ECLI:CZ:NSS:2019:2.AZS.390.2018:46
sp. zn. 2 Azs 390/2018 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: N. H. H., zastoupený
Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalované: Komise pro
rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, proti
rozhodnutí žalované ze dne 9. 6. 2017, č. j. MV-13733-4/SO-2017, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 9. 2018, č. j. 30 A 125/2017 – 40,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 9. 2018, č. j. 30 A 125/2017 – 40,
se zru š u j e.
II. Rozhodnutí žalované ze dne 9. 6. 2017, č. j. MV-13733-4/SO-2017, se zru š u j e
a věc se žalované v rací k dalšímu řízení.
III. Žalovaná je po v i n na zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
a o žalobě celkem částku 20 342 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku,
k rukám Mgr. Marka Sedláka, advokáta se sídlem Příkop 8, Brno.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky
(dále jen „prvostupňový správní orgán“) ze dne 29. 8. 2014, č. j. OAM-54845-21/DP-2013
(dále jen „prvostupňové správní rozhodnutí č. 1“), byla zamítnuta žalobcova žádost ze dne
7. 11. 2013 o vydání nového povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití
rodiny podle §45 odst. 1 ve spojení s §42a odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky, v rozhodném znění (dále jen „zákon o pobytu cizinců“),
a to z důvodů dle §42b odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců (nepředložení dokladu
prokazujícího vyžadovaný úhrnný měsíční příjem rodiny po jejím sloučení) a taktéž
dle §46 odst. 3 s odkazem na §56 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců
(nesplnění podmínky trestní zachovalosti). Rozhodnutím žalované ze dne 23. 9. 2015,
č. j. MV-143833-4/SO/sen-2014, pak bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno
prvostupňové správní rozhodnutí č. 1.
[2] Žalobce následně dne 4. 11. 2016 podal prvostupňovému správnímu orgánu žádost
o zahájení nového řízení a vydání nového rozhodnutí ve smyslu §101 písm. b) zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád, v rozhodném znění (dále jen „správní řád“), ve výše uvedené
(pravomocně skončené) věci jeho žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu ze dne
7. 11. 2013. Usnesením prvostupňového správního orgánu ze dne 22. 11. 2016,
č. j. OAM-54845-37/DP-2013 (dále jen „prvostupňové správní rozhodnutí č. 2“), bylo řízení
o žalobcově žádosti ze dne 4. 11. 2016 o zahájení nového řízení a vydání nového rozhodnutí
zastaveno podle §66 odst. 1 písm. h) ve spojení s §102 odst. 4 správního řádu. Rozhodnutím
žalované ze dne 9. 6. 2017, č. j. MV-13733-4/SO-2017 (dále jen „napadené rozhodnutí“),
pak bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno prvostupňové správní rozhodnutí č. 2.
[3] Proti napadenému rozhodnutí žalované brojil žalobce u Krajského soudu v Plzni
(dále jen „krajský soud“) žalobou, jíž se domáhal jeho zrušení. Přestože doložil, že se ve zkušební
době podmíněného odsouzení osvědčil (již tedy splňuje podmínku trestní zachovalosti)
a předložil taktéž doklady o zajištění prostředků k pobytu, nelze dle žalované vyloučit,
že by jeho žádosti nebylo vyhověno z jiných důvodů; při akceptování takového názoru by se však
§101 písm. b) správního řádu stal zbytečným, neboť správní orgány by vždy mohly tvrdit
hypotetickou existenci ještě dalších důvodů pro nevyhovění žádosti, které ovšem nebyly uvedeny
v předchozím rozhodnutí. Žalovaná v napadeném rozhodnutí uvedla, že hypoteticky by mohla
být předmětná žádost zamítnuta rovněž z důvodu podle §56 odst. 1 písm. g) s odkazem
na §9 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců, přestože jej neuvedla jako příčinu nevyhovění
žádosti v původním rozhodnutí, i když o žalobcově trestné činnosti již tehdy věděla; taková
argumentace je však v rozporu se zásadou legitimního očekávání a předvídatelnosti výkonu státní
moci. Napadené rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné, neboť nevysvětluje, proč by bez změny
zákona a skutkových okolností mohla být žádost najednou zamítnuta z nového důvodu. Žalobce
dále nesouhlasil s názorem, že postup podle §101 správního řádu musí být vyhrazen pro případy
výjimečné; z právní úpravy totiž nevyplývá, že by nové rozhodnutí bylo zcela mimořádným
opravným prostředkem; jediným omezením tohoto institutu je povinnost šetřit práva nabytá
v dobré víře. Žalobce brojil taktéž proti posouzení, že zákon o pobytu cizinců připouští vydání
nového rozhodnutí pouze za situací uvedených v §120a; jakkoli zákon o pobytu cizinců
představuje speciální úpravu vydání nového rozhodnutí ve věci správního vyhoštění,
nelze dovozovat, že je tím vyloučeno použití obecné právní úpravy §101 písm. b) správního
řádu, a to v případě jiných rozhodnutí vydaných podle zákona o pobytu cizinců. Žalobce dále
poukázal na výslovný předpoklad zákona, že po podání žádosti o vydání nového rozhodnutí
je provedeno nové řízení, kde účastník řízení i správní orgán mají práva a povinnosti jako
v kterémkoli jiném správním řízení, včetně povinnosti správního orgánu zjistit skutečný stav věci
či vyzvat žadatele k odstranění vad jeho podání; teprve po provedení takového řízení může
správní orgán buďto vydat nové rozhodnutí, anebo usnesení podle §102 odst. 4 správního řádu.
Prvostupňový správní orgán však žádné nové správní řízení neprovedl; pokud v předložených
dokladech o zajištění prostředků k pobytu shledal nějaké vady, měl žalobce vyzvat k odstranění
vad. V neposlední řadě pak žalobce brojil též proti způsobu, jakým se správní orgány vypořádaly
s jím předloženými doklady o příjmu z pronájmu nemovitosti ve Vietnamu.
[4] Krajský soud rozsudkem ze dne 26. 9. 2018, č. j. 30 A 125/2017 – 40 (dále jen „napadený
rozsudek“), podanou žalobu zamítl. Nejprve charakterizoval pojetí překážky věci rozhodnuté
(rei iudicatae) ve správním řádu, následně k §101 správního řádu citoval z důvodové zprávy
a komentářové literatury. Obecně pak uvedl, že nové rozhodnutí, které může zasáhnout
do již pravomocného rozhodnutí, které je nutno považovat za zákonné a věcně správné
(presumpce správnosti správních aktů), je třeba mít za výjimečné opatření; nejen z hlediska
procedurálního, nýbrž především svou exkluzivitou se dle něj provádění nového řízení a vydávání
nového rozhodnutí podobá mimořádnému opravnému prostředku, jakým je obnova řízení
povolená na žádost účastníka řízení, a dozorčím prostředkům, kterými jsou obnova řízení
nařízená z moci úřední a přezkumné řízení. Odkázal na rozsudek téhož krajského soudu ze dne
4. 3. 2016, č. j. 30A 40/2015 – 43, v němž konstatoval, že §102 odst. 4 věty prvé ve spojení
s §101 písm. b) správního řádu rozumí tak, že správní orgán neposuzuje to, zda nová žádost
odůvodňuje zahájení nového řízení, nýbrž to, zda nová žádost odůvodňuje vydání pozitivního
rozhodnutí ve věci. Jestliže správní orgán dospěje k závěru, že ani nová žádost neodůvodňuje
vydání vyhovujícího rozhodnutí, řízení o takové žádosti zastaví; naproti tomu pokud nazná,
že nová žádost odůvodňuje vydání vyhovujícího rozhodnutí, opětovně rozhodne o meritu věci,
o němž již bylo rozhodnuto v předchozím řízení. Krajský soud dále doplnil, že aby nedošlo
k zastavení řízení, musí žádost účastníka odůvodňovat vydání vyhovujícího rozhodnutí;
relevantní přitom je, zda jsou v ní tvrzeny a prokazovány nové skutečnosti, jež samy o sobě
nebo spolu s těmi, které už byly předmětem řízení předcházejícího původnímu zamítavému
rozhodnutí, by mohly být podkladem pro vydání vyhovujícího rozhodnutí. Žádosti
pak lze vyhovět jen tehdy, jestliže obsahuje vážný důvod; k tomuto požadavku přitom lze dospět
za použití argumentu a minori ad maius. Jestliže je totiž dán požadavek vážných důvodů u pouhé
změny stávajícího rozhodnutí [§101 písm. c) správního řádu], tím spíše je třeba na něm trvat
u nahrazení původního zamítavého rozhodnutí novým vyhovujícím rozhodnutím.
[5] Ke konkrétním žalobním námitkám pak krajský soud uvedl, že v některých případech
může být vícero důvodů nevyhovění žádosti o vydání nového povolení k dlouhodobému
pobytu; je-li žádost zamítnuta z jednoho nebo i více důvodů, není tím autoritativně vyjeveno,
že zde nemůže být ještě další potenciální důvod zamítnutí takové žádosti. Ztotožnil se s názorem
žalované o mimořádném charakteru nového rozhodnutí podle §101 správního řádu,
neboť o tom krom jiného svědčí i umístění tohoto institutu ve společné hlavě s obnovou řízení,
která, je-li povolena na žádost účastníka řízení, je mimořádným opravným prostředkem.
Nesouhlasil ovšem s posouzením, že specifická povaha pobytového řízení připouští vydání
nového rozhodnutí pouze v situacích uvedených v §120a zákona o pobytu cizinců; ze spojky
„nebo“ obsažené v §101 správního řádu je totiž zřejmé, že písm. b) a písm. e) představují
samostatné případy provedení nového řízení, pročež nové rozhodnutí podle písm. b) není
podmíněno tím, že tak stanoví zvláštní zákon. Jelikož ovšem jsou v napadeném rozhodnutí
obsaženy i další důvody, které při soudním přezkumu obstály, nebylo dle krajského soudu
na místě jen kvůli tomuto dílčímu pochybení napadené rozhodnutí zrušit. Dále zdůraznil potřebu
rozlišovat mezi novou žádostí o vydání rozhodnutí a žádostí o nové rozhodnutí o původní
žádosti. Žádost účastníka totiž obecně může mít vady a správní orgán je podle §45 odst. 2
správního řádu povinen pomoci žadateli nedostatky odstranit; v případě žádosti o nové
rozhodnutí je tomu ovšem jinak, neboť pokud taková žádost přímo neuvádí vážné důvody
a je podporující důkazy pro vydání vyhovujícího rozhodnutí, správní orgán řízení zastaví.
Nové rozhodnutí podle §101 správního řádu tedy může mít dvě fáze, kdy v prvé se předběžně
posuzuje pádnost důvodů pro vedení nového řízení, a teprve je-li tato shledána, v druhé fázi
se znovu rozhoduje o věci samé. Ustanovení §102 odst. 4 věty prvé správního řádu vylučuje
u nedostatků odůvodnění žádosti o nové rozhodnutí v jiných případech tolerovaný postup
spočívající ve výzvě k odstranění vad; správní orgán tedy nemusí takové řízení zastavit
až po provedení nového řízení, které naplňuje všechny standardy správního řízení. K předložení
nájemní smlouvy o pronájmu nemovitosti ve Vietnamu žalobcem pak krajský soud poukázal
na to, že při výslechu ze dne 10. 12. 2013 žalobce i jeho manželka shodně uvedli, že mají náhodné
příjmy ve výši 15 – 18 tisíc měsíčně; účastník řízení sice může v novém řízení podle
§101 správního řádu tvrdit i to, co v původním řízení neuvedl, aby však správní orgán mohl
uvažovat o věrohodnosti takového tvrzení, musí náležitě vysvětlit, proč tuto rozhodnou
skutečnost dříve zamlčel. To však žalobce neučinil a krajský soud proto považoval způsob
vypořádání žalované za zcela přiměřený.
II. Kasační stížnost žalobce
[6] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost,
ve které jej navrhl zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení. Tvrdí nepřezkoumatelnost
napadeného rozsudku, neboť ten nereaguje na jeho žalobní bod týkající se dalších teoreticky
možných důvodů pro zamítnutí jeho žádosti. V žalobě totiž uvedl, že potenciální důvody
zamítnutí žádosti, které správní orgán neuplatnil v původním zamítavém rozhodnutí, nemohou
být důvodem pro vydání usnesení podle §102 odst. 4 správního řádu. Správní orgán existenci
nového důvodu pro zamítnutí žádosti, který nebyl uplatněn v původním rozhodnutí, musí
prokázat důkazy mimo důvodnou pochybnost v souladu s §3 správního řádu, teprve poté může
být existence dříve neuplatněného důvodu pro zamítnutí žádosti důvodem k zastavení řízení.
Krajský soud však místo reakce na tyto argumenty pouze konstatoval, že zamítnutí žádosti
z určitého důvodu neznamená, že nemůže existovat ještě další důvod pro její zamítnutí.
[7] Brojil dále proti posouzení, že k vydání nového rozhodnutí podle §101 písm. b)
správního řádu musejí být dány mimořádné či vážné důvody, protože se jedná o výjimečné
opatření, které se svojí exkluzivitou podobá mimořádnému opravnému prostředku,
jako je obnova řízení nebo přezkumné řízení; tento názor však nemá žádnou oporu v zákoně.
Srovnání §101 písm. b) správního řádu s obnovou řízení nebo s vydáním nového rozhodnutí
podle §101 písm. c) správního řádu je nesprávné. V těchto případech totiž dochází k prolomení
překážky věci pravomocně rozhodnuté u rozhodnutí, kterým již jednou bylo přiznáno právo
nebo uložena povinnost ve smyslu §48 odst. 2 správního řádu; je tedy na místě, že v takovém
případě zákon klade v zájmu právní jistoty přísné požadavky. Naproti tomu v případě vydání
nového rozhodnutí podle §101 písm. b) správního řádu nedochází k zásahu do pravomocného
rozhodnutí, kterým bylo přiznáno právo nebo uložena povinnost; zákon proto žádné přísné
podmínky nevyžaduje. Důsledky vydání nového rozhodnutí jsou stejné, jako kdyby si účastník
řízení podal novou žádost podle §44 správního řádu a takové žádosti bylo vyhověno. V obou
případech je totiž výsledek ten, že existují dvě rozhodnutí, a to dřívější zamítavé a pozdější,
kterým se žádosti vyhovuje. Není proto žádný rozumný důvod klást na vydání nového
rozhodnutí jakékoli mimořádné požadavky, které ze zákona nevyplývají. Žádost o vydání nového
rozhodnutí účastníci řízení zpravidla využívají tehdy, pokud podání nové žádosti je z nějakého
důvodu obtížné nebo nemožné. Stěžovatel tento postup zvolil proto, že novou žádost o povolení
k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny by musel podat na Zastupitelském
úřadě v Hanoji, což je vzhledem k přetrvávajícím problémům s registrací k podání žádosti
velmi obtížné až nemožné. Bez ohledu na tyto důvody má však stěžovatel za to, že obecně
je na účastníkovi řízení, zda v případě pravomocného zamítnutí své žádosti podá v téže věci
žádost zcela novou, nebo podá žádost o vydání nového rozhodnutí. V obou případech
je procesní postup správního orgánu v podstatě shodný; v případě žádosti o vydání nového
rozhodnutí dokonce méně zatěžující, protože správní orgán může využít podklady z dosavadního
řízení.
[8] Stěžovatel taktéž argumentuje, že povinnost správního orgánu pomoci podateli odstranit
nedostatky podání nebo jej vyzvat k jejich odstranění obecně vyplývá z §37 odst. 3 správního
řádu, který se vztahuje na jakákoli podání, tedy i na žádost o vydání nového
rozhodnutí. Upozorňuje taktéž, že ze zákona nevyplývá, že by existovaly dvě fáze rozhodování,
kdy se nejprve předběžně posuzuje pádnost důvodů žádosti a až na základě toho se řízení
buď bez dalšího zastaví, nebo pokračuje dále. Dle stěžovatele naopak probíhá standardní správní
řízení, pouze s tou odlišností, že když správní orgán opět dospěje k závěru, že jsou důvody
pro zamítnutí žádosti, nevydá rozhodnutí o opětovném zamítnutí žádosti, ale pouze procesní
usnesení o zastavení řízení.
[9] Stěžovatel též namítá, že krajský soud vůbec nereagoval na jeho argumentaci vztahující
se k posouzení jím předložené nájemní smlouvy, když žalované vytýkal rozhodování na základě
„vysoké pravděpodobnosti“. Krajský soud se však vůbec nezabýval vadami napadeného
rozhodnutí; místo toho sám hodnotil doklady o příjmu stěžovatele z pronájmu nemovitosti
a jejich hodnověrnost, a to z hledisek, ze kterých se jimi správní orgány ve svých rozhodnutích
vůbec nezabývaly, pročež proti nim nesměřovaly ani žalobní námitky.
[10] Žalovaná nevyužila svého práva vyjádřit se ke kasační stížnosti; pouze odkázala
na napadené rozhodnutí a rozsudek krajského soudu.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval posouzením, zda byly splněny podmínky řízení.
Zjistil, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, vůči němuž
je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, stěžovatel je v řízení zastoupen advokátem
dle §105 odst. 2 s. ř. s. a jsou splněny i obsahové náležitosti stížnosti dle §106 s. ř. s.
[12] Nejvyšší správní soud zkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4
s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a přípustně uplatněných důvodů. Stěžovatel uplatnil kasační
důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[13] Kasační stížnost je důvodná.
[14] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil napadený rozsudek z hlediska namítané
nepřezkoumatelnosti, neboť pouze u přezkoumatelného rozhodnutí lze zpravidla
vážit důvodnost konkrétních kasačních námitek. K pojmu nepřezkoumatelnosti odkazuje
Nejvyšší správní soud na svou ustálenou judikaturu k této otázce (srov. například rozsudky
ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 – 52, ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73,
č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 – 44, č. 689/2005 Sb. NSS,
ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007 – 64, nebo ze dne 25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005 – 245).
Nejvyšší správní soud v usnesení rozšířeného senátu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 - 76,
zdůrazňuje, že „při posuzování nepřezkoumatelnosti soudních rozhodnutí je nutno postupovat obezřetně
a vyhradit tyto případy jen vážným vadám rozhodnutí. Zrušením rozhodnutí krajského soudu
pro nepřezkoumatelnost se totiž oddaluje okamžik, kdy bude základ sporu správními soudy s konečnou platností
vyřešen, což neprospívá zájmu účastníků řízení na projednání věci bez zbytečných průtahů ani veřejnému zájmu
na hospodárnosti řízení. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů musí být vykládána ve svém skutečném
smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody,
pro které bylo vydáno”. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, platí,
že „je-li z rozhodnutí krajského soudu zřejmé, jak naložil s námitkami účastníků řízení a jakými úvahami
se soud řídil, nebude každé dílčí pochybení soudu v odůvodnění jeho rozhodnutí znamenat nepřezkoumatelnost.
Nereaguje-li soud na určitou argumentaci žalobce, ovšem jinak je zřejmé, jak s danou námitkou ve výsledku
naložil, neznamená tento drobný procesní nedostatek nepřezkoumatelnost soudního rozhodnutí. Podle Ústavního
soudu totiž není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné
oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační
systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě
dostatečná”. Nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08, pak uvádí,
že „povinnost řádným a přezkoumatelným způsobem odůvodnit rozhodnutí soudu neznamená, že na každý
argument strany musí být v odůvodnění rozhodnutí podrobně reagováno.” Stěžovatel tvrdí
nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů, neboť krajský soud
se nevypořádal s žalobním bodem týkajícím se dalších teoreticky možných důvodů pro zamítnutí
jeho původní žádosti o vydání nového rozhodnutí, když tvrdil, že potenciální důvody zamítnutí
žádosti neuplatněné v dřívějším zamítavém rozhodnutí nemohou být důvodem pro vydání
usnesení podle §102 odst. 4 správního řádu. Krajský soud však na tuto námitku, byť skutečně
poměrně stručně a obecně, reagoval vyjádřením nesouhlasu s takovou argumentací stěžovatele,
který odůvodnil tak, že „v některých případech tu může být více důvodů nevyhovění žádosti o vydání nového
povolení k dlouhodobému pobytu. Je-li žádost zamítnuta a povolení nevydáno z jednoho nebo i více důvodů, není
tím autoritativně vyjeveno či osvědčeno, že zde nemůže být ještě další potenciální důvod nebo důvody zamítnutí
takové žádosti a neudělení dlouhodobého pobytu.“ Nejvyšší správní soud připouští, že takové vypořádání
není ve vztahu k žalobní argumentaci zcela přiléhavé, má však za to, že je z něj zřejmý právní
názor krajského soudu, dle nějž důvod pro zastavení řízení podle §102 odst. 4 správního
řádu může být i odlišný od těch, které byly uplatněny v původním zamítavém rozhodnutí
a pro něž nebylo žádosti prvně vyhověno, neboť nemusely být posuzovány všechny relevantní
zákonné podmínky. Jakkoli Nejvyšší správní soud na tomto místě nehodnotí správnost takového
závěru, považuje vypořádání krajského soudu za přezkoumatelné; nesouhlas stěžovatele
s posouzením dané právní otázky totiž není důvodem nepřezkoumatelnosti rozhodnutí. Kasační
námitka je proto nedůvodná.
[15] Dle §101 písm. b) správního řádu platí, že „provést nové řízení a vydat nové rozhodnutí ve věci
lze tehdy, jestliže novým rozhodnutím bude vyhověno žádosti, která byla pravomocně zamítnuta“. Podle
§102 správního řádu pak „k novému řízení podle §101 je příslušný správní orgán, který byl příslušný
k původnímu řízení v prvním stupni“ (odst. 1); „pokud žádost účastníka neodůvodňuje zahájení nového řízení,
rozhodne správní orgán usnesením o tom, že se řízení zastaví“ (odst. 4); „v novém řízení může správní orgán
využít podkladů původního rozhodnutí včetně podkladů rozhodnutí o odvolání, nevylučuje-li to důvod nového
řízení“ (odst. 6); „v novém řízení správní orgán šetří práva nabytá v dobré víře“ (odst. 7) a „není-li v odstavcích
stanoveno jinak, postupuje se v novém řízení podle ustanovení platných pro řízení v prvním stupni“ (odst. 8).
[16] K institutu nového rozhodnutí [konkrétně taktéž z důvodu dle §101 písm. b) správního
řádu] se Nejvyšší správní soud vyjádřil již v rozsudku ze dne 30. 10. 2018,
č. j. 5 As 122/2016 - 36, v němž uvedl: „správní řád pro aplikaci §101 písm. b) nestanoví podmínku
v podobě vyčerpání opravných prostředků, resp. žaloby podle páté části o. s. ř. Stejně tak k novému posouzení
pravomocně rozhodnuté věci a vydání nového rozhodnutí dle citovaného ustanovení není třeba ani změny
skutkových či právních okolností věci. V tomto ohledu není správní řád rovněž nijak limitující. Je však potřeba
připustit, že podstata toho, proč je možné původně zamítnuté žádosti vyhovět, zpravidla bude spočívat právě
ve změně výchozích skutkových či právních okolností věci (…) základní podmínka pro aplikaci §101 písm. b)
správního řádu je pravomocné zamítnutí původních žádostí (návrhů) stěžovatele. V dalším bylo již na správních
orgánech, aby věcně posoudily, zda je možné těmto žádostem (návrhům) vyhovět (…) nové řízení je koncipováno
jako pokračování původního řízení, a proto také dává možnost využít původních podkladů. Nové řízení
s řízením původním v podstatě tvoří jeden celek, což potvrzuje též druhá věta §102 odst. 6 správního řádu,
která – s výhradou skutkových či právních změn – konstatuje vázanost právním názorem odvolacího orgánu
v původním řízení (…) institut tzv. nového rozhodnutí podle §101 správního řádu nepatří svým charakterem
mezi opravné prostředky. V této dílčí otázce nelze dát za pravdu stěžovateli, neboť smyslem opravných prostředků
je zjednání nápravy vydaných rozhodnutí. Podstatou vydání tzv. nového rozhodnutí je nové posouzení
již pravomocně rozhodnuté věci – a to buď za stejných, anebo zpravidla změněných výchozích skutkových
či právních podmínek. K tomu je třeba dodat, že stěžovatel byl k podání žádosti o vydání nového rozhodnutí
dle §101 písm. b) správního řádu zjevně veden zjištěním, že zásadní skutková okolnost, na níž správní orgán
I. stupně vystavěl svá rozhodnutí o zamítnutí jeho návrhů na vklad, neobstojí (…) Na základě žádostí
stěžovatele podaných dne 10. 9. 2009 tedy bylo povinností správního orgánu I. stupně posoudit podstatu věci
a zvážit, zda těmto žádostem vyhoví, tj. rozhodne o povolení návrhů stěžovatele na vklad vlastnického práva
do katastru nemovitostí s účinky ke dni 8. 12. 2005, nebo zda řízení zastaví ve smyslu §102 odst. 4 věty první
správního řádu; podle tohoto ustanovení totiž: „Pokud žádost účastníka neodůvodňuje zahájení nového řízení,
rozhodne správní orgán usnesením o tom, že řízení zastaví.“ Jakkoli hlavní myšlenka není legislativně vyjádřena
příliš zdařile, neboť samotné řízení o vydání nového rozhodnutí je zahájeno již podáním žádosti, zákonodárce
tímto mířil zjevně na situaci, kdy žádost neodůvodňuje vydání nového rozhodnutí ve věci (v takovém případě je tedy
třeba řízení zastavit). Skutečnost, že rozhodnutí katastrálního úřadu o zamítnutí návrhu na vklad nezakládá
překážku věci pravomocně rozhodnuté, je podmínkou nutnou, nikoli však dostačující pro to, aby bylo vydáno nové
rozhodnutí dle §101 písm. b) správního řádu. Návětí §101 správního řádu stanoví, že provést nové řízení
a vydat nové rozhodnutí „lze“ z důvodů dále stanovených [pod písm. a) až e)]. Vydání nového rozhodnutí není
tedy koncipováno jako nárokové a správní řád zde připouští uvážení správního orgánu, které je limitováno
zejména základními zásadami činnosti správních orgánů. Výsledek správního uvážení musí odpovídat zejména
tomu, že správní orgány jsou povinny šetřit práva nabytá v dobré víře, což vyplývá nejen z §2 odst. 3 správního
řádu. Tato základní zásada činnosti správních orgánů je zdůrazněna znovu v §102 odst. 7 správního řádu,
a to právě pro případ nového řízení směřujícího k vydání nového rozhodnutí. Ochrana práv nabytých v dobré víře,
jakožto jeden ze základních projevů principu právní jistoty, se projevuje celou řadou požadavků jak na tvorbu
práva, tak na jeho aplikaci. V projednávaném případě se pojí především s absencí lhůty, v níž lze vydat nové
rozhodnutí podle §101 správního řádu. Prakticky je tedy možné nové rozhodnutí vydat kdykoli,
přičemž významným korektivem je zde právě předchozí individuální posouzení souladnosti takového postupu
s požadavkem přiměřenosti a ochrany práv, jichž bylo nabyto v dobré víře (§102 odst. 7 správního řádu).
V případě, že by ochrana práv nabytých v dobré víře v návaznosti na původní zamítnutí návrhů na vklad
vlastnického práva do katastru nemovitostí – typicky právě proto, že v mezidobí došlo k dalším převodům
vlastnického práva k předmětným nemovitostem – převážila nad zájmem žadatele (stěžovatele) na vydání nového
rozhodnutí ve věci, bylo by nepochybně na místě řízení zastavit v souladu s §102 odst. 4 správního řádu.“
[17] Nejvyšší správní soud se předně neztotožňuje s krajským soudem v jeho právním názoru,
jímž nazíral celou nyní posuzovanou věc, totiž že nové rozhodnutí je třeba mít za výjimečné
opatření, které se podobá mimořádnému opravnému prostředku, jakým je obnova řízení
povolená na žádost účastníka, či dozorčím prostředkům. Výjimečnost či mimořádnost tohoto
institutu totiž správní řád nikde nestanovuje, nelze ji dovodit ani z příslušné důvodové zprávy
(citované v napadeném rozsudku), neshledala ji odborná komentářová literatura ani dosavadní
(byť skoupá) judikatura Nejvyššího správního soudu. Tento závěr krajského soudu se tak opírá
pouze o systematické zařazení daného institutu v příslušném předpise a o srovnání s dalšími
procesními prostředky upravenými ve správním řádu. Je sice pravdou, že s obnovou řízení
má nové rozhodnutí některé postupy shodné (ostatně jsou upraveny jakožto společná ustanovení
v §102 správního řádu), to však samo o sobě není dostatečným podkladem pro dovozování
exkluzivity nového rozhodnutí; navíc ani v případě obnovy řízení správní řád v §100 odst. 1
výslovně neuvádí požadavek vážnosti důvodů. Nejvyšší správní soud má za to, že se v případě
nového rozhodnutí jedná o nikterak výjimečný (avšak, pravda, ne příliš běžně využívaný) institut
správního řádu, který fakticky pouze stanoví výčet případů, kdy se neuplatní překážka věci
rozhodnuté; jsou-li proto naplněny zákonné podmínky některého z důvodů uvedených v §101
pod písm. a) až e) správního řádu a nebude-li tím nepřiměřeně zasaženo do právní jistoty třetích
osob, lze i bez prokázání jakéhokoli vážného důvodu provést nové řízení a vydat v něm nové
rozhodnutí. Nejvyšší správní soud poukazuje, že například situace dle §101 písm. a) správního
řádu vyžaduje „nezbytnost“ využití institutu nového rozhodnutí při postupu podle §41 odst. 6
věty druhé správního řádu, v případě §101 písm. c) pak správní řád jakožto podmínku stanoví
„vážný důvod“; jsou-li tyto požadavky na zvláštní okolnosti věci (nezbytnost, vážný důvod)
formulovány výslovně v hypotéze právní normy, je bezpochyby nezbytné trvat na jejich řádném
naplnění. Nutno však zdůraznit, že možnost vedení nového řízení a vydání nového rozhodnutí
dle §101 písm. b) správního řádu nic takového nestanoví. Nelze proto souhlasit s názorem
krajského soudu, že vyhovět žádosti o nové rozhodnutí lze v tomto případě pouze tehdy,
pokud obsahuje nějaký vážný (až pádný) důvod, k čemuž dospěl skrze argument a minori ad maius,
když u pouhé změny stávajícího rozhodnutí je dán požadavek vážných důvodů [§101 písm. c)
správního řádu], tím spíše je dle něj na něm třeba trvat u nahrazení původního rozhodnutí
novým. Nejvyšší správní soud se však naopak ztotožňuje s názorem stěžovatele, že v případě
nového rozhodnutí dle §101 písm. c) správního řádu dochází k prolomení překážky věci
pravomocně rozhodnuté jeho změnou u takových rozhodnutí, kterými již jednou bylo přiznáno
právo nebo uložena povinnost ve smyslu §48 odst. 2 správního řádu, pročež je zcela
pochopitelné, že zákon v takovém případě stanoví v zájmu právní jistoty požadavek vážného
důvodu pro vydání nového rozhodnutí; v případě jeho vydání z důvodu podle §101 písm. b)
správního řádu však dochází pouze k zásahu do sice již pravomocného rozhodnutí, kterým
ovšem byla pouze zamítnuta nějaká žádost, z povahy věci tedy takovým rozhodnutím nemohlo
být určité přiznáno právo nebo uložena povinnost. Použití argumentu a minori ad maius
(od menšího k většímu) nemůže být rozhodujícím důvodem; v některých případech může
být zásah do právní jistoty především třetích osob skutečně větší vydáním nového rozhodnutí
o již jednou zamítnuté žádosti [§101 písm. b) správního řádu], v jiných však může být naopak
intenzivnější zásah do právní jistoty spočívající v modifikaci již pravomocného rozhodnutí
přiznávajícího právo či ukládajícího povinnost [§101 písm. c) správního řádu], to však záleží
na individuálních okolnostech každé řešené věci, pročež tímto argumentem nemůže krajský soud
paušálně podložit pouze jím zaujatý výklad. Odvozovat požadavek vážného důvodu jakožto
podmínky pro vydání nového rozhodnutí dle §101 písm. b) od podmínek pro jeho vydání podle
důvodu dle §101 písm. c) správního řádu je proto nesprávné; jestliže tak zákon explicitně
nestanoví (byť v jiných případech pro vydání nového rozhodnutí tuto podmínku výslovně uvedl),
pak lze vycházet ze zásady racionálního zákonodárce, že v případě §101 písm. b) správního řádu
podmínku vážného důvodu nezamýšlel a nelze ji proto vyžadovat. Rozhodující pro samotné
vedení nového řízení je tedy v souladu s citovaným rozsudkem Nejvyššího správního soudu
ze dne 30. 10. 2018, č. j. 5 As 122/2016 – 36, pouze to, zdali v dané věci bylo vydáno
pravomocné rozhodnutí zamítající určitou žádost a zároveň nastala taková změna výchozích
skutkových či právních podmínek, která by mohla odůvodňovat vyhovění původní žádosti
(pokud byly i ostatní podmínky pro vyhovění žádosti splněny). S ohledem na výše uvedené
je nutné odmítnout závěry krajského soudu, že účastník řízení je již v žádosti o nové rozhodnutí
povinen tvrdit pádný důvod pro využití tohoto institutu a na podporu svých tvrzení označit
příslušné důkazní prostředky. Nelze aprobovat ani názor, že nové řízení může mít dvě fáze, kdy
v prvé se předběžně posuzuje pádnost tvrzeného důvodu a teprve je-li tato shledána, v druhé fázi
se znovu rozhoduje o věci samé. Řízení o vydání nového rozhodnutí je pouze jeden nikterak
vnitřně diferencovaný proces, který navazuje na řízení původní; v případě dle §101 písm. b)
správního řádu se v něm posuzuje, zdali jsou s ohledem na změnu okolností aktuálně splněny
podmínky pro vyhovění původní žádosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
30. 10. 2018, č. j. 5 As 122/2016 – 36).
[18] Nejvyšší správní soud považuje za nesprávný též právní názor krajského soudu,
že §102 odst. 4 věty prvé správního řádu vylučuje postup spočívající ve výzvě k odstranění vad
neúplné, neurčité či nesrozumitelné žádosti. Je pravdou, že dle tohoto ustanovení, „pokud žádost
účastníka neodůvodňuje zahájení nového řízení, rozhodne správní orgán usnesením o tom, že se řízení zastaví“;
k této problematice se však již vyjádřil Nejvyšší správní soud v několikráte odkazovaném
rozsudku ze dne 30. 10. 2018, č. j. 5 As 122/2016 – 36, když konstatoval, že „jakkoli hlavní
myšlenka není legislativně vyjádřena příliš zdařile, neboť samotné řízení o vydání nového rozhodnutí je zahájeno
již podáním žádosti, zákonodárce tímto mířil zjevně na situaci, kdy žádost neodůvodňuje vydání nového
rozhodnutí ve věci (v takovém případě je tedy třeba řízení zastavit)“. Jestliže tedy lze nové řízení zastavit
až v případě, kdy bude zjevné, že příslušné žádosti o vydání nového rozhodnutí není možné
vyhovět (tedy nikoliv pokud tato žádost neodůvodňuje zahájení řízení, neboť to je započato
již okamžikem podání takové žádosti, pročež by při jazykovém výkladu bylo citované ustanovení
vnitřně rozporné), musí být daná žádost správním orgánem nejprve patřičně posouzena,
aby ten mohl dospět k závěru, zda podmínky pro vydání nového rozhodnutí jsou naplněny
či nikoliv [v případě §101 písm. b) správního řádu tedy musí správní orgán vyhodnotit,
zdali může být vyhověno původní žádosti, která již byla dříve pravomocně zamítnuta].
Toto posouzení se však děje v rámci procesu, který je klasickým správním řízením se všemi
odpovídajícími standardy, neboť se v něm postupuje podle ustanovení správního řádu platných
pro řízení v prvním stupni (srov. §102 odst. 8 správního řádu). Není proto žádný důvod,
proč by se v probíhajícím (správním) řízení o žádosti o vydání nového rozhodnutí neměla
uplatnit například povinnost správního orgánu vyzvat účastníka řízení k odstranění případných
vad podání ve smyslu §37 odst. 3, resp. §45 odst. 2 správního řádu.
[19] Konkrétně v případě řízení o vydání nového rozhodnutí z důvodu dle §101 písm. b)
správního řádu je tedy na místě v prvé řadě přezkoumat naplnění podmínek pro vyhovění
předmětné žádosti, jejichž nesplnění bylo v původním rozhodnutí vytýkáno a pro něž byla daná
žádost dříve zamítnuta. Pakliže některý z původních důvodů pro nevyhovění žádosti nebude stále
odstraněn a správní orgán dospěje k závěru o jeho trvání i přes okolnosti uvedené v žádosti
o nové rozhodnutí, zastaví nové řízení dle §102 odst. 4 správního řádu; již tím je totiž zřejmé,
že původní žádosti nemůže být vyhověno, což je však condicio sine qua non pro vydání nového
rozhodnutí. Jestliže ovšem správní orgán nazná, že tvrzeními a důkazními prostředky
předloženými v žádosti o vydání nového rozhodnutí byly rozptýleny důvody, pro něž původní
žádosti nebylo vyhověno, pak nelze bez dalšího pouze konstatovat, že existují (či dokonce
jen teoreticky mohou existovat) ještě další pozitivní či negativní podmínky pro vyhovění původní
žádosti, které však v dřívějším správním řízení nebyly posuzovány (neboť byl shledán jiný,
závažnější či dříve zkoumaný důvod pro nevyhovění žádosti), a nelze proto rozhodnout,
zda lze původní žádosti vyhovět. V takovém případě musí naopak správní orgán v novém řízení
meritorně posoudit i další právními předpisy stanovené podmínky pro vyhovění původní žádosti,
případně znova přezkoumat ty, jejich splnění již jednou konstatoval, mohly-li se v mezidobí
změnit; musí tedy jednoznačně dojít k patřičně odůvodněnému závěru, zdali lze nové (pozitivní)
rozhodnutí vydat či nikoliv.
[20] Nejvyšší správní soud však zároveň upozorňuje, že výše uvedené závěry týkající
se institutu nového rozhodnutí nesmějí v aplikační praxi činnosti správních orgánů vést k jeho
zneužívání či ve svých důsledcích k obcházení zákona. Na nové rozhodnutí je proto třeba
nahlížet prizmatem, že je nelze vydat za situace, kdy by jím byla obcházena změna zákonem
stanoveného postupu pro posouzení opakované žádosti či kompetence rozhodujícího správního
orgánu.
[21] Vztaženo konkrétně na nyní projednávanou věc Nejvyšší správní soud konstatuje,
že důvodná je kasační námitka stěžovatele brojící proti požadavku vážného důvodu jakožto
podmínky vedení nového řízení. Stejně tak důvodnou shledal námitku směřující proti názoru
krajského soudu, že v novém řízení se neuplatní §37 odst. 3 správního řádu. Rozhodující věcnou
otázkou v daném případě tedy zůstává, zdali stěžovatel v žádosti o vydání nového rozhodnutí
tvrdil okolnosti, a na jejich prokázání také navrhl či předložil takové důkazní prostředky,
z nichž plyne, že oba důvody pro zamítnutí jeho původní žádosti uvedené správním orgánem
v dřívějším zamítavém rozhodnutí odpadly [tj. dle §42b odst. 1 písm. d) a §56 odst. 2 písm. a)
zákona o pobytu cizinců].
[22] Předmětem sporu je pak zejména důvod zamítnutí původní žádosti spočívající
v nepředložení dokladu prokazujícího vyžadovaný úhrnný měsíční příjem rodiny po jejím
sloučení. Společně s žádostí o zahájení nového řízení a vydání nového rozhodnutí ze dne
4. 11. 2016 stěžovatel předložil prvostupňovému správnímu orgánu smlouvu o nájmu bytu
ze dne 1. 1. 2016 na dobu určitou s potvrzením ubytovatele ze dne 12. 10. 2016, že smlouva
je stále platná; oddací list; platební výměr manželky na daň z příjmu fyzických osob za zdaňovací
období 2015; svůj platební výměr na daň z příjmu fyzických osob za zdaňovací období 2015;
nájemní smlouvu ze dne 1. 5. 2012, dle níž stěžovatel pronajímá svou nemovitost ve Vietnamu
za příjem z nájemného ve výši 15 milionů vietnamských dongů za měsíc, a doklad o cestovním
zdravotním pojištění včetně stvrzenky o zaplacení pojistného. Prvostupňový správní orgán
stěžovateli ve svém rozhodnutí vytknul, že „účastník řízení předloženými dokumenty opět jednoznačně
neprokázal splnění podmínky, která byla původně důvodem pro zamítnutí žádosti (…) k platebním výměrům
nepředložil doklady z okresní správy sociálního zabezpečení a veřejné zdravotní pojišťovny o výši zaplaceného
pojistného, tudíž nelze určit výši čistých příjmů jeho a jeho manželky“. Žalovaná v napadeném rozhodnutí
k totožné otázce uvedla, že „pokud účastník řízení předložil platební výměr za předcházející zdaňovací
období, tedy výsledek vyměřovacího řízení, je vysoce pravděpodobné, že na území České republiky má postavení
daňového rezidenta (…), z čehož mu plyne daňová povinnost, která se vztahuje jak na příjmy plynoucí ze zdrojů
na území České republiky, tak i na příjmy plynou ze zdrojů v zahraničí.“ Na stěžovatelovu žalobní
námitku ohledně žalovanou uvedené pouhé vysoké pravděpodobnosti jeho daňové povinnosti
reagoval krajský soud v napadeném rozsudku zcela vlastní argumentací, totiž že „pro rodinu se třemi
dětmi, kde manželka nepracuje, by za daných okolností eventuální příjem z nájemného z Vietnamu bezesporu
představoval velice významnou položku. Žalobce ani jeho manželka se však při výsleších konaných dne
10. 12. 2013 o příjmu ve výši zhruba 15.000,- Kč měsíčně, který měl žalobce dostávat od května 2012,
ani slůvkem nezmínili. Účastník řízení bezpochyby může v novém řízení podle §101 správního řádu tvrdit
i to, co v původním řízení, ač to v té době mělo existovat a on by o tom musel vědět, neuvedl. Aby však správní
orgán vůbec mohl uvažovat o věrohodnosti takového tvrzení, musí účastník řízení náležitě vysvětlit,
proč skutečnost, která má být rozhodnou, dříve zamlčel.“
[23] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s konstatováním krajského soudu, že věrohodnost
stěžovatelem předložené nájemní smlouvy značně snižuje skutečnost, že tato je datována
již dnem 1. 5. 2012, avšak při výslechu konaném dne 10. 12. 2013 se o takto významném příjmu
stěžovatel ani jeho manželka nezmínili. Tento relevantní argument však zazněl až v napadeném
rozsudku, a to jako jediné vypořádání žalobní námitky brojící proti tvrzení pravděpodobné
daňové povinnosti stěžovatele. Nejvyšší správní soud by takový přístup považoval za dostatečný
za podmínky, že by krajský soud vyvrátil věrohodnost stěžovatelem nově uváděného příjmu
z nájmu nemovitosti ve Vietnamu, pročež by již nemělo smysl se blíže zabývat výhradou žalované
o řádném netvrzení daňové povinnosti uvedenou v napadeném rozhodnutí, stejně jako v žalobě
přednesenou kritikou tohoto posouzení. Nejvyšší správní soud má však za to, že byly krajským
soudem naznačeny pouze jisté důvodné pochybnosti, které samy o sobě nemohou žalovanou
zbavit povinnosti řádně odůvodnit nedostatky při prokazování splnění podmínky potřebného
úhrnného měsíčního příjmu rodiny. Nadto je třeba poukázat na skutečnost, že dle platebního
výměru na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 2015 činily příjmy stěžovatele
tvořící základ daně podle §5 zákona o daních z příjmů celkem 301 800 Kč; příjmy jeho manželky
pak činily za totožné období částku 477 650 Kč. Průměrný měsíční příjem stěžovatele za rok
2015 tedy byl 25 150 Kč, společný průměrný měsíční příjem stěžovatele a jeho manželky činil
dokonce částku cca 64 954 Kč. To neodpovídá příjmům tvrzeným stěžovatelem při ústním
výslechu v roce 2013, kdy uváděl příjem „někdy dvanáct, třináct tisíc, někdy osmnáct“, stejně tak jeho
manželka tvrdila stěžovatelův příjem „patnáct nebo osmnáct tisíc. Podle toho, kolik je práce.“; ona sama
přitom tehdy pečovala o děti. Přesto, že částky tvrzené při výslechu v roce 2013 byly zřejmě
částkami čistého příjmu a částky plynoucí z daňových přiznání za rok 2015 jsou příjmem hrubým,
je zjevné, že v mezidobí se majetkové poměry stěžovatele a jeho rodiny do jisté míry změnily.
Za těchto okolností nelze pouhým konstatováním nevěrohodnosti vyloučit, že se nejednalo právě
o příjem plynoucí z nemovitosti ve Vietnamu pronajímané stěžovatele na základě předložené
nájemní smlouvy. Jelikož se v novém řízení, jak bylo výše pojednáno, uplatní též výzva
k odstranění vad, měl prvostupňový správní orgán nedostatky spočívající v nepředložení dokladů
z okresní správy sociálního zabezpečení a veřejné zdravotní pojišťovny, řádné netvrzení daňové
povinnosti a případné pochybnosti o věrohodnosti předložené nájemní smlouvy, či o jiném zdroji
příjmů, řešit tímto procesním postupem, což však neučinil. Taktéž kasační námitka směřující
proti posouzení stěžovatelových příjmů je proto důvodná.
[24] Závěrem Nejvyšší správní soud připomíná, že dle §42a odst. 4 zákona o pobytu cizinců
se žádost o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny podává
na zastupitelském úřadu (v Hanoji), naopak k novému řízení je příslušný prvostupňový správní
orgán, u nějž se též podává příslušná žádost (Ministerstvo vnitra). K otázce možného obcházení
smyslu a účelu zákona o pobytu cizinců využitím institutu nového rozhodnutí poukazuje
na relevanci oprávněnosti pobytu takového žadatele v okamžiku podání žádosti o vydání nového
rozhodnutí, a to vždy s ohledem na jednotlivé možné pobytové tituly a zákonné podmínky
pro jejich udělení. V projednávané věci však ze správního spisu neplyne, že by se správní orgány
(či následně krajský soud) explicitně zabývaly pobytovým titulem stěžovatele v okamžiku podání
jeho žádosti o vydání nového rozhodnutí a tuto skutečnost jakkoli reflektovaly ve svém
posouzení.
[25] Ve vztahu k řešenému případu proto Nejvyšší správní soud shrnuje, že prvostupňový
správní orgán měl vyzvat stěžovatele k odstranění vad žádosti o vydání nového rozhodnutí
spočívajících v řádném nepředložení všech nezbytných podkladů pro posouzení úhrnného
měsíčního příjmu jeho rodiny. Pakliže by stěžovatel tuto vadu odstranil a požadované listiny
doložil, bylo by povinností správního orgánu pokračovat v novém řízení a ověřit v něm všechny
další podmínky pro vydání nového povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného
soužití rodiny podle §45 odst. 1 ve spojení s §42a odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců;
není tedy akceptovatelný právní názor krajského soudu, že pokud mohou existovat ještě další
důvody pro nevyhovění původní žádosti, které v předcházejícím řízení nebyly závazně
posouzeny, pak se tyto v novém řízení neprověřují a samy o sobě jsou důvodem pro nevydání
nového rozhodnutí. Jestliže by však stěžovatel na danou výzvu patřičným způsobem
nezareagoval nebo požadované listiny nepředložil či vzniklé rozpory a nejasnosti neosvětlil,
pak by bylo na místě nové řízení dle §102 odst. 4 správního řádu zastavit. V dalším řízení tedy
správní orgány posoudí oprávněnost pobytu stěžovatele k okamžiku podání jeho žádosti o vydání
nového rozhodnutí a jeho relevanci pro jím zvolený procesní postup, případně odstraní výše
vytčené vady napadeného rozhodnutí a budou respektovat Nejvyšším správním soudem podaný
závazný právní výklad k institutu nového rozhodnutí.
IV. Závěr a náhrada nákladů řízení
[26] Nejvyšší správní soud pro výše uvedené shledal stěžovatelovu kasační stížnost důvodnou
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a proto napadený rozsudek zrušil (§110 odst. 1 věta první
před středníkem téhož zákona). Věc však nevrátil k dalšímu řízení krajskému soudu,
nýbrž žalované, neboť zároveň shledal důvody ke zrušení napadeného rozhodnutí žalované
[§110 odst. 2 písm. a) ve spojení s §78 odst. 1, 4 s. ř. s.]. V dalším řízení je žalovaná vázána
právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v tomto rozsudku (§78 odst. 5
ve spojení s §120 s. ř. s.).
[27] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle
§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti úspěšný,
a žalovaná je proto povinna mu nahradit účelně vynaložené náklady řízení. Jelikož Nejvyšší
správní soud nevrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení, byl povinen rozhodnout také
o náhradě nákladů řízení před krajským soudem.
[28] Náklady řízení procesně úspěšného stěžovatele činí za řízení o žalobě částku 3000 Kč
za zaplacený soudní poplatek, 2 x 3100 Kč za dva úkony právní služby, tj. převzetí a příprava
věci [§11 odst. 1 písm. a) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“)],
písemné podání ve věci - žalobu [§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu], dále 2 x 300 Kč
jako paušální náhrada hotových výdajů advokáta [§13 odst. 4 advokátního tarifu]. Náklady řízení
o žalobě tedy činí celkem částku 9800 Kč. V kasačním řízení stěžovatel zaplatil soudní poplatek
ve výši 5000 Kč, dále mu přísluší 1 x 3100 Kč za jeden úkon právní služby, tj. kasační stížnost
[§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu] a 1 x 300 Kč jako paušální náhrada hotových výdajů
advokáta [§13 odst. 4 advokátního tarifu]. Náklady řízení o kasační stížnosti tedy činí celkem
částku 8400 Kč. Advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, proto je třeba k nákladům
zastoupení připočíst částku představující tuto daň ve výši 2142 Kč. Žalované tedy bylo uloženo
zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti a o žalobě celkem částku
20 342 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2019
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu