ECLI:CZ:NSS:2019:2.AS.429.2018:25
sp. zn. 2 As 429/2018 - 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: P. K., zastoupený JUDr. Davidem
Pytelou, MBA, LL.M., advokátem se sídlem Litovelská 1349/2B, Olomouc, proti žalovanému:
ředitel Krajského ředitelství policie Olomouckého kraje, se sídlem Kosmonautů 189/10,
Olomouc, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 3. 2017, č. j. KRPM-53670-96/PŘ-2016-
1400AP-PK, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě,
pobočka v Olomouci ze dne 23. 10. 2018, č. j. 65 Ad 13/2017 – 44,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobce n em á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n e p ř i zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 3. 3. 2017, č. j. KRPM-53670-96/PŘ-2016-1400AP-PK
(dále jen „napadené rozhodnutí“) bylo na základě odvolání žalobce změněno rozhodnutí
vedoucího územního odboru Olomouc Krajského ředitelství policie Olomouckého kraje
ve věcech kázeňských (dále jen „prvostupňový správní orgán“), ze dne 14. 11. 2016,
č. j. KRPM-53670-73/PŘ-2016-1405OU (dále jen „prvostupňové správní rozhodnutí“), jímž byl
žalobce shledán vinným ze spáchání jednání, které má znaky přestupku dle §49 odst. 1 písm. a)
zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o přestupcích“), tak, že výrok prvostupňového správního rozhodnutí nadále zní: „Podle ust. §189
odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o služebním poměru“) a dle ust. §2 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o přestupcích“), uznávám vinným ze spáchání jednání, které má
znaky přestupku, jehož se dopustil jmenovaný příslušník Policie ČR, nprap. P. K., DiS., X (dále
jen „příslušník“) tím, že dne 19. 4. 2016 v době kolem 13:00hod., v době výkonu služby, přijel služebním
motorovým vozidlem zn. Škoda Fabia, reg. zn. X, X, na ul. Tř. S. X v O. k základní škole a mateřské škole
logopedické Olomouc, za účelem vyřízení svých soukromých záležitostí týkajících se jeho dcery K. K., kde byl
následně ze strany zaměstnankyně školy A. V. upozorněn, že mu dcera ze školy nebude vydána, jelikož si pro ni
má přijít babička paní J. T., přičemž v době kolem 13:15 hod. dne 19. 4. 2016 se do školy dostavila i matka
jeho dcery, paní M. M., kdy po předchozí slovní rozepři, která proběhla na chodbě školy, se příslušník, M. M.,
K. K. a J. T. přesunuli před budovu školy na ul. Tř. S. v O., kde příslušník následně M. M.urazil … (pozn.:
kráceno Nejvyšším správním soudem). Toto jednání žalovaný označil za jednání, které má znaky
přestupku podle ust. §49 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích a uložil podle §51 odst. 1 písm. b) zákona o
služebním poměru kázeňský trest snížení základního tarifu o 5 % na dobu 3 měsíců“.
[2] Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce u Krajského soudu v Ostravě, pobočka
v Olomouci (dále jen „krajský soud“) žalobou, jíž se domáhal jeho zrušení a vrácení věci
žalovanému k dalšímu řízení. Namítal, že výslechu svědků v řízení před prvostupňovým správním
orgánem se nezákonně účastnil jakožto třetí osoba taktéž komisař npor. Bc. J. K. (dále jen „npor.
K.“), který zasahoval do výslechu svědkyně S., a přisvojoval si tak pravomoc úřední osoby; navíc
nesplňoval předpoklady nestranné osoby, neboť je osobou služebně nadřízenou žalobci a jeho
přítomnost na něj proto vytvářela nátlak. Správní orgán pochybil, pokud nevydal žádné
rozhodnutí, kterým by jeho přítomnost při výslechu svědků připustil. Npor. K. byl přítomen též
při výslechu svědkyně N., která proti jeho chování brojila stížností. Žalobce dále tvrdil,
že prvostupňový správní orgán nezákonně provedl k důkazu zvukový záznam dodaný
poškozenou M.; z něj však nebylo možné vycházet, neboť správní orgán neprovedl identifikaci
osob na zvukové nahrávce. Žalovaný taktéž nezohlednil, že v době údajné hádky žalobce
s poškozenou M. se od nich svědkyně N. nacházela 10 metrů a policista N. 15 metrů daleko
a přesto každý z nich slyšel během hádky něco jiného; správní orgán se nevypořádal
ani s věrohodností výpovědí svědkyň M. a T., přičemž vycházel pouze z kvantifikace důkazů.
Rozsudek krajského soudu
[3] Krajský soud podanou žalobu rozsudkem ze dne 23. 10. 2018, č. j. 65 Ad 13/2017 – 44
(dále též „napadený rozsudek“) zamítl. Konstatoval, že žalobce v průběhu správního řízení
neuvedl žádnou konkrétní skutečnost, ze které by vyplývalo, že npor. K. zasahoval do výslechu
některého ze svědků, natož jakým způsobem. Stejně jako svědkyně N. i on pouze obecně tvrdil,
že se npor. K. choval během výslechu svědků nevhodně a nepřátelsky, čímž vytvářel velmi
nepřátelskou atmosféru, přičemž tato obecná tvrzení dále nijak nespecifikoval; krajský soud
se proto nemohl zabývat konkrétními pochybeními npor. K., nýbrž posuzoval jeho vystupování
v rámci celého správního řízení ze spisového podkladu. Nezjistil, že by npor. K. kladl některému
ze svědků otázky, vedl řízení jako pověřená úřední osoba či nahrazoval příslušného policistu
při úkonech ve správním řízení. Dále uvedl, že npor. K. sice byl služebně nadřízený žalobci,
ovšem nebyl jeho přímým nadřízeným; navíc nevyplynulo, že by měl k žalobci jakýkoli vztah,
v minulosti s ním spolupracoval či že by měl zájem řízení jakkoli ovlivňovat. Krajský soud
zdůraznil, že protokol o výslechu svědkyně S. podepsal žalobce bez jakýchkoli výhrad a souhlasil
s jeho textem, přesto v žalobě brojil toliko proti průběhu tohoto výslechu; naopak výslech
svědkyně T., který v protokolu zpochybňoval, v žalobě již nikterak nekomentoval. Připomenul,
že pro posouzení věci byl rozhodný výslech svědků M., T., N. a N.; svědkyně S. nebyla konfliktu
přítomna, její výslech sloužil pouze k dokreslení situace, tudíž i případné pochybení v průběhu
jejího výslechu by nemělo na rozhodovanou věc vliv. Podle krajského soudu také nebylo potřeba,
aby prvostupňový správní orgán vydával rozhodnutí, kterým by umožňoval přítomnost npor. K.
u výslechu, neboť ten nečinil žádné úkony jako pověřená osoba. Výslechy svědků byly velmi
osobní, promítaly se do nich značně komplikované rodinné vztahy a dalo se očekávat, že budou
emotivní, bylo proto vhodné, aby se jich pro případ řešení možných neshod účastnila další
nezávislá osoba; za této situace neshledal krajský soud žádnou nezákonnost na přítomnosti npor.
K. jako nezávislé osoby a navíc člena týmu posttraumatické intervenční péče o policisty. Jestliže
svědkyně Navrátilová jakožto podpůrkyně žalobce v průběhu správního řízení namítala, že došlo
k nevhodnému chování npor. K. při výslechu svědkyně S., krajský soud zjistil, že se jej vůbec
neúčastnila; namítala-li tedy jeho nevhodné jednání právě u tohoto výslechu, nemohla o něm
nezprostředkovaně nic vědět, její námitky navíc byly značně obecné. Krajský soud měl též za to,
že nebyla-li svědkyně N. při svém výslechu schopna v přítomnosti npor. K. vypovídat, měla proti
jeho přítomnosti brojit již při provádění výslechu; mohla žádat změnu osoby přítomné u výslechu
či vyloučení npor. K., což však neučinila, nadto podepsala protokol o výslechu bez jakýchkoli
námitek.
[4] K námitce, že žalovaný provedl jako důkaz zvukový záznam dodaný svědkyní M.
bez identifikace osob, krajský soud konstatoval, že žalovaný této odvolací námitce přisvědčil
a v napadeném rozhodnutí vysvětlil, že k nahrávce jako k důkazu vůbec nepřihlížel; jestliže tedy
nahrávku nepovažoval za důkaz, nebylo na místě ani provádět identifikaci osob na záznamu.
[5] Závěrem krajský soud posoudil, že žalovaný hodnotil důkazy v dostatečném rozsahu.
Vysvětlil, že žalobce byl usvědčen výpovědí svědků M., T. a prap. N., neboť výpovědi těchto tří
osob nebyly v podstatných bodech rozporné; prap. N. byl navíc nezaujatým a předchozích
rodinných sporů neznalým svědkem. Úvaha žalovaného o tom, proč se přiklonil k souladným
výpovědím těchto tří osob (mezi nimiž byl nezávislý policista) oproti jedné výpovědi svědkyně
Navrátilové, je podle krajského soudu dostatečná a logická.
II. Kasační stížnost žalobce a vyjádření žalovaného
Kasační stížnost žalobce
[6] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost,
ve které navrhl napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení. Nejprve
rekapituloval předcházející řízení. Následně obecně uvedl, že důvod dle §103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s. spatřuje v nepřípustné libovůli správních orgánů, které porušují čl. 2 odst. 3 ústavního
zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Ústava“)
a §2 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní
řád“); důvod dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. pak tkví v tom, že v napadeném rozhodnutí chybí
úvahy, jimiž byl žalovaný veden při hodnocení jednotlivých provedených důkazů.
[7] Konkrétně napadenému rozsudku vytýká nezohlednění toho, že žalovaný nikterak
neprokázal existenci důvodného rizika nedůstojného a problémového průběhu výslechu svědků
a jeho osoby, který by nebyla schopna vyřešit sama úřední osoba. Zdůraznil, že krajský soud vzal
nedostatečně v potaz, že svědkyně N. sice byla úřední osobou prvostupňového správního orgánu
dotazována na konkrétní podobu nevhodného chování npor. K., avšak za jeho přítomnosti;
stěžovatel právě z toho důvodu navrhoval výslech svědkyně v řízení před soudem, čemuž krajský
soud nevyhověl. Jestliže krajský soud vyhodnotil, že npor. K. nebyl přímý nadřízený stěžovatele,
pak ten uvádí, že toto nikdy netvrdil; npor. K. však byl v rozhodné době nadřízený jeho
nadřízeného, pročež byl povinen uposlechnout jeho rozkazů jen z titulu vyšší hodnosti, když
pracovali společně na stejném oddělení, vztah jejich nadřízenosti a podřízenosti byl proto
prokázán nade všechnu pochybnost. Stěžovatel pak trvá na tom, že i kdyby nebyl prokázán vliv
přítomnosti npor. K. na prováděné úkony, jde dle něj o principielní otázku, neboť nelze
akceptovat bezdůvodnou přítomnost nadřízeného při neveřejném zasedání; o to více, pakliže byly
podány stížnosti dvou osob na jeho nevhodné chování a v řízení jsou projednávány záležitosti
osobní povahy. Připuštění takové praxe by totiž vedlo k porušení souhrnu zásad spravedlivého
procesu.
Vyjádření žalovaného
[8] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti zdůraznil, že stěžovatel v průběhu
správního řízení neuvedl žádnou konkrétní situaci, z níž by plynulo zasahování npor. K.
do kteréhokoliv z výslechů; tato svá tvrzení přitom nekonkretizoval ani v rámci řízení
před soudem. V žalobě namítal jednání npor. K. v rámci výslechu svědkyně S., protokol o jejím
výslechu však podepsal bez jakýchkoliv výhrad; stejně tak svědkyně Navrátilová nebyla schopna
blíže specifikovat žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by bylo možné usuzovat na nevhodné
chování npor. K. Vzhledem k tomu, že tvrzený zásah npor. K. do průběhu výslechů neplyne
ani z jiných důkazů, nemohl krajský soud rozhodnout jinak. Co se týče samotné přítomnosti
npor. K., má žalovaný za to, že vhodnost či dokonce nutnost přítomnosti další osoby v rámci
výslechů jednotlivých svědků byla dána již samotným předmětem a povahou správního řízení,
kterým se prolínaly poměrně komplikované vztahy bývalých partnerů ohledně péče o nezletilé
dítě. Žalovaný připouští, že správní řízení je sice ovládáno mimo jiné principem neveřejnosti
ústního jednání, nicméně tato zásada nevylučuje, aby na něm byla připuštěna přítomnost dalších
pracovníků či členů správního orgánu. Účast npor. K. na proběhnuvších výsleších, jakožto
pracovníka žalovaného, proto nepředstavuje porušení zásady neveřejnosti ústního jednání, a tedy
ani vadu řízení, která by mohla ovlivnit zákonnost napadeného rozhodnutí.
[9] Jestliže stěžovatel namítá neprovedení důkazu spočívajícího ve výslechu svědkyně N. v
řízení před krajským soudem, žalovaný k tomu uvádí, že byla řádně vyslechnuta v rámci řízení
před prvostupňovým správním orgánem; vzhledem k tomu, že nebyla osobně přítomna výslechu
svědkyně S., přičemž její opětovný výslech byl v rámci řízení před krajským soudem navrhován
právě za účelem prokázání zasahování npor. K. do výslechu této svědkyně, postupoval krajský
soud zcela správně, když návrh na provedení výslechu svědkyně zamítl.
[10] Dále žalovaný upozornil, že z obsahu kasační stížnosti nevyplývá, co konkrétně stěžovatel
napadenému rozhodnutí ve vztahu k tvrzenému nedostatku hodnocení důkazů vytýká.
Konstatuje však, že v případě přestupků proti občanskému soužití je zpravidla skutkový stav
zjišťován výlučně svědeckými výpověďmi; hodnocení důkazů je tedy pak logicky omezeno
na hodnocení těchto výpovědí. V rámci řízení před správním orgánem proto závěr o skutkovém
stavu vycházel mimo jiné z početní převahy obsahově shodných svědeckých výpovědí, neboť
svědecké výpovědi představovaly prakticky jediné důkazní prostředky ve věci.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval posouzením, zda byly splněny podmínky řízení.
Zjistil, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, vůči němuž
je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, stěžovatel je v řízení zastoupen advokátem
dle §105 odst. 2 s. ř. s. a jsou splněny i obsahové náležitosti stížnosti dle §106 s. ř. s.
[12] Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu
s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a přípustně uplatněných důvodů. Stěžovatel
tvrdil kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[13] Kasační stížnost není důvodná.
III. A Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku
[14] Stěžovatel tvrdí nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.],
neboť krajský soud dle něj dal bez bližšího zkoumání (v pouhých třech odstavcích) zapravdu
žalovanému v tom, že se dostatečně vypořádal s provedenými důkazy, přestože stěžovatel
v žalobě namítal, že v napadeném rozhodnutí chybí uvedení úvah, kterými byl žalovaný veden
při hodnocení jednotlivých důkazů. Pokud jde o obsah pojmu nepřezkoumatelnosti, odkazuje
Nejvyšší správní soud na svou ustálenou judikaturu k této otázce (srov. například rozsudky
ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 – 52, ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73,
č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 – 44, č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne
17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007 – 64, nebo ze dne 25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005 – 245, všechna
v tomto rozsudku citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná
z www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud v usnesení rozšířeného senátu ze dne 19. 2. 2008,
č. j. 7 Afs 212/2006 - 76, zdůrazňuje, že „při posuzování nepřezkoumatelnosti soudních rozhodnutí je nutno
postupovat obezřetně a vyhradit tyto případy jen vážným vadám rozhodnutí. Zrušením rozhodnutí krajského
soudu pro nepřezkoumatelnost se totiž oddaluje okamžik, kdy bude základ sporu správními soudy s konečnou
platností vyřešen, což neprospívá zájmu účastníků řízení na projednání věci bez zbytečných průtahů ani veřejnému
zájmu na hospodárnosti řízení. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů musí být vykládána ve svém
skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo
důvody, pro které bylo vydáno”.
[15] Stěžovatel v žalobě konkrétně namítal, že se žalovaný nevypořádal s tím, že v době jeho
údajné hádky s poškozenou M. se od nich svědkyně N. nacházela 10 metrů (a tvrzenou urážku
neslyšela), kdežto policista prap. N. stál 15 metrů daleko (a urážku slyšel); správní orgán se dále
nevypořádal ani s věrohodností výpovědí svědkyň M. a T., přičemž vycházel pouze z kvantifikace
důkazů. Krajský soud na tyto námitky reagoval v odst. 34 – 37 napadeného rozsudku, kde
konstatoval, že „žalovaný hodnotil důkazy v dostatečném rozsahu. Učinil tak na str. 10 a 11 napadeného
rozhodnutí. Vysvětlil, že byl žalobce usvědčen výpovědí M. M., J. T. a policisty prap. N. Sdělil, že výpovědi těchto
tří osob nejsou v podstatných bodech rozporné. Výpověď M. M. a její matky J. T. podporuje obsah výpovědi
přímého svědka prap. N., který byl jako policista při výkonu služby vyslán před základní školu, kde mělo
docházet ke slovnímu napadení. Prap. N. byl nezaujatým a předchozích rodinných sporů neznalým svědkem,
který potvrdil skutečnosti uvedené M. M. a J. T.“; dospěl proto k závěru, že „úvaha žalovaného o tom, proč
se přiklonil k souladným výpovědím těchto tří osob (mezi nimiž byl nezávislý policista) oproti jedné svědecké
výpovědi M. N.“ je dostatečná, logická, zákonná a přezkoumatelná.
[16] Nejvyšší správní soud předně zdůrazňuje, že krajský soud se s předmětnou žalobní
námitkou vypořádal; nejedná se tedy o případ, kdy soud určitou argumentaci zcela opomene
a vůbec se jí nezabývá, přičemž zohlednění dané námitky není seznatelné ani z kontextu celého
odůvodnění, nýbrž jde o situaci, kdy stěžovatel (navíc velmi obecně) tvrdí pouze stručnost
učiněného posouzení a převzetí názoru správního orgánu. To však samo o sobě ještě nemusí být
důvodem nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, pakliže soud k tvrzení žalobce zaujme jasný
a jednoznačný postoj, který (byť třeba jen stručně) odůvodní; může se přitom též ztotožnit
s odůvodněním vysloveným již správními orgány. V této souvislosti Nejvyšší správní soud
odkazuje na rozsudek ze dne 26. 2. 2016, č. j. 5 Azs 168/2015 - 36, dle nějž „nepřezkoumatelnost
rozsudku nemůže být způsobena ani tím, pokud krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí zhodnotí průběh
správního řízení, ztotožní se s postupem správního orgánu a jeho závěry souhlasně aprobuje. Z uvedeného nelze
dovozovat, že by se soud námitkami stěžovatele nezabýval, nepodrobil hodnocení žalovaného vlastním úvahám,
ale pouze převzal jeho názory“. V projednávané věci má Nejvyšší správní soud za to, že krajský soud
na žalobní námitku stěžovatele reagoval v dostatečné míře; poukázal totiž na konkrétní část
napadeného rozhodnutí (str. 10 a 11) a shrnul nosné body, kde žalovaný hodnotí provedené
důkazy, tyto jeho úvahy přezkoumal a shledal je dostatečné a logické. Pouhý nesouhlas
stěžovatele s učiněným právním posouzením však není důvodem nepřezkoumatelnosti; Nejvyšší
správní soud taktéž nenalezl vady, k nimž by podle §109 odst. 4 s. ř. s. musel přihlédnout
z úřední povinnosti, pročež neshledal napadený rozsudek nepřezkoumatelným. Kasační námitka
je proto nedůvodná.
[17] Nadto Nejvyšší správní soud k otázce vyhodnocení důkazů dodává, že v nyní řešené věci
byly jako důkazní prostředky směřující ke zjištění předmětného skutkového stavu (zcela logicky)
provedeny výhradně svědecké výpovědi, a to svědků M., T., prap. N., N., S., M. a L. Žalovaný
přitom v části napadeného rozhodnutí označené jako „Hodnocení důkazů“ (str. 10 a 11)
ke každému z těchto důkazů uvedl, co z daného výslechu vyplynulo. Výslovně taktéž konstatoval,
na základě jakých důkazů shledal stěžovatele vinným z jednání, které má znaky příslušného
přestupku (svědecké výpovědi u incidentu přítomných svědků M., T. a prap. N.); v případě
svědků S., M. a L. naopak uvedl, že tito nebyli přímými účastníky řešené události, pročež jejich
výpovědi nepřispěly k objasnění skutkového stavu. Žalovaný jasně uzavřel, že bere za prokázaný
skutkový děj popsaný policistou v pozici zcela nestranné a nezúčastněné osoby (prap. N.)
a dalšími dvěma svědkyněmi (M. a T.), neboť jejich tvrzení nejsou rozporná, a to před odlišnou
výpovědí svědkyně jediné (N.). Nejvyšší správní soud za této situace přisvědčuje závěru krajského
soudu, že napadené rozhodnutí žalovaného je, co do hodnocení provedených důkazů, dostatečně
odůvodněno a implicitně dává odpověď i na otázku ohledně slyšitelnosti svědků; to nebylo
relevantní, jelikož relevantní bylo hodnocení věrohodnosti jejich výpovědí.
III. B Neveřejnost výslechu svědků
[18] Stěžovatel dále namítá vadu řízení spočívající v porušení zákona v ustanoveních o řízení
před správním orgánem [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.] když tvrdí, že přítomností npor. K.
u prováděných výslechů, jelikož tento nebyl pověřenou úřední osobou, byl porušen §49 odst. 2
správního řádu (a zprostředkovaně i §2 odst. 2 správního řádu a čl. 2 odst. 3 Ústavy); trvá přitom
na tom, že z principielních důvodů nelze akceptovat přítomnost nadřízené osoby při neveřejném
jednání, ať už je prokázán její vliv na prováděné úkony či nikoliv.
[19] Dle §49 odst. 2 správního řádu platí, že „ústní jednání je neveřejné, pokud zákon nestanoví nebo
správní orgán neurčí, že jednání nebo jeho část jsou veřejné. Při určování veřejného ústního jednání dbá správní
orgán na ochranu utajovaných informací a na ochranu práv účastníků, zejména práva na ochranu osobnosti, jakož
i na ochranu mravnosti. Z důvodu ochrany mravnosti mohou být z účasti na ústním jednání vyloučeny nezletilé
osoby.“
[20] Neveřejnost jednání však pouze znamená, že se jej nemohou účastnit libovolné třetí
osoby, které nemají v rozhodném správním řízení žádné procesní postavení ani nemají žádný
vztah k příslušnému správnímu orgánu; rozdíl oproti veřejnému jednání je proto třeba spatřovat
především v tom, že se zde neuplatní princip záruky zákonnosti v podobě kontroly veřejnosti
spočívající v až na výjimky neomezené možnosti účasti libovolných osob na takovém úkonu, jako
je tomu například u jednání soudů. Na neveřejně činěný úkon správního orgánu tedy není
umožněn přístup třetích osob z občanské iniciativy či vlastní zvědavosti. To však rozhodně
neznamená, že by se neveřejně prováděného úkonu v rámci správního řízení (zde výslechu
svědků) nemohl ze strany správního orgánu bez dalšího účastnit někdo jiný než úřední osoba,
která se bezprostředně podílí na výkonu pravomoci takového správního orgánu
(srov. §14 odst. 1 správního řádu). To ostatně naznačuje též komentářová literatura, když uvádí,
že „ustanovení rozlišuje mezi ústním jednáním neveřejným, kterého se účastní pouze osoby participující na řízení,
a ústním jednáním veřejným, kterého se může zúčastnit veřejnost” (Potěšil, L., Hejč, D., Rigel, F.,
Marek, D.: Správní řád. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015). Krom úředních osob
přímo se podílejících na výkonu pravomocí správního orgánu je třeba rozlišovat ještě další
kategorii osob, které nejsou veřejností (tedy osobami bez zaměstnaneckého, organizačního
či jiného funkčního vztahu ke správnímu orgánu provádějícímu předmětný úkon), jež se však
z nějakého racionálního důvodu a pro realizaci legitimního účelu mohou takového úkonu
účastnit; v praxi se může jednat například o zapisovatele, technický personál (obsluhující
nejrůznější elektronická zařízení), stážisty, praktikanty, služebně mladší zaškolované kolegy nebo
naopak nadřízené kolegy provádějící supervizi, dozorovou či kontrolní činnost, stejně
tak se může jednat o osoby poskytující mediační či psychologickou pomoc nebo další nestranné
osoby (srov. §54 odst. 4 správního řádu). V případě těchto osob se nejedná o veřejnost
ve smyslu §49 odst. 2 správního řádu, neboť jejich přítomnost při realizaci úkonu není nahodilá,
bezúčelná, založená na vlastní iniciativě a nesměřuje k realizaci soukromých cílů, nýbrž napomáhá
zdárnému průběhu samotného úkonu. V případě těchto osob proto nelze kategoricky dojít
k závěru, že jejich přítomnost u správním orgánem neveřejně činěného úkonu je obecně
porušením zásady neveřejnosti, a je proto nezákonná. Přítomnost těchto osob však na druhou
stranu nemůže být pochopitelně bezbřehá. Je proto třeba vždy posuzovat, zdali je účast takových
osob při prováděném úkonu přiměřená (co do jejich počtu i postavení), smysluplná,
má ospravedlnitelný důvod a nežádoucím způsobem nezasahuje do jeho realizace; takové osoby
přitom, pakliže nemají postavení úředních osob, nemohou nikterak zasahovat do provádění
daného úkonu. Oprávněnost jejich přítomnosti je proto třeba posuzovat v každém jednotlivém
případě individuálně.
[21] Nejvyšší správní soud má v projednávané věci za to, že přítomnost npor.
K. u proběhnuvších výslechů nebyla v rozporu se zásadou neveřejnosti ústního jednání.
U prováděných výslechů svědků byl krom pověřené úřední osoby (por. R.) z řad „dalších osob“
přítomen pouze npor. K. (nešlo tedy o nikterak nepřiměřenou situaci, kdy by výslechům osobní
povahy naslouchala polovina kolegů stěžovatele). S ohledem na zjevně vyhrocené rodinné vztahy
stěžovatele a svědkyň M. a T. (když právě v jejich důsledku došlo k předmětnému jednání
majícímu znaky přestupku proti občanskému soužití) bylo možné naprosto oprávněně a logicky
předpokládat, že výslechy svědků budou velmi emotivní a problematické; tuto úvahu přitom
nebylo nezbytné explicitně prokazovat, jak se dožadoval stěžovatel, neboť vychází z okolností
daného případu. Nejvyšší správní soud má za to, že bylo důvodné, aby se prováděných výslechů
účastnila další nezávislá a nestranná osoba, a to za účelem zajištění jejich vážnosti a důstojnosti,
případně pro potřeby řešení dalších (předpokládatelných) neshod a konfliktů. Osoba npor. K.,
jakožto člena týmu posttraumatické intervenční péče, který navíc neměl se stěžovatelem žádný
osobní vztah ani dřívější neshody (sám stěžovatel ostatně nikdy netvrdil opak), se jeví jako
racionální volba. Jestliže stěžovatel především namítá, že npor. K. je policista služebně vyšší
hodnosti, jenž je fakticky nadřízeným jeho nadřízeného, pak Nejvyšší správní soud konstatuje, že
v tom neshledává žádné pochybení; naopak považuje za rozumnou (nevyřčenou, ale možnou)
úvahu prvostupňového správního orgánu, že to bude právě osoba s vyšší hodností, než má
stěžovatel, která svou přítomností spíše zajistí důstojný průběh prováděných úkonů. V tomto
ohledu odkazuje Nejvyšší správní soud na rozsudek ze dne 27. 11. 2013, č. j. 3 Ad 133/2012 – 19
(obdobně též v rozsudku ze dne 21. 12. 2016, č. j. 1 As 303/2016 – 64), kde dospěl k závěru,
že „samotný vztah nadřízenosti a podřízenosti služebního funkcionáře a jemu podřízeného příslušníka vyplývající
ze služebního poměru není sám o sobě takovou skutečností, která by mohla založit důvodné pochybnosti o tom,
že by služební funkcionář nebyl schopen ve věci služebního poměru příslušníka nestranně a objektivně jednat
a rozhodnout. Podjatost služebního funkcionáře nemůže být dána ani v případě, že služební funkcionář vychází
při projednání kázeňského deliktu z vlastních zjištění o plnění služebních povinností příslušníkem. Tím by totiž
byla popřena samotná podstata kázeňské pravomoci služebního funkcionáře“; jestliže tedy není vztah
nadřízenosti a podřízenosti příslušníků sám o sobě důvodem podjatosti služebního funkcionáře
jakožto úřední osoby, pak amaiori ad minus nemůže postavení příslušníka plynoucí z vyšší služební
hodnosti bez dalšího způsobit jeho neobjektivitu ani v případě, kdy je pouze „přihlížející“
osobou. Samotná přítomnost konkrétně npor. K. u výslechů svědků proto nebyla nezákonná.
[22] V dalším kroku je samozřejmě na místě se zabývat jednáním takové osoby u úkonu,
při jehož provádění byla přítomna. V řešené věci je však třeba dát zcela za pravdu krajskému
soudu, že „v průběhu správního řízení žalobce neuvedl konkrétní situaci, ze které by vyplývalo, že npor. K.
skutečně zasahoval do výslechu některého ze svědků a jakým způsobem“, přičemž z předloženého správního
spisu nevyplývá, že by „npor. K. kladl některému ze svědků otázky, vedl řízení jako pověřená úřední osoba či
nahrazoval Mgr. R. při úkonech ve správním řízení“. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje
s vypořádáním námitky nevhodného chování npor. K. v odst. 21 – 28 napadeného rozsudku.
Ze spisového materiálu, tvrzení stěžovatele či svědkyně Navrátilové nejsou zjevné žádné
konkrétní kroky npor. K., jež by skutečně mohly být považovány za neakceptovatelný zásah
do prováděných výslechů. Je třeba souhlasit se závěrem krajského soudu, že uváděné námitky
proti osobě npor. K. byly značně obecné a neuchopitelné (založené na pocitech obtížně
hodnotitelných), neboť vyjádření jako „to jsou malé niance, to je těžko popsatelné. Když to sledujete jako
třetí člověk, tak zjistíte, že to vidíte jednostranně. Mám pocit, že celá věc není viděna objektivně“ či „jeho chování
jsem vnímala jako agresivní a zesměšňující mou osobu. Dělal na mě grimasy, mračil se a neustále vyvracel oči“
skutečně nesvědčí o jednání, jímž byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost rozhodnutí vydaného na základě
takto provedených svědeckých výslechů. Kasační námitka je proto nedůvodná.
[23] Nejvyšší správní soud neshledal pochybení ani v neprovedení výslechu svědkyně
Navrátilové v řízení před krajským soudem, neboť má taktéž za to, že by byl nadbytečný. Jestliže
stěžovatel v kasační stížnosti dále uvádí, že protiprávní postup prvostupňového správního orgánu
dokládá též skutečnost, že úřední osoba do protokolu uvedla věci jinak, než jak byly uvedeny
svědkem, pročež z toho důvodu odmítl předmětný protokol podepsat, pak Nejvyšší správní soud
konstatuje, že tento důvod stěžovatel neuvedl již v žalobě, ačkoliv tak zjevně učinit mohl; kasační
námitka je proto nepřípustná ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s.
IV. Závěr a náklady řízení
[24] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že nebyly naplněny stěžovatelem uplatněné
kasační námitky, pročež kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou podle §110 odst. 1 s. ř. s., věty
poslední. O věci přitom rozhodoval bez jednání za podmínek §109 odst. 2 s. ř. s.
[25] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud
podle §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Žalobce neměl v tomto kasačním řízení úspěch
a úspěšnému žalovanému nevznikly náklady přesahující jeho běžnou úřední činnost. Proto soud
vyslovil, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému ji nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. října 2019
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu