ECLI:CZ:NSS:2019:2.AS.153.2018:31
sp. zn. 2 As 153/2018 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: P. B., zastoupený
Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému:
Městský úřad Domažlice, se sídlem U Nemocnice 579, Domažlice, o žalobě na ochranu
před nezákonnými zásahy žalovaného spočívajícími v zařazení a vedení IP adresy X (SMTP
server taurus.onelife.cz) na black-listu v rámci spamového filtru elektronické podatelny
žalovaného, ve vyznačení doložky právní moci na rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 8. 2016,
č. j. MeDO-51204/2016-Václ, a v odmítnutí a nevyřízení podání zaslaných na adresu
podatelna@mesto-domazlice.cz z adresy X dne 12. 9. 2016 a dne 19. 9. 2016, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 3. 2018,
č. j. 57 A 118/2016 – 69,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Žalobci se v ra cí soudní poplatek za kasační stížnost ve výši 5000 Kč, který bude
vyplacen z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku
na účet jeho zástupce.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobou na ochranu před nezákonnými zásahy žalovaného se u Krajského soudu v Plzni
(dále jen „krajský soud“) domáhal žalobce vydání rozhodnutí, že I) Zásah žalovaného spočívající
v zařazení a vedení IP adresy X (SMTP server taurus.onelife.cz) na black-listu v rámci spamového
filtru jeho elektronické podatelny je nezákonný; II) Žalovaný je povinen zdržet se dalšího vedení
IP adresy X (SMTP server taurus.onelife.cz) na black-listu v rámci spamového filtru jeho
elektronické podatelny; III) Zásah žalovaného spočívající ve vyznačení doložky právní moci na
jeho rozhodnutí ze dne 23. 8. 2016, č. j. MeDO-51204/2016-Václ, je nezákonný;
IV) Žalovanému se zakazuje pokračovat v nezákonném zásahu spočívajícím v neoprávněném
vyznačení doložky právní moci na rozhodnutí ze dne 23. 8. 2016, č. j. MeDO-51204/2016-Václ;
V) Zásah žalovaného spočívající v odmítnutí a nevyřízení podání zaslaných na adresu
podatelna@mesto-domazlice.cz z adresy X dne 12. 9. 2016 a dne 19. 9. 2016 je nezákonný; VI)
Žalovanému se zakazuje pokračovat v nezákonném zásahu spočívajícím v nevyřízení podání
žalobce zaslaných na adresu podatelna@mesto-domazlice.cz z adresy X dne 12. 9. 2016 a dne
19. 9. 2016.
[2] Krajský soud podanou žalobu usnesením ze dne 28. 2. 2017, č. j. 57 A 118/2016 – 21,
odmítl, neboť stěžovatel nebyl jednáním žalovaného přímo dotčen na svých právech, navíc
se měl domáhat obrany prostřednictvím žaloby na ochranu před nečinností správního orgánu.
Toto usnesení krajského soudu zrušil Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 17. 1. 2018,
č. j. 2 As 129/2017 – 57. Uvedl, že zmocněnec vystupuje ve správním řízení jménem
zastoupeného, čili z úkonů zástupce vznikají práva a povinnosti přímo zastoupenému,
pročež dotčen na svých právech mohl být naopak pouze žalobce, nikoliv jeho zmocněnec.
Krajský soud měl taktéž posoudit, zdali vůbec bylo odvolací řízení zahájeno či nikoliv,
tedy jestli bylo na místě proti jednání žalovaného brojit žalobou proti nečinnosti správního
orgánu, nebo žalobou na ochranu před nezákonným zásahem. Nejvyšší správní soud
tak ve smyslu §110 odst. 4 s. ř. s. zavázal krajský soud, aby v dalším řízení znovu posoudil aktivní
procesní legitimaci stěžovatele a řádně se zabýval meritem věci, především otázkou zahájení
odvolacího řízení.
[3] Rozsudkem ze dne 20. 3. 2018, č. j. 57 A 118/2016 – 69 (dále též „napadený rozsudek“),
následně krajský soud žalobu zamítl. Konstatoval, že Nejvyšším správním soudem akcentovaná
otázka, tj. zda bylo vůbec zahájeno odvolací řízení, již byla v mezidobí vyřešena rozsudkem
Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2017, č. j. 1 As 214/2017 – 32, který se týkal totožné
věci a týchž účastníků řízení. Na základě obsáhlé citace tohoto rozhodnutí pak krajský soud
shrnul, že odvolání nebylo správnímu orgánu doručeno, proto nebylo odvolací řízení vůbec
zahájeno. Za tohoto stavu věci proto nebylo možné považovat vyznačení doložky právní moci
na rozhodnutí žalovaného za nezákonné, stejně tak jako nebylo možné označit za nezákonné
ani odmítnutí a nevyřízení zaslaných podání, neboť obě tato podání nebyla správnímu orgánu
vůbec doručena. Žalovaný se nezákonného zásahu nedopustil ani blokací předmětné IP adresy,
neboť správní orgán je z důvodu zabezpečení fungování své elektronické podatelny oprávněn
využít služeb společnosti, která poskytuje bezpečnostní produkty v této oblasti, z nichž jedním
je též black-list potenciálně nebezpečných blokovaných adres, přičemž v daném případě krajský
soud neshledal, že by došlo ke zneužití tohoto práva.
II. Kasační stížnost žalobce a vyjádření žalovaného
[4] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost,
ve které navrhl napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.
Stěžovatel v podání ze dne 4. 5. 2018 uvedl, že podává kasační stížnost (krom výše uvedeného)
též proti rozsudku krajského soudu č. j. 30 A 3/2017 – 33, zjevně se však jednalo o chybu
při kopírování, neboť o kasační stížnosti proti tomuto rozsudku již Nejvyšší správní soud
rozhodoval, navíc v podání ze dne 9. 7. 2018 již stěžovatel uvádí pouze napadený rozsudek.
[5] Stěžovatel má za to, že názor krajského soudu (založený na rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 29. 11. 2017, č. j. 1 As 214/2017 – 32) představuje nesprávné posouzení
právní otázky. Připouští sice, že Nejvyšší správní soud svůj názor v této věci již vyjádřil, existuje
dle něj však i opačná judikatura, při hlubším zamyšlení se jsou navíc některé názory Nejvyššího
správního soudu protichůdné, resp. ve skutečnosti svědčící v jeho prospěch. Stěžovatel proto
navrhuje, aby byla věc postoupena rozšířenému senátu k definitivnímu vyjasnění předmětné
právní otázky.
[6] K vyvrácení zaujatého právního názoru stěžovatel uvádí, že je otázkou, jak určit okamžik,
kdy se zpráva dostane do dispozice správního orgánu. Dle stěžovatele existuje jednoduchý
a jediný možný výklad, totiž že zpráva se nachází v dispozici správního orgánu tehdy,
kdy je to výlučně správní orgán, kdo s touto zprávou může disponovat, přičemž je nerozhodné,
zda se tak děje přímo lidskou prací jeho zaměstnanců nebo nastavením serveru došlé pošty
tak, že se rozhodne nepřijímat žádná podání, přijímat podání jen od některých adres
nebo nevhodně či nezákonně nastaví spamové filtry. Stěžovatel považuje za nepochybné,
že se jeho podání dostalo do dispozice správního orgánu, neboť to byl výlučně správní orgán,
kdo způsobem nastavení své elektronické podatelny rozhodoval o tom, zda doručovanou zprávu
zpracuje či její přijetí odmítne; obdobně i poštovní zásilka se totiž považuje za doručenou
momentem, kdy adresát odmítne poskytnout součinnost při jejím doručování. Stěžovatel
argumentoval, že jestliže v rozsudku ze dne 15. 12. 2014, č. j. 6 As 218/2014 – 34, Nejvyšší
správní soud konstatoval, že pokud dojde při doručování účastníku řízení správním orgánem
k zachycení odeslané zprávy spamovým filtrem, jde tato skutečnost k tíži účastníka; logicky tedy
opačně v případě doručování správnímu orgánu účastníkem řízení musí nést riziko zachycení
zprávy spamovým filtrem správní orgán, zejména je-li to právě on, kdo rozhoduje o způsobu
nastavení spamového filtru, resp. použitých black-listů. K tvrzení, že po správních orgánech není
možné požadovat, aby svou elektronickou podatelnu nechaly nezabezpečenou proti jakýmkoliv
možným e-mailovým útokům či zahlcení nevyžádanou poštou, pak uvádí, že k takovému
zabezpečení slouží antivirový program, nikoliv spamový filtr blokující podání od celého serveru.
Případné zabezpečení nesmí být k újmě odesílatelů, kteří e-mailem činí řádná podání.
Stěžovatel opět odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2014,
č. j. 6 As 218/2014 – 34, dle nějž spam je součástí dnešní doby, účastníci řízení s ním musí
počítat a zabezpečí-li svou schránku necitlivě či nadměrně, jde to jen k jejich tíži. Stěžovateli
taktéž není zřejmé, proč by deset milionů českých podatelů muselo spam strpět, ale naopak
pro správní orgány by měl být problém vymazat několik nevyžádaných obchodních sdělení,
které jim každý den přijdou. Navíc přiměřeným zabezpečením může být dle stěžovatele například
zablokování konkrétní e-mailové adresy, ze které v minulosti bylo nevyžádané obchodní sdělení
odesláno, nikoliv však celého serveru provozujícího tisíce dalších e-mailových schránek zcela
odlišných uživatelů.
[7] Stěžovatel dále brojí proti právnímu názoru, že za účelem zabezpečení podatelny proti
příjmu nevyžádaných obchodních sdělení je správní orgán oprávněn využít služeb třetí
společnosti. Považuje jej za nezákonný, neboť právní předpis stanoví správnímu orgánu
povinnost zřídit elektronickou podatelnu a přijímat elektronická podání, ovšem ve skutečnosti
o tom, která e-mailová podání budou skutečně přijata, rozhoduje státem neaprobovaná
společnost na základě neprůhledných kritérií. Právní předpis dle stěžovatele nedává správnímu
orgánu právo zabezpečit svou podatelnu před příjmem obchodních sdělení, nýbrž pouze
před příjmem škodlivých zpráv (e-mailů obsahujících viry), k čemuž však slouží antivirový
program kontrolující každou zprávu individuálně. Tímto postupem by navíc správní orgán pouze
obcházel své povinnosti a s poukazem na třetí osobu, jejíchž služeb využívá, by se zbavoval
povinnosti přijímat elektronická podání. Nejvyšší správní soud totiž v rozsudku ze dne
15. 12. 2015, č. j. 9 As 223/2015 – 35, zaujal názor, že v případě, kdy správní orgán zprávu
přijme, avšak vyhodnotí ji jako nevyžádané obchodní sdělení, a proto ji (automatizovaně) přesune
do složky spamu a dále se jí nevěnuje, je nutné v případě zpochybnění takového postupu,
aby správní orgán prokázal, že se skutečně o spam jednalo; v opačném případě je nezbytné
ke zprávě přihlížet tak, jako by byla řádně doručena. Pokud ovšem správní orgán provede „trik“
a k posouzení toho, zda se jedná o spam, využije namísto svého vlastního spam filtru produkt
externí společnosti, je již dle prvním senátem Nejvyššího správního soudu zaujatého právního
názoru nerozhodné, zda zpráva fakticky byla či nebyla spamem, správní orgán ji totiž jednoduše
může ignorovat, což je zcela absurdní závěr. Jestliže správní orgán zvolí spolupráci se společností,
která za spam vyhodnocuje úřední podání, pak nelze jinak než tuto skutečnost přičítat k tíži
správního orgánu, neboť je zjevné, že svůj spamový filtr nastavil špatně. Dle stěžovatele nemůže
obstát ani argumentace, že si měl sám hlídat doručenou poštu, zda správní orgán potvrdil přijetí
jeho zprávy nebo jestli náhodou jeho zprávu z neznámých důvodů neodmítl zpracovat,
neboť stěžovatel má právo činit podání elektronicky, ovšem správní orgán nemá právo takové
podání svévolně odmítat. Za řádně učiněné podání je proto třeba považovat takový e-mail,
který se dostane do dispozice správního orgánu, nikoliv ten, jehož přijetí správní orgán potvrdí.
[8] Stěžovatel dále tvrdí, že rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2017,
č. j. 1 As 214/2017 – 32, vlastně vnitřně sám sebe popírá, neboť uznává, že stěžovatel má právo
na to, aby jeho podání bylo považováno za řádné v případě, kdy jej správní orgán vyhodnotil jako
spam, ač se o spam ve skutečnosti nejednalo. Ovšem a maiori ad minus, pokud k takovému
vyhodnocení využil správní orgán služeb třetí společnosti, pak se tímto postupem nemůže této
povinnosti zbavit. Stěžovatel taktéž odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 5. 2016, č. j. 9 As 97/2016 – 36, či ze dne 19. 8. 2015, č. j. 3 As 5/2015 – 42.
[9] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že za státem garantované
elektronické doručování lze považovat pouze systém datových schránek, jehož provoz
je regulován zákonnou úpravou. Běžná internetová komunikace však probíhá na základě
obchodních vztahů mezi uživateli a poskytovateli různých internetových služeb, přičemž jejich
zřízení a používání, stejně jako přístupnost či ochrana, je záležitostí obchodních podmínek těchto
smluvních stran. Nelze tak požadovat po orgánu veřejné správy, aby vstupoval do jejich
smluvních vztahů, řešil smluvní podmínky jednotlivých poskytovatelů či ponechal svoji činnost
bez ochrany proti bezpečnostním rizikům. Dle žalovaného je totiž zařazování do black-listů
záležitostí smluvních podmínek uživatele a poskytovatele internetových služeb. Skutečnost,
že celý server poskytovatele internetových služeb stěžovatele byl vyhodnocen jako bezpečnostní
riziko renomovanými společnostmi zabývajícími se touto problematikou, jistě nebyla
z bezpečnostního hlediska nedůvodná. Je na rozhodnutí stěžovatele, jaký soukromý
subjekt poskytovatele takových služeb ke své činnosti využije. Žalovaný taktéž poukázal
na to, že je nejenom oprávněn, ale jednoznačně i povinen zabezpečit své systémy proti
bezpečnostním rizikům, a to v souladu se zákonem č. 181/2014 Sb., o kybernetické bezpečnosti,
ve znění pozdějších předpisů, a vyhláškou č. 82/2018 Sb., o kybernetické bezpečnosti, ve znění
pozdějších předpisů. Většina produktů pro zajištění kybernetické bezpečnosti je však komerčních;
nekomerční nástroje jsou pro zachování garance kvality a dostupnosti služeb zpravidla používány
pouze jako doplňkové, přičemž také antivirový software je převážně komerční, stejně
tak software pro správu sítí. Ruční kontrola je bez bezpečnostního rizika prakticky a technicky
nemožná, a to vzhledem k počtu přijímaných e-mailů a nežádoucí komunikace. Žalovaný
dále poukazuje na zákonná ustanovení upravující v případě žádosti doručování na elektronickou
adresu účastníkům správních řízení (viz §19 odst. 4, 9 a 10 správního řádu), z nichž plyne,
že zákonodárce připustil jistou chybovost a s tím související neprůkaznost doručování pomocí
veřejné datové sítě, a proto osvědčení doručení upravil výslovným potvrzením o převzetí
písemnosti, přičemž analogicky je tato povinnost dána orgánu provozujícímu elektronickou
podatelnu. V projednávaném případě však písemnost na adresu elektronické podatelny nebyla
doručena a samotným provozovatelem internetového připojení stěžovatele bylo oznámeno,
že k úspěšnému doručení nedošlo. Podstatná je skutečnost, že stěžovatel obdržel informaci
o tom, že písemnost nebyla doručena, a neučinil nic pro to, aby ji doručil jiným způsobem,
pročež je žalovaný přesvědčen, že stěžovatel se cestou kasační stížnosti pouze snaží napravit
své dřívější pochybení.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval posouzením, zda byly splněny podmínky řízení.
Zjistil, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, vůči němuž
je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, stěžovatel je v řízení zastoupen advokátem
dle §105 odst. 2 s. ř. s. a jsou splněny i obsahové náležitosti stížnosti dle §106 s. ř. s.
[11] Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením
§109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a přípustně uplatněných důvodů. Stěžovatel
uplatnil kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[12] Kasační stížnost není důvodná.
[13] Nejvyšší správní soud již rozhodoval o kasační stížnosti téhož stěžovatele brojící proti
rozsudku krajského soudu ze dne 26. 4. 2017, č. j. 30 A 3/2017 – 33 (všechna v tomto rozsudku
uvedená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), kterým byla
zamítnuta jeho žaloba proti nečinnosti správního orgánu, jíž se domáhal uložení povinnosti
Krajskému úřadu Plzeňského kraje rozhodnout ve správním řízení o podaném odvolání;
toto podání je přitom předmětem i v nyní projednávané věci. Nejvyšší správní soud v rozsudku
ze dne 29. 11. 2017, č. j. 1 As 214/2017 – 32, konstatoval, že „spornou otázkou je zde skutečnost,
zda správnímu orgánu bylo doručeno podání zástupce stěžovatele, které odeslal emailem z IP adresy serveru,
kterou společnost Fortinet, Inc. zařadila na tzv. „blacklist“ potenciálně nebezpečných IP adres a z toho důvodu
byl příjem emailů z takové adresy blokován. Nejvyšší správní soud v této otázce odkazuje na svou ustálenou
judikaturu, ze které vyplývá, že datová zpráva se považuje za doručenou teprve tehdy, pokud je dostupná
elektronické podatelně. Tedy na rozdíl od poštovních zásilek není rozhodné její odeslání, ale doručení správnímu
orgánu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2015, č. j. 7 Azs 113/2015 - 34).
V nynějším případě stěžovatel tvrdí, že podání se dostalo do sféry správního orgánu a ten se poté rozhodl
jej nepřijmout aplikací blacklistu. S touto konstrukcí se však Nejvyšší správní soud neztotožňuje. Po správním
orgánu není možné požadovat, aby nechal svou elektronickou podatelnu nezabezpečenou proti jakýmkoliv možným
emailovým útokům či zahlcení nevyžádanou poštou. Správní orgán je naopak povinen zabezpečit
fungování své elektronické podatelny a z toho důvodu je zřejmé, že přistoupí k použití jistých bezpečnostních
opatření – v současném případě např. využití služeb společnosti, která poskytuje bezpečnostní produkty
v této oblasti, z nichž jedním je též blacklist potenciálně nebezpečných blokovaných adres. Podání zástupce
stěžovatele se tedy v nyní projednávané věci do sféry správního orgánu vůbec nedostalo. Svědčí o tom též zpráva
o nedoručení, kterou obdržel zástupce stěžovatele poté, co se pokusil odeslat předmětný email. Z této zprávy
je zřejmé, že správní orgán jeho podání vůbec neobdržel. Jedná se zde tedy o kvalitativně odlišnou situaci
než v případě, který stěžovatel uvedl v žalobě i kasační stížnosti na podporu své argumentace. Rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2015, č. j. 9 As 223/2015-35, reagoval na situaci, kdy mezi
stranami nebylo sporu o tom, že e-mailové podání bylo správnímu orgánu doručeno a nacházelo se v elektronické
podatelně. Bylo však přesunuto do složky SPAM, tedy nevyžádané pošty a správní orgán se tak domníval,
že není jeho povinností jej jako podání přijmout a zaevidovat. (…) Nejvyšší správní soud se též ztotožňuje
se závěrem krajského soudu, že z pravidel pro doručování prostřednictvím emailu by bylo možno připustit výjimky
jen v případech zvláštního zřetele hodných, např. při zjevně svévolném nastavení spamového filtru či blacklistu
správním orgánem. V případě, že by správní orgán blokoval podání z různých emailových adres zjevně za účelem
vyhnout se příjmu podání, jednalo by se o zneužití jeho pravomoci. V nynějším případě se však o takovou možnost
nejedná, neboť z odborného vyjádření vedoucího IT oddělení správního orgánu vyplývá, že IP adresa X byla na
FortiGuard blacklistu ještě dne 31. 10. 2016 a FortiGuard blacklist nebyl jediným světovým blacklistem,
na kterém se nacházela. Správní orgán také upozornil na to, že podání z elektronické adresy zástupce žalobce
(X) mu byla běžně doručována a nebyla nikterak filtrována. V roce 2016 obdržel správní orgán z jeho adresy cca
15 podání, a to i před i po datu uvedeném v jeho zprávě. Nutno doplnit, že je odpovědností účastníka řízení, jaký
zvolí v řízení procesní postup, včetně volby komunikačních prostředků a akceptace rozdílů, které z povahy
jednotlivých komunikačních prostředků plynou (podpůrně srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
28. 7. 2008, č. j. 8 Afs 55/2008 - 70, ze dne 4. 9. 2015, č. j. 8 As 6/2015 - 37, ze dne 15. 9. 2015, č. j. 8
As 57/2015 - 46). Účastník řízení má na výběr, zda využije některou z klasických metod doručování, kterými
jsou poštovní podání a podání prostřednictvím datové schránky, či zda zvolí některý z neformálních způsobů
komunikace, jako je právě email. Zákon takovou alternativu umožňuje, nicméně účastník řízení musí mít na
paměti, že s takovými metodami mohou být spojena určitá rizika. V případě, že doručení jeho podání se stane
sporným, nebude požívat výhod, které poskytují klasické metody doručování. Z procesních předpisů plyne, že činí-li
účastník podání prostřednictvím poštovních služeb, tzv. doporučeně, musí v případě sporu prokázat pouze podání
k přepravě. V případě e-mailu je třeba zpravidla prokázat předání, tj. doručení, do elektronické podatelny
správního orgánu (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2015, č. j. 7 Azs 113/2015 - 32,
ze dne 16. 7. 2015, č. j. 9 As 261/2014 - 44, či rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 2361/08
a sp. zn. I. ÚS 250/05). Činí-li účastník úkon vůči správnímu orgánu elektronicky, je na něm, aby doložil,
že podání správnímu orgánu skutečně došlo (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 9. 2015,
č. j. 8 As 6/2015 - 67, a ze dne 7. 1. 2016, č. j. 9 As 43/2015 - 31). Za doklad o doručení podání tedy
v žádném případě nelze považovat printscreen hlášení, že email zástupce stěžovatele nebyl odeslán. Tento
printscreen naopak nade vší pochybnost prokazuje, že email do dispozice správního orgánu doručen nebyl.
Stěžovatel ve své stížnosti poukazuje analogicky na využití úpravy doručování do datových schránek. Za okamžik
doručení podání správnímu orgánu považováno již dodání zprávy do schránky bez ohledu na to, kdy bude
pověřenou osobou správního orgánu otevřeno (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 7. 2010,
č. j. 9 Afs 28/2010 – 79, 2131/2010 Sb. NSS). Stěžovateli však nelze přisvědčit, že by se obdobná pravidla
měla aplikovat i na doručování emailové komunikace. Systém datových schránek se od emailové komunikace liší
zejména tím, že za jeho fungování zodpovídá Ministerstvo vnitra a je jeho povinností zabezpečit řádný chod tohoto
systému. Emailová komunikace naproti tomu funguje na státu zcela nezávisle a není možné garantovat její
spolehlivost. Doručování emailem proto nemá stejné privilegované postavení jako doručování poštou či datovou
schránkou. Vzhledem k tomu, že zástupci stěžovatele byla neprodleně po neúspěšném pokusu o doručení
emailového podání správnímu orgánu doručena zpráva, která ho o selhání i jeho důvodu informovala, měl zástupce
stěžovatele možnost využít jiného způsobu doručení podání, a to jak poštou či datovou schránkou, tak i odesláním
emailu z SMPT serveru centrum.cz, který k odesílání emailových podání správnímu orgánu pravidelně využíval
a s jehož použitím se nikdy nevyskytly žádné problémy. Žádné z těchto možností však zástupce stěžovatele
nevyužil, zároveň ani neinformoval správní orgán o nemožnosti doručení jeho podání ze SMPT serveru
taurus.onelife.cz a nepokusil se tak problém odstranit. Nelze přehlédnout ani další skutečnost, a to, že zástupci
stěžovatele nebylo správním orgánem přijetí podání potvrzeno. K potvrzení doručení podání je správní orgán
povinen dle zákona č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě, přičemž správní orgán uvedl, že toto
se pravidelně děje při ostatní korespondenci zástupce stěžovatele prostřednictvím elektronické podatelny a bylo
by tak učiněno i v nynějším případě, kdyby bylo jeho podání doručeno a odpovídalo zákonným požadavkům.
Vzhledem k tomu, že zástupce stěžovatele poskytoval služby i v dalších řízeních a se správním orgánem
komunikoval již dříve, lze ho označit za osobu znalou. Ze všech okolností současného případu mu tak muselo
být zřejmé, že jeho odvolání nebylo správnímu orgánu doručeno.“
[14] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil návrhu stěžovatele, aby předmětnou právní otázku
předložil k posouzení rozšířenému senátu, neboť se ztotožňuje s argumentací uvedenou
ve výše citovaném rozhodnutí prvního senátu a nemá za to, že by v nyní řešené věci
(problematice black-listů způsobujících nedoručení zprávy do elektronické podatelny) existovala
rozporná judikatura s odlišným právním posouzením, nebo že by dokonce předmětný rozsudek
Nejvyššího správního soudu byl vnitřně rozporný a obsahoval protichůdné názory svědčící
ve prospěch stěžovatele. Ten totiž ve své kasační stížnosti, ať již nedopatřením nebo záměrně,
opakovaně zaměňuje právní posouzení a s ním související argumentaci ke dvěma odlišným
situacím. Prvou je ta, kdy jedna strana (ať už je jí správní orgán nebo účastník řízení)
elektronickou zprávu odešle, tato zpráva je doručena do e-mailové schránky (elektronické
podatelny) strany druhé, čímž se dostane do její dispozice, a teprve poté je spamovým filtrem
automatizovaně vyhodnocena jako nevyžádané sdělení a zařazena do kategorie spam,
přičemž však stále zůstává v příslušné elektronické schránce adresáta a ten se s jejím obsahem
může stále seznámit. Za těchto okolností dle judikatury Nejvyššího správního soudu platí,
že nezaregistrování takto doručené zprávy ze strany účastníka řízení jde k jeho tíži; stejně
tak ale v případě, kdy elektronická podatelna správního orgánu přijatou zprávu vyhodnotí
jako nevyžádané obchodní sdělení, a proto ji přesune do kategorie spam a dále se jí nevěnuje,
musí na námitku účastníka prokázat, že se o spam skutečně jednalo, jinak je správní orgán
povinen k ní přihlížet jako k řádně doručené. Druhou, v projednávaném případě nastanuvší,
možností je odlišná situace, kdy jedna strana se pouze pokusí doručit elektronickou zprávu
do e-mailové schránky (elektronické podatelny) strany druhé, ovšem toto odeslání se vůbec
nezdaří, neboť interakce požadovaného příjemce zprávy se serverem (IP adresou) odesílatele
je znemožněna díky funkci black-listu nebezpečných adres vyhodnocovaných poskytovatelem
služeb v oblasti bezpečnostních produktů, s nímž má požadovaný příjemce uzavřenu
soukromoprávní smlouvu o provozování této služby. Za těchto okolností se naopak taková
zpráva nikdy nedostane do dispozice druhé strany, neboť na virtuální „cestě“ od odesílatele
k příjemci je zablokována a jako nedoručená se „vrátí“ odesílateli, o čemž je tento automaticky
informován. Nejvyšší správní soud má za to, že tyto výše popsané alternativy jsou natolik
skutkově odlišné, že nelze právní závěry učiněné ve vztahu k prvé z nich bez dalšího aplikovat
i na situaci druhou a pouze na tomto základě tvrdit nejednost a rozpornost jeho judikatury.
[15] Stěžovatel tvrdí, že v projednávané věci je nepochybné, že předmětné podání se dostalo
do dispozice správního orgánu, neboť to byl výlučně správní orgán, který způsobem nastavení
své elektronické podatelny rozhodoval o tom, zda zprávu zpracuje či její přijetí odmítne.
S tímto názorem Nejvyšší správní soud nesouhlasí, neboť z jeho ustálené judikatury plyne,
že elektronická zpráva se považuje za doručenou teprve tehdy, pokud je dostupná elektronické
podatelně, tedy na rozdíl od poštovních zásilek není rozhodné její odeslání, ale doručení
správnímu orgánu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2015,
č. j. 7 Azs 113/2015 - 34). Co se týče námitky stěžovatele, že k zabezpečení elektronické
podatelny má sloužit antivirový program, a nikoliv spamový filtr, případně že přiměřeným
zabezpečením může být zablokování pouze konkrétní e-mailové adresy, přičemž ale žádné
opatření nesmí být k újmě podatelů, Nejvyšší správní soud uvádí, že je na správním orgánu, jaký
bezpečnostní produkt pro ochranu své elektronické podatelny si zvolí, pakliže není zjevně
nepřiměřený či není využíván za účelem zneužití práva, čili cíleného odmítání zpráv od určitých
podatelů. Stěžovatel taktéž tvrdí, že za účelem zabezpečení elektronické podatelny proti příjmu
nevyžádaných obchodních sdělení není správní orgán oprávněn využít služeb třetí společnosti.
Nejvyšší správní soud s tímto názorem nesouhlasí, neboť považuje za technicky nereálné,
aby správní orgán sám bez využití služeb externích profesionálů v tomto oboru zabezpečil
své systémy proti bezpečnostním rizikům v souladu se zákonem č. 181/2014 Sb., o kybernetické
bezpečnosti a s vyhláškou č. 82/2018 Sb. o kybernetické bezpečnosti, přičemž nemá
za to, že by jediným dovoleným produktem měl být pouze antivirový program. V případě
black-listu jakožto jednoho z možných bezpečnostních produktů na ochranu elektronické
podatelny správního orgánu je třeba konstatovat, že se jedná v kombinaci s dalšími produkty
o vhodný nástroj, který proporcionálně směřuje k legitimnímu cíli a jeho užití samo o sobě
bez dalšího není nezákonné. Ve věci stěžovatele je třeba zdůraznit, že jeho zmocněnci obratem
po pokusu o odeslání podání přišlo sdělení, že zpráva nebyla doručena, tudíž zvolenému
bezpečnostnímu nástroji nelze vytýkat, že by ponechával odesílatele v nejistotě, jestli jeho podání
bylo učiněno či nikoliv. Stěžovatel má sice pravdu, že jistě není jeho povinností si hlídat svou
doručenou poštu, zdali mu nebylo sděleno, že se doručení odesílané zprávy nezdařilo; stejně
tak je však třeba odkázat na ustálenou judikaturu, že je odpovědností účastníka řízení, jaké
komunikační prostředky včetně akceptace rozdílů, které z jejich povahy plynou, zvolí (podpůrně
srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2008, č. j. 8 Afs 55/2008 - 70, ze dne
4. 9. 2015, č. j. 8 As 6/2015 - 37, ze dne 15. 9. 2015, č. j. 8 As 57/2015 - 46). Jestliže se tedy
stěžovatelův zmocněnec nechtěl zajímat o další „osud“ odesílané zprávy a ověřit si potvrzení
ze strany správního orgánu o jejím doručení, čímž by zjistil i informaci o nemožnosti jejího
odeslání, pak měl zvolit některý z komunikačních prostředků (datovou zprávu či poskytovatele
poštovních služeb), který mu garantuje jistotu úspěšného doručení i bez další činnosti z jeho
strany po odeslání předmětné zprávy.
[16] Nejvyšší správní soud se přiklonil k právnímu názoru již dříve vyslovenému ve věci
sp. zn. 1 As 214/2017, v jehož mezích rozhodl v této věci krajský soud. Uzavírá proto,
že zablokování určité IP adresy prostřednictvím jejího zařazení na black-list poskytovatelem služeb
v oblasti kybernetické bezpečnosti za účelem ochrany elektronické podatelny správního orgánu
není nezákonným zásahem do práv stěžovatele. Je třeba dále zdůraznit, že v tamní věci
bylo Nejvyšším správním soudem již s konečnou platností vysloveno, že stěžovatel nepodal
v zákonné lhůtě odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí, a že žalovaný proto žádné takové
odvolání nemůže projednat, z čehož plyne, že na správním rozhodnutí byla vyznačena právní
moc v souladu se zjištěnými skutečnostmi i se zákonem. Mimo to je třeba poukázat
na skutečnost, že neprojednání odvolání je důvodem k nečinnostní žalobě, která také byla podána
a projednána (viz rozsudek sp. zn. 1 As 214/2017). Nejvyšší správní soud zde vážil, zda v případě
žalobního návrhu ad VI., který parafrázuje nečinnostní žalobu, neměl krajský soud v této části
žalobu odmítnout, a případně zda tak nemá učinit Nejvyšší správní soud postupem podle
§110 odst. 1, věta prvá za středníkem s. ř. s. Dospěl k závěru, že při složitosti a provázanosti
žalobního návrhu lze akceptovat věcné projednání žaloby jako celku.
[17] Žalovanému rovněž nemohla být uložena povinnost, aby se zdržel vedení citované
IP adresy stěžovatelova zástupce na black-listu. Ostatně stěžovatel nekonkretizoval, jaké dotčení
z vedení dané IP adresy na black-listu pro něho do budoucna plyne; těžko takové dotčení
lze shledat v tom, že by v případném dalším stěžovatelově řízení vedeném u téhož správního
orgánu, pokud by byl zastoupen týmž zástupcem, bylo tomu zástupci třeba umožnit,
aby komunikoval právě z této IP adresy. S ohledem na osobu stěžovatelova zástupce, tomuto
soudu dostatečně známou z jiných řízení, lze spíše konstatovat, že způsob komunikace vedený
v této věci, kdy je určitým způsobem s úřadem komunikováno, načež je odvolání odesláno z dané
IP adresy, aniž je reagováno na zprávu o nedoručení, a následně jsou podány soudní žaloby,
je součástí jím běžně užívaných obstrukcí při zastupování pachatelů dopravních přestupků
a testováním jejich průchodnosti v soudním řízení. Volba zástupce je ovšem věcí stěžovatele
(k tomu srovnej rozsudek rozšířeného senátu tohoto soudu ze dne 18. 12. 2018,
č. j. 4 As 113/2018 – 39, odst. 37). Nejvyšší správní soud konstatuje, že nepřicházelo v úvahu
vyhovět žalobnímu návrhu ve všech jeho bodech a napadený rozsudek krajského soudu
pohledem kasačních námitek plně obstál jako zákonný.
IV. Závěr a náhrada nákladů řízení
[18] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že nebyla naplněna žádná ze stěžovatelem
uplatněných kasačních námitek; neshledal ani vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti. Proto zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou podle
§110 odst. 1 s. ř. s., věty poslední. O věci přitom rozhodoval bez jednání za podmínek
§109 odst. 2 s. ř. s.
[19] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle
§60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Žalobce neměl v tomto kasačním řízení úspěch
a úspěšnému žalovanému nevznikly náklady přesahující jeho běžnou úřední činnost. Proto soud
vyslovil, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému ji nepřiznal.
[20] V rozsudku ze dne 16. 2. 2016, č. j. 10 Afs 186/2014 – 60, Nejvyšší správní soud vyslovil,
že „účastník řízení podávající ve své věci opakovaně kasační stížnost proti rozhodnutí krajského soudu vydanému
poté, kdy bylo předcházející rozhodnutí ke kasační stížnosti téhož účastníka Nejvyšším správním soudem zrušeno,
již není povinen soudní poplatek za tuto další kasační stížnost platit, pokud ve věci již jednou tento poplatek
zaplatil (§6a odst. 5 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích)“. Jelikož se v projednávané věci
jedná o výše uvedený případ a stěžovatel již uhradil soudní poplatek ve výši 5000 Kč, rozhodl
Nejvyšší správní soud tak, že zaplacený soudní poplatek bude stěžovateli vrácen a vyplacen z účtu
Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. března 2019
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu