ECLI:CZ:NSS:2019:4.AS.142.2019:30
sp. zn. 4 As 142/2019 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: RONJA, s.r.o.,
IČ: 47904453, se sídlem Hatě 182, Chvalovice, zast. JUDr. Vladimírem Muzikářem, advokátem,
se sídlem Havlíčkova 127/13, Brno, proti žalované: Česká obchodní inspekce, ústřední
inspektorát, se sídlem Štěpánská 567/15, Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí žalované
ze dne 7. 4. 2017, č. j. ČOI 28288/17/O100/3000/17/Ad/Št, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 4. 2019, č. j. 31 A 106/2017 - 56,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Shrnutí předcházejícího řízení
[1] Česká obchodní inspekce, inspektorát Jihomoravský a Zlínský (dále jen „správní orgán
prvního stupně“), rozhodnutím ze dne 6. 2. 2017, č. j. ČOI 13925/17/3000/R/Mach, uznala
žalobkyni vinnou ze spáchání správního deliktu podle §3 odst. 1 zákona č. 223/2016 Sb.,
o prodejní době v maloobchodě a velkoobchodě (dále jen „zákon o prodejní době“).
Předmětného deliktu se žalobkyně dopustila tím, že v rozporu s §1 odst. 1 písm. e) zákona
o prodejní době dne 28. 10. 2016 v prodejně 3 Kronen Markt, Excalibur City, na adrese
Hatě 182, Chvalovice, uskutečňovala prodej v maloobchodě o státním svátku 28. říjen - Den
vzniku samostatného československého státu v prodejně s rozlohou větší než 200 m2.
Za uvedený správní delikt žalobkyni správní orgán prvního stupně uložil pokutu ve výši
20.000 Kč a povinnost nahradit náklady správního řízení ve výši 1.000 Kč.
[2] Žalovaná rozhodnutím ze dne 7. 4. 2017, č. j. ČOI 28288/17/O100/3000/17/Ad/Št,
zamítla odvolání žalobkyně a potvrdila rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.
Konstatovala, že žalobkyně svým jednáním porušila zákona o prodejní době, neboť realizovala
dne 28. 10. 2016 prodej v prodejně s prodejní plochou větší než 200 m
2
, když prodejní plocha
zpřístupněné části prodejny činila 273,46 m
2
. Současně doplnila, že i kdyby výměra prodejny
skutečně činila pouze žalobkyní tvrzených 199,44 m
2
,
žalobkyně by svým jednáním
obcházela
zákon, neboť ke zmenšení prodejní plochy došlo ryze účelově. Podle žalované pojem „prodejní
plocha“ není v českém právním řádu definován, a proto vycházela z nařízení Komise (ES)
č. 250/2009 ze dne 11. 3. 2009, kterým se provádí nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES)
č. 295/2008. Do prodejní plochy se podle této definice nezapočítávají pouze prostory neurčené
pro zákazníky, zázemí prodejny a prostor pokladen.
[3] Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 3. 4. 2019, č. j. 31 A 106/2017 - 56, žalobu proti
rozhodnutí žalované zamítl. Konstatoval, že zákon o prodejní době sleduje legitimní cíl, kterým
je sladění rodinného a pracovního života zaměstnanců. V této souvislosti krajský soud odkázal
na nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 37/16. Následně konstatoval,
že pro definování prodejní plochy žalovaná správně využila definice obsažené v nařízení Komise
č. 250/2009 ze dne 11. 3. 2009. Podle zmíněného nařízení se do prodejní plochy započítávají
také celé prostory pokladen, jelikož zde dochází k vystavování a prodeji nejrůznějšího zboží,
jako například tabákových výrobků či cukrovinek. Žalobkyně přitom uvedla, že prováděla prodej
na prodejní ploše o velikosti 199,44 m
2
, aniž by do této rozlohy zahrnula plochu pokladen. Podle
krajského soudu by proto ani omezení provedená žalobkyní nemohla vést k tomu, že by prodej
byl realizován na ploše menší než 200 m
2
, neboť celková plocha prodeje, tedy jednak plocha
prodeje, jak ji vymezila samotná žalobkyně, a k tomu plocha pokladen, je nepochybně větší
než 200 m
2
. Nicméně podle krajského soudu je však zásadní skutečnost, že ž alobkyně účelově
a toliko na jediný den omezila velikost plochy, v rámci které prodávala zboží, se záměrem
vyhnout se zákazu prodeje v předmětný státní svátek. Proto krajský soud uzavřel, že žalobkyně
porušila zákaz prodeje, neboť v den zákazu realizovala prodej v prodejně s prodejní plochou,
která je nepochybně větší než 200 m
2
.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované
[4] Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včasnou kasační stížnost.
V ní namítla, že do prodejní plochy by měla být započítávána pouze „čistá“ prodejní plocha, čímž
je potřeba rozumět prostor využitelný zákazníky, a nikoliv plocha za pokladnami či pulty.
Zdůraznila současně, že pro účely výpočtu prodejní plochy podle zákona o prodejní době
není možné využít definici obsaženou v nařízení Komise č. 250/2009 ze dne 11. 3. 2009, neboť
ta má sloužit pouze pro statistické účely. Dále stěžovatelka namítla, že jednorázové zmenšení
prodejní plochy český právní řád nezakazuje s tím, že navíc obecně nelze extenzivním výkladem
rozšiřovat povinnosti stanovené adresátům právních norem. Nadto upozornila, že zákon
o prodejní době neukládá provozovatelům prodejen s prodejní plochou větší než 200 m
2
povinnost ve vymezené svátky prodejnu uzavřít, jak se mylně domnívá krajský soud a žalovaná.
Podle stěžovatelky by měla být výměra prodejní plochy posuzována vzhledem ke každému
konkrétnímu dni, neboť celkovou velikost prodejny není provozovatel ani povinen nikam hlásit.
Stěžovatelka dále namítla, že důsledkem takového jednorázového omezení prodejní plochy v den
státního svátku bylo snížení počtu zaměstnanců pracujících v předmětné prodejně, a proto
je smysl a účel zákona o prodejní době bezesporu splněn. Stěžovatelka uzavřela, že správní orgán
prvního stupně nesprávně zjistil obsah prodejní plochy měřením dne 28. 10. 2016 a nijak se více
nezabýval ani plánkem předloženým stěžovatelkou. Nejvyššímu správnímu soudu proto
stěžovatelka navrhla, aby zrušil napadený rozsudek i rozhodnutí žalované a věc jí vrátil k dalšímu
řízení.
[5] Žalovaná ve vyjádření kasační stížnosti odkázala na rozsudek krajského soudu, s nímž
se plně ztotožnila, jakož i na odůvodnění svého rozhodnutí. Nejvyššímu správnímu soudu proto
žalovaná navrhla, aby kasační stížnost zamítl.
III. Posouzení kasační stížnosti
[6] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval,
že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž
je kasační stížnost ve smyslu §102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), přípustná. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal
důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů.
[7] Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná.
[8] Podle §1 odst. 1 písm. e) zákona o prodejní době „v maloobchodě a velkoobchodě je zakázán prodej
o těchto státních svátcích a ostatních svátcích; 28. říjen - Den vzniku samostatného československého státu.“
[9] Podle §1 odst. 3 zákona o prodejní době „omezení prodejní doby uvedené v odstavcích 1 a 2
se nepoužije na provozování prodejen, jejichž prodejní plocha nepřesahuje 200 m
2
.“
[10] Podle §3 odst. 1 zákona o prodejní době „právnická osoba nebo fyzická osoba, která
je podnikatelem, se dopustí správního deliktu tím, že provozuje prodej v maloobchodě nebo velkoobchodě
anebo prodej nebo výkup v provozovně uvedené v §2 v době, kdy je jejich provozování zakázáno podle §1 a 2.“
[11] Nejvyšší správní soud upozorňuje, že smyslem a účelem výše citovaných ustanovení zákona
o prodejní době je v případě prodejen s celkovou výměrou prodejní plochy nad 200 m
2
poskytnout jejich zaměstnancům ve vymezené dny státních svátků den pracovního klidu. Právě
s ohledem na uvedený smysl a účel zákona o prodejní době posoudil Nejvyšší správní soud
jednání stěžovatelky. Ze správního spisu vyplývá, že stěžovatelka dne 28. 10. 2016 v prodejně
3 Kronen Markt, Excalibur City, na adrese Hatě 182, Chvalovice, uskutečňovala prodej
v maloobchodě o státním svátku 28. říjen - Den vzniku samostatného československého státu.
Podle správních orgánů stěžovatelka realizovala dne 28. 10. 2016 prodej v prodejně s prodejní
plochou větší než 200 m
2
, neboť prodejní plocha zpřístupněné části prodejny podle výsledku
jejich měření činila 273,46 m
2
. Žalobkyně naopak tvrdila, že prodej realizovala na ploše o rozloze
199,44 m
2
, a že tedy zákaz prodeje neporušila.
[12] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil námitce stěžovatelky, že předmětnou zákonnou hranici
výměry prodejní plochy je potřeba posuzovat vždy ke každému jednotlivému dni.
V posuzovaném případě není mezi stranami sporu o tom, že celková výměra využitelné prodejní
plochy předmětné prodejny přesahuje hranici 200 m
2
. Stěžovatelka přitom dne 28. 10. 2016
rozlohu prodejní plochy účelově zmenšila se záměrem vyhnout se zákazu prodeje v uvedený den.
Pokud stěžovatelka dne 28. 10. 2016 pouze jednorázově omezila prodejní plochu prodejny
a uskutečňovala zde prodej prostřednictvím svých zaměstnanců, obcházela tak ustanovení zákona
o prodejní době. Je přitom nerozhodné, zda se prodej uskutečňoval na ploše o velikosti
273,46 m
2
, jak uváděly správní orgány, nebo na ploše o rozloze 199,44 m
2
, jak uváděla
stěžovatelka. Klíčová je totiž skutečnost, že obecně byla plocha prodejny větší než 200 m
2
a stěžovatelka svým jednáním obcházela zákaz stanovený zákonem. Pro úplnost Nejvyšší správní
soud ve shodě s krajským soudem konstatuje, že výměru prodejní plochy je samozřejmě možné
měnit, musí se však jednat o úpravy trvalého, resp. trvalejšího, charakteru spočívající například
ve stavebních rozšířeních, zúženích apod.
[13] Lichý je i argument, podle něhož se v důsledku zmenšení plochy prodejny snížil i počet
zaměstnanců, kteří v daný den museli pracovat, a že tedy byl naplněn smysl zákona. Nejvyšší
správní soud upozorňuje na to, že zákon o prodejní době garantoval v daný den pracovní volno
všem zaměstnancům předmětné prodejny a nikoliv jen některým z nich. Proto uvedená
argumentace stěžovatelky nemůže obstát.
[14] Mylný je i názor stěžovatelky, že zákon o prodejní době neukládá provozovatelům prodejen
s prodejní plochou větší než 200 m
2
povinnost ve vymezené svátky prodejnu uzavřít. Naopak
ze zákona o prodejní době je podle Nejvyšší správního soudu jasně zřejmý záměr zákonodárce
zakázat v předmětné dny prodej v takových prodejnách.
[15] Nejvyšší správní soud dále uvádí, že mezi stěžovatelkou a správními orgány není sporu,
že celková využitelná plocha prodejny je větší než 200 m
2
. Proto se již nezabýval otázkou,
zda byla výměra dočasně omezené prodejní plochy prodejny dne 28. 10. 2016 zjištěna řádným
způsobem, neboť zodpovězení této otázky není pro posouzení věci vzhledem k výše uvedeným
závěrům nezbytné. Nejvyšší správní soud proto ani nehodnotil možnost využití definice obsažené
v nařízení Komise č. 250/2009 ze dne 11. 3. 2009, jelikož obsahové vymezení prodejní plochy
prodejny stěžovatelky nebylo pro posuzovaný případ rozhodující.
IV. Závěr a náklady řízení
[16] Z výše uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek není nezákonný z důvodů namítaných
v kasační stížnosti. Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl podle
§110 odst. 1 věty druhé s. ř. s.
[17] Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 1 větu první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který
měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil,
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka ve věci neměla úspěch, a proto
nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované v souvislosti s tímto řízením žádné náklady
nevznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. října 2019
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu