ECLI:CZ:NSS:2019:3.AZS.48.2019:41
sp. zn. 3 Azs 48/2019 - 41
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyně: P. T. A., zastoupená
Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Praha 1, Opletalova 25, proti žalované: Komise
pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem Praha 4, náměstí Hrdinů 1634/3, v
řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 1. 2019, č.
j. 30 A 42/2018-52,
takto:
Kasační stížnosti se p ři zn áv á odkladný účinek.
Odůvodnění:
[1] Kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhá zrušení shora
označeného rozsudku, kterým Krajský soud v Plzni zamítl její žalobu proti rozhodnutí žalované
ze dne 19. 1. 2018, č. j. MV-143947-4/SO-2017. Tímto rozhodnutím žalovaná zamítla odvolání
proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 1. 11. 2017, č. j. OAM-2411-13/ZR-2017, kterým
bylo stěžovatelce zrušeno povolení k trvalému pobytu podle §77 odst. 1 písm. c) zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů.
[2] Kasační stížnost stěžovatelky byla spojena s návrhem na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti podle §107 odst. 1 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
[3] Žádost o přiznání odkladného účinku stěžovatelka odůvodňuje tím, že v jejím případě
nad veřejným zájmem na výkonu pravomocného rozhodnutí žalované převažuje zájem
na nerušeném výkonu práva stěžovatelky na spravedlivý proces a nezasahování do jejího
osobního a rodinného života. Nepřiznání odkladného účinku by pro stěžovatelku mělo
za následek nutnost opustit Českou republiku, kde má vybudováno veškeré zázemí. V České
republice žije spolu s manželem a dvěma dětmi (V. T., nar. X, a V. Q. T., nar. X) ve společné
domácnosti, členové její rodiny zde mají povolen trvalý pobyt. V této souvislosti soudu doložila
rodné listy obou dětí, oddací list, fotokopii průkazu povolení k trvalému pobytu mladšího z dětí,
a fotokopie daňových přiznání za období 2016–2018 podaných stěžovatelkou a starším z jejích
dětí a potvrzených podatelnou správce daně.
[4] Stěžovatelka sama měla trvalý pobyt povolen od roku 1998, za tu dobu se nikdy nedostala
do konfliktu se zákonem, nenarušila veřejný pořádek ani jinak nebyla státu na obtíž. Rozhodnutí
o zrušení trvalého pobytu bylo vydáno pouze na základě tvrzené nepřítomnosti stěžovatelky
na území po dobu 2 let a 4 měsíců. Od této nepřítomnosti však již uplynuly více než 2 roky.
Stěžovatelka na území úspěšně podniká. Má za to, že přiznáním odkladného účinku nebude
zasaženo do žádného veřejného zájmu; naopak jeho nepřiznání by způsobilo vážnou újmu jí a její
rodině. Stěžovatelka by totiž musela z České republiky odcestovat a vyčkat na vyřízení nového
pobytového oprávnění v zemi původu. Současně hrozí, že odloučení stěžovatelky od její rodiny
potrvá mnoho měsíců, ne-li roky, neboť i po zrušení systému Visapoint dochází
na zastupitelském úřadě v Hanoji nadále k závažným problémům s registrací k podání žádosti.
Je tak prakticky nemožné podat žádost o pobytové oprávnění čestným a lidsky důstojným
způsobem, bez nutnosti uplácení prostředníků. Ministerstvo vnitra nadto naprosto běžně
porušuje zákon tím, že nedodržuje zákonné lhůty pro vydání rozhodnutí.
[5] Na podporu svého názoru stěžovatelka odkázala na usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/2005-76, č. 1072/2007 Sb. NSS, z něhož se podává,
že rozhodnutí o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je svou podstatou rozhodnutím
předběžné povahy a nelze v něm předjímat rozhodnutí o věci samé; soud přitom může toto
rozhodnutí i bez návrhu zrušit, ukáže-li se v průběhu řízení, že pro jeho přiznání nebyly důvody,
nebo že tyto důvody v mezidobí odpadly. Ve vztahu k výkonu práva na spravedlivý proces
stěžovatelka odkázala na usnesení zdejšího soudu ze dne 18. 8. 2011, č. j. 5 As 73/2011-100.
[6] Žalovaná s přiznáním odkladného účinku nesouhlasí. Ve vyjádření k návrhu uvedla,
že nesdílí názor stěžovatelky, že by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly
pro stěžovatelku větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným
osobám, a že by přiznání odkladného účinku nebylo v rozporu s veřejným zájmem
[7] Nejvyšší správní soud úvodem předesílá, že institut odkladného účinku má zcela
mimořádnou povahu. Kasační stížnost proti rozhodnutí soudu ve správním soudnictví
není řádným opravným prostředkem, u nějž by bylo možno odkladný účinek bez dalšího
očekávat. Přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti odnímá Nejvyšší správní soud
před vlastním rozhodnutím ve věci samé právní účinky pravomocnému rozhodnutí krajského
soudu, na které je jinak třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, není-li následně zákonným
postupem zrušeno; tento postup proto musí být vyhrazen jen pro výjimečné případy.
[8] Podle ustanovení §73 odst. 2 s. ř. s. platí, že soud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného
usnesením přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly
pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám,
a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem (toto ustanovení se užije přiměřeně v řízení
o kasační stížnosti – viz §107 odst. 1 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud při rozhodování o návrhu
na přiznání odkladného účinku tedy reflektuje na jedné straně hledisko veřejného zájmu,
při současném porovnání újmy stěžovatele (nebude-li odkladný účinek přiznán), s možnou újmou,
která by mohla vzniknout jiným osobám (bude-li odkladný účinek přiznán), jako hledisko druhé.
K přiznání odkladného účinku může tedy kasační soud přistoupit teprve poté, osvědčí-li
stěžovatel, že jeho újma, jako důsledek nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti, by byla
nepoměrně větší oproti případné újmě jiné osoby, bylo-li by takovému návrhu vyhověno,
a současně teprve poté, co vyloučí kolizi odkladného účinku s důležitým veřejným zájmem.
[9] Důvody existence nepoměrně větší újmy stěžovatele oproti jiným osobám jsou zásadně
individuální a jsou také závislé na osobě a situaci stěžovatele. Povinnost tvrdit a prokázat vznik
újmy má proto stěžovatel zpravidla poukazem na konkrétní skutkové okolnosti případu. Pokud
jde o splnění druhého zákonného předpokladu, tj. že přiznání odkladného účinku není v rozporu
s veřejným zájmem, soud vychází z povahy věci, z obsahu spisového materiálu, případně
z vyjádření účastníků řízení o kasační stížnosti. Rozhodnutí o odkladném účinku je rozhodnutím
předběžné povahy, kterým Nejvyšší správní soud nijak nepředjímá (ani nemůže předjímat)
výsledek meritorního posouzení věci.
[10] Nejvyšší správní soud při posouzení návrhu na přiznání odkladného účinku zhodnotil
specifickou osobní situaci stěžovatelky. Z jí předložených podkladů vyplývá, že na území České
republiky dlouhodobě žije se svým manželem a dvěma dětmi (ti disponují platným pobytovým
oprávněním) a provozuje zde aktivně podnikatelskou činnost. Nuceným vycestováním
stěžovatelky by tak mohl být narušen její rodinný život, který na území České republiky vede.
Nedobrovolné opuštění České republiky by současně bezpochyby výrazně negativně zasáhlo
do jejího podnikání. Nebylo taktéž nikterak zpochybněno, že (s výjimkou důvodů, o něž se opírá
rozhodnutí žalované) v minulosti svým chováním neporušovala své povinnosti plynoucí
z právního pořádku České republiky
[11] Nelze rovněž přehlédnout, že pokud by nedošlo k odkladu právních účinků
pravomocného rozhodnutí žalované o zrušení povolení k trvalému pobytu stěžovatelky do doby
meritorního rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti, je zde reálné nebezpečí,
že by byla stěžovatelka skutečně nucena ještě před rozhodnutím o věci opustit území České
republiky. Není možné spoléhat na to, že by měla bez dalšího možnost získat jiný druh povolení
k pobytu na území České republiky.
[12] Je sice pravdou, že k bezprostřednímu opuštění území by mohla být stěžovatelka
donucena až v souvislosti s rozhodnutím o správním vyhoštění, nicméně tato skutečnost sama
o sobě nemůže být podle názoru Nejvyššího správního soudu důvodem k zamítnutí návrhu
na přiznání odkladného účinku. Jen stěží lze předpokládat, že cizinec má předejít případné
nenahraditelné újmě tím, že bude vědomě porušovat zákon nelegálním pobytem na území České
republiky a vystavovat se riziku, že mu bude uděleno správní vyhoštění, s nímž je navíc vždy
spojen zákaz pobytu v České republice na určitou dobu.
[13] Nejvyšší správní soud posoudil žádost o přiznání odkladného účinku i z hlediska
zbývajících podmínek stanovených v §73 odst. 2 s. ř. s. Neshledal přitom, že by v důsledku
přiznání odkladného účinku, tedy umožněním stěžovatelce pobývat na území České republiky
do doby rozhodnutí o její kasační stížnosti, mohlo dojít k jakémukoli zásahu do práv třetích osob,
nebo že by takové rozhodnutí bylo v rozporu s veřejným zájmem.
[14] S ohledem na shora uvedené důvody dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že podmínky
pro přiznání odkladného účinky kasační stížnosti jsou v projednávané věci splněny, a v souladu
s §107 odst. 1 s. ř. s. proto kasační stížnosti odkladný účinek přiznal.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. července 2019
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu