodování,
čímž se dopustil kárného provinění podle §87 odst. 1 zákona o soudech a soudcích. Navrhovatel
a kárně obviněný soudce se dohodli na kárném opatření v podobě snížení platu o 10 % na dobu
6 měsíců. V závěrečných ujednáních dohody kárně obviněný prohlásil, že rozumí obsahu
sjednávané dohody o vině a kárném opatření, je mu zřejmé, co tvoří podstatu vytýkaného
jednání, v němž je spatřováno kárné provinění, a shledává navrhované kárné opatření
adekvátním. Současně uvedl, že prohlášení o tom, že se vytýkaného jednání dopustil, učinil
dobrovolně a bez nátlaku, vědom si svých práv, jakož i vědom si závažnosti tohoto prohlášení
a z něj plynoucích důsledků.
[9] Dne 2. 8. 2019 bylo kárnému senátu doručeno vyjádření kárně obviněného soudce
ke kárnému návrhu. Přiložil k němu své vyjádření z 29. 4. 2019, které původně vypracoval jako
vyjádření k výsledkům kontroly spisů v senátu 56 T, s tím, že ani nyní na něm nemá co měnit.
V průvodním dopise uvedl, že při jednání s kárným navrhovatelem se hovořilo i o jeho rezignaci.
Jeho úmyslem bylo rezignovat v lednu 2021, po smrti manželky se však jeho plány změnily
a může rezignovat kdykoli. V lednu 2020 má na jeho místo nastoupit nová soudkyně, kárně
obviněný proto slíbil rezignovat v lednu 2020, aby dokončil především dvě řízení s větším
počtem obžalovaných, která by nerad přenechával svým kolegům.
[10] Pokud jde o samotné vyjádření ze dne 29. 4. 2019 ke kontrole jeho senátu, vyplývá z něj,
že vytýkané skutky v podstatě popírá. Pokud jde o skutky č. 1 a 2, uvedl k nim, že se mu nikdy
nestalo, že by nerespektoval názor odvolacího soudu, i přes případné vnitřní výhrady se jím vždy
řídil. Ve vztahu ke skutku č. 2 odmítl způsobení následku spočívající v zastavení trestního stíhání
pro promlčení – to přičítal odnětí věci svému senátu s tím, že nový senát to již do konce
promlčecí doby nestihl skončit. Dále ve vztahu k oběma skutkům uvedl, že trvá na svém
hodnocení důkazů, s odvolacím soudem se rozcházel ve vztahu k subjektivní stránce trestných
činů, což je velmi tenká hranice pro uznání viny či zproštění obžaloby, ostatně ve věci skutku
č. 1 sám státní zástupce navrhl zproštění obžaloby. S odvolacím soudem se kárně obviněný
rozcházel jen v hodnocení důkazů a nesouhlasí s tím, že by jeho rozhodnutí nebylo dostatečně
odůvodněno.
[11] Ve vztahu ke skutku č. 3 kárně obviněný uvedl, že v této věci nejsou splněny podmínky
pro zabrání věci, neboť doposud nebylo zjištěno, zda byla obžalovaná, kterou nelze trestně stíhat,
vinna. Pokud jde o skutek č. 4, v této věci byl obžalovaný obtížně dosažitelný, kárně obviněný
se jej snažil zajistit osobně, což se nakonec podařilo. Obžalovaný byl zajištěn na základě příkazu
k zatčení. Policie následně kárně obviněnému sdělila, že obžalovaný již několik let bydlí a pracuje
v Liberci u téhož zaměstnavatele, a proto kárně obviněný rozhodl, aby policie obžalovaného
pouze seznámila s termínem hlavního líčení a propustila jej s následným zrušením příkazu
k zatčení.
[12] Jinak než odkazem na výše rekapitulovaný obsah jeho vyjádření k prověrce se kárně
obviněný ke kárnému návrhu a k návrhu na schválení dohody o vině a kárném opatření
nevyjádřil.
II. Průběh ústního jednání
[13] Kárně obviněný se na jednání nedostavil, ač byl o jeho konání řádně a v dostatečném
časovém předstihu vyrozuměn. Neodstavil se ani obhájce, ostatně kárně obviněný si žádného
nezvolil, ač byl o tomto svém právu poučen. Kárný soud obdržel dne 19. 9. 2019 prostý e-mail
ze služební adresy kárně obviněného, že se z jednání omlouvá, neboť pro neurologické problémy
s páteří pro něj není dlouhá jízda autem vhodná ani možná, a že souhlasí s tím, aby se jednalo
v jeho nepřítomnosti. Místopředseda Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci
Mgr. Roman Buchal, zastupující navrhovatele před kárným soudem, na dotaz předsedy kárného
senátu uvedl, že podle jeho informací kárně obviněný není v pracovní neschopnosti a dochází
do práce.
[14] Předseda kárného senátu i přesto zahájil jednání a vyhlásil usnesení, že se bude jednat
v nepřítomnosti kárně obviněného. Usnesení odůvodnil tak, že zákon zásadně vyžaduje,
aby kárný soud jednal za přítomnosti kárně obviněného, neboť kárná odpovědnost soudce
je odpovědností ryze osobní a i samo veřejné projednání kárného obvinění za jeho přítomnosti
má výrazný preventivní a výchovný účinek, ne nadarmo ostatně zákon umožňuje kárnému soudu
i v případě shledání viny upustit od uložení kárného opatření, je-li samo projednání kárného
provinění postačující. To samozřejmě předpokládá osobní přítomnost kárně obviněného. Kárný
zákon umožňuje v §17 odst. 1 jednat v nepřítomnosti kárně obviněného jen ve dvou případech:
odmítne-li se před kárný senát dostavit nebo nedostaví-li se bez důvodné omluvy. Přání kárně
obviněného neúčastnit se jednání nebo jeho souhlas s projednáním věci bez jeho přítomnosti
jsou z tohoto hlediska irelevantní. Termín kárného jednání byl stanoven po domluvě s kárně
obviněným, aby mu vyhovoval. Kárně obviněný byl poučen, že případná omluva ze zdravotních
důvodů musí být náležitě doložena lékařskou zprávou. To se nestalo. Za těchto okolností nelze
uzavřít jinak, než že kárný soud od kárně obviněného neobdržel řádnou a doloženou omluvu
z jednání, jím uváděné důvody jsou neprůkazné a nekonkrétní (lze odkázat na usnesení Ústavního
soudu sp. zn. IV. ÚS 3360/15 ze dne 2. 2. 2016). Kárně obviněný se tedy ve smyslu zákona
odmítl před kárný senát dostavit, resp. svou neúčast řádně neomluvil, a proto lze jednat i v jeho
nepřítomnosti.
[15] Poté navrhovatel přednesl kárný návrh a předseda kárného senátu seznámil přítomné
s výsledky předběžného šetření (§13 kárného zákona), v němž podrobněji – vzhledem
k nepřítomnosti kárně obviněného – rekapituloval obsah jeho vyjádření (viz odstavce [9] a násl.
tohoto rozhodnutí).
[16] Na jednání kárného soudu místopředseda Krajského soudu v Ústí nad Labem
Mgr. Roman Buchal předložil novou dohodu o vině a kárném opatření uzavřenou dne 6. 9. 2019
na liberecké pobočce Krajského soudu v Ústí nad Labem mezi kárným navrhovatelem a kárně
obviněným. Kárně obviněný v dohodě prohlásil, že se dopustil skutků vymezených v kárném
návrhu. Navrhovatel prohlásil, že jím zjištěné skutečnosti dostatečně dokládají závěr, že kárně
obviněný se dopustil specifikovaného jednání, jímž zaviněně porušil povinnosti soudce a ohrozil
důvěru ve spravedlivé rozhodování, čímž se dopustil kárného provinění podle §87 odst. 1 zákona
o soudech a soudcích. Kárný navrhovatel a kárně obviněný se nově dohodli na uložení kárného
opatření v podobě snížení platu o 15 % na dobu 12 měsíců. Výslovně též ujednali, že touto
dohodou mění dohodu o vině a kárném opatření (trestu) uzavřenou dne 24. 7. 2019.
[17] Po poradě senátu pak bylo vyhlášeno usnesení, že se předložená dohoda o vině a kárném
opatření ze dne 6. 9. 2019 ve smyslu §314r odst. 2 trestního řádu neschvaluje, a to kumulativně
ze dvou důvodů. Prvým důvodem byla nepřítomnost kárně obviněného. Podle §314q odst. 1
trestního řádu, který je při schvalování dohody o vině a kárném opatření v řízení o kárné
odpovědnosti soudce přiměřeně aplikován, se totiž veřejné zasedání (jednání) o návrhu
na schválení dohody o vině a trestu koná za stálé přítomnosti obviněného. K tomu přistoupil
druhý důvod neschválení dohody, jímž byla pochybnost kárného soudu o postoji kárně
obviněného. Kárný senát 11 Kss, je-li to možné a souladné se zákonem, vždy upřednostňuje
schválení dohody o vině a kárném opatření, byl ostatně prvním kárným senátem, který tak učinil
(rozhodnutí č. j. 11 Kss 8/2018-199 z 15. 4. 2019 ve věci M.). Možnost uzavřít dohodu o vině a
kárném opatření považuje kárný senát za vhodné vyústění kárného řízení mimo jiné proto, že jde
o projev žádoucí sebereflexe na straně kárně obviněného soudce, působící preventivně, neboť
je příslibem, že se kárně obviněný vytýkaného pochybení do budoucna vyvaruje. To ovšem
předpokládá upřímné a vážně míněné uznání pochybení. V situaci, kdy se kárně obviněný
písemně vyjádřil tak, že sice dohodu podepsal, avšak trvá na svých postojích, z nichž vyplývá,
že vytýkaná pochybení v podstatě neuznává, a současně se odmítl ke kárnému jednání bez řádné
omluvy dostavit, takže nebylo možné jeho výslechem uvedený rozpor v jeho postojích výslovně
objasnit, resp. odstranit, nemohl kárný senát předloženou dohodu jako projev jeho žádoucí
sebereflexe akceptovat.
[18] Kárný soud pak na jednání provedl tyto listinné důkazy:
A) spis kárného soudu sp. zn. 11 Kss 3/2014, včetně rozhodnutí č. j. 11 Kss 3/2014-58 ze dne
24. 4. 2014, právní moc z téhož dne;
B) relevantní část spisu sp. zn. 56 T 1/2013 (ke skutku pod č. 1 návrhu), konkrétně (B/1)
rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci č. j. 56 T 1/2013-4711 ze dne
2. 7. 2014, (B/2) usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 To 61/2014 ze dne 17. 4. 2015,
(B/3) rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci č. j. 56 T 1/2013-5041
ze dne 1. 11. 2017 a (B/4) usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 6 To 12/2018-5097 ze dne
3. 12. 2018, který zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci
č. j. 56 T 1/2013-5041 ze dne 1. 11. 2017, věc vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí
a nařídil, aby soud prvního stupně věc sp. zn. 56 T 1/2013 projednal a rozhodl v jiném složení
senátu;
C) relevantní část spisu sp. zn. 56 T 1/2014 (ke skutku pod č. 2 návrhu), konkrétně (C/1)
rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci č. j. 56 T 1/2014-2746 ze dne
24. 4. 2015, (C/2) usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 9 To 67/2015-2767 ze dne 26. 8. 2015,
jímž byl uvedený rozsudek zrušen a vrácen krajskému soudu, (C/3) rozsudek Krajského soudu
v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci č. j. 56 T 1/2014-2868 ze dne 25. 10. 2016, (C/4) usnesení
Vrchního soudu v Praze sp. zn. 9 To 15/2017-2939 ze dne 1. 6. 2017, jímž byl rozsudek
č. j. 56 T 1/2014-2868 zrušen a věc znovu vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí,
(C/5) rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci č. j. 56 T 1/2014-3107
ze dne 16. 2. 2018, (C/6) usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 9 To 56/2018-3144 ze dne
9. 10. 2018, jímž byl rozsudek č. j. 56 T 1/2014-3107 zrušen, věc znovu vrácena soudu prvního
stupně k novému rozhodnutí a nařízeno, aby soud prvního stupně věc sp. zn. 56 T 1/2014
projednal a rozhodl v jiném složení senátu, a (C/7) usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem
– pobočky v Liberci ze dne 6. 2. 2019 č. j. 56 T 1/2014-3168, jímž bylo trestní stíhání obžalované
zastaveno podle §11 odst. 1 písm. b) tr. řádu z důvodu promlčení trestního stíhání obžalované;
D) relevantní část spisu sp. zn. 56 T 3/2015 (ke skutku pod č. 3 návrhu), konkrétně (D/1) návrh
státního zástupce ze dne 2. 11. 2017 na zabrání věci na čísle listu 116-118 uvedeného trestního
spisu, (D/2), referát k rozeslání návrhu na č. l. 119 ze dne 12. 1. 2018 se lhůtou do 10. 2. 2018,
(D/3) referát na č. l. 120 ze dne 24. 6. 2019, jímž bylo nařízeno veřejné zasedání o zabrání věci
na 9. 7. 2019;
E) relevantní část spisu sp. zn. 56 T 6/2018 (ke skutku pod č. 4 návrhu), konkrétně (E/1) příkaz
k zatčení na č. l. 287, (E/2) sdělení policejního orgánu o realizaci zatykače na č. l. 294
ze 7. 1. 2019, písemnosti předané zatčenému – předvolání ke krajskému soudu, vč. doručenky,
protokol o zatčení, úřední záznam o podaném vysvětlení, č. l. 294-300;
F) osobní spis kárně obviněného soudce, včetně rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího soudu
ze dne 21. 6. 2006 sp. zn. 1 Skno 2/2006 a rozhodnutím kárného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 24. 4. 2014 č. j. 11 Kss 3/2014-58;
G) prověrkový spis Spr 20266/2019, konkrétně (G/1) zpráva z prověrky ze dne 4. 6. 2019, (G/2)
vyjádření kárně obviněného k výsledkům kontroly spisů v senátu 56 T z 29. 4. 2019 (tatáž
písemnost, jakou kárně obviněný přiložil ke svému vyjádření ke kárnému návrhu, s tím,
že na ni dále odkazuje) a (G/3) (ke skutku pod č. 4 návrhu) písemnosti GIBS na č. l. 10
a 15 zn. 2 KZN 35/2019 z 25. 4. 2019 – postoupení ve věci vrchní inspektorky 1. oddělení
obecné kriminality Územního odboru policie Liberec pro podezření ze spáchání kázeňského
přestupku Krajskému ředitelství policie Libereckého kraje a postoupení ve věci Mgr. Neumanna
předsedovi Krajského soudu v Ústí nad Labem dr. Dörflovi;
H) stanovisko místopředsedy Vrchního soudu v Praze JUDr. Jana Sváčka k rozhodovací činnosti
kárně obviněného soudce ze dne 7. 8. 2019, č. j. Tpj 95/2019, S 132/2019;
I) roční výkaz agendy T v CSLAV za rok 2018 – 2019 v senátu 56 T.
[19] Jiné důkazy nebyly navrhovány.
III. Skutková zjištění a posouzení kárného soudu
[20] K dodržení subjektivní a objektivní lhůty k podání návrhu na zahájení kárného řízení
ve smyslu §9 odst. 1 kárného zákona ke všem bodům kárného návrhu kárný soud uvádí,
že v řízení nevyplynulo najevo nic (ani kárně obviněný nedodržení lhůt pro podání kárného
návrhu nenamítal), co by zpochybnilo tvrzení kárného navrhovatele, že se o vytýkaných skutcích
dozvěděl na základě prověrky spisů referovaných kárně obviněným v senátu 56 T, provedené
místopředsedou Krajského soudu v Ústí nad Labem pro pobočku v Liberci Mgr. Romanem
Buchalem, jejíž výsledky byly s kárně obviněným projednány dne 30. 4. 2019. Tato prověrka
probíhala ve dnech 11 - 28. 2. 2019. I kdyby kárný soud dospěl k závěru, že místopředseda
krajského soudu rozhodné poznatky o vytýkaných proviněních nabýval již v průběhu prověrky,
je zřejmé, že i tak by byla subjektivní šestiměsíční lhůta zachována. Objektivní tříletá lhůta
je taktéž zachována nepochybně, neboť ke všem vytýkaným skutkům došlo po 2. 7. 2016
(tři roky zpětně od data zahájení kárného řízení.
III. 1. K výroku I
[21] Kárný navrhovatel pod bodem 4 návrhu soudci vytýkal, že jako soudce trestního úseku
Krajského soud v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci v řízení vedeném pod sp. zn. 56 T 6/2018
dne 15. 11. 2018 vydal příkaz k zatčení obžalovaného, na jehož základě byl dne 4. 1. 2019
v 15.15 hodin obžalovaný zatčen a omezen na osobní svobodě, přičemž následně v rozporu
s §69 odst. 5 trestního řádu dal telefonický pokyn vrchní inspektorce 1. oddělení obecné
kriminality Územního odboru policie Liberec, aby zatčeného obžalovaného vyslechla
a po provedení úkonů požadovaných soudcem jej propustila ze zatčení, v důsledku čehož nebyl
obžalovaný v zákonné lhůtě 24 hodin od zatčení policejním orgánem dodán soudu, nebyl
soudcem vůbec vyslechnut a nebylo rozhodnuto o jeho vazbě.
[22] Kárný soud provedl důkaz částí trestního spisu zn. 56 T 6/2018 a prověrkovým spisem
Spr 20266/2019, které přesně potvrzují skutečnosti uvedené v kárném návrhu. Ani kárně
obviněný je nijak nevyvracel. Ve svém vyjádření k prověrce k tomuto skutku se kárně obviněný
hájil v podstatě tak, že zvolený postup vedl efektivně k naplnění účelu trestního řízení („v této věci
byl obžalovaný obtížně dosažitelný, kárně obviněný se jej snažil zajistit osobně, což se nakonec podařilo“)
a že se běžně používá.
[23] S navrhovatelem lze souhlasit v tom směru, že v řízení vedeném pod sp. zn. 56 T 6/2018
byl porušen §69 odst. 5 a 6 trestního řádu, podle nichž je policejní orgán povinen zatčeného
obviněného neodkladně, nejpozději do 24 hodin, dodat soudu, jehož soudce vydal příkaz
k zatčení, jinak musí být obviněný propuštěn na svobodu. Soudce soudu, který příkaz k zatčení
vydal, musí obviněného neprodleně vyslechnout, rozhodnout o vazbě a toto rozhodnutí oznámit
obviněnému do 24 hodin od doby, kdy byl obviněný dodán na místo výslechu. Není-li
obviněnému rozhodnutí o vazbě oznámeno do 24 hodin od doby, kdy byl dodán na místo
výslechu, musí být propuštěn na svobodu. Z provedeného dokazování vyplynulo, že obžalovaný
byl dne 4. 1. 2019 v 15.15 hodin zatčen, v 16.55 téhož dne byl propuštěn na svobodu poté, co od
něj policejní orgán (na pokyn kárně obviněného) zjistil údaje o jeho pobytu a zaměstnání, poučil
jej, aby kontaktoval kárně obviněného soudce, a předal mu předvolání. Porušení zákona spočívá
v tom, že obžalovaný nebyl do 24 hodin dodán soudci, který by rozhodl o jeho vazbě, což
je zcela zjevné.
[24] Kárný soud nicméně v uvedeném porušení zákona nespatřuje kárné provinění. Smyslem
a účelem §69 odst. 5 a 6 trestního řádu, které na zákonné úrovni provádějí čl. 8 odst. 4 Listiny
základních práv a svobod, je především ochrana obviněného, jehož nelze bez rozhodnutí soudu
omezovat na osobní svobodě déle, než připouští zákon. Ve věci sp. zn. 56 T 6/2018 byl však
obžalovaný omezen na osobní svobodě 100 minut, tedy mnohem méně, než je zákonem
a Listinou připuštěný limit, a následně byl propuštěn na svobodu (nebyl tedy vzat do vazby
bez rozhodnutí soudu, což je další následek, jemuž citovaná úprava brání). Paradoxně
by k závažnějšímu zásahu do práv obžalovaného došlo v případě důsledného respektování
§69 odst. 5 a 6 trestního řádu, neboť omezení jeho osobní svobody se prodloužilo o úkony
nutné k jeho předání soudu a výslechu k důvodům vazby.
[25] Ačkoli tedy nelze mít pochybnosti o tom, že v řízení vedeném u Krajského soudu v Ústí
nad Labem – pobočky v Liberci došlo k porušení §69 odst. 5 a 6 trestního řádu, nejde o jednání,
které by narušovalo důstojnost soudcovské funkce nebo ohrožovalo důvěru v nezávislé,
nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů. Jinými slovy, nejde o kárné provinění.
V tomto rozsahu proto kárný soud kárně obviněného zprostil obvinění.
[26] Kárný soud zdůrazňuje, že posuzoval (a nemohl jinak) výhradně skutek, který navrhovatel
vymezil v kárném návrhu, tedy postup kárně obviněného po vydání příkazu k zatčení. Nehodnotil
tedy, zda samotné vydání příkazu k zatčení bylo v souladu se zákonem (tedy zda v dané věci byl
dán, resp. zda vůbec přicházel v úvahu, některý ze zákonných důvodů vazby – srov. §69 odst. 1
trestního řádu), popřípadě zda nedošlo ze strany kárně obviněného soudce ke zneužití příkazu
k zatčení za jiným účelem než pro zajištění obviněného k rozhodnutí o jeho vazbě, což by bylo
jednoznačným porušením trestního řádu i Listiny základních práv a svobod a rozhodně mnohem
závažnějším prohřeškem soudce než to, co navrhovatel vytýkal kárně obviněnému v této věci.
III. 2. K výroku II
Skutky č. 1 a 2
[27] Pod body 1 a 2 kárný navrhovatel soudci stručně řečeno vytýká porušení §264 odst. 1
trestního řádu opakovaným nerespektováním závazného právního názoru a pokynů odvolacího
soudu ve dvou trestních věcech.
[28] V řízení před soudy obecně platí pravidlo, že v zákonem vymezeném rozsahu je soudce
při rozhodování konkrétní věci vázán právním názorem vysloveným v této věci soudem vyšší
instance, případně je povinen vykonat, co mu soud vyššího stupně uloží. Pro oblast trestního
řízení je toto pravidlo zakotveno v §149 odst. 6, §264 odst. 1 a §265s odst. 1 trestního řádu.
[29] Ústavní soud k tomu uvádí, že „vázanost soudu nižšího stupně právním názorem soudu vyššího
je provedením ústavního principu práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, jeho integrální součástí, nikoli
překážkou“ [nález sp. zn. Pl. ÚS 37/03 ze dne 11. 1. 2005 (N 5/36 SbNU 35; 93/2005 Sb.),
obdobně též nález sp. zn. I. ÚS 615/01 ze dne 20. 3. 2002 (N 35/25 SbNU 273)]. Naopak
nerespektování právního názoru odvolacího soudu označuje Ústavní soud za porušení principu
dvojinstančnosti soudního rozhodování, což ve svém důsledku vede k porušení ústavního
pořádku [usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 505/02 ze dne 16. 4. 2003 či usnesení
sp. zn. II. ÚS 3316/09 ze dne 4. 11. 2010]. Jako každé pravidlo, i toto má samozřejmě své limity.
Odvolací soud není oprávněn měnit hodnocení důkazů, aniž by je sám provedl. Skrze závazný
právní názor tedy nelze vnutit nižšímu soudu vlastní hodnocení skutkového stavu [srov. nález
Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 608/06 ze dne 29. 4. 2008 (N 79/49 SbNU 153), body 14-16 a tam
uvedenou judikaturu].
[30] Kárnými proviněními spočívajícími v nerespektování závazného právního názoru vyšší
soudní instance se již v minulosti zabýval i tento kárný soud. V judikatuře kárných senátů
je přitom považováno za nesporné, že za určitých okolností může být nenásledování závazných
pokynů soudu vyšší instance kárným proviněním soudce (srov. rozhodnutí kárného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 3. 2018 č. j. 16 Kss 7/2017-223, ve věci Králová I, bod [67]
a tam uvedenou judikaturu). V citovaném rozhodnutí kárný soud vymezil určité podmínky, které
by měly být splněny, aby bylo možno o kárném provinění tohoto druhu uvažovat. Z dřívější
judikatury přebral zejména požadavek, aby „závazný právní názor byl naprosto srozumitelně formulovaný
a neumožňoval kárně obviněnému soudci jiný postup, než ve zrušovacím rozhodnutí uvedený“ (rozhodnutí
kárného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 5. 2011 č. j. 13 Kss 11/2010-51, věc
Pachner). Kárný senát v rozhodnutí ve věci Králová I však uvažoval i o dalších případech, kdy může
být výjimečně neuposlechnutí pokynu ospravedlnitelné, a nebude tedy kárným proviněním, např.
když se po vydání rozhodnutí soudu vyšší instance relevantně změní poměry, takže se jeho pokyn
stane z nějakého důvodu obsoletním, popřípadě je-li pokyn nadřízeného soudu zjevně
nezákonný, takže postup podle něj by byl v očividném rozporu se samou podstatou role soudce
v ústavním systému. V běžných situacích však musí soudce nižší instance „akceptovat, že je to soud
vyšší instance, který je v rovině právního názoru i v rovině volby metod a myšlenkových operací při zjišťování
skutkového stavu nositelem finální institucionální pravdy“.
[31] Závazný je právní názor odvolacího soudu jak v v oblasti otázek právních,
tak i skutkových. Podle citovaného rozhodnutí kárného soudu proto soudce v praxi „může být vyšší
instancí zavázán revidovat svůj názor na hodnocení důkazů tehdy, pokud mu vyšší instance vytkne například
chybu v logickém úsudku nebo jiné podobné myšlenkové operaci či opomenutí zohlednit okolnosti, které
věrohodnost důkazu ‚objektivně‘ zpochybňují a které jsou patrné z dostupných procesně použitelných informací
(typicky z jiných provedených důkazů) a stojí v podstatné míře na něčem jiném než na apriorním soudu, vnitřním
přesvědčení či pocitu soudce.“ Jako příklad hraniční situace, kde by již odvolací soud nepřípustně
vnucoval soudu nižší instance vlastní náhled na hodnocení skutkového stavu, uvedl kárný soud
„hodnocení věrohodnosti výpovědi svědka za situace, kdy všechny dostupné možnosti jejího ověření byly již
vyčerpány, takže zbývá jen vnitřní přesvědčení soudce založené na – nutně individuální, a tedy jedinečné – lidské
zkušenosti při hodnocení jiných lidí dané osobní historií, náturou a jinými jen těžko postihnutelnými faktory.“
[32] Kárný soud v nyní projednávané věci doplňuje, že kárné řízení nemá sloužit k odstrašení
soudců nižších instancí od mezisoudního dialogu a vynucovat jejich slepou poslušnost. Právo
má diskurzivní povahu a je přirozené, že názory na jeho aplikaci se u jednotlivých aktérů liší.
Pokud by kárně obviněný učinil, co po něm odvolací soud žádal, nicméně jako výraz nesouhlasu
by ve svém rozhodnutí proti právnímu názoru vyšší instance postavil vlastní stanovisko, které
by důkladně a přesvědčivě odůvodnil, tj. snesl by kultivovaně a s respektem k vyšší instanci nové
argumenty, jež správnost postoje zastávaného nadřízeným soudem relativizují nebo vyvracejí,
jeho skutek by intenzity kárného provinění nemusel dosáhnout. Má-li si však instančně
strukturovaný soudní systém zachovat funkčnost, srozumitelnost a předvídatelnost, pak nelze
připustit nejen otevřenou revoltu, kdy soudce výslovně odmítá příkaz odvolacího soudu
uposlechnout bez toho, že by svůj postoj důkladně a přesvědčivě zdůvodnil, tak ani pasivní
resistenci, kdy soudce závazný právní názor vyšší instance mlčky ignoruje a bez vysvětlení vydává
znovu rozhodnutí (téměř) totožného obsahu.
[33] Právě posledně popsané znaky vykazoval postup kárně obviněného v řízeních vedených
u liberecké pobočky Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 56 T 1/2013 a 56 T 1/2014.
Obě uvedené věci rozhodoval senát, jemuž předsedal kárně obviněný, a všechna níže uvedená
rozhodnutí písemně vyhotovil kárně obviněný.
[34] V řízení sp. zn. 56 T 1/2013 (skutek č. 1) byli obžalovaní rozsudkem ze dne 2. 7. 2014
zproštěni obžaloby, která jim kladla za vinu trestné činy podvodu, zneužívání pravomoci
veřejného činitele a porušování povinnosti při správě cizího majetku (podle zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů). Vrchní soud v Praze následně uvedený
rozsudek usnesením ze dne 17. 4. 2015 sp. zn. 5 To 61/2014 zrušil a věc vrátil soudu prvního
stupně, aby ve věci učinil rozhodnutí nové, neboť závěry o nenaplnění objektivní stránky neměly
oporu v důkazech provedených v hlavním líčení a pochyby o naplnění subjektivní stránky vyzněly
jako nesprávné. V citovaném usnesení Vrchní soud v Praze formuloval poměrně konkrétní
pokyny, na jaké skutečnosti se má prvostupňový soud v kontextu příslušných skutkových podstat
zaměřit (nikoli však, jaké závěry z nich má učinit). Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad
Labem – pobočky v Liberci ze dne 7. 11. 2017 č. j. 56 T 1/2013-5041 byli obžalovaní opět
zproštěni obžaloby. Tento rozsudek zrušil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 3. 12. 2018
č. j. 6 To 12/2018-5097, jímž zároveň přikázal, aby Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka
v Liberci věc projednal a rozhodl v jiném složení senátu. Vrchní soud v Praze přitom uvedl,
že „se jedná již o druhý přezkum rozhodnutí krajského soudu, který fakticky totožným způsobem rozhodl
o zproštění obžalovaných již svým předchozím rozsudkem […] krajský soud na tyto výhrady odvolacího soudu
nereagoval (byť i jen uvedením konkrétních důkazů a rozvedením důvodů, které jej vedly k odlišným závěrům),
důkazy odporující jeho setrvalému stanovisku ignoroval a zjevně formálně doplněné dokazování (výslech [znalců])
shrnul pod kusé závěry zcela se shodující s jeho předchozím rozhodnutím, podložené zejména obsáhlým vyjádřením
obžalovaného […], které krajský soud nekriticky převzal a vycházel v něm v odůvodnění svého rozhodnutí“.
V závěru svého rozhodnutí Vrchní soud v Praze odůvodnil přikázání věci jinému senátu liberecké
pobočky Krajského soudu v Ústí nad Labem tím, že „přístup senátu krajského soudu k předchozímu
zrušujícímu rozhodnutí odvolacího soudu zakládá vysokou pravděpodobnost opětovného nerespektování právního
názoru vysloveného v rozhodnutí odvolacího soudu a závazných pokynů odvolacího soudu formulovaných dostatečně
určitým způsobem a směřujících k doplnění dokazování a zejména k provedení všestranného a logického
zhodnocení důkazů v jejich vzájemných souvislostech (§264 odst. 1 tr. řádu), když krajský soud jednostranně
hodnotí dosud provedené důkazy, podstatné skutečnosti opomíjí, nevypořádává se se všemi okolnostmi významnými
pro rozhodnutí a opírá se nekriticky o vyjádření obžalovaných“.
[35] V řízení sp. zn. 56 T 1/2014 (skutek č. 2) byla obžalovaná rozsudkem Krajského soudu
v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 24. 4. 2015 č. j. 56 T 1/2014-2746 zproštěna
obžaloby, jež jí kladla za vinu spáchání zločinu zneužití informace a postavení v obchodním
styku. Tento rozsudek zrušil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 26. srpna 2015
sp. zn. 9 To 67/2015 a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Vytkl
mu nedostatečně hodnocení důkazů a to, že pouze konstatoval absenci úmyslného zavinění
a převzal obhajobu obžalované, aniž by ji konfrontoval s dalšími provedenými důkazy. Tyto výtky
Vrchní soud v Praze v odůvodnění svého usnesení dále rozvedl a dal prvostupňovému soudu
konkrétní pokyny, na jaké okolnosti případu se zaměřit. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad
Labem – pobočky v Liberci ze dne 25. 10. 2016 č. j. 56 T 1/2014-2868 byla obžalovaná opět
zproštěna obžaloby. Tento rozsudek Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 1. 6. 2016
č. j. 9 To 15/2017-2939 zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání
a rozhodnutí. Konstatoval, že požadavky uložené předešlým zrušujícím usnesením byly splněny
pouze z malé části. „Soud prvního stupně při hodnocení důkazů opětovně nedodržel požadavky ustanovení
§2 odst. 6 tr. ř., resp. hodnocení důkazů v napadeném rozhodnutí téměř absentuje, stejně tak formulace
skutkových závěrů, k nimž soud dospěl. Ačkoliv mu byly podstatné vadné postupy v prvním rozhodnutí
konkrétně vytknuty, nalézací soud ve svém novém rozhodnutí na výtky vůbec nereagoval a v podstatné části pouze
opsal odůvodnění ze svého prvního rozhodnutí, které bylo shledáno nesprávným a neúplným. Odvolací soud
se přesvědčil, že nyní přezkoumávané rozhodnutí spočívá na výlučně formálním principu a je v podstatné části
(klíčové) mechanicky převzatým dřívějším rozhodnutím“. Vrchní soud v Praze konstatoval, že s výjimkou
doplnění dokazování znaleckým posudkem „zbývající pokyny zrušujícího usnesení soud prvního stupně
nesplnil. […] Nalézacímu soudu bylo uloženo, aby na základě provedených a zhodnocených důkazů uvedl, jak
konkrétně obžalovaná jednala, za jakých okolností a co svým jednáním způsobila, tj. zda jedna ze společností
byla poškozena a druhá znevýhodněna, či zda k tomuto následku nedošlo. Žádné takové závěry soud opětovně
nevyslovil, nadto většinu důkazů nehodnotil a zcela je pominul.“ V dalších částech odůvodnění odvolací
soud konstatoval, že „konkrétní argumentace nalézacího soudu ve vztahu k závěru o absenci zavinění
je v podstatné části naprosto identická jako v prvním zprošťujícím rozsudku, k němuž odvolací soud své výtky
již podrobně vyjádřil“ a že „ obhajobu obžalované nalézací soud, ač mu to bylo uloženo, nevyhodnotil ve světle
všech provedených důkazů a skutkových okolností.“ Rozsudkem Krajského soud v Ústí nad
Labem - pobočky v Liberci ze dne 16. 2. 2018 č. j. 56 T 1/2014-3107 byla obžalovaná i do třetice
zproštěna obžaloby. Vrchní soud v Praze tento rozsudek usnesením ze dne 9. 10. 2018
sp. zn. 9 To 56/2018 zrušil a nařídil, aby byla věc projednána a rozhodnuta v novém složení
senátu, neboť „soud prvního stupně při hodnocení důkazů opětovně nedodržel požadavky ustanovení §2 odst.
6 tr. ř., resp. hodnocení důkazů v napadeném rozhodnutí téměř absentuje, stejně tak vyjádření rozhodných
skutkových závěrů. Ačkoliv krajskému soudu byly vadné postupy ve zrušujícím usnesení důrazně vytknuty,
nalézací soud ve svém novém rozhodnutí na výtky reagoval zcela nedostatečně, spíše jen formálně, a ve své hodnotící
úvaze setrval na své nesprávné konstrukci, ve které pouze izolovaně a selektivně uvádí okolnosti případu, navíc
nekriticky výlučně ve shodě s uplatněnou obhajobou. […] Podle výslovného pokynu zrušujícího usnesení byl
nalézací soud povinen řešit, jako konkrétně obžalovaná jednala, za jakých okolností a co svým jednáním
způsobila, tj. zda jedna ze společností byla poškozena a druhá zvýhodněna, či zda k tomuto následku nedošlo.
Odpovídající skutkové závěry soud opětovně nevyslovil, nadto většinu důkazů nehodnotil, spíše pominul nebo jen
okrajově zmínil jako bezvýznamné, ačkoliv tomu tak není a jejich obsah měl být do hodnocení zakomponován.
[…] nalézací soud ve vztahu k závěru o absenci úmyslného zavinění konstantně (již ve třetím zprošťujícím
rozsudku) pouze popisuje vybrané okolnosti případu, nadto podle obhajoby obžalované, kterou v zásadě přejímá,
avšak nehodnotí na podkladě opatřených důkazů a okolností, které svědčí v její neprospěch.“. Vrchní soud
v Praze dovodil, že „nalézací soud v přezkoumávaném rozhodnutí, stejně jako již ve dvou dřívějších, nedostál
své zákonné povinnosti hodnotit důkazy podle zásady volného hodnocení důkazů […] Přestože byl soud prvního
stupně dříve opakovaně odvolacím soudem na konkrétní vadné postupy obecně upozorněn, nalézací soud ze svého
trvale shodně aplikovaného hodnotícího přístupu neustoupil. […] Za takové situace stávající senát v předmětné
trestní věci není schopen ukončit řízení způsobem, který by mohl být v odvolacím řízení jako správný a zákonný
potvrzen.“
[36] Z provedených důkazů dále vyplývá, že usnesením Krajského soudu v Ústí nad
Labem - pobočky v Liberci ze dne 6. 2. 2019 č. j. 56 T 1/2014-3168 bylo trestní stíhání
obžalované zastaveno z důvodu promlčení trestní odpovědnosti.
[37] Kárný soud připomíná, že mu – s výjimkou zjevných excesů – nepříslušný hodnotit
kvalitu a věcnou správnost rozhodování kárně obviněného soudce (srov. například rozhodnutí
kárného soudu ze dne 21. 1. 2019 č. j. 11 Kss 7/2018-207, věc M. III). Tento úkol je v rámci
opravných řízení svěřen instančně nadřízeným soudům. Kárný soud proto neposuzoval,
zda kárně obviněný hodnotil důkazy v souladu s §2 odst. 5 a 6 trestního řádu,
jak mu navrhovatel taktéž pod body 1 a 2 návrhu vytýkal. Z toho však také logicky plyne,
že pokud instančně nadřízený soud dospěje k závěru, že soudce nižšího soudu porušil svou
povinnost respektovat závazný právní názor vyjádřený v předchozím zrušujícím rozhodnutí
nadřízeného soudu, což je jednání způsobilé naplnit znaky kárného provinění, kárný soud
z takového rozhodnutí zásadně vychází, není-li tento závěr vyvrácen jinak.
[38] Z výše citovaných pasáží jednotlivých rozhodnutí Vrchního soudu v Praze je přitom
zřejmé, že kárně obviněný při rozhodování věcí vedených u Krajského soudu v Ústí nad
Labem - pobočky v Liberci pod sp. zn. 56 T 1/2013 a 56 T 1/2014 konkrétní závazné pokyny
odvolacího soudu nerespektoval (ve druhém případě dokonce opakovaně). Vrchní soud v Praze
mu přitom velmi podrobně a srozumitelně předestřel, v jakých směrech považuje jeho závěry
za nedostatečně skutkově podložené či nelogické, přičemž ani v jednom z posuzovaných případů
nevybočil ze své role a nedával prvostupňovému soudu konkrétní pokyny, jaká skutková zjištění
z důkazů učinit. Kárně obviněný však znovu (v případě skutku č. 2 dokonce dvakrát) zprošťující
rozsudky odůvodnil takřka stejně jako ty, které v odvolacím přezkumu neobstály, přičemž
stranám a následně odvolacímu soudu nenabídl žádné zdůvodnění, proč na svém stanovisku trvá.
Žádný důvod pro postup kárně obviněného není zřejmý ani z jeho vyjádření ke kárnému návrhu,
v němž se v podstatě omezil jen na stanovisko, že na svých závěrech trvá. Zároveň
z provedených důkazů nevyplývá, že by postup kárně obviněného odůvodňovala některé
z mimořádných situací, která instančně nižšímu soudu umožňuje neuposlechnout závazný pokyn
soudu nadřízeného (viz judikaturu citovanou v odstavci [30]). Kárný soud proto postup kárně
obviněného hodnotí ve shodě s Vrchním soudem v Praze jako porušení §264 odst. 1 trestního
řádu, a tedy zaviněné porušení povinnosti soudce rozhodovat v souladu se zákonem (§79 odst. 1
zákona o soudech a soudcích), které je způsobilé ohrozit důvěru v nezávislé, nestranné, odborné
a spravedlivé rozhodování soudů.
[39] Uvedené kárně provinění hodnotí kárný soud jako velmi závažné. Z výše citované
judikatury Ústavního soudu vyplývá, že porušení principu dvojinstačnosti řízení je porušením
práva na spravedlivý proces i ústavního pořádku. Péče o spravedlivý průběh řízení by přitom
měla být primární starostí každého soudce. S tím souvisí i otázka, jakým způsobem je daný
prohřešek způsobilý ovlivnit důvěru veřejnosti v rozhodování soudů (tedy klíčový zájem, který
právní úprava kárné odpovědnosti soudce chrání). V situacích podobných té nyní posuzované,
v nichž dochází k bezúčelnému kolotoči opravných prostředků a kasačních rozsudků, zbytečně
prodlužujících trestní řízení a tedy i porušujících základní právo na projednání trestní věci
v přiměřené době (obecně pociťovaný nešvar tzv. justičního ping-pongu), je přitom důvěra
veřejnosti v odborné a spravedlivé rozhodování soudů bezesporu ohrožena vážně.
[40] Závažnost kárného provinění též zvýrazňuje stupeň zavinění kárně obviněného.
S ohledem na odůvodnění výše citovaných usnesení Vrchního soudu v Praze by bylo možné
uvažovat i o nepřímém úmyslu [ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní
zákoník, per analogiam], pro takový závěr však chyběl skutkový podklad. Kárný soud nicméně
dospěl k závěru, že opakované nerespektování konkrétního závazného právního názoru
odvolacího soudu ze strany kárně obviněného v posuzovaných případech svědčí o jeho
bezohlednosti k právu stran řízení na řádný průběh řízení a k jeho povinnosti hodnotit důkazy
na základě pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 6
trestního řádu) a respektovat zásadu materiální pravdy (§2 odst. 5 trestního řádu). Kárně
obviněný tedy spáchal kárné provinění přinejmenším z hrubé nedbalosti (§16 odst. 2 trestního
zákoníku per analogiam).
[41] Kárně obviněný se hájil tím, že se mu nikdy nestalo, že závazným právním názorem
odvolacího soudu se i přes vnitřní výhrady vždy řídil. Ve vztahu k vytýkaným řízením trvá
na svém hodnocení důkazů, s odvolacím soudem se rozcházel v náhledu na subjektivní stránku
trestných činů, která tvoří velmi tenkou hranici mezi odsuzujícím a zprošťujícím rozhodnutím;
ostatně i v řízení sp. zn. 56 T 1/2013 státní zástupce navrhoval zproštění obžaloby. Kárně
obviněný odmítl, že by v řízení sp. zn. 56 T 1/2014 způsobil zastavení trestního stíhání
obžalované z důvodu promlčení, přičítal to odnětí věci svému senátu, v důsledku čehož již nový
senát nestihl řízení ve lhůtě skončit.
[42] K tomu kárný soud podotýká, obhajoba kárně obviněného je velmi obecná a není
způsobilá zpochybnit z listinných důkazů vyplývající skutečnost, že kárně obviněný v řízeních
sp. zn. 56 T 1/2013 a 56 T 1/2014 závazný právní názor odvolacího soudu nerespektoval.
Ve věci sp. zn. 56 T 1/2013 sice státní zástupce navrhoval zproštění obžaloby, avšak pouze
v jednom bodě a ve vztahu k jednomu ze tří obviněných, což Vrchní soud v Praze rozhodnutím
kárně obviněného nevytýkal.
[43] Kárný soud nicméně přisvědčuje kárně obviněnému v tom, že zastavení trestního stíhání
z důvodu promlčení ve věci sp. zn. 56 T 1/2014 nelze jako následek přičítat přímo a výlučně
kárně obviněnému, mezi posledním rozhodnutím odvolacího soudu a uplynutím promlčecí lhůty
totiž uplynula určitá, nikoli zanedbatelná, doba, a proto jej kárný soud oproti formulaci kárného
návrhu vypustil z popisu skutku. Jde nicméně o okolnost, již lze považovat za přitěžující, a kárný
soud ji zohlednil v rámci úvah o kárném opatření.
Skutek č. 3:
[44] Kárný navrhovatel pod bodem 3 návrhu soudci vytýká, že jako předseda senátu trestního
úseku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci v řízení vedeném pod
sp. zn. 56 T 3/2015 neučinil žádný úkon potřebný k rozhodnutí o návrhu státního zástupce
ze dne 2. 11. 2017 na zabrání věci na č. l. 116 uvedeného trestního spisu.
[45] Kárný soud provedením důkazu částí příslušného spisu zn. 56 T 3/2015 zjistil,
že 2. 11. 2017 podal státní zástupce v uvedené věci návrh na zabrání věci (bytové jednotky) jako
náhradní hodnoty za věc, která byla získána trestným činem; návrh byl téhož dne soudu doručen
(č. l. 116). Dne 12. 1. 2018 (č. l. 119) soudce referoval, aby návrh byl zaslán k vyjádření
zúčastněné osobě (vlastnici bytové jednotky) ve lhůtě do 10. 2. 2018. Pak již ve spisu žádný
pohyb nebyl zaznamenán až do 24. 6. 2019, kdy soudce referoval nařízení veřejného zasedání
o zabrání věci na 9. 7. 2019 (č. l. 120).
[46] Ve věci M. III tento kárný senát uvedl, že „je zřejmé, že soudce nemůže se spisem pracovat hned
následující pracovní den po posledním pohybu ve spisu. Takový požadavek by byl zjevně nerealistický.
Je pochopitelné, že různé procesní úkony si vyžádají určitý čas jednak z důvodu, že soudce souběžně pracuje
na mnoha věcech, jednak z důvodu, že jde o věci rozdílné složitosti, povahy a priority. Absence pohybu ve spisu
sama o sobě neznamená, že soudce je ve věci zcela nečinný, neboť studium a příprava věci k rozhodnutí se nijak
formálně ve spisu neprojevuje. Průtahy v řízení, jež by mohly naplnit skutkovou podstatu kárného provinění, tedy
lze konstatovat až v případě, že uplyne doba, již ještě lze považovat za přiměřenou.“ (bod 71 a násl.). Jinými
slovy, je-li tato přiměřená doba překročena, jedná se o průtah v řízení dosahující intenzity
kárného provinění, a to po celé období nečinnosti soudce (nikoli jen v části po uplynutí
referenční doby). Pro občanskoprávní věci, u nichž řízení trvalo méně než dva roky, kárný senát
obecně stanovil za takovou přiměřenou dobu (nazývanou referenční) dobu čtyř měsíců.
Je zřejmé, že trestní věci mají pro obviněné, resp. obžalované (ale i poškozené a zúčastněné
osoby) oproti věcem občanskoprávním obecně větší význam, což je jedno z klíčových kritérií
pro hodnocení přiměřenosti doby řízení (resp. respektování práva na rozhodnutí soudu
v přiměřené době ve smyslu čl. 6 odst. 1 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod, resp. čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Obecná referenční doba pro trestní
věci by tedy měla být ještě kratší než pro věci občanskoprávní. V daném případě jsou
ale namítány průtahy v řízení pouze v jedné věci, nemá proto smysl na základě těchto
limitovaných skutkových okolností dovozovat nějakou obecnou referenční dobu pro věci trestní
a soud bude i v tomto případě vycházet z obecné referenční doby čtyřměsíční, je to ostatně
ve prospěch kárně obviněného.
[47] Oproti kárnému návrhu kárný soud neshledává průtahy v řízení ode dne doručení návrhu
státního zástupce (2. 11. 2017), nýbrž až od marného uplynutí lhůty pro zúčastněnou osobu
k vyjádření se k návrhu, tj. od 10. 2. 2018. Veřejné zasedání k rozhodnutí o návrhu soudce nařídil
až 24. 6. 2019. Kárně obviněný tyto skutečnosti nijak nevyvracel; hájil se jen tím, že v této věci
nebyly splněny podmínky pro zabrání věci, neboť doposud nebylo zjištěno, zda byla obžalovaná,
kterou nelze trestně stíhat, vinna. To je ovšem obrana mimoběžná. Navrhovatel soudci vytýkal
průtahy v řízení, tedy že nečinil úkony k rozhodnutí o návrhu, aniž by jakkoli naznačoval, jak
by jeho rozhodnutí o návrhu státního zástupce mělo vypadat.
[48] Je zřejmé, že obecná referenční doba čtyř měsíců pro úkon v řízení směřující
k rozhodnutí byla překročena, kárný soud proto konstatuje průtahy v řízení od 10. 2. 2018
do 24. 6. 2019 (tj. cca 16 a půl měsíce).
Další skutková zjištění
[49] Z ročního výkazu agendy T v CSLAV za rok 2018 - 2019 v senátu 56T, předloženého
navrhovatelem, kárný soud zjistil, že již na počátku roku 2018 bylo v tomto senátu evidováno
16 nevyřízených věcí (celkem 70 osob). V průběhu roku pak napadlo 9 nových věcí (37 osob)
a obživlo 6 věcí (8 osob). Soudce během roku 2018 vyřídil 10 věcí (22 osob). Nevyřízeno mu
zůstalo 21 věcí (93 osob), z toho byly 4 věci starší než 7 let, 2 věci starší než 5 let a 7 věcí starších
než 2 roky.
[50] Pokud jde o osobu kárně obviněného, kárný soud zjistil, že v osobním spisu soudce není
založena žádná výtka, již by mu udělil předseda soudu. Vyplývá z něj pouze to, co už uvedl kárný
navrhovatel, tj. že mu byla dvakrát uložena v kárném řízení důtka, a to rozhodnutím kárného
senátu Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006 sp. zn. 1 Skno 2/2006 (nedůvodné průtahy
ve čtyřech trestních řízeních) a rozhodnutím kárného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
24. 4. 2014 č. j. 11 Kss 3/2014-58. K druhému uvedenému kárnému opatření provedl kárný soud
dokazování kárným spisem Nejvyššího správního soudu sp. zn. 11 Kss 3/2014, z něhož
vyplynulo, že kárně obviněný byl v tomto druhém případě důtkou postižen za to, že u tří
obviněných v téže trestní kauze nerozhodl včas o dalším trvání vazby. Rozhodnutí kárného
soudu v této věci nabylo právní moci dne 24. 4. 2014.
[51] Kárný soud si vyžádal též od Vrchního soudu v Praze, jenž je odvolacím soudem
pro Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočku v Liberci, stanovisko k rozhodovací činnosti
kárně obviněného soudce. JUDr. Jan Sváček, místopředseda Vrchního soudu v Praze pro trestní
úsek, ve svém vyjádření ze dne 7. 8. 2018 č. j. Tpj 95/2019, S 132/2019, uvedl, že na základě
stanovisek předsedů odvolacích senátů 5 To, 6 To a 9 To, kteří vyřizují odvolání proti rozsudkům
kárně obviněného soudce, dr. H., dr. K. a dr. K., lze uzavřít, že práce kárně obviněného soudce
vykazuje trvalé nedostatky, v jeho rozhodnutích je patrná nesoustředěnost a nízká profesionální
erudice, soudce opakovaně nerespektuje pokyny odvolacího soudu, což vede k neúměrnému
prodlužování trestního řízení. Jako příklad jsou uváděny věci sp. zn 5 To 61/2014 a 6 To
12/2018 (k rozhodnutí soudu prvního stupně sp. zn. 56 T 1/2013), 9 To 56/2018 (rozhodnutí
soudu prvního stupně sp. zn. 56 T 1/2014).
[52] Stanovisko soudcovské rady Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci
k osobě kárně obviněného soudce, ač kárným soudem vyžádáno, kárný soud neobdržel.
IV. Kárné opatření
[53] Kárný soud při rozhodování o kárném opatření neshledal žádné polehčující okolnosti,
které by mohl vzít v úvahu. Pokud jde o osobu kárně obviněného, kárný navrhovatel sice
nepředložil žádné důkazy ke svým tvrzením, z nichž vyplývalo, že kárně obviněnému bylo
v letech 2016 – 2018 přidělováno srovnatelné množství věcí jako jiným soudcům trestního úseku
Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, nicméně kárně obviněný to ve svém
vyjádření ani nijak nezpochybňoval. Z výkazu spisů za rok 2018 pak vyplynulo, že kárně
obviněný nevyřídil v tomto roce nijak mimořádné množství věcí a naopak řada velmi starých
případů u něj zůstávala ležet nevyřízena. Nelze tedy uvažovat o nějakém mimořádném pracovním
zatížení, jež by mohl případně vzít kárný soud v úvahu jako polehčující okolnost ve vztahu
k prokázaným pochybením, jichž se kárně obviněný dopustil.
[54] Naopak, k výslednému rozhodnutí ohledně kárného opatření přispěly určité okolnosti
přitěžující. V prvé řadě je nutno uvést závažnost kárného provinění, spočívajícího
v nerespektování právního názoru odvolacího soudu nikoliv ojediněle, ale ve více (zde konkrétně
ve dvou) případech, a stupeň zavinění (viz odstavec [40] odůvodnění). V jednom případě nadto
délka trestního řízení, která se do značné míry odvíjela právě od toho, že kárně obviněný dokonce
opakovaně nerespektoval názor odvolacího soudu, vedla k tomu, že trestní stíhání muselo být pro
uplynutí zákonných lhůt zastaveno. Pokud jde o skutek spočívající v průtazích v řízení, ačkoliv
šlo o prodlevy s rozhodnutím v jediné věci, šlo o rozhodnutí poměrně závažné, neboť jedině
skrze institut zabrání věci (zprostředkovaného výnosu z trestné činnosti) mohl být v dané věci
alespoň částečně naplněn účel trestního stíhání (potrestání pachatelky nepřicházelo vzhledem
k jejímu zdravotnímu stavu v úvahu). Průtahy byly nadto velmi dlouhé (přes 16 měsíců), obzvlášť
uvážíme-li, že zákon přikazuje rozhodovat v trestním řízení urychleně a bez zbytečných průtahů.
Konečně i reakce soudce na zjištění tohoto pochybení při prověrce spisů v únoru 2019 byla
poměrně laxní, neboť teprve v červnu 2019 nařídil ve věci veřejné zasedání, což nesvědčí o jeho
dostatečné sebereflexi.
[55] Další okolnosti pak kárný soud vzít v úvahu z různých důvodů nemohl.
[56] Pokud jde o veskrze negativní hodnocení kárně obviněného soudce ze strany
místopředsedy Vrchního soudu v Praze, shrnující stanoviska odvolacích senátů, kárný soud
k němu jako k přitěžující okolnosti nepřihlížel, neboť by tím nepřípustně v neprospěch kárně
obviněného soudce přičítal dvakrát tutéž okolnost. Toto stanovisko se totiž v konkrétnostech
opírá o rozhodování a postup soudce v řízeních sp. zn. 56 T 1/2013 a 56 T 1/2014, jež jsou
pod body 1 a 2 předmětem posuzovaného kárného návrhu.
[57] Kárně obviněný spáchal kárné provinění v době, kdy ještě neuplynulo 5 let od posledního
kárného potrestání rozhodnutím kárného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2014
č. j. 11 Kss 3/2014-58, a tudíž předchozí potrestání nebylo ještě podle §24 kárného zákona
zahlazeno (srov. k tomu rozhodnutí ve věci M. III, odstavec [107]). Tuto skutečnost ale kárný
soud jako přitěžující okolnost taktéž nehodnotí, neboť by došlo v neprospěch kárně obviněného
k jejímu nepřípustnému dvojímu přičtení – kárná recidiva totiž v tomto případě vedla ke zvýšení
horní hranice zákonné sazby pro kárné opatření snížení platu, tj. o 30 % až na dobu dvou let podle
§88 odst. 1 písm. b) in fine zákona o soudech a soudcích.
[58] Kárný soud není návrhem na uložení kárného opatření vázán (§9 odst. 2 zákona o řízení
ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů), zpravidla se však od návrhu kárného
navrhovatele odvíjí jeho další úvahy nad volbou přiměřeného kárného opatření.
[59] Navrhovatel ve svém návrhu původně navrhoval snížení platu o 10 % na dobu 6 měsíců,
což představovalo sankci na úrovni toliko 8 % zákonné sazby. Takové kárné opatření by bylo
ve vztahu k závažnosti tvrzených kárných provinění hrubě neadekvátní. Po úpravě na ústním
jednání žádal uložit kárně obviněnému, i s ohledem na jeho příslib v brzké době rezignovat
na funkci soudce, kárné opatření ve formě snížení platu o 15 % na dobu 12 měsíců,
což představuje sankci na úrovni jedné čtvrtiny zákonné sazby. Nicméně kárný soud ani takové
kárné opatření, při absenci polehčujících okolností, nepovažoval za přiměřené. Vzhledem
ke všem výše uvedeným skutečnostem, zejména při zvážení všech přitěžujících okolností, dospěl
kárný soud k závěru, že okolnostem případu lépe odpovídá kárné opatření ve formě snížení platu
o 20 % na dobu 12 měsíců, což i tak představuje sankci mírnou, na úrovni toliko jedné třetiny
zákonné sazby, do konečného výsledku se však promítá i částečné zproštění kárného obvinění
týkající se jednoho ze čtyř žalovaných skutků.
Poučení: Odvolání proti tomuto rozhodnutí ne ní přípustné.
V Brně dne 23. září 2019
JUDr. Tomáš Langášek, LL.M.
předseda kárného senátu