ECLI:CZ:NSS:2019:2.AZS.75.2019:46
sp. zn. 2 Azs 75/2019 - 46
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: E. S., zastoupený
JUDr. Ing. Jiřím Špeldou, advokátem se sídlem Šafaříkova 666, Hradec Králové, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 5. 12. 2017, č. j. OAM-282/ZA-ZA06-ZA17-2017, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 2. 2019,
č. j. 28 Az 1/2018 – 35,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm ít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce, JUDr. Ing. Jiřímu Špeldovi, advokátu se sídlem
Šafaříkova 666, Hradec Králové, se p ři zn áv á odměna za zastupování žalobce
v řízení o kasační stížnosti ve výši 8228 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 5. 12. 2017, č. j. OAM-282/ZA-ZA06-ZA17-2017
(dále jen „napadené rozhodnutí“), bylo o žádosti žalobce ze dne 12. 4. 2017 o udělení
mezinárodní ochrany rozhodnuto tak, že mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a
a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dál jen „zákon o azylu“),
se neuděluje.
[2] Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce u Krajského soudu v Hradci Králové
(dále jen „krajský soud“) žalobou, jíž se domáhal jeho zrušení a vrácení věci žalovanému
k dalšímu řízení. Namítal, že žalovaný nepřihlédl ke všem okolnostem daného případu, zejména
k jeho osobním poměrům a vztahu k České republice. Tvrdil, že existují důvody pro udělení
doplňkové ochrany, neboť mu v zemi původu hrozí vážná újma kvůli zhoršujícím
se bezpečnostním podmínkám; navíc je kurdské národnosti a již z tohoto důvodu je jeho návrat
do vlasti nemožný, protože být Kurdem je samo o sobě trestným činem hodným k uvěznění.
Dále poukázal na to, že si za deset let pobytu v České republice našel manželku, se kterou se sice
rozvedl, ale zajistil si zde práci a má další povinnosti, které ho s Českou republikou úzce spojují.
Rozsudek krajského soudu
[3] Krajský soud rozsudkem ze dne 26. 2. 2019, č. j. 28 Az 1/2018 – 35 (dále jen „napadený
rozsudek“) podanou žalobu zamítl. Nepřisvědčil žalobci, že by žalovaný vycházel z nedostatečně
zjištěné situace v Turecké republice, neboť si pro své rozhodnutí opatřil jako podklady aktuální,
objektivní a transparentní materiály (srov. výčet dle odst. [17] napadeného rozsudku) týkající
se nejen politické a bezpečnostní situace v zemi, ale i neúspěšných žadatelů o mezinárodní
ochranu po návratu do vlasti či zpráv ohledně kurdské národnostní menšiny. Upozornil, že vztah
žalobce k České republice nelze posuzovat podle azylového zákona, nýbrž v řízení podle zákona
o pobytu cizinců; odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2014,
č. j. 9 Azs 117/2014 - 93. Krajský soud neshledal, že by žalobce byl v zemi svého původu
pronásledován ve smyslu §12 písm. a) zákona o azylu; sám totiž neuváděl, že by v Turecké
republice vyvíjel činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod, za kterou
by byl nějakým způsobem postihován, taktéž nevyplynulo, že by měl jasné politické přesvědčení.
Nebylo prokázáno ani to, že by mu hrozilo pronásledování z důvodu §12 písm. b) zákona
o azylu; postavení kurdské národnostní menšiny není v Turecku vystupňováno do podoby
pronásledování, ostatně žalobce ani netvrdil, že by on sám byl někdy napaden. Naopak uvedl,
že se mu z vlasti podařilo opakovaně bez problémů vycestovat, nic nenasvědčuje tomu, že by měl
být trestně stíhán, a tvrzení, že část jeho příbuzných je ve vězení, není ničím podloženo.
Skutečnost, že v některé zemi existuje ne zcela demokratický režim a zákony jsou zneužívány
k prospěchu některých osob, bez dalšího neznamená, že kterýkoliv občan takové země je tomuto
negativnímu vlivu přímo nebo zprostředkovaně vystaven. Dle krajského soudu bylo zákonné
též neudělení azylu za účelem sloučení rodiny a humanitárního azylu; žalobce totiž pro jejich
udělení netvrdil žádné rozhodné důvody, ostatně jejich posouzení nenamítal ani v žalobě.
[4] Co se týče možnosti udělení doplňkové ochrany, krajský soud konstatoval, že žalovaný
se správně vypořádal s neexistencí hrozby v podobě ohrožení na životě, mučení nebo nelidského
či ponižujícího zacházení nebo trestání; doplnil přitom, že samotná špatná situace v zemi původu
zpravidla pro shledání existence reálného nebezpečí nestačí. Žalobce měl v Turecku potíže
se státními orgány pouze jednou (v roce 1999), nebylo však postaveno najisto, že se tak skutečně
stalo na základě jeho příslušnosti ke kurdské menšině; po tomto incidentu byl navíc bez následků
propuštěn a nebyl dále pronásledován, několikrát se mu podařilo zemi bezpečně opustit a vrátit
se do ní, není proti němu vedeno trestní stíhání, pročež nic nesvědčí tomu, že právě jemu hrozí
v zemi původu újma ve smyslu azylového zákona. K poukazu žalobce na jím předložené
informační prameny krajský soud uvedl, že se v jednom případě jednalo o zdroj, z nějž vycházel
i žalovaný; navíc nikterak nedoložil, že by nebezpečí v nich uváděné mohlo hrozit reálně právě
jemu. Citované varování Ministerstva zahraničních věcí je doporučením určeným českým
občanům, kteří cestují do příslušné země jako cizinci neznající domácí jazyk, místní zvyklosti
a je pro ně složitější z médií zjistit aktuální bezpečnostní situaci, navíc se týkalo pouze
specifikovaných oblastí Turecka; nevypovídá tedy nic o tom, že by nebylo možné vycestování
do této země jejími občany. Žalobci v případě návratu do vlasti nehrozí ani vážné ohrožení života
nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního
ozbrojeného konfliktu; ve východních oblastech Turecka, zejména v blízkosti hranice se Syrskou
arabskou republikou, skutečně existuje stav zvýšeného napětí a vojenské aktivity, nejedná se však
o vnitřní ozbrojený konflikt či přímo válečný stav. Ve většině oblastí Turecka je situace
bezpečnostně stabilní; žalobce ostatně dříve žil v Istanbulu, což je v tomto ohledu bezpečné
město. Jeho vycestování nepředstavuje rozpor s mezinárodními závazky České republiky; žalobci
nehrozí újma v souvislosti s žádostí o mezinárodní ochranu v zahraničí a nesplňuje ani podmínky
pro udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny ve smyslu §14b odst. 1 zákona o azylu.
II. Kasační stížnost žalobce a vyjádření žalovaného
[5] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost,
ve které navrhl jej zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení. Zdůrazňuje, že je v zemi
původu diskriminován, neboť Kurdy Turecko pokládá bez dalšího za teroristy. O konkrétní
diskriminaci jeho rodiny z důvodu národnosti svědčí fakt, že hodně jejích členů je ve vězení.
On sám má zkušenost, že když policie u něho v batohu nalezla kurdskou vlajku,
byl bez jakéhokoli vážného důvodu zadržen a propuštěn až druhý den, jeho kamaráda tehdy zbili;
při svém pokusu o přesídlení do jiné části Turecka se setkal s hrozbami zabití pro kurdskou
národnost. V zemi původu by byl nucen zabíjet nevinné lidi, neboť v jeho městě je válka mezi
armádou a stranou PKK, což ale odporuje jeho přesvědčení. Byť nikdy nebyl politicky aktivní,
je v zemi původu ohrožen i tím, že je podporovatel strany HDP, což je krajně levicová
socialisticko - antinacionalistická politická strana. Při seznamování se správním spisem uvedl,
že policisté na východě Turecka jsou členové Islámského státu; žalovaný však přešel informace
o špatném zacházení ze strany policie a situaci v zemi jeho původu zlehčuje. Poukazuje
na nedostatek podkladů ke správnímu rozhodnutí, neboť žalovaný vycházel pouze z obecných
informací, aniž by se seznámil s relevantními zprávami mezinárodních nevládních organizací
monitorujících dodržování lidských práv v Turecku. Má za to, že uvedl konkrétní okolnosti svého
pronásledování, ty však byly posouzeny na základě zpráv, které nepřináší aktuální a vyvážené
informace odpovídající skutečnosti. Krajský soud dle stěžovatele nevzal dostatečně v potaz,
že újma, která mu v případě návratu hrozí, dosahuje intenzity pronásledování; odůvodněnost
jeho obav přitom má být posuzována na základě tzv. přiměřené pravděpodobnosti. Považuje
za nepochybné, že státní moc v Turecku naprosto selhává v jeho ochraně s ohledem
na to, že je Kurd. Krajský soud veškeré závěry učiněné žalovaným přijal bez dalšího
za své, ovšem na jejich základě nemohl s jistotou uzavřít, že stěžovatel nebude v případě svého
návratu vystaven ohrožení na životě či zdraví.
[6] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že námitky uvedené v kasační
stížnosti nemají reálný základ v postupu či rozhodnutí správního orgánu ani krajského soudu;
z obsahu správního spisu lze zjistit, že řádně vypořádal všechny namítané azylové důvody
a své závěry patřičně odůvodnil. Vycházel z dostatečně zjištěného stavu věci, opatřil
si za tím účelem relevantní materiály, s nimiž dal stěžovateli možnost se seznámit. Poukázal
na své vyjádření k žalobě a na podrobné odůvodnění napadeného rozhodnutí. Ve vztahu
k tvrzením o rizicích v případě návratu do Turecka plynoucích pro stěžovatele z jeho příslušnosti
ke kurdskému etniku odkázal na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2019,
č. j. 5 Azs 106/2018 - 30, a ze dne 21. 6. 2018, č. j. 1 Azs 177/2018 – 28.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval posouzením, zda byly splněny podmínky řízení.
Zjistil, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, vůči němuž
je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, stěžovatel je v řízení zastoupen advokátem
dle §105 odst. 2 s. ř. s. a jsou splněny i obsahové náležitosti stížnosti dle §106 s. ř. s.
[8] Před přistoupením k meritu věci, tj. posouzení důvodnosti kasační stížnosti, se Nejvyšší
správní soud musel nejdříve zabývat otázkou její přijatelnosti. Podle §104a odst. 1 s. ř. s. totiž
platí, že jestliže kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.
[9] Kasační stížnost je nepřijatelná.
[10] Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39
(všechna v tomto usnesení citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná
z www.nssoud.cz), je přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik zásadní a intenzivní
situace, v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší
správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek.
Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní
otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení
o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných
subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti
krajských soudů. Nejvyšší správní soud v citovaném usnesení rovněž uvedl, že v zájmu
stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu je nejenom splnit podmínky
přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodů kasační stížnosti,
stanovených v §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž též uvést, v čem stěžovatel spatřuje – v mezích kritérií
přijatelnosti – v konkrétním případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl
Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
[11] V tomtéž usnesení poskytl Nejvyšší správní soud typový výčet situací, kdy bude
podmínka podstatného přesahu významu kasační stížnosti nad vlastními zájmy stěžovatele
zpravidla splněna. „O přijatelnou kasační stížnost se může zpravidla, nikoliv však výlučně, jednat
v následujících případech: 1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu; 2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní
judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů
i v rámci Nejvyššího správního soudu; 3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní
odklon, což znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě
změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně; 4) Další případ přijatelnosti kasační
stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní
pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení
se pak v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud: a) Krajský soud ve svém rozhodnutí
nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude
docházet i v budoucnu; b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního
práva. Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán
přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž
se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná
pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila
přijatelnost následné kasační stížnosti.“
[12] V nyní řešené věci je třeba předně poukázat na to, že stěžovatel v kasační stížnosti
sám neuvedl, v čem spatřuje její přijatelnost; pouze stroze konstatoval, že přesahuje jeho vlastní
zájmy. Nejvyšší správní soud se proto zabýval otázkou přijatelnosti kasační stížnosti na základě
obsahu spisu, popisu skutečností a tvrzení stěžovatele. Konstatuje přitom, že podaná kasační
stížnost se dotýká výhradně právních otázek, které již byly jednotně a nerozporně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu, který v nich nehodlá učinit žádný judikaturní odklon;
případně se dotýká otázek skutkových, které však zpravidla nejsou důvodem přijatelnosti kasační
stížnosti.
[13] Nejvyšší správní soud poukazuje na to, že v poslední době odmítl kasační stížnosti
založené na námitce nesprávného posouzení otázky pronásledování kurdské menšiny
v Turecku např. v usnesení ze dne 21. 6. 2018, č. j. 1 Azs 177/2018 – 28, ze dne 17. 1. 2019,
č. j. 5 Azs 106/2018 - 30, ze dne 25. 4. 2019, č. j. 8 Azs 352/2018 – 46; podrobně se pak touto
problematikou zabýval např. v rozsudku ze dne 11. 9. 2012, č. j. 4 Azs 34/2011 - 154, či ze dne
10. 12. 2015, č. j. 9 Azs 250/2015 - 23. Již dříve uvedl, že se „zabýval také postavením kurdské menšiny
v Turecku, přičemž v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dospěl k závěru, že obtíže spojené s příslušností
k této etnické skupině nedosahují intenzity pronásledování ve smyslu §12 písm. a) či b) zákona o azylu,
případně vážné újmy podle §14a odst. 2 téhož zákona. Kasační stížnost obsahuje značně obecná tvrzení o tom,
že po státním převratu, k němuž došlo dne 15. 7. 2016, se v důsledku následující reakce státní moci
a intenzívních opatření vůči domnělým pučistům, politickým oponentům a jiným osobám, mohou za určitých
okolností některé osoby obávat pronásledování. (…) Tyto obavy z pronásledování by mohly být namístě zejména
u politicky aktivně činných osob, resp. osob zapojených do neúspěšného státního převratu, takové skutečnosti však
stěžovatel neuvedl“ (usnesení NSS ze dne 21. 6. 2018, č. j. 1 Azs 177/2018 – 28). Dále taktéž naznal,
že „nelze stěžovateli přisvědčit, že by kurdští příslušníci v Turecku byli na celém území státu tak běžně
a závažně pronásledováni, že by tato skutečnost zakládala důvod pro udělení mezinárodní ochrany“
(usnesení NSS ze dne 25. 4. 2019, č. j. 8 Azs 352/2018 – 46). Nejvyšší správní soud
v projednávaném případě neshledal žádnou specifickou okolnost, pro niž by se měl od výše
citované judikatury odchýlit; ta neplyne z tvrzení samotného stěžovatele ani zjištění žalovaného.
Stěžovatel byl sice údajně zadržen tureckou policií, avšak stalo se tak již v roce 1999, nebyl
však z jejich strany nikterak fyzicky napaden a nebylo proti němu nikdy zahájeno trestní stíhání;
od té doby on sám žádným konkrétním způsobem útlak pro svou národnost nepocítil.
Nebyl v Turecku nikdy sám politicky aktivní jako člen konkrétní politické strany, taktéž
se neúčastnil ani neúspěšného pokusu o státní převrat (v té době pobýval na území České
republiky). Před svým odchodem z Turecka pobýval v Istanbulu, tedy nikoliv na problematickém
území v blízkosti hranice se Syrskou arabskou republikou.
[14] Nejvyšší správní soud taktéž neshledal žádné zásadní pochybení krajského soudu,
které by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele, neboť respektoval
ustálenou judikaturu a zároveň nikterak (natož hrubě) nepochybil při výkladu hmotného
či procesního práva. Jestliže stěžovatel brojí též proti nesprávnému zjištění skutkového stavu,
pak Nejvyšší správní soud konstatuje, že „rozsah a správnost zjištění relevantního skutkového stavu
žalovaným je otázkou dokazování, které probíhá v každém řízení individuálně; z uvedené individuality pak plyne
rozdílná relevance určitých dokazovaných skutečností pro následné právní posouzení, jež je projevem zde dominující
zásady volného hodnocení důkazů. Typové důvody přijatelnosti vymezené pod bodem 4) písm. a) a b) usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, se vážou k otázkám právním
a jejich řešení právě správním soudem, nikoli správním orgánem“ (srov. usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 24. 4. 2019, č. j. 2 Azs 301/2018 – 37). Tvrzené nedostatky ve zjištění a posouzení
individuálního skutkového stavu věci tedy samy o sobě nemohou být vadou, která by byla
způsobilá být důvodem přijatelnosti kasační stížnosti; krajský soud se pak při přezkoumávání
skutkového stavu nedopustil pochybení, která by svojí povahou stála proti samotným základním
zásadám přezkumného soudního řízení, ani napadený rozsudek nevykazuje žádné extrémně
závažné nedostatky, které by bylo v rozporu s právem na spravedlivý proces nechat
bez povšimnutí. Nadto Nejvyšší správní soud dodává, že pokud stěžovatel brojil též proti
údajnému nekritickému převzetí právního názoru žalovaného krajským soudem, odkazuje
na rozsudek ze dne 26. 2. 2016, č. j. 5 Azs 168/2015 - 36, dle nějž „nepřezkoumatelnost rozsudku
nemůže být způsobena ani tím, pokud krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí zhodnotí průběh správního
řízení, ztotožní se s postupem správního orgánu a jeho závěry souhlasně aprobuje. Z uvedeného nelze dovozovat,
že by se soud námitkami stěžovatele nezabýval, nepodrobil hodnocení žalovaného vlastním úvahám, ale pouze
převzal jeho názory“; v projednávané věci navíc odůvodnění napadeného rozsudku zdaleka není
prostým opakováním právního posouzení žalovaného.
[15] Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší správní soud dodává, že reflektoval též aktuální
(říjen 2019) vývoj v Turecku ve vztahu ke kurdské menšině, který souvisí s tureckou operací
„Pramen míru“ spočívající ve vpádu ozbrojených sil Turecka do severní Sýrie v oblasti Eufratu,
která je pod kontrolou kurdských milic. Konstatuje však, že tento ozbrojený konflikt
je lokalizován výhradně na konkrétním území (část hranice se Sýrií), které již žalovaný s krajským
soudem dříve hodnotili jako bezpečnostně problematické; nelze však bez dalšího říci, že se jedná
o vnitřní ozbrojený konflikt či válečný stav na celém území Turecka. Především však Nejvyšší
správní soud odkazuje na obecné pravidlo §75 odst. 1 s. ř. s., které zakazuje správnímu soudu
přihlížet ke skutkovým novotám, jež neexistovaly v době vydání rozhodnutí správního orgánu,
byť judikatura dovodila možnost prolomení tohoto pravidla v některých výjimečných případech.
Specificky pro oblast mezinárodní ochrany platí, že „soud bude povinen prolomit pravidlo stanovené
v §75 odst. 1 s. ř. s. a přihlédnout k novým skutkovým okolnostem z důvodu možného porušení čl. 8 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.) pouze ve výjimečných případech. A to tehdy,
pokud cizinec v řízení před soudem uvede skutečnosti, které nastaly až po právní moci rozhodnutí správního
orgánu nebo nebyly bez vlastního zavinění cizince předmětem zkoumání správního orgánu, a zároveň se o těchto
skutečnostech lze domnívat, že by mohly být relevantní pro možné udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, a soud neshledá dostatečné záruky, že tyto nové skutečnosti budou dodatečně
posouzeny v novém správním řízení“ (viz rozsudek NSS ze dne 4. 2. 2013, č. j. 8 Azs 27/2012 – 65);
dále upřesnil, že „v rámci soudního přezkumu správních rozhodnutí ve věcech mezinárodní ochrany může nastat
situace, kdy je třeba na základě čl. 10 Ústavy České republiky upřednostnit před aplikací §75 odst. 1 s. ř. s.
užití čl. 2 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb.,
(dále jen „Úmluva“). Tato situace však nastává pouze tehdy, pokud by ve smyslu uvedených ustanovení Úmluvy
mohlo navrácením žadatele o mezinárodní ochranu dojít k porušení zásady non-refoulement, respektive k ohrožení
práva na život nebo k porušení zákazu mučení v důsledku zhoršení situace, ke kterému v zemi žadatele
o mezinárodní ochranu došlo až po vydání rozhodnutí správního orgánu“ (rozsudek NSS ze dne 10. 7. 2014,
č. j. 4 Azs 119/2014 – 43). Dostatečné záruky respektování zásady non-refoulement navíc poskytuje
řízení o správním vyhoštění (srov. §179 zákona o pobytu cizinců), v němž by aktuální politický
a bezpečnostní vývoj v zemi stěžovatelova původu musel být zohledněn.
IV. Závěr a náhrada nákladů řízení
[16] Nejvyšší správní soud shrnuje, že napadený rozsudek není stižen vadou
nepřezkoumatelnosti (pro nedostatek důvodů či pro nesrozumitelnost), není zde ani jiná vada
řízení před soudem, která by mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozsudku, krajský soud
se nedopustil ani žádného judikaturního odklonu či hrubého pochybení při výkladu hmotného
práva. Řádně přezkoumal napadené rozhodnutí, úvahy soudu jsou přitom jasné a srozumitelné.
Jen samotná polemika stěžovatele s právními závěry, ke kterým krajský soud ve věci dospěl
a které zjevně nejsou v příkrém rozporu se skutkovými zjištěními, pak rozhodně není důvodem
přijatelnosti. S ohledem na skutečnost, že stěžovatel nepředestřel žádnou otázku, jež by mohla
mít obecný dopad na rozhodovací činnost krajských soudů a k níž by se měl Nejvyšší správní
soud vyslovit za účelem sjednocování judikatury, přičemž takovou otázku nenalezl soud ani ex offo
z obsahu spisu, ani z popisu skutečností samotným stěžovatelem, nemohl Nejvyšší správní soud
dospět k jinému závěru, než že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
jeho vlastní zájmy. Kasační stížnost proto podle §104a s. ř. s. odmítl jako nepřijatelnou. O věci
přitom rozhodoval bez jednání za podmínek §109 odst. 2 s. ř. s.
[17] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu
s §60 odst. 3 věty první za použití §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení, protože kasační stížnost byla odmítnuta.
[18] Usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 3. 2019, č. j. 2 Azs 75/2019 - 27,
byl stěžovateli ustanoven zástupcem z řad advokátů JUDr. Ing. Jiří Špelda, advokát
se sídlem Šafaříkova 666, Hradec Králové. V takovém případě platí hotové výdaje a odměnu
za zastupování stát (§35 odst. 8 ve spojení s §120 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud přiznal
ustanovenému zástupci odměnu za dva úkony právní služby, a to příprava a převzetí
zastoupení [§11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších
předpisů] a podání kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. k) téže vyhlášky] ve výši 2 x 3100 Kč
[§9 odst. 4 písm. d) a §7 bod 5. téže vyhlášky], k čemuž náleží náhrada hotových výdajů ve výši
2 x 300 Kč [§13 odst. 3 téže vyhlášky]. Ustanovený zástupce je plátcem daně z přidané hodnoty;
proto byla připočtena. Celková odměna tedy činí částku ve výši 8228 Kč, která mu bude
vyplacena do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. listopadu 2019
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu