ECLI:CZ:NSS:2019:2.AZS.330.2018:30
sp. zn. 2 Azs 330/2018 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky
a soudkyň Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce: S. A. A., zastoupen
Mgr. Ladislavem Bártou, advokátem se sídlem Purkyňova 787/6, Ostrava, proti žalovanému:
Krajské ředitelství policie Zlínského kraje, se sídlem Třída Tomáše Bati 44, Zlín, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 8. 2018, č. j. KRPZ-68481-65/ČJ-2018-150026, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 9. 2018, č. j. 33 A 49/2018 –
41,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á.
III. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Ladislavu Bártovi, advokátovi, se p ři zn áv á
odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 3400 Kč, která je splatná
do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce byl dne 12. 6. 2018 pracovníky Celní správy zastaven a kontrolován
ve vozidle Volkswagen na silnici I/500 ve směru ze Slovenské republiky do České republiky
v prostoru bývalého hraničního přechodu ve Starém Hrozenkově. Lustrací bylo zjištěno,
že je v Schengenském informačním systému evidován jako osoba, které je zakázán vstup
do schengenského prostoru, jelikož je nežádoucí nebo představuje bezpečnostní riziko. Posléze
bylo na základě mezinárodní policejní spolupráce zjištěno, že v Rakouské republice byl žalobci
uložen zákaz pobytu pro padělání zvlášť chráněných dokumentů platný do 3. 7. 2020. Žalobce
byl dne 4. 8. 2017 vypovězen vzdušnou cestou do Itálie, kde měl v té době platné pracovní
povolení. Toto povolení pozbylo platnosti dne 15. 5. 2018.
[2] Žalovaný rozhodnutím ze dne 14. 6. 2018, č. j. KRPZ-68481-34/ČJ-2018-150026,
rozhodl o zajištění žalobce ve smyslu §124 odst. 1 písm. e) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) za účelem správního
vyhoštění (dále jen „rozhodnutí o zajištění“). Rozhodnutí o zajištění bylo rozsudkem Nejvyššího
správního soudu ze dne 30. 1. 2019, č. j. 8 Azs 226/2018 – 39, zrušeno pro nepřezkoumatelnost
kvůli nesrozumitelnosti způsobené rozporností výroku a odůvodnění. V rozhodnutí o zajištění
totiž ve výroku žalovaný stanovil dobu zajištění žalobce na 70 dnů, zatímco v odůvodnění uvedl
dobu 60 dnů.
[3] V záhlaví označeným rozhodnutím rozhodl žalovaný o prodloužení doby trvání zajištění
žalobce podle §124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců, a to o 40 dnů od uplynutí doby trvání
zajištění stanovené rozhodnutím o zajištění, přičemž ve výroku uvedl, že celková doba zajištění
se počítá od prvotního omezení osobní svobody cizince a tímto rozhodnutím se prodlužuje
do 29. 9. 2018 (dále jen „napadené rozhodnutí“ nebo „rozhodnutí o prodloužení zajištění“).
[4] Krajský soud v Brně (dále jen „krajský soud“) v záhlaví označeným rozsudkem zamítl
žalobu proti napadenému rozhodnutí. Napadené rozhodnutí není podle krajského soudu
nepřezkoumatelné ve vztahu k naplnění požadavku nezbytnosti zajištění po stanovenou dobu
z hlediska kroků žalovaného, které měly vést k uskutečnění vyhoštění. Žalovaný srozumitelně
a zřetelně formuloval úvahy, kterými se řídil při prodloužení zajištění žalobce. Ty se pak opírají
o obsah správního spisu, který dokumentuje kontinuální snahu zjišťovat informace o průběhu
přípravy a podmínkách uskutečnění vyhoštění žalobce zpět do země původu. Žalovaný
vycestování žalobce neobstarává, a proto je pouze oprávněn zjišťovat stav procesu. Krajský soud
vytknul žalovanému, že v napadeném rozhodnutí okolnosti procesu výkonu vyhoštění
podrobněji nepopsal, ale neshledal, že by to mělo za následek nepřezkoumatelnost
pro nedostatek důvodů. Krajský soud dále uvedl, že žalovaný dostatečně odůvodnil termín
vyhoštění, jelikož předběžné datum 17. 9. 2018 převzal od Ředitelství služby cizinecké policie,
Odbor podpory výkonu služby, Oddělení pobytového režimu cizinců, který výkon vyhoštění
zajišťuje. Tento pouze předběžný termín prodloužil o 12 dnů, což nelze považovat
za nepřiměřené.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[5] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost,
kterou opírá o důvod dle §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“). Namítá tedy obecně vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata,
z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi
v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou
vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit.
[6] Podle stěžovatele krajský soud nesprávně posoudil otázku přezkoumatelnosti napadeného
rozhodnutí, jelikož žalovaný dostatečně neodůvodnil, jaké jednotlivé kroky byly učiněny
pro realizaci vyhoštění. Z napadeného rozhodnutí není zřejmé, jakým způsobem byly kroky
podnikány, čeho se podařilo dosáhnout, co je ještě třeba zařídit a nejasně byly uvedeny
i okolnosti, pro které byla realizace vyhoštění naplánována ke dni 17. 9. 2018.
[7] Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že napadené rozhodnutí je dostatečně odůvodněno,
jelikož obsahuje rozvinuté úvahy o složitosti samotné realizace správního vyhoštění. Při stanovení
délky doby prodloužení zajištění žalovaný vycházel z předpokladů orgánu policie, který realizaci
správního vyhoštění zajišťuje. Předpokládaný termín realizace vyhoštění dne 17. 9. 2018
byl skutečně dodržen a stěžovatel byl leteckým spojem Praha – Paříž - Yaoundé s policejní
eskortou za účasti pověřené osoby veřejné ochránkyně práv vyhoštěn. Předpoklad doby trvání
prodloužení zajištění tak byl správný a odůvodněný složitostí samotné realizace správního
vyhoštění. Žalovaný shrnul, že k zajištění jakožto institutu omezujícího osobní svobodu
jednotlivce přistupuje v případech, kdy účelu zákona o pobytu cizinců nelze dosáhnout jinou
cestou.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud se kasační stížností zabýval nejprve z hlediska splnění formálních
náležitostí. Stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byl účastníkem
řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.). Kasační stížnost byla podána včas
(§106 odst. 2 s. ř. s.) a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Kasační stížnost
je přípustná a projednatelná.
[9] Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
III. A Vztah rozhodnutí o zajištění a rozhodnutí o jeho prodloužení
[10] V prvé řadě se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou, zda má na soudní přezkum
napadeného rozhodnutí o prodloužení zajištění vliv skutečnost, že rozhodnutí o zajištění,
které napadenému rozhodnutí předcházelo, bylo Nejvyšším správním soudem zrušeno
pro nepřezkoumatelnost kvůli nesrozumitelnosti, která spočívala v uvedení odlišné délky doby
zajištění ve výroku a v odůvodnění.
[11] Napadené rozhodnutí ve svém výroku stanoví, že žalovaný stěžovateli „podle
ustanovení §124 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., prodlužuje dobu trvání zajištění o 40 (čtyřicet) dnů
od uplynutí doby trvání zajištění, stanovené rozhodnutím OCP Zlín, ze dne 14. června 2018,
č.j. KRPZ-68481-34/ČJ-2018-150026. Celková doba zajištění se počítá od prvotního omezení osobní svobody
cizince a tímto rozhodnutím se prodlužuje do 29. 9. 2018.“ V odůvodnění napadeného rozhodnutí
žalovaný uvádí, že zajišťovací lhůta bude trvat do 29. 9. 2018.
[12] Nejvyšší správní soud považuje s ohledem na povahu rozhodnutí o zajištění
a napadeného rozhodnutí, tj. rozhodnutí o prodloužení zajištění, za nezbytné vyjádřit se k otázce,
zda a za jakých okolností mají vady rozhodnutí o zajištění vliv na rozhodnutí o prodloužení
zajištění, jež na (prvotní) rozhodnutí o zajištění obsahově navazuje. Posouzení této právní otázky
je totiž v této věci podstatné pro určení, zda je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné.
[13] Podle §124 odst. 3 věta třetí an. zákona o pobytu cizinců, „je-li to nezbytné k pokračování
přípravy výkonu správního vyhoštění, je policie oprávněna dobu trvání zajištění prodloužit, a to i opakovaně.
V řízení o prodloužení doby trvání zajištění cizince za účelem správního vyhoštění je vydání rozhodnutí prvním
úkonem v řízení. Odvolání, obnova řízení ani přezkumné řízení nejsou přípustné.“
[14] Jak vyplývá z citovaného ustanovení a jak ustanovení interpretuje i ustálená rozhodovací
praxe Nejvyššího správního soudu, „rozhodnutí o prodloužení zajištění je nutno chápat jako rozhodnutí
obsahově navazující na rozhodnutí o zajištění“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
31. 7. 2013, č. j. 1 As 90/2011 – 124, publ. pod č. 2936/2013 Sb. NSS). To však nelze chápat
zjednodušeně ve smyslu, že rozhodnutí o prodloužení zajištění následuje bez dalšího právní osud
rozhodnutí o zajištění jemu předcházející. Jak však dále Nejvyšší správní soud uvádí,
krajské soudy v několika případech dospěly k opačnému závěru při posouzení zajištění a jeho
prodloužení podle §129 odst. 1 a odst. 6 zákona o pobytu cizinců. Toto ustanovení upravuje
zajištění cizince za účelem jeho předání nebo průvozu obdobně jako §124 zákona o pobytu
cizinců.
[15] Městský soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 11. 1. 2016, č. j. 4 A 108/2015 – 36,
na str. 4 uvedl, že „zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Praze č.j. 1 A 103/2015-30 ze dne
30.12.2015, který nabyl téhož dne právní moci, bylo rozhodnutí o žalobcově zajištění ze dne 12.11.2015
zrušeno. Městský soud v Praze za této situace dospěl k závěru, že rozhodnutí o prodloužení zajištění nemůže
samo o sobě obstát. Za této situace přisvědčil soud žalobci v tom, že jsou dány podmínky pro výjimku ze zásady
přezkoumání rozhodnutí k datu jeho vydání podle ust. §75 odst. 1 s.ř.s. Jako rozhodující důvod pro zrušení nyní
napadeného rozhodnutí soud spatřuje skutečnost, že bylo zrušeno rozhodnutí podkladové, t.j. rozhodnutí
o žalobcově zajištění, a za této situace proto nemůže již obstát rozhodnutí, kterým byla doba žalobcova zajištění
prodloužena. Napadené rozhodnutí je rozhodnutím navazujícím, které upravuje dobu, resp. délku zajištění
a nikoli rozhodnutím, které by se vypořádávalo s otázkou, zda došlo ke splnění podmínek zajištění cizince
dle §129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Soud za této situace, kdy bylo třeba zrušit žalobou napadené
rozhodnutí jako rozhodnutí navazující na původní rozhodnutí o žalobcově zajištění, které bylo pravomocně
zrušeno, se již dalšími námitkami nezabýval.“
[16] Obdobně se vyjádřil i Krajský soud v Brně, který s odkazem na shora citovaný rozsudek
Městského soudu v Praze ve svém rozsudku ze dne 13. 7. 2016, č. j. 32 A 40/2016 - 19,
na str. 6 uvedl, že „rozsudkem zdejšího soudu ze dne 14. 6. 2016, č. j. 32 A 32/2016-32,
který nabyl právní moci dne 14. 7. 2016, bylo rozhodnutí žalované o zajištění žalobce ze dne 4. 5. 2016,
č. j. KRPB-109042-26/ČJ-2016-060023-50 A zrušeno. Soud za této situace dospěl k závěru, že rozhodnutí
o prodloužení nemůže samo o sobě obstát. Soud proto přisvědčil žalobci v tom, že jsou dány podmínky pro výjimku
ze zásady přezkoumání rozhodnutí k datu jeho vydání podle §75 odst. 1 s.ř.s. Rozhodujícím důvodem
ke zrušení napadeného rozhodnutí je skutečnost, že bylo zrušeno podkladové rozhodnutí tj. původní
rozhodnutí o zajištění žalobce. Proto již nemůže obstát rozhodnutí o prodloužení zajištění, neboť jde o rozhodnutí
navazující, které upravuje dobu zajištění a nejedná se o rozhodnutí, které by se primárně vypořádávalo
s otázkou, zda došlo ke splnění podmínek zajištění cizince dle §129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců.
Tomu, že se v posuzovaném případě jedná o podkladové rozhodnutí, nasvědčuje i postup žalované,
která žalobce propustila ze zajištění na základě zrušení rozhodnutí o jeho zajištění ze dne 4. 5. 2016,
č. j. KRPB-109042-26/ČJ-2016-060023-50 A, ačkoliv doba zajištění stanovená v předmětném rozhodnutí
uplynula již dne 4. 6. 2016 a v době vydání rozsudku zdejšího soudu ze dne 14. června byl již žalobce zajištěn
na základě žalobou napadeného rozhodnutí o prodloužení zajištění. Soud se tedy ztotožnil s právním názorem
vysloveným v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2016, č. j. 4 A 108/2015-36.“
[17] Městský soud tento výklad právní otázky znovu zopakoval a dále rozvedl ve svém
rozsudku ze dne 28. 2. 2018, č. j. 13 A 4/2018 - 41, týkajícím se dvou na sebe
navazujících rozhodnutí o prodloužení zajištění, bod 8 – 10,
takto:„rozsudkem zdejšího soudu
č. j. 1 A 143/2017-36 ze dne 22. 1. 2018 bylo zrušeno rozhodnutí žalovaného o prodloužení doby zajištění
žalobce. Za této situace zdejší soud dospěl k závěru, že rozhodnutí o prodloužení doby zajištění žalobce nemůže
samo o sobě obstát, a přisvědčil žalobci v tom, že jsou dány podmínky pro výjimku ze zásady přezkoumání
rozhodnutí podle skutkového a právního stavu k datu jeho vydání ve smyslu §75 odst. 1 s.ř.s. Jak přitom vyplývá
z judikatury Nejvyššího správního soudu, zásada dle §75 odst. 1 s.ř.s. neplatí bezvýjimečně (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 1. 2017 č.j. 7 Afs 299/2016-25, kde jsou v odst. [20] uvedeny některé
typové případy, kdy se zásada dle §75 odst. 1 s.ř.s. neuplatní). Jako rozhodující důvod pro zrušení nyní
napadeného rozhodnutí soud spatřuje skutečnost, že bylo zrušeno rozhodnutí podkladové, tj. rozhodnutí
o prodloužení doby zajištění žalobce ze dne 15. 12. 2017, a za této situace proto nemůže již obstát rozhodnutí,
kterým byla doba žalobcova zajištění prodloužena o dalších 30 dní (byť bylo napadené rozhodnutí vydáno
ještě před vydáním zmíněného rozsudku zdejšího soudu č.j. 1 A 143/2017-36). Napadené rozhodnutí
je rozhodnutím navazujícím, jež upravuje dobu, resp. délku zajištění, a nikoliv rozhodnutím,
které by se vypořádávalo s otázkou, zda došlo ke splnění podmínek zajištění cizince dle §129 odst. 1 zákona
o pobytu cizinců. Soud rovněž vycházel z dosavadní judikatury – v obdobných věcech dosud rozhodly stejně
jak Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 1. 2016 č.j. 4 A 108/2015-36, tak i Krajský soud v Brně
rozsudkem ze dne 13. 7. 2016 č.j. 32 A 40/2016-19. Zdejší soud nevidí důvodu, proč se od této judikatury
v posuzovaném případě odchýlit.“
[18] S citovanými závěry krajských soudů se však Nejvyšší správní soud neztotožňuje.
[19] V rozsudku ze dne 31. 7. 2013, č. j. 1 As 90/2011 – 124, publ. pod č. 2936/2013 Sb. NSS,
Nejvyšší správní soud v souvislosti s požadavky kladenými na odůvodnění rozhodnutí
o prodloužení zajištění judikoval, že „cizinec je s předchozím rozhodnutím o zajištění i s obsahem spisového
materiálu detailně seznámen, proto není nezbytné okolnosti týkající se vydání rozhodnutí o zajištění
při rozhodování o prodloužení délky zajištění detailně znovu popisovat; postačí stručné shrnutí dosavadního
průběhu řízení a uvedení důvodů, pro které byl cizinec původně zajištěn.“ Konstatoval tedy, že v tomto
smyslu je rozhodnutí o prodloužení zajištění rozhodnutím obsahově navazujícím na rozhodnutí
o zajištění. Zdůraznil však také, že takto lze k odůvodnění rozhodnutí o prodloužení zajištění
přistoupit, jen pokud nedojde ke změně skutkových okolností. „Za nezměněných skutkových okolností
budou důvody pro trvání zajištění zpravidla shodné, jako byly důvody popsané v prvém rozhodnutí o zajištění
cizince, proto na něj postačí v odůvodnění v podrobnostech odkázat a není nutno opětovně zevrubně popisovat
důvody dle §124 odst. 1 zákona, které správní orgán přiměly k tak zásadnímu opatření, jakým je zajištění
cizince.“
[20] Tento výklad potvrdil Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 27. 7. 2017,
č. j. 1 Azs 94/2017 – 26: „judikatura vztahující se k zajišťování cizinců za účelem správního vyhoštění
sice v obecné rovině stanoví, že správní orgány v rozhodnutí o prodloužení zajištění již nemusí rozsáhle
rekapitulovat důvody zajištění (cizinec s nimi byl obeznámen již z původního rozhodnutí o zajištění). (…)
[z]míněné podání obsahující návrh příbuzného stěžovatele na složení finanční záruky ve smyslu
§123b odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, učiněné den po vydání prvotního rozhodnutí o zajištění,
však zcela jednoznačně představovalo zcela novou skutkovou okolnost, kterou měla žalovaná v odůvodnění
napadeného rozhodnutí náležitě reflektovat.“ Nejvyšší správní soud proto uzavřel, že „za situace,
kdy v průběhu správního řízení existuje zcela jasný návrh směrem ke složení finanční záruky podle §123b
zákona o pobytu cizinců, povšechné vypořádání se s nemožností aplikace zvláštních opatření v rámci odůvodnění
rozhodnutí o prodloužení zajištění v zásadě neobstojí. Opačný přístup správního orgánu je totiž v rozporu
se zásadou individualizace tak, jak ji vymezil rozšířený senát ve výše citovaném usnesení, a především zakládá
nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalované (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 11. 2016,
č. j. 6 Azs 142/2016 - 26).“
[21] Z judikatury Nejvyššího správního soudu lze tedy dovodit, že rozhodnutí o prodloužení
zajištění, ve kterém žalovaný rozhoduje o dalším trvání zajištění, není pouze rozhodnutím,
které „upravuje dobu zajištění“, jak uvádí krajské soudy. I v případě rozhodnutí o prodloužení
zajištění je žalovaný povinen vypořádat se s otázkou, zda podmínky zajištění cizince
dle §124 zákona o pobytu cizinců trvají. Ačkoliv není v souladu s rozsudkem Nejvyššího
správního soudu ze dne 31. 7. 2013, č. j. 1 As 90/2011 – 124, nezbytně nutné „okolnosti týkající
se vydání rozhodnutí o zajištění při rozhodování o prodloužení délky zajištění detailně znovu popisovat“, jelikož
„cizinec je s předchozím rozhodnutím o zajištění i s obsahem spisového materiálu detailně seznámen“, a tudíž
„postačí stručné shrnutí dosavadního průběhu řízení a uvedení důvodů, pro které byl cizinec původně zajištěn“,
je nutné se zabývat posouzením, zda nedošlo ke změně skutkových okolností, které by byly
relevantní pro posouzení trvání důvodů zajištění, uložení zvláštních opatření za účelem
vycestování podle §123b a §123c zákona o pobytu cizinců či pro možnost realizovat správní
vyhoštění. Ostatně povinnost „zkoumat, zda důvody zajištění trvají“, má žalovaný podle
§126 písm. a) zákona o pobytu cizinců „po celou dobu zajištění cizince“, nikoliv pouze v okamžiku,
kdy se o zajištění rozhoduje. Podle §127 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců
„musí být zajištění bez zbytečného odkladu ukončeno po zániku důvodů pro zajištění“. Trváním důvodů
zajištění by se proto měl žalovaný zabývat i při rozhodování o prodloužení zajištění.
[22] Lze tak uzavřít, že rozhodnutí o prodloužení zajištění je v určitém ohledu rozhodnutím
obsahově navazujícím na rozhodnutí o zajištění. Avšak to, zda v přezkumu samo o sobě nezávisle
na předcházejícím rozhodnutí o zajištění obstojí, či zda bude následovat právní osud
předcházejícího rozhodnutí o zajištění, závisí na konkrétních okolnostech případu, zejména
na důvodech, pro které je rozhodnutí o zajištění zrušeno, a na tom, do jaké míry se žalovaný
v rozhodnutí o prodloužení zajištění zabýval otázkou, zda jsou podmínky pro zajištění cizince
i nadále splněny. Rozhodujícím důvodem pro zrušení rozhodnutí o prodloužení zajištění soudem
proto bez dalšího nemůže být skutečnost, že bylo zrušeno rozhodnutí o zajištění cizince. Nejvyšší
správní soud dodává, že rozhodnutí o zajištění nelze v žádném případě označit za rozhodnutí
podkladové pro rozhodnutí o prodloužení zajištění.
[23] Nejvyšší správní soud se dále zabýval otázkou, jaký důsledek má zrušení rozhodnutí
o zajištění pro jeho faktické ukončení. Podle §127 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců „musí
být zajištění bez zbytečného odkladu ukončeno (…) rozhodne-li soud ve správním soudnictví o zrušení rozhodnutí
o zajištění cizince, o zrušení rozhodnutí o prodloužení doby trvání zajištění nebo o zrušení rozhodnutí
o nepropuštění ze zařízení; povinnost propustit cizince vzniká vyhlášením zrušujícího rozsudku“. Zásadní
ovšem je, zda má rozhodnutí v daný okamžik právní účinky. Ty zanikají po uplynutí doby,
na kterou se cizinec zajišťuje. Zrušení rozhodnutí o zajištění v okamžiku, kdy již nemá žádné
právní účinky, jelikož stanovená doba zajištění uplynula, proto nezakládá povinnost žalovaného
bez dalšího zajištění ukončit a cizince propustit, pokud jeho zajištění trvá na základě
pravomocného rozhodnutí o prodloužení zajištění. Další postup závisí na konkrétních
okolnostech případu, zejména na důvodech, pro které je rozhodnutí o zajištění zrušeno,
a na tom, do jaké míry se žalovaný v rozhodnutí o prodloužení zajištění zabýval otázkou,
zda jsou podmínky pro zajištění cizince i nadále splněny.
[24] Touto otázkou se podrobně zabýval Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne
21. 9. 2017, č. j. 2 Azs 236/2017 - 36, v němž posuzoval, zda došlo k nezákonnému zásahu
žalovaného spočívajícím v pokračování zajištění i přesto, že jedno z rozhodnutí, na základě
kterých byl zajištěn, bylo zrušeno správním soudem. Cizinec byl v uvedené věci zajištěn podle
§46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 o azylu (dále jen „zákon o azylu“) a zároveň podle
§46a odst. 1 písm. b) zákona o azylu. V obou případech v trvání do 17. 1. 2017. Cizinec
argumentoval, že žalovaný je povinen ho propustit vždy po vyhlášení rozsudku, kterým bylo
zrušeno alespoň jedno z rozhodnutí, na jejichž základě je cizinec žalovaným kontinuálně
omezován na osobní svobodě. Nejvyšší správní soud argumentaci cizince nepřisvědčil
a konstatoval, že „povinnost žalovaného propustit zajištěného žadatele o mezinárodní ochranu je dána tehdy,
zruší-li soud právě takové rozhodnutí o zajištění, na základě kterého je žadatel v okamžiku vydání
zrušujícího rozsudku zajištěn. Došlo-li tedy ke zrušení rozhodnutí o zajištění opírajícího se o důvod zajištění
dle §46a odst. 1 písm. b), aniž by v okamžiku vyhlášení zrušujícího rozsudku byl žadatel o mezinárodní
ochranu podle tohoto ustanovení zajištěn, došlo toliko ke zrušení již neplatného (srov. ustanovení §46a odst. 10
zákona o azylu) rozhodnutí o zajištění, které v předmětné době nemělo žádné právní účinky.“ Nejvyšší správní
soud dále uvedl, že „i v případě, kdy by v rámci jednoho konkrétního rozhodnutí o zajištění bylo žalovaným
uplatněno více důvodů zajištění dle §46a odst. 1 zákona o azylu zároveň, přičemž by v rámci následně
iniciovaného soudního přezkumu takového rozhodnutí byl pouze jeden z těchto důvodů shledán neopodstatněným,
rozhodnutí o zajištění jako celek by obstálo, neboť by byl naplněn alespoň jeden z důvodů zajištění a zajištění
by tak nebylo lze označit za nezákonné.“ Nejvyšší správní soud dále odkázal na rozsudek Krajského
soudu v Praze ze dne 5. 6. 2015, č. j. 44 A 41/2015 – 16, podle něhož „v případě úspěšného
zpochybnění pouze jednoho z více současně aplikovaných důvodů uložené povinnosti setrvat v zařízení pro zajištění
cizinců je třeba zrušit pouze odpovídající část výroku napadeného rozhodnutí. (…) Zrušení pouze dílčí části
výroku rozhodnutí odpovídající jednomu z více současně aplikovaných důvodů uložené povinnosti setrvat v zařízení
pro zajištění cizinců podle §46a odst. 1 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, neaktivuje povinnost Ministerstva
vnitra ČR podle §46a odst. 6 věty poslední zákona o azylu umožnit žadateli bez zbytečného odkladu opustit
přijímací středisko.“ Podle Nejvyššího správního soudu tak logickým argumentem „a maiori
ad minus“ (od většího k menšímu) lze bezpečně dospět k závěru, že musí-li být k ukončení
zajištění zrušeno rozhodnutí v celém rozsahu, tedy ohledně všech uplatněných důvodů zajištění,
musí tomu tak být i v případě, kdy by tyto důvody byly uplatněny v několika různých
rozhodnutích o zajištění. Rozhodnutí o zajištění z důvodu dle §46a odst. 1 písm. e) zákona
o azylu však zrušeno nebylo, a ani nemohlo být, neboť rozhodnutí nebylo v daném řízení
předmětem soudního přezkumu. V nepropuštění ze zajištění v návaznosti na zrušení druhého
rozhodnutí o zajištění soudem nelze shledat nezákonný zásah.
[25] I přesto, že se citovaný rozsudek ze dne 21. 9. 2017, č. j. 2 Azs 236/2017 - 36,
týká zajištění cizince podle zákona o azylu, závěry v něm uvedené lze aplikovat i na zajištění
podle §124 zákona o pobytu cizinců. Zásadní rozdíl je však v nyní posuzovaném případě
nutno spatřovat v povaze rozhodnutí. V citovaném případě se jedná o na sobě nezávislá
rozhodnutí o zajištění účinná v téže době, založená na základě odlišných důvodů. V případě
stěžovatele je předmětem úvah souvislost rozhodnutí o zajištění a rozhodnutí o prodloužení
zajištění, které na ně obsahově navazuje. Z ratia decidendi rozsudku ze dne 21. 9. 2017,
č. j. 2 Azs 236/2017 - 36, však lze pro nyní posuzovaný případ dovodit, že esenciální
pro posouzení, zda rozhodnutí o prodloužení zajištění samo o sobě obstojí, budou důvody,
pro které bylo rozhodnutí o zajištění shledáno vadným. Bude-li se tento nedostatek týkat důvodů,
na nichž výhradně a bez jakékoliv změny skutkových okolností stojí i rozhodnutí o prodloužení
zajištění, bude i toto rozhodnutí o prodloužení zajištění stiženo vadou. O tom bude nutno
rozhodnout v rámci samostatného soudního přezkumu ve správním soudnictví s ohledem
na okolnosti dané v době, kdy o prodloužení zajištění bylo rozhodováno.
[26] Je ovšem nutno zdůraznit, že do té doby, než správní soud rozhodne, stále platí pravidlo,
že žalovaný je po celou dobu zajištění povinen zkoumat, zda důvody zajištění trvají (§126 zákona
o pobytu cizinců). Je rovněž povinen zajištění ukončit bez zbytečného odkladu po zániku důvodu
pro zajištění [§127 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců].
[27] Jestliže v soudním přezkumu rozhodnutí o zajištění vyjde najevo, že podmínky
pro zajištění cizince přestaly v jeho průběhu existovat či vůbec nikdy nebyly naplněny, žalovaný
je podle §127 odst. 1 a) zákona o pobytu cizinců povinen ukončit bez zbytečného odkladu
jeho zajištění trvající na základě rozhodnutí o prodloužení zajištění, které se opírá o zcela totožné
důvody bez jakékoliv změny skutkových okolností. To platí i přesto, že navazující rozhodnutí
o prodloužení zajištění je dosud účinné a pravomocné. Bezodkladné ukončení zajištění
v důsledku zániku důvodu je v takovém případě právním institutem, který zaručuje, že nebude
nepřiměřeným způsobem zasaženo do práva na osobní svobodu cizince. Tento postup odpovídá
i dosavadní judikatuře Nejvyššího správního soudu, podle níž je „důsledkem zrušení rozhodnutí
o zajištění za účelem správního vyhoštění okamžité propuštění zajištěného cizince“ (podle rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 11. 2012, č. j. 9 As 111/2012 - 34).
[28] Může ale nastat i situace, kdy ačkoliv rozhodnutí o zajištění je ex post shledáno
nezákonným, rozhodnutí o prodloužení zajištění, které bylo vydáno na základě týchž důvodů,
a to ještě v době před samotným soudním přezkumem rozhodnutí o zajištění, nebude trpět
stejnou vadou. K tomu může dojít tak, že v době, kdy bylo o prodloužení zajištění rozhodováno,
již podmínky pro zajištění byly splněny, na rozdíl od doby, kdy se poprvé rozhodovalo o zajištění.
[29] Nejvyšší správní soud uzavírá, že obě popsané situace je třeba odlišovat a v každém
konkrétním případě je nutno posoudit, jaký následek zrušení rozhodnutí o zajištění bude mít.
[30] Nutno je také zdůraznit, že podle §129a zákona o pobytu cizinců je cizinec oprávněn
podat žalovanému žádost o propuštění ze zařízení, ve které uvede veškeré rozhodné skutečnosti,
kterých se dovolává. Policie zkoumá, zda trvají důvody, pro které byl cizinec zajištěn, popřípadě
pro které byla doba zajištění prodloužena. O žádosti žalovaný rozhodne bez zbytečného odkladu.
Proti rozhodnutí o nepropuštění ze zařízení je cizinec oprávněn podat žalobu ve správním
soudnictví. I tento institut cizinci zaručuje ochranu jeho práv a žalovaného zavazuje,
aby se otázkou trvání důvodů pro zajištění zabýval.
[31] Dále je třeba se pozastavit ještě u jednoho aspektu, který se objevuje ve výše uvedených
rozhodnutích krajských soudů, s nímž Nejvyšší správní soud nesouhlasí. Ta uvádějí, že „jsou dány
podmínky pro výjimku ze zásady přezkoumání rozhodnutí podle skutkového a právního stavu k datu jeho vydání
ve smyslu §75 odst. 1 s. ř. s.“
[32] Podle §75 odst. 1 s. ř. s. „vychází soud při přezkoumání rozhodnutí ze skutkového a právního
stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.“
[33] V rozsudku ze dne 31. 7. 2013, č. j. 1 As 71/2012 - 46, se Nejvyšší správní soud zabýval
přezkumem rozhodnutí o prodloužení zajištění, kdy cizinec namítal, že žalovaná nedostatečně
zjistila skutkový stav věci a nezohlednila jeho komplikovaný zdravotní stav. Nejvyšší správní soud
k tomu uvedl, že v této věci správní soudy „vycházejí při přezkoumání rozhodnutí ze skutkového
a právního stavu, který existoval v době vydání rozhodnutí žalovaného (§75 odst. 1 s. ř. s.)“ A dále zhodnotil,
že „ze správního spisu nevyplynulo, že by žalované v okamžiku rozhodování o zajištění byly známy nějaké
okolnosti týkající se zhoršeného zdravotního stavu stěžovatele, resp. že by stěžovatel žalovanou o svém špatném
zdravotním stavu informoval nebo ji z tohoto důvodu požádal o propuštění ze zajištění či o uložení mírnějších
opatření. Žalovaná tak nebyla povinna v rozhodnutí o prodloužení zajištění zdravotní stav stěžovatele hodnotit
ani uvažovat z těchto důvodů o uložení mírnějších opatření, neměla-li o špatném zdravotním stavu stěžovatele
povědomost.“ Nejvyšší správní soud neshledal žádný důvod, pro který by se v případě
přezkumu rozhodnutí o prodloužení zajištění měla uplatnit výjimka z obecného pravidla podle
§75 odst. 1 s. ř. s.
[34] Odkazují-li krajské soudy na judikaturu Nejvyššího správního soudu a přitom uvádějí,
že „zásada dle §75 odst. 1 s.ř.s. neplatí bezvýjimečně (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
4. 1. 2017 č.j. 7 Afs 299/2016-25, kde jsou v odst. [20] uvedeny některé typové případy, kdy se zásada
dle §75 odst. 1 s.ř.s. neuplatní),“ lze s nimi souhlasit. Tyto výjimky se však týkají zcela odlišných
situací (v podrobnostech viz rozsudek ze dne 4. 2. 2013, č. j. 8 Azs 27/2012 - 65, z důvodu
možného porušení čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; rozsudek ze dne
29. 11. 2012, č. j. 7 As 144/2012 - 53, kvůli čl. 95 odst. 1 Ústavy v případech nezákonného
územního plánu; rozsudek ze dne 15. 9. 2011, č. j. 4 Ads 35/2011 - 75, týkající se rozhodnutí
o odnětí dávky sociální péče a o nepřiznání příspěvku na živobytí; či rozsudek ze dne 14. 9. 2011,
č. j. 9 Afs 28/2011 - 181, týkající se zpochybnění existence exekučního titulu při přezkumu
rozhodnutí vydaných v exekučním řízení). Výjimku z obecného pravidla podle §75 odst. 1 s. ř. s.
je nutno náležitě odůvodnit, a to existencí důvodu, který je srovnatelný s těmi výše uvedenými.
Porušení zákonného pravidla představujícího jednu ze základních zásad soudního přezkumu
správních rozhodnutí bez existence některého z oněch výjimečných důvodů zakládá nezákonnost
rozhodnutí krajského soudu (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 4. 2011,
č. j. 6 Ads 122/2010 - 178; či ze dne 30. 9. 2008, č. j. 8 Afs 32/2008 - 59).
[35] V případě nyní posuzovaném Nejvyšší správní soud shledal, že ačkoliv bylo rozhodnutí
o zajištění, na něž napadené rozhodnutí odkazuje, zrušeno pro nepřezkoumatelnost z důvodu
nesrozumitelné délky trvání doby zajištění, nejsou ve vztahu k napadenému rozhodnutí dány
tytéž důvody nepřezkoumatelnosti. Lhůta, na kterou se zajištění stěžovatele prodlužuje,
není nesrozumitelná. Jakkoliv nebylo možné podle rozhodnutí o zajištění stanovit, kdy lhůta
k zajištění uplyne, jelikož žalovaný rozporuplně ve výroku uváděl 70 dní, kdežto v odůvodnění
60 dní, je z napadeného rozhodnutí zřejmé a srozumitelné, že prodloužená lhůta zajištění skončí
29. 9. 2018 a bude trvat 40 dnů. Není tedy pochyb, že první den prodloužené lhůty bude den
20. 8. 2018. Žádné další okolnosti uvedené v napadeném rozhodnutí s tímto nejsou v rozporu.
[36] Nelze proto dospět k závěru, že by v tomto případě napadené rozhodnutí bez dalšího
následovalo osud rozhodnutí o zajištění, a muselo být soudem zrušeno. Napadené rozhodnutí
netrpí vadou, pro niž bylo zrušeno rozhodnutí o zajištění. Pokud jde o odůvodnění trvání
důvodů pro zajištění v napadeném rozhodnutí, Nejvyšší správní soud se touto otázkou zabývá
níže v bodě [45].
III. B Odůvodnění doby prodloužení
[37] Stěžovatel namítá, že krajský soud nesprávně posoudil otázku přezkoumatelnosti
napadeného rozhodnutí, jelikož žalovaný dostatečně neodůvodnil, jaké jednotlivé kroky byly
učiněny pro realizaci vyhoštění. Z napadeného rozhodnutí není zřejmé, jakým způsobem byly
kroky podnikány, čeho se podařilo dosáhnout, co je ještě třeba zařídit, a nejasně byly uvedeny
i okolnosti, pro které byla realizace vyhoštění naplánována ke dni 17. 9. 2018.
[38] Podle §124 odst. 3 věta třetí an. zákona o pobytu cizinců citovaného v bodě [13]
je policie oprávněna dobu trvání zajištění prodloužit, je-li to nezbytné k pokračování
v přípravě realizace správního vyhoštění.
[39] Podle §125 odst. 1 zákona o pobytu cizinců doba zajištění nesmí překročit 180 dnů
a počítá se od okamžiku omezení svobody. Dále lze dobu nad tento limit prodlužovat při splnění
podmínek podle §125 odst. 2 a 3 zákona o pobytu cizinců.
[40] K problematice nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí pro nedostatek důvodů
lze s ohledem na ustálenou judikaturu správních soudů konstatovat, že z odůvodnění rozhodnutí
musí být seznatelné, které skutečnosti vzal správní orgán za podklad svého rozhodnutí,
proč považuje skutečnosti předestřené účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně
provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl a jakými úvahami se řídil
při hodnocení důkazů (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 1993,
č. j. 6 A 48/1992 - 23, publikovaný ve Správním právu pod č. 27/1994, nebo nověji rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2008, č. j. 8 Afs 66/2008 - 71). Nepřezkoumatelnost
rozhodnutí pro nedostatek důvodů musí být ovšem vykládána ve svém skutečném smyslu,
tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah
nebo důvody, pro které bylo vydáno (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 - 76, publikované pod č. 1566/2008 Sb. NSS).
[41] Při posuzování nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí lze nepochybně vycházet také
z judikatury Nejvyššího správního soudu vztahující se k otázce nepřezkoumatelnosti
soudních rozhodnutí. V rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publikovaném
pod č. 133/2004 Sb. NSS, zdejší soud uvedl, že „[n]edostatkem důvodů pak nelze rozumět dílčí
nedostatky odůvodnění soudního rozhodnutí, ale pouze nedostatek důvodů skutkových. Skutkovými důvody,
pro jejichž nedostatek je možno rozhodnutí soudu zrušit pro nepřezkoumatelnost, budou takové vady skutkových
zjištění, která utvářejí rozhodovací důvody, typicky tedy tam, kde soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti
v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem anebo tam, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké
důkazy v řízení byly provedeny.“
[42] Harmonogram konkrétních kroků, které správní orgán v řízení o správním vyhoštění
cizince činí, je na úvaze správního orgánu, nicméně aby zajištění cizince bylo oprávněné,
musí být řízení o vyhoštění vedeno s náležitou pečlivostí, aktivně a svědomitě. Aplikace
správního uvážení při rozhodování o prodloužení doby zajištění musí nalézt odraz v odůvodnění
rozhodnutí, aby mohl soud přezkoumat, zda správní orgán správního uvážení nezneužil
či nepřekročil jeho meze. V řízení o žalobě proti rozhodnutí o prodloužení doby zajištění
tak soudy ve správním soudnictví hodnotí postup policie v řízení o správním vyhoštění
a zkoumají, zda uvážení správního orgánu o prodloužení doby zajištění nevybočuje ze zákonem
stanovených mezí, má oporu ve zjištěném skutkovém stavu a není svévolné (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 11. 2011, č. j. 1 As 119/2011 - 39). Odůvodnění
rozhodnutí o prodloužení zajištění musí obsahovat především úvahu, jaké kroky směřující
k vyhoštění správní orgán dosud učinil a z jakého důvodu nebylo dosud možné vyhoštění
realizovat. Předpokladem prodloužení zajištění je také skutečnost, že vyhoštění bude alespoň
potenciálně možné. Proto musí správní orgán podrobněji uvážit zejména o skutečnostech,
které vyšly najevo v průběhu jeho činnosti směřující k vyhoštění cizince a které by mohly zakládat
důvodnou obavu, že účelu zajištění nebude možné dosáhnout (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 5. 4. 2013, č. j. 7 As 139/2012 - 59).
[43] Podle již citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2013,
č. j. 1 As 90/2011 – 124, je rozhodnutí o prodloužení zajištění dle §124 odst. 3 zákona o pobytu
cizinců nutno chápat jako rozhodnutí obsahově navazující na rozhodnutí o zajištění, co se týče
požadavků kladených na odůvodnění rozhodnutí. Stěžovatel byl s předchozím rozhodnutím
o zajištění i s obsahem spisového materiálu detailně seznámen, proto nebylo třeba okolnosti
týkající se vydání rozhodnutí o zajištění při rozhodování o prodloužení zajištění detailně znovu
popisovat a postačovalo stručné shrnutí dosavadního průběhu řízení a uvedení důvodů,
pro které byl cizinec původně zajištěn. Ze spisového materiálu nikterak nevyplývalo, že by došlo
ke změně skutkových okolností, a proto důvody pro prodloužení zajištění, jak byly popsány
v rozhodnutí o zajištění, trvaly. Postačovalo tedy na ně v odůvodnění v podrobnostech odkázat
a nebylo nutno opětovně zevrubně popisovat důvody dle §124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců,
které správní orgán přiměly k tak zásadnímu opatření, jakým je zajištění cizince.
[44] O to podrobněji však je třeba v rozhodnutí o prodloužení zajištění nutné uvést,
z jakých důvodů nepostačuje původně stanovená lhůta pro zajištění cizince a z jakých důvodů
bylo nutné trvání zajištění prodloužit (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2013,
č. j. 1 As 71/2012 - 46).
[45] Uvedené požadavky žalovaný v napadeném rozhodnutí naplnil. Popsal, že v době výkonu
rozhodnutí o zajištění neustále zkoumal, zda důvody k zajištění stěžovatele trvaly. Podle evidence
v informačním systému smluvních států byl stěžovateli zakázán vstup do schengenského
prostoru, jelikož je osobou nežádoucí či představuje bezpečnostní riziko. Žalovaný v napadeném
rozhodnutí uvedl, že stěžovatel stále odmítá dobrovolný návrat do země původu a nejsou
ze spisu známy žádné okolnosti, které by odůvodňovaly uložení zvláštních opatření za účelem
vyhoštění podle §123b a §123c zákona o pobytu cizinců. Neshledal žádné důvody, pro které
by nebylo možné vyhoštění realizovat. Žalovaný dále na straně 4 až 5 napadeného
rozhodnutí popsal, jak probíhá příprava realizace vyhoštění, na koho se obrátil,
s kým komunikoval a jaké nezbytné kroky je třeba ještě podniknout. Spisový materiál
pak obsahuje podrobnou dokumentaci veškeré komunikace. V neposlední řadě žalovaný
v napadeném rozhodnutí vysvětlil, z jakých důvodů je realizace správního vyhoštění předběžně
naplánována na 17. 9. 2018. Dále se vyjádřil i ke svému uvážení, že z procesní opatrnosti,
vzhledem k zásadě hospodárnosti řízení, ponechal prostor pro administrativní průtahy a dobu
zajištění prodloužil do 29. 9. 2018, což je při složitosti a nákladnosti procesu přípravy realizace
vyhoštění do Kamerunu zcela opodstatněné a racionální. Nejvyšší správní soud se proto
ztotožňuje s posouzením krajského soudu, že žalovaný srozumitelně a zřetelně formuloval úvahy,
kterými se řídil při prodloužení zajištění žalobce, a prodloužení předběžného termínu o 12 dnů
náležitě odůvodnil. S ohledem na shora uvedené tak Nejvyšší správní soud uzavírá, že napadené
rozhodnutí je tak zcela přezkoumatelné a netrpí nedostatkem důvodů. Námitka stěžovatele
tedy není důvodná.
IV. Závěr a náklady řízení
[46] Z výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že nebyly naplněny
tvrzené důvody kasační stížnosti, a proto ji podle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[47] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Úspěšný žalovaný netvrdil, že by mu nad rámec jeho běžné činnosti
jakékoli náklady vznikly. Proto Nejvyšší správní soud rozhodl, že se žalovanému náhrada nákladů
řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
[48] V řízení před krajským soudem byl stěžovateli usnesením ze dne 20. 7. 2018,
č. j. 33 A 37/2018 - 16, ustanoven zástupcem Mgr. Ladislav Bárta, advokát. Podle §35 odst. 10
in fine s. ř. s. zastupuje ustanovený zástupce, je-li jím advokát, účastníka i v řízení o kasační
stížnosti. Hotové výdaje a odměnu za zastupování platí v takovém případě stát
(§35 odst. 10 ve spojení s §120 s. ř. s.). Odměna v dané věci ustanovenému zástupci
náleží v řízení o kasační stížnosti za poskytnutí jednoho úkonu právní služby dle vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), spočívajícího v podání kasační stížnosti [písemné podání ve věci samé
dle §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu], při sazbě 3100 Kč za úkon [§7 bodu 5 ve spojení
s §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu]. Odměna ustanoveného zástupce tak činí 3100 Kč.
Pokud jde o náhradu hotových výdajů, ta je stanovena paušálně v §13 odst. 3 advokátního
tarifu, a to ve výši 300 Kč za každý jeden úkon právní služby. Na náhradě hotových výdajů
proto ustanovenému zástupci náleží částka 300 Kč. Zástupce žalobce nedoložil, že by byl plátcem
DPH. Celkem tedy Nejvyšší správní soud přiznal ustanovenému advokátovi na odměně
za zastupování stěžovatele a na náhradě hotových výdajů částku 3400 Kč. Tato částka bude
ustanovenému zástupci vyplacena do 30 dnů od právní moci rozsudku z účtu Nejvyššího
správního soudu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. srpna 2019
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu