ECLI:CZ:NSS:2019:2.ADS.340.2018:23
sp. zn. 2 Ads 340/2018 - 23
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: ČS, náhradní plnění s.r.o.,
se sídlem U Zlaté stoky 576, Litvínovice, zastoupená Mgr. Ondřejem Pustějovským, advokátem
se sídlem Zahradní 8, České Budějovice, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních
věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne
26. 1. 2018, č. j. MPSV-2018/6761-421/1, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 10. 2018, č. j. 50 Ad 2/2018 – 27.
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 10. 2018, č. j. 50 Ad 2/2018 - 27,
se zru š u je a věc se v rac í tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný se jako stěžovatel domáhá včasnou kasační stížností zrušení shora označeného
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“), kterým bylo
zrušeno jeho rozhodnutí ze dne 26. 1. 2018, č. j. MPSV-2018/6761-421, a rozhodnutí Úřadu
práce ČR – krajská pobočka v Českých Budějovicích (dále jen „Úřad práce“) ze dne 28. 12. 2017,
č. j. CB-T-420/2017, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Tímto rozhodnutím Úřad práce
rozhodl, že žalobci se neposkytuje příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním
postižením na chráněném pracovním místě za 3. čtvrtletí roku 2017. Důvodem bylo nesplnění
podmínky bezdlužnosti, neboť měl ke dni 30. 9. 2017 nedoplatek na penále na veřejné zdravotní
pojištění u Zdravotní pojišťovny ministerstva vnitra ve výši 101 Kč, který byl uhrazen až dne
20. 10. 2017. Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů stálo na argumentaci, že žadatel nesplnil
podmínku bezdlužnosti podle §78 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), a ani podmínku pro výjimku z této povinnosti
plynoucí z odst. 4 písm. b) tohoto ustanovení.
[2] Žaloba stála na tvrzení, že evidované penále na zdravotním pojištění nelze považovat
za nedoplatek ve smyslu §78a zákona o zaměstnanosti, a na nemožnosti řádného zjištění
nedoplatků, jsou-li zaměstnanci evidování u různých pojišťoven. Přitom zákonný limit, pod nímž
se nedoplatek neeviduje, byl přesažen o 47 haléřů, přičemž o existenci penále žalobce nebyl
vyrozuměn.
[3] Krajský soud v napadeném rozsudku konstatoval sdělení ZPMV ze dne 19. 10. 2017
určené žalobci, z něhož je zřejmé, že žalobce měl na veřejném zdravotním pojištění
nedoplatek - penále ve výši 101 Kč, přičemž z připojeného Přehledu plateb pojistného a penále
vyplynulo, že za rok 2015 pojišťovna evidovala penále ve výši 1,79 Kč, za rok 2016 ve výši
9,54 Kč, a v roce 2017 ve výši 100,47 Kč. Podle krajského soudu tak penále za rok 2017 vznikalo
v průběhu tohoto roku, což vedlo k jeho předepsání v zaokrouhlené výši 101 Kč. Krajský soud
proto nepřisvědčil žalobci v názoru, že ke vzniku penále nedošlo, a ani v názoru, že penále vzniká
až okamžikem, kdy je pojišťovnou plátci oznámeno. V daném případě penále vzniklo dnem
21. 8. 2017. Přitom bylo povinností žadatele o příspěvek zjistit si včas, zda splňuje podmínky
pro jeho poskytnutí. Navzdory těmto zjištěním krajský soud dospěl k závěru, že je nutno vzít
v úvahu i účel příspěvku na zaměstnávání osob se zdravotním postižením, jímž je podpora
zaměstnavatelů, kteří takové osoby zaměstnávají. Podmínka bezdlužnosti má předcházet
situacím, kdy zaměstnavatel využívá benefitu státního příspěvku, aniž by za zaměstnance odváděl
zákonné platby. V případě žalobce v roce 2017 došlo k situaci, kdy odváděl pojistné neúmyslně
chybně, a to v řádu několika korun, což zjistil až dne 19. 10. 2017 a následně to napravil. Jeho
úmyslem tedy nebylo krátit zákonné platby určené státu. Stojí-li tak na jedné straně penále
přesahující zákonný limit jeho vyměření o 47 haléřů a na druhé straně státní příspěvek ve výši
1 355 683 Kč, určený pro další podnikání, jehož neposkytnutí může vést k likvidaci
zaměstnavatele, je neposkytnutí příspěvku v rozporu se smyslem a účelem příspěvku.
Proto krajský soud rozhodnutí správních orgánů obou stupňů zrušil a věc vrátil žalovanému
k dalšímu řízení.
[4] Stěžovatel v kasační stížnosti uplatnil kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen s. ř. s.), tedy
nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Poukazuje na to, že krajský
soud uznal správnost a zákonnost jeho postupu, ale přesto jeho rozhodnutí zrušil. Pominul,
že žalovaný je vázán principem legality plynoucím z §2 odst. 1 a 2 zákona č. 500/2004 Sb.,
správní řád, čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Zákon
mu neumožňuje zohlednění jeho účelu či úvahu o proporcionalitě. Zákon o zaměstnanosti
v tomto směru nedává prostor ani pro správní uvážení, ani neobsahuje nejednoznačný text,
který by bylo možno vyložit. Podmínku bezdlužnosti nelze proto za užití žádné metody výkladu
vyložit tak, jak učinil krajský soud. Pravomoc k moderaci tvrdosti má žalovaný pouze v mezích
§78 odst. 4 zákona o zaměstnanosti, naopak z ustanovení odst. 13 téhož ustanovení plyne,
že ji nemá ve vztahu k nesplnění podmínek bezdlužnosti, protože pak by toto ustanovení ztratilo
svůj význam. Mimo to stěžovatel soudí, že jeho rozhodnutí by ani nebylo v rozporu s principem
proporcionality či v rozporu se smyslem a účelem zákona. Bylo na žalobci jako žadateli
o příspěvek, aby zajistil splnění všech podmínek pro jeho poskytnutí. Výjimka z podmínky
bezdlužnosti podle §78 odst. 4 písm. b) zákona o zaměstnanosti jím rovněž nebyla splněna.
Žalobce tedy nejen že nebyl bezdlužný, ale nedokázal využít zákonných 15 dnů pro naplnění
výjimky. Stěžovatel respektuje účel zákona, ovšem tím je i nepřispívat těm, kteří mají nedoplatky
na povinných platbách. Zákonodárce jednoznačně určil hranici pro splnění podmínky
bezdlužnosti, vyjma výslovně stanovených výjimek. Stěžovatel považuje úvahu krajského soudu
o potřebě poměřovat výši dluhu s výší neposkytnutého příspěvku za zavádějící. To by totiž vedlo
k diskriminaci malých zaměstnavatelů, u nichž by nikdy nemohlo dojít k poměření nedoplatku
s vysokou hodnotou příspěvku. Naopak právě u větších zaměstnavatelů je třeba klást větší důraz
na plnění jejich povinností. Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhuje, aby napadený rozsudek
krajského soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
[5] Žalobce nevyužil možnosti podat vyjádření ke kasační stížnosti.
[6] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval formálními podmínkami projednání kasační
stížnosti. Kasační stížnost směřuje proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu
ve správním soudnictví. Byla podána osobou k tomu oprávněnou, neboť stěžovatel byl
účastníkem řízení, ze kterého napadený rozsudek vzešel, a jedná prostřednictvím zaměstnance
splňujícího podmínky §105 odst. 2 s. ř. s. Kasační stížnost je opřena o důvod uvedený
v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Kasační stížnost je tudíž přípustná a projednatelná.
[7] Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost projednal v mezích uplatněného kasačního
důvodu, tedy zkoumal správnost právního posouzení věci krajským soudem, z něhož plyne,
že smysl a účel zákona o zaměstnanosti v daném případě vylučuje užití restriktivního postupu
vůči žalobci přesto, že ten nesplnil zákonné podmínky pro přiznání příspěvku.
[8] Předně je třeba konstatovat, že mezi účastníky kasačního řízení není sporu o skutkových
okolnostech, které plynou ze správního spisu a které podrobně konstatoval krajský soud
v napadeném rozsudku. Lze je shrnout tak, že žalobce požádal o poskytnutí příspěvku
na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném pracovním místě
za 3. čtvrtletí roku 2017, přičemž bylo zjištěno, že k rozhodnému dni 30. 9. 2017 měl evidován
dluh na veřejném zdravotním pojištění, a to penále ve výši 100,47 Kč. O tomto nedoplatku
na penále byl žalobce pojišťovnou vyrozuměn dne 19. 10. 2017 a týž den nedoplatek uhradil.
[9] Pro posouzení věci je rozhodné znění zákona o zaměstnanosti do 31. 12. 2017.
Podle §67 cit. zákona se fyzickým osobám se zdravotním postižením poskytuje zvýšená ochrana
na trhu práce, což spočívá v opatřeních směřujících jednak přímo vůči nim, jednak vůči
zaměstnavatelům, kteří provádějí jejich přípravu k práci či je zaměstnávají formou zřízení
chráněného pracovního místa. V daném případě byl žalobce zřejmě v postavení zaměstnavatele
zaměstnávajícího na chráněných pracovních místech více než 50 % osob se zdravotním
postižením z celkového počtu zaměstnanců. Takovým zaměstnavatelům je poskytován
podle §78 odst. 1 zákona o zaměstnanosti příspěvek na podporu zaměstnávání těchto osob
formou částečné úhrady vynaložených prostředků na mzdy nebo platy a dalších nákladů.
Příspěvkem jsou podle odst. 2 téhož ustanovení nahrazovány „skutečně vynaložené prostředky na mzdy
nebo platy v měsíční výši 75% skutečně vynaložených prostředků na mzdy nebo platy na zaměstnance v pracovním
poměru, který je osobou se zdravotním postižením, včetně pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní
politiku zaměstnanosti a pojistného na veřejné zdravotní pojištění, které zaměstnavatel za sebe odvedl
z vyměřovacího základu tohoto zaměstnance (…)“. Příspěvek se poskytuje podle odst. 4 cit. ustanovení
čtvrtletně zpětně na základě písemné žádosti zaměstnavatele a poskytuje se za podmínky,
že „k poslednímu dni příslušného kalendářního čtvrtletí zaměstnavatel nemá v evidenci daní zachyceny daňové
nedoplatky vedené příslušným finančním nebo celním úřadem, nemá nedoplatek na pojistném a na penále
na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a na penále na veřejné zdravotní pojištění“.
Výjimky z této podmínky jsou dále uvedeny a spočívají jednak v povolených a dodržovaných
splátkách či v povoleném posečkání daně [písm. a)] nebo v tom, že součet všech splatných
nedoplatků zaměstnavatele k poslednímu dni příslušného kalendářního čtvrtletí nepřesáhl
10 000 Kč a zaměstnavatel tyto nedoplatky uhradil do 15. dne kalendářního měsíce následujícího
po kalendářním čtvrtletí, za které o příspěvek žádá, nebo je uhradil do pěti pracovních dnů
ode dne, kdy se o těchto nedoplatcích dozvěděl od krajské pobočky Úřadu práce, v případě,
že výši těchto nedoplatků zjistil Úřad se souhlasem zaměstnavatele sám [písm. b)]. Při nesplnění
těchto podmínek vydá krajská pobočka Úřadu práce rozhodnutí o neposkytnutí příspěvku
(odst. 8 cit. ustanovení). Možnost Ministerstva prominout ve výjimečných případech nesplnění
podmínek podle odst. 4 písm. b) se vztahuje pouze k výši součtu všech splatných nedoplatků
žadatele (odst. 13 téhož ustanovení).
[10] Nesplnění podmínek bezdlužnosti u žalobce spočívalo v existenci penále na veřejném
zdravotním pojištění, které vzniklo podle §18 odst. 1 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném
na veřejné zdravotní pojištění, přičemž podle odst. 4 téhož ustanovení se penále nepředepíše,
nepřesahuje-li v úhrnu 100 Kč za jeden kalendářní rok, a podle odst. 3 téhož ustanovení se každá
platba penále zaokrouhluje na celé koruny směrem nahoru. Krajský soud správně poukázal
na povinnost vyplývající pro žalobce ze zákona o pojistném na veřejné zdravotní pojištění,
zdůraznil, že žalobce zákon porušil a že ve vztahu k podmínkám bezdlužnosti tyto formálně
nenaplnil, stejně tak jako nesplnil podmínky, za nichž mu mohl k jeho žádosti žalovaný
nenaplnění těchto podmínek prominout. Pokud žalobce v žalobě argumentoval nenaplněním
pojmu nedoplatku a podmínkami pro prominutí podmínek bezdlužnosti podle §78a zákona
o zaměstnanosti, jedná se o ustanovení, které v rozhodné době neplatilo, a krajský soud správně
vycházel z rozhodného znění zákona.
[11] Stěžovateli lze proto přisvědčit v názoru, že z hlediska formálních zákonných podmínek
neměl být žalobci příspěvek poskytnut. Žalovaný jako správní orgán je povinen rozhodovat
v mezích zákona a úlevy ze zákonných podmínek může poskytnout pouze, pokud mu to zákon
umožňuje. Podmínky bezdlužnosti jsou stanoveny poměrně přísně. Nejvyšší správní soud se jimi
již zabýval v rozsudku ze dne 30. 10. 2013, č. j. 3 Ads 23/2013 – 56, kde vyslovil, že „ podmínky
pro přiznávání příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením jsou poměrně striktní. Zákon
o zaměstnanosti uvádí v §78 odst. 3 jasně, které podmínky musí každý žadatel splnit. Jediné povolené výjimky
jsou přitom uvedeny pod písmeny a) a b) daného ustanovení, které umožňují žadatelům napravit svá pochybení
při platbě daní a pojistného. Jedná se přitom o klasickou veřejnoprávní normu kogentního charakteru,
která neposkytuje správním orgánům příliš prostoru k vlastní úvaze a manévrování. Stěžovatel správně uvedl,
že v průběhu správního řízení je vázán všemi zásadami plynoucími ze správního řádu a nemůže bez dalšího
upřednostnit jednu zásadu před druhou.“ Je třeba poznamenat, že v daném rozsudku Nejvyšší správní
soud řešil problém splatnosti penále vzniklého podle zákona č. 589/1992 Sb., a tedy existence
nedoplatku na pojistném a penále na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku
zaměstnanosti, přičemž fakticky se jednalo o nedoplatek ve výši 3 Kč; uzavřel, že byť se jednalo
o dluh v této částce, podmínka bezdlužnosti splněna nebyla.
[12] V nynější věci se jedná o nedoplatek ve výši 101 Kč vzniklý tím, že byla překročena částka
100 Kč, která je vyjmuta z vyměření penále, přičemž nedoplatek činí celá tato částka. Na jedné
straně přísné podmínky bezdlužnosti jsou vyváženy možnostmi úlev plynoucích z §78 odst. 4
zákona o zaměstnanosti. Možnost obdržení příspěvku na podporu zaměstnávání osob
se zdravotním postižením na chráněném pracovním místě tedy má jasně stanovená pravidla
a je na žadateli, aby si zajistil jak splnění podmínek včasným provedením všech povinných plateb,
tak i sledování, zda nepochybil, a zda mu nevznikl nedoplatek či penále tak, aby mohl případně
včas využít možností k nápravě svých pochybení. Úsilí, které je k tomu třeba vynaložit není
ve vztahu k cíli nikterak výjimečné. Nad rámec uvedených úlev je pak možné jen prominutí jedné
z podmínek postupem podle §78 odst. 13 zákona o zaměstnanosti.
[13] Nejvyšší správní soud vnímá argumentaci užitou krajským soudem, aniž by ji považoval
za zákonem nepředpokládané užití principu proporcionality, jak ji označuje stěžovatel. Není
ovšem podstatný vztah výše nedoplatku a výše poskytnutého příspěvku; pro takovou úvahu
zákon neposkytuje prostor. Krajský soud tím zjevně akcentoval smysl a účel zákona spočívající
v podpoře vytváření a udržovaní pracovních příležitostí pro osoby zdravotně postižené
a nesplnění podmínek pro poskytnutí příspěvku tímto pohledem zřejmě považoval v daném
případě za bagatelní. Smysl a účel zákona je v tomto směru ovšem naplněn nejen poskytnutím
příspěvku a jeho využitím ve prospěch osob, jimž zlepšuje obtížné postavení na trhu práce,
ale v rámci smyslu a účelu zákona má svůj smysl a účel i stanovení podmínek pro zaměstnavatele,
které nejsou nereálné ani zbytečně zatěžující. Podmínka bezdlužnosti má nejen vyloučit
zaměstnavatele, kteří neplní své zákonné povinnosti, ale má vést i k jejich platební kázni,
což ve svém důsledku vylučuje, že by stát přispíval zaměstnavateli mj. na platby, které
by ten řádně neodváděl. Přitom prostor pro úlevy od pochybení menšího rázu zákon
o zaměstnanosti poskytuje v §78 odst. 4 písm. a), b) a v odst. 13. V tomto případě jím je navíc
i ustanovení ukládající vyměřit penále až poté přesáhne-li částku 100 Kč (což třeba nebylo ve výše
označené věci sp. zn. 3 Ads 23/2013). To vše vytváří prostor, aby bagatelní pochybení nemělo
neproporcionální následek. Nepřiznání příspěvku nelze porovnávat jen s mírou pochybení
žadatele spočívající v nesprávném odvodu, ale také s mírou pozornosti, kterou věnoval splnění
podmínek zákona. Poukazem na smysl a účel zákona tak, jak jej užil krajský soud, by byla
rozšířena zákonná možnost úlev ze splnění podmínky bezdlužnosti, a to poměrně neohraničeným
způsobem.
[14] Z těchto důvodů považuje Nejvyšší správní soud kasační stížnost za důvodnou.
Proto napadený rozsudek krajského soudu podle §110 odst. 1 věta první zrušil a věc mu vrací
k dalšímu řízení, při němž je krajský soud podle odst. 4 téhož ustanovení vázán právním názorem
výše vysloveným. O věci Nejvyšší správní soud rozhodoval bez jednání (§109 odst. 2 s. ř. s.).
[15] Podle §110 odst. 3 s. ř. s. rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí i o náhradě
nákladů tohoto kasačního řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. července 2019
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu