ECLI:CZ:NSS:2019:3.AFS.358.2017:49
sp. zn. 3 Afs 358/2017 - 49
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců
Mgr. Aleše Sabola a Mgr. Radovana Havelce ve věci žalobkyně: Plzeňská teplárenská, a. s.,
se sídlem Doubravecká 2760/1, Plzeň, zastoupena JUDr. Robertem Vargou, advokátem
se sídlem Zbrojnická 229/1, Plzeň, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem
Masarykova 427/31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Plzni ze dne 31. 10. 2017, č. j. 30 Af 42/2015-54,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalobkyně podala kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne
31. 10. 2017, č. j. 30 Af 42/2015-54, jímž byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 12. 11. 2015, čj. 38948/15/5100-31461-701836. Tímto rozhodnutím byl na základě
odvolání podaného žalobkyní změněn dodatečný platební výměr Finančního úřadu pro Plzeňský
kraj ze dne 2. 6. 2014, čj. 1214787/14/2301-24402-402765, a žalobkyni byla podle zákona
č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí (dále jen „zákon
č. 357/1992 Sb.“), ve spojení s §57 zákonného opatření senátu č. 340/2013 Sb., o dani z nabytí
nemovitých věcí, a podle §143 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“),
doměřena daň z bezúplatně nabytých povolenek na emise skleníkových plynů za rok 2012 ve výši
0 Kč oproti poslední známé dani ve výši 13 444 896 Kč. Žalobou napadeným rozhodnutím
byla doměřena daň v částce -92 864 Kč, výsledná daňová povinnost žalobkyně pak činila
13 352 032 Kč.
[2] Předmětem sporu mezi účastníky řízení je soulad zákonné úpravy zdanění bezúplatného
nabytí emisních povolenek darovací daní v roce 2012 s právem Evropské unie. Krajský soud
v rozsudku, jímž žalobu proti výše uvedenému rozhodnutí žalovaného zamítl, nepřisvědčil
žalobkyni, pokud namítala rozpor ustanovení zákona č. 357/1992 Sb., na jejichž základě žalovaný
rozhodnutí vydal, s právem Evropské unie, konkrétně s články 9 a 11 směrnice 2003/87/ES,
o vytvoření systému pro obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů
ve Společenství a o změně směrnice Rady 96/61/ES (dále jen „Směrnice“). Žalobkyně v řízení
před krajským soudem tvrdila nedostatečné posouzení věci, neboť soudní judikatura,
z níž vycházel žalovaný, věc z tohoto pohledu neřešila. Rozsudek Soudního dvora Evropské unie
(dále jen „Soudní dvůr“) ze dne 26. 2. 2015, C-43/14, ŠKO-ENERGO, s.r.o., proti
Odvolacímu finančnímu ředitelství ani rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 7. 2015,
č. j. 1 Afs 6/2013-184 se totiž nezabývaly souladem zákona č. 402/2010 Sb., kterým se mění
zákon č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně
některých zákonů a některé další zákony (dále jen „zákon č. 402/2010 Sb.“), z pohledu
dodržení procedury předpokládané čl. 9 a čl. 11 Směrnice. Pro zpoplatnění povolenek je zásadní
čl. 9 a čl. 11 Směrnice, její čl. 10 má pouze subsidiární význam odvozený právě od čl. 9. Přijetím
zákonné úpravy dodatečného zdanění emisních povolenek byl fakticky změněn původní Národní
alokační plán, formálně však k žádné jeho změně nedošlo - změna nebyla notifikována Evropské
komisi (dále jen „Komise“), nedošlo tedy ani k následnému schválení změny Komisí. Základem
argumentace žalobkyně bylo stanovisko generální advokátky Juliane Kokott ze dne 11. 12. 2014,
ve věci C-43/14, zejména v jeho bodech 31 až 44 (dále jen „stanovisko generální advokátky“). Ta dle
názoru žalobkyně ve svých závěrech přesáhla horizont předběžné otázky položené Nejvyšším
správním soudem a rozšířila celou věc i o výklad čl. 9 směrnice 2003/87/ES. Soudní dvůr její
závěry nepřijal v úplnosti nikoliv pro jejich nelogičnost, respektive nesprávnost, ale zejména
proto, že šly nad rámec položené předběžné otázky, a tedy nad rámec oprávnění této instituce
ve smyslu čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie. V bodě 44 stanoviska generální advokátky
je ovšem nepochybně uvedeno, že je s článkem 9 Směrnice neslučitelné, je-li přidělení emisních
povolenek podrobeno dani darovací, pokud toto zdanění není stanoveno v Národním alokačním
plánu. Byl-li by výklad Směrnice žalobkyní správný, pak by uvalení darovací daně ve smyslu
§6 odst. 8 zákona č. 357/1992 ve znění účinném v letech 2011 a 2012 bylo v rozporu
se Směrnicí. Žalobkyně proto také požadovala, aby krajský soud položil Soudnímu dvoru
předběžnou otázku: „Je slučitelné s článkem 9 Směrnice 2003/87/ES o vytvoření systému pro obchodování
s povolenkami na emise skleníkových plynů ve společenství, ve znění platném do 31. 12. 2012, aby přidělení
emisních povolenek bylo podrobeno dani darovací, pokud toto zdanění (zpoplatnění) není stanoveno v Národním
alokačním plánu pro roky 2008 až 2012?“.
[3] Krajský soud se s argumentací žalobkyně neztotožnil. Odkázal na závěry soudní
judikatury, která problematiku zdanění emisních povolenek již vyřešila. Krajský soud vycházel
předně ze závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11,
v němž Ústavní soud v souvislosti s námitkou, že ustanovení zákona č. 357/1992 Sb. zdaňují
již vydané emisní povolenky, přisvědčil závěru předloženému Ministerstvem financí, že nařízení
vlády č. 80/2008 Sb., o Národním alokačním plánu pro obchodovací období roků 2008-2012,
je pouhým příslibem nabytí povolenek provozovateli zařízení vypouštějících skleníkové plyny,
a to za předpokladu splnění zákonem stanovených podmínek. Samotné nabytí emisních
povolenek do majetku provozovatelů nastává každoročně okamžikem připsání konkrétního
počtu povolenek na účty provozovatelů. Výše uvedené znamená, že od účinnosti novely
č. 402/2010 Sb., tj. od 1. ledna 2011, budou zdaňovány teprve v budoucnu nabývané povolenky,
nejedná se tedy o právní úpravu ani nepravě retroaktivní. Krajský soud pak zohlednil, že Ústavní
soud nenaznačil, že by uvedené zdanění mohlo být v rozporu s mezinárodními závazky České
republiky, respektive se Směrnicí.
[4] K rozsudku Soudního dvora ve věci ve věci C-43/14, ŠKO-ENERGO, s.r.o., proti
Odvolacímu finančnímu ředitelství, ze dne 26. 2. 2015 krajský soud uvedl, že jakkoliv se Soudní dvůr
k názorům a závěrům generální advokátky explicitně nevyjádřil, poskytl Nejvyššímu správnímu
soudu užitečnou odpověď. Se závěry Soudního dvora by byl rozporný postup předkládajícího
soudu, pokud by měl ověřovat, zda daň darovací respektuje 10% horní hranici pro přidělení
emisních povolenek za úplatu v situaci, kdy by přidělení emisních povolenek nebylo možno
podrobit dani darovací z toho důvodu, že toto zdanění není stanoveno v národním alokačním
plánu. Z toho podle názoru krajského soudu plyne, že se Soudní dvůr s názory a závěry generální
advokátky neztotožnil.
[5] Rovněž Nejvyšší správní soud, který v návaznosti na rozsudek Soudního dvora
o předběžné otázce rozhodoval, si byl dle názoru krajského soudu vědom toho, že Národní
alokační plán České republiky na roky 2008 – 2012 předložený Komisi stanovil, že všechny
povolenky budou – až na jednu výjimku – rozděleny zdarma. Z jeho rozsudku ze dne 9. 7. 2015,
č. j. 1 Afs 6/2013-184, je rovněž patrné, že se seznámil také se stanoviskem generální advokátky.
Pokud potom Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku stanovil Odvolacímu finančnímu
ředitelství další postup (povinnost posoudit, zda počet zdaněných povolenek respektuje 10 %
hranici z celkového počtu povolenek přidělených v odvětví energetiky, a tím osvědčit soulad
české úpravy daně darovací z bezúplatného nabytí povolenek s článkem 10 Směrnice) při znalosti
Národního alokačního plánu, který stanovil, že všechny povolenky budou – až na jednu
výjimku – rozděleny zdarma, implicitně závěry stanoviska generální advokátky odmítl. Citovaný
rozsudek Nejvyššího správního soudu přitom podle názoru krajského soudu založil ustálenou
rozhodovací praxi správních soudů. Krajský soud odkázal i na závěry rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 9. 8. 2017, č. j. 1 Afs 346/2016-54 a shrnul, že rozdělení emisních
povolenek zdarma deklarované v Národním alokačním plánu nepokládal za rozhodnou
skutečnost Ústavní soud, ani Soudní dvůr, ani Nejvyšší správní soud.
[6] Krajský soud doplnil, že Komise mohla Národní alokační plán na roky 2008 - 2012 nebo
jakoukoli jeho část odmítnout (zamítnout) jen v případě, že členský stát nepřidělil alespoň 90 %
povolenek zdarma (nebo že národní alokační plán nebyl slučitelný s kritérii uvedenými v příloze
III). Pohyboval-li se členský stát v tomto intervalu, nemohla Evropská komise národní alokační
plán nebo jeho část odmítnout (zamítnout) z důvodu neslučitelnosti s článkem 10 Směrnice.
Vzhledem k tomu, že Komise nemohla zasáhnout, ať už se podle národního alokačního plánu
měly přidělovat všechny povolenky zdarma nebo třeba (maximálně) 10 % povolenek za úplatu,
nemá právní relevanci, že Česká republika, ač v Národním alokačním plánu na roky 2008 - 2012
slíbila, že všechny povolenky budou – až na je dnu výjimku – rozděleny zdarma, posléze
přistoupila k jejich částečnému zdanění. Za této situace nevyvstala nutnost předložit Soudnímu
dvoru žalobkyní navrhovanou předběžnou otázku.
[7] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) v podané kasační stížnosti označila závěry rozsudku
krajského soudu za spekulativní, bez opory v soudem citovaných rozhodnutích a právních
předpisech. Stížnostní argumentace stěžovatelky je jinak co do podstaty totožná s žalobními
body. Stěžovatelka namítá, že Soudní dvůr odpovídal v souladu s čl. 267 Smlouvy o fungování
Evropské unie toliko na předběžnou otázku, odpověděl-li by pak nad její rámec, mohlo by dojít
k nepřiměřenému soudnímu aktivismu. Předběžná otázka nevyčerpala celý předmět věci.
V rozsudku soudního dvora není naznačeno, že by se stanoviskem generální advokátky, pokud
v jeho druhé části označila postup České publiky při uvalení darovací daně za nesprávný,
nesouhlasil, přičemž pokud by tomu tak bylo, takový nesouhlas by ve svém rozsudku výslovně
vyjádřil. Hodnocení rozsudku soudního dvora provedené krajským soudem je spekulativní a jeho
rozsudek proto nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Tím byl naplněn důvod kasační
stížnosti podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[8] Stěžovatelka rovněž nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že Nejvyšší správní soud
svým rozsudkem ze dne 9. 7. 2015, č. j. 1 Afs 6/2013-184, ve své úplnosti a nastálo vyřešil
problém zdanění emisních povolenek. Rozhodný přitom podle stěžovatelky nebyl krajským
soudem zdůrazňovaný fakt, že Nejvyšší správní soud nebyl v daném případě vázán rozsahem
kasační stížnosti. V obdobné věci by totiž Nejvyšší správní soud při předložení jiných kasačních
námitek mohl rozhodnout jinak. Hodnocení uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu
krajským soudem podle stěžovatelky způsobuje nezákonnost rozsudku krajského soudu, a tedy
naplnění kasačního důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[9] Stěžovatelka nezpochybňuje závěr krajského soudu, že v obecné rovině lze podle
čl. 10 směrnice část emisních povolenek zdanit, opomenuto však zůstalo, že i postup,
jak zdanění učinit, musí být se Směrnicí souladný. Ze stanoviska generální advokátky vyplývá,
že se tak nestalo, rozsudek krajského soudu je proto nezákonný. Výklad krajského soudu zcela
pomíjí články 9 a 11 Směrnice, přitom pouze schvalovacím procesem podle těchto článků lze
dospět k naplnění článku 10 Směrnice. V rámci České republiky nebyla provedena změna
Národního alokačního plánu, přesto došlo ke změně zákona a zdanění emisních povolenek. Bez
akceptace změny Národního alokačního plánu Komisí je taková změna právní úpravy v rozporu
se Směrnicí. S ohledem na přímý účinek Směrnice by stěžovatelka neměla být dani podrobena.
Stěžovatelka v závěru kasační stížnosti navrhla, aby Nejvyšší správní soud položil Soudnímu
dvoru předběžnou otázku: „Je slučitelné s článkem 9 Směrnice 2003/87/ES o vytvoření systému
pro obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů ve společenství, ve znění platném do 31. 12. 2012,
aby přidělení emisních povolenek bylo podrobeno dani darovací, pokud toto zdanění (zpoplatnění) není stanoveno
v Národním alokačním plánu pro roky 2008 až 2012 a nebylo předem schváleno Evropskou komisí?“
[10] Žalovaný navrhl kasační stížnost zamítnout. Ve vyjádření ke kasační stížnosti se ztotožnil
se závěry krajského soudu uvedenými v jeho rozsudku.
[11] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a stěžovatelka je zastoupena advokátem ve smyslu §105 odst. 2 s. ř. s. Přezkoumal napadený
rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněného důvodu, ověřil,
zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[12] Kasační stížnost není důvodná.
[13] Podle čl. 9 odst. 1 Směrnice členské státy vytvoří pro každé období uvedené
v čl. 11 odst. 1 a 2 národní plán uvádějící celkové množství povolenek, které mají v úmyslu přidělit pro uvedené
období, a způsob, jak je zamýšlí přidělit. Plán je založen na objektivních a transparentních kritériích, včetně
kritérií uvedených v příloze III, přičemž se náležitě přihlédne k připomínkám veřejnosti. Aniž je dotčena Smlouva,
Komise vypracuje nejpozději do 31. prosince 2003 pokyny k provádění kritérií uvedených v příloze III. Pro období
uvedené v čl. 11 odst. 1 se plán zveřejní a oznámí Komisi a ostatním členským státům nejpozději do 31. března
2004. Pro následující období se plán zveřejní a oznámí Komisi a ostatním členským státům nejpozději 18 měsíců
před začátkem příslušného období.
[14] Podle čl. 9 odst. 3 Směrnice do tří měsíců po oznámení národního alokačního plánu členským státem
podle odstavce 1 může Komise plán nebo jeho jakoukoli část odmítnout z důvodu neslučitelnosti s kritérii
uvedenými v příloze III nebo s článkem 10. Členský stát učiní rozhodnutí podle čl. 11 odst. 1 nebo 2 pouze tehdy,
pokud Komise přijme navržené změny. Odmítavé rozhodnutí musí Komise odůvodnit.
[15] Podle čl. 10 Směrnice pro tříleté období počínající dnem 1. ledna 2005 členské státy přidělí alespoň
95 % povolenek zdarma. Pro pětileté období počínající dnem 1. ledna 2008 členské státy přidělí alespoň 90 %
povolenek zdarma.
[16] Podle čl. 11 odst. 2 Směrnice pro pětileté období počínající dnem 1. ledna 2008 a pro každé
následující pětileté období rozhodne každý členský stát o celkovém množství povolenek, které přidělí pro uvedené
období, a zahájí postup přidělování těchto povolenek provozovateli každého zařízení. Toto rozhodnutí se učiní
alespoň 12 měsíců před začátkem příslušného období a bude založeno na národním alokačním plánu vytvořeném
podle článku 9 a v souladu s článkem 10, přičemž se náležitě přihlédne k připomínkám veřejnosti.
[17] V Národním alokačním plánu České republiky na roky 2008 - 2012, který byl předložen
Evropské komisi, je uvedeno, že všechny povolenky budou rozděleny zdarma s výjimkou
případně nespotřebovaných zbývajících povolenek z rezervy pro nové účastníky,
které budou prodány v aukci na konci druhého obchodovacího období. Podle §8 odst. 5 zákona
č. 695/2004 Sb., o podmínkách obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů, vláda
České republiky vyhlásila nařízením č. 80/2008 Sb., o Národním alokačním plánu
pro obchodovací období roků 2008 – 2012, Národní alokační plán pro obchodovací období roků
2008 – 2012, stanovící celkové množství povolenek, které bude vydáno v každém kalendářním
roce tohoto obchodovacího období, a množství povolenek, které bude jednotlivým
provozovatelům zařízení přiděleno v každém kalendářním roce uvedeného obchodovacího
období (dále jen „Národní alokační plán“).
[18] S účinností od 1. 1. 2011 byla do zákona č. 357/1992 Sb. částí druhou zákona
č. 402/2010 Sb. vložena ustanovení upravující daň darovací z bezúplatného nabytí povolenek
na emise skleníkových plynů v letech 2011 a 2012 pro výrobu elektřiny ve stanovených
zařízeních.
[19] K namítané nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku Nejvyšší správní soud předně
připomíná, že přezkoumatelnost rozhodnutí se posuzuje zejména s ohledem na to, jak se krajský
soud vypořádal s žalobními body. K otázce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí se pak opakovaně
vyjadřuje judikatura jak Ústavního soudu, tak Nejvyššího správního soudu. Platí,
že nepřezkoumatelný rozsudek zpravidla vůbec nenabízí prostor k úvahám o námitkách věcného
charakteru, a je tudíž nezbytné jej zrušit. Za nepřezkoumatelné lze označit zejména takové
rozhodnutí, v němž soud zcela opomene vypořádat některou z uplatněných žalobních námitek
(viz například rozsudky tohoto soudu ze dne 27. 6. 2007, č. j. 3 As 4/2007-58, ze dne
18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004-73, či ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004-74), respektive
pokud z jeho odůvodnění není zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci
účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo
vyvrácené, a to zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby
(viz rozsudek ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005-44). Zároveň ovšem nelze opomenout,
že nepřezkoumatelnost rozsudku není závislá na subjektivní představě stěžovatele o tom,
jak podrobně by měl být rozsudek odůvodněn. Jedná se totiž o objektivní překážku,
která kasačnímu soudu znemožňuje přezkum napadeného rozhodnutí (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 5. 11. 2014, č. j. 3 As 60/2014-85).
[20] V souzené věci se krajský soud s žalobními body vypořádal, ani v nejmenším pak nelze
označit jeho úvahy ohledně akceptování stanoviska generální advokátky Soudním dvorem
při rozhodování o předběžné otázce za spekulativní. Soud zřetelně uvedl okolnosti,
z nichž dovodil, že se Soudní dvůr se stanoviskem generální advokátky neztotožnil.
To, že stěžovatelka s takovým odůvodněním nesouhlasí, neznamená, že rozhodnutí přezkoumat
nelze. Lze doplnit, že za spekulativní může být, obecně vzato, považováno stejně tak tvrzení
stěžovatelky, že nesouhlas se stanoviskem generální advokátky, existoval-li by, by Soudní dvůr
ve svém rozsudku zajisté vyjádřil.
[21] Zdaněním emisních povolenek daní darovací v letech 2011 a 2012 se Nejvyšší správní
soud již podrobně zabýval v rozsudku č. j. 1 Afs 6/2013 – 184; vyšel přitom z výše uvedeného
rozsudku Soudního dvora ve věci C-43/14 a nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11.
Stěžovatelka netvrdí, že by se žalovaný a krajský soud od závěrů vyjádřených v těchto
rozhodnutích odchýlili, ale naopak s těmito závěry nesouhlasí a polemizuje. Po zvážení
argumentů stěžovatelky předestřených v kasační stížnosti Nejvyšší správní soud neshledal důvod
se od svých dříve vyslovených závěrů odchýlit. Potvrzeny ostatně byly například
v rozsudcích tohoto soudu ze dne 12. 7. 2017, č. j. 6 Afs 307/2016 – 39, ze dne 9. 8. 2017,
č. j. 1 Afs 346/2016 – 54, či ze dne 4. 10.2019, č. j. 9 Afs 71/2018-36.
[22] Nejvyšší správní soud se neztotožňuje s námitkou stěžovatelky, pokud vyvozuje
nezákonnost rozsudku krajského soudu z jeho konstatování založení ustálené soudní praxe
rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 6/2013-184. Předně takový závěr krajského
soudu není vlastním posouzením právní otázky, nýbrž přisouzením zásadního
významu soudnímu rozhodnutí pro další rozhodovací praxi soudů. O nezákonnosti ve smyslu
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. tedy nelze uvažovat. Význam rozsudku je potom s ohledem
na skutkové okolnosti v něm řešené a rozsah právní argumentace zásadní; z tohoto důvodu byl
také správními soudy při jejich rozhodovací činnosti v široké míře následován. Závěr krajského
soudu, že rozsudek založil ustálenou rozhodovací praxi, je proto výstižný.
[23] Nejvyšší správní soud se neztotožňuje ani se stěžovatelkou zastávaným výkladem
rozhodnutí Soudního dvora ve věci C-43/14 v poměru ke stanovisku přijatému generální
advokátkou. Předně v kontextu celé stěžovatelčiny argumentace je její výklad
rozporuplný. Stěžovatelka v žalobě i v kasační stížnosti klade důraz na vzájemnou provázanost
článků 9, 10 a 11 Směrnice a na subsidiaritu čl. 10 k čl. 9 Směrnice. Při výkladu výše uvedeného
rozsudku Soudního dvora však takovou provázanost popírá a tvrdí, že výklad přijatý Soudním
dvorem ve vztahu k čl. 10 se článků 9 a 11 týkat nemůže. Nepřiléhavý je i odkaz stěžovatelky
na čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie. V tomto článku je upravena pravomoc Soudního
dvora rozhodovat o předběžných otázkách, rozsah jím posuzovaných okolností či výkladová
pravidla, podle kterých mají být jeho rozhodnutí vykládána, v tomto článku obsažena nejsou.
[24] Generální advokátka se ve svém stanovisku ze dne 11. 12. 2014 ve věci C-43/14 uvedla:
„Dodatečné změny alokačních plánů jsou sice možné, jejich použití nicméně podle čl. 9 odst. 3 druhé věty směrnice
2003/87 vyžaduje souhlas Komise. Na jednání však Česká republika připustila, že daň darovací z bezplatného
přidělení povolenek nebyla do alokačního plánu zařazena ani dodatečně. Česká republika sice zastává názor,
že daňové otázky nemusí být upraveny v alokačním plánu. Opírá se přitom o povinnosti předkládat zprávy
stanovené v čl. 21 odst. 1 směrnice 2003/87, které zahrnují zejména otázky související s nakládáním
s povolenkami z daňového hlediska. Proti tomu je však třeba namítnout, že může být dostatečné informovat
o dopadech obecných daňových opatření, zejména daní, jejichž předmětem je ”použití” povolenek. Jsou-li naproti
tomu daně zaměřeny zvlášť na bezplatné ”přidělení” určitých povolenek, týkají se metody přidělování,
která podle čl. 9 odst. 1 směrnice 2003/87 musí být stanovena v alokačním plánu. Kromě toho Komise podle
čl. 9 odst. 3 směrnice 2003/87 zkoumá, zda je alokační plán členského státu slučitelný s článkem 10. Za účelem
umožnění tohoto přezkumu musí být opatření, která nejsou slučitelná se zásadou bezplatného přidělení,
buď od počátku součástí alokačního plánu, nebo do něj musí být začleněna alespoň jeho pozdějšími změnami.
[…] Je tedy třeba konstatovat, že s článkem 9 směrnice 2003/87 je neslučitelné, je-li přidělení emisních
povolenek podrobeno dani darovací, pokud toto zdanění není stanoveno v národním alokačním plánu.“
[25] Soudní dvůr posléze v rozsudku vydaném ve věci C-43/14 rozhodl
tak, že článek 10 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/87/ES ze dne 13. října 2003 o vytvoření
systému pro obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů ve Společenství a o změně směrnice Rady
96/61/ES musí být vykládán v tom smyslu, že brání uplatnění takové daně darovací, o jakou se jedná ve věci
v původním řízení, pokud tato daň nerespektuje 10 % horní hranici pro přidělení emisních povolenek za úplatu,
kterou stanoví tento článek, což musí ověřit předkládající soud.
[26] S ohledem na stanovisko generální advokátky ve věci přijaté si musel být Soudní dvůr
vědom okolností, za nichž ke zdanění bezúplatného přidělení emisních povolenek došlo, tedy
mimo jiné i faktu, že toto zdanění výslovně v Národním alokačním plánu stanoveno nebylo.
Skutečnost, že se Soudní dvůr ve výroku rozsudku výslovně zabýval článkem 10 Směrnice
a nikoliv postupem stanoveným v jejích článcích 9 a 11, však nelze podle přesvědčení Nejvyššího
správního soudu přisuzovat tomu, že by byl Soudní dvůr striktně omezen předloženou
předběžnou otázkou (vztahující se výslovně k aplikaci čl. 10 Směrnice). Jakkoliv totiž
o relevantnosti vznesené předběžné otázky rozhoduje vnitrostátní soud, je pouze věcí Soudního
dvora, aby vybral ze všech poznatků poskytnutých vnitrostátním soudem ty prvky práva
Evropské unie, které s ohledem na předmět sporu vyžadují výklad nebo posouzení platnosti
(viz přiměřeně například bod 7 rozsudku Soudního dvora ve věci 145/79 SA Roquette Freres proti
Francouzskému státu). Pokud se tedy Soudní dvůr souladem zdanění přidělení emisních povolenek
s čl. 9 a 11 Směrnice v rozsudku výslovně nezabýval, navíc za situace, kdy zodpovězení této
otázky generální advokátka ve svém stanovisku navrhovala, lze dovodit, že se s jejími závěry
neztotožnil. Zároveň lze dále dovodit, že Soudní dvůr nepovažoval skutečnost, že zdanění
bezúplatného nabytí emisních povolenek nebylo výslovně uvedeno v Národním alokačním plánu,
respektive že Národní alokační plán nebyl změněn, za rozpornou se Směrnicí. V tomto směru
Nejvyšší správní soud zároveň odkazuje na úvahu krajského soudu v odůvodnění jeho rozsudku
(poslední odstavec na straně 10 pokračující na straně 11), v němž se se závěry rozsudku Soudního
dvora ve vztahu k článkům 9 a 11 Směrnice v logických souvislostech vypořádal.
[27] Stěžovatelka v kasační stížnosti uvádí, že pro ni není rozhodná otázka předvídatelnosti
postupu orgánů státu, ani princip právní jistoty či posouzení zásady rovnosti, nýbrž otázka
vynutitelnosti darovací daně na základě novelizace zákona postupem rozporným se směrnicí.
Stěžovatelka sama uvádí, že vychází z názoru generální advokátky. V poměrech kasačních
námitek jde ovšem - s ohledem na rozhodnutí Soudního dvora, který zdanění nabytí emisních
povolenek, vyhovuje-li parametrům stanoveným v čl. 10 Směrnice, připustil - o spor spíše
akademický. Jednoznačně formulovaný výrok rozhodnutí Soudního dvora ve vztahu k přijaté
právní úpravě zdanění za jediné rozhodné kritérium považuje dodržení 10 % horní hranice
pro přidělení emisních povolenek za úplatu stanovenou v článku 10 Směrnice. Klíčové je tedy
ustanovení článku 10 Směrnice, které má na základě uplatnění principu vzestupného vertikálního
účinku Směrnice vliv na celkovou daňovou povinnost stěžovatelky. Nejsou-li z pohledu Směrnice
ostatní okolnosti přijetí posuzované vnitrostátní právní úpravy zdanění bezúplatného nabytí
emisních povolenek (obsah Národního alokačního plánu, respektive neprovedení jeho změny)
pro samotné stanovení daňové povinnosti rozhodné, nemíří stížnostní argumentace stěžovatelky
do podstaty věci, tj. do uvalení daně na jí přidělené emisní povolenky. Rovněž soudní judikatura
potom Národnímu alokačnímu plánu nepřiznává zásadní právní význam. Ústavní soud
konstatoval, že nařízení vlády č. 80/2008 Sb., o Národním alokačním plánu pro obchodovací
období roků 2008-2012, je pouhým příslibem nabytí povolenek provozovateli zařízení
vypouštějících skleníkové plyny, a to za předpokladu splnění zákonem stanovených podmínek.
Samotné nabytí emisních povolenek do majetku provozovatelů nastává každoročně
okamžikem připsání konkrétního počtu povolenek na účty provozovatelů. Výše uvedené
znamená, že od účinnosti novely č. 402/2010 Sb., tj. od 1. 1. 2011, budou zdaňovány teprve
v budoucnu nabývané povolenky, nejedná se tedy o právní úpravu ani nepravě retroaktivní
(srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11, odst. 81). Skutečnost, že je alokační plán
vyhlašován na relativně krátké období a je schvalován unijními orgány, pak Nejvyšší správní soud
nepovažoval za natolik silnou, aby byla způsobilá založit legitimní očekávání neměnnosti příslibu
bezplatného přidělení všech emisních povolenek, přitom závazek České republiky vůči Evropské
unii spočíval v přidělení 90 % emisních povolenek zdarma v rámci období 2008 – 2012
(shodně srovnej například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 8. 2017,
č. j. 1 Afs 346/2016 - 54). Vzhledem k výše uvedeným závěrům proto neobstojí názor
stěžovatelky, že „pro zpoplatnění povolenek je zásadní čl. 9 a čl. 11 Směrnice“ ani tvrzení, že žalovaný
a krajský soud zúžili smysl Směrnice, neboť pominuli „schvalovací proces, jak dospět k naplnění
čl. 10 Směrnice“.
[28] Nejvyšší správní soud potom s ohledem na výše uvedené závěry nepřistoupil k položení
stěžovatelkou navrhované předběžné otázky Soudnímu dvoru stran souladu podrobení přidělení
emisních povolenek darovací dani s čl. 9 a čl. 11 Směrnice za situace, kdy toto zdanění není
stanoveno v Národním alokačním plánu. Jak je uvedeno výše, Soudní dvůr dal věcným
posouzením samotného podrobení přidělení emisních povolenek darovací dani najevo,
že nepovažoval skutečnost, že zdanění bezúplatného nabytí emisních povolenek nebylo výslovně
uvedeno v Národním alokačním plánu, respektive že Národní alokační plán nebyl změněn,
za rozpornou se Směrnicí. Nejvyšší správní soud proto neshledává důvod pokládat předběžnou
otázku již fakticky Soudním dvorem zodpovězenou.
[29] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s.
kasační stížnost zamítl.
[30] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s ustanovením §120 s. ř. s., podle kterého účastník, který měl ve věci úspěch, má právo
na náhradu nákladů řízení před soudem. Ve věci byl úspěšný žalovaný, nad rámec jeho úřední
činnosti mu však žádné náklady řízení nevznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2019
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu