ECLI:CZ:NSS:2019:3.AZS.111.2019:56
sp. zn. 3 Azs 111/2019 - 56
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Tomáše Rychlého a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: O. M.,
zastoupený Mgr. Eduardem Benešem, advokátem se sídlem Na Rozcestí 1434/6, Praha 9, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2018,
č. j. 45 Az 7/2018 – 68,
takto:
I. Kasační stížnost se od m ít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce, advokátu Mgr. Eduardu Benešovi, se p ři zn áv á
odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 4 114 Kč. Tato částka mu
bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto
usnesení. Náklady právního zastoupení žalobce nese stát.
Odůvodnění:
[1] Včas podanou kasační stížností napadl žalobce rozsudek Krajského soudu v Praze
(dále jen „krajský soud“) ze dne 21. 12. 2018, č. j. 45 Az 7/2018 – 68, jímž byla zamítnuta jeho
žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 3. 2018, č. j. OAM-115/ZA-ZA12-VL16-2017.
Tímto rozhodnutím nebyla žalobci udělena mezinárodní ochrana podle
§12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění rozhodném
pro projednávanou věc (dále jen „zákon o azylu“).
[2] Při posuzování věci vycházel krajský soud z následujícího skutkového stavu. Žalobce
dne 13. 2. 2017 požádal o udělení mezinárodní ochrany. Z jeho žádosti a následného pohovoru
vyplývá, že je svobodný, do České republiky přijel v září 2016 autobusem z Polska, kde pobýval
asi 4 týdny. V České republice se snažil vyřídit si doklady, aby zde mohl legálně pracovat. Bylo
mu však řečeno, že si musí potřebné doklady zajistit na Ukrajině, kam za tímto účelem odjel
v říjnu 2016. V zemi původu mu vydali vízum pouze na 50 dnů. Poté, co si chtěl v České
republice doklady prodloužit, se dozvěděl, že musí opět na Ukrajinu. Proto se rozhodl podat
žádost o udělení mezinárodní ochrany, aby zde mohl legálně pracovat. Kdyby odjel na Ukrajinu,
neví, zda by na něj zaměstnavatel čekal.
[3] Ke svému zdravotnímu stavu žalobce uvedl, že ho bolí svaly, špatně se mu chodí
(má pocit, jakoby mu nohama probíhal elektrický proud). V roce 2005 mu byla diagnostikovaná
p. Jde o chronické onemocnění a nejde vyléčit. Kvůli této chorobě nemůže vykonávat fyzicky
namáhavou práci. V současné době se neléčí, ale stále se necítí dobře. V roce 2006 byl na
Ukrajině měsíc v nemocnici, po propuštění se musel učit znovu psát, měl oslabené svaly na
rukách. Od roku 2010 však lékaře na Ukrajině nenavštívil, neboť mu lékaři řekli, že se jedná o
onemocnění chronické a ať na sebe dává pozor. V České republice lékaře nenavštívil. O udělení
mezinárodní ochrany žádá z toho důvodu, že má strach o své zdraví, neboť v zemi původu neví,
jak ho mají léčit. Kdyby onemocněl, tak mu bez peněz nikdo nepomůže. Na Ukrajině ho kromě
toho nic nedrží, rodiče se dávno rozešli a otec odjel do Ruska. Matka žije s otčímem, se kterým si
žalobce nerozumí. V České republice žije bratr žalobce (se kterým však společnou domácnost
nesdílí).
[4] Krajský soud předně poznamenal, že jediným řádným žalobním bodem je pouze tvrzená
obava žalobce z návratu do země původu z důvodu chronického onemocnění, které ho omezuje
v běžném způsobu života s tím, že v zemi původu je zdravotní péče nedostatečná. Tento důvod
by potenciálně mohl být relevantní z pohledu §14 zákona o azylu a §14a odst. 2 písm. d) téhož
zákona.
[5] Krajský soud uvedl, že žalovaný se tvrzením žalobce ohledně jeho zdravotního stavu
vypořádal dostatečným a přezkoumatelným způsobem, přičemž neshledal, že by onemocnění
žalobce a obavy o jeho zdravotní péči na Ukrajině mohly být důvodem pro udělení nějaké
z forem mezinárodní ochrany. Se závěrem žalovaného se krajský soud ztotožnil. Dodal,
že žalovaný žalobci opakovaně pokládal otázky týkající se jeho zdravotního stavu, přičemž zjistil,
že od poslední hospitalizace žalobce v roce 2006 již žádná léčba neprobíhá. V současné době
je v pořádku, ačkoliv problémy s pohybem se stále projevují. Ze správního spisu navíc
nevyplynulo, že by lékařská péče, která byla žalobci poskytovaná na Ukrajině, byla nedostatečná.
[6] V návaznosti na výše rekapitulovaná skutková zjištění týkající se zdravotního stavu
žalobce odkázal krajský soud na relevantní judikaturu Nejvyššího správního soudu a Evropského
soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“). Z ní vyplývá, že nižší úroveň zdravotnictví v zemi
původu bez přistoupení dalších okolností nemůže založit důvod pro udělení azylu
(rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2005, č. j. 3 Azs 226/2005 – 68, nebo
ze dne 26. 7. 2007, č. j. 2 Azs 30/2007 – 69). Nelze nicméně vyloučit, aby doplňková ochrana
byla udělena žadateli o mezinárodní ochranu, který trpí závažnou nemocí, i z důvodů
nedostatečné úrovně zdravotní péče v domovském státě, ta by ovšem musela dosahovat úrovně
označitelné za mučení nebo nelidské či ponižující zacházení ve smyslu čl. 3 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). V rozsudku ze dne 13. 12. 2016, Paposhvili
proti Belgii, stížnost č. 41738/10, totiž ESLP v případě tzv. „zdravotních případů“ částečně zmírnil
dříve vyžadovaný požadavek na míru závažnosti hrozící újmy, aby došlo aktivaci čl. 3 Úmluvy.
V této věci (týkající se případu cizince trpícího leukémii) totiž ESLP dopěl k závěru, že pod „velmi
výjimečné případy“ může spadat i vážně nemocná osoba, u které by nedostatek vhodné péče
či přístupu k ní v přijímající zemi představoval riziko skutečného nebezpečí vážného, rychlého
a nevratného zhoršení jejího zdravotního stavu vedoucího k intenzivnímu utrpení nebo
výraznému snížení předpokládané délky života.
[7] Krajský soud na základě shora uvedeného uzavřel, že případ žalobce a jeho zdravotní stav
nedosahuje takové intenzity, aby došlo k aktivaci čl. 3 Úmluvy, tak jak jej předvídá výše uvedená
judikatura. Ve správním řízení nebylo prokázáno, že by se zdravotní stav žalobce zhoršoval
a vyžadoval nákladnou zdravotní péči. Žalobce se ostatně ani v České republice neléčí.
[8] Kasační stížnost podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) z důvodu, který lze podřadit
pod §103 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel v podstatné
části kasační stížnosti rekapituluje závěry krajského soudu. Jediná část kasační stížnosti, kterou
lze považovat za projednatelnou kasační námitku, je obsažena v jedné větě. V ní stěžovatel de facto
nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že jeho případ není natolik výjimečný, aby došlo
k aktivaci čl. 3 Úmluvy. Doslova uvádí, že dává Nejvyššímu správnímu soudu na zvážení,
zda „v případě žalobce se jedná o velmi výjimečný případ a lze tak aktivovat čl. 3 Úmluvy“, aniž by toto
tvrzení dále rozvedl.
[9] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhuje její zamítnutí. Ztotožňuje se se závěry
krajského soudu a odkazuje na zjištění, ke kterým dospěl ve správním řízení (tedy, že zdravotní
stav stěžovatele není natolik závažný, aby odůvodňoval udělení mezinárodní ochrany). Nakonec
uvádí, že stěžovatel žádost o mezinárodní ochranu podal, aby v České republice legalizoval svůj
pobyt. Snaha o legalizaci pobytu však není azylově relevantní důvod.
[10] Dříve, než mohl Nejvyšší správní soud posoudit námitky uplatněné v kasační stížnosti,
musel posoudit otázku její přijatelnosti. Podle §104a odst. 1 s. ř. s. totiž platí, že jestliže kasační
stížnost ve věci mezinárodní ochrany svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne
ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.
[11] Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39
(všechna zmiňovaná rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), je přesahem
vlastních zájmů stěžovatele jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit
právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele
je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního
případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech
ve věcech mezinárodní ochrany je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních
práv, nýbrž také výklad práva a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
[12] V projednávané věci stěžovatel nepředestřel žádnou právní otázku, jež by mohla mít
obecný dopad na rozhodovací činnost krajských soudů a k níž by se měl Nejvyšší správní soud
vyslovit za účelem sjednocování judikatury. Takovou otázku soud nedovodil ani z obsahu
napadeného rozsudku, soudního a správního spisu. Otázka, kterou stěžovatel nastolil v žalobě
a poté v kasační stížnosti (tvrzený špatný zdravotní stav stěžovatele, který by mohl být důvodem
pro udělení nějaké z forem doplňkové ochrany), již byla opakovaně v relevantní judikatuře tohoto
soudu řešena, krajský soud přitom na tuto judikaturu, jakož i judikaturu ESLP vhodně poukázal
(v podrobnostech odst. [6] jeho rozsudku). Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost podle
§104a odst. 1 s. ř. s. pro nepřijatelnost odmítl.
[13] Kasační stížnost byla odmítnuta, Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 3 s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s.).
[14] Stěžovateli byl usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2019,
č. j. 3 Azs 111/2019 – 19, ustanoven zástupcem pro řízení o kasační stížnosti Mgr. Eduard
Beneš, advokát se sídlem Na Rozcestí 1434/6, Praha 9. Podle §35 odst. 10 s. ř. s. platí v takovém
případě odměnu advokáta včetně hotových výdajů stát. Podle §7 bodu 5. a §9 odst. 4 písm. d)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif) – dále jen „advokátní tarif“, s přihlédnutím
k §11 odst. 1 písm. b) a d) advokátního tarifu, by měla advokátovi náležet odměna za dva úkony
právní služby, které spočívaly v převzetí a přípravě zastoupení a v sepisu a podání doplnění
kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud však zástupci stěžovatele nepřiznal odměnu za doplnění
kasační stížnosti. Kasační stížnost, kterou jménem stěžovatele ustanovený zástupce učinil, totiž
byla na samé hranici projednatelnosti. Kasační argumentace byla obsažena v jedné strohé větě
a navíc ani neobsahovala důvod přijatelnosti kasační stížnosti, přičemž ve zbylé části byly shrnuty
toliko závěry krajského soudu. Zástupci stěžovatele tedy náleží odměna pouze za jeden právní
úkon v částce 3 100 Kč, k čemuž je třeba přičíst náhradu hotových výdajů v částce 300 Kč
(§13 odst. 4 advokátního tarifu). Ustanovený zástupce doložil, že je plátcem DPH
(§14a advokátního tarifu), proto mu výše odměny byla navýšena o částku 714 Kč. Celková výše
odměny ustanoveného zástupce proto činí 4 114 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j s o u opravné prostředky přípustné
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 19. prosince 2019
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu