ECLI:CZ:NSS:2019:4.AS.335.2018:93
sp. zn. 4 As 335/2018 - 93
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobců: a) V. P., b) Ing. L. P.,
oba zast. Mgr. Zbyňkem Láníkem, advokátem, se sídlem Sochorova 3221/1,
Brno, proti žalovanému: Ministerstvo dopravy, se sídlem Nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12,
Praha 1, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) město Vlašim, se sídlem Jana Masaryka 302,
Vlašim, zast. JUDr. Petrem Živnůstkou, advokátem, se sídlem Masarykovo náměstí 225,
Benešov, II) Aeroklub Vlašim, zapsaný spolek, se sídlem Domašín 273, Vlašim, o žalobě
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 2. 2016, č. j. 33/2015-220-LET/6, v řízení o kasačních
stížnostech osoby zúčastněné na řízení I) a žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 25. 9. 2018, č. j. 11 A 51/2016 - 123,
takto:
I. Kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení I) a žalovaného se zamít ají.
II. Osoba zúčastněná na řízení II) n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasačních
stížnostech osoby zúčastněné na řízení I) a žalovaného.
III. V řízení o kasačních stížnostech osoby zúčastněné na řízení I) a žalovaného je osoba
zúčastněná na řízení I) po v i nn a zaplatit žalobcům a) a b) náhradu nákladů ve výši
10.092 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. Zbyňka
Láníka, se sídlem Sochorova 3221/1, Brno.
IV. V řízení o kasačních stížnostech osoby zúčastněné na řízení I) a žalovaného je žalovaný
po v i ne n zaplatit žalobcům a) a b) náhradu nákladů ve výši 10.092 Kč do 15 dnů
od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. Zbyňka Láníka, se sídlem
Sochorova 3221/1, Brno.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Rozhodnutím ze dne 9. 2. 2016, č. j. 33/2015-220-LET/6, žalovaný zamítl podaná
odvolání a potvrdil rozhodnutí ze dne 14. 10. 2015, č. j. 7920-15-701, kterým Úřad pro civilní
letectví (dále jen „prvoinstanční orgán“) vyhověl žádosti osoby zúčastněné na řízení I) o vydání
povolení provozovat veřejné vnitrostátní letiště (výrok I) a uložil jí povinnost skládat u dosud
nevypořádaných letištních pozemků nájemné do úřední úschovy ve výši ceny nájemného v místě
obvyklého, stanoveného znaleckým posudkem, a to až do doby dosažení dohody s vlastníkem
pozemku nebo soudem stanovené náhrady za zřízení věcného břemene (výrok II).
[2] Prvoinstanční orgán v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že osoba zúčastněná
na řízení I) coby žadatelka o vydání povolení provozovat veřejné vnitrostátní letiště splnila
požadavky podle §27 odst. 1 a 2 zákona č. 49/1997 Sb., o civilním letectví, a §30 odst. 2
písm. a) a b) téhož zákona, avšak nesprávně uvedla, že vlastní letiště, ačkoliv dle předložených
dokumentů vlastní, respektive prokázala právní vztah jen k nadpoloviční části letištních pozemků.
Prvoinstanční orgán připustil, že §30 odst. 2 písm. c) zákona o civilním letectví je třeba vykládat
tak, že žadatel je v rámci řízení o vydání povolení provozovat letiště povinen předložit podklady
prokazující právní vztah k letišti jako celku, tedy jak k letištním stavbám, tak i k letištním
pozemkům, na nichž se nacházejí. Prvoinstanční orgán však také dovodil, že tato ustálená praxe
se týká řízení, v nichž žadatel žádá o vydání povolení k provozu letiště, které je již provozováno,
přičemž obvykle dochází k nákupu větší či menší části letištních pozemků. Provozovatel letiště
pak může nechat soudně zřídit věcné břemeno k těm letištním pozemkům, s jejichž vlastníky
se nedohodl, a původní provozovatel letiště má nárok na náhradu investic vynaložených
na rozvoj letiště. Na letišti Vlašim je však podle prvoinstančního orgánu jiná situace, neboť
nelze využít žádný z uvedených nástrojů. Letiště není provozováno již 5 let a dostat
jej do provozuschopného stavu tak bude stále složitější. Původní provozovatel letiště, tj. osoba
zúčastněná na řízení II), se již několikrát neúspěšně pokusila vypořádat s vlastníky letištních
pozemků, avšak dokud žadatel nebude provozovatelem letiště, nemůže mít aktivní žalobní
legitimaci k žalobě na zřízení věcného břemene provozování letiště. Prvoinstanční orgán
s ohledem na předchozí řízení o žádosti o povolení provozovat letiště Vlašim dovodil,
že je v rozporu se zásadou procesní ekonomie přerušovat řízení k doplnění podkladů
prokazujících právní vztahy k letišti, neboť nelze dosáhnout součinnosti všech vlastníků letištních
pozemků.
[3] S ohledem na uvedené závěry prvoinstanční orgán konstatoval, že osoba zúčastěná
na řízení I) coby žadatelka, respektive osoba zúčastěná na řízení II) jako původní provozovatelka
letiště, jednající s ní ve shodě, řádně prokázala nabytí letištních staveb. Někteří vlastníci letištních
pozemků sice osobě zúčastněné na řízení I) odmítli poskytnout právní titul, aby na nich
provozovala letiště, avšak osoba zúčastněná na řízení I) je ochotná s nimi i nadále vyjednávat
a skládat jim do úřední úschovy nájemné. Prvoinstanční orgán připustil, že zákon o civilním
letectví pro nyní posuzovanou situaci neupravuje žádné náhradní řešení, jde však primárně
o soukromoprávní spor, který nemůže řešit správní orgán ve specifickém řízení o vydání povolení
provozovat letiště. Prvoinstanční orgán shrnul, že letiště Vlašim bylo v minulosti provozováno,
a splňuje tak podmínky pro využití institutu zřízení věcného břemena provozování letiště.
Prvoinstanční orgán tak uzavřel, že osoba zúčastněná na řízení I) prokázala právní vztah k letišti
ve smyslu §30 odst. 2 písm. c) zákona o civilním letectví, a proto bylo možné její žádosti
vyhovět.
[4] K námitce žalobce b), že osoba zúčastněná na řízení I) coby žadatelka o vydání povolení
provozovat veřejné vnitrostátní letiště doložila svůj právní vztah k pozemkům letiště
prostřednictvím neúčinných nájemních smluv, prvoinstanční orgán uvedl, že není oprávněn
posuzovat tyto smlouvy jinak než z hlediska jejich souladu s územně plánovací dokumentací.
K námitce zpochybňující, že osoba zúčastněná na řízení I) vlastní stavbu vzletové
a přistávací dráhy, prvoinstanční orgán s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci
sp. zn. 28 Cdo 3011/2006 konstatoval, že Sdružení sportovních svazů České republiky
jako právní nástupce Sdružení technických sportů a činností České republiky, respektive
Svazarmu České republiky, bylo oprávněno potvrdit právní nástupnictví osoby zúčastněné
na řízení II), neboť přistávací a vzletová dráha byla dříve ve vlastnictví okresního výboru
Svazarmu Benešov a užívala ji základní organizace Svazarmu Aeroklub Vlašim. Žalobce b)
sice poukazoval na to, že v katastru nemovitostí je zapsán jiný vlastník, prvoinstanční orgán
však uvedl, že vlastnictví se nabývá příslušnou listinou, nikoliv jen zápisem v katastru
nemovitostí, přičemž mu nepřísluší posuzovat občanskoprávní spory. K námitce proti
geometrickému plánu přiloženému k žádosti osoby zúčastněné na řízení I) prvoinstanční orgán
uvedl, že podle katastrálního úřadu rozdělení pozemků podle geometrického plánu
není kompletně evidováno, neboť nebyly předloženy listiny potřebné k zápisu do katastru
nemovitostí. Osoba zúčastněná na řízení I) však předložila nájemní smlouvy na pozemky
rozdělené geometrickým plánem, z nichž vyplývá, že pronajimatel i většinová část nájemců
akceptovali provedené rozdělení. Prvoinstanční orgán konstatoval, že mu přísluší posuzovat
předložené nájemní smlouvy toliko pro účely prokázání právního vztahu žadatele o povolení
k provozování vnitrostátního letiště k letišti, a dovodil, že „[…] lze tímto způsobem právní vztah
prokázat, neboť žadatelem předložené v příloze č. 2 žádosti situační dělení pozemků [prvoinstanční orgán]
považuje za podklad sloužící pro detailní identifikaci vlastníků vztahující se k projednávané žádosti.“ K dalším
námitkám žalobce b) prvoinstanční orgán uvedl, že žadatelkou o povolení k provozování
vnitrostátního letiště je osoba zúčastněná na řízení I) a že zákon nestanoví povinnost spojit řízení
o provozování letiště s řízením o stanovení druhu letiště.
[5] Ke zprávě veřejné ochránkyně práv ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 6866/2013/VOP/MBČ,
o šetření postupu Úřadu pro civilní letectví a Ministerstva dopravy ve věci provozování veřejného
vnitrostátního letiště Vlašim, prvoinstanční orgán uvedl, že se netýkala prováděného řízení, avšak
minulých řízení, přičemž hodnocení právních otázek přísluší toliko správnímu orgánu.
Nadto, veřejná ochránkyně práv poukázala na nerovné postavení mezi žadateli o nové povolení
k provozování letiště a žadateli o prodloužení takového povolení, avšak nevysvětlila,
jak by správní orgány měly interpretovat §30 zákona o civilním letectví. Prvoinstanční orgán
rovněž odmítl, že by porušoval metodický pokyn Ministerstva dopravy, neboť ten již byl zrušen.
K přípisu, který obdržel od zástupce veřejné ochránkyně práv, prvoinstanční orgán sdělil,
že jej nepovažuje za důkaz ani za relevantní podklad ve vztahu k tomuto řízení.
[6] Žalovaný v odůvodnění rozhodnutí o odvolání odmítl námitku neplatnosti nájemních
smluv uzavřených mezi osobou zúčastněnou na řízení I) a vlastníky letištních pozemků, přičemž
vysvětlil, že žádný z těchto vlastníků svou nájemní smlouvu nezpochybnil. Prvoinstanční orgán
nebyl oprávněn posuzovat k námitce účastníka řízení, kterého se nájemní smlouva netýkala, její
platnost či neplatnost, neboť k tomu je oprávněn na základě žaloby toliko soud. Prvoinstanční
orgán rovněž nebyl oprávněn posuzovat, zda komunikaci mezi osobou zúčastněnou na řízení I)
a vlastníky letištních pozemků bylo výhodnější uzavřít k dotčeným pozemkům nájemní, směnnou
nebo kupní smlouvu. Žalovaný k další námitce odmítl, že by absence kolaudačního rozhodnutí
vylučovala existenci vzletové a přistávací dráhy. Fakticky je totiž nezpochybnitelné, že letiště
dlouhodobě existuje, je zaneseno v územně plánovací dokumentaci a musí být udržováno
specifickou stavební činností. K přechodu vlastnictví k vzletové a přistávací dráze odkázal
žalovaný na prvoinstanční rozhodnutí, přičemž uvedl, že vlastnictví osoby zúčastněné na řízení
II) by mohl popřít toliko příslušný soud. K námitce, že osoba zúčastněná na řízení I) nedoložila
právní vztah k letištním pozemkům, žalovaný zopakoval argumentaci prvoinstančního orgánu,
že zákon o civilním letectví neobsahuje samostatné řešení. Nadto, skutečnost, že někomu
bylo vydáno provozní povolení, neznamená, že tento subjekt bude letiště fakticky provozovat.
K tomu jsou totiž potřeba ještě další povolení. Žalovaný rovněž odmítl, že by dohody
o spolupráci mezi osobami zúčastněnými na řízení neprokazovaly právní vztah osoby zúčastněné
na řízení I) k letištním stavbám a pozemkům ve vlastnictví osoby zúčastněné na řízení II).
Předložené dohody dokládají, že osoba zúčastněná na řízení II) souhlasí s využitím letištních
staveb k provozování letiště osobou zúčastněnou na řízení I), a uzavření nájemních smluv
mezi těmito osobami proto není třeba. K námitce, že předchozí provozovatel letiště, tj. osoba
zúčastněná na řízení II), stejně jako současná žadatelka o povolení provozovat letiště, tj. osoba
zúčastněná na řízení I), nikdy nesplnila podmínky pro stanovení letiště jako letiště veřejného
vnitrostátního druhu, žalovaný uvedl, že rozhodnutí o stanovení druhu letiště již nelze napadnout
ani mimořádnými opravnými prostředky, a proto je uvedená námitka irelevantní.
To, že prvoinstanční orgán ve výroku konstatoval, že se povoluje, aby osoba zúčastněná na řízení
I) provozovala letiště jako veřejné vnitrostátní, neznamená, že tomu tak skutečně bude, neboť
k tomu je třeba splnit další podmínky. Pokud by osoba zúčastněná na řízení I) tyto podmínky
nesplnila, nemohla by zahájit provoz, popřípadě by musela požádat o vydání nového rozhodnutí
o stanovení druhu letiště.
[7] K námitce, že geometrickým plánem, který osoba zúčastněná na řízení I) předložila
prvoinstančnímu orgánu, došlo k rozdělení pozemku vlastníka, jenž k tomu nikdy nedal souhlas,
žalovaný uvedl, že geometrický plán nesloužil jako listinný důkaz prokazující, na jakých
pozemcích se letiště nachází, nýbrž jako informace pro stanovení výše nájemného. K námitce,
že prvoinstanční orgán v rozhodnutí omlouval neplnění zákonem stanovených požadavků
k žádosti o povolení provozovat letiště spekulacemi o chátrání letištních staveb a neřešil
předcházející protiprávní provoz letiště, žalovaný uvedl, že se nejedná o spekulace, avšak
o skutečnost, přičemž protiprávní provoz letiště řešil prvoinstanční orgán uložením sankcí.
Žalovaný nicméně připustil, že možnosti správních orgánů jsou v tomto ohledu dost omezené
a nebylo možné každodenně kontrolovat, zda na letišti skutečně nedochází k provozu. Žalovaný
nepřisvědčil ani námitce, že osoba zúčastněná na řízení I) neprokázala právní vztah k letištním
pozemkům, respektive že prvoinstanční orgán na prokazování tohoto vztahu zcela rezignoval
a ad absurdum připustil, že žadatel o povolení provozovat letiště nemusí být vlastníkem žádného
letištního pozemku a nemusí mít souhlas žádného z těchto vlastníků, neboť mu postačuje
s takovými osobami neúspěšně vyjednávat a potom na účet advokátní úschovy skládat peněžní
prostředky. Žalovaný uvedl, že není přijatelné, aby byť jen jediný zcela minoritní vlastník
letištního pozemku blokoval provoz letiště. Vzhledem k tomu, že podle dřívější právní úpravy
bylo možné legálně zřídit stavbu na cizím pozemku, musí být možné ji i legálně využívat.
Žalovaný odmítl, že by prvoinstanční orgán musel uvádět, kterou konkrétní nájemní smlouvou
osoba zúčastněná na řízení I) prokázala právní vztah ke konkrétnímu pozemku. Nájemní smlouvy
jsou součástí spisové dokumentace a odkaz na jejich seznam v odůvodnění rozhodnutí
je dostačující. V odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí sice není specifikováno, do jaké
úschovy osoba zúčastněná na řízení I) skládá peněžní prostředky, podle žalovaného je však
zřejmé, že jde o advokátní úschovu specifikovanou v podkladech rozhodnutí. Žalovaná uvedla,
že osoba zúčastněná na řízení I) splnila podmínku existence právního vztahu k letištním
pozemkům tím, že se zavázala skládat vlastníkům pozemků, se kterými se nedohodla, prostředky
do advokátní úschovy ve snaze prokázat, že chce situaci řešit.
[8] Rozsudkem ze dne 25. 9. 2018, č. j. 11 A 51/2016 - 123, Městský soud v Praze zrušil
rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení (výrok I), uložil žalovanému povinnost
zaplatit žalobcům náklady řízení (výrok II) a rozhodl, že osoby zúčastněné na řízení nemají právo
na náhradu nákladů řízení (výrok III). V odůvodnění rozsudku se soud neztotožnil s námitkami
žalobců o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Uvedl, že letiště, jehož jednotlivé
komponenty se nacházejí ve vlastnictví různých osob, nelze považovat za věc hromadnou
ve smyslu platného občanského zákoníku a na rozhodování o letišti jako celku nelze použít
ustanovení o rozhodování spoluvlastníků. Soud odmítl výklad správních orgánů ohledně
ustanovení §27 odst. 3 zákona o civilním letectví. Toto ustanovení není speciální vůči §30
odst. 2 písm. c) téhož zákona v tom smyslu, že by žadateli umožňovalo získat povolení vlastníku
nadpoloviční většiny letištních pozemků bez ohledu na to, zda a jakým způsobem má zajištěnu
možnost užívání zbylých částí letiště. Ustanovení nezakládá samostatné právo většinového
vlastníka získat povolení bez ohledu na splnění ostatních podmínek, ani žádným způsobem
nemodifikuje rozsah podmínek pro vydání povolení či náležitosti žádosti obecně stanovenými
předmětnými ustanoveními zákona o civilním letectví. Ustanovení §27 odst. 3 zákona o civilním
letectví toliko zakládá právo na přednostní vydání povolení vlastníkovi většiny rozlohy letištních
pozemků, neboli směřuje na situace, kdy dojde ke střetu několika žádostí o vydání povolení,
či ke střetu vydaného povolení a žádosti o nové povolení. Pro tyto případy ukládá zákon
prvoinstančnímu orgánu upřednostnit žádost vlastníka nadpoloviční výměry letištních pozemků
oproti žadateli či provozovateli, který má ve vztahu k pozemkům „slabší právo“. Vždy však musí
žadatel disponovat právem k letištním pozemkům v celém jejich rozsahu. Soud v této souvislosti
poukázal na rozhodnutí ve věci sp. zn. 6 As 219/2017, ve kterém Nejvyšší správní soud dovodil,
že §27 odst. 3 zákona o civilním letectví nezbavuje žadatele s přednostním právem na povolení
povinnosti doložit právní vztah k letišti. Nejvyšší správní soud uznal, že získání jiného právního
vztahu či souhlasu s provozováním letiště od všech vlastníků jeho částí může být značně obtížné,
ale „[…] tento argument nemůže převážit nad výslovným zněním zákona a zcela logickým požadavkem
na to, aby osoba, která takové letiště hodlá provozovat, tak činila se svobodně daným souhlasem všech přímo
dotčených subjektů“.
[9] Městský soud v Praze shrnul, že §30a zákona o civilním letectví odpovídá principu
ochrany legitimních očekávání, kdy zákonodárce v zájmu ochrany provozovatelů, kteří neměli
historicky možnost postavit provozování letiště na dostatečně pevný právní základ, poskytl
ochranu ve formě možnosti zřízení věcného břemene, pokud v kontextu veřejného zájmu
bylo možné zajištění právní stability provozu letiště považovat za dostatečný důvod pro zásah
do soukromých práv vlastníků dotčených pozemků. Tyto důvody však neobstojí ve vztahu
k budoucím provozovatelům, kteří již měli možnost své rozhodnutí stát se provozovateli zvážit
v kontextu platné právní úpravy, která v zásadě ponechává na jejich uvážení, na jak stabilním
právním základě (vlastnictví, věcné břemeno, nájemní či podnájemní smlouva atd.) chtějí letiště
provozovat. Je zřejmé, že úmyslem zákonodárce nebylo, aby zřizování věcných břemen
provozování letiště soudem proti vůli vlastníků pozemků představovalo do budoucna normální,
běžnou cestu k získání právního základu provozování letiště, ale aby touto cestou s ohledem
na společenský a právní vývoj došlo ke střetu zájmů jednotlivých vlastníků částí letiště
a veřejného zájmu co nejspravedlivěji. S odkazem na, svým charakterem mimořádné, ustanovení
ovšem nelze aprobovat extenzivní výklad zákona a dovozovat obecnou možnost upřednostnit
veřejný zájem na provozování letiště nad zájmy menšinových vlastníků. Městský soud v Praze
pro doplnění konstatoval, že osoba zúčastněná na řízení I) nebyla historickým provozovatelem
letiště, tím byl aeroklub, kterému bylo rozhodnutí o provozování zrušeno v návaznosti na ztrátu
právního důvodu užívání části letištních pozemků. Zrušení povolení k provozování letiště
nepochybně představovalo rozhodnutí, které zasáhlo do možnosti vlastníků jednotlivých součástí
letiště užívat svůj majetek k zamýšlenému účelu. Z tohoto důvodu měli možnost účastnit se řízení
před správním orgánem, podat odvolání proti rozhodnutí a po vyčerpání opravných prostředků
se proti rozhodnutí správního orgánu bránit žalobou podle soudního řádu správního.
To, že předmětné rozhodnutí nebylo úspěšně napadeno, a tím zanikla možnost využívání letiště
do doby, než bude získáno nové povolení (ať už aeroklubem či jiným subjektem),
není přípustným argumentem pro vydání povolení v rozporu se zněním ustanovení §30 odst. 2
písm. c) zákona o civilním letectví, či pro posuzování splnění kladených podmínek odlišně
od jiných žádostí o povolení k provozování letiště.
[10] Podle soudu správní orgány s ohledem na výše uvedené fakticky nehodnotily splnění
podmínek žádosti podle znění a účelu příslušné zákonné normy, nýbrž přistoupily k účelové
úvaze, že veřejný zájem a zájem vlastníků části letiště převažuje nad ochranou individuálního
vlastníka a po žadateli nelze spravedlivě požadovat více než skládání částky odpovídající
nájemnému do úschovy, čímž podmínily vydané rozhodnutí. Podle soudu však ani při maximálně
extenzivním výkladu nelze dovozovat, že by skládání částky odpovídající výši nájmu k pozemku
schovateli neboli právní jednání, kterého se vlastník pozemku jakkoliv neúčastní, zakládalo právní
vztah k cizímu pozemku. Složením částky vzniká vztah mezi složitelem a schovatelem. Občanský
zákoník sice umožňuje, aby takováto smlouva byla ve prospěch třetí osoby, nicméně nemůže
nijak zavazovat třetí osobu a rozhodně nemůže bez dalšího založit právo složitele k pozemku
třetí osoby. Se složením částky do úschovy nespojuje vznik práv k pozemku ani zákon o civilním
letectví, ani jiný právní předpis. Skutečnost, že prvoinstanční orgán rozhodl bez doplnění žádosti
o podklady dokládající právní vztah osoby zúčastněné na řízení I) k celému letišti, nepředstavuje
vadu řízení, jak namítají žalobci, nýbrž nezákonnost takového rozhodnutí. Prvoinstanční orgán
měl k dispozici žádost, kterou osoba zúčastněná na řízení I) po poučení odmítla opravit či doplnit
s tím, že nemůže dokládat neexistující skutečnosti. Prvoinstanční orgán následně musel o žádosti
rozhodnout, tedy posoudit, zda nedoplněná žádost splňuje podmínky dané zákonem a povolení
vydat, či naopak žádost pro nesplnění podmínek zamítnout. Pokud pak žalovaný akceptoval
nesprávný právní názor prvoinstančního orgánu a rozhodl na základě závěru, že není nutné
požadovat splnění podmínek daných ustanovením §30 odst. 2 písm. c) zákona o civilním letectví
vůči všem součástem letiště, je nezákonné i jím vydané rozhodnutí. Pro úplnost soud dodal,
že podle §30 odst. 2 písm. c) zá kona o civilním letectví je nutné doložit vlastnictví, jiný právní
vztah či souhlas k letišti jako celku, tedy i ke všem pozemkům, které jsou užívány jako vzletová
a přistávací dráha, a to bez ohledu na to, zda jde o žádost o provozování nového letiště,
existujícího letiště bez provozovatele či existujícího letiště s provozovatelem (tedy převzetí
provozování). Pokud pak jde o výklad spojení „jiný právní vztah“, jde o formulaci, která úmyslně
ponechává prostor pro správní uvážení, aby správní orgán mohl dle okolností případu zvážit,
zda ten který doložený právní vztah odpovídá smyslu normy (doložení existence
soukromoprávního titulu k užívání pozemků k provozování letiště). Předmětný případ,
kdy správní orgán považuje za „jiný právní vztah“ pouze úmysl žadatele o budoucí získání
právního titulu k užívání pozemků, představuje vybočení z mezí zákonem předpokládaného
správního uvážení, kdy správní orgány nejen nehodnotily druh právního vztahu podle smyslu
ustanovení, ale došly k závěru o existenci vztahu, který neexistuje, a osoba zúčastněná na řízení I)
jako žadatelka se jeho existence ani nedovolávala. Ke zbylým námitkám se již soud vyjádřil toliko
stručně, neboť dovodil, že jejich hodnocení nemůže změnit výrok rozsudku. Tyto námitky
přitom shledal nedůvodnými.
II. Kasační stížnosti a vyjádření žalobců
[11] Proti tomuto rozsudku podala osoba zúčastněná na řízení I) včasnou kasační stížnost.
V ní namítla, že rozsudek Městského soudu v Praze je formalistický a nerespektuje komplexnost
problematiky civilního letectví a provozování letiště. Soud tak podle osoby zúčastněné na řízení I)
rezignoval na vyplnění mezery právní úpravy vydávání povolení k provozování letiště
v konkrétním případě a naplnění veškerých podmínek pro získání tohoto povolení. Soudem
prezentovaný právní názor není ústavně konformní, neboť zasahuje do práv vlastníka letištní
infrastruktury letiště existujícího ke dni 31. 12. 2009. Osoba zúčastněná na řízení I)
v této souvislosti připomněla, že vlastnické právo zavazuje a nesmí být vlastníkem zneužito
na újmu práv dalších subjektů nebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Pokud
soud připouští, že kterýkoliv vlastník pozemku pod letištěm může zmařit provozování letiště
účelovým postupem, upřednostňuje právo tohoto vlastníka pozemku se zanedbatelnou
hodnotou, oproti vlastnickému právu vlastníků letištní infrastruktury s hodnotou milionů korun.
Soud sice akceptoval prospěšnost posuzovaného letiště v dané lokalitě, avšak odmítl ústavně
konformním způsobem vyplnit mezeru v zákoně v neprospěch vlastníků nemovitých věcí
pod letištěm se zanedbatelnou hodnotou v poměru k letišti. Letiště Vlašim existuje po desítky let,
přičemž žalobci nabyli pozemky pod letištěm v letech 2005 - 2013, tedy s vědomím,
že nemovitosti jsou užívány jako vzletová a přistávací dráha, a jejich postup proto nelze
posuzovat jinak, než jako zneužití práva. V další části kasační stížnosti osoba zúčastněná na řízení
I) vyjmenovala složky, pro které je letiště Vlašim prospěšné, a dále konstatovala, že rozsudek
soudu zasahuje do práv dalších subjektů, například osoby zúčastněné na řízení II). Současně
uvedla hodnotu jejího movitého a nemovitého majetku, který by mohl být zmařen, a dále
vyjmenovala rozpracované projekty, které by mohly zůstat nenaplněny, včetně letecké školy
a leteckého klubu pro děti a mládež. Osoba zúčastněná na řízení I) dále vyjmenovala,
kým je letiště využíváno a jaký má obchodní význam. S ohledem na uvedené námitky osoba
zúčastněná I) na řízení navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
[12] Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal kasační stížnost i žalovaný, a to z důvodu
podle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
V ní namítl, že Městský soud v Praze nesprávně vyložil a aplikoval §27 odst. 3 písm. c) zákona
o civilním letectví, a to ve vztahu ke skutkovým a právním okolnostem posuzované věci. Soud
připustil, že naplnění podmínek podle §30 odst. 2 písm. c) zákona o civilním letectví
je v některých případech nesmírně obtížné, případně až nesplnitelné. V takovém případě je však
zjevné, že v zákoně je mezera, kterou je třeba ústavně konformním způsobem vyplnit. Výklad,
že provozovatel letiště existujícího ke dni 31. 12. 2009 má v rámci získání povolení k provozování
letiště prokázat právní vztah ke všem letištním pozemkům, přitom ústavně konformní není.
Osoba zúčastněná na řízení I) nezavinila, ani nemohla ovlivnit roztříštěnost vlastnické struktury
letiště. Žalovaný konstatoval, že §30 odst. 2 písm. c) zákona o civilním letectví nelze vykládat
tak, že žadatel musí k žádosti o povolení k provozování letiště prokázat právní vztah ke všem
letištním pozemkům, neboť by tím došlo k porušení čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny základních práv
a svobod. Vlastník letištní infrastruktury, která byla k tomuto účelu řádně kolaudována, je oproti
vlastníku sebemenšího letištního pozemku diskriminován v užívání svého vlastnictví v důsledku
zlovůle minoritního vlastníka. Žalovaný v této souvislosti odmítl, že nemovitosti lze i nadále
využít jiným způsobem, přičemž konstatoval, že do nich byly provedeny investice za zcela
odlišným účelem. Nadto, v posuzované věci lze dovodit, že na provozování letiště Vlašim
je veřejný zájem. Žalovaný připustil, že letiště s množstvím různých vlastníků nelze považovat
za věc hromadnou, avšak konstatoval, že ustanovení občanského zákoníku upravující práva
spoluvlastníků by se mohla přiměřeně použít i v projednávané věci, aby mohla být odstraněna
nastíněná právní mezera. Žalovaný připustil, že zákon o civilním letectví neobsahuje ustanovení
ohledně ochrany vlastnického práva, to však neznamená, že by ve správním řízení měly
být preferovány pouze určité skupiny vlastníků, jak to vyplývá z napadeného rozsudku. Žalovaný
dodal, že pokud by se Nejvyššímu správnímu soudu nepodařilo překlenout popsanou mezeru
ústavně konformním způsobem naznačeným v rozhodnutí správních orgánů, bylo na místě
předložit věc k posouzení ústavnosti Ústavnímu soudu. Na základě všech uvedených námitek
žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
[13] Ve vyjádření ke kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení I) žalobci opět poukázali
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 6 As 219/2017 a konstatovali, že kasační
argumentace nemůže obstát. Žalobci odmítli, že by na Letiště Vlašim bylo možné nahlížet
tak, že existovalo již ke dni 31. 12. 2009, neboť to postrádá právní oporu. Soudní zřízení věcného
břemene podle §30a zákona o civilním letectví je podmíněno návrhem provozovatele letiště,
a je tak patrné, že jeho aplikace přichází v úvahu toliko v případě letišť, která jsou provozována,
nikoliv v případě letišť, která sice ke dni 31. 12. 2009 existovala, avšak nebyla provozována,
jako je tomu v nyní posuzovaném případě. Argumentaci osoby zúčastněné na řízení I) o potřebě
vyplnit mezery v zákoně o civilním letectví označili žalobci za nepřijatelnou podle čl. 11 odst. 3
Listiny základních práv a svobod. Žalobci uzavřeli, že osoba zúčastněná na řízení I) nesplnila
podmínky pro získání povolení k provozování letiště podle §30 odst. 2 písm. c) zákona
o civilním letectví, přičemž splnění této podmínky jí nelze prominout jen proto, že Letiště Vlašim
existovalo ke dni 31. 12. 2009. Žalobci poukázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci
sp. zn. 22 Cdo 3447/2013 a konstatovali, že namítaným veřejným zájmem na provozování letiště
nelze zhojit nedostatek splnění podmínek pro vydání povolení. V závěru se žalobci vymezili proti
tvrzení, že zneužívají své vlastnické právo, přičemž konstatovali, že osobě zúčastněné na řízení I)
opakovaně nabízeli možnost jednání, popřípadě i uzavření nájemní smlouvy s nájemným ve výši
1 Kč, avšak chtěli zabránit užívání a úpravy jejich pozemků do okamžiku, kdy se situace vyřeší.
Co se týká argumentace o výši investic vynaložených v souvislosti s Letištěm Vlašim, žalobci
uvedli, že tyto investice byly vynaloženy, aniž by investoři věděli, zda dojde k vydání povolení
k provozování letiště. S ohledem na uvedené argumenty žalobci uvedli, že kasační stížnost osoby
zúčastněné na řízení I) je nedůvodná.
[14] Žalobci ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaného poukázali na rozsudek ze dne
15. 12. 2017, č. j. 6 As 219/2017 - 245, ve kterém Nejvyšší správní soud vyslovil, že §27 odst. 3
zákona o civilním letectví a §30 odst. 2 písm. c) téhož zákona nejsou ve vztahu subsidiarity
a speciality. Žadatel o povolení tak musí vždy doložit splnění podmínky podle §30 odst. 2
písm. c) zákona o civilním letectví, přičemž splnění jen podmínky podle §27 odst. 3 zákona
o civilním letectví není dostačující a stává se relevantní až v okamžiku souběhu více žádostí, které
si vzájemně konkurují. V posuzované věci je zřejmé, že osoba zúčastněná na řízení I)
coby žadatelka o povolení k provozování letiště nemá právní vztah k letištním pozemkům,
a to ani při zohlednění právních vztahů osoby zúčastněné na řízení II). K námitkám ohledně
porušení vlastnického práva podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod žalobci uvedli, že podle
uvedeného ustanovení má vlastnické právo všech vlastníků stejný obsah a požívá stejné ochrany.
Žalobci nejsou povinni podřídit se představám osob zúčastněných na řízení o tom, jak mají
být využity jejich pozemky. Pokud se osoby zúčastněné na řízení domnívají, že na provozování
letiště Vlašim je veřejný zájem, nechť to prokážou ve vyvlastňovacím řízení. Jednostranné
omezení vlastnického práva bez odpovídajícího právního titulu však podle žalobců, i s ohledem
na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo 3447/2013, není možné. Žalobci
konstatovali, že v posuzované věci nelze aplikovat postup podle §30a zákona o civilním letectví,
neboť by se nutně jednalo o extenzivní výklad, který odporuje čl. 11 odst. 4 Listiny základních
práv a svobod. Žalobci dodali, že na provozování letiště nemusí vždy existovat veřejný zájem,
popřípadě, že nemusí být bez dalšího nadřazen soukromým zájmům vlastníků letištních
pozemků. Letiště Vlašim slouží k letectví jako volnočasové aktivitě, nevyužívají jej dopravci
ani složky integrovaného záchranného systému. Žalobci upozornili, že navzdory právní moci
napadeného rozsudku na pozemcích dochází k úpravám, čímž provozovatel naplňuje skutkovou
podstatu přestupku podle §93 odst. 1 písm. k) zákona o civilním letectví a deklaruje svůj přístup
k cizím vlastnickým právům. Vzhledem k uvedeným závěrům žalobci navrhli, aby Nejvyšší
správní soud kasační stížnosti žalovaného zamítl.
III. Posouzení kasační stížnosti
[15] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež stěžovatelé uplatnili v kasační stížnosti.
Přitom neshledal vady uvedené v §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti. Osoba zúčastněná na řízení I) v kasační stížnosti neoznačila důvody podle §103
odst. 1 s. ř. s. Z obsahu kasační stížnosti je však zřejmé, že napadá rozsudek Městského soudu
v Praze z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Stejný důvod označil ve své kasační stížnosti
žalovaný.
[16] Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. „[k]asační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.“ Nesprávné
právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný
právní předpis, popř. je sice aplikován správný právní předpis, ale tento je nesprávně vyložen.
[17] Kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení I) ani žalovaného nejsou důvodné.
[18] Vzhledem k obsahu rozhodnutí správních orgánů, rozsudku Městského soudu v Praze
a kasačních stížností se musel Nejvyšší správní soud zabývat otázkou, jestli osoba zúčastněná
na řízení I) mohla v rámci žádosti o povolení k provozování letiště prokázat právní vztah k letišti
podle §30 odst. 2 písm. c) zákona o civilním letectví podklady, podle nichž vlastníkům některých
pozemků letiště, se kterými se dosud nedohodla na jeho provozování, skládá do úschovy částku
odpovídající nájemnému podle znaleckého posudku.
[19] Podle §30 odst. 2 písm. c) zákona o civilním letectví, „[ž]ádost o povolení provozovat letiště
musí být doložena dokladem, který osvědčuje, že žadatel je vlastníkem letiště nebo že má jiný právní vztah
k letišti, a dokladem osvědčujícím souhlas vlastníka letiště s provozováním letiště, není-li vlastník současně
provozovatelem letiště.“
[20] Podle §1768 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, „[o]dmítne-li třetí osoba právo nabyté
ze smlouvy, hledí se na ni, jako by nebyla práva na plnění nabyla. Neodporuje-li to obsahu a účelu smlouvy, může
věřitel plnění žádat pro sebe.“
[21] Městský soud v Praze již přitom v této souvislosti v odůvodnění napadeného rozsudku
zcela správně vyložil, že složením částky vzniká právní vztah jen mezi složitelem a schovatelem,
přičemž s ohledem na §1768 občanského zákoníku popsané právní jednání osoby zúčastněné
na řízení I) nezakládá právní vztah s vlastníky letištních pozemků, kteří skládané finanční částky
nepřijali. Osoba zúčastněná na řízení I) proto popsaným způsobem nemohla prokázat právní
vztah k letišti podle §30 odst. 2 písm. c) zákona o civilním letectví, což je jeden z nutných
předpokladů k povolení provozovat letiště.
[22] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil kasační argumentaci, že osoba zúčastněná na řízení I)
za daných okolností nebyla povinna prokazovat právní vztah k celému letišti, a to s ohledem
na §27 odst. 3 zákona o civilním letectví a §30a odst. 1 téhož zákona.
[23] Podle §27 odst. 3 zákona o civilním letectví, „[p]ovolení provozovat letiště Úřad vydá přednostně
žadateli, který prokáže, že je vlastníkem nadpoloviční většiny výměry letištních pozemků. Původní provozovatel
letiště má vůči žadateli podle věty první nárok na náhradu. Výše náhrady se stanoví zejména s ohledem na výši
a trvání investic účelně vynaložených v souvislosti s letištěm.“
[24] Podle §30a odst. 1 zákona o civilním letectví, „[s]oud na základě návrhu provozovatele letiště,
které existuje ke dni 31. prosince 2009, rozhodne o zřízení věcného břemene pro provozování letiště k letištnímu
pozemku, na němž se nachází letiště, nebo jeho část, které existují ke dni 31. prosince 2009, za účelem
provozování letiště. Zřízení věcného břemene provozování letiště je přípustné jen tehdy, převažuje-li veřejný zájem
na jeho zřízení nad zachováním dosavadních práv vlastníka letištního pozemku a nepodařilo-li se provozovateli
letiště právo k letištnímu pozemku získat dohodou.“
[25] K aplikaci obou uvedených ustanovení v kontextu požadavku podle §30 odst. 2 písm. c)
zákona o civilním letectví se již Nejvyšší správní soud vyjádřil, a to v rozsudku ze dne
15. 12. 2017, č. j. 6 As 219/2017 - 245. K ustanovení §27 odst. 3 zákona o civilním letectví uvedl
následující skutečnosti:
[38] Doklady, které musí být předloženy společně se žádostí o vydání nového povolení provozovat letiště (§30
zákona o civilním letectví), mají především prokázat splnění podmínek, které musí žadatel, chce-li být úspěšný,
splňovat. Odpovídají tak znění §27 odst. 1 a 2 zákona o civilním letectví, obsahujících podmínky sídla,
resp. trvalého pobytu na území České republiky, v případě fyzických osob (resp. odpovědných zástupců,
resp. členů statutárního orgánu právnické osoby) podmínky věku, plné svéprávnosti a odborné způsobilosti.
Tyto podmínky musí být splněny nejen při rozhodování o žádosti, nýbrž též po celou dobu platnosti provozního
povolení [srov. §34 písm. a) zákona o civilním letectví, podle něhož povolení k provozování letiště zanikne
na základě rozhodnutí Úřadu pro civilní letectví, jestliže provozovatel letiště přestal splňovat předpoklady
pro vydání povolení, oproti ustanovení §34 písm. d) zákona o civilním letectví, jež reflektuje právo přednosti
nového žadatele založené soukromoprávními poměry na letišti a jejich změnami].
[39] Požadavek vyplývající z §30 odst. 2 písm. c) zákona o civilním letectví, tj. doklad o osvědčení vlastnictví
nebo jiného právního vztahu k letišti, sice §27 tohoto zákona nezmiňuje, Nejvyšší správní soud však
již v rozsudku ze dne 16. prosince 2010, č. j. 1 As 60/2010 - 104, na který odkazovali i stěžovatelé,
dovodil, že žalovaný je povinen se v řízení o žádosti o provozní povolení zabývat i tím, zda má žadatel k letišti
právní vztah. Žadatel je tedy povinen osvědčit i splnění této podmínky. Jinými slovy, Nejvyšší správní soud
již tehdy vycházel z toho, že citovaná ustanovení jsou vzájemně komplementární - a nikoli ve vztahu speciality.
Je však třeba říci, že předmět tehdy posuzované věci byl zcela odlišný - první senát Nejvyššího správního soudu
řešil situaci, kdy se stěžovatel - vlastník sousedního (nikoli tedy přímo letištního) pozemku – domáhal
postavení účastníka řízení o žádosti jiné osoby o vydání povolení k provozování letiště. Ve shodě s krajským
soudem tehdy Nejvyšší správní soud uzavřel, že stěžovateli účastenství nesvědčí, neboť nemůže být přímo dotčen
ve svých právech či povinnostech. Názor, že se Úřad pro civilní letectví musí při posuzování žádosti o provozní
povolení zabývat i splněním podmínky prokázání právního vztahu k letišti právě na základě §30 odst. 2
písm. d) zákona o civilním letectví, pak první senát učinil nad rámec nutného odůvodnění, v reakci
na absurdní konstrukci tehdejšího stěžovatele, podle níž by nemohli být účastníky řízení o žádosti o provozní
povolení ani vlastníci letiště (resp. kterékoli jeho části).
[40] Nyní rozhodující šestý senát Nejvyššího správního soudu nicméně dovodil, že tehdejší výkladové
východisko prvního senátu je plně uplatnitelné i na nyní posuzovanou věc. Výkladové pravidlo lex specialis
derogat legi generali lze použít pouze v případě kolize dvou právních norem se stejným předmětem úpravy,
a to jen tehdy, jestliže se jejich souběžná aplikace vylučuje. Takový vztah však mezi citovanými ustanoveními
není, neboť se liší v tom, co regulují a v jaké fázi rozhodovacího algoritmu se uplatní. Postavení žalobkyně
jako vlastníka nadpoloviční většiny letištních pozemků je totiž pro správní orgán relevantní až ve chvíli,
kdy je zřejmé, že jí bude možné provozní povolení vydat (a že tedy může být upřednostněna). Úřad pro civilní
letectví, resp. žalovaný je povinen nejprve zkoumat splnění podmínek pro vydání povolení včetně doložení
právního vztahu k letišti a až následně se může zabývat otázkou vlastnictví většiny výměry letištních pozemků
a z toho plynoucího přednostního práva takového žadatele stát se provozovatelem letiště. Stanoví-li tedy §27
odst. 3 zákona o civilním letectví, že se povolení provozovat letiště vydá přednostně vlastníku nadpoloviční
většiny letištních pozemků, znamená to pouze, že v případě více zájemců o provozování letiště, kteří splňují
podmínky pro vydání povolení, se provozovatelem stane právě většinový vlastník.
[41] Většinový vlastník bude mít přednost především v souběhu s žádostmi jiných žadatelů o provozní
povolení, kteří splňují podmínky jeho udělení, neboť zejména v takové situaci má smysl uvažovat
o upřednostnění jednoho před druhým. Nelze však vyloučit, že nový žadatel - vlastník nadpoloviční většiny
výměry letištních pozemků - bude mít přednost i před stávajícím provozovatelem (jedná-li se o již provozované
letiště). Přípustnost této varianty lze dovodit jednak z druhé a třetí věty §27 odst. 3 zákona o civilním letectví
upravujících následné vypořádání mezi původním provozovatelem a většinovým vlastníkem, zejména však
z §34 písm. d) tohoto zákona, který předpokládá zánik povolení k provozování letiště dnem právní moci
rozhodnutí o povolení provozovat letiště vydaného žadateli, který prokázal, že je vlastníkem nadpoloviční
většiny výměry letištních pozemků. Avšak to, že vlastník nadpoloviční většiny letištních pozemků může takto
nahradit stávajícího provozovatele letiště, v žádném případě neznamená, že by jako žadatel nebyl povinen
splnit podmínky pro vydání povolení k provozování letiště, které vyplývají z §27 odst. 1 a 2 ve spojení s §30
zákona o civilním letectví. I žalobkyně tedy byla – při podání žádosti o provozní povolení – povinna osvědčit
vlastnictví letiště, právní vztah k němu či souhlas vlastníka (vlastníků) letiště s jeho provozováním.“
[26] K §30a odst. 1 zákona o civilním letectví se v uvedeném judikátu uvádí, že „Nejvyšší
správní soud je přesvědčen, že přijetí §30a zákona o civilním letectví bylo motivováno potřebou vyřešit konkrétní
problém stávajících historických letišť a že jen s ohledem na existenci tohoto ustanovení nelze ustupovat
od obecného požadavku, aby měl žadatel o povolení provozovat letiště ještě před jeho vydáním zajištěn
soukromoprávní titul k užívání celého letiště. Jedině tak lze zajistit, aby nově vydávaná povolení provozovat letiště
respektovala požadavek vyplývající z výše citovaného rozsudku Nejvyššího soudu [pozn. tj. rozsudku ze dne
29. 4. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3447/2013,], že k provozování letiště lze užívat jen takový pozemek, k němuž
má provozovatel nějaký soukromoprávní titul. Opačný výklad, který by při vydání povolení provozovat letiště
novému žadateli tuto podmínku eliminoval, by kromě jiného vyvolal další kola soudních sporů o zřízení věcného
břemene provozování letiště. I proto jej nepovažuje Nejvyšší správní soud za přiléhavý. I v budoucnu si lze aplikaci
§30a zákona o civilním letectví představit v situaci, kdy by vlastník letiště dříve daný souhlas odvolal.
V takovém případě totiž do hry vstupují v dobré víře nabytá práva provozovatele letiště, jejichž ochranu by soud
měl při případném zřizování věcného břemene provozování letiště zvažovat.“
[27] Nejvyšší správní soud nemá důvod cokoliv na citovaných závěrech měnit ani v nyní
posuzované věci, a nezbývá než uzavřít, že §27 odst. 3 zákona o civilním letectví a §30a odst. 1
téhož zákona v nyní posuzované věci nikterak nezmírňují požadavek podle §30 odst. 2 písm. c)
zákona o civilním letectví.
[28] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil tvrzení o ústavněprávním přesahu celé věci. Předně
je třeba konstatovat, že role správních orgánů spočívá především v aplikaci práva a role obecných
soudů v nalézání práva, nikoliv v jeho změně či vytváření, přičemž jak již bylo výše vyloženo,
současná právní úprava zákona o civilním letectví neumožňuje takovou interpretaci, kterou
nastínily správní orgány, popřípadě osoba zúčastněná na řízení I). Situace v nyní posuzované věci
není zákonem neupravená, naopak, zákon o civilním letectví jasně stanoví, jaké podklady
má žadatel předložit, pokud žádá o povolení k provozování letiště, a je také zřejmé,
jak má správní orgán postupovat, pokud žadatel podklady nepředloží. Nucené omezení
vlastnického práva představuje ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod
mimořádný právní institut, který zákonodárce není povinen zakotvit do právního řádu
pro všechny případy, kdy se vlastníci navzájem potřebují k zamýšlenému využití svých
vlastnických práv, neboť řešení takových situací je primárně na nich samotných v mezích
soukromoprávních institutů. Přitom není na správních orgánech, aby do těchto sporů vstupovaly
a řešily je nad rámec zákona a svých veřejnoprávních úkolů. Tím, že zákonodárce v jednom
z případů vlastnických sporů neposkytl v kolizi stojícím vlastníkům oprávnění domáhat
se nuceného omezení vlastnického práva, neznamená, že tím nechtěně vytvořil právní mezeru,
kterou může a musí vyplnit výkladem správní orgán, resp. soud. Právní řád nemusí obsahovat
nástroje, které umožní povolení provozování letiště v každé myslitelné situaci a jestliže správní
orgány, popřípadě osoba zúčastněná na řízení I), tvrdí, že v současné situaci by to tak být mělo,
jde toliko o úvahy de lege ferenda. Na tom nic nemění, že na provozování letiště může existovat
veřejný zájem, neboť zákonodárce v nyní posuzované situaci neumožnil nadřadit veřejný zájem
nad splnění požadavků kladených na žádost o povolení k provozování letiště podle §30 odst. 2
písm. c) zákona o civilním letectví.
[29] Skutečnost, že zákonodárce poskytl v §30a odst. 1 zákona o civilním letectví oprávnění
provozovateli letiště, které existuje ke dni 31. 12. 2009, žádat soud o zřízení věcného břemene
k letištnímu pozemku, na němž se nachází letiště, nebo jeho část, které existují ke stejnému dni,
za účelem provozování letiště, lze chápat jako snahu o zachování kontinuity, jež však v případě
letiště, které již přestalo být provozováno, chybí. Nejvyšší správní soud proto neshledal,
že zákonodárce posuzovanou právní úpravou určité žadatele o povolení k provozování letiště
bezdůvodně či svévolně zvýhodňuje oproti jiným žadatelům. V této souvislosti Nejvyšší správní
soud nepřisvědčil námitce, že posuzovaná právní úprava zasahuje do ústavního práva vlastníků,
kteří chtějí užívat své nemovitosti k provozování letiště a potřebují k tomu další nemovitosti
jiných vlastníků, jak namítla osoba zúčastněná na řízení I) i žalovaný. Podle Nejvyššího správního
soudu totiž vlastníci usilující o provozování letiště nemají ústavní právo, aby jim ostatní vlastníci
poskytli k jimi zamýšlenému účelu své pozemky, na čemž nemohou nic změnit ani důvody, proč
se někteří vlastníci brání užívání jejich nemovitostí, ani nepoměr mezi hodnotami v kolizi
stojících vlastnictví. Nejvyšší správní soud proto neshledal důvod, aby věc předložil Ústavnímu
soudu ve smyslu čl. 95 odst. 2 Ústavy, jak navrhl žalovaný.
[30] Nejvyšší správní soud se nezabýval námitkami osoby zúčastněné na řízení I), že napadený
rozsudek zasahuje do práv dalších osob, neboť osoba zúčastněná na řízení I) není oprávněná
hájit v řízení o kasační stížnosti cizí subjektivní veřejná práva.
IV. Závěr
[31] Ze všech výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnosti nejsou důvodné, a proto je podle věty druhé §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[32] O náhradě nákladů řízení o kasačních stížnostech osoby zúčastněné na řízení I)
a žalovaného rozhodl soud podle §60 s. ř. s. za použití §120 téhož zákona. Osoba zúčastněná
na řízení I) ani žalovaný, coby stěžovatelé, a tedy i účastníci řízení podle §105 odst. 1 s. ř. s.,
nebyli v řízení o kasačních stížnostech úspěšní, a proto a contrario podle věty první §60
odst. 1 s. ř. s. nemají právo na náhradu nákladů řízení. Osobě zúčastněné na řízení II) právo
na náhradu nákladů řízení podle §60 odst. 5 s. ř. s. nenáleží, neboť jí Nejvyšší správní soud
neuložil žádnou povinnost a k náhradě nákladů řízení nejsou dány důvody zvláštního zřetele
hodné. Žalobci a) a b) měli ve věci plný úspěch, a proto jim podle věty první §60 odst. 1 s. ř. s.
náleží náhrada nákladů řízení, které důvodně vynaložili, vůči účastníkům, kteří ve věci neměli
úspěch, tj. vůči osobě zúčastněné na řízení I) a žalovanému.
[33] Ze spisové dokumentace Nejvyšší správní soud zjistil, že důvodně vynaložené náklady
žalobců a) a b) v řízení o kasačních stížnostech tvoří odměna a náhrada hotových výdajů jejich
zástupce, kterým je advokát. Z veřejně dostupných registrů vyplývá, že zástupce žalobců a) a b)
je plátcem daně z přidané hodnoty, a proto žalobcům a) a b) podle §57 odst. 3 náleží i náhrada
za částku, která odpovídá příslušné sazbě této daně, vypočtené z odměny za zastupování
a z náhrad určených podle §35 odst. 2 věty druhé s. ř. s.
[34] Odměnu za zastupování soud určil podle §7, §9 odst. 4 písm. d), §11 a §12 o dst. 4
vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif. Zástupci náleží odměna za tři úkony právní služby
poskytnuté žalobcům a) a b) v řízení o kasační stížnosti, a to podle §11 odst. 1 písm. d)
advokátního tarifu (tj. vyjádření ke kasační stížnosti žalovaného ze dne 16. 11. 2018, vyjádření
ke kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení I) ze dne 14. 1. 2019 a vyjádření k návrhu
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti žalovaného ze dne 16. 11. 2018). Za každý
z těchto tří úkonů právní služby a za každého ze zastoupených žalobců a) a b) náleží zástupci
odměna ve výši 3.100 Kč, snížená podle §12 odst. 4 advokátního tarifu o 20 %, tj. celkem
14.880 Kč. Náhrada hotových výdajů (režijní paušál) činí podle §13 odst. 4 advokátního tarifu
300 Kč za každý ze tří uvedených úkonů právní služby a za každého ze zastoupených žalobců a)
a b), tj. celkem 1.800 Kč. Celkem tak odměna za zastupování včetně náhrady hotových výdajů
činí 16.680 Kč. Součást nákladů tvoří rovněž daň z přidané hodnoty po zaokrouhlení ve výši
3.503 Kč, tj. 21 % z částky 16.680 Kč.
[35] Celkové důvodně vynaložené náklady žalobců a) a b) činí 20.183 Kč, proto Nejvyšší
správní soud uložil procesně neúspěšným stěžovatelům, tj. osobě zúčastněné na řízení I)
a žalovanému, povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení o kasačních stížnostech polovinu
uvedené částky v zaokrouhlené výši 10.092 Kč každému z procesně úspěšných žalobců a) a b),
a to k rukám jejich zástupce. K splnění této povinnosti stanovil soud přiměřenou lhůtu patnácti
dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2019
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu