ECLI:CZ:NSS:2019:2.AFS.316.2018:35
sp. zn. 2 Afs 316/2018 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobkyně: EDHESSA, s. r. o., se sídlem
Biskoupky 33, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Brno,
Masarykova 427/31 proti rozhodnutím žalovaného ze dne 20. 12. 2016,
č. j. 57243/16/5300-21442-711315, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 7. 2018, č. j. 22 Af 26/2017 – 55,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 7. 2018, č. j. 22 Af 26/2017 – 55
se z r ušuj e .
II. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 20. 12. 2016, č. j. 57243/16/5300-
21442-711315, se z r ušuj e a věc se v rací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je p ov in e n zaplatit žalobkyni částku 8000 Kč jako náhradu nákladů
řízení o žalobě a o kasační stížnosti, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Včasnou kasační stížností žalobkyně jako stěžovatelka napadá shora označený rozsudek
Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud), jímž byla zamítnuta její žaloba proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 12. 2016, č. j. 57243/16/5300-21442-711315, jímž změnil
rozhodnutí Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj (dále jen „správce daně“) ze dne
24. 5. 2016, č. j. 2143571/16/3203-50524-802037, tak, že v jeho výroku nahradil ustanovení
§106 odst. 1 písm. e) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“), ustanovením
§106 odst. 1 písm. d) daňového řádu; v ostatním ponechal výrok beze změny.
[2] Žalobkyni byla rozhodnutím správce daně v řízení o dodatečném daňovém přiznání,
dodatečným platebním výměrem ze dne 4. 3. 2011 doměřena daň z přidané hodnoty
za 2. čtvrtletí roku 2007 ve výši 0 Kč; podané odvolání bylo zamítnuto. Žaloba proti odvolacímu
rozhodnutí byla zamítnuta rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 10. 7. 2014,
č. j. 62 Af 7/2013 - 103, a proti němu podaná kasační stížnost byla odmítnuta usnesením
Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 10. 2014, č. j. 5 Afs 131/2014 - 35; stejně tak byla
odmítnuta ústavní stížnost usnesením Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 3962/14.
Stěžovatelka podala u správce daně dne 26. 4. 2016 návrh na obnovu řízení ve věci dodatečného
daňového přiznání k DPH za zdaňovací období 2. čtvrtletí roku 2007 a současně podala nové
dodatečné daňové přiznání za toto zdaňovací období. Správce daně rozhodnutím ze dne
24. 5. 2016, č. j. 2143571/16/3203-50524-80203, řízení o dodatečném přiznání k dani z přidané
hodnoty za 2. čtvrtletí roku 2007 zastavil, a to podle §106 odst. 1 písm. e) daňového řádu.
Rozhodnutí odůvodnil tím, že dodatečným daňovým přiznáním na daň nižší jsou namítány vady
v postupu správce daně, což je p odle §141 odst. 2 daňového řádu vyloučeno. O návrhu
na obnovu řízení rozhodl negativně žalovaný dne 21. 12. 2016; toto rozhodnutí není předmětem
nynějšího soudního řízení. Žalovaný v rozhodnutí o odvolání proti rozhodnutí o zastavení řízení
konstatoval, že daňový subjekt v novém dodatečném daňovém přiznání uplatňuje nárok
na odpočet daně již dříve uplatněný v předchozím dodatečném daňovém přiznání, přičemž
tehdejší rozhodnutí bylo prověřeno soudním přezkumem. Nárok byl posuzován i postupem
pro odstranění pochybností a shledán neoprávněným. Požadoval-li daňový subjekt již jednou
neuznaný nárok na odpočet daně, bylo namístě řízení zastavit. Žalovaný však dospěl k závěru,
že k zastavení řízení mělo dojít z odlišného důvodu, než učinil správce daně, a proto jeho
rozhodnutí v tomto směru změnil.
II. Rozhodnutí krajského soudu
[3] Krajský soud vycházel ze skutečnosti, že žalobkyně podala první dodatečné daňové
přiznání za předmětné zdaňovací období dne 20. 4. 2009, přičemž změna daňové povinnosti
oproti řádnému daňovému přiznání spočívala v uplatněném nároku na odpočet DPH ve výši
24 846 572 Kč ze základu daně ve výši 130 771 429 Kč. Tehdejší správce daně vydal platební
výměr podle tehdy platného zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, jímž doměřil daň
ve výši 0 Kč, neboť nárok na odpočet neuznal pro neodstranění pochybností o uplatněném
nároku. V odvolacím rozhodnutí ze dne 3. 12. 2012 žalovaný (tehdy Finanční ředitelství v Brně)
konstatoval nesplnění tří podmínek pro nárok na odpočet (uskutečnění zdanitelného plnění,
využití plnění pro ekonomickou činnost, existenci řádného daňového dokladu), což blíže
konkretizoval a krajský soud podrobně popsal v napadeném rozsudku. Dále krajský soud
konstatoval výsledek řízení o žalobě, o kasační stížnosti a o ústavní stížnosti, tak jak jsou popsány
výše v odst. 2. Krajský soud uvedl, že nové dodatečné daňové přiznání z roku 2016 bylo
shodného obsahu jako to, které bylo podáno v roce 2009, a popsal výsledek daňového řízení.
Rozhodnutí správce daně bylo doručeno do datové schrány žalobkyně a současně prokuristce
společnosti JUDr. K. T. Odvolací rozhodnutí obsahující změnu důvodu zastavení řízení pak bylo
doručeno do datové schránky žalobkyně, k níž však neměla přístup. Krajský soud vzal
za prokázané doručení až dnem, kdy se s ním seznámil Ing. T., a žalobu proto posoudil jako
včasnou. Nepřisvědčil ovšem věcným žalobním námitkám. Dodatečným daňovým přiznáním
z roku 2016 byl nárokován shodný odpočet, jako byl nárokován dodatečným daňovým přiznáním
podaným v roce 2009, o němž bylo rozhodnuto. Usnesení krajského soudu ze dne 15. 12. 2016,
sp. zn. 26 Co 337/2015, které podle názoru žalobkyně vyřešilo předběžnou otázku existence
rozhodného zdanitelného plnění, posuzoval v mezích rozsudku Nejvyššího správního soudu ze
dne 25. 10. 2017, č. j. 7 Afs 193/2006 – 79, podle něhož je možnost změny rozhodnutí o dani
možná pouze cestou mimořádných opravných prostředků. Pokud by tedy žalobkyní odkazované
usnesení mělo význam pro změnu rozhodnutí o dani, mohlo by jít maximálně o důvod k obnově
řízení; krajský soud ovšem zmínil, že v něm odlišné posouzení rozhodné otázky neshledává.
Krajský soud tak uzavřel, že se žalobkyně novým dodatečným daňovým přiznáním domáhá
jiného posouzení právní otázky ve věci pravomocně ukončené, a to včetně soudního přezkumu.
Je proto dána překážka věci pravomocně rozhodnuté a žalovaný správně postupoval podle
§106 odst. 1 písm. d) daňového řádu.
[4] Krajský soud nepřisvědčil ani žalobní námitce, že při nedoručení rozhodnutí o zastavení
řízení do 30 dnů od podání dodatečného daňového přiznání nastala fikce konkludentního
vyměření daně. Zákon totiž takový důsledek s touto situací nespojuje. Navíc, i kdyby se zde
hypoteticky uplatnila tvrzená lhůta podle §89 odst. 4 daňového řádu, bylo by i tak rozhodnutí
vypraveno včas.
[5] Námitka doručení výzvy ze dne 28. 11. 2016 do datové schránky, k níž žalobkyně neměla
přístup, byla žalobkyní uplatněna po uplynutí zákonné žalobní lhůty; proto se jí krajský soud
věcně nezabýval. Navíc žalobkyně ani netvrdila, jak tím byla dotčena její práva.
III. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
III. 1. Kasační stížnost
[6] Stěžovatelka kasační stížnost opírá o §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“); namítá tedy nesprávné
právní posouzení věci. Za nesprávné považuje posouzení vztahu dodatečného daňového přiznání
a návrhu na obnovu řízení; k tomu cituje z komentáře daňového řádu odkazovaného v systému
ASPI, podle něhož má dodatečné daňové přiznání přednost před mimořádnými opravnými
prostředky (obnovou). Z toho dovozuje, že právní názor plynoucí z rozsudku Nejvyššího
správního soudu sp. zn. 7 Afs 193/2006 je za účinnosti daňového řádu nepoužitelný. Správce
daně tedy byl povinen projednat dodatečné daňové přiznání za situace, kdy byla předběžná
otázka v jiném řízení posouzena odlišně. Poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 27. 11. 2007, č. j. 8 Afs 71/2006 – 52, podle něhož podání dodatečného daňového
přiznání nebrání předchozí soudní přezkum, pokud se toto daňové přiznání opírá o skutečnosti
v původním řízení neznámé. Stejně tak v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 17. 7. 2007, č. j. 2 Afs 51/2006 – 58, je uvedeno, že nové skutečnosti nevedou
k přehodnocení předchozího názoru, ale k posouzení skutečností dříve neznámých. Zákaz
plynoucí z „§56a odst. 2 d. ř.“ v takovém případě není překážkou řízení. Usnesení Krajského
soudu v Brně ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. 26 Co 337/2015 – 161, je novým důvodem
v předchozím daňovém řízení nezkoumaným. Zastavením řízení byla stěžovatelka zkrácena
na právu správného zjištění a stanovení daně.
[7] Rozhodnutí správce daně a žalovaného se nijak nevypořádávají s dopadem nově vyřešené
judikaturní otázky do právních důvodů jejich předchozích rozhodnutí a předchozích soudních
rozhodnutí. K tomu se vyjádřil až krajský soud, čímž nepřípustně suploval správce daně a popřel
smysl soudního přezkumu.
[8] Stěžovatelka nesouhlasí ani s užitím zásady ne bis in idem. Podle komentáře se tato zásada
neuplatní v případě negativních rozhodnutí, tedy tam, kde nebylo vyhověno návrhu či žádosti
daňového subjektu.
[9] Nakonec stěžovatelka poukazuje na nicotnost rozhodnutí, s níž se měl soud vypořádat
z moci úřední. Názor krajského soudu, že lhůtu pro vydání výzvy podle §89 odst. 4 daňového
řádu je třeba považovat spíše za pořádkovou, než za propadnou, je v rozporu se závěry rozsudku
Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 Afs 92/2008 i s důvodovou zprávou k cit. ustanovení.
Z toho dovozuje, že lhůta ke stanovení daně za 2. čtvrtletí roku 2007 podle §148 odst. 5
daňového řádu již marně uplynula, což mělo být vzato v úvahu z moci úřední.
[10] Z těchto důvodů stěžovatelka navrhuje, aby kasační soud zrušil napadený rozsudek
krajského soudu i rozhodnutí správce daně a žalovaného.
III. 2. Vyjádření žalovaného
[11] Žalovaný ve svém vyjádření zdůrazňuje, že pokud by v usnesení Krajského soudu v Brně
č. j. 26 Co 337/2015 – 161 byla řešena nějaká předběžná otázka, na jejímž posouzení záviselo
předchozí rozhodnutí správce daně, nebyl by to důvod pro podání dodatečného daňového
přiznání, ale šlo by o důvod pro obnovu řízení. Ovšem nic takového z předmětného usnesení
nevyplývá, neboť se týkalo jiných účastníků řízení a nebyla v něm řešena smlouva ze dne
23. 3. 2007, kterou se zabýval správce daně v předchozím řízení o dodatečném daňovém přiznání.
Stěžovatel se tak novým dodatečným daňovým přiznáním domáhá jiného právního posouzení
pravomocně skončené věci. Žalovaný považuje za správný odkaz krajského soudu na rozsudek
Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Afs 193/2006 – 79, že za splnění podmínek identity předmětu
daně, časového období a konkrétní posuzované právní otázky se jedná o věc rozhodnutou.
Odkazy stěžovatelky na jinou judikaturu považuje žalovaný za nepatřičné, stejně tak jako její
pojetí věci rozhodnuté ve vztahu k §106 odst. 1 písm. d) daňového řádu. Z obecné zásady ne bis
in idem naopak vychází povinnost správce daně zastavit řízení, bylo-li učiněno podání ve věci
již pravomocně rozhodnuté. K takové tzv. negativní podmínce řízení je třeba přihlížet z moci
úřední. Žalovaný považuje rozhodnutí správce daně i své za vydaná v souladu se zákonem
a obsahující veškeré náležitosti; nelze je proto považovat za nicotná. Odůvodnění výroku
rozhodnutí je dostatečné a nelze hovořit o tom, že by byly naplněny podmínky nicotnosti podle
§105 odst. 2 daňového řádu. Pokud stěžovatelka brojí proti posouzení charakteru lhůty podle
§89 odst. 4 daňového řádu, není v judikatuře jednoznačné, byť převažuje názor, že jde o lhůtu
pořádkovou. V každém případě toto posouzení není pro rozhodnutí správce daně v dané věci
vůbec relevantní. Z těchto důvodů žalovaný navrhuje zamítnutí kasační stížnosti.
IV. Právní posouzení Nejvyššího správního soudu
IV. 1. Podmínky projednání kasační stížnosti
[12] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas,
jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a za stěžovatelku jedná osoba
s předepsaným právnickým vzděláním; zde soud vycházel ze skutečnosti, že jednatelem
žalobkyně je společnost URTENA, SE, jednající JUDr. K. T. (pokud v doplnění kasační stížnosti
uvedla, že stěžovatelku zastupuje i jako advokátka, ničím to nedoložila). Kasační stížnost je tedy
přípustná a projednatelná.
[13] Důvodnost kasační stížnosti pak Nejvyšší správní soud posoudil v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání
za podmínek vyplývajících z ustanovení §109 odst. 2 věty první s. ř. s.
IV. 2. Posouzení důvodnosti kasačních námitek
[14] Stěžovatelka uplatnila kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy nezákonnost
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Konkrétně
namítá, že správce daně byl povinen projednat dodatečné daňové přiznání, neboť v jiném řízení
byla odlišně posouzena předběžná otázka rozhodná pro stanovení daně. Věcné posouzení
nových skutečností pak provedl až krajský soud, přesto, že tak neučinil žalovaný. Překážku ne bis
in idem pak podle ní nelze vztahovat k předchozímu negativnímu rozhodnutí.
[15] Ve věci je nesporné, že stěžovatelka podala první dodatečné daňové přiznání v roce 2009
a na jeho základě byl vydán v roce 2011 dodatečný platební výměr, který obstál v odvolacím
řízení i v soudním přezkumu. Předně je třeba zdůraznit, že tento soudní přezkum a jeho výsledek
byl v řízení pouze konstatován a nebyl důvodem, pro který bylo řízení o dodatečném daňovém
přiznání zastaveno. Stěžovatelkou odkazovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
17. 7. 2007, č. j. 2 Afs 51/2006 – 58, se týká obnovy řízení a hledisek, kdy je soudní přezkum její
překážkou podle §56a odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Tento zákon
uvedené ustanovení obsahoval a vztahoval jej k použití mimořádných opravných prostředků.
Daňový řád toto omezení převzal pouze ve vztahu k přezkumnému řízení (§121 odst. 2). Takové
řízení zde nebylo vedeno a žalovaný se o toto ustanovení ve svém rozhodnutí ani neopíral. Tato
kasační námitka je lichá.
[16] Stěžovatelka dále namítá, že krajský soud, stejně jako žalovaný, nesprávně posoudili vztah
mezi dodatečným daňovým přiznáním a obnovou řízení. V tom jí lze přisvědčit. Daňový řád
účinný od 1. 1. 2011 skutečně tento vztah upravil odlišně od zákona o správě daní a poplatků.
V daném případě bylo dodatečné daňové přiznání podáno v roce 2016, a tedy podléhá nové
právní úpravě. Podle §117 odst. 2 daňového řádu nalézací řízení nelze obnovit z důvodů,
za kterých lze podat dodatečné daňové přiznání nebo dodatečné vyúčtování. Nalézací řízení
v sobě obsahuje jak řízení vyměřovací, tak i řízení doměřovací. Daňový řád tedy nově
upřednostnil podání dodatečného daňového přiznání před zahájením obnovy řízení a obnova
nalézacího řízení je možná jen tehdy, nelze-li postupovat dodatečným daňovým přiznáním
(k tomu srovnej Daňový řád, Komentář s judikaturou, Matyášová, Grossová, LEGES, 2015,
s. 452, s. 516). Správce daně tedy při posuzování návrhu na obnovu řízení musí posuzovat, zda
je podání dodatečného daňového přiznání přípustné. Řízení o obnově však není předmětem
tohoto kasačního řízení; zde proto stačí uzavřít, že kasační námitka směřující proti právnímu
názoru krajského soudu o prioritě řízení o obnově opřenému o judikaturu k zákonu o správě daní
a poplatků je důvodná.
[17] Dodatečné daňové přiznání na daň nižší lze podle §148 odst. 2 daňového řádu podat
v případě, že daň byla stanovena v nesprávné výši, přičemž v něm nelze namítat vady postupu
správce daně. Učinit tak lze ve lhůtě stanovené v odstavci 1 téhož ustanovení, tedy pokud běží
lhůta pro stanovení daně. Z tohoto hlediska je poněkud zarážející argumentace stěžovatelky
domáhající se projednání dodatečného daňového přiznání, že lhůta pro stanovení daně
za 2. čtvrtletí roku 2007 již uplynula (odst. 15 kasační stížnosti). Uplynutí lhůty ovšem nebylo
důvodem, pro který žalovaný dodatečné daňové přiznání z roku 2016 neprojednal, a není zde
třeba se jí zabývat.
[18] V případě dodatečného daňového přiznání podaného stěžovatelkou v roce 2016
se správce daně musel v prvé řadě zabývat překážkami přípustnosti plynoucími z §141 daňového
řádu. Správce daně prvně shledal překážku nepřípustného namítání vad v postupu správce daně,
ovšem jeho názor v odvolacím řízení neobstál. Žalovaný překážku věcného posouzení shledal
ve shodě s předchozím dodatečným daňovým přiznáním z roku 2009, čemuž přisvědčil i krajský
soud, který navíc posoudil i vliv stěžovatelkou označeného soudního rozhodnutí. Podle
§106 odst. 1 písm. d) daňového řádu správce daně zastaví řízení, bylo-li učiněno podání ve věci,
o níž již bylo pravomocně rozhodnuto. Je-li v posuzovaném případě „věcí“ míněno dodatečné
daňové přiznání k určité dani za určité zdaňovací období, pak naplnění podmínek pro zastavení
řízení o podaném dodatečném daňovém přiznání musí spočívat ve shodě věcí, tj. ve shodě obou
dodatečných daňových přiznání, resp. daně jím uplatněné. Není pochyb o tom, že předmětem
obou dodatečných daňových přiznání byla stejná daň, ve stejné výši a za stejné zdaňovací období.
Shoda však musí být dána i ve skutkových okolnostech, na nichž požadavek na stanovení daně
v jiné výši stál. Přesto, že stěžovatelka v důvodech pro podání daňového přiznání (§141 odst. 5
daňového řádu) poukazuje na rozhodnutí civilních soudů jako na odlišné posouzení předběžné
otázky a žalovaný i krajský soud k nim přistupovali jako k vyjádření právního názoru, nelze
přehlédnout, že podstatou stěžovatelčina tvrzení bylo a je, že těmito rozhodnutími je schopna
prokázat, že skutkový stav rozhodný pro stanovení daně byl jiný, než z jakého vycházel správce
daně v době jejího stanovení či v době rozhodování o prvním dodatečném daňovém přiznání.
Není přitom podstatné, zda tomu tak skutečně je, či není; to je totiž právě tím problémem, který
žalovaný nehodnotil. K této části kasační argumentace lze uzavřít, že žalovaný prohlásil shodu
věcí mezi dodatečnými daňovými přiznáními z roku 2009 a z roku 2016, aniž posoudil shodu
po skutkové stránce, tedy zda z označených civilních soudních rozhodnutí neplyne, že skutkový
stav při předchozím rozhodnutí o dani na základě prvního dodatečného daňového přiznání měl
být jiný, než jaký byl vzat za podklad dodatečného platebního výměru. Pokud by tomu tak bylo,
nemohl by řízení zastavit, ale o druhém dodatečném daňovém přiznání by musel rozhodnout
dodatečným platebním výměrem. V tom lze se stěžovatelkou souhlasit. Nejvyšší správní soud
ovšem podotýká, že tento jeho závěr směřuje výhradně k procesnímu postupu žalovaného a nelze
z něj dovozovat důvodnost nároku uplatněného dodatečným daňovým přiznáním.
[19] Namítá-li stěžovatelka rovněž, že řízení o dodatečném daňovém přiznání z roku 2016
nemohlo být zastaveno proto, že předchozí rozhodnutí bylo negativním rozhodnutím o žádosti,
což nezakládá překážku věci rozhodnuté, nelze jí přisvědčit. Jí označená komentářová literatura
je nepřípadná, což již správně konstatoval krajský soud v napadeném rozsudku. Lze
jen zdůraznit, že dodatečný platební výměr z roku 2011 byl rozhodnutím o dani a nelze jej
považovat za negativní rozhodnutí jen proto, že nestanovil daň ve výši stěžovatelkou
požadované.
[20] Pokud za méně podstatnou námitku stěžovatelka označila svůj názor na charakter lhůty
podle §89 odst. 4 daňového řádu, nelze přehlédnout, že o ní polemizuje výhradně ve vztahu
k zachování lhůty ke stanovení daně. Proti závěru krajského soudu, že napadené rozhodnutí
žalovaného není nicotné, žádnou jinou argumentaci nestaví. Jak již bylo výše uvedeno,
ze skutečnosti, že stěžovatelka zde konstruuje závěr o uplynutí objektivní lhůty pro stanovení
daně, ač dodatečné daňové přiznání lze podat, jen pokud lhůty ke stanovení daně dosud běží,
nelze ve vztahu ke stěžovatelce vyvodit žádný rozumný závěr.
V. Závěr a náhrada nákladů řízení
[21] Kasační stížnost je tedy z několika výše uvedených důvodů nutno považovat
za důvodnou. Nesprávný byl právní názor žalovaného i krajského soudu o přednosti postupu
cestou obnovy řízení před postupem podáním dodatečného daňového přiznání. Nesprávný byl
postup žalovaného, který řízení o druhém dodatečném daňovém řízení zastavil z důvodů
překážky věci rozhodnuté, aniž řádně posoudil, zda tímto dodatečným daňovým přiznáním není
namítáno, že nyní lze doložit odlišný skutkový stav rozhodný pro stanovení daně, a toto tvrzení
věcně neposoudil. Tento nedostatek nelze nahradit vyjádřením ke kasační stížnosti, stejně
tak jako není dostačující, že věcné posouzení do určité míry provedl krajský soud. Krajský soud
pochybil v tom, že nesprávný postup žalovaného akceptoval. Žalovaný tak v dalším řízení musí
posoudit tvrzení o doložení skutkového stavu rozhodného pro stanovení daně a v návaznosti
na výsledek buď v rozhodnutí o zastavení řízení řádně zdůvodnit, že kromě shody v dani
a v daňovém období ani skutkový stav nedoznal změny, anebo v opačném případě o dodatečném
daňovém přiznání musí rozhodnout věcně.
[22] Proto Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu podle §110
odst. 1 s. ř. s. zrušil. Jelikož již v řízení před krajským soudem byly dány důvody pro zrušení
rozhodnutí správního orgánu [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.], soud zrušil i rozhodnutí žalovaného
a vrátil mu věc k dalšímu řízení (§78 odst. 3 a 4 s. ř. s.). O věci přitom rozhodoval bez jednání
za podmínek §109 odst. 2 s. ř. s. Žalovaný je v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího
správního soudu (§78 odst. 5 s. ř. s.).
[23] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle
§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka byla v řízení o kasační stížnosti úspěšná,
žalovaný je proto povinen jí nahradit účelně vynaložené náklady soudního řízení. Jelikož Nejvyšší
správní soud nevrátil věc k dalšímu řízení krajskému soudu, byl povinen rozhodnout také
o náhradě nákladů řízení před krajským soudem. Tyto náklady jsou tvořeny částkou 3000 Kč
za zaplacený soudní poplatek za řízení o žalobě a částkou 5000 Kč za zaplacený soudní poplatek
za řízení o kasační stížnosti. Pokud stěžovatelka požadovala náhradu nákladů řízení ve výši
9300 Kč, pak s ohledem na nedoložení, že by za stěžovatelku jednala jako advokátka, a s ohledem
na nejasnost a nedoložení účtované částky, jí tato nebyla přiznána. Stěžovatelce proto byla
přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 8000 Kč a žalovanému bylo uloženo zaplatit jí tuto částku
v přiměřené lhůtě.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. září 2019
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu