ECLI:CZ:NSS:2019:2.AZS.155.2019:37
sp. zn. 2 Azs 155/2019 - 37
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyň: a) M. K., b) nezl. S. K.,
c) nezl. A. K., obě nezletilé zastoupené zákonnou zástupkyní (matkou) M. K., všechny zastoupené
Mgr. Markem Hudlickým, advokátem se sídlem Františkánská 120/7, Plzeň, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 22. 10. 2018, č. j. OAM-610/ZA-ZA11-P15-2018, o kasační stížnosti žalobkyň proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 5. 2019, č. j. 60 Az 73/2018 – 53,
takto:
I. Kasační stížnosti se od m ít a j í pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobkyň Mgr. Marku Hudlickému se p ři zn áv á odměna
za zastupování v řízení o kasačních stížnostech ve výši 7740 Kč, která mu bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobkyně a) a její nezletilé dcery žalobkyně b) a c) přicestovaly na území České republiky
přes Polsko z Ukrajiny. Žalobkyně a) jménem svým a svých dvou dcer podala dne 13. 7. 2018
žádost o udělení mezinárodní ochrany. Odůvodnily ji tím, že manžel žalobkyně a) L. K. (dále
jen „otec rodiny“) měl ve státě původu problémy s vedoucím, který vyhrožoval celé rodině. Otec
rodiny odcestoval do Polska a následně do České republiky. Žalobkyně se obávaly zůstat
na Ukrajině, a proto do České republiky odcestovaly za otcem rodiny.
[2] Žalovaný dne 22. 10. 2018 rozhodl o neudělení mezinárodní ochrany podle §12, §13, §14,
§14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“ a „napadené rozhodnutí“).
[3] Žalobu proti napadenému rozhodnutí Krajský soud v Plzni v záhlaví označeným rozsudkem
(dále jen „krajský soud“ a „napadený rozsudek“) zamítl. Po shrnutí skutkových okolností tak,
jak vyplývají ze správního spisu, dospěl krajský soud ve shodě s žalovaným k závěru, že z pohovoru
žalobkyně a) k její žádosti a z chování žalobkyně a) a jejích dcer nevyplývá, že by problémy otce
rodiny ohrožovaly i je, jelikož je útočníci osobně nikdy nekontaktovali a ani se s nimi osobně
nesetkali. Krajský soud uvedl, že události týkající se otce rodiny mohly vyvolat určité obavy,
z výpovědi žalobkyně a) však vyplývá, že tyto obavy nebyly zásadního charakteru. Nic jim nebránilo
zdržovat se v místě bydliště. Problémy manžela nelze považovat za pronásledování ve smyslu
§12 zákona o azylu, jelikož jednání údajných útočníků bylo motivováno snahou získat majetek otce
rodiny. I otec rodiny požádal o udělení mezinárodní ochrany, o níž žalovaný rozhodl tak,
že mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona o azylu se neuděluje. Žaloba
proti tomuto rozhodnutí byla zamítnuta rozsudkem krajského soudu ze dne 27. 3. 2019,
č. j. 60 Az 72/2018 - 61. Podle krajského soudu jak z výpovědi žalobkyně a), tak ze správního spisu
otce rodiny vyplývá, že státní orgány státu původu se případem otce rodiny zabývaly a v rámci
vyšetřování provedly výslech útočníků a další úkony. Z toho vyplývá, že státní orgány nebyly
nečinné. Podle krajského soudu v průběhu správního řízení nevyplynulo, že by v zemi původu bylo
právo na soukromý a rodinný život omezováno. Z výpovědi žalobkyně a) neplyne,
že by si žalobkyně na území České republiky vytvořily mimořádné vazby. Žalobkyně i otec rodiny
jsou občané Ukrajiny, dlouhodobě pobývají v obci Zibolky, kde mají rodinný dům a bezpečnostní
situace v této oblasti je vyhovující. Nic nebrání jejich společnému soužití ve státu původu. Krajský
soud se ztotožnil s postupem žalovaného, shledal zjištěný skutkový stav dostatečným a odůvodnění
závěru odpovídající zákonným požadavkům.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[4] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelky“) brojí proti napadenému rozsudku kasační stížností,
kterou opírají o důvody dle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále
jen „s. ř. s.“), tedy namítají nezákonnost spočívající v nesprávném právním posouzení. Uvádějí,
že napadený rozsudek je diskriminační, zasahuje do jejich subjektivních práv a je v rozporu s jejich
zájmy na ochranu soukromého a rodinného života. Krajský soud se podle stěžovatelek nesprávně
vypořádal s námitkou, že správní orgán má povinnost zvážit přiměřenost dopadu svého rozhodnutí
do práv jednotlivce v souladu s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
To vyplývá i z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 5. 2018, č. j. 6 Azs 201/2016,
na nějž odkazují. Stěžovatelky dále namítají, že jsou splněny podmínky pro udělení doplňkové
ochrany podle §14a zákona o azylu. Otec rodiny je na území domovského státu pronásledován
soukromou osobou, panem O. T., který mu opakovaně vyhrožuje ublížením na zdraví a ohrožuje
ho na životě. Otci rodiny bylo opakovaně vyhrožováno, že ublíží i jeho rodině. Orgány činné
v trestním řízení nikterak pronásledování otce rodiny nezabránily a to trvá i nadále. Neudělení
doplňkové ochrany bude mít za následek realizaci vyhoštění, což v důsledku povede k ohrožení
života a zdraví stěžovatelek a otce rodiny poté, co se společně vrátí do státu původu. Spolu
s kasační stížností žalobkyně b) doložila potvrzení o studiu na Střední průmyslové škole dopravní
v Plzni. Žalobkyně c) potvrdila, že je žákyní třídy III.A 13. základní školy v Plzni. Žalobkyně a)
doložila rozhodnutí o povolení k zaměstnání týkající se její osoby, otce rodiny i syna D. K. Doložily
i nájemní smlouvu k bytu.
[5] Žalovaný ve svém vyjádření shledává kasační stížnost nedůvodnou, neboť se nedopustil
žádné nezákonnosti. Zabýval se všemi tvrzeními stěžovatelek, neshledal je však azylově
relevantními. Své závěry dostatečně a srozumitelně odůvodnil. Žalovaný se ztotožňuje se závěry
krajského soudu a odkazuje na své vyjádření k žalobě. Dodává, že institut mezinárodní ochrany
je výjimečným právním nástrojem použitelným z taxativně stanovených důvodů a neslouží
k legalizaci pobytu a sloučení rodiny. Stěžovatelkám nic nebrání v tom, aby svůj pobyt legalizovaly
podle zákona o pobytu cizinců. Žalovaný dále uvádí, že námitka o diskriminační povaze
napadeného rozsudku je obecná a nikterak nekonkretizovaná. Vedle toho poukazuje na to,
že ani otci rodiny mezinárodní ochrana nebyla udělena a nelze dovodit, že by stěžovatelky obavy
o bezpečí své rodiny pociťovaly intenzivně.
III. Posouzení kasačních stížností Nejvyšším správním soudem
[6] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasačních stížností
a konstatoval, že stěžovatelky jsou osobami oprávněnými k jejim podání, neboť byly účastnicemi
řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.). Kasační stížnosti byly podány včas
(§106 odst. 2 s. ř. s.) a stěžovatelky jsou zastoupeny advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[7] Po konstatování přípustnosti kasačních stížností se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou
jejich přijatelnosti ve smyslu §104a s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnosti jsou nepřijatelné.
Podle §104a odst. 3 s. ř. s. nemusí být usnesení o odmítnutí kasační stížnosti pro nepřijatelnost
odůvodněno. Přestože by v tomto případě bylo možné kasační stížnosti odmítnout
bez odůvodnění, Nejvyšší správní soud nad rámec zákonného požadavku stručné odůvodnění
svého usnesení připojuje.
[8] Podle §104a s. ř. s. Nejvyšší správní soud odmítne kasační stížnost ve věcech mezinárodní
ochrany pro nepřijatelnost, jestliže ta svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatele. Neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“ byl v usnesení
Nejvyššího správního soudu dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publ. pod č. 933/2006 Sb.
NSS (dostupné stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
z www.nssoud.cz), vyložen tak, že kasační stížnost bude posouzena jako přijatelná v případě,
že (1) vznáší ne plně prejudikovanou právní otázku; (2) obsahuje právní otázku, která je dosavadní
judikaturou řešena rozdílně; (3) je potřeba učinit judikaturní odklon; (4) v napadeném rozhodnutí
krajského soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního
postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především
tehdy, pokud: a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní
judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu,
b) krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti
povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné
intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského
soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního charakteru proto zpravidla
nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.
[9] Stěžovatelky k otázce přijatelnosti své kasační stížnosti tvrdily, že napadený rozsudek
má dopad do jejich hmotněprávního postavení, jelikož jim krajský soud v napadeném rozsudku
odnímá možnost získat azyl, resp. doplňkovou ochranu.
[10] Stěžovatelky v kasační stížnosti namítají, že napadený rozsudek je diskriminační a zasahuje
do jejich subjektivních práv, aniž by to dále rozvedly. Jak plyne ze setrvalé judikatury Nejvyššího
správního soudu (viz např. rozsudek ze dne 26. 1. 2015, č. j. 8 As 109/2014 - 70), řízení o kasační
stížnosti je ovládáno zásadou dispoziční. Obsah a kvalita kasační stížnosti do značné míry
předurčují nejen rozsah přezkumné činnosti, ale i obsah rozhodnutí soudu. Je proto odpovědností
stěžovatele, aby v kasační stížnosti specifikoval skutkové a právní důvody, pro které napadá
rozhodnutí krajského soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2005,
č. j. 7 Afs 104/2004 – 54, či ze dne 18. 7. 2013, č. j. 9 Afs 35/2012 – 42). S ohledem na neurčitost
námitky stěžovatelky Nejvyšší správní soud obecně uzavírá, že napadené rozhodnutí krajského
soudu není v rozporu s judikaturou či právní úpravou zákazu diskriminace a nezasahuje v tomto
smyslu do subjektivních práv stěžovatelek.
[11] K námitce stěžovatelek, že správní orgán má povinnost zvážit přiměřenost dopadu svého
rozhodnutí do práv jednotlivce v souladu s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod Nejvyšší správní soud uvádí, že krajský soud se přezkumem napadeného rozhodnutí
v tomto ohledu zabýval v bodě 21 a 22 napadeného rozsudku. Nikterak se neodchýlil od znění
aplikovaných ustanovení a jejich judikaturního výkladu. Správně konstatoval, že stěžovatelkami
citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 5. 2018, č. j. 6 Azs 201/2016, se týká
zrušení povolení k trvalému pobytu cizince, kterému byla stanovena lhůta 30 dnů k vycestování
z území České republiky. Trvalý pobyt mu byl zrušen z důvodu, že pobýval mimo území států
Evropské unie nepřetržitě po dobu delší než 12 měsíců. Jedná se tak o zcela odlišnou skutkovou
i právní situaci.
[12] Nejvyšší správní soud již opakovaně judikoval, že se nejedná o nepřiměřený zásah
do rodinného a soukromého života cizince, může-li cizinec a jeho rodina vést svůj soukromý
a rodinný život v jiné zemi, například v domovském státě (srov. usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 16. 11. 2016, č. j. 5 Azs 167/2016 - 25). U stěžovatelek nebylo ničím prokázáno,
že by nemohly budovat své rodinné zázemí či prohlubovat rodinné vazby v zemi původu, když
stěžovatelky, otec rodiny i syn D. K. jsou ukrajinskými státními příslušníky. Tím, že stěžovatelkám
nebyla udělena mezinárodní ochrana, nebylo porušeno jejich právo na respektování soukromého
a rodinného života, neboť čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod neukládá státu
všeobecný závazek respektovat volbu osob, které nejsou jeho státními příslušníky, ohledně země
jejich pobytu a umožnit jim přenést si soukromý život na území daného státu. Z judikatury
Evropského soudu pro lidská práva vyplývá, že podmínky pro použití tzv. extrateritoriálního účinku
čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod jsou velmi přísné (viz např. usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2011, č. j. 9 Azs 7/2011 – 67). Tyto výjimečné okolnosti
nebyly v případě stěžovatelek prokázány, jak krajský soud v bodě 22 napadeného rozsudku správně
posoudil. Krajský soud tedy postupoval v souladu s výše citovanou judikaturou, od které nebylo
jakéhokoliv důvodu se odchylovat.
[13] Stěžovatelky dále rozsudku krajského soudu vytýkají, že s ohledem na pronásledování otce
rodiny jsou v jejich případě splněny podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona
o azylu.
[14] Nejvyšší správní soud se shoduje s posouzením krajského soudu, že z pohovoru
se žalobkyní a) a z obsahu správního spisu vyplývá, že problémy otce rodiny, který je údajně
na území domovského státu pronásledován soukromou osobou, se týkají výhradně jeho, přičemž
stěžovatelky se s těmito pronásledujícími osobami nikdy nesetkaly a nebyly jimi obtěžovány.
Žalobkyně a) ve své výpovědi uvedla konkrétní kroky, které orgány činné v trestním řízení
ve vyšetřování provedly. Krajský soud se nikterak neodchýlil od ustáleného výkladu §14a odst. 1
zákona o azylu. Podle tohoto ustanovení se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje důvody
pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou
důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, by mu hrozilo
skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu
takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního
trvalého bydliště.
[15] Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tak poskytuje
dostatečnou odpověď na stížní námitky uvedené v kasačních stížnostech a Nejvyšší správní soud
neshledal ani žádné další důvody pro jejich přijetí k věcnému projednání. Za těchto okolností
kasační stížnosti svým významem podstatně nepřesahují vlastní zájmy stěžovatelek.
[16] Nejvyšší správní soud dodává, že o žádosti otce rodiny, pana L. K., žalovaný rozhodl tak,
že mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona o azylu se neuděluje. Žaloba
proti tomuto rozhodnutí byla zamítnuta rozsudkem krajského soudu ze dne 27. 3. 2019,
č. j. 60 Az 72/2018 - 61 a kasační stížnost proti tomuto rozsudku byla usnesením Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. 5. 2019, č. j. 10 Azs 157/2019 – 28, odmítnuta pro opožděnost.
IV. Závěr a náklady řízení
[17] Nejvyšší správní soud ze shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost
podmínky přijatelnosti nesplňuje. Posuzovaná věc se netýká právních otázek, které dosud nebyly
řešeny judikaturou zdejšího soudu, ani těch, které jsou judikaturou řešeny rozdílně; nebyl shledán
důvod pro přistoupení k judikatornímu odklonu; ani nebylo shledáno zásadní pochybení krajského
soudu, ať už v podobě nerespektování ustálené soudní judikatury či ve formě hrubého pochybení
při výkladu hmotného nebo procesního práva. Nejvyššímu správnímu soudu tudíž nezbylo
než kasační stížnosti podle §104a s. ř. s. odmítnout pro nepřijatelnost.
[18] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 3 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle něhož nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
[19] Stěžovatelkám byl usnesením ze dne 22. 11. 2018, č. j. 60 Az 73/2018 - 23, zástupcem
ustanoven Mgr. Marek Hudlický, advokát. V takovém případě platí jeho odměnu včetně hotových
výdajů stát (§35 odst. 10 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.). Podle vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
náleží ustanovenému zástupci stěžovatelek v řízení o kasační stížnosti odměna za jeden úkon právní
služby. Tím bylo písemné podání ve věci samé – kasační stížnost [§11 odst. 1 písm. d) advokátního
tarifu]. Jde-li o společné úkony při zastupování dvou nebo více osob, náleží advokátovi za každou
takto zastupovanou osobu mimosmluvní odměna snížená o 20 % [§12 odst. 4 advokátního tarifu].
Mimosmluvní odměna advokáta za jeden úkon právní služby při zastupování jednoho ze žalobců
tedy činí 2480 Kč. Celkem se tedy odměna ustanoveného zástupce při počtu tří zastupovaných
žalobkyň za jeden úkon právní služby rovná 7440 Kč. Takto vypočtená náhrada se zvyšuje
o paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč, která se přiznává toliko za jeden úkon
bez ohledu na počet zastupovaných žalobkyň, jelikož skutečné hotové výdaje vznikly zástupci
pouze jednou s ohledem na to, že zastoupenými jsou matka a její dvě nezletilé děti [§13 odst. 3
advokátního tarifu], celkem tedy 7740 Kč. Ustanovený zástupce není plátcem daně z přidané
hodnoty. Celková částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů
ode dne právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2019
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu