Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 21.11.2019, sp. zn. 4 As 303/2018 - 68 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NSS:2019:4.AS.303.2018:68

Zdroj dat je dostupný na http://www.nssoud.cz
ECLI:CZ:NSS:2019:4.AS.303.2018:68
sp. zn. 4 As 303/2018 - 68 ROZSUDEK Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Petry Weissové a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobkyně: Czech Outdoor s.r.o., se sídlem Na Strži 2097/63, Praha 4, zast. Mgr. Františkem Korbelem, Ph.D., advokátem, se sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1, proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo náměstí 449/3, Brno, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 8. 2018, č. j. 29 A 65/2018 - 71, takto: I. Návrh na přerušení řízení o kasační stížnosti se zamí t á . II. Kasační stížnost se zamít á. III. Žádný z účastníků ne má právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. [1] Dne 27. 3. 2008 vydal Úřad městské části města Brna, Brno-jih (dále též „stavební úřad“) pod č. j. SÚ/6052/07/Pa-Fiš-R územní rozhodnutí č. 184 o umístění stavby reklamního zařízení. Územní rozhodnutí nabylo právní moci dne 30. 4. 2008. Dne 2. 5. 2008 pak stavební úřad pod č. j. SÚ/1785/08/Fiš-O souhlasil s provedením ohlášené stavby pro reklamu. [2] Žalovaný výzvou ze dne 7. 3. 2018, č. j. JMK 38100/2018, sp. zn. S-JMK 35870/2018 OD, vyzval žalobkyni k odstranění stavby pro reklamu (reklamního zařízení) nacházející se na pozemku parc. č. 505/16, v k. ú. Komárov, obec Brno, neboť se nacházela v silničním ochranném pásmu pozemní komunikace (silnice I. třídy) na ulici Hněvkovského bez povolení silničního správního úřadu (dále jen „reklamní zařízení“). II. [3] Žalobkyně se proti výzvě bránila žalobou na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu podle §82 s. ř. s. u Krajského soudu v Brně. Krajský soud žalobu v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. Dospěl k závěru, že postup žalovaného spočívající ve vydání výzvy k odstranění reklamního zařízení podle §31 odst. 9 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“), byl v souladu se zákonem. III. [4] Rozsudek krajského soudu napadla žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včasnou kasační stížností, v níž uplatnila důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Navrhla napadený rozsudek zrušit a vrátit věc krajskému soudu k dalšímu řízení. [5] Žalobkyně (dál jen „stěžovatelka“) v kasační stížnosti tvrdila, že se v žalobě domáhala určení, že provedený zásah žalovaného byl nezákonný, a současně se domáhala, aby krajský soud zakázal žalovanému pokračovat v porušování jejích práv a přikázal mu, aby obnovil stav před zásahem. Kasační stížností napadený rozsudek proto měl obsahovat nejméně dva samostatné výroky o těchto návrzích stěžovatelky. Stěžovatelka k tomu uvedla, že výzva k odstranění reklamního zařízení byla následně unesením žalovaného ze dne 11. 10. 2018, č. j. JMK 141055/2018, sp. zn. S-JMK 35870/2018 OD zrušena. O to podstatnější bylo, aby krajský soud rozhodl také o tom, že zásah žalovaného byl nezákonný (deklaratorní výrok). Krajský soud však nerozhodl o návrhu na deklaratorní určení nezákonnosti zásahu, čímž zatížil rozsudek vadou nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti. [6] Nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu pro nedostatek důvodů spatřuje stěžovatelka v tom, že se krajský soud nevypořádal se stěžovatelkou namítanou absencí nepříznivého vlivu staveb pro reklamu na bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích. Neuvedl ani konkrétní úvahu ve vztahu k potřebnosti, vhodnosti a přiměřenosti změny definice souvisle zastavěného území obce provedenou s účinností od 1. 7. 2011 zákonem č. 152/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále jen „novela č. 152/2011 Sb.“). Pouze povrchně konstatoval, že stavby pro reklamu rozptylují řidiče. Stěžovatelka tvrdila, že reklamní zařízení nezpůsobují ohrožení bezpečnosti a plynulost provozu, což dokládala listinnými důkazy (statistika Ministerstva dopravy, zápis z 19. schůze Senátu ze dne 14. 3. 2012, znalecký posudek PhDr. Mgr. Ivy Moravcové ze dne 20. 9. 2017, č. 14-14/2017). [7] Napadený rozsudek je podle stěžovatelky nepřezkoumatelný také pro vnitřní rozpornost. Krajský soud na jedné straně uvedl, že novela č. 152/2011 Sb. změnila definici souvisle zastavěného území; bližší odůvodnění této změny však zákonodárce neuvedl. O několik odstavců níže krajský soud naproti tomu vyslovil, že „Podstatné z hlediska atributů demokratického právního státu je, aby k takovýmto změnám nedocházelo svévolně, neracionálně, neodůvodněně a aby tyto změny byly provedeny transparentním, jasným a předvídatelným způsobem.“ Tyto části odůvodnění napadeného rozsudku si podle stěžovatelky odporují a způsobují jeho vnitřní rozpornost. [8] Krajský soud podle názoru stěžovatelky nesprávně dovodil, že novela č. 152/2011 Sb. způsobuje nepravou retroaktivitu, která je obecně přípustná. Retrospektivní účinky novely č. 152/2011 Sb., je totiž třeba ve vztahu k podmínkám provozování dříve povolených a provozovaných staveb pro reklamu považovat za nepřípustné; jedná se totiž o trvalé stavby, které byly v minulosti řádně povoleny. Nepravá retroaktivita se proto v případech staveb pro reklamu projevuje s důsledky pravé retroaktivity, která je zakázána. V této souvislosti stěžovatelka poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 18/14. [9] Stěžovatelka krajskému soudu vytkla, že nedostatečně provedl test ústavnosti, resp. proporcionality novely č. 152/2011 Sb. Konkrétně namítala, že nesprávně posoudil otázku vhodnosti nové právní úpravy. Podle stěžovatelky novelizací nelze dosáhnout požadovaného cíle, jímž je zvýšení bezpečnosti silničního provozu. Stěžovatelka s odkazem na znalecký posudek a statistiky předložené k důkazu uvedla, že není prokázáno, že stavby pro reklamu umístěné podél pozemních komunikací mají vliv na pozornost řidičů nebo že zhoršují následky dopravních nehod (v okolí jsou přece umístěné další pevné překážky). [10] Stěžovatelka tvrdila, že novela č. 152/2011 Sb. zcela zbytečně změnila definici zastavěného území tak, že pro jeho vznik nově vyžaduje v území výskyt 5 budov různých vlastníků, které jsou evidovány v katastru nemovitostí a mají přiděleno číslo popisné a evidenční. Tyto podmínky nemají vliv na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích. Podle stěžovatelky v jejím případě nastala zcela absurdní situace. V době vydání výzvy k odstranění se její reklamní zařízení nacházelo v silničním ochranném pásmu a bylo tedy třeba zařízení odstranit, jelikož bylo nebezpečné pro provoz na pozemní komunikaci. Následně došlo k přidělení čísla popisného a evidenčního jedné z budov v okolí reklamního zařízení, čímž se reklamní zařízení „ocitlo“ opět v souvisle zastavěném území obce. V tu chvíli žalovaný usnesením zrušil výzvu k odstranění reklamního zařízení. Zařízení tedy paradoxně přestalo být nebezpečné, ačkoli se stále nachází na svém místě a poměry v okolí se nezměnily. Z toho je podle stěžovatelky zjevné, že nově zavedené podmínky pro vymezení souvisle zastavěného území obce nemohou v testu vhodnosti obstát. [11] Odkaz krajského soudu na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2018, č. j. 3 As 252/2017 - 67, nepovažuje stěžovatelka za přiléhavý, neboť v nyní posuzované věci byla stavba pro reklamu povolena na dobu neurčitou, souhlasy stavebního úřadu jsou doposud v platnosti. Rozsudek krajského soudu se s tímto zásadním rozdílem nevypořádal. [12] Obdobně nepřípadný je podle stěžovatelky odkaz krajského soudu na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2017, č. j. 6 As 311/2016 - 84. V citovaném rozsudku vlastník reklamního zařízení žádným povolením nedisponoval. Stěžovatelka také poukazovala na své legitimní očekávání, že bude moci nadále provozovat své reklamní zařízení, které bylo povoleno na dobu neurčitou. Z rozsudku č. j. 6 As 311/2016 - 84 vyplývá, že takovému legitimnímu očekávání by měla být poskytnuta náležitá ochrana. Krajský soud se s těmito argumenty stěžovatelky dostatečně a přezkoumatelně nevypořádal. Podle jejího názoru je těžko představitelné, že by bylo možné bez náhrady žádat odstranění např. povoleného bytového domu. Nucené odstranění stavby je podle stěžovatelky v rozporu s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. [13] Stěžovatelka následně doplnila své vyjádření návrhem na přerušení řízení a položení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“). Poukázala na skutečnost, že novela č. 152/2011 Sb., představuje technický předpis ve smyslu §3 odst. 1 zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů (dále jen „zákon č. 22/1997 Sb.“). Podléhá proto informační povinnosti vůči příslušným orgánům Evropské unie ve smyslu Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/1535 ze dne 9. září 2015 o postupu při poskytování informací v oblasti technických přepisů a předpisů pro služby informační společnosti (kodifikované znění) [dále jen „směrnice 2015/1353“]. Stěžovatelka tudíž snáší argumenty pro svůj názor, že nesplnění uvedené notifikační povinnosti vůči ní zakládá neaplikovatelnost a také nevymahatelnost novely č. 152/2011 Sb. [14] Stěžovatelka dodává, že uvedená novela je v rozporu též s přímo aplikovatelným právem Evropské unie, konkrétně s články 56 a 28 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „SFEU“), neboť má za následek omezení volného pohybu služeb a zboží, tedy omezení obchodu mezi členskými státy Evropské unie. I ve vztahu k tomuto porušení práva Evropské unie formuluje stěžovatelka další části předběžné otázky, již by měl kasační soud Soudnímu dvoru předložit. [15] Stěžovatelka nakonec doplnila, že dotazem u Úřadu pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví ověřila, že novela č. 512/2011 Sb., nebyla notifikována podle směrnice 2015/1353, jak tento úřad potvrdil ve svém sdělení ze dne 5. 4. 2019, č. j. ÚNMZ/00895/5200/2019. IV. [16] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry kasační stížností napadeného rozsudku. K návrhu stěžovatelky na přerušení řízení a položení předběžné otázky Soudnímu dvoru se nevyjádřil. V. [17] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.). [18] Kasační stížnost není důvodná. [19] Nejvyšší správní soud předesílá, že o obdobných námitkách (formulovaných výše v odst. [5] až [12]), jež stěžovatelka uplatnila v nynější věci, již rozhodoval ve skutkově obdobných případech (sice jiné stěžovatelky, zastoupené však týmž zástupcem jako nyní) ve věcech sp. zn. 4 As 357/2018 a sp. zn. 4 As 356/2018. Rozsudky v nich vydané byly podrobeny též přezkumu Ústavním soudem; ústavní stížnosti Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. I. ÚS 1547/19 (ve spojeném řízení). Také zcela shodnou argumentací týkající se požadavku na předložení zcela identické předběžné otázky Soudnímu dvoru, jak je naznačena v odst. [13] a [14] tohoto rozsudku, se již Nejvyšší správní soud zabýval, a to v rozsudku ze dne 11. 10. 2019, č. j. 3 As 167/2018 - 57. Právě vzhledem k výše nastíněné skutkové podobnosti všech těchto případů a také obdobné argumentaci stěžovatelek ve všech těchto případech (ve vyjmenovaných věcech se jednalo o společnost BigBoard Praha, a.s.), neshledal kasační soud žádný rozumný důvod se od závěrů tam vyslovených odchýlit ani v právě souzené věci. [20] Pro uvedené tak Nejvyšší správní soud považuje za vhodné toliko shrnout nosné části úvah, které z výše předestřené judikatury vyplývají a jež dávají odpověď na veškerou stížnostní argumentaci stěžovatelky. [21] Nejprve bylo na místě vyjádřit se k námitkám nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů a pro nesrozumitelnost [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Pokud by totiž kasační soud shledal opodstatněnost tohoto kasačního důvodu, již to by opodstatňovalo zrušení napadeného rozsudku, aniž by soud mohl přistoupit k posouzení zbylých kasačních námitek a požadavku na položení předběžné otázky Soudnímu dvoru. [22] Stěžovatelka nepřezkoumatelnost pro nesrozumitelnost spatřovala v tom, že krajský soud nerozhodl o návrhu na deklaratorní určení nezákonnosti zásahu, a také v tom, že se v rozsudku objevují pasáže, které si vzájemně odporují. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů měla podle stěžovatelky spočívat v tom, že se krajský soud nevypořádal s namítanou absencí nepříznivého vlivu staveb pro reklamu na bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích a neuvedl konkrétní úvahu ve vztahu k potřebnosti, vhodnosti a přiměřenosti změny definice souvisle zastavěného území obce obsažené v §30 odst. 3 novely č. 152/2011 Sb. [23] Jedná-li se o nedostatek spočívající v tom, že krajský soud nerozhodl o návrhu na deklaratorní určení nezákonnosti zásahu, Nejvyšší správní soud jej nedovodil. Stěžovatelka se v petitu žaloby domáhala vyslovení toho, že zásah žalovaného spočívající ve výzvě k odstranění reklamního zařízení je nezákonný, a dále žádala, aby soud žalovanému uložil povinnost obnovit stav před výzvou k odstranění reklamního zařízení a zdržet se zásahů do stavby pro reklamu. Z odůvodnění napadeného rozsudku je zjevné, že krajský soud pojednal o všech žalobních bodech a shledal žalobu ve všech jejích částech nedůvodnou. Není proto pochyb o tom, že jediný výrok napadeného rozsudku pokrývá žalobní návrh (petit) ve všech jeho částech, tedy i v části deklaratorní. V posuzovaném případě tak pro srozumitelnost napadeného rozsudku plně dostačuje jediný výrok. [24] Kasační soud neshledal ani vnitřní rozpornost odůvodnění napadeného rozsudku (viz výše odst. [7]). Skutečnost, že k novelizaci §30 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích provedené novelou č. 152/2011 Sb. neexistuje důvodová zpráva, ještě neznamená, že ke změně §30 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích došlo svévolně a netransparentně, jak se snaží stěžovatelka kasační soud přesvědčit. Ani uvedená námitka není důvodná. [25] Konečně ani výtce o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů nemohl Nejvyšší správní soud přisvědčit. Krajský soud se v rámci testu proporcionality novely č. 152/2011 Sb. v bodech 40. až 48. napadeného rozsudku zabýval smyslem, účelem, potřebností či nezbytností a přiměřeností nové právní úpravy, které spatřoval ve zvýšení bezpečnosti silničního provozu. Své závěry ve vztahu k bezpečnosti silničního provozu formuloval logicky, přesně a výstižně. Nejvyšší správní soud proto nepřisvědčil ani námitce stěžovatelky, podle které krajský soud pouze povrchně konstatoval, že stavby pro reklamu odvádějí pozornost řidičů. [26] Nejvyšší správní soud uzavírá, že kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. naplněn není. [27] S ohledem na stěžovatelčina tvrzení týkající se rozporu použité právní úpravy s právem Evropské unie a nedostatku notifikace novely č. 152/2011 Sb., jež měla být na souzený případ použita, se Nevyšší správní soud dále věnoval právě otázkám, které stěžovatelka spojovala s požadavkem na položení předběžné otázky (resp. vícero v rámci tohoto návrhu formulovaných otázek) Soudnímu dvoru. Jak již shora uvedeno, tyto dva okruhy námitek již Nejvyšší správní soud posoudil (na půdorysu zcela shodné argumentace jako v souzené věci) v rozsudku třetího senátu (viz odst. [19]). Závěry v něm uvedené tak lze použít i na nynější případ. [28] V prvé řadě považoval kasační soud za vhodné zabývat se námitkou rozporu novely č. 152/2011 Sb. s přímo aplikovatelným právem Evropské unie, a to konkrétně čl. 56 (o volném pohybu služeb) a čl. 28 (o volném pohybu zboží) SFEU. Stěžovatelka dovozovala, že omezení práva na svobodné podnikání provozovatelů venkovní reklamy umístěné podél dálnic a silnic I. třídy nepřispívá k příznivému prostředí pro rozvoj těchto podniků a odpovídajícího konkurenčního prostředí a zamezí i přístupu zahraničních poskytovatelů těchto výrobků na tuzemský trh, a ve svém důsledku znamená omezení obchodu mezi členskými státy. [29] Nelze, než opakovat, na co již dříve přiléhavě upozornil ve svém rozsudku třetí senát, a co zde platí zcela shodně, totiž že stěžovatelka neposkytla žádné tvrzení, jakým konkrétním způsobem by se novela č. 152/2011 Sb. měla dotknout volného pohybu služeb a zboží mezi členskými státy Evropské unie, respektive mezi jejich státními příslušníky. Pouze obecně tuto možnost tvrdí, blíže však dopady této novely na volný pohyb zboží a služeb neupřesňuje. K tomu je dále potřebné zdůraznit, že uvedená (byť obecně formulovaná) výtka by mohla mít své uplatnění pouze tehdy, pokud by v projednávané věci existoval nějaký unijní prvek či se jednalo o případ přeshraničního obchodu v rámci Evropské unie. Tak tomu však není a jakékoliv z těchto hledisek zde zcela chybí. Stěžovatelka je právnickou osobou podle českého práva, spor se týká stavby pro reklamu na území České republiky a jde o otázku výkladu a aplikace českých právních předpisů. V takovém případě se však ustanovení SFEU v oblasti svobody usazování, volného pohybu služeb a volného pohybu kapitálu nepoužijí (srov. např. rozsudek Soudního dvora ze dne 15. 11. 2016, ve věci C-268/15, Fernand Ullens de Schooten, body 47 a 54). Soudní dvůr přitom také vyslovil, že vnitrostátní právní úprava může spadat do působnosti ustanovení týkajících se základních svobod zaručených právem Evropské unie zpravidla pouze v rozsahu, v němž se použije na situace mající souvislost s obchodem mezi členskými státy (např. rozsudek ze dne 19. 7. 2012, ve věci C-470/11, SIA Garkalns, bod 21). O takový případ zde nejde. [30] Nadto sama stěžovatelka připouští, že určitá omezení obchodu (a v tom ohledu volného pohybu zboží a služeb) mohou vyplývat z převahy veřejného zájmu. Jeho existenci přitom v této věci nemá za prokázanou. Otázkou existence veřejného zájmu se však mj. zabýval Ústavní soud ve výše zmíněném usnesení sp. zn. I. ÚS 1547/19 (viz zejména závěry obsažené v odst. 17. tohoto usnesení). Ústavní soud o existenci veřejného zájmu na zvyšování bezpečnosti silničního provozu právě i v souvislosti s dotčenou novelou č. 152/2011 Sb. nepochybuje. Námitky týkající se rozporu použité právní úpravy s přímo použitelnými ustanoveními SFEU proto nejsou důvodné. [31] Jedná-li se o položení předběžné otázky vztahující se k vlastní notifikaci novely č. 152/2011 Sb., je na místě předně zdůraznit s ohledem na to, co bylo uvedeno výše (absence jakéhokoliv unijního prvku či aspektu přeshraničního obchodu v souzené věci), že od použití práva Evropské unie je třeba odlišovat přípustnost předběžné otázky v určité právní věci. Nejvyšší správní soud například v rozsudku ze dne 22. 7. 2015, č. j. 10 As 62/2015 - 170, vyložil, že „[v]nitrostátní soud totiž může potřebovat požadovaný výklad práva EU, i když jsou dotčené skutkové okolnosti čistě vnitrostátní, neboť taková odpověď by mu mohla být užitečná v případě, že by jeho vnitrostátní právo ukládalo (…), aby byla tuzemskému výrobci poskytnuta stejná práva jako práva, která výrobce z jiného členského státu vyvozuje z práva EU v téže situaci.“ Zjednodušeně řečeno by se jednalo o situaci, pokud by měla být řešena otázka méně příznivého zacházení s vlastními státními příslušníky oproti regulaci cizozemských příslušníků. Z obsahu kasačních námitek je zřejmé, že ani o takový případ zde nejde, resp. stěžovatelka nic takového netvrdí. [32] V nynější věci se jedná o spor vyvěrající z právní úpravy zákona o pozemních komunikacích, konkrétně pak z vymezení (definice) „souvisle zastavěného území obce“ v jeho §30 odst. 3, a to pro účely určení silničního ochranného pásma. Ze změny definice souvisle zastavěného území obce provedené novelou č. 152/2011 Sb. (viz dále) stěžovatelka dovozuje potřebu notifikačního procesu ve vztahu k této právní normě. I otázka potřeby notifikace aplikovaného právního přepisu by potenciálně mohla opodstatňovat potřebu položení předběžné otázky, byl-li by výklad práva Evropské unie, jež se k tomuto případu vztahuje, nejasný. Tak tomu však v souzené věci není a stěžovatelka se v potřebě notifikovat novelu č. 152/2011 Sb. podle směrnice 98/34/ES mýlí. [33] Judikatura Soudního dvora již vysvětlila, že bylo-li vnitrostátní opatření (zde novela č. 152/2011 Sb.) přijato v rozporu s notifikační povinností vyplývající z čl. 8 a 9 směrnice 98/34/ ES, vnitrostátní soud jej ve sporu mezi jednotlivci nepoužije (viz např. rozsudek ze dne 11. 6. 2015, C-98/14, Berlington Hungary a další). Nelze však také přehlédnout, že ačkoliv čl. 8 odst. 1 směrnice 98/34/ES vyžaduje oznámení celého návrhu zákona obsahujícího technický předpis, zmíněná nepoužitelnost vnitrostátní právní úpravy vyplývající z nedodržení informační povinnosti se vztahuje jen na ta jednotlivá ustanovení takového zákona, v nichž jsou obsaženy tyto technické přepisy; neznamená tudíž automatickou neaplikovatelnost celého neoznámeného zákona (viz např. bod 68 rozsudku Soudního dvora ze dne 4. 2. 2016, ve věci C-336/14, Sebat Ince). Právě s ohledem na uvedené se Nejvyšší správní soud otázkou notifikace novely č. 152/2011 Sb. zabýval, avšak výlučně ve vztahu k těm ustanovením zákona o pozemních komunikacích, která byla ve věci aplikována. [34] K vlastním námitkám stěžovatelky ve vztahu k novele č. 152/2011 Sb. kasační soud upozorňuje, že stěžovatelka se informační povinnosti dovolává s odkazem na směrnici 2015/1353. Ta však v době, kdy byla přijímána a nabyla účinnosti novela č. 152/2011 Sb., nebyla účinná. V rozhodné době (před 1. 7. 2011) byla v platnosti směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/34/ES ze dne 22. června 1998 o postupu při poskytování informací v oblasti norem a technických předpisů (dále jen „směrnice 98/34/ES“). Ta byla zakrátko změněna směrnicí Evropského parlamentu a Rady 98/48/ES ze dne 20. července 1998, kterou se mění směrnice 98/14/ES o postupu při poskytování informací v oblasti norem a technických předpisů (dále již jen „směrnice 98/34/ES“) tak, že kromě výrobků se vztahuje i na služby informační společnosti. [35] Z bodů 4 a 8 odůvodnění směrnice 98/34/ES vyplývá, že jejím smyslem je zamezení překážek obchodu na vnitřním trhu Evropské unie (resp. Evropských společenství), jež mohou vyplývat z technických přepisů týkajících se výrobků a služeb, na něž se vztahuje (viz definice obsažená v čl. 1 této směrnice). K tomuto účelu tudíž stanoví požadavek na veřejné oznamování přijetí vnitrostátního technického předpisu. Je nasnadě, že směrnice dopadá právě na ty technické předpisy, jež se týkají výrobků a služeb definovaných v jejím čl. 1. Ten definuje výrobek jako každý průmyslově vyrobený výrobek a každý zemědělský produkt včetně produktů rybolovu (čl. 1 bod 1.) a službou se rozumí jakákoliv služba informační společnosti, tj. každá služba poskytovaná zpravidla za úplatu, na dálku, elektronicky a na individuální žádost příjemce služeb (čl. 1 bod 2.). [36] Nejvyšší správní soud stěžovatelce přitakává, že na národní úrovni je úprava informační povinnosti vyplývající ze směrnice 98/34/ES obsažena v §7 zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů (dále jen „zákon č. 22/1997 Sb.“) a dále blíže provedena též nařízením vlády č. 339/2002 Sb., o postupech při poskytování informací v oblasti technických přepisů, technických dokumentů a technických norem (v němž je také definován pojem „služba informační společnosti“). [37] Z právě uvedeného je zcela zjevné, že stěžejní pro určení, zda vůbec je třeba uvažovat o informační povinnosti ve smyslu směrnice 98/34/ES ve spojení s §7 zákona č. 22/1997 Sb., je spojitost těchto technických předpisů s výrobky a službami, na něž se uvedená směrnice vztahuje. Přitom vymezení pojmů „výrobek“, či „technický předpis“ podle §2 zákona č. 22/1997 Sb., resp. pojmu „služba informační společnosti“ podle §1 odst. 5 nařízení vlády č. 339/2002 Sb., které se jazykově mírně odlišují od definic obsažených ve směrnici, je třeba pro účely posouzení nezbytnosti notifikace vykládat v souladu se smyslem a účelem směrnice 98/34/ES (viz výše [35]). [38] Právě tímto postupem lze dospět k jednoznačnému a nepochybnému závěru, že v souzené věci novela č. 152/2011 Sb., resp. ono aplikované ustanovení §30 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích vymezující zastavěné území obce není technickým předpisem podléhajícím notifikačnímu procesu, jenž má na mysli směrnice 98/34/ES. Je tomu tak z dále uvedených důvodů. [39] Stěžovatelka zcela zjevně výrobkem, k němuž vztahuje potřebu notifikace právního předpisu, rozumí stavbu pro reklamu (stavbu reklamního zařízení); právě odstranění této stavby jí žalovaný nařídil. Taková stavba pro reklamu však z povahy věci nesplňuje definici výrobku vyplývající z čl. 1 bodu 1. směrnice 98/34/ES. Nejde o průmyslově vyrobený výrobek, nýbrž o stavbu podle §2 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). Ani obecnější definice výrobku obsažená v §2 písm. a) zákona č. 22/1997 Sb., podle níž výrobkem je jakákoliv věc, která byla vyrobena, vytěžena nebo jinak získána bez ohledu na stupeň jejího zpracování a je určena k uvedení na trh jako nová nebo použitá, neumožňuje dojít k závěru, že výrobkem lze rozumět stavbu reklamního zařízení (stavbu pro reklamu). To také vysvětlil již třetí senát zdejšího soudu v opakovaně citovaném rozsudku č. j. 3 As 167/2018 - 57 (viz zejm. odst. [27]). [40] Jelikož sporné ustanovení §30 odst. 3 novely č. 152/2011 Sb. se nevztahuje k výrobku ani službě informační společnosti ve smyslu směrnice 98/34/ES (ale ani zákona č. 22/1997 Sb.), nemůže představovat technický předpis podléhající notifikaci. Definice zastavěného území obce je v zákoně o pozemních komunikacích formulována pouze a jen pro účely vymezení silničního ochranného pásma. Nejvyšší správní soud znovu zdůrazňuje, že informační povinnost vyplývající z citované směrnice a vymezená v §7 zákona č. 22/1997 Sb., se vztahuje právě na ty technické předpisy, jež se týkají výrobků (resp. služeb informační společnosti – k tomu viz dále) dle výše uvedených definic, pod něž stavbu pro reklamu podřadit nelze. [41] V této souvislosti Nejvyšší správní soud dále považuje za vhodné poukázat na ustálenou judikaturu Soudního dvora, která se opakovaně vyjádřila k obsahu pojmu technický předpis (čl. 1 bod 11 směrnice 98/34/ES). Pro účely požadavků notifikace pokrývá technický předpis čtyři kategorie opatření. Je jím: 1) technická specifikace podle čl. 1 bodu 3 uvedené směrnice, zahrnující vnitrostátní opatření vztahující se k výrobku nebo jeho obalu jako takovému; 2) jiný požadavek podle čl. 1 bodu 4 směrnice, jenž se týká životního cyklu výrobku po jeho uvedení na trh; 3) předpisy pro služby podle čl. 1 bodu 5 směrnice přestavující jakýkoliv požadavek obecného charakteru týkající se přístupu ke službám informační společnosti; 4) právní a správní předpisy zakazující výrobu, dovoz, prodej nebo používání určitého výrobku nebo poskytování nebo využívání určité služby nebo usazování poskytovatele služeb podle čl. 1 bodu 11 směrnice (viz např. již citovaný rozsudek ve věci C-336/14, Sebat Ince, nebo rozsudek ze dne 13. 10. 2016, ve věci C-303/2015, Naczelnik Urzędu Celnego I w Ł; všechna zvýraznění přidána nyní soudem). [42] Jak vidno, v souzené věci, vzhledem k nemožnosti podřadit stavbu pro reklamu definici výrobku vyplývající ze směrnice 98/34/ES nepřichází vůbec v úvahu posouzení aplikovaného §30 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích pod kategorie technických předpisů vymezené výše pod body 1) a 2), jež jsou vztaženy k výrobku jako takovému. Z tohoto pohledu tudíž o požadavku notifikace novely č. 152/2011 Sb. nelze vůbec hovořit, aniž by zde bylo jakýchkoliv výkladových pochyb. [43] Pokud by snad stěžovatelka vztahovala notifikační povinnost novely č. 152/2011 Sb., k poskytování reklamních služeb, tedy dovozovala-li by, že novela č. 152/2011 Sb. (v ní obsažená a nyní aplikovaná ustanovení) je technickým předpisem regulujícím poskytování reklamních služeb na reklamních zařízeních jí provozovaných, nelze než doplnit, že poskytování reklamních služeb nelze podřadit pod službu informační společnosti vymezenou v čl. 1 bodu 2. směrnice 98/34/ES (již obdobně s mírnými jazykovými úpravami avšak obsahově totožně, přebírá §1 odst. 5 nařízení vlády č. 339/2002 Sb.). Notifikace podle směrnice se tedy vztahuje právě a jen na technické předpisy, jež se týkají služeb informační společnosti; o ně v souzené věci také nejde. Otázka notifikace novely č. 152/2011 Sb. z důvodu, že má představovat technický předpis spadající do kategorie uvedené v odst. [41] tohoto rozsudku pod bodem 3), tudíž opět nepřichází v úvahu. [44] Nadto je zcela zjevné, že zde není žádný vztah příčinné souvislosti mezi vymezením zastavěného území obce v §30 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích a předpoklady či podmínkami, natož stěžovatelkou tvrzenými zákazy poskytování reklamních služeb /srov. kategorie technických předpisů pod bodem 4) v odst. [41]/. [45] Nejvyšší správní soud si je vědom skutečnosti, že důvodem výzvy k odstranění stavby pro reklamu v souzené věci byl nedostatek povolení pro zřízení a provozování tohoto reklamního zařízení podle §31 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích ve znění účinném ke dni výzvy. Uvedené ustanovení však bylo do zákona vtěleno teprve novelou zákona o pozemních komunikacích provedenou zákonem č. 196/2012 Sb., s účinností od 13. 6. 2012. K tomuto zákonu stěžovatelka potřebu notifikace nevztahuje. Nejvyšší správní soud přesto pro úplnost dodává, že ani na uvedené ustanovení nelze nahlížet jako na technický předpis podřaditelný pod čl. 1 bod 11 směrnice 98/34/ES. V tomto směru lze odkázat na judikaturu Soudního dvora, který v rozsudku C-336/14, Sebat Ince, shledal, že „vnitrostátní ustanovení, která se omezují na to, aby stanovila podmínky pro založení podniků nebo pro poskytování služeb těmito podniky (zde provozování a zřizování reklamních zařízení v silničním ochranném pásmu-poznámka soudu), například ustanovení, která podřizují výkon určité obchodní činnosti předchozímu souhlasu, nejsou technickými předpisy ve smyslu čl. 1 bodu 11 směrnice 98/34“). [46] S ohledem na shora uvedené lze ve shodě s rozsudkem třetího senátu pro potřeby nynější věci uzavřít, že nevyvstala potřeba z důvodu nejasného výkladu příslušných ustanovení směrnice věc s požadovanými předběžnými otázkami předložit Soudnímu dvoru. Nejvyšší správní soud tudíž návrhu stěžovatelky na přerušení nynějšího řízení o kasační stížnosti nevyhověl; neshledal jej opodstatněným. [47] Poté, co byly zodpovězeny kasační námitky týkající se otázek evropského přesahu nynější věci, zbývá posoudit dosud nevypořádané argumenty vztahující se k otázce zákonnosti výzvy žalovaného k odstranění reklamního zařízení stěžovatelky, resp. závěru, že tato výzva nepředstavuje nezákonný zásah [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. [48] Jak již kasační soud předeslal výše, odpovědi na námitky shodné s těmi stěžovatelčinými uplatňovanými v kasační stížnosti soud zodpověděl ve vícero skutkově obdobných věcech. Nakonec se spornými otázkami zabýval i Ústavní soud (viz výše odst. [19]). Opakovaně vyslovené závěry tak netřeba recitovat v celé jejich šíři, neboť jsou dostupné v označených rozsudcích na www.nssoud.cz, resp. jde-li o usnesení Ústavního soudu na http://nalus.nsoud.cz. Postačí tak shrnutí nejpodstatnějších závěrů této judikatury, jež mohou být shodně reakcí na stěžovatelčiny kasační námitky. Žádnému z jejích stížnostních argumentů však nedávají za pravdu. [49] Novela č. 152/2011 Sb. změnila definici souvisle zastavěného území obce uvedenou v §30 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích. Touto novelou došlo ke změně vzájemného vztahu souvisle zastavěného území obce a silničního ochranného pásma, důsledkem čehož se reklamní zařízení stěžovatelky s účinností od 1. 7. 2011 nově nacházelo v silničním ochranném pásmu. Zároveň je však třeba zdůraznit, že povinnost k odstranění stávajících reklamních zařízení nemajících povolení příslušného silničního správního úřadu podle §31 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích touto novelou do zákona o pozemních komunikacích zavedena nebyla. Jak již shora uvedeno, k tomu došlo až novelou č. 196/2012 Sb. [50] Stěžovatelka v kasační stížnosti vznesla námitky vůči testu ústavnosti, resp. přiměřenosti novely č. 152/2011 Sb., který provedl krajský soud. Tvrdila, že právní úprava není způsobilá dosáhnout požadovaného cíle, jímž je zvýšení bezpečnosti silničního provozu. [51] Jak výše zmíněno, krajský soud se s těmito hledisky řádně vypořádal v rámci testu proporcionality provedeného v bodech 40. až 48. napadeného rozsudku. Uvedl, že účelem právní úpravy je zpřísnění regulace provozu reklamních zařízení, a to ve prospěch veřejného zájmu na zvýšení bezpečnosti silničního provozu, jak vyplývá z důvodových zpráv k novelám č. 152/2011 Sb. a č. 196/2012 Sb. Reklamní zařízení umístěná poblíž pozemních komunikací odvádějí pozornost řidičů. Jejich účelem je poutat pozornost osob a současně tyto stavby pro reklamu představují nebezpečnou překážku způsobilou zhoršit následky dopravní nehody. Tyto skutečnosti podle krajského soudu ospravedlňují zpřísnění regulace provozu reklamních zařízení. Nejvyšší správní soud se s uvedeným ztotožňuje a pro stručnost odkazuje na závěry, které na půdorysu téže stížnostní argumentace vyslovil Ústavní soud ve zmíněném usnesení sp. zn. I. ÚS 1547/19, zejména v odst. 17. a 18. Test ústavnosti, který provedl se správnými závěry již krajský soud v napadeném rozsudku (kritérium vhodnosti - viz odst. 42. napadeného rozsudku, kritérium potřebnosti – viz odst. 43. téhož rozsudku a kritérium proporcionality v užším slova smyslu – viz odst. 45. až 47. napadeného rozsudku), shodně vyslovil i Ústavní soud ve výše citovaném usnesení. [52] Nejvyšší správní soud tak shrnuje, že závěry krajského soudu týkající se provedeného testu ústavnosti považuje za dostatečné bez nutnosti jejich dalšího doplnění, námitka nesprávně provedeného testu ústavnosti proto neobstojí. [53] Jelikož Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou námitku stěžovatelky, v níž tvrdila, že reklamní zařízení nemají vliv na bezpečnost silničního provozu (v čemž nesouhlasila s krajským soudem), nepřistoupil ani k provedení stěžovatelkou v kasační stížnosti (resp. jejím doplnění) navržených důkazů, jimiž se snažila svoji argumentaci v tomto směru podpořit; považoval to za nadbytečné. [54] Stěžovatelka také namítala, že změna definice zastavěného území provedená novelou č. 152/2011 Sb. je absurdní, jelikož některé stavby pro reklamu budou zakázány a jiné povoleny jen proto, že se v okolí nachází dostatečný počet budov s číslem popisným a evidenčním. Některé jsou proto z těchto důvodů „nebezpečné“ a jiné nikoli. Tato námitka také není důvodná. [55] Jak Nejvyšší správní soud uvedl výše, novela č. 152/2011 Sb. splňuje test proporcionality, není v rozporu s ústavním pořádkem a legitimně omezuje provozování reklamních zařízení v silničním ochranném pásmu. Skutečnost, že se reklamní zařízení nachází v silničním ochranném pásmu, způsobuje toliko to, že podléhá pravomoci silničního správního úřadu. Všechna zařízení nemusí být automaticky odstraněna; k jejich dalšímu provozování je však zapotřebí požádat silniční správní úřad o příslušné povolení. Ten následně posoudí, zda je v místě možné reklamní zařízení provozovat či nikoli. Nelze proto tvrdit, že všechna reklamní zařízení nacházející se v silničním ochranném pásmu podle zákona o pozemních komunikacích jsou automaticky „nebezpečná“ a mají být odstraněna. Reklamní zařízení umístěná v silničním ochranném pásmu toliko podléhají přísnější právní regulaci. [56] Reklamní zařízení současně nelze srovnávat s dalšími pevnými překážkami v okolí pozemních komunikací, jak to činí stěžovatelka. Ty totiž zpravidla představují na rozdíl od reklamních zařízení nutnou a nezbytnou součást městské infrastruktury a nejsou určeny k zaujetí pozornosti osob účastnících se provozu na pozemních komunikacích. [57] Krajský soud se také v bodech 37. a 38. napadeného rozsudku srozumitelně vypořádal s otázkou retroaktivity právní úpravy novely č. 152/2011 Sb. Dospěl k závěru, že tato právní úprava působí retroaktivitu nepravou, která je přípustná a působí pouze do budoucna. Uvedené závěry krajského soudu, které shodně zastává i kasační soud, opět podpořil v odst. 13. usnesení sp. zn. I. ÚS 1547/19 i Ústavní soud. Ani uvedené námitky stěžovatelky nejsou důvodné. [58] Stěžovatelka dále v kasační stížnosti zpochybnila odkaz krajského soudu na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2018, č. j. 3 As 252/2017 - 67. Argumentovala tím, že posuzovaná věc se od věci sp. zn. 3 As 252/2017 liší, jelikož její reklamní zařízení bylo povoleno na dobu neurčitou a souhlasy stavebního úřadu jsou doposud v platnosti. K uvedenému Nejvyšší správní soud konstatuje, že v tomto ohledu se posuzovaná věc vskutku liší. Doba, na kterou byla stavba pro reklamu povolena stavebním úřadem, však nemá na posouzení věci žádný vliv, neboť zřízení reklamního zařízení na základě souhlasu stavebního úřadu nebrání vydání výzvy podle §31 odst. 9 zákona o pozemních komunikacích. [59] Za mnohem podstatnější Nejvyšší správní soud považuje skutečnost, že ve věci sp. zn. 3 As 252/2017, stejně jako v posuzované věci, žalobce nedisponoval povolením k provozování předmětného reklamního zařízení v silničním ochranném pásmu ve smyslu §31 zákona o pozemních komunikacích. Z obsahu spisu ani z tvrzení stěžovatelky nevyplývá, že by jí takovéto povolení ať již v době tvrzeného zásahu (pro případ úvah o opodstatněnosti určovacího petitu), nebo v době vydání napadeného rozsudku (pro případ úvah o požadavku na zákaz pokračování v zásahu a na obnovení stavu před zásahem), příslušný silniční správní úřad vydal. Tuto rozhodující skutečnost krajský soud vystihl. Podmínky pro postup podle §31 odst. 9 zákona o pozemních komunikacích tudíž byly dány. Odkaz krajského soudu na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 252/2017 – 67 považuje Nejvyšší správní soud za přiléhavý a k právě uvedenému tak pro stručnost odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. III. ÚS 2732/18, jímž odmítl ústavní stížnost podanou proti posledně uvedenému rozsudku kasačního soudu. [60] Za nepřípadný nepovažuje kasační soud též odkaz krajského soudu na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2017, č. j. 6 As 311/2016 - 84. V uvedené věci se rovněž jednalo o situaci, kdy byly splněny zákonné podmínky pro vydání výzvy podle §31 odst. 9 zákona o pozemních komunikacích, neboť žalobce nedisponoval povolením silničního správního úřadu podle §31 téhož zákona. Z citovaného rozsudku také vyplývá, že existence souhlasu stavebního úřadu s umístěním reklamního zařízení nemá vliv na posouzení zákonnosti výzvy příslušného správního orgánu podle §31 odst. 9 zákona o pozemních komunikacích. [61] Tvrzení, že se krajský soud nevypořádal se stěžovatelčinou námitkou legitimního očekávání, že bude moci stavbu povolenou na dobu neurčitou provozovat neomezenou dobu, rovněž není důvodné. Krajský soud se touto námitkou stěžovatelky zabýval v bodě 55. napadeného rozsudku. [62] Podle Nejvyššího správního soudu však stěžovatelčino přirovnání reklamního zařízení k domu neobstojí. Dům i stavba pro reklamu sice představují stavbu, resp. stavbu pro reklamu ve smyslu §2 odst. 3 stavebního zákona, avšak z hlediska faktického užívání, významu pro majetkovou, sociální a osobní sféru vlastníků nelze tyto stavby stavět na stejnou úroveň. V rámci stejné oblasti mají domy zpravidla větší hodnotu než stavby pro reklamu a také povolování jejich staveb je administrativně náročnější a složitější. Stavby pro reklamu se od domů (budov) liší dále tím, že jsou konstrukčně mnohem jednodušší, jejich výstavba je méně náročná a s ohledem na jejich rozměry představuje odstranění reklamních zařízení mnohem menší zásah do okolí. Odstraněním domu se od odstranění zařízení pro reklamu dále liší tím, že jím může dojít i k zásahům do jiných práv než vlastnického (např. práva na soukromí, na ochranu obydlí). Je nepochybné, že i odstraněním stavby pro reklamu dojde k zásahu do vlastnického práva. Nejvyšší správní soud má však za to, že závažnost tohoto zásahu s přihlédnutím k výše uvedeným skutečnostem nelze poměřovat s odstraněním domu, jak to činí stěžovatelka v kasační stížnosti. [63] Závěrem kasační stížnosti stěžovatelka namítla, že krajským soudem zastávaný výklad novely č. 152/2011 Sb. by představoval takový zásah do vlastnického práva, který by byl v rozporu s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, který nucené omezení vlastnického práva bez náhrady zakazuje. Nejvyšší správní soud tuto námitku stěžovatelky nepovažuje za důvodnou již proto, že otázka možnosti náhrady za omezení vlastnického práva stěžovatelky směřuje mimo předmět řízení. Kromě toho lze opět stěžovatelčinu pozornost upřít k odst. 16. opakovaně citovaného usnesení sp. zn. I. ÚS 1547/19, v němž se k dotčení vlastnického práva Ústavní soud ve skutkově obdobné věci vyjadřuje, stejně jako se k dotčení vlastnického práva v souvislosti s reklamními zařízeními vyjádřil již dříve v nálezu ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 21/17. [64] Konečně ke stěžovatelčinu tvrzení, že žalovaný následně vydal usnesení o zrušení výzvy k odstranění reklamního zařízení proto, že v katastru nemovitostí byla u jedné z budov v katastrálním území, v němž se též nacházelo stěžovatelčino reklamní zařízení, přiděleno číslo popisné a v důsledku toho se zmíněné reklamní zařízení opět nacházelo v souvisle zastavěném území obce, nelze v nynějším řízení přihlédnout. Pro přezkum zákonnosti napadeného rozsudku je rozhodný skutkový stav v době jeho vyhlášení, zmíněné usnesení žalovaného o zrušení výzvy, jak plyne ze správního spisu, bylo vydáno dne 11. 10. 2018, tedy až po vyhlášení napadeného rozsudku. Skutkové novoty nejsou v řízení o kasační stížnosti přípustné, a kasační soud k nim proto nepřihlíží (srov. §109 odst. 5 s. ř. s.). VI. [65] Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že žádný z kasačních důvodů nebyl naplněn a nevyvstala ani potřeba položit Soudnímu dvoru předběžnou otázku. Kasační stížnost tudíž zamítl podle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. [66] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti svědčilo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 21. listopadu 2019 JUDr. Jiří Palla předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší správní soud
Datum rozhodnutí / napadení:21.11.2019
Číslo jednací:4 As 303/2018 - 68
Forma /
Způsob rozhodnutí:
Rozsudek
zamítnuto
Účastníci řízení:Czech Outdoor s. r. o.
Krajský úřad Jihomoravského kraje
Prejudikatura:10 As 62/2015 - 170
Kategorie rozhodnutí:C
ECLI pro jurilogie.cz:ECLI:CZ:NSS:2019:4.AS.303.2018:68
Staženo pro jurilogie.cz:09.03.2024