ECLI:CZ:NSS:2019:3.AFS.368.2017:189
sp. zn. 3 Afs 368/2017 - 189
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců
Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyně: JUDr. K. T.,
proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, v řízení o
kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2017, č. j. 29
Af 86/2012 – 233, o návrzích žalobkyně na přerušení řízení o kasační stížnosti a přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
I. Návrh žalobkyně na přerušení řízení o kasační stížnosti se zamí t á.
II. Návrh žalobkyně na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se zam í t á.
Odůvodnění:
[1] Nejvyšší správní soud obdržel dne 5. 12. 2018 ve výše nadepsané věci návrh
žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) na přerušení řízení o kasační stížnosti podle
§48 odst. 1 písm. b) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) společně s návrhem na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti, v intencích původního návrhu ze dne 19. 12. 2017.
[2] Stěžovatelka k návrhu na přerušení řízení přiložila Sdělení Evropské komise ze dne
3. 12. 2018, č. j. TAXUD C3 D(2018)6679924-DE/2018/CHAP-487/preclass-CS, v níž Komise
stěžovatelce sděluje, že ve věci její stížnosti na porušení práva EU prozatím neshledala důvod
pro zahájení řízení proti České republice o nesplnění povinnosti. Stěžovatelka se s odkazem
na toto sdělení opětovně dovolává položení předběžné otázky Soudnímu dvoru
EU na souladnost §264 odst. 4, první a druhé věty zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu,
s právem EU. Stěžovatelka rovněž poukázala na judikaturu Ústavního soudu, z níž vyplývá,
že nepoložení předběžné otázky Soudnímu dvoru EU soudem poslední instance může zakládat
porušení práva na zákonného soudce.
[3] Ve vztahu k návrhu na přiznání odkladného účinku stěžovatelka uvedla,
že exekučními příkazy Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj (dále jen „správce daně“) ze dne
3. 9. 2018, č. j. 4030492/18/3005-80541-712302 (dle příloh návrhu stěžovatelky jde
o č. j. 4030696/18/3005-80541-712309) a č. j. 4005492/18/3005-80541-712309, správce daně
zahájil daňovou exekuci pro daňové pohledávky, které jsou předmětem řízení
o kasačních stížnostech stěžovatelky vedených u zdejšího soudu pod sp. zn. 3 Afs 368/2017,
sp. zn. 3 Afs 18/2018 a sp. zn. 3 Afs 26/2018. Námitky proti těmto rozhodnutím, jakož i návrhy
na zastavení exekuce správce daně zamítl. Stěžovatelka k návrhu dále doložila ústavní stížnost
ze dne 22. 5. 2018 proti usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2018,
č. j. 3 Afs 368/2017-148, a č. j. 3 Afs 18/2018-89, a ze dne 10. 4. 2018, č. j. 3 Afs 26/2018-72,
jimiž nebyl přiznán odkladný účinek jejím kasačním stížnostem. Stěžovatelka v ústavní stížnosti
nesouhlasí se závěry kasačního soudu, které učinil ohledně její majetkové situace ve vztahu
k hrozícímu výkonu jejích daňových povinností, jež jsou předmětem řízení o těchto kasačních
stížnostech. Namítla, že Nejvyšší správní soud rezignoval na předběžnou povahu odkladného
účinku a odložení výkonu rozhodnutí ponechal zcela na daňových orgánech. Ochrana jejích práv
proti nucenému výkonu daňových rozhodnutí tedy z povahy věci nemůže být efektivní. Dále
v ústavní stížnosti tvrdí, že její majetkové poměry se nezměnily od vydání usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 11. 12. 2012, č. j. 2 Afs 69/2012-114, jímž tento soud přiznal její kasační
stížnosti odkladný účinek; kasační soud se proto v napadených usneseních neměl důvodu
odchýlit od závěrů vyslovených dříve, v usnesení č. j. 2 Afs 69/2012-114.
[4] Žalovaný ve vyjádření k návrhu na přiznání odkladného účinku poukázal
na skutečnost, že přiznání odkladného účinku kasační stížnosti má zcela mimořádný charakter,
neboť je jím prolamována zásada vykonatelnosti pravomocného rozhodnutí krajského soudu,
jakož i pravomocného rozhodnutí správce daně. Lze jej proto aplikovat pouze ve zcela
výjimečných případech. Žalovaný zdůraznil, že pro vyhovění takovému návrhu je třeba, aby byly
kumulativně splněny všechny zákonné předpoklady, tj. že výkon nebo jiné právní následky
rozhodnutí by pro stěžovatele znamenaly újmu, dále, že tato újma je pro stěžovatele nepoměrně
větší, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám a konečně,
že přiznání odkladného účinku není v rozporu s veřejným zájmem.
[5] Dále žalovaný uvedl, že stěžovatelka v nynějším návrhu neuvádí a nedokládá své aktuální
majetkové poměry, rovněž nijak neprokazuje relevantní hrozící újmu ve smyslu §73 odst. 2 s. ř. s.
Majetkové poměry stěžovatelky v souvislosti s návrhem na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti přitom Nejvyšší správní soud hodnotil již vícekrát; k tomu žalovaný odkázal na usnesení,
jimiž byly zamítnuty návrhy stěžovatelky na přiznání odkladného účinku v nyní projednávané
věci, jakož i v související věci sp. zn. 3 Afs 18/2018. Podle žalovaného je třeba přihlédnout také
ke stáří a výši daňových pohledávek, které přesahují 6 milionů korun, neboť smyslem a účelem
daňového řízení je alespoň částečné vymožení daňového doměrku v rámci daňové exekuce.
Ačkoli stěžovatelka nyní nikterak nedokládá svoji majetkovou situaci a hrozící újmu, žalovaný
trvá na svém stanovisku, že se stěžovatelka zcela účelově zbavovala majetku s cílem vyhnout
se úhradě svých daňových povinností. S ohledem na nízký, respektive záporný zůstatek na účtech
stěžovatelky (exekuční řízení vedené na přikázání pohledávky z účtu) pak podle žalovaného
ani nelze hovořit o hrozící újmě – to navíc za situace, kdy sama stěžovatelka považuje exekuční
příkaz za ryze formální úkon správce daně, učiněný toliko s úmyslem přerušit běh lhůty
pro placení daně. Uvedené platí podle žalovaného bezezbytku též pro exekuční řízení vedené
na srážky ze mzdy nebo z jiných příjmů stěžovatelky, kdy sama stěžovatelka namítala,
že s ohledem na výši srážek a výši nedoplatků, k jejichž vymožení byly nařízeny předchozí daňové
exekuce s dřívějším pořadím, může úhrada nedoplatků vymáhaných tímto exekučním titulem
přijít na řadu nejdříve za 95 let.
[6] Podle žalovaného by přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti byla ohrožena
byť pouze částečná inkasovatelnost dodatečně vyměřené daňové povinnosti stěžovatelky,
čímž by došlo k porušení jednoho ze základních cílů správy daní ve smyslu §1 odst. 2 daňového
řádu. Přiznání odkladného účinku kasační stížnosti by tak bylo v rozporu s důležitým veřejným
zájmem, neboť cílem správy daní je také zabezpečení úhrady daňových povinností.
[7] Nejvyšší správní soud úvodem předesílá, že návrhem stěžovatelky na přerušení řízení
o podané kasační stížnosti opřeným o obdobné důvody jako v nyní projednávané žádosti
se již zabýval v usneseních ze dne 26. 2. 2018, č. j. 3 Afs 368/2017-115, a ze dne 13. 4. 2018,
č. j. 3 Afs 26/2018-77 a č. j. 3 Afs 18/2018-94, přičemž k vyhovění tomuto návrhu neshledal
důvod.
[8] Podle §48 odst. 1 písm. b) s. ř. s. platí, že soud řízení usnesením přeruší, jestliže rozhodl,
že požádá Soudní dvůr Evropské unie o rozhodnutí o předběžné otázce.
[9] Stěžovatelka v nynějším návrhu na přerušení řízení trvá na předložení předběžné otázky
Soudnímu dvoru EU ve věci souladnosti §264 odst. 4, první a druhé věty daňového řádu
s právem EU. Ze sdělení Evropské komise ze dne 3. 12. 2018, které stěžovatelka k návrhu
doložila, ovšem nevyplývají žádné nové skutečnosti, které by mohly zvrátit názor vyslovený
ve shora citovaných usneseních. V tomto sdělení Komise stěžovatelku pouze obecně informuje
o možnosti, respektive povinnosti, vnitrostátních soudů položit Soudnímu dvoru EU
předběžnou otázku, jsou-li pro takový postup splněny podmínky. Komise dále stěžovatelku
zpravila o tom, že na základě údajů poskytnutých k její stížnosti se zahájení řízení s Českou
republikou jeví jako neodůvodněné, a neposkytne-li stěžovatelka v určené lhůtě informace,
které by mohly rozhodnutí Komise zpochybnit, bude její stížnost uzavřena.
[10] Jak již Nejvyšší správní soud uvedl ve shora citovaných usneseních
č. j. 3 Afs 368/2017-115, č. j. 3 Afs 26/2018-77 a č. j. 3 Afs 18/2018-94, tvrzený rozpor
s judikaturou Soudního dvora EU, respektive právem EU, nijak nevylučuje pravomoc zdejšího
soudu tento soulad posoudit v řízení o kasační stížnosti; Nejvyšší správní soud tedy není povinen
takovou otázku předkládat jen na základě požadavku účastníka řízení. Jestliže pak v těchto
usneseních zdejší soud dále uvedl, že není zřejmé, zda Komise na základě této stížnosti (a v jakém
rozsahu) zahájila řízení s Českou republikou či jak vůbec s touto stížností naložila, pak nyní,
s ohledem na obsah výše uvedeného sdělení, nejsou důvody k přerušení řízení o kasační stížnosti
dány tím spíše. Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že k předložení předběžné
otázky Soudnímu dvoru EU neshledal důvod. Podmínky pro přerušení řízení z důvodu podle
§48 odst. 1 písm. b) s. ř. s. proto nebyly splněny.
[11] Pokud jde o návrh na přiznání odkladného účinku, podle §73 odst. 2 s. ř. s. může soud
přiznat žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly
pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám,
a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Ve smyslu §107 s. ř. s. uvedené podmínky
platí přiměřeně i pro odkladný účinek kasační stížnosti.
[12] Nejvyšší správní soud předně připomíná, že návrhem stěžovatelky na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti se již opakovaně zabýval, a to v usnesení ze dne 26. 3. 2018,
č. j. 3 Afs 368/2017-148, tj. v nyní projednávané věci, a dále v usneseních ze dne 26. 3. 2018,
č. j. 3 Afs 18/2018-89, a ze dne 10. 4. 2018, č. j. 3 Afs 26/2018-72, ve věcech souvisejících.
Při posouzení podmínek pro přiznání odkladného účinku se Nejvyšší správní soud nejprve
zabýval tím, zda stěžovatelka v nynějším podání uvádí oproti svým dřívějším návrhům nějaké
nové skutečnosti, které by nasvědčovaly možnosti vzniku nepoměrně větší újmy stěžovatelky
oproti jiným osobám, nedojde-li k sistaci účinků pravomocného rozsudku krajského soudu.
[13] Jak již Nejvyšší správní soud dříve judikoval, tyto skutečnosti jsou vždy individuální,
závislé pouze na osobě a situaci stěžovatele. Povinnost tvrdit a prokázat vznik újmy
má stěžovatel, jenž musí konkretizovat, jakou újmu by pro něj znamenal výkon nebo jiné právní
následky napadeného rozsudku, z jakých konkrétních okolností to vyvozuje, a uvést její intenzitu.
Vylíčení podstatných skutečností o nepoměrně větší újmě musí svědčit tomu, že negativní
následek, jehož se stěžovatel v souvislosti s účinky napadeného rozsudku krajského soudu obává,
by pro něj byl zásadním zásahem. Hrozící újma musí přitom být závažná a reálná, nikoliv pouze
hypotetická a bagatelní. Zdejší soud rovněž konstantně judikuje, že charakter odkladného účinku
spočívá v jeho mimořádnosti, neboť přiznání odkladného účinku má místo jen tam, kde jeho
nezbytnost převáží nad obecným požadavkem právní jistoty a stability právních vztahů,
opírajících se o pravomocná rozhodnutí orgánů veřejné moci.
[14] Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatelka se v nynějším návrhu omezila pouze
na doložení skutečnosti, že se její daňové povinnosti založené rozhodnutími daňových orgánů,
jejichž přezkumu se ve shora uvedených soudních řízeních domáhá, staly předmětem daňové
exekuce, aniž by však vylíčila a konkrétními důkazy podložila hrozící vážnou újmu, s níž by byl
spojen výkon napadených daňových rozhodnutí. Oproti dříve podaným návrhům na přiznání
odkladného účinku, o kterých zdejší soud rozhodoval shora citovanými usneseními
č. j. 3 Afs 18/2018-89, č. j. 3 Afs 26/2018-72 a 3 Afs 368/2017-148, se tedy situace stěžovatelky
nyní liší zřejmě pouze v tom, že správce daně již přistoupil k vymáhání daňových pohledávek
v daňové exekuci. Kasační soud přitom nepominul skutečnost, že správce daně posléze
nevyhověl námitkám stěžovatelky proti exekučním příkazům a návrhům na zastavení daňové
exekuce. Zde je však nutné zohlednit právě skutečnosti, podávající se z odůvodnění rozhodnutí
správce daně ze dne 24. 10. 2018, č. j. 4416026/18/3005-80541-710004, kterým byly zamítnuty
námitky stěžovatelky proti exekučním příkazům i její návrhy na zastavení takto zahájené daňové
exekuce, na které přiléhavě poukazuje žalovaný ve svém vyjádření (viz bod 5 tohoto
odůvodnění). Stěžovatelka totiž proti zahájení a pokračování daňové exekuce nebrojí argumentací
namítající nepřiměřeně tvrdé dopady případně prováděného nuceného vymáhání daňových
povinností do její osobní sféry (jako tomu bylo v předcházejícím návrhu na přiznání odkladného
účinku ze dne 19. 12. 2017, na který nyní výslovně odkazuje, přesněji řečeno v doplnění tohoto
návrhu ze dne 10. 1. 2018), ale naopak namítá neefektivnost takového postupu pro praktickou
nedobytnost vymáhaných pohledávek. Je tedy zřejmé, že sama stěžovatelka v exekučním řízení
tvrdí, že její příjmové a majetkové poměry jsou natolik nepříznivé, že fakticky provedení exekuce
jejích příjmů a aktiv u peněžních ústavů vylučují. Za této situace není jasné, v čem se postavení
stěžovatelky mělo samotným zahájením daňové exekuce změnit k horšímu oproti stavu,
ze kterého zdejší soud vycházel při předchozím rozhodování o návrhu na přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti.
[15] Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že stěžovatelka nepředložila žádná konkrétní tvrzení
a důkazy, ze kterých by byla zřejmá jí bezprostředně hrozící újma. Z důvodu výjimečnosti
institutu odkladného účinku by se muselo jednat o újmu vážnou, tedy újmu spojenou
se závažnými důsledky pro život stěžovatelky. Povinnosti prokázat takovouto újmu
však stěžovatelka nedostála. S ohledem na výše uvedené má Nejvyšší správní soud nadále
za to, že stěžovatelce nehrozí vážná újma ve smyslu §73 odst. 2 s. ř. s., ve spojení s §107 s. ř. s.
[16] Lze tak shrnout, že ani po posouzení všech skutkových novot neshledal zdejší soud
důvody pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti stěžovatelky. Z důvodů výše
vyložených proto podle §107 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §73 odst. 2 s. ř. s. nepřiznal kasační
stížnosti odkladný účinek. Tím Nejvyšší správní soud žádným způsobem nepředjímá své budoucí
rozhodnutí o věci samé.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2019
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu