ECLI:CZ:NSS:2019:4.AS.202.2019:87
sp. zn. 4 As 202/2019 - 87
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila
a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: Děti Země - Klub
za udržitelnou dopravu, se sídlem Cejl 866/50a, Brno, zast. JUDr. Petrou Humlíčkovou, Ph.D.,
advokátkou, se sídlem Panská 895/6, Praha 1, proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského
kraje, se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice, za účasti osoby zúčastněné
na řízení: Plzeňská teplárenská, a.s., IČ: 49790480, se sídlem Doubravecká 2760/1, Plzeň,
zast. JUDr. Robertem Vargou, advokátem, se sídlem Zbrojnická 229/1, Plzeň, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 14. 11. 2018, č. j. KUJCK 38903/2018, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 4. 2019, č. j. 59 A 2/2019 - 109,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků ani osoba zúčastněná na řízení n emaj í právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Přehled dosavadního řízení
[1] Městský úřad Nýřany (dále též „městský úřad“) rozhodnutím ze dne 1. 6. 2012, č. j. OV-
Asch/4953/2012, č. j. OV-Asc/12440/2012, povolil umístění stavby „Závod na energetické
využití komunálního odpadu Chotíkov (ZEVO Chotíkov)“, dále též („spalovna odpadu“).
Výrokem II. uvedeného rozhodnutí městský úřad stanovil podmínky pro umístění stavby a
výrokem III. rozhodl o námitkách účastníků řízení.
[2] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím částečně změnil (doplnil) bod 23 výroku II.
rozhodnutí městského úřadu a ve zbytku toto rozhodnutí potvrdil.
[3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, v níž nejprve poukázal na dosavadní
průběh řízení, v němž bylo opakovaně rozhodováno správními soudy, a namítal nezákonnost
spočívající v absenci řádného přezkumu závazného stanoviska EIA ze dne 21. 1. 2016 a nového
závazného stanoviska EIA ze dne 22. 11. 2016, resp. i závazného stanoviska EIA o ověření změn
záměru ze dne 21. 2. 2018. Žalobce dále brojil proti pochybením v procesu EIA (zejm. nevyužití
§7 odst. 5, §8 odst. 4 a §9 odst. 5 a porušení §10 odst. 1 zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování
vlivů na životní prostředí) a vydání stanoviska EIA ze dne 17. 2. 2012, které mělo významný vliv
na vydávání následujících závazných stanovisek EIA. Krajský úřad Plzeňského kraje také svým
postupem nezajistil, aby přijaté řešení využití komunálních odpadů bylo v souladu s veřejným
zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu.
[4] Žalobce vyjádřil přesvědčení, že projektovaná kapacita spalovny odpadu
je předimenzovaná. V dokumentaci EIA podle žalobce chybí informace o emisích, konkrétním
způsobu nakládání s toxickým popílkem a škvárou. Za další vadu procesu EIA žalobce označil,
že absentuje posouzení relevantních variant. Dotčená veřejnost nedostala žádnou možnost
se otevřeně zapojit do výběru variant řešení a byla jí předložena jediná varianta řešení.
Na podporu svých závěrů žalobce předložil odborný posudek ze dne 24. 8. 2018 od experta
na odpady Ing. I. K. Spalovna odpadu je podle žalobce energeticky málo přínosná
a nepředstavuje ekonomicky, ekologicky i sociálně nejvhodnější postup. Na základě
rozsudků Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 7. 2014, č. j. 30 A 76/2012 – 266, a ze dne
2. 2. 2015, č. j. 30 A 58/2013 – 187, má žalobce za to, že proces EIA byl řízen podjatým
Krajským úřadem Plzeňského kraje, který k záměru spalovny neumožnil získat objektivní
podklad pro vydání územního rozhodnutí a stavebního povolení. Vydaná stanoviska
EIA je proto podle žalobce nutné z procesních i věcných důvodů zrušit a zahájit nové zjišťovací
řízení předložením nového oznámení před jiným orgánem ochrany životního prostředí.
[5] Krajský soud v Plzni nadepsaným rozsudkem žalobu zamítl. K namítané absenci řádného
přezkumu závazných stanovisek EIA krajský soud uvedl, že Krajský úřad Středočeského kraje
při ověřování stanoviska Krajského úřadu Plzeňského kraje ze dne 17. 2. 2012, č.j. ŽP/1175/12,
postupoval v souladu s ustanovením čl. II bodu 1 zákona č. 39/2015 Sb. Ministerstvo životního
prostředí nepochybilo, jestliže se v rámci postupu podle §149 odst. 5 správního řádu zabývalo
jen ověřujícím závazným stanoviskem Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 21. 1. 2016,
č. j. 009943/2016/KUSK, a nikoli též ověřovaným „obyčejným“ stanoviskem (vyjádřením)
Krajského úřadu Plzeňského kraje ze dne 17. 2. 2012, zn. ŽP/1175/12.
[6] Jelikož na přezkoumání závazného stanoviska v přezkumném řízení není právní
nárok, nemohl být žalobce sdělením náměstka ministra životního prostředí ze dne
21. 8. 2018, č. j. MZP/2018/430/392, na svém (neexistujícím) právu nijak zkrácen,
a nemůže se tudíž v tomto ohledu domáhat soudní ochrany.
[7] K věcným námitkám proti závazným stanoviskům EIA, krajský soud v prvé řadě uvedl,
že žalobce v procesu EIA ve fázi před zpracování posudku nepodal žádné připomínky a ve fázi
po zveřejnění posudku podal zcela jiné připomínky než ty, které uplatnil v žalobě
proti rozhodnutí o odvolání proti rozhodnutí o umístění stavby. K části odborného posudku
ze dne 24. 8. 2018, v němž Ing. I. K. uvádí, že studie proveditelnosti se z dnešního pohledu
ukazují jako zcela chybně zpracované, neboť počítaly s mnohem vyšší produkcí směsných
komunálních odpadů, než bude reálně k dispozici, krajský soud uvedl, že posuzování vlivů
záměru na životní prostředí probíhalo v letech 2011 a 2012. Při věcném přezkumu procesu EIA
je tedy nutno vycházet ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době posuzování vlivů
záměru Krajským úřadem Plzeňského kraje. Správnímu orgánu tak lze jen omezeně vytýkat,
že nevzal v úvahu skutkový a právní stav, který nastal až po skončení procesu EIA. Krajský soud
připustil, že v budoucnu tu může být určitý nedostatek směsného komunálního odpadu
k energetickému využití ve spalovně odpadu. Řešení této situace je však nutno v mezích
příslušných předpisů ponechat na osobě zúčastněné na řízení.
[8] K částem žaloby ”Odpady produkované spalovnou a vlivy na půdu”, ”ovzduší”, ”Bilance POPs
a požadavky Stockholmské úmluvy”, ”Absence předtřídění nebezpečných odpadů”, ”Další připomínky
k dokumentaci EIA”, krajský soud uvedl, že žalobce takřka doslova převzal připomínku obsaženou
ve vyjádřeních Arniky a Hnutí DUHA, tj. toliko si přisvojil připomínky uplatněné ve vyjádření
jiné osoby k dokumentaci záměru. V žalobním bodě by se však mělo jednat o polemiku
s konkrétními skutkovými či právními závěry, které byly v procesu EIA učiněny. Posouzení
těchto otázek zpracovatelem posudku přitom má zákonem požadované náležitosti,
je srozumitelné a logicky konzistentní a bylo zohledněno v navazujícím rozhodovacím procesu.
[9] K námitce žalobce napadající absenci posouzení relevantních variant krajský soud uvedl,
že v posuzované věci se mimo jiné vycházelo ze „Studie proveditelnosti Chotíkov – porovnání variant
závodů na využití SKO“, kterou nechala v letech 2008 – 2009 zpracovat osoba zúčastněná na řízení
a „Studie proveditelnosti Integrovaného systému nakládání s komunálními odpady v území Plzeňského kraje –
aktualizace a rozpracování varianty energetického využití odpadů dle Plánu odpadového hospodářství Plzeňského
kraje“, kterou nechal v letech 2010 – 2011 zpracovat Plzeňský kraj.
[10] Krajský soud dále poukázal na skutečnost, že dokumentace záměru v souladu s přílohou
č. 4 k zákonu o posuzování vlivů na životní prostředí obsahuje zdůvodnění potřeby záměru
a jeho umístění, včetně přehledu zvažovaných variant a hlavních důvodů (i z hlediska životního
prostředí) pro jejich výběr, resp. odmítnutí. Na připomínky týkající se variant řešení zpracovatel
posudku podrobně reagoval v posudku záměru a ve vypořádání písemných vyjádření k posudku.
Za této situace nelze příslušnému úřadu vytýkat, že se ztotožnil se závěrem zpracovatele posudku
a nepožadoval (další) zpracování variant řešení záměru.
[11] Krajský soud neshledal rozpor záměru s hierarchií způsobů nakládání s odpady.
Neztotožnil se ani s námitkou žalobce, že zpracovatel posudku nesprávně vyhodnotil možné
použití variantních technologií. K námitce vynětí přípojek ze společného posuzování krajský
soud poukázal na obsah dokumentace záměru, posudek záměru a zdůraznil, že od počátku
se počítalo s tím, že na vlastní záměr spalovny odpadu bude navazovat horkovodní přípojka
a elektrická přípojka. Proti přípojkám lze brojit v žalobě proti rozhodnutí vydanému
v navazujícím řízení týkajícím se těchto přípojek. Krajský soud dodal, že umístění stavby
„Horkovodní přípojka DN 250 ze ZEVO Chotíkov do Plzně“ bylo Sdružením pro udržitelný
rozvoj obce Chotíkov napadeno žalobou, kterou krajský soud zamítl rozsudkem ze dne
30. 6. 2014, č. j. 57 A 82/2012 - 90.
[12] Námitkou rozporu posuzování vlivů záměru spalovny odpadu na životní prostředí
se závěry procesu SEA z roku 2004 se krajský soud nezabýval pro její opožděnost,
protože nebyla uplatněna ani v žádné z předchozích tří žalob a ani v aktuálně projednávané
žalobě, nýbrž až ve vyjádření žalobce k vyjádření osoby zúčastněné na řízení ze dne 12. 3. 2019.
[13] Krajský soud se neztotožnil s názorem žalobce, že posouzení vlivů záměru spalovny
odpadu na životní prostředí bylo nedostatečné a formální. Soud uzavřel, že v procesu EIA
byl naplněn účel posuzování vlivů na životní prostředí stanovený v §1 odst. 3 zákona
o posuzování vlivů na životní prostředí. Ze strany krajského úřadu nedošlo k nerespektování
zásady ochrany veřejného zájmu a zásady individualizace každého případu.
II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření osoby zúčastněné na řízení, replika
stěžovatele
[14] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost. V jejím úvodu
stručně shrnul výsledky zatím osmi sporů o zákonnosti umisťování a povolování spalovny
odpadu a uvedl, že spalovna byla od srpna 2016 do března 2019 ve zkušebním provozu
a od 19. 3. 2019 má kolaudační souhlas.
[15] Stěžovatel namítal, že závazné stanovisko EIA ze dne 21. 1. 2016 i přezkum nového
závazného stanoviska EIA ze dne 22. 11. 2016 byly nezákonné. Stěžovatel poukázal
na skutečnost, že ve svých námitkách upozornil na řadu nezákonností a vad při procesu EIA
a na vady jeho podkladů, s nimiž se mělo Ministerstvo životního prostředí (dále
„též ministerstvo”) řádně zabývat. Ministerstvo ve svém novém závazném stanovisku ze dne
22. 11. 2016 i náměstek ministra životního prostředí ve svém sdělení ze dne 21. 8. 2018
o odložení podnětu stěžovatele k přezkoumání tohoto závazného stanoviska tak neučinily
a odmítly se zabývat argumenty stěžovatele. Tím došlo k opomenutí požadavků na řádný
přezkum závazných stanovisek postupem podle §149 správního řádu a zásad činnosti správních
orgánů z věcného hlediska. Odkaz na čl. II. bod 1 zákona č. 39/2015 Sb. tak je podle stěžovatele
nedostatečný. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že za pravdu mu dává rozsudek Městského soudu
v Praze ze dne 4. 12. 2013, č. j. 5 A 241/2011 – 69.
[16] Stěžovatel dále upozornil na skutečnost, že v jiné věci (stavební řízení pro obchvat Frýdku-
Místku dálnicí D48) se ministerstvo ve svém závazném stanovisku o potvrzení závazných
stanovisek EIA pečlivě zabývalo námitkami stěžovatele. Tento dvojí přístup považuje stěžovatel
za rozporný s §2 odst. 4 správního řádu a navíc má znaky nepřípustné diskriminace. Krajský
soud měl tedy rozhodnutí žalovaného zrušit a uložit mu, ať u ministerstva zajistí nový a řádný
přezkum závazných stanovisek EIA podle §149 správního řádu.
[17] S poukazem na odborný posudek experta na odpady Ing. I. K. ze dne 24. 8. 2018 stěžovatel
označil za nelogické, pokud ministerstvo a náměstek ministra životního prostředí shodně
s krajským soudem tvrdí, že námitky stěžovatele proti závazným stanoviskům EIA jsou obecné či
irelevantní, ačkoliv se týkají jejich věcného obsahu a jsou podrobně a obsáhle rozvedené a
zdůvodněné.
[18] Stěžovatel dále krajskému soudu vytknul, že se pečlivým a přesvědčivým způsobem
nevypořádal s námitkou, že pro spalovnu odpadu v procesu EIA není jasně definována svozová
oblast, takže může jít o zbytečně předimenzovaný záměr, jak mj. dokládá i odborný posudek
I. K., předložený stěžovatelem. Podle stěžovatele dokumentace EIA naplnění kapacity spalovny
95 000 tun odpadů za rok nijak neřešila, neboť na jedné straně tvrdí, že svozovou oblastí je jen
území kolem Chotíkova, resp. kolem města Plzně, tzn. nikoli z celého Plzeňského kraje, a na
druhé straně tiše předpokládá, že pro tak obrovskou kapacitu bude nutné dovážet odpady
z celého kraje, neboť dokumentace EIA v částech o výběru této varianty odkazuje na studii
proveditelnosti z roku 2009 a její aktualizaci z roku 2011, které naopak počítají s řešením
nakládání s komunálními odpady na území celého Plzeňského kraje. Pokud by byla v procesu
EIA jasně definována svozová oblast pro celý kraj, pak by muselo dojít k jinému průběhu
procesu EIA, neboť by muselo dojít k posouzení i těchto souvisejících vlivů, tzn. vlivů silniční
dopravy na okolí svozových tras, což se během procesu EIA nestalo.
[19] Stěžovatel připomenul, že ve své replice ze dne 12. 3. 2019 podrobně popsal, že veřejnost
připomínkovala pouze koncepční varianty během procesu SEA pro Plán odpadového
hospodářství („POH“) 2004 - 2014, který doporučil var. C se spalovnou pro pálení 60 000 tun
odpadů za rok. Proces SEA i samotná koncepce POH 2004 – 2014 naopak odmítly variantu B
se spalovnou pro 95 000 tun odpadů za rok. Do procesu EIA však byla vložena právě
tato nejméně vhodná varianta, navíc bez jiných variant. Stěžovatel přitom ve své replice
upozornil, že dle judikatury NSS (rozsudek č. j. 1 As 111/2008 – 363) musejí být výsledky
procesu SEA akceptovány pro následný proces EIA, což se v tomto případě nestalo. Stěžovatel
vyjádřil nesouhlas s postupem krajského soudu, který u námitky stěžovatele ohledně absence
předložení variant v procesu EIA odkazuje na studii proveditelnosti z roku 2009, která
sice varianty posuzovala, avšak jen pro vnitřní potřebu osoby zúčastněné na řízení, takže neprošla
procesem SEA za účasti veřejnosti.
[20] Krajský soud by se měl z úřední povinnosti v prvé řadě podrobně zabývat průběhem
a výsledkem procesu SEA, tzn. procesem SEA pro POH 2004 – 2014. Proces EIA tak byl vadný,
neboť do něj nebyla předložena nejlepší varianta z procesu SEA pro POH 2004 – 2014
(tj. spalovna se 60 000 tunami odpadů za rok), nebo všechny varianty z procesu SEA, ale ve větší
míře podrobnosti. Pokud osoba zúčastněná na řízení do procesu EIA předložila nejhorší variantu
z procesu EIA a Krajský úřad v Plzni tento postup akceptoval, pak došlo k porušení účelu
zákona o posuzování vlivů na životní prostředí a k nerespektování judikatury správních soudů
o vztahu mezi procesy SEA a EIA.
[21] Krajský soud přitom připustil, že kapacita spalovny je předimenzovaná. Z tohoto zjištění
však nevyvodil patřičné závěry a nelogicky nepřisvědčil argumentaci stěžovatele týkající
se nedostatečného posouzení dopravní situace ve svozové oblasti. Podle názoru stěžovatele
lze nápravu provést v rámci nového procesu EIA, i když je spalovna již dokončena
a má kolaudační souhlas.
[22] Ve vztahu k posouzení jednotlivých variant stěžovatel namítl, že odkazy krajského soudu
na studii proveditelnosti z roku 2009 a její aktualizaci z roku 2011 jsou pro předmětný spor
irelevantní, neboť nejde o zákonné procesy (nejsou součástí procesu EIA), jichž by se mohla
veřejnost účastnit a mohla jejich výsledek ovlivnit. Navíc se jedná o vnitřní materiály, které nemají
vědeckou povahu a jejichž cílem je shrnout, jaké technické a finančně ekonomické možnosti
jsou k dispozici pro realizaci určitého záměru.
[23] Stěžovatel dále nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že vzhledem k tomu, že Plzeňská
teplárenská předložila již do procesu EIA dokumentaci, nebylo možné aplikovat §7 odst. 5
zákona č. 100/2001 Sb. Krajský soud totiž opomenul skutečnost, že zjišťovací řízení
pro předmětnou spalovnu proběhlo v roce 2010, a rovněž to, že oba procesy podle zákona
č. 100/2001 Sb. řídil podjatý Krajský úřad Plzeňského kraje.
[24] Stěžovatel vyjádřil nesouhlas také se závěrem krajského soudu, že zpracovatel posudku
postupoval podle zákona č. 100/2001 Sb., neboť záměr nebyl posuzován pouze z ekonomického
hlediska, ale v procesu EIA i z ekologického hlediska. Zpracovatel posudku se totiž opírá
především o neveřejné zpracování a výsledky studií proveditelnosti, které se zabývají především
technickou a finančně ekonomickou stránkou veřejným investorem plánovaného záměru.
Pokud by tomu tak nebylo, tak jen stěží by zpracovatel posudku mohl ignorovat průběh
a výsledky procesu SEA pro POH 2004 – 2014, který naopak vyhodnotil, že velká spalovna
s kapacitou 95 000 tun odpadů za rok je nejméně vhodná.
[25] Stěžovatel nesouhlasí ani s výkladem krajského soudu, podle kterého bylo oddělení obou
liniových staveb od procesu EIA v souladu se zákonem. Pokud totiž Plzeňská teplárenská a. s.
vkládá do procesu EIA obrovskou spalovnu odpadů bez těchto liniových staveb, tak to jednak
nemá logiku, a jednak lze tento krok hodnotit jako účelovou aplikaci tzv. „salámové metody“
opakovaně kritizovanou rozsudky správních soudů. Nic nebránilo tomu, aby obě liniové stavby
prošly jako součást spalovny procesem EIA.
[26] Stěžovatel brojil také proti závěru krajského soudu nezabývat se procesem SEA pro POH
2004 – 2014 a jeho výsledkem, neboť nejde o žalobní bod, a pokud ano, tak byl předložen
krajskému soudu opožděně. Odkazem na proces SEA v replice ze dne 12. 3. 2019 stěžovatel
pouze reagoval na širší souvislosti jako reakci na vyjádření osoby zúčastněné na řízení, která
tvrdila, že varianty byly řádně posouzeny před procesem EIA. Nejde tedy o žádný nový žalobní
bod.
[27] Závěrem kasační stížnosti stěžovatel napadl také body 166, 169 a 170 rozsudku krajského
soudu. Vytkl krajskému soudu, že se zabýval především popisem průběhu procesu EIA,
aniž by se pečlivě věnoval souvislostem sporu. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení,
že pokud o záměru v procesu EIA rozhoduje podjatý úřad (jak vyplývá z rozsudků krajského
soudu ze dne 25. 7. 2014, č. j. 30 A 76/2012 – 266, a ze dne 2. 2. 2015, č. j. 30 A 58/2013 – 187),
měla by tato skutečnost mít svou váhu při posuzování krajským soudem. V tomto směru došlo
k porušení §8 odst. 5 a §9 odst. 7 zákona č. 100/2001 Sb. a hlavních zásad správního řádu.
Stěžovatel uzavřel, že za uvedených okolností je nezbytné, aby proběhl nový proces EIA.
[28] Osoba zúčastněná na řízení ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že rozsudek krajského
soudu správně konstatoval, že stěžovatel v rámci správního řízení (jak u procesu EIA, tak posléze
v územním řízení) převzal námitky jiných subjektů. Podle osoby zúčastněné na řízení
však stěžovateli s ohledem na §89 odst. 1 stavebního zákona právo převzetí námitek uplatněné
jinou osobou nesvědčí. V této souvislosti stěžovatel odkázal na rozsudky NSS ze dne 3. 10. 2013,
č. j. 3 As 24/2013 – 35, a ze dne 11. 7. 2007, č. j. 2 As 10/2007 – 83. Postup krajského soudu,
který s poukazem na rozsudek NSS ze dne 13. 5. 2014, č. j. 6 Aos 3/2013 – 29, námitky
stěžovatele věcně přezkoumal, považuje osoba zúčastněná na řízení za nadbytečný,
neboť převzetí námitek samo o sobě postačovalo k jejich odmítnutí. Odborný posudek Ing. K.
nemá náležitosti požadované ustanovením §127a občanského soudního řádu. Tvrzení uvedená
v odborném posudku jsou podle osoby zúčastněné na řízení procesně nepoužitelná, neboť
nebyla soudu předložena ke skončení lhůty pro podání prvé žaloby v posuzované věci v roce
2014. Argumentace stěžovatele jinou věcí (záměr „R48 Frýdek Místek, obchvat“) je nepřípustná
podle §104 odst. 4 zákona s. ř. s., neboť ji stěžovatel neuplatnil v řízení před krajským soudem.
Námitka stěžovatele o neřešení rozporů mezi dokumentací SEA a EIA byla vznesena opožděně,
jak již přiléhavě konstatoval krajský soud. Argumenty stěžovatele proti spalovně odpadu byly
řádně vypořádány ve všech stupních řízení.
[29] Stěžovatel v replice k vyjádření osoby zúčastněné na řízení vyjádřil přesvědčení, že žádný
zákon nebrání tomu, aby účastník navazujícího správního či soudního řízení nemohl vznášet
námitky proti procesu EIA a závaznému stanovisku EIA s využitím všech podkladů procesu
EIA, a to včetně vyjádření jiných osob. Stěžovatel má dokonce za to, že se ani nemusí procesu
EIA zúčastnit, aby jej mohl rozporovat v rámci svého odvolání s požadavkem na přezkum
podle §149 správního řádu. Odkaz osoby zúčastněné na stavební zákon či judikaturu správních
soudů, které se týkají řízení podle stavebního zákona, jsou podle stěžovatele irelevantní,
neboť proces EIA ani přezkum závazného stanoviska EIA tomuto zákonu nepodléhá. Posudek
Ing. I. K. představuje standardní odborný podklad, nejedná se o znalecký posudek. Důkazy
přiložené ke kasační stížnosti potvrzují žalobní námitku, že při přezkumu závazného stanoviska
EIA pro spalovnu bylo postupováno nezákonně. Námitka stěžovatele, v níž poukazuje na
rozpory mezi dokumentací SEA a EIA, nepřestavuje nový žalobní bod, ale součást námitky, že
do procesu EIA nebyly předloženy žádné typy variant.
III. Posouzení kasační stížnosti
[30] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval,
že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační
stížnosti v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
[31] Nejvyšší správní soud považuje nejprve za vhodné uvést, že nelze přisvědčit argumentaci
osoby zúčastněné na řízení, že námitky stěžovatele je třeba odmítnout s ohledem na koncentraci
stanovenou v §89 odst. 1 stavebního zákona. Zákon o posuzování vlivů na životní prostředí
totiž v §9d odst. 1 obsahuje zvláštní právní úpravu, podle které dotčená veřejnost uvedená v §3
písm. i) bodě 2 se může žalobou domáhat zrušení rozhodnutí vydaného v navazujícím řízení a napadat hmotnou
nebo procesní zákonnost tohoto rozhodnutí. Pro účely postupu dle věty první se má za to, že dotčená veřejnost
uvedená v §3 písm. i) bodě 2 má práva, na kterých může být rozhodnutím vydaným v navazujícím řízení
zkrácena. Stěžovatel, který splňuje definiční znaky dotčené veřejnosti dle §3 písm. i) bodu 2
zákona o posuzování vlivů na životní prostředí (jak je soudu známo z úřední činnosti),
tudíž byl oprávněn vznášet v žalobě námitky proti rozhodnutí žalovaného nezávisle na tom,
zda je již předtím uplatnil v územním řízení. To však neznamená, že by stěžovatel
mohl bez ohledu na předpisy upravující řízení před správními soudy vznášet nové námitky
kdykoli během řízení, tj. i po uplynutí lhůty k podání žaloby, popř. poprvé až v kasační stížnosti
(srov. níže).
III. 1. Námitky proti závazným stanoviskům orgánů posuzování vlivů na životní prostředí
[32] Stěžovatel v kasační stížnosti v prvé řadě namítal porušení §149 správního řádu ze strany
ministerstva i náměstka ministra při vypořádání námitek stěžovatele na nezákonnosti a vady
při procesu EIA.
[33] K této námitce Nejvyšší správní soud předesílá, že Krajský úřad Středočeského kraje dne
21. 1. 2016 vydal souhlasné závazné stanovisko k ověření souladu obsahu stanoviska k posouzení
vlivů provedení záměru na životní prostředí vydaného Krajským úřadem Plzeňského kraje dne
17. 2. 2012 pod č.j. ŽP/1175/12 podle §10 odst. 1 zákona o posuzování vlivů na životní
prostředí s požadavky právních předpisů, které zapracovávají směrnici Evropského parlamentu
a Rady 2001/92/EU ze dne 13. prosince 2011 o posuzování vlivů některých veřejných
a soukromých záměrů na životní prostředí (směrnice EIA), podle článku II bodu 1 přechodných
ustanovení zákona č. 39/2015 Sb.
[34] Dne 22. 11. 2016 pod č.j. 1045/520/16, 81504/ENV/16 Ministerstvo životního prostředí
posoudilo postupem podle §149 odst. 5 správního řádu závazné stanovisko Krajského úřadu
Středočeského kraje ze dne 21. 1. 2016, č.j. 009943/2016/KUSK, a dospělo k závěru,
že je v souladu s požadavky právních předpisů, které zpracovávají směrnici EIA a dále změnilo
závazné stanovisko krajského úřadu tak, že v části výroku týkající se stanovení podmínek doplnilo
podmínku č. 7 pro fázi provozu o bod 5, 8 a 9.
[35] Dne 21. 8. 2018 pod č.j. MZP/2018/430/392, sp. zn. P/3622, náměstek ministra životního
prostředí sdělil, že podnět k přezkoumání závazného stanoviska Ministerstva životního prostředí
ze dne 22. 11. 2016, č.j. 1045/520/16, 81504/ENV/16, přísluší bez dalších opatření odložit
jako nedůvodný s tím, že předmětné stanovisko ministerstva bylo vydáno v souladu s požadavky
zákona o posuzování vlivů na životní prostředí, a není proto žádný důvod pro jeho změnu
nebo zrušení v přezkumném řízení podle §149 odst. 6 správního řádu.
[36] Nejvyšší správní soud k tomu vysvětluje, že zákonem č. 39/2015 Sb. došlo ke změně
zákona o posuzování vlivů na životní prostředí, když tento zákon v článku II. bod 1 stanovil:
„U stanovisek k posouzení vlivů provedení záměru na životní prostředí vydaných přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona vydá příslušný úřad na základě oznámení o zahájení řízení zaslaného tomuto úřadu správním
úřadem příslušným k vedení navazujícího řízení nebo na základě žádosti oznamovatele ještě před zahájením
navazujícího řízení souhlasné závazné stanovisko poté, co ověří, že jejich obsah je v souladu s požadavky právních
předpisů, které zapracovávají směrnici Evropského parlamentu a Rady 2011/92/EU. Příslušný úřad
v závazném stanovisku podle věty první zároveň stanoví, které z podmínek uvedených ve stanovisku k posouzení
vlivů provedení záměru na životní prostředí jsou správní úřady příslušné k vedení navazujících řízení povinny
zahrnout do svých rozhodnutí.” V důvodové zprávě k zákonu č. 39/2015 Sb. (sněmovní tisk č. 299,
volební období 2013-2017, www.psp.cz) se k tomuto bodu přechodných ustanovení uvádí:
„V konkrétním nastavení přechodných ustanovení musel být zohledněn ultimativní požadavek Komise,
aby u ‘starých’ stanovisek EIA (tj. vydaných před nabytím účinnosti novely), bylo vždy orgánem EIA prověřeno,
zda vyhovují požadavkům EIA směrnice. Adekvátním provedením tohoto požadavku v úrovni národního práva
je nově konstruovaná povinnost orgánů EIA před uplatněním těchto stanovisek v navazujících řízeních vydat
tzv. ověřující závazné stanovisko poté, co je obsah těchto ‘starých’ stanovisek EIA konfrontován s požadavky
právních předpisů, které zapracovávají EIA směrnici, tedy především se ZPV v novelizovaném znění. Ve stejném
ověřujícím závazném stanovisku zároveň orgán EIA určí, které z podmínek uvedených ve ‘starém’ stanovisku
EIA jsou správní úřady příslušné k vedení navazujících řízení povinny zahrnout do svých rozhodnutí.
Tyto podmínky věcně nezávazných ’starých‘ stanovisek budou přebrány a ‘zezávazněny’ ve formě ověřujícího
závazného stanoviska.“
[37] Jak uvedl Nejvyšší správní soud v bodě 38 rozsudku ze dne 6. 5. 2016, č. j. 10 As 250/2015 - 92,
„zákonodárce zvolil zcela standardní řešení střetu staré a nové procesní úpravy, a to nepravou
retroaktivitou přechodných ustanovení zákona č. 39/2015 Sb. Vznik a nároky plynoucí z původního stanoviska
o posouzení vlivů záměru na životní prostředí se řídí starým právem, jeho použitelnost v navazujícím řízení
se ovšem počínaje účinností novely řídí právem novým. Zákon č. 39/2015 Sb. přitom není samoúčelný, a neměl
by tak být ani chápán. Je prostředkem zabezpečení co největšího souladu plánovaných záměrů s nyní účinnou
právní úpravou obsaženou ve Směrnici 2011/90/EU. Časově neomezená platnost stanoviska o posouzení vlivů
záměru na životní prostředí, respektive jeho platnost navzdory zásadním změnám záměru či podmínek
stanovených v nové směrnici, by ve svých důsledcích vedly k bezzubosti této nové právní úpravy.“
[38] Z uvedeného vyplývá, že účelem ověřovacího závazného stanoviska dle čl. II bod 1. zákona
č. 39/2015 Sb. není opakování celého procesu EIA, který již jednou proběhl, nýbrž primárně
revize tohoto za staré právní úpravy proběhnuvšího procesu a z něj vzešlého stanoviska
z hlediska nové právní úpravy reagující na výtky Komise týkající se nesprávné implementace
směrnice právní úpravou účinnou před 1. 4. 2015. Zároveň tímto ověřovacím závazným
stanoviskem dochází k procesnímu „překlopení“ obsahu starého nezávazného stanoviska EIA
do nové formy závazného stanoviska podle §149 správního řádu a s tím související přezkoumání,
které podmínky vyplývající ze stanoviska EIA mají být učiněny závaznými jakožto součást
ověřovacího závazného stanoviska.
[39] Předmětem posouzení závazného stanoviska ministerstva tedy byla zákonnost závazného
stanoviska Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 21. 1. 2016, resp. soulad stanoviska EIA
ze 17. 2. 2012 se zákonem č. 39/2015 Sb., který odstranil nesoulad předchozí úpravy obsažené
v zákoně o posuzování vlivů na životní prostředí se směrnicí 2011/90/EU. Podrobněji se touto
výtkou Nejvyšší správní soud nemohl zabývat, neboť stěžovatel zůstal u obecné polemiky
s postupem ministerstva. V žalobě ani v kasační stížnosti stěžovatel blíže nekonkretizoval,
které námitky uplatněné jím v odvolání a směřující proti obsahu závazného stanoviska ze dne
21. 1. 2016 nebyly v závazném stanovisku ministerstva ze dne 22. 11. 2016 vypořádány.
[40] Z obsahu závazného stanovisko ministerstva je zřejmé, že při přezkumu výše uvedeného
stanoviska nepochybilo, neboť postupovalo podle §89 odst. 2 správního řádu a posoudilo
v plném rozsahu zákonnost výše uvedeného závazného stanoviska Krajského
úřadu Středočeského kraje ze dne 21. 1. 2016 z hlediska jeho souladu s čl. II bodu 1 zákona
č. 39/2015 Sb. Ministerstvo doplnilo závazné stanovisko krajského úřadu výše uvedeným
způsobem. Také z této skutečnosti je patrné, že ministerstvo postupovalo při přezkumu
zákonnosti závazného stanoviska důkladně, v souladu se smyslem a účelem §149 odst. 5
správního řádu a neobstojí proto argumentace stěžovatele, že postup ministerstva byl v rozporu
s §149 správního řádu a došlo k opomenutí požadavků na řádný přezkum závazných stanovisek.
[41] Ve vztahu ke sdělení náměstka ministra ze dne 21. 8. 2018, jímž odložil podnět stěžovatele
podaný skrze žalovaného jako nedůvodný, Nejvyšší správní soud uvádí, že náměstek
v tomto sdělení uvedl, že po doporučení rozkladové komise dospěl k závěru, že podnět přísluší
jako nedůvodný odložit, neboť závazné stanovisko ministerstva ze dne 22. 11. 2016 bylo vydáno
v souladu s právními předpisy. Náměstek ministra dále uvedl, že stěžovatel ve svých námitkách
obecně uplatňuje nesprávnost a nepřezkoumatelnost předmětného závazného stanoviska
ministerstva, aniž by uplatnil konkrétní námitky ve vztahu k určité argumentaci předmětného
stanoviska. Z uvedeného je zřejmé, že náměstek ministra vystihl podstatu věci,
když se zákonností závazného stanoviska ministerstva zabýval z hlediska splnění podmínek
pro zahájení přezkumného řízení a uvedl, na základě čeho dospěl k závěru o odložení podnětu.
Náměstek ministerstva tedy postupoval v souladu s §94 odst. 1 ve spojení s §149 odst. 6
správního řádu. Nejvyšší správní soud v této souvislosti konstatuje, že na přezkoumání
závazného stanoviska v přezkumném řízení není právní nárok, a proto stěžovatelem uváděné
námitky proti postupu náměstka ministra životního prostředí jsou z hlediska soudního přezkumu
napadeného rozhodnutí žalovaného zcela irelevantní.
[42] Poukaz stěžovatele na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 12 . 2013,
č. j. 5 A 241/2011 – 69, není přiléhavý, neboť v posuzované věci se nejednalo o případ,
kdy závazné stanovisko potvrzující jiné závazné stanovisko dle §149 odst. 5 správního řádu
neobsahovalo úvahy vedoucí k potvrzení tohoto závazného stanoviska.
[43] Námitka stěžovatele, v níž upozornil na skutečnost, že ve stavebním řízení pro obchvat
Frýdku-Místku dálnicí D48 se ministerstvo ve svém závazném stanovisku o potvrzení závazných
stanovisek EIA pečlivě zabývalo námitkami stěžovatele a vyjádřil přesvědčení, že přístup
ministerstva je rozporný s §2 odst. 4 správního řádu a má znaky nepřípustné diskriminace,
je nepřípustná ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s., neboť ji stěžovatel nevznesl v řízení před krajským
soudem, ačkoli mu v tom nic nebránilo (namítané závazné stanovisko Ministerstva životního
prostředí ve věci D48 bylo vydáno 20. 4. 2018, tj. před vydáním napadeného rozhodnutí
žalovaného v nyní projednávané věci). Nejvyšší správní soud se proto touto námitkou nezabýval
a pouze pro úplnost k ní uvádí, že nevyvrací výše uvedený závěr, že ministerstvo nepochybilo
při přezkumu zákonnosti závazného stanoviska Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne
21. 1. 2016, neboť závazné stanovisko Ministerstva životního prostředí ve věci D48, na které
stěžovatel poukazuje, bylo vydáno ve zcela jiné věci a také jeho předmět byl jiný – posouzení
zákonnosti závazných stanovisek ministerstva vydaných v roce 2017 týkajících se předmětného
dopravního záměru a jeho změn (nejednalo se tudíž na rozdíl od posuzované věci o ověření
stanoviska podle čl. II. bodu 1. zákona č. 39/2015 Sb.). Je tudíž logické, pokud se argumentace
uvedená v předmětných závazných stanoviscích liší. Tato skutečnost však neznamená,
že ministerstvo v posuzované věci postupovalo v rozporu s §2 odst. 4 správního řádu.
[44] Stěžovatel se s poukazem na odborný posudek „experta na odpady“ Ing. I. K. ze dne 24. 8.
2018, v němž jsou analyzovány nedostatky procesu EIA ve věci spalovny odpadu, pozastavuje
nad tím, že jím uplatněné námitky proti závaznému stanovisku Krajského úřadu Středočeského
kraje ze dne 21. 1. 2016 nebyly v (přezkumném) závazném stanovisku Ministerstva životního
prostředí ze dne 22. 11. 2016 detailně vypořádány. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že je
nelogické, jestliže si stěžovatel nechal vypracovat v průběhu odvolacího řízení posouzení odborné
otázky (což jistě mohl učinit i dříve) a toto odborné posouzení v řízení nepoužil, ačkoli ještě dne
30. 10. 2018 zaslal žalovanému vyjádření k podkladům rozhodnutí, následně však brojí proti
tomu, že se správní orgány těmito nedostatky nezabývaly. Správní orgány nemohly reagovat na
argumenty a podklady, které jim stěžovatel nepředložil.
III. 2. Věcné námitky proti procesu EIA
[45] Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkami, kterými stěžovatel zpochybnil posouzení
zákonnosti procesu EIA krajským soudem.
[46] Stěžovatel namítal, že krajský soud se pečlivým a přesvědčivým způsobem
nevypořádal s námitkou možné předimenzovanosti spalovny odpadu. Nejvyšší správní soud
má naopak za to, že odůvodnění rozsudku krajského soudu se touto otázkou podrobně zabývá
na více než 4 stranách a závěry krajského soudu jsou v tomto ohledu řádně zdůvodněné, logické,
provázané a přesvědčivé a Nejvyšší správní soud se s ním ztotožňuje. Krajský soud
poukázal na relevantní obsah dokumentace záměru, posudek záměru, Plán odpadového
hospodářství Plzeňského kraje a vypořádal se rovněž s odborným posudkem Ing. I. K.
předloženým žalobcem. Krajský soud nijak nepochybil, pokud vyšel mj. z Plánu odpadového
hospodářství Plzeňského kraje na roky 2016 až 2026, neboť dle §75 odst. 1 s. ř. s. je rozhodný
stav, který zde byl v době vydání napadeného rozhodnutí, tj. dne 14. 11. 2018.
[47] K námitce nedostatečného definování svozové oblasti Nejvyšší správní soud ve shodě
s krajským soudem konstatuje, že z dokumentace záměru a posudku záměru vyplývá,
že svozovou oblastí je Plzeňský kraj. Sám stěžovatel ostatně v kasační stížnosti uvádí,
že dokumentace EIA v částech o výběru této varianty odkazuje na studii proveditelnosti z roku
2009 a její aktualizaci z roku 2011, které počítají s řešením nakládání s komunálními odpady
na území celého Plzeňského kraje.
[48] V dokumentaci EIA pak byla náležitě popsána míra nárůstu dopravy související s provozem
spalovny odpadu. Pokud tedy dokumentace EIA vychází z předpokladu, že do spalovny odpadu
bude svážen odpad z celého Plzeňského kraje a hodnotí takto dopravní situaci, je zřejmé,
že nedošlo k pochybení při hodnocení vlivů silniční dopravy vyvolané záměrem.
Nelze proto přisvědčit stěžovateli, že s ohledem na nejasně definovanou svozovou oblast
se může jednat o zbytečně předimenzovaný záměr. Nejvyšší správní soud v této souvislosti
konstatuje, že již v v dokumentaci podle §8 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí
vypracované osobou zúčastněnou na řízení v srpnu 2011 je uvedena kapacita 95 000 tun
zpracovávaného odpadu za rok. Tato kapacita je uvedena rovněž ve stanovisku EIA ze dne
17. 2. 2012. V uvedené dokumentaci i stanovisku a rovněž v posudku záměru je také řádně
zdůvodněno, proč byla zvolena tato kapacita spalovny odpadu. V posuzované věci se na rozdíl
od věci rozhodované Nejvyšším správním soudem pod sp. zn. 1 As 111/2008, na kterou
stěžovatel poukazuje v kasační stížnosti, nejedná o případ, kdy by proces SEA byl stižen vadami
(to stěžovatel ostatně ani netvrdí).
[49] Připomínky veřejnosti týkající se této otázky byly ostatně vypořádány také v posudku
záměru spalovny odpadu. V situaci, kdy ve studiích proveditelnosti je řádně zdůvodněno,
proč byla vybrána a pro posouzení vlivů na životní prostředí zpracována právě
předmětná varianta spalovny odpadu s kapacitou 95.000 t ročně v kombinaci
s linkou mechanicko-biologické úpravy odpadu s kapacitou 45.000 t ročně (tato varianta obdržela
nejvyšší počet bodů, a to 23,3; oproti ostatním variantám, které obdržely pouze 10,5; 11,1
a 19,3 bodů), toto zdůvodnění se nachází také v dokumentaci záměru, posudku záměru
i stanovisku krajského úřadu z roku 2012, došlo k naplnění účelu zákona o posuzování vlivů
na životní prostředí. Poukaz krajského soudu na studii proveditelnosti z roku 2009
a její aktualizaci z roku 2011, který krajský soud učinil v rámci vypořádání námitky stěžovatele,
že záměr nakládání s komunálními odpady v Plzeňském kraji nebyl zpracován variantně,
považuje Nejvyšší správní soud na rozdíl od stěžovatele za relevantní, neboť studie
proveditelnosti obsahuje náležitě zdůvodněné vyhodnocení variant ekologických a ekonomických
vlivů řešení systému nakládání s komunálními odpady na území Plzeňského kraje, z kterého
bylo dále vycházeno při výběru nejvhodnější varianty pro zpracování dokumentace
a v navazujícím procesu EIA (dokumentaci záměru, posudku, stanovisku krajského úřadu
z 21. 2. 2012). Veřejnosti ve vyjádření se k těmto otázkám nic nebránilo, neboť jak již konstatoval
krajský soud, v rozhodné době byly zveřejněny obě studie proveditelnosti, na které dokumentace
záměru spalovny odpadu odkazovala. Námitku stěžovatele, v níž studii proveditelnosti
zpochybňuje s poukazem na skutečnost, že se jedná o vnitřní materiál nemající vědeckou povahu,
je na místě odmítnout, neboť rozhodující je, že ve studiích proveditelnosti je podrobně
a odborně zdůvodněno, proč byla jako nejvýhodnější varianta vybrána kombinace výstavby
spalovny odpadu a linky mechanicko-biologické úpravy odpadu na skládce Vysoká u Dobřan.
Při výběru zvolené varianty záměru byly zohledněny jak ekonomické, tak i ekologické důvody.
[50] Nelze proto přisvědčit námitce stěžovatele, že proces EIA byl vadný, neboť do něj nebyla
předložena nejlepší varianta z procesu SEA. Pokud stěžovatel argumentuje Plánem odpadového
hospodářství Plzeňského kraje na roky 2004 až 2014, nelze odhlédnout od toho, že se jednalo
o materiál do značné míry zastaralý v době provádění EIA a zcela neaktuální v době rozhodování
žalovaného. Požadavek stěžovatele, aby se krajský soud z úřední povinnosti zabýval průběhem
SEA, není opodstatněný, neboť stěžovatel nezákonnost procesu posuzování vlivu plánů
a koncepcí na životní prostředí (SEA) nenamítá a předmětem posuzované věci je zákonnost
rozhodnutí o umístění stavby a s ním související proces EIA, nikoli také předcházející proces
SEA.
[51] Stěžovatel v kasační stížnosti argumentoval také tím, že krajský soud připustil
předimenzovanou kapacitu spalovny, avšak z toho zjištění nevyvodil patřičné závěry ohledně
nedostatečného posouzení dopravní situace ve svozové oblasti. K této argumentaci stěžovatele
Nejvyšší správní soud uvádí, že krajský soud sice připustil, že v budoucnu může být určitý
nedostatek směsného komunitního odpadu k energetickému využití ve spalovně odpadu,
což však nepředstavuje nezákonnost rozhodnutí žalovaného. V této souvislosti je třeba korigovat
názor krajského soudu, že při přezkumu procesu EIA je třeba v posuzované věci vycházet
ze skutkového stavu v roce 2011 a 2012, tj. v době, kdy proces EIA probíhal. Jak bylo výše
předesláno, podle §75 odst. 1 s. ř. s. je totiž v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu
rozhodný skutkový stav, který zde byl v době rozhodování žalovaného. Pokud pak mezi dobou,
kdy proběhl proces EIA, a dobou, kdy správní orgány rozhodují v navazujícím řízení, uplyne
delší doba, může se stát, že dojde k podstatné změně okolností, která bude mít za následek
nutnost doplnit skutkový stav zjištěný v procesu EIA, popř. některé závěry přehodnotit.
V nyní posuzovaném případě však taková situace, kdy by došlo k podstatné změně okolností
a bylo by nutné výsledky procesu EIA přehodnotit, nenastala.
[52] Stěžovatel dále brojil proti závěru krajského soudu, že v procesu EIA nebylo možné
aplikovat §7 odst. 5 zákona č. 100/2001 Sb., ve znění účinném do 31. 3. 2015, o posouzení
variant záměru. Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že krajský soud výslovně připustil možnost
úřadu příslušného k posuzování vlivů na životní prostředí vyžádat si doplnění předložené
dokumentace EIA o posouzení variant záměru. Jedná se však o fakultativní, nikoli obligatorní
postup. O tom svědčí ostatně i výslovná textace uvedeného ustanovení: V závěru podle odstavce 3
může příslušný úřad navrhnout zpracování variant řešení záměru, které se zpravidla liší umístěním, kapacitou,
použitou technologií či okamžikem provedení, jestliže je jejich provedení prokazatelně účelné a z technických
hledisek možné. Totéž vyplývá i ze směrnice EIA, která již v bodě 13 preambule vysvětluje, že [j]e
vhodné stanovit postup umožňující oznamovatelům získat od příslušných orgánů stanovisko o obsahu a rozsahu
informací, které je třeba zpracovat a poskytnout pro posouzení. Členské státy mohou v rámci tohoto postupu
vyžadovat, aby jim oznamovatel předložil mimo jiné alternativní řešení záměrů, pro něž zamýšlí podat žádost.
[53] Jak již bylo shora uvedeno, dokumentace záměru spalovny odpadu předložená pro proces
EIA obsahovala zdůvodnění potřeby záměru a jeho umístění, včetně přehledu zvažovaných
variant a důvodů pro výběr jedné z nich. Bylo rovněž srozumitelně vysvětleno,
proč nebyla alternativní řešení, zavržená v předchozí fázi přípravy záměru, zpracována
jako varianty pro proceduru EIA. Pokud se tedy krajský úřad s tímto hodnocením ztotožnil,
nebyl důvod, aby požadoval další zpracování variant řešení záměru. Poukaz stěžovatele
na zjišťovací řízení údajně proběhlé v roce 2010 na tomto závěru nic nemění, stejně
jako skutečnost, že krajský soud v rozsudcích ze dne 25. 7. 2014, č. j. 30 A 76/2012 – 266
a ze dne 2. 2. 2015, č. j. 30 A 58/2013 – 187, vyslovil podjatost Krajského úřadu Plzeňského
kraje.
[54] Tato podjatost nemá za následek absolutní procesní nepoužitelnost všech úkonů
a podkladů, které při přípravě záměru správní orgán, u jehož úředníků byla shledána
tzv. systémová podjatost, učinil (srov. Vedral, J.: Správní řád. Komentář. 2. vydání, Praha: Bova
Polygon. 2012, str. 180 – 181). K těmto úkonům je však třeba přistupovat se zvýšenou
obezřetností a pečlivě posuzovat, zda nebyly provedeny neobjektivně či nezákonně. Podstatné
je, že po zjištění této podjatosti se již Krajský úřad Plzeňského kraje na přípravě záměru
a povolovacím řízení nepodílel, další úkony podle zákona o posuzování vlivů na životní prostředí
prováděl Krajský úřad Středočeského kraje a Ministerstvo životního prostředí a věc
byla rozhodnuta žalovaným, na nějž byla věc delegována. Krajský soud i Nejvyšší správní soud
toto pečlivé vyhodnocení úkonů Krajského úřadu Plzeňského kraje při přípravě záměru provedly
a neshledaly, že by tyto úkony (včetně stanoviska EIA) byly nezákonné.
[55] Je třeba zohlednit, že proces EIA je pod kontrolou veřejnosti, která má v průběhu jeho
procesu právo vyjadřovat se k oznámení, dokumentaci a účastnit se veřejného projednání
(§6 odst. 8, §8 odst. 3, §9 odst. 2 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí). Potřebné
dokumenty (dokumentace, posudek) v tomto procesu jsou zpracovávány subjekty odlišnými
od správního orgánu. Činnost správního orgánu má v procesu EIA (zejména v období
před 1. 4. 2015) převážně koordinační povahu, nejedná se přímo o rozhodovací činnost ve věci
samé, k níž se vztahují závěry krajského soudu uvedené ve stěžovatelem zmíněných rozsudcích.
Z obsahu spisové dokumentace nevyplývá, že by Krajský úřad Plzeňského kraje vedl proces EIA
jakkoli tendenčně či neobjektivně. Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že v procesu EIA nedošlo
k porušení §8 odst. 5 a §9 odst. 7 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí a hlavních
zásad správního řádu jak tvrdí stěžovatel v kasační stížnosti. S ohledem na výše uvedené
je zřejmé, že opodstatněný není ani požadavek stěžovatele na provedení nového procesu EIA.
[56] Skutečnost, že spalovna odpadu byla posuzována odděleně od liniových staveb, které
s jejím provozem souvisí (horkovodní přípojka a elektrická přípojka), nemůže mít v konkrétní
věci za následek nezákonnost rozhodnutí žalovaného ani procesu EIA. Jak správně uvedl krajský
soud, spalovna odpadu, která byla umístěna územním rozhodnutím v projednávané věci,
byla v procesu posouzení vlivů na životní prostředí posouzena. Pokud by v důsledku oddělení
přípojek do samostatného záměru pro účely posuzování vlivů na životní prostředí došlo v rámci
tzv. salámování k podrobení dílčích záměrů přípojek mírnějšímu režimu posuzování vlivů,
bylo možno tuto námitku učinit v rámci žaloby proti rozhodnutím umisťujícím či povolujícím
tyto liniové stavby. Ve vztahu k samotnému záměru spalovny odpadu toto oddělené posouzení
nemůže založit nezákonnost, neboť krajský soud správně konstatoval, že mezi těmito dílčími
stavbami z povahy věci nemůžou vznikat synergie, jelikož jejich vlivy na životní prostředí
jsou zcela odlišné. Stěžovatel pak tyto závěry krajského soudu žádnými konkrétními námitkami
nezpochybnil.
III. 3. Další námitky stěžovatele
[57] Námitka stěžovatele, že zpracovatel posudku záměru nevzal v úvahu průběh a výsledky
procesu SEA pro Plán odpadového hospodářství Plzeňského kraje na roky 2004 – 2014, který
naopak vyhodnotil, že velká spalovna s kapacitou 95 000 tun odpadů za rok je nejméně vhodná,
je nepřípustná, neboť ji stěžovatel neuplatnil v žalobě, ač mu v tom nic nebránilo. Stěžovatel
poprvé tuto argumentaci uvedl až v replice ze dne 12. 3. 2019, tedy po uplynutí lhůty pro podání
žaloby. Skutečnost, že stěžovatel touto replikou reagoval na vyjádření osoby zúčastněné na řízení,
(na což stěžovatel poukazoval v kasační stížnosti) na nepřípustnosti této námitky stěžovatele
nic nemění. Krajský soud proto nepochybil, když se ve svém rozsudku tímto opožděně
uplatněným žalobním bodem nezabýval. Nejvyšší správní soud pro úplnost poznamenává,
že ačkoli je stěžovatel tzv. dotčenou veřejností ve smyslu zákona o posuzování vlivů na životní
prostředí, vztahují se na něj stejné požadavky a povinnosti jako na jiné osoby, které
se u správních soudů domáhají ochrany svých veřejných subjektivních práv, pokud ze zákona
o posuzování vlivů na životní prostředí nevyplývá něco jiného (srov. §9d odst. 1 zákona
o posuzování vlivů na životní prostředí). Povinnost žalobce uvést žalobní body ve lhůtě
pro podání žaloby není zvláštní úpravou v zákoně o posuzování vlivů na životní prostředí
nijak dotčena. Stejně tak není soud povinen zkoumat veškeré případné nezákonnosti procesu
EIA z úřední povinnosti, jak se stěžovatel domnívá. Naopak, i v případě žalob podaných
osobami z řad dotčené veřejnosti dle §3 písm. i) bod 2 zákona o posuzování vlivů na životní
prostředí se uplatní úprava obsažená v §75 odst. 2 věty první s. ř. s., tj. že soud přezkoumá
zákonnost napadeného rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů.
[58] Ani závěrečná argumentace stěžovatele nepředstavuje důvod pro zrušení kasační stížností
napadeného rozsudku. Krajský soud se totiž věcí pečlivě zabýval a své závěry řádně, logicky,
srozumitelně a vyčerpávajícím způsobem odůvodnil. Nejvyšší správní soud proto neshledal
důvodnou ani námitku, že se krajský soud pečlivě nevěnoval souvislostem sporu. Pokud krajský
soud vycházel z posudku EIA při vypořádání jednotlivých žalobních bodů, Nejvyšší správní soud
tomuto postupu nemá co vytknout, neboť pasáže posudku, na které krajský soud poukázal,
vhodným způsobem reagují na námitky stěžovatele uplatněné v žalobním řízení. Krajský soud
se s obsahem tohoto vypořádání ztotožnil a i Nejvyšší správní soud pokládá krajským soudem
provedený odkaz na jednotlivé části posudku za přiléhavou reakci na žalobní argumentaci
(spočívající v prostém zopakování připomínek veřejnosti k dokumentaci EIA nijak
nezohledňující vypořádání uvedených námitek v posudku).
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[59] Nejvyšší správní soud shledal nedůvodnými všechny stěžovatelem uplatněné námitky,
kasační stížnost je proto nedůvodná. Nejvyšší správní soud tedy dle §110 odst. 1 věty druhé
s. ř. s. kasační stížnost zamítl.
[60] Současně v souladu s §120 a §60 odst. 1 věty první s. ř. s. nepřiznal žádnému z účastníků
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť stěžovatel v něm neměl úspěch
a žalovanému v něm žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly. Osoba
zúčastněná na řízení má podle §60 odst. 5 s. ř. s. právo na náhradu jen těch nákladů řízení, které
jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. V tomto řízení však osobě
zúčastněné žádná povinnost uložena nebyla a Nejvyšší správní soud neshledal ani jinou okolnost
zvláštního zřetele hodnou, a proto ani osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. října 2019
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu